Liturgická roucha – významný liturgický symbol či výsada hierarchů?

Otázka, zda by při liturgii mělči neměl předsedající používat zvláštní liturgické roucho, popřípadě jaké, se ještě dnes může stát předmětem sporů.

Příkladem je tomu asi půl roku stará diskuse v ČCE. Tehdy evangelický duchovní z Domažlic Jaroslav Vokoun reagoval na dopis synodní rady, který odmítal nošení jiných liturgických oděvů než je černý talár s tabulkami. Zdůvodnění SR bylo zhruba takové, že reformace nově pojala kazatelský a učitelský úřad v církvi nikoliv jako úřad kněžský, nýbrž jako důležitou součást služby celého Božího lidu, důsledkem čehož bylo odmítnutí dosavadního liturgického oblečení římskokatolické církve.

Úmyslem SR bylo tudíž zřejmě vymezit se vůči římskokatolickému pojetí, ve kterém stále přetrvává představa, že bohatá (a v současné době už poněkud kuriózní) roucha kleriků mají dát vyniknout jejich odlišnosti od běžných laiků.

Jako demonstraci tohoto stále přežívajícího pojetí uvádím volně přeložený úryvek z dopisu kardinálů Ottavianiho a Bacciho papeži Pavlu VI. z 25. srpna 1969:

…Zrušením, nebo učiněním nepovinnými mnoha kněžských rouch – v některých případech jsou požadovány jenom alba a štola – nový ritus ještě více zahlazuje knězův soulad s Kristem. Kněz už není oblečen podle Kristových ctností. Nyní je pouhým „absolventem“ s jedním či dvěma znaky, které ho stěží oddělí od davu. „Trochu víc člověk, než ti ostatní,“ abychom citovali z moderní neúmyslně humorné dominikánské definice.

Oproti tomu byl podle SR ČCE talár původně univerzitním rouchem a evokuje spíše představu přednášejícího než příslušníka „jiného stavu“.

Jaroslav Vokoun však ve svém dopise namítal SR, že neexistuje nic jako liturgické roucho římskokatolickécírkve, nýbrž pouze liturgické roucho církve obecné – alba a štola, které pochází z obleku římského veřejného činitele a má svou evangelijní symboliku.

Jádro sporu je tudíž především v tom, zda je liturgické oblečení výrazem odlišnosti kněze od běžných laiků, či pouze tradičním symbolem označujícího jednoho člena obce pověřeného zvláštní službou.

Aby tento spor mohl být rozřešen, je třeba si položit otázku, kde má používání liturgických rouch svůj historický původ, jakými změnami prošlo a jakých různých významů nabývalo a jakjej vnímají představitelé různých církví dnes.

Historie vzniku liturgických rouch

Liturgické oblečení používané při prvních křesťanských liturgiích nemá svůj původ v oděvu starozákonního kněžstva, ale v oděvu běžně používaném v tehdejším řeckořímském světě. Jelikož neexistuje žádná apoštolská instrukce, jak by mělo liturgické oblečení vypadat, používal se zpočátku běžný civilní oděv. Ten tvořila tunika, roucho sahající téměř až na zem, a vrchní oděv, který Římané nazýval tóga.

Účastníci liturgie pověření různými službami a různí hierarchové se odlišovali pouze podle místa, které jim bylo vyhrazeno.

U Hippolytauž však najdeme požadavek, aby šaty účastníků liturgie byly bělostné, čisté a v dokonalém pořádku, což vedlo k jejich vyloučení ze světského užívání.

Liturgické oblečení se tak začíná vymezovat proti oblečení světskému. První patrné rozdíly přicházejív 7. století, kdy se světská móda začíná měnit. Tunika se zkracuje, upláště se objevuje výstřih oproti původnímu kruhovému otvoru pouze pro hlavu. Podle germánských způsobů se začínají užívat nohavice.

Církevní oděv však zůstává stále stejný a začíná se nosit přes oděv světský, což je v 9. století už běžnou praxí. Jelikož stále roste důraz na slavnostní charakter, stávají se roucha bohatšími a zdobenějšími.

Liturgický oděv v současnosti

Vývoj podoby a užití liturgického oděvu probíhal odlišně na Západě a na Východě. Postupně se však v obou tradicích začal stávat znakem postavení a úlohy církevního činitele. Liturgický oděv sepodle svého vzniku v současnosti dělí na spodní a svrchní.

Na Západě se liturgický oděv vyvíjel takto:

Základní část spodního oděvu tvoříz tuniky vzniklá alba. Pokudje alba příliš dlouhá, je třeba použít cingulum, bílou šňůru, kterou sealba podváže. Z alby se vyvinula další roucha – rocheta a superpelice.

Rocheta je kratší variantou alby, která mábuď přiléhavé, nebo žádné rukávy. Až do 13. století nosili všichni klerikové, pak se její nošení omezilo na preláty.

