Roku 2005 udělil zemřelý papež Jan Pavel II. jako vůdčí myšlenku eucharistii. Při pohledu na ekumenu to provokuje otázku, zda může eucharistie přispívat k jednotě církví a jak by mohlo takové přispění vypadat. Je to jen naléhavý impuls, který odloučené církve podněcuje a zavazuje k jednotě, anebo dokáže navíc být sama o sobě cestou a prostředkem k jednotě, resp. k setkávání církví? Abychom tuto otázku objasnili, musíme se zamyslet nad podstatným obsahem eucharistie.
1. Eucharistie jako slavnost celého tajemství spásy
Tomáš Akvinský opisuje podstatu eucharistie větou: "Ve svátosti eucharistie je shrnuto celé tajemství naší spásy" (Sth III, 83, 4). Totéž má na mysli Martin Luther, když říká: Večeře Páně je "shrnutím a kompendiem evangelia" (WA 8, 524,33) nebo "krátký souhrn evangelia" (WA 6, 525, 36).
"Tajemstvím" zde není míněno tajemství intelektuální, ale chápe se zde ve shrnujícím významu, v němž Písmo a církevní tradice mluví o "mysteriu" (tajemství):
Mystérium (lat. ekvivalent sacramentum) je věčným plánem stvoření a spásy Boha, který Bůh nepřekonatelně a definitivně zjevil a uskutečnil v Kristu, který je proto mystériem - tajemstvím (sacramentum) Boha samého (Kristus jako "prasvátost" - Ursakrament). V Kristu, jako v jednom mystériu, jsou všechna mystéria obsažena: mystérium stvoření (stvoření jako spásné dění směřující ke Kristu - Kol 1, 15-17), mystérium vykoupení a posvěcení skrze Ježíše Krista v Duchu svatém a jeho přiklonění k člověku a osvojení si ve Slově a svátosti, mystérium nastávajícího Božího království, mystérium přicházejícího naplnění.
K mystériu Kristově podstatně patří i církev jako nový lid Boží a jako "tělo Kristovo", jako společenství věřících v Krista, shromážděné v Duchu svatém, jež je v účasti na Kristu , aby svědčilo o darované Boží spáse jako o spáse pro svět.
Kristovo tajemství má své zdůvodnění a původ v trojjediném Bohu. Kristovo tajemství je trojjediný Bůh sám v té míře, v jaké se sděluje lidem (a tím i stvoření) ke společenství (ke smlouvě, a tedy ke spáse).
Proto je tajemství Kristovo (a eucharistie) spojnicí s pra-tajemstvím, totiž Trojicí.
Přístup k tomuto tajemství otevírá pouze víra (sola fide). Proto také po eucharistické konsekraci následuje naše zvolání: "mysterium fidei" ("tajemství víry").
Ze své podstaty je tedy eucharistie svátostným zpřítomněním (svátostnou přítomností) jednoho a celého Kristova tajemství, jež má svůj základní a integrující bod (svůj střed) v jedinečné, neopakovatelné a plně dostačující oběti kříže Ježíše Krista a v jeho vzkříšení.
Platí proto, co o výkupné oběti kříže Ježíše Krista s ohledem na eucharistii mnoha různými způsoby vyslovil Tomáš Akvinský: Celý účinek výkupné oběti Ježíše Krista na kříži je též celým účinkem eucharistie, tj. oběti Ježíše Krista , jež je svátostně přítomná v eucharistii!
Jelikož pak je oběť kříže Ježíše Krista ustavením "nové a věčné smlouvy, " a tím také církve jako lidu nové smlouvy, a tento ustavující akt je v eucharistii trvale přítomen av každém slavení eucharistie se shromážděné obci znovu aktualizuje, působí eucharistie nutně při budování a pro jednotu církve. Je v tom dokonce její první a vlastní smysl: Je ze své podstaty "svátostí jednoty církve" nebo - jak říká Augustin - "svátostí, skrze niž je v této době církev sjednocována" (sacramentum, quo inhoc tempore consorciatur ecclesia). Pojďme nyní v naší druhé úvaze v několika tezích blíže ozřejmit souvislost mezi eucharistií a církví.
