Theodor Beza

 

Francouzský teolog Theodor Beza, první životopisec a zvolený nástupce Kalvína, pocházel z burgundské šlechty. Narodil se ve Vézlay 24. června 1519. V prosinci 1528 začíná studovat u významného německého teologa Melchiora Wolmara. Když v roce 1534 František I. sepsal edikt proti změnám v církvi, vrací se Wolmar do Německa. Beza se na přání svého otce vrací do Orléansu, aby zde studoval práva. Strávil zde čtyři roky (1535 –39). Tato činnost mu přinášela málo radosti, více jej těšilo čtení dávných klasiků, zvláště Ovidia, Catulla a Tibula. Publikoval sbírku latinských básní Juvenilia, která jej učinila slavným, i když ji společenství kolem Kalvína na morálním základě odmítalo.

11. dubna 1539 obdržel licenciát práv, a jak jeho otec rozhodl, šel do Paříže, kde si zařídil praxi. Strávil zde dva šťastné roky a v roce 1544 se zasnoubil s mladou dívkou nižšího rodu Claudine Denoese. Slíbil jí, že zasnoubení zveřejní tak brzo, jak jen bude moci. V té době onemocněl a „trápení těla mu vyjevilo potřeby ducha“: prošel změnou smýšlení a přijal myšlenky reformace.

Kalvín, se kterým se znal již zdoby svých studií u Wolmara, jej v té době požádal, aby nahradil zemřelého básníka Clementa Marota a pomohl Kalvínovi dokončit jeho tzv. Ženevský žaltář. Kalvínovým cílem při tom bylo přepsat žalmy do veršů tak, aby se mohly zpívat při liturgii. Tato práce trvala 25 let. Beza se této práce zúčastnil 18 let, přepsal do veršů 101 žalmů a v roce 1562 celý spis i vydal. Vzbudil tím velký ohlas – jen do Francie bylo posláno 27 tisíc výtisků.

V roce 1548 utíká Beza do Ženevy, kde se znovu setkává s Kalvínem a brzo se stává Kalvínovým blízkým přítelem a hlavním pomocníkem. V letech 1549–1558 zastává Beza místo profesora řečtiny na Akademii v Lausanne. Zde píše Dehaereticis a civili magistratu puniendis (1554), obranu role Kalvína a ženevských úředníků v nechvalně známém Servetově procesu, jenž skončil upálením tohoto humanistického lékaře.

V roce 1558 se Beza stává profesorem řečtiny v Ženevě a od roku 1564 je Kalvínovým nástupcem ve funkci profesora teologie ženevské univerzity. Zde publikuje několik edicí Nového zákona a píše některé dogmatické studie.

Jako muž činu vyjíždí třikrát do Německa, aby se zde pokusil o sjednocení reformovaných a luteránů. V roce 1561 vedl ženevskou delegaci na konferenci v Poissy, zde pronáší i veřejné vyznání své víry. Během první náboženské války zůstává ve Francii, a svým chováním prokazuje, že je více než důstojným Kalvínovým nástupcem. Zvláště před přijetím břemene vůdcovství v Ženevě byl Beza mocným nezávislým hlasem a byl schopen promýšlet vojenské akce pro obranu kalvinismu lépe než opatrný Kalvín.

K skutečnosti, že hugenoti byli schopni se v roce 1562 utkat se s královskou armádou, přispěla stejnou mírou vůdcovská schopnost hugenotské šlechty jako Bezova schopnost získávat stále větší vojenské příspěvky ze strany kalvínských sborů. Na podporu hugenotů píše traktát Droit desMagistrats.

Po Bartolomějské noci (1572) využívá svého vlivu, aby zajistil uprchlíkům pohostinné přijetí v Ženevě. 1574 píše své De jure magistratuum ve kterém protestujeproti tyranii v náboženských otázkách a dokazuje, že je legitimní, aby se lidé bránili hanebně vykonávané moci třeba se zbraní v ruce.

Jako doklad přesvědčení, že jsou schopni sdílet společnou víru, organizoval Beza projekt vytvoření „harmonie“ vyznání víry, publikovaný v Ženevě v roce 1581. Zde byly tematicky seřazeny výtažky z několika vyznání luterské reformovanéa anglikánské církve, aby se ukázal jejich soulad.

Beza je považován za hlavního obhájce všech reformovaných církví ve Francii, zvláště ceněna je jeho služba na konferenci v Poissy.

Nemalé jsou rovněž Bezovy zásluhy na poli biblistiky. Měl lví podíl na vydání řecké a latinské verze Nového zákona a spolupracoval na vydání biblického Kodexu D (resp. Codex Bezae Cantabrigensis) a Kodexu Clarmontanus.

Sečteno a podtrženo: Bez toho, že by byl velkým dogmatikem jako jeho mistr nebo kreativním geniem na duchovním poli, prokázal Beza kvality, které jej učinily známým jako humanistu, exegetu, řečníka a vůdce v náboženských a politických záležitostech a kvalifikovaly ho na vůdce v kalvinistů v celé Evropě.

Beza zemřel v Ženevě 13. října1605.