Chci se zabývat tématem ekumenická situace v Evropě ve třech krocích: Nejprve bych rád položil otázku: Co je Evropa a co znamená Evropa ekumenicky? V druhé části se táži: Co je ekumena a jaká je dnešní situace ekumeny v Evropě? A konečně, aniž bych si dělal nárok na úplnost, budu ve třetí části hovořit o dvou úkolech křesťanů v Evropě dneška a zítřka.
Začněme s první otázkou: Co je Evropa? Těžko říct! Evropa není zeměpisně definovatelná veličina jako třeba Afrika, Severní či Latinská Amerika nebo Austrálie. Zeměpisně je Evropa přívěsek, v jistém smyslu poloostrov Asie. Ale kde Evropa začíná a kde končí? Patří do ní Turecko a do jaké míry do ní patří Rusko? Čistě zeměpisně nelze na tyto otázky odpovědět. Evropa není jednotná veličina ani etnicky či jazykově. Naopak! V Evropě se setkáme na nejužším prostoru s nejrozmanitějšími národy a jazyky.
Na otázku, co je Evropa, existuje jediná odpověď: Evropa je veličina vzniklá historicky, je to historicky vytvořené osudové a hodnotové společenství. Otázku po identitě Evropy lze zodpovědět pouze při pohledu na evropské dějiny, které jsou nerozlučně spojeny s dějinami křesťanství. Mohu to zde nastínit jen velmi stručně, tudíž i zkráceně. Vývoj Evropy probíhá ve třech velkých etapách:
První etapa: mediteránní Říše římská, k níž náležely části západořímská a východořímská resp. Byzanc (dnešním jazykem: Západní a Východní Evropa), na jihu zahrnující Severní Afriku a na severu sahající až do Británie. Říše římská vytvořila jednotný kulturní prostor, spojený jednotným právním řádem, který je základem kontinentálně evropského právního řádu dodnes. Až do 18. století byla společnou řečí vzdělanců latina.
Druhou etapu zahajují události, o nichž podává zprávu 16. kapitola Skutků apoštolů. Tam se vypráví, jak Pavel v Troadě v Malé Asii pochopil svůj noční sen jako boží pokyn, aby své misionářské cesty obrátil do Řecka a nakonec do Říma. Říše římská je brzy obrácena na křesťanství a křesťanská zvěst vzápětí rozšířena k Frankům, ke Germánům, do Východní a Severní Evropy. Avšak již za útoku Arabů v 7. století se odtrhl jižní okraj, tj. Severní Afrika, a po zániku Říše západořímské se papež musel obrátit s prosbou o pomoc na Franky. To vedlo k odcizení od Říše východořímské a od pravoslaví. Rozšíření na sever znamená pro středověkou Svatou říši římskou dvojí zúžení a dva problémy, které provázejí Evropu dodnes: odštěpení pravoslavného světa a pocit ohrožení ze strany islámského světa, s nímž se Evropa potýkala v průběhu celých svých dalších dějin (španělská reconquista, křižácká tažení, turecké války včetně legendární námořní bitvy u Lepanta a včetně strachu z Turků před Vídní).
Třetí etapa: Odtržení od Východu znamenalo zároveň ochuzení, a duchovní úpadek pozdního středověku se stal jedním z důvodů reformace v 16. století. Jejím podstatným přínosem bylo poselství o svobodě křesťana. Avšak v důsledku západního rozštěpení církve a následujících náboženských válek se Svatá říše římská začala rozpadat nejen politicky, nýbrž i duchovně. Křesťanské náboženství už nebylo prvkem sjednocujícím, nýbrž rozdělujícím; bylo nutno se sjednotit na základě rozumu, společného všem. To byla jedna z příčin novodobého osvícenství a novodobé sekularizace, tzn. vytlačení víry z veřejného prostoru a její redukování na sféru osobní a soukromou. To byl ambivalentní proces. Na jedné straně se v novodobé myšlence všeobecných lidských práv zachovalo křesťanské dědictví a nadále určuje v sekulární formě novodobou evropskou kulturu; na druhé straně existují radikální síly, které se pokoušejí emancipovat se právě od těchto křesťanských kořenů a nakonec od víry v Boha.