2. Eucharistie a církev
2.1 V eucharistické slavnosti realizuje církev svou podstatu jako Boží lid Nové smlouvy
Ustanovení eucharistie při poslední večeři je podle synoptických evangelií obnoveným ustanovením (Umstiftung) a naplněním starozákonní paschální večeře. Znamená to, že pro společenství kolem Ježíše Krista má stejnou hodnotu, jakou pro Boží lid Starého zákona měla slavnost paschální večeře. Obsahem paschální večeře bylo pro Izrael vysvobození z egyptského otroctví a uzavření smlouvy na Sinaji. Proto Izrael v této slavnosti prožíval nejintenzivněji svoji jednotu lidu Božího. - Obec Ježíšova zde slaví své vykoupení a svoji jednotu jako lid Nové smlouvy.
2.2 Slavnost eucharistie konkretizuje církev - lid Boží jako společenství těla Kristova.
Ve listu Korintským (1 K 10, 16n) Pavel píše: "Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí (koinonia, communio) na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu." V tomto Pavlově slově máme základ eucharistické eklesiologie. Reálná účast na svátosti těla Kristova spojuje mnohé do eklesiálního těla Kristova. Sakramentální tělo Kristovo a eklesiální tělo Kristovo patří co nejtěsněji spolu dohromady. Svátost těla Kristova buduje z církve "mystické" tělo Kristovo. (Eucharistická eklesiologie se zvlášť silně zdůrazňuje v pravoslaví.) Tuto myšlenku můžeme opsat i jinými Pavlovými slovy: "Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši." (Ga 3,28).
2.3 Církev uskutečňuje svou podstatu jako "lid Boží, který žije z těla Kristova" (J. Ratzinger) nejintenzivněji tam, kde je zpřítomňována a za vlastní přijímána Nová smlouva ustavená v Ježíšově oběti kříže, tam, kde se "mnozí", když jedí z jednoho chleba a pijí z jednoho kalicha, stávají tělem Kristovým.
"Slavení eucharistie je proto nejintenzivnější událostí církve" (K. Rahner), jejíž nejhlubší podstata spočívá v tom, že jsme s Kristem jedno tělo. Slavení eucharistie je uskutečňováním církve.
2.4 "Slavení eucharistie (jež je nutně vázáno na svou lokalitu) strukturuje církev jako "síť komuniálních společenství" (J. Ratzinger), která komunikují ve Slově a svátosti Těla Kristova.
Důsledkem toho je, že církev je podle toho strukturována horizontálně (nikoli jako pyramida!). Základní strukturou je síť svéprávných místních církví, jež mají (podle katolického pojetí) v římském biskupu (papeži) svůj závazný orientační bod (střed). Papežský úřad je "službou jednotě". Jako takovému mu přináleží pravá autorita, přičemž ale z této jednotící funkce vyplývají i vnitřní hranice tohoto úřadu (papež není "univerzálním biskupem", a už vůbec není "absolutním monarchou").
Dosavadní úvahy, pojaté v tezích, můžeme shrnout do této základní teze:
2.5 Eucharistie není jen událostí v církvi, nýbrž událostí církve samé.
Z toho však pro spojení odloučených církví k vytoužené jednotě církve a k plnému společenství bohoslužby vyplývá naléhavá otázka, totiž
3. Otázka eucharistie jako znamení, prostředku a cesty k jednotě
Může být eucharistie ve vztahu k odloučeným křesťanům a církvím také prostředkem a cestou k jednotě - nebo je jen znamením dokonalé jednoty?
Mimo vší pochybnost je toto: V protikladu s novodobým, silně individualistickým pojetím eucharistie je pojetí biblicko-pavlovské, jež vytrvalo po celou dobu patristiky až k vrcholné scholastice: pojetí a priori vztažené k církvi a její jednotě. Podle Pavla slouží eucharistie k shromažďování mnohých do jednoty těla Kristova, kterým je církev. Podobně říká Augustin svým věřícím: "Vy jste tělo Kristovo. Vaše tajemství leží na oltáři. Buďte tím, co vidíte, a přijímejte to, co jste." Augustin tím chce říct, že svátost těla Kristova označuje a uskutečňuje tělo Kristovo, kterým je církev - společenství věřících. Proto může Augustin dokonce církev, společenství věřících, označovat jako "pravé tělo" Kristovo. Pohled na eucharistii je v jediném okamžiku pohledem na jednotu církve.
Scholastická teologie to ozřejmila svým způsobem. Eucharistie je znamení (sacramentum) těla Páně pod tímto znamením skrytého. Eucharistická přítomnost (reálná přítomnost) však není poslední a jedinou skutečností svátosti, při níž bychom mohli zůstat stát, nýbrž je opět znamením (res et sacramentum = reálný symbol) pro tu skutečnost, již má svátost Večeře Páně vposledku působit, totiž jednotu církve (unitas ecclesiae). Vlastní milost svátosti (res sacramenti), to, v čem má svátost dosáhnout naplnění svého smyslu, se nese v této Písmem a velkými církevními tradicemi předem dané linii - směrem k jednotě církve. Znamená to, že reálná přítomnost není posledním cílem eucharistie, ale patří sama do řádu prostředků: je prostředkem k působení a podpoře církevní jednoty. Museli bychom hovořit o dynamické reálné přítomnosti: ta směřuje se svou vnitřní dynamikou ze své podstaty k jednotě církve. Vyjádřeme to jako tezi:
V eucharistické slavnosti je reálná přítomnost Ježíše Krista začleněna do dynamického procesu budování eklesiálního Těla Kristova.
Jinými slovy: Eucharistie není pouze znamením jednoty, nýbrž též prostředkem k jednotě; je nejen znamením již existující a naplněné jednoty, nýbrž též prostředkem k její realizaci.
Platí však toto (podle katolického a též podobně podle pravoslavného chápání) jako prostředek a cesta k plnému společenství jen v prostoru katolické (resp. pravoslavné) církve, a nikoli též ve vztahu k odloučeným církvím?
Jako pomůcka k zodpovězení této (ekumenický dialog až dosud zatěžující) otázky kéž nám poslouží pohled na
4. Křest jako fundamentální zdůvodnění církevního společenství
Chápání eucharistie jako svátosti církevní jednoty si vyžaduje zprostředkování za pomoci svátosti křtu. Neboť zakládajícím začleněním do církve jako (mystického) Těla Kristova je křest (srov. 1 K 12, 12). V dekretu 2. vatikánského koncilu oekumenismu stojí, že všichni křesťané jsou skrze křest začleňováni do Krista (UR 3). To zde neznamená (jen), že jsou s Kristem vnitřně spojeni, ale znamená to, jak vyplývá z kontextu, že jsou začleněni do církve - těla Kristova.
4.1 Křest: trvalé zakládání jednoty církve
Křest začleňuje do jedné a jediné církve Ježíše Krista (neboť existuje jen jedna jediná církev Ježíše Krista, jakkoli je v protikladu k samé své podstatě a vůli svého zakladatele rozdělena). Křest není začleněním do nějaké určité konfesní církve, jak by se snad na první pohled mohlo zdát - i když je v nějaké konfesní církvi udělován. Plyne z toho aporie, jímž jsou postiženy všechny církve.
Navzdory všemu rozštěpení a rozdělení platí: "Církev zakládá sakramentální pouto jednoty mezi všemi, kteří se skrze ni znovuzrodili (UR 22)." Následkem toho tu existuje fundamentální církevní jednota všech křesťanů na základě křtu, jednota, jež je konkrétní (!) a jež proniká všechny křesťany a církve, skutečná, reálná (nikoli pouze ideální) jednota, již není třeba napřed vytvářet, nýbrž jednota, která je nám předem Ježíšem Kristem dána, a do které jsme jeho působením ve křtu zasazeni. Jinak řečeno existuje tu již fundamentální církevní společenství, jež se neztratilo a nerozlomilo, společenství, které již zahrnuje též společenství bohoslužby - přinejmenším společenství modlitby a bohoslužby slova. Ovšemže, jak to rozštěpené křesťanstvo zřetelně předvádí, není tímto společenstvím křtu dána plná eklesialita, není dáno plné společenství bohoslužby. Zřetelně z toho plyne již zmíněný rozpor, který je v jednom dokumentu o dialogu popsán takto: "To, že vedle sebe žijí různá konfesní společenství, jež si navzájem uznávají křest, avšak v [plném] církevním společenství nežijí, je tváří v tvář spásnému konání Boha ve křtu skandál. Je to právě nás společný křest, který nás podněcuje k překonávání protikladů, jež rozdělují církev. Nesmíme proto ustat v hledání cest tak, abychom ze společenství, jež si vzájemně uznává křest pod Božím slovem a ve společné modlitbě dali povstat plnému společenství církve." (Kirchengemeinschaft in Wort und Sakrament - Společenství církve ve slově a svátosti, Hannover/Paderborn 1984,Nr 30.).