V současnosti ji nosí biskupové jako základ oděvu chórového, ve formě bez rukávů ji často nosí kostelníci a varhaníci.

Superpelice je alba s rozšířenými rukávy, která vznikla na severu, kde bylo třebanosit ji přes kožich. Alba je základním liturgickým oděvem, povinným pro všechny „liturgické aktéry,“ a je též jediným, který smí používat i laici. Další liturgické oděvy jsou vyhrazeny pouze osobám s nějakým svěcením.

Jako součást spodního oděvu se postupně se na západě od 8. století začal užívat také amikt neboli humerál, jenž má tvar jakési šály. Původně se vkládal pod albu, aby chránil paramenta před potem (dosud zachovaná tradice v milánském či lyonském ritu), v 10. století se oblékal jako první část liturgického oděvu nasazením na hlavu, a po oblečení všech ostatních částíbyl pak přehozen za krk.

Dodnes ho někteří řeholníci používají jako přilbu při těch částech liturgie, kdy mívají světští kněží obvykle hlavy zakryté jinými přikrývkami. V současné liturgii už byl humerál nahrazen sofistikovanějšími metodami, jak chránit paramenta před potem.

Základem svrchního liturgického oděvu byla tóga.

Ve středověku se začíná zkracovat po stranách a v době barokní z ní vzniká kazule čili ornát. Ten byl uzpůsoben k službě zády k lidu a byl tudíž bohatě zdoben především ze zadní strany. Po 2. vatikánského koncilu je tudíž v římskokatolické církvi tendence vracet se k původním gotickým, splývavým ornátům. Používáse také pluviál, též cappa, jenž byl původně pláštěm do deště, a byl proto opatřen kapucí, která se postupně transformovala ve zdobný štít. Pluviál je tudíž používán při procesích, požehnání nebo chórové modlitbě. Může jej nosit jak kněz, tak ibiskup.

V současnosti se též používá splývavá černá tunika, zvaná klerika, nebotéž talár v kombinaci s kolárkem (bílý límeček, původně zakrýval celou horní část těla) a biretem na hlavě.

Bohoslužebným rouchem jáhna je dalmatika, jenž má tvar písmene T.

Další částí liturgického oděvu je štóla, jejíž původ je zřejmě ve znaku civilních úřadů.

Štóla připomíná dlouhou a úzkou šálu, kterou kněz a biskup nosí volně krku a jáhen přes levé rameno, s konci sepnutými na pravém boku. Arcibiskup nosí kolem krku pallium, bílou pásku s šesti černými kříži na znamení plnosti moci. Pallium používá při bohoslužbě i papež.

Dále je ještě třeba barevně odlišit oblečení různých hierarchů. Biskupové mají oblečení barvy fialové, kardinálové červené a papež bílé. Na hlavách nosí čapku zvanou solideo. Biskupové též mohou nosit špičatou čepici zvanou mitra (používá se od 11. století), prsten, berlu a pektorál – což je náprsní kříž ze zlata a stříbra obsahující relikvie. Tento oděv mohou nosit i opati. Papež od 12. století nosil při neliturgických příležitostech i takzvanou tiáru – vysokou bílou čepici s šlechtickou korunkou. Nošení tiáry bylo odstraněno Janem XXIII.

Výjimku tvoří řeholní kněží, kteří mají oděv předepsaný svými řádovými regulemi.

Z reformačního oblečení zmiňme ještě „Ženevský kazatelský talár“, napodobující oblečení nošené členy univerzit v době svého vzniku v 16. století.

Na Východě je pozorovatelný podobný vývoj:

Místo alby se používá stichorion, doplněný epimaniky, nárukávníky symbolizujícími Kristova pouta. Diákoni nosí orárion, stuhu přes ramena zdobenou třemi kříži. Kněz nosí epitrachilion se sedmi kříži a pás kolem boků, zvaný zóne. Vrchní oděv tvoří plášť zvaný felónion.

Občas používají pokrývku hlavy zvanou skufos. Biskup nebo speciálně pověřený kněz nosí nábederníkepigonation, pouzdro ve tvaru diamantu u pravého pasu.

Biskup má přes stichorion přehozený o něco kratší sakkos. Na sakkosu nosí omoforion což je obdobou západního pallia. Na hlavěmohou někteří biskupové nosit mitru. Nahrudi obvykle nosí kříž a dva medailony.

Zleva: Diákon: 1 – stichorion, 2 – epimanika, 3 – orarion; kněz: 1 – stichorion, 2– epitrachilion, 3 – zóne, 4 – epimanika, 5 – felónion, 6 – epigonation; biskup v liturgickém rouchu: 1 – sakkos, 2 – omoforion, 3 – kříž, 4 – engolpia, 5 – mitra, 7 – epigonation

Obdobou pluviálu je madyas (1), který však používají pouze biskupové. Špičatá čepice se nazývá kamelavkion (5). Obvyklou biskupskou insignií je i berla (2).

