Ukázka z knihy Jana Konzala "Orientace na cestěživotem"
5. května se biskup Jan Konzal dožívásedmdesáti let. K příležitosti jeho jubilea vychází dvě publikace:brněnské Centrum pro demokracii a kulturu vydává zvláštní čísločasopisu Teologie a současnost. V pražském nakladatelství Síťvychází druhé, zcela přepracované vydání Konzalovy Orientace. Prvníveřejné vydání v roce 1995 se setkalo s příznivým ohlasem čtenářů.Knihu lze označit za příručku duchovního doprovázení. Při tomtoprocesu, dříve označovaném jako "duchovní vedení" hledá zájemce zapomoci "duchovního vůdce" mechanismus vedoucí k proměně ve zralouosobnost, schopnou vlastních, odpovědných rozhodnutí. Autorovinejde o formování "dokonalého" jedince, ale o člověka žijícího vharmonii s druhými a pro druhé. Má úctu ke každé lidskéoriginalitě, které dohromady vytváří velmi pestrou mozaiku lidství.Při třídění kamínků této mozaiky autor využívá několika kritérií,které charakterizují jednotlivé kapitoly knihy.
Duchovní život není záležitostí primárněnáboženskou či dokonce specificky křesťanskou. Týká se každéhočlověka. Proto se první kapitola zabývá antropologickými základy.Křesťan nadto čerpá podněty pro uspořádání svých vztahů z bible akřesťanské tradice. Těm se věnuje druhá kapitola. Vývojem pohleduna vybrané spirituálně nosná témata v dějinách se zabývá třetíkapitola. Poslední kapitola si všímá spiritualit -určitých konglomerátů duchovních postojů - jejich kladů i jejichrizik.
Autorovým církevní domovem je pražská obecEcclesia silentiae, které knihu také věnoval. Kromě této obceslouží Jan Konzal v řadě skupin i jednotlivců. Často je žádán oslužbu duchovního doprovázení. Něco z umění tohoto charismatuzprostředkovává i v právě vydané knize.
Konzal, J., Orientace na cestě životem,Průvodce ke křesťanské dospělosti, Síť, Praha, 2005, 196 str., 148Kč
Knihu je možno objednat na adrese redakceuvedené v tiráži, nebo mailem: obchod@getsemany.cz
-pH-
Instituce bývá kamenem úrazu, protože jimnozí považují za nespravedlivé a zbytečné konkrétum, které prýomezuje svobodu osobnosti. Jeden po druhém odmítá jako formalitunapř. uzavírání manželství či identifikaci s nějakou církví.
Kristus Ježíš instituci církve přímonezaložil. Ale ti, kdo s ním zažili jeho smrt a vzkříšení a zažilitaké brzy potom letnice, ti sami začali realizovat Ježíšovuneformalizovanou památku tak, že pomalu utvářeli společenství avybavovali je potřebnými instituty. Tak jako nelze žít neustále vesvatodušním ohni, nelze spoléhat na spontaneitu prvých dnů a týdnů,jak ji zná každé zdařilé společenství. Zpočátku jde všechno jakobysamo. Ale jen zpočátku.
Podobné dilema staví každé praxi Ježíšovopřání vždy zůstat otevřen změně smýšlení. I krásné změny brzyunaví. A tak se během prvých desetiletí dějin novozákonní církveukázalo dostatečně zřejmým, že dobrá památka života a smrti KristaJežíše bude trvat jen tam, kde se najde dynamická rovnováha meziinstitucí a charismaticky nesenou spontaneitou. Tak zůstává správnámíra napětí mezi oběma požehnanými principy trvalou výzvoukřesťanovi jako osobnosti i jako prvku společenských strukturspolečnosti i společenství církve například.
Katolická církev proslula mezi všemiostatními církvemi a křesťanskými náboženskými společnostmizbytněním institučních prvků a relativně slabou společenskou váhouprvků charismatických. Pro mnoho katolíků je alfou a omegou fakt,že některý náboženský akt je "platný" a "dovolený". Málokdo siklade otázku, zda je ten nesporně platný úkon také mravně dobrý azda je správné, aby se jej konkrétní jedinec v konkrétníchpodmínkách také přímo dožadoval.