Z tohoto krátkého nástinu vyplývají dvě teze. První: Křesťanství je jedním ze základních kořenů Evropy. Bez křesťanství by se Evropa nestala Evropou. Křesťanství patří k evropské identitě. Stačí procestovat Evropu od Gibraltaru po Estonsko, aby bylo jasné, co Evropu drží pohromadě. Setkáme se s nejrozmanitějšími národy a jazyky; avšak všude nalezneme kříž a v srdci všech starých měst katedrály. Popírat nebo zamlčovat křesťanské kořeny Evropy odporuje historicky evidentním skutečnostem.
K první tezi je třeba připojit druhou. Nejen jednota Evropy, i rozštěpení Evropy je dáno dějinami křesťanství v Evropě. Konfesní rozbroje mezi Východem a Západem, jakož i na Západě samém, měly kromě jiného nejen společenskokulturní příčiny, nýbrž i společenskokulturní důsledky. Ortodoxní křesťanstvo Východu právě tak jako křesťanstvo latinsko-katolické či křesťanstvo evangelické, vzájemně se lišící církevními systémy a systémy dogmat, vytvořila odlišné spirituality, odlišné kultury, odlišné mentality a odlišná prostředí.
Rozdíly mezi prostředími se dnes pod vlivem sekularizace, industrializace a migračních vln obrušují, pod povrchem však stále ještě existují. Pomysleme jen na Severní Irsko, napětí mezi Poláky a Rusy nebo na vztahy mezi Bavory a Prusy. To znamená: Rozštěpení na ortodoxní, katolické a evangelické křesťanstvo (ono samo opět několikanásobně rozštěpené) je jednou z příčin evropského dramatu.
Závěr z obou tezí zní: Současný proces sjednocování Evropy je jedinečná dějinná šance, že znovu sroste, co k sobě patří. Přitom jde o mnohem víc, než o ekonomickou integraci; ta se může podařit jedině, je-li nesena společnými hodnotami. Bez duchovního pouta, které kdysi Evropu stmelilo, bez křesťanství, nemůže Evropa opět srůst. Nedostatek takového duchovního tmelu je – kromě mnoha jiných věcí – nejhlubším důvodem současné evropské krize a současné frustrace z Evropy.
Nejmenovat křesťanství jako jeden ze zdrojů evropské jednoty a identity je tudíž nejen historický omyl, nýbrž také krátkozraká politická chyba – arciť chyba, na níž nesou křesťané svým rozštěpením značný podíl viny. Dnes stojíme jako křesťané před úkolem, zasazovat se ekumenicky a společně za Evropu a za evropské mírové uspořádání.
Otázka, co je Evropa a kde stojí Evropa dnes, vede bezprostředně k druhé otázce: Co je ekumena, co chce a kde stojí? Kde stojí v dnešní Evropě?
Ekumenické hnutí je bez pochyby jedním z mála velkých historických darů milosti, jehož se nám ve 20. století, jinak tak temném, dostalo. Není výplodem liberálního relativistického ducha doby, je impulsem Ducha svatého (II. Vatikánský koncil). Ostouzet ekumenické hnutí je tudíž neodpovědné.
Jistě, ještě nedosáhlo svého skutečného cíle, jednoty křesťanstva. To však neznamená, že by až dosud nevedlo k ničemu. Naopak! Jeho skutečným plodem není ono množství konsensuálních a konvergenčních textů, které jen do roku 2001 vydaly na tři tlusté svazky o celkem 2295 stranách (přičemž jsou započítány jen dokumenty mezinárodní, nikoli nesčetné regionální a místní). Tyto dokumenty mají samozřejmě svůj význam; pro katolickou stranu je dodnes milníkem společné Prohlášení k učení o ospravedlnění (1999) a právě tak jsme vděčni za to, co přinesla Charta Oecumenica. Přesto nejsou tyto a další dokumenty to rozhodující. Důležitější než dokumenty je to, co Jan Pavel II. nazval nově objeveným bratrstvím.