 
   

Symbolika liturgických rouch

Zvláštní symbolikabohoslužebných rouch se v křesťanství vyvíjí teprve potom, co docházík rozlišení světského a liturgického oděvu. Svůj význam v symboliceliturgického oděvu mají především barvy, které mají přiblížit atmosféru jednotlivých svátků a slavností.

Původně převažovala bílá barva, od 12. století je doloženo širší spektrum barev, ale teprve až římský misál Pia V. (15. století) uvádí pět liturgických barev, vykládá jejich symboliku a předepisuje pravidla pro liturgické užití těchto barev. Z tohoto misálu v současnosti vychází církev římskokatolická, anglikánská, ale i některé církve protestantské.

Zde je stručný popis významu liturgických barev:

Bílá barva je barvou světla, a proto je obrazem Krista, který je světlem světa. Používá se o všech svátcích Páně, pokud nepřipomínají umučení. Bílá také symbolizuje nevinnost a čistotu, a je tudíž používána o svátcích Panny Marie, andělů, svatých vyznavačů, panen a vdov, kteří netrpěli mučednickou smrtí, a používá se i při pohřbu dětí. Dalším významem bílé barvy je radost, a používá se tedy při všech radostných příležitostech,v průvodech a při udílení svátostí, vyjma svátostí smíření a pomazání nemocných.

Červená barva je barvou ohně a krve. Používá se osvatodušních svátcích, neboť Duch svatý sestoupil v podobě plamenů. Je také připomínkou mučedníků a mučednic.

Zelená je barvou naděje, neboť evokuje pohled nazelené osení slibující bohatou úrodu. Symbolizuje také Kristovo zmrtvýchvstání a používá se v liturgickém mezidobí.

Fialová barva připomíná barvu popela a znamená pokánía kajícnost. Je tedy používána v době postů. O 4. a 3. neděli postní si kněz obléká růžové roucho, neboť jemožné smutek prosvětlit nadějí. Tento zvyk je doložený od 16. století.

Černá značí smutek a smrt. Používá se na pohřbech.

Modrá barva je například v Anglikánské církvi používána v adventním období.

Ve východní tradici nemají barvy přesně vymezený význam. Obecně však platí, čím větší svátek, tím světlejší barvy.

Další význam majív západní tradici jednotlivé části liturgického oděvu.

Alba je povinná pro všechny „liturgicky činné“osoby, i když původně byla používána pouze pro osoby s vyšším svěcením. Její bílá barva odkazuje na svatost a život v posvěcující milosti.

Cingulum pak značí uchování svatosti nebo provazy, jimiž byl Kristus bičován.

Humerál znázorňuje přilbu spásy.

Ornát, původně užíván duchovními se všemistupni svěcení, je dnes výhradně kněžský oděv.

Štola má značit jho Páně, kterým jsou závazky svěcence.

Na Východě je symbolikaobdobná.

Také stichorion symbolizuje čistotu svědomí a radostný život v Kristově milosti.

Epimanika jsou symbolem kristových poutodkazují k síle a trpělivosti.

Orarion, epitrachilion a omoforion bývají při liturgii používány při různých příležitostech jako znamení pro věřící.

Zóne reprezentuje moudrost a sílu.

Felónion značí sílu, trpělivost adobrou vůli.

Medailony zobrazují Krista a bohorodičku.

Epigonation pak symbolizuje duchovní meč, kterým je Boží slovo.

Vraťme se nyní k otázce položené na začátku. Mají se užívat při liturgii zvláštní roucha, případně kdoje má užívat a jak mají vypadat?

Především se domnívám, žeužívání liturgických rouch by nemělo být zcela závazně vyžadováno, neboťv počátcích křesťanské praxe nebylo oblečení účastníků vůbec podstatné.

To ovšem nic nemění na tom, že postupem času vznikla tradice užívání těchto rouch a že je stará nejméně jedno tisíciletí. Jak se k této tradici dnes postavit? Na jaké období navázat?

Otázka, jak byl význam užívání liturgických rouch chápán různými církvemi v běhu času, nám může pomoci pochopit, proč se liturgická roucha vyvinula, jak se vyvinula, nemůže nám však pomoci při hledání jejich významu dnes, jelikož symbol má vždy takový význam, jaký mu sami dáme.

Pro ultrakonzervativní katolíky je liturgické roucho symbolem výjimečnosti kněze a je z toho důvodu požadováno. Pro Synodní radu ČCE nabývá užívání liturgických rouch stejného významu, a je proto nežádoucí. Pro pravoslavného je liturgické roucho jedním z mnoha liturgických symbolů a je vítáno, zatímco příslušník kalvínské církve ocení strožejší oblečení.

Je ale pravdou, že tradiční liturgