Obě pochází ze Spojených států a v minulých týdnech se objevily v českém překladu:
Miriam Therese Winterová, Z hlubin bezedných, Příběh Ludmily Javorové vysvěcené na římskokatolického kněze, Cesta, Brno, 2003, 260 str., 218 Kč
Kniha byla napsána na základě rozhovorů autorky s Ludmilou Javorovou. Již z metody, kterou kniha vznikla, vyplývá, že se nejedná o přesné zachycení skutečností vedoucích snad k prvnímu novověkému pověření ženy kněžskou službou v římské církvi, ale o jakousi zprostředkovanou autobiografii L. Javorové. (L. Javorová sama český překlad upravila a doplnila.) Tak lze vysvětlit proč některé události ze života L. Javorové v knize chybí a jiné události bývají interpretovány různě.
L. Javorové patří dík za to, že dnes v římské církvi téměř tabuizovanou otázku svěcení žen ke kněžství na svém příběhu odkrývá. Jsem přesvědčen, že ke svěcení žen i v římské církvi dojde, ale je otázka, jakou podobu toto kněžství dostane. Pokud budou muset cestu prorážet militantní feministky (třebaže zdaleka ne všechny členky The Women´s Ordination Conference, v jejímž prostředí kniha vznikla, lze takto označit), pak nebudu považovat ordinaci žen za výhru. Ordinované kněžství je svojí povahou služebné. Je zde pro lidi a ne pro svého nositele. Pokud lidé nepřijmou kněžství žen, pak je zbytečné. Katolíci sami (muži i ženy) by měli kněžství žen prosazovat. Nejen proto, že je kněží málo, ale zejména proto, že ženy tvoří rovnoprávnou (nejméně) polovinu lidstva a že jsou pro mnohé kněžské služby obvykle lépe vybaveny, než muži.
I když v pojetí kněžství, jak nám jej L. Javorová předkládá, lze mnohé vysvětlit dobovou podmíněností (události se staly před desítkami let, za mimořádných situací), určité obtížně vysvětlitelné postoje nelze přehlédnout. Např. na str. 66 je popisováno anonymní vykřikování absoluce F. M. Davídkem na zeď věznice, které oddělovala část, ve které byly ženy. To zavání magií, přesto, že podle svědků, kteří Davídka znali, mágem nebyl. Líčení vlastní ordinace: „V jediném okamžiku se mi dostalo tolik boží přízně…“ (str. 127) vede k představě kněžství coby jakéhosi zelektrizování, jakési ontologické proměny… Rovněž popisovaná praxe privátních mší podstatu služebného kněžství zatemňuje bez ohledu na to, zda je aktérem žena či muž.
Přes tyto semimagické interpretace, možná i skrze ně, prosvítají Davídkovy reformní postoje: „Felix si vždycky přál, aby lidé při proměňování vyslovovali tatáž slova jako kněz.“ (str. 128). A odvaha hledat nové cesty, kolektivní řízení církve, uplatňování subsidiarity, svěření důležité služby generální vikářky ženě, to vše jsou i dnes aktuální výzvy.
Donald Bernard Cozzens, Měnící se tvář kněžství: reflexe nad krizí kněžské duše, Benediktinské arciopatstvív Břevnově, 2003, 136 str., 200 Kč
O tom, že již došlo zcela k odmagizování kněžské služby, svědčí fundovaná studie Donalda Cozzense. Šest let byl biskupským vikářem pro klérus v diecézi Cleveland (USA) a náplní jeho práce bylo řešit následky pedofilního chování kněží.
Cozzens seriózním způsobem prolamuje tabuizovaná témata. V současné době (kniha vyšla v r. 2000 a čerpá z průzkumů 90. let v USA) je mezi kněžími asi polovina homosexuálů. Někteří autoři uvádějí nižší, ale někteří i vyšší podíl. Být knězem se stalo v běžné mluvě synonymem pro to být gayem. Cozzens si většiny homosexuálních kněží cení, mají dokonce pro svoji službu mnohé lepší předpoklady (např. schopnost empatie, jsou starostliví, inteligentní, talentovaní) než heterosexuálové. Ovšem jejich zastoupení v kléru je neproporční k ostatní populaci. Heterosexuální adept kněžství se v semináři ocitá v cizím prostředí, ve kterém je nesnadné jej formovat, protože gayové vytvářejí svoji specifickou subkulturu.
Jiným fenoménem je zneužívání mladistvých kněžími. Mezi kněžími je 2 až 7 % aktivních pedofilů. Rozsah zneužívání je obrovský. V devadesátých letech bylo obviněno asi 600 kněží, na odškodnění a soudních poplatcích bylo církví zaplaceno víc než půl miliardy dolarů. Přitom se uvádí, že na jeden zveřejněnýčin připadne v průměru 60 činů nezveřejněných. A průměrný kněz s pedofilními sklony zneužije za život 285 obětí. Biskupové měli zpočátku snahu věc bagatelizovat, později tvrdili, že procento praktikujících pedofilů je obdobné jako u jiných kategorií lidí pracujícíchs mládeží (učitelů, vychovatelů). Výzkumy však ukázaly význačné rozdíly. Zatímco pedofilové v jiných kategoriích se zaměřují stejnou měrou na malé chlapce a děvčátka, pedofilní kněží se v 90 % ukájejí na pubertálních chlapcích, kde následné škody jsou mnohem větší. Problém je, že většina delikventů se necítí vinna.
Cílem Cozzensovy práce není vypočítávat tyto smutné skutečnosti. Spíše hledat co s tím. Hledání jak dojít ke zralému kněžství za použití jak Jungovy, tak Freudovy psychoanalýzy tvoří jádro knihy. Autor se přimlouvá se za zdobrovolnění celibátu a povolání žen ke kněžské službě. To je však věc budoucnosti, a co teď? Všichni kněží, včetně seminaristů (bez ohledu na orientaci) by měli mít důvěrné přátele mezi muži i ženami, se kterými se mohou sdílet se svými problémy. Každý by si měl, alespoň sám před sebou, přiznat svoji sexuální orientaci. Ztracenou autoritu nelze získat tím, že budeme předkládat hotová řešení. Úkolem autority je vytvořit takové podmínky, kdy církev jako celek může nalézat řešení. Je zapotřebí znovu posílit intelektuální život kléru – vazbu na literaturu, teologii, Písmo. Přetížení prací vede zplanění.
-pH-