4.2 Křest a eucharistie
Křest není žádným statickým začátkem, nýbrž dynamickou silou, jež určuje nejen život jednotlivce, ale i církve; musíme jej v životě realizovat a "dohánět". V tomto smyslu stojí vdekretu o ekumenismu, že křest z podstaty své dynamiky směřuje "k plnému zapojení do eucharistického společenství" (UR 22); jinak řečeno: křest fundamentálním způsobem zakládá církevní společenství, které je žito jako společenství eucharistie. Z toho plyne dvojí: (1) Nejsilnější motivace k této vůli, k hledání a podporování cest k církevnímu společenství musí vedle vyznávání jednoho křtu vycházet z eucharistie, resp. večeře Páně. Ekumenická lhostejnost by byla pohrdáním smyslem svátostí. (2) Jak již bylořečeno, je oddělení stolů eucharistie/večeře Páně skandální. Odporuje to vůli Ježíše Krista po jednotě církve (J 17, 21) a směřování smyslu eucharistie, resp. Večeře Páně. Neboť ani katolická eucharistická slavnost (máme-li se zmiňovat jen o ní) nedosáhne síle svého smyslu (totiž být svátostným vyjádřením jednoty jedné církve Ježíše Krista a shromážděním křesťanů v jednotě těla Kristova), pokud proti sobě ještě stojí odloučené stoly večeře Páně, resp. pokud si tato církev bude myslet, že musí jiné křesťany k společenství stolu připojovat nebo je od něho vylučovat.
Zde se s obzvláštní naléhavostí klade otázka: Není eucharistie prostředkem a cestou k plné jednotě církve, k níž přece svou vnitřní dynamikou směřuje? A to i ve vztahu k odloučenému křesťanstvu?
5. Nikoli pouze znamení, nýbrž také prostředek a cesta
Nejzávažnější námitka proti eucharistickému společenství zní: "Eucharistické společenství je společenstvím církve" a naopak "společenství církve je společenstvím eucharistie". Dokud nebudeme mít plné společenství církve, dotud ani žádné eucharistické společenství. Tato zásada staré církve, kterou zastává katolická a zvláště pravoslavná církev, je v principu správná. Ale 2. vatikánský koncil zde přinejmenším pootevřel dveře. Hovoří o "nedokonalém" (parciálním) společenství, skrze něž jsou odloučené "církve a církevní společenství" spojeny s katolickou církví, tedy hovoří o odstupňovaném církevním společenství. Ale i "parciální" církevní společenství je (již) církevním společenstvím. A tak koncil dává zřetelně na srozuměnou, že "mezi plným církevním odloučením a plným církevním společenství leží intermediární oblast", jež umožňuje otázku, "zda nejsou možné, smysluplné a potřebné přechodné formy společenství eucharistie a večeře Páně, jež by odpovídaly existující nebo dosažené blízkosti mezi církvemi" (srov. Harding Meyer, in: Ökumene-Lexikon,Frankfurt/M., 2. Aufl. 1986, Sp. 9). Vždyť dnešní situace už situaci staré církve, v níž tato zásada vznikla, neodpovídá. Je přece rozdíl, zda se církve nacházejí v aktuálním procesu rozdělení, vymezení a oddělení, nebo zda se církve po staletí dlouhém oddělení opět pohybují směrem k sobě, aby rozdělení překonávaly a usilovaly o viditelnou jednotu a umožnění plného bohoslužebného společenství. Vnucuje se otázka: Neocenili bychom alespoň příležitostně praktikované eucharistické společenství resp. pohostinství jakožto znamení již existujícího (byť ne ještě plného) společenství, které dynamicky usiluje o plné společenství církve a bohoslužby, a které církve i věřící k tomu zavazuje?
S touto otázkou z teologicky zodpověditelných důvodů souhlasím a za toto eucharistické pohostinství se stavím. V této souvislosti bychom měli trvat na tom, že eucharistie je nejen znamením, nýbrž i prostředkem jednoty. Kde se tvrdí, že eucharistie je jen znamením plného církevního společenství, nikoli však také prostředkem k jeho realizaci, tam se zůstává trčet daleko za vlastním pojmem svátosti, neboť katolíci, ale též pravoslavní, svátost vždy chápou jako "znamení a nástroj", tj. prostředek (signum et instrumentum), a to obojí definováno jako nerozlučitelné (srov. II. Vat., Lumen Gentium č. 1). Nadto pak jestliže je církev v dogmatické konstituci o církvi (Lumen Pentium 1) definována jako"svátost, tj. znamení a nástroj nejniternějšího sjednocení s Bohem, stejně jako s celým lidstvem, " a jestliže církev podle svého přesvědčení uctívá eucharistii jako "pramen a vrchol" celého křesťanského (a církevního) života, nemůže pak být eucharistie také znamením a nástrojem (prostředkem) k jednotě křesťanů a křesťanských církví?
Otázka by pak neměla znít "je parciální (přinejmenším příležitostné) eucharistické společenství resp. eucharistické pohostinství možné?" ale musela by znít "smíme si ještě s ohledem na dosažené shody a dohody o eucharistické víře eucharistické pohostinství odpírat"?
Zásada "eucharistické společenství je společenstvím církve" (a naopak) ostatně na straně katolické církvenení chápána zcela striktně, jestliže v určitých výjimečných situacích jsou nekatoličtí křesťané k eucharistické slavnosti (k přijetí komunia) připouštěni. Pokud jde o bohoslužebné resp. eucharistické společenství, jsou pro 2. vatikánský koncil směrodatné dva principy: dosvědčení jednoty církve a účast na prostředcích milosti. Dosvědčení jednoty - tak zde stojí -"zapovídá ve většině případů [tedy ne ve všech!] společenství bohoslužby, starost o získání milosti však přece v mnoha případech doporučuje" (Dekret o ekumenismu, č. 8). Ekumenický direktář a ostatní výnosy k tomu stanovily bližší prováděcí ustanovení. (např. "nouzové duchovní situace resp. nezbytnosti"). Jedná se nicméně přitom vždy jen o pastorální hlediska individuální péče o spásu. Problém eucharistického společenství (eucharistického pohostinství) ale nesmí být pojednáván z hlediska "individuální nouze", nýbrž - jak naše vývody ukázaly - musí být v první řadě projednávány a řešeny z hledisek eklesiologických, eklesiálních, tj. z pohledu jednoty za kterou se modlil Ježíš Kristus.
Zvláštní a též existenciální naléhavost seukazuje v případech tzv. konfesně smíšených manželství, či lépe v manželstvích konfese spojujících, neboť o takových manželstvích (pokud jsou vpravdě žita křesťansky, resp. pokud se pokoušejí žít společenství z Krista a v Kristu a s Kristem) se prožívá církevní společenství, a nikoli církevní rozluka!
Z katolické strany představuje pro eucharistické společenství otázka ordinovaného úřadu dosud nepřekonanou bariéru. Ale i před definitivním objasněním otázky úřadu je už teologicky zodpověditelné "eucharistické pohostinství".
Uveďme k tomu jen dva poukazy:
(1) Druhý vatikánský koncil sice v dekretu oekumenismu (č. 22) hovoří o "defektu", o eklesiologickém"nedostatku", který ulpívá na ordinovaném úřadě reformačních církví, a proto si tyto církve "neuchovaly původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství". Nicméně uznává duchovní realitu, která je též při "svaté večeři" v "odloučených církevních společenstvích" dána. Kardinál Joseph Ratzinger se ve svém dopise z 9. 3. 1993 adresovaném (mezitím zemřelému) zemskému biskupovi Bavorské luterské církve Hanselmannovi vyjádřil, že ani "teologie zaměřená na pojem posloupnosti "v žádném případě nemusí popírat spásnou přítomnost Páně při evangelické večeři Páně". (Co více ale může ve večeři Páně - eucharistii být, než "spásná přítomnost Ježíše Krista, jež také vždy zahrnuje přítomnost a přisvojení celého spásného díla, neboť osobu a dílo Ježíše Krista nelze od sebe oddělovat"?)