Tak kněz a levita ve známém podobenstvíJežíše o milosrdném Samaritánovi jednali platně a dovoleně, když sebližního neujali. Samaritán jednal nedovoleně, ale svéhonáboženského protivníka z Judeje zachránil a byl Ježíšem označenjako vzor blíženské lásky
Běžný zbožný katolík vytrvale redukuje svojecírkevní povědomí na právní aspekty. Od církve však očekáváinstituční pomoc, pokud vůbec něco. Má právo na svatbu v kostele,má právo, aby mu pokřtili děti, má právo na pohřeb s knězem a napoctivě svěcenou vodu.
Možná je ohledů na právo a normy přílišmnoho, ale právo má chránit růst a zrání křesťanského povolání, máposkytovat světlo v nejistotách. To není málo.
Jestliže se ke kodexu sahá jen v souvislostis disciplinárními tresty, je to známkou nemoci institutu práva.Kodex totiž v žádném případě nemůže suplovat chybějící personálníautoritu představeného.
Jako nelze nahradit roli proroka rolíučitele, roli theologa autoritou magisteria, nelze ani charismatanahradit výkonem řádné církevní moci na základě ordinace. Institucei charisma oslovují člověka a dokáží stimulovat jeho víru, naději ilásku. Svátost je institutem a je také příležitostí kcharismatickému obdarování člověka Duchem, který vane, kde chce, jeúčinným znamením působení Ducha v církvi jako shromáždění božíholidu.
I když kanonicky řízená kultovní kázeňvyhrazuje právo udělovat většinu svátostí jurisdikčně vybavenýmordinovaným, neplatí to o všech a rozhodně to neplatilo po celoudobu existence církve.
Osobní odpovědnosti rozhodující se také sohledem na znamení doby je třeba napomáhat, ovšem netřeba škrtatpři tom i požehnanou funkci formálně zavazujících institutů.
Už mnozí před námi draze zaplatili, když sevzdali institutů a vývoj svých sociálních forem (společnosti nebospolečenství) ponechali spontaneitě a náhodám. Taková obec se pakudrží jen díky silné osobnosti v čele - ne nadarmo se o nich mluvíjako o osobách "charismaticky nadaných" - ale s takovou osobnostíobec stojí a padá. Stejně snadno jako k rozkvětu zamíří takovéshromáždění i do chaosu a odumírání.
Jiným se zdá, že klasický institut řeholníhoslibu nebo étos normovaný konstitucí je anachronickým přežitkem. Vněkterých zemích se stalo módou nahradit manželský slib soukromýmneformálním souhlasem dotyčné dvojice.
Sleduje to všechno jednu společnou tendenci:Degradovat personální odpovědnost na jakýsi nezávislý pocit, že nicnemusím, proto jsem svoboden a pomohu nebo angažuji se jen tehdy ajen tam, kde se mi to zdá dobré.
Vypadá to hezky a zásadově, ale jen dochvíle, než takovou zásadu vyhlásí všichni zubní lékaři, všichnipumpaři a všichni, kdo připravují měsíční výplaty. Když budouplatit daně všichni jen tehdy, kdy budou mít chuť, finanční základystátu se zhroutí a s ním i sociální péče, památková péče, péče obezpečnost lidí a majetku.
Tahle tendence není vůbec nová, nepochází zarsenálu postmoderny, znal ji už svatý Pavel. Augustin proti nírozhořčeně bojoval.
Rovnováha společenských útvarů je rovnováhoudynamickou. Proto musí v dnešní dynamice vývoje všech atributůspolečnosti fungovat osvědčené instituty, protože institut má mimojiné i roli odlehčovacího mechanismu.
Odpůrci institucionalizace mají pravdu v tom,že institut v sobě vždy ukrývá možná pokušení k legalismu a kfanatismu formalit. Jenže tomuto pokušení je třeba čelit lépe nežzakopáním takové hřivny. Dobře to mohou deklarovat faktické výhodya nevýhody institutu "svátosti".