Křesťané různých konfesí vidí dnes jedni v druhých valnou většinou nikoli již protivníky; všeobecně už jejich vzájemný postoj není ani indiferentní; považují se za bratry a sestry, kteří se společně vydali na ekumenickou pouť. Právě v Evropě existují nejen „dokumenty rostoucího souladu“, vyrostlo a roste i ekumenické vědomí. To je ve srovnání s celými dějinami křesťanstva něco nového, za což nemůžeme být dost vděčni. Tento proces a odpovídající angažmá církve jsou nezvratné – tak jak to opět řekl, a to nejednou, Jan Pavel II.; jeho nástupce Benedikt XVI. pokračuje v tomto kursu od prvního dne svého pontifikátu.
V podrobnostech je ovšem evropská situace složitá; podstatně složitější, než jak se jeví na první pohled. Nejen Evropa obecně, také ekumenická situace v Evropě skýtá věru pestrý obraz.
V Německu máme dvě téměř stejně velké církve, které se obě ještě (!) považují za národní církve. To je vysloveně zvláštní situace. Neboť téměř ve všech ostatních případech jde o církve jednoznačně většinové resp. menšinové: ve Skandinávii a ve Velké Británii v jednom smyslu, v románských a východoevropských zemích v opačném. I poměr církve a státu má v jednotlivých evropských zemích zcela různé rysy. Tak existuje francouzská laicité, radikální odluka církve od státu, vedle toho zbytky státně církevních struktur (Skandinávie, Velká Británie) či historicky odůvodněný privilegovaný status určité církve (Řecko, Rusko), konečně zmiňme německý model kooperace. Tomu odpovídá v jednotlivých zemích i různý stupeň sekularizace a identifikace s vlastní církví. Tyto historicky podmíněné odlišné výchozí pozice způsobují v průměrném vědomí odlišné vnímání problému ekumeny a odlišně pociťovanou naléhavost ekumenických témat. Proto nelze problémy vlastní země považovat za jediné východisko a měřítko. Je nutno dostát požadavkům evropské rozmanitosti a z ní plynoucí mnohotvárné evropské problematiky.
Problémů je arciť stále dost. Nechci a ani je nemohu v této souvislosti všechny vypočítávat. Omezím se na jediný problém, který se mi jeví jako ústřední: Skutečné dilema a skutečný problém ekumenické situace spočívá v tom, že už se neshodneme v názoru, co je ekumena a co je její cíl. Stojíme před odlišnými koncepty ekumeny. Už nevíme, co chceme a co máme chtít. To je nebezpečná situace. Neboť pokud se už neshodneme na cíli, hrozí nám, že se rozběhneme různými, možná dokonce protichůdnými směry a nakonec si budeme vzdálenější než na začátku. I diskusemi se můžeme jeden druhému vzdalovat.
Charta Světové rady církví formuluje cíl ekumeny jasně a jednoznačně: hovoří naprosto srozumitelně o viditelné jednotě jako o cíli. Avšak ptáme se: viditelná jednota v čem? Zajisté nikoli jednota až do posledního puntíku; jednota není „jen jedna nota“ ani uniformita. Pro všechny církve platí pravidlo, které bylo už na apoštolském koncilu výrazem jak jednoty církve tak svobody křesťanů: Neukládat žádná břemena kromě nutných (Sk 15,28). Na jednotě v rozmanitosti jako cíli se shodneme. Poslední plenární shromáždění v Harare (1998) tuto viditelnou jednotu v rozmanitosti popsalo dojímavými slovy, avšak přiznalo zároveň, že v současné době nemáme žádnou společnou vizi této viditelné jednoty.
Máme co dělat s odlišným pravoslavným, s odlišným katolickým a s odlišným, ještě jednou vnitřně diferencovaným evangelickým chápáním jednoty. Pravoslavné a katolické chápání jednoty jsou si relativně blízké. Oběma církvím jde o viditelnou jednotu jedné víry, jedněch svátostí a jednoho apoštolsky zdůvodněného biskupského úřadu. Odlišnost spočívá v tom, že podle katolického přesvědčení – na rozdíl od pravoslavného chápání – má jednota na univerzální úrovni viditelnou hlavu, úřad sv. Petra. Této otázce se chceme věnovat v dialogu, který byl nedávno znovu zahájen. Nebude to jednoduchý dialog, ale otevřeli jsme ho plni naděje.