(2) Totéž II. Vaticanum vyslovuje v témže dekretu o ekumenismu (č. 3) výrok vysoce významný pro ekumenickou teologii, že "odloučené církve a společenství& nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy". A pokračuje: "neboť Duch svatý se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy&, " a to - jak můžeme doplnit, jistě ne bez jejich úřadů. Nemohli bychom v tom rozpoznat "skryté", implicitní uznání jejich úřadů?
6. Závěr
Otázka eucharistického společenství (eucharistického pohostinství) jistě není záležitostí, již bychom lehkomyslně lámali "přes koleno". Nesmí se stát nějakým kompromisnickým handlováním konfesí, neboť eucharistie resp. večeře Páně patří do centra víry, do středu evangelia. V tom se církve shodují. Jako shrnutí celého tajemství spásy a jako "suma a kompendium evangelia" má eucharistie vnitřní dynamiku, jíž působí na jednotu církví, jež je založena ve smlouvě, kterou Bůh uzavřel a potvrdil v oběti kříže svého Syna, který k nám v každé slavnosti eucharistie a večeře Páně přistupuje, aby nás shromáždil jako Boží lid, který z těla Kristova žije a tím se tělem Kristovým stává a je. Eucharistické pohostinství, eucharistické společenství je možné tam, kde je akceptována eucharistická víra (včetně jejich ústředních pravd) a křesťané a církve (trpící rozdělením) se o překonání rozdělení církví vášnivě snaží a jednotu církví v "usmířené odlišnosti" (jak to nazývá "Společné oficiální prohlášení" o nauce o ospravedlnění z r. 1999 v Augsburgu) berou zasvou věc, kterou společenství církví ne pouze teoreticky promýšlí, ale vytrvale se za ni modlí. Zde smíme od slavnosti eucharistie a Večeře Páně očekávat jako plod plné církevní a bohoslužebné společenství: eucharistii jako prostředek k jednotě.
Námitka, že eucharistické společenství bezdokonaného společenství církevního prý předstírá něco, co (ještě) není, a mělo by za následek spíše ochromení ekumenického impulzu k jednotě, taková námitka není nosná. Neboť tam, kde si církve myslí, že už jsou ve "vlastnictví" plné pravdy, a jiných církví jim proto není zapotřebí, ekumenický impuls ještě spíš pohasne. V tomto smyslu se vyjádřil již Walter Kasper v r. 1980: Také pro katolickou církev je tu "nárok na katolicitu pokud není ve své plnosti uskutečněn, když ve velké části křesťanstva zakouší kvalifikovaný rozpor; katolická církev je odkázána na to, aby usilovala o konsensus s ostatními církevními společenstvími a uznala a recipovala jejich legitimní záležitosti, jež mají na srdci." Právě ve vztahu k vytoužené církevní jednotě se hodí to, co Joseph Ratzinger (1980) formuloval takto: "Hledat pravdu očima lásky a neukládat jako pravdu nic z toho, co je ve skutečnosti historicky vytvořenou formou."
Církvím se dostává darem neopakovatelný kairos, který nesmějí prohrát nebo nechat bez povšimnutí. Proto je třeba podniknout odvážné a teologicky zodpověditelné roky k eklesiálním a bohoslužebnému společenství, jež naleznou svůj nejsilnější výraz ve společenství kolem stolu Páně. Jednotu si sice nemůžeme vynutit, ale zajisté jí může zaviněně zbraňovat. Proto si ekumena žádá zvláště cíl neomezeného společenství stolu, obrácení srdcí k tomu, který je Pánem své církve a také Pánem své hostiny.
Písemná verze přednášky, kterou Prof. Dr. Hans Jorissen, emeritní profesor systematické teologie Katolické teologické fakulty Univerzity v Bonnu, přednesl v rámci 20. semináře zájemců o teologii pořádaného Institutem ekumenických studií v Praze. Přeložil Jan Kofroň