Svátostí se rozumí účinné znamení dějící semilosti. Ta milost se děje jedině v Duchu svatém, Duch je tímprostředím, kde milost po člověku nestéká a nepadá v marnost. Dějese jen skrze Krista, s ním a v něm. Ale čin, který se má svátostístát, ten je stejně lidský jako ostatní akty člověka. Ta lidskástránka by měla jistě svoji cenu, a pokud by byla vždy pěkněspontánní, měla by navíc nezanedbatelné estetické půvaby. Přestosvátostí se stane ne tím, že člověk se v té konkrétní záležitostizachová ryze. Svátostí se stane díky Kristu a právě Kristus v Duchusvatém dá lidské skutečnosti rozměr "na nebi i na zemi". Díkyspoluúčasti Ducha a jeho charis se dokáže i tato skutečnostvkořenit do řádu stvoření i do procesu záchrany smyslu tohoto světajako objektu Kristovy přízně. To je nejen zajímavé, ale dalekosáhleekonomické. Těmi kořeny pak dokáže obyčejný člověk brát sílu,motivaci a hlubší porozumění kontextům, které rozhodují o čistotě,pravdě a plodnosti takové události. Toho, co visí na institutu,toho je ve svátostném dění hodně.
Z těchto projevů přízně profituje nejenjedinec, ale především obec. Bude-li obec vpravdě žít, unese ičleny momentálně bezmocné, hříchu propadlé.
Svátost je svojí podstatou účinným znamenímmilostivé a mocné svatodušní přítomnosti v našem všednímrozhodování.
Aby znamení fungovalo jako znamení, musí býtsociálně srozumitelné, musí hovořit, i když zůstává na roviněsymbolické. To se nepodaří, pokud nepomůže institucionalizace,pokud se určité symbolické jednání neetabluje jako téměř obecněsrozumitelné. Pokud si mladý muž odvádí z kostela nebo z obřadnímístnosti místního úřadu nevěstu, rozumí každý, co tím ti mladíchtějí veřejnosti zvěstovat. Pokud se mladá dvojice kdesi vsoukromí neformálně dohodne a miluje se, stěží třetí člověkrozpozná, co tím vlastně míní: chtějí si prostě jen užít? Donutiljeden druhého, aby se takto zachoval? Uvědomují si svojiodpovědnost za děti, které chtějí nebo nechtějí přijmout?
Má-li tedy čin člověka být svátostí, musí býtvlastnímu společenství srozumitelný právě i jako výmluvný znak,třebaže znak živý, dějící se dnes tak, zítra trochu jinak.
Jako takový je třeba jej ustanovit,institucionalizovat, vyzdvihnout bezpečně nad dosah módy a přitomjej nezakuklit intelektuálními clonami tak, že pro "maličké" užpotom zbude právě jen to pokušení k pověrám nebo k magii.
Dějiny ukazují, že církev sama skutečněodrážela na své "tváři" to, co se v ní dělo. V dobách vnitřníprázdnoty volila prázdná znamení a dobu obrody provázela i reformatěchto veledůležitých znaků božího zájmu o osud člověka.
Podle posledního koncilu má církev povinnostbýt v univerzálním i lokálním společenství znamením přítomnostiživého Krista i ve zdánlivě bohaprázdném dnešku. Má být takéznamením přicházejícího božího království, již žijícího v tomtosvětě, ovšem dosud jen na způsob zdánlivě "spícího" semene (cf. L17, 12-23). Nic z toho nemůže ani nakousnout, nepomohou-li jí vtakové komunikaci se společností instituty a instituce.
Adaptace je natolik nápadnou schopností všechznámých druhů živých organismů, že ji musíme počítat přímo kpřirozenosti všeho živého. Také církev chce už Apoštol vidět jakoživý organismus. Adaptovat ideový svět pak znamená v nové situacizajistit účinnost vůdčím idejím (paradigmatům, osobám a institucím)osvědčeným v minulosti tak, aby byly schopny další tvořivéexistence i tradování.
V tradici jako procesu jde o přenesení smysluvěci do nových podmínek realizace. Až smysluplné přizpůsobení tedyumožní tradici věrnou obranu smyslu zvěsti nebo svědectví.Přizpůsobení by se mělo týkat všech podstatných faktorů, kteréživotaschopnost tradování významně ovlivní, tedy přinejmenšímorganizačních forem a metod životního stylu církve, jejíchpříspěvků společnému dobru světa a forem víry v metanoia a vevangelium.
Do jaké míry se může a má modifikovat třebai obsah (hlásání, zvěstování), to je předem asi nemožné odhadnout,ale modifikuje se vždy. Už Nový Zákon nám to deklaruje na časovémúseku necelých sta let od historického Ježíše po vznik posledníhokanonického spisu Nového Zákona. To, co se od tradujících autorůBible vyžaduje, je věrnost smyslu věci, nikoli fetišizacejednotlivých slov a příběhů, jak předvádějí fundamentalisté.