Co mají pravoslavné a katolické pojetí společné, je do jisté míry blízké společnému konceptu „Porvoo agreement“ církve anglikánské s církvemi skandinávskými, liší se však od leuenbergské koncepce většiny středoevropských evangelických církví. Leuenbergská koncepce ponechává – smím-li to vyjádřit poněkud zkráceně – více méně vše při starém a směřuje ke vzájemnému uznání existujících odlišných struktur episkopálních, presbyteriálních, synodálních. Díky ní urazila vnitřní evangelická ekumena pořádný kus cesty. Z hlediska celosvětového však nemůže být tato koncepce mezi luterskými církvemi jen tak beze všeho předmětem konsensu. Rozhodně není kompatibilní ani s katolickým, ani s pravoslavným konceptem jednoty.
Za odlišnými představami jednoty stojí odlišné chápání církve. Protože nejsme jednotni v názoru, co je církev a čím má podle zakladatelské vůle Ježíše Krista být, nejsme jednotni v názoru, co znamená jednota církve. To s sebou nese rozdíly v chápání eucharistie a úřadu. Vzhledem k těmto rozdílům není pro katolickou církev (podobně jako pro církev pravoslavnou) všeobecné pozvání k eucharistii poctivě možné. To je pro mnohé, a i pro mne, bolestné zjištění; bolest a touha tolika lidí musí být pro nás impulsem a závazkem.
Tyto rozdíly si po více méně euforické první fázi posledního desetiletí zase zřetelněji uvědomujeme. Všechny církve zaujaly v posledních letech jasné pozice: ortodoxní církve před posledním plenárním shromáždění Ekumenické rady církví v Harare, katolická církev v prohlášení Dominus Jesus, evangelické církve rovněž v různých prohlášeních, jimiž se jasně vymezují zejména vůči katolické církvi. Taková ekumena vyhraněných profilů, jak se to v poslední době nazývá, vede k určitému vystřízlivění, ale také k větší poctivosti. To nemá nic společného s ekumenickou dobou ledovou a s koncem ekumenického dialogu. Naopak, mezi dvěma cáry mlhy nemůže dojít k setkání, rozplynou se jeden v druhém; jen profilovaní partneři, kteří zaujímají nějakou pozici, znají ji a váží si jí, mohou si také vážit pozice druhého a zahájit s ním vážný dialog a výměnu názorů.
S ekumenickým populismem se tedy dál nedostaneme, právě tak málo nám pomůže, budeme-li se snažit zatlačit jeden druhého před veřejností do role brzdaře. Je třeba vzít odlišné pozice s respektem na vědomí, pečlivě je teologicky zpracovat a pak o nich diskutovat se zaměřením nikoli na rozdíly a vymezování se, nýbrž na konvergenci a konsensus. Jde o ekumenismus v pravdě a v lásce; cestou ekumeny v pravdě a v lásce jsme v posledních desetiletích mnohého dosáhli, více než předtím za celá staletí. Cestou poctivé ekumeny konsensu budeme s boží pomocí i v budoucnu pokračovat dál. Nemáme alternativu. Ekumena je cesta do budoucnosti.
Poté, co jsem pohovořil nejprve o Evropě a potom o ekumeně, chtěl bych ještě jmenovat dva úkoly pro ekumenu v Evropě. Výzvu pro teologii i spolupráci v kulturní, sociální a politické oblasti jsem už jmenoval. Obojí je důležité, avšak spokojit se s tím nemůžeme. Ekumena není pouze akademickou záležitostí ani pouze otázkou společné praxe. Ekumena je více, je to duchovní úkol, za nějž jsou odpovědni nejen někteří, nýbrž všichni křesťané. Uplatňuje-li se vůbec kde společné kněžství všech pokřtěných, pak je to zde. Neboť skrze křest jsme všichni připojeni k tělu Kristovu; všichni pokřtění nesou tudíž společnou odpovědnost za jednotu všech křesťanů.
Magna Charta ekumeny, Ježíšova modlitba na rozloučenou „aby všichni byli jedno“, není přikázání ani nařízení ani rozkaz, nýbrž daleko spíše modlitba, obracející se na Otce. Ekumenické angažmá znamená připojit se k této Ježíšově modlitbě a prosit ve jménu Ježíšově o jednotu. Víme, že takové modlitbě ve jménu Ježíšově bylo přislíbeno vyslyšení. Modlíme-li se tudíž za jednotu, není namístě ekumenické sýčkování, ekumenický pesimismus, skepticismus a defétismus, nýbrž naopak naděje.
