MartienParmentier
Pětadvacet let je již nynější papež papežem. K této příležitostivydal encykliku o eucharistii. Není to nehezký dokument, obsahuje klasickouteologii a moderní zdrženlivost. Nazývám to poslední moderním, protože vítr válv minulosti z Říma mnohdy ekumeničtěji.Protestanti zde naleznou mnoho neradostného – co to znamená pro starokatolíkaje otázka sama o sobě.
Papež činí úzkéspojení mezi církví a eucharistií. Nazývá ji „jádrem mystéria církve“, zekterého církev žije. Své vlastní zkušenosti s eucharistií nazývá dokonce„kosmické“ (8). Avšak světlu nechybí stín. Existují místa, kde je kult adoraceeucharistie takřka úplně zanedbáván …(10). Tím papež jistě nemíní východníkřesťany, kteří adoraci eucharistie nikdy neznali. Tuším, že se označený trendtýká velké části římskokatolických farností v západní Evropě.
Tam se totiž ví,že žehnání „nejsvětější svátostí“ pochází zestředověku. Církev tedy vzkvétala značnou dobu bez tohoto žehnání. Může být, žeencyklika chce podpořit jisté formy spirituality a jiné chce potlačit? Řím toměl s pluralitou vždycky těžké. Pozoruhodné je však, že tato zvláštní spirituálníforma eucharistické adorace je spojována se zvažováním obětního charakteru tétosvátosti a rovněž s kněžským úřadem založeným na apoštolské sukcesi.
První kapitola nesenázev „Tajemství víry“ a pojednává především o sakramentálním zpřítomněníKristovy oběti ve mši svaté. Nauka o transsubstanciaci (proměně způsob) je tupředkládána jako jediné možné chápání tajemství eucharistie.
Kapitola dvě sejmenuje „Eucharistii staví církev“. Mluví se to o propojení křtua eucharistie, avšak ty závěry, které z toho vyplývají při mnohýchekumenických dialozích, papež nevyvozuje. Tam kde celá řada ekumenickýchdialogů doporučuje navzájem uznávaný křest jako základnu pro interkomunio, říká papež sice také, že eucharistie, kterábuduje církev, právě tím vytváří společenství mezi lidmi. Avšak jde zde všakvýlučně o římskokatolické lidi, nebo snad ne?
Kapitola tři senazývá „Apostolicita eucharistie a církve“. Zde jeřečeno hodně konkrétního o ekumenickém hnutí a také o protestantskýchspolečenstvích uvnitř tohoto hnutí. Nezachovala si „substanci“ eucharistickéhomystéria, protože o nich chybí svátost svěcení. A tak tedy vede interkomunio ke „zpomalení cesty k viditelné jednotě“.Tím pak stojí papež a protestantští ekumenicidiametrálně proti sobě, když jde o otázku, co je dobré pro církev. Starokatolíkstojí bezradně asi ve středu.
Čtvrtá kapitola sejmenuje „Eucharistie a církevní společenství“. Je zde zdůrazňována, že se komunikantmá nacházet ve stavu milosti posvěcující (tj. být bez hříchu, nejjistěji pozpovědi), aby se mohl podílet na eucharistii. A opět je tu řeč o ekumenické zaangažovanosti. Opět je zdůrazněno, že není možné slaviteucharistickou liturgii společně dokud nebude zajištěno pouto vyznání víry,svátostí a církevního vedení úřadu. Tomuto předcházející interkomunioje spíše překážkou pro dosažení plného společenství. Starokatolickou pozicí je,že jednota ve víře nemusí předcházet společnému eucharistickému stolování.Avšak nic nepřinese, když se vlastní pozice stále jenom beze změny opakuje.Encyklika neukazuje žádné nové cesty ani žádné nové perspektivy pro růstjednoty církví. Nacházíme v ní vedle utvrzování vlastních zkušenostíneustálá varování před ekumenickým zneužíváním, avšak bohužel žádný kreativnípovzbuzující impulz k řešení té či oné zaseknutéekumenické otázky.
Také je nápadné,že v této encyklice hrál roli vyznání víry v římské vlastní izolaci.Jistě je to také reakcí na poklusy Komise pro víru a řád doporučit cařihradsko-nicejské vyznání víry všem církvím jako základ. Totovyznání víry je pak chápáno jako svým způsobem minimální formulace společnévíry, v encyklice je však okamžitě spojováno se svátostmi a (nota bene!)s vedením církve.
Poté ještěpřed kapitolou pět o sličnosti eucharistické slavnosti a závěrečnoukapitolou mariánskou mluví papež o udělování eucharistie za zvláštníchokolností a to jistým jednotlivým osobám. Jde tu očividně o pravoslavnékřesťany. V předchozích vyjádřeních k těmto výjimkám byli jmenováni istarokatolíci jako tací, na které může být zmíněná výjimka aplikována. Ptámese, zda stav neřešených témat starokatolicko-římskokatolických dialogů ještěvyváří dostatečnou základnu k vytvoření sakramentálního společenství mezitěmito oběma církvemi. Nebylo by možné toto společenství realizovat přece jenomnyní, zatímco budeme nadále diskutovat o podmínkách pro církevní úřady,proceduře biskupské volby a formách Petrovy služby římského biskupa? Ostanoviskách k etickým otázkám by se též dalo mluvit – ale to by musel býtcelosvětový rozhovor.
Autor působí jako řádný profesor na Kristokatolicko-evangelické teologické fakultěv Bernu. Pramen pro překlad: Gnadenbrot vom Papst, ChristkatholischesKirchenblatt, 10/2003, s. 4-5