Jako příklady nikoli nedotknutelnýchorganizačních forem a metod lze uvést aspoň to, na co se v církevnípraxi naráží nejčastěji:
- Instituce musí respektovat a integrovat např.faktické posuny globalizované společnosti ve směru od společnosti kspolečenství.
- Společnost vykazuje narůstající cit pronáboženskost a zároveň odklon od identifikace jednotlivce s jehocírkví. Tomu bude muset čelit posun od masovosti lidové církve afundamentalistických forem zbožnosti k pružným společenstvímrelativně autonomním, zato cílevědomě usilujícím o vzájemnoujednotu i při různosti.
Tomu už naprosto nevyhovují potridentskétypy pastorační péče ve farnostech chápaných právě jen jakozákladní jednotky jediné diecézní pastorace. Už dávno není účinnýmznamením farní jednoty nedělní velká mše nebo výroční pouť čiposvícení. Znamení jednoty (a znamení opaku jednoty) sdělitelné vpostmoderně nutno objevit. V různých zemích se usiluje o svátostsmíření vyjadřující smíření všech přítomných, případně i ověrohodné a důvěryhodné gesto nabízející smíření i přes hranicecírkve. Manželství už není především právním aktem, zařízením nalegální výrobu potomstva, ani pojišťovnou svazku pro ty, kdo nemínísvého partnera trpělivě a pokorně milovat. Kdo dnes uzavírámanželství jako svátost, ten přinejmenším tuší, že jde o svátostriskantní sebevydanosti milované, ovšem občas i odcizované osobě,dokonce rodině, která nemusí dopadnout jen dobře.
- Nové rysy přijímá a řadu dosavadních ztrácícírkevní autorita. Díky všeobecně širší a detailnější kulturnívýchově celých populací bude muset najít nové formy katecheze aetická formace.
- Pravda se dnes hledá především dialogem - nejen sodborníky a autoritami všeho druhu, ale také s dějinami. Diskutujese, a to především v malých skupinách, protože velká společnost seukazuje dialogu objektivně neschopná.
- Ačkoli se celé druhé tisíciletí církevních dějinvěnovalo mocenskému potýkání, evangelijní ideál moci bezmocnýchzůstával obecnou zkušeností božího lidu neadaptován a dnes nám tovelmi chybí.
- Struktura moci v církvi se v prvém tisíciletívyvíjela od forem převzatých z judaismu i z paulinismu, ale vdalším tisíciletí už se etablované struktury vyvíjely podlesoučasného světského uspořádání - nejprve jako feudální, pozdějijako stavovské veličiny současné historie evropské společnosti. Ve20. století už bylo jasné, že vláda formálně legitimované elity("aristokracie") ztratila půdu pod nohama a tím i pozbyla smyslu. Vpostfeudální atmosféře dnešní české církve je pak velkým problémem,čím vládu církevní aristokracie nahradit.
Charakteru instituce církve nevyhoví vládalidu (demokracie), protože lid může být považován za zdroj mociekonomické nebo politické, nikoli však moci nad božím lidem. Božílid zůstává božím, nestane se svým.
Dalším problémem je model společnosti.Aristokracii odpovídal model pyramidy, vrcholící v monarchii.Monarchický model už na globální problémy v postmoderní pluralitěnemůže stačit a praktickým důsledkem pak je, že se formálníautorita v církvi prostě vytrácí a neformální autoritacharismaticky nadaných osob až příliš rychle roste. To je prostředívýhodné pro sekty. Proto církve budou muset hledat pro sebepřiměřenější struktury moci a formy veřejné správy.
Církev Kristova se nebála v Antiochii aAlexandrii podle změny dobových paradigmat reinterpretovat kult aupravovat rituály církve Jeruzalémské.
Až do čtvrtého století pohané odsuzovalikřesťanskou zbožnost jako prý atheistickou, protože odmítalarituály chrámů. Obec křesťanů se scházela v soukromých domech itehdy, kdy nebyli křesťané nuceni se skrývat před pronásledováním.Brzy po Milánském ediktu zase přijala do liturgie císařský dvorníceremoniál, později formy feudální, resp. buržoazní dokonce isocialistické.