Pro takovou naději shledávám v současné době nejeden důvod. S vděčností pozoruji, jak se na mnoha místech evangeličtí, ortodoxní a katoličtí křesťané, faráři a biskupové, duchovní společenství a hnutí, kláštery a bratrstva či sesterstva spojují, aby společně četli bibli, vyměňovali si duchovní zkušenosti a společně se modlili. Tyto sítě, procházející napříč všemi církvemi, patří k největším nadějím současné ekumenické situace. Rodí se z porozumění, že duchovní ekumena je srdcem a středem veškeré ekumeny.
Přirozeně musí modlitba přinášet praktické plody. Stejně jako nemůže být laciná milost (D. Bonhoeffer), nemůže být ani laciný ekumenismus, který by se spokojil s nejmenším společným jmenovatelem nebo se chytrácky přizpůsoboval každému módnímu výstřelku. Dnes zejména máme důvod zviditelňovat křesťanskou alternativu. O to politováníhodnější je, že se v poslední době v některých důležitých etických otázkách rozcházíme a už nemůžeme podávat svědectví jednohlasně. Jedna církev, k níž se ve vyznání víry hlásíme, je také svatá církev. Proto není ekumenismu bez obrácení a bez osobní i institucionální obnovy. Nejlepší formou ekumeny je život z evangelia.
To vede k druhému hledisku: ekumenické křesťanstvo jako duše obnovené evropské kultury. Ježíš se ve své modlitbě na rozloučenou modlí za jednotu svých učedníků, „aby svět uvěřil“. Jednota církve není samoúčelná, má být znamením a nástrojem jednoty a míru ve světě. Rozštěpení západního křesťanstva bylo jedním z důvodů rozpadu Evropy a rozmachu novodobé sekularizace, která nás v mnoha směrech odřízla od křesťanských kořenů. Obojí jsme exportovali do světa. Dnes je odpovědností ekumenického hnutí, aby se stalo znamením a nástrojem obnovené evropské kultury a mírového uspořádání, založeného na spravedlnosti a solidaritě.
To zahrnuje i konstruktivní překonání sekularizace. Řekl jsem: konstruktivní překonání. Neboť jakkoli jde o překonání emancipačních tendencí, v posledku destruktivních, a o uznání Bohem daného řádu, nemůže jít na druhé straně o to, otevřít dveře novému antimodernismu a integralismu. Tuto cestu uzavřel II. vatikánský koncil prohlášením o náboženské svobodě a uznáním legitimní samostatnosti světských oborů. V tom smyslu se chce katolická církev zabývat pozitivními svobodomyslnými tužbami moderny. Odsuzuje ideologický laicismus a sekularismus, hájí však legitimní laicitu a sekularitu a náboženskou svobodu pro všechny.
Křesťanská víra je svobodný akt. Právo na svobodu vlastního rozhodnutí k víře znamená zároveň svobodu všech hledat pravdu a poznanou pravdu veřejně vyznávat. Takzvaný absolutní nárok křesťanství není tudíž, viděno správně, totalitární, nýbrž radikálně antitotalitární, je připraven k dialogu a zasazuje se také za práva všech ostatních. Křesťanskou identitou Evropy může být proto jen kultura dialogu, komunikace, solidarity a pohostinnosti, v níž jsou lidé jiných náboženství vítáni, pokud se sami staví na půdu svobodomyslné evropské kultury, určované antikou, křesťanstvím a moderním osvícenstvím.
Křesťané, kteří v usmířené rozmanitosti své protiklady ekumenicky překonávají, mohou podávat svědectví o usmiřující síle víry, a tak být vzory a průkopníky nové kultury soužití v solidaritě, míru a smíření. Jen ekumenicky angažované křesťanstvo může učinit věrohodným heslo Třetího evropského ekumenického shromáždění: „Světlo Kristovo svítí na všechny lidi“. Je to Světlo světa.
Projev na setkání v Římě 24. – 27. ledna 2006 v rámci první etapy třetího evropského ekumenického plenárního shromáždění, přeložila Helena Medková