Nové sebevědomí dnešního člověka vyžaduje odkatolictví změnit tradovanou formu některých svědectví. Např. očistotě už dnes nevypovídá celibát ani nepovinný, tím méně ovšempovinný, protože pro sekulární svět znamená spíšinstitucionalizovanou fobii z druhého pohlaví, nebo naopakpokrytecky zatemňovanou poživačnost bez závazků.
Sklízíme tak nedobré ovoce jednostranných ažkarikovaných svědectví o významu a půvabu křesťanské čistoty, stáleještě v katolictví tradované především negativně, tj. jako nečinění(zdrženlivost) ve oblasti sexuální. Podobně volá po moudřejšíinterpretaci vztah k církevnímu majetku. Misionáři z jinýchkontinentů varují, že snaha přenášet vzory smysluplné kdysi vměšťanské Evropě do jiných kultur vyvolá ztrátu důvěry v takovéevropské evangelium a může nakonec paradoxně i pohoršovat.
Adaptace tradovaných struktur není vůbecmódní záležitostí, ale existenciální nutností. Na poslednímvatikánském sněmu se většina shromážděných Otců nakonec přece jenshodla, že církev je nejen možno, ale i nutno reformovat, a tovždy. Je to nutné jednak proto, že církev dík naší hříšnostinestačí svému poslání, jednak proto, že je skutečností časověpodmíněnou.
Dnes už by mělo také být obecně zřejmé, že"věčné" pravdy zůstávají kvasi-věčnými jen díky fungující tradici,a tedy i díky moudré adaptaci. Nebude-li každá doba schopna živětradovat svěřené formy i obsahy, důkladně zvěcnělá pravdapřinejmenším neosloví, spíš však zapadne třeba na celá staletí,možná i navždy.
Ještě encyklika Pia XII. Humani generiszačátkem padesátých let 20. století rozhodně odsuzovala takovémyšlení jako "zhoubný relativismus pravd věčných, a protoneměnných". V encyklice (nikoli neomylně, ale přece jen s veškerouautoritou) potvrzuje Pius XII. "neměnnost" obsahu pojmů prý jakofilosofický předpoklad pravdivého poznání každé (i theologické)výpovědi. Pravdu jednou v historii uchopenou lze prý už pouzepřesněji vyjádřit, nelze ji pochopit "jinak" a přitom správně.Obtíž pro křesťanského theologa pak vzniká tím, že právě prorocivystupovali proto, aby naučili své bližní vidět "staré známéskutečnosti" jinak než dosud a že je známo dost příkladů pro dobověpodmíněné změny obsahu pojmů theologicky relevantních, například"přirozenost" a "osoba".
Sterilita takové jednostranné ideologieopřené o jednu jedinou z mnoha filosofických škol citelně ochromilaadaptabilitu katolické theologie a navíc poskytla církevnínesnášenlivosti a šovinismu fíkový list. Netolerance není jennesympatická úchylka. Dovede být krutá a zlomyslná a s božímkrálovstvím není kompatibilní.
Rozhodující krok k zásadní změně smýšlenícírkevní reprezentace v této věci učinil až Jan XXIII., kterýsvolal koncil mimo jiné proto, aby se církev tázala sama sebe "předtváří" Ducha svatého, co vlastně potřebuje a co je už jen balastem,co živou tradicí a co svéhlavým tradicionalismem.
Církev katolíků definuje sama sebe také jako(živé) tělo, živý organismus, kde spolupracují velmi rozdílnéorgány. Schopnost adaptace organismu deklaruje faktickouživotaschopnost takového organismu. Co se přizpůsobí jen spolu seztrátou tváře, to už ani předtím nemělo identitu. Co je adaptaceneschopné, je neschopné života. Přesto však někteří považujíadaptaci za nepřípustnou zradu tradic a v církvi kvůli tomu panujetrvalé napětí.
Proces adaptace může probíhat podle tříodlišných scénářů:
- Jde o promyšlený návrat do "starých poctivýchčasů", pak mluvíme o restauraci minulosti, nebo
- jde o návrat k původním nosným myšlenkám, ale vnové formě odpovídající současnosti, pak jde o reformaci, nebo
- děje se radikální změna nátlakem, násilně, obvykles popíráním pozitivního významu minulých forem, pak jde orevoluci.
Všechny tyto formy změny už lze v církevníchdějinách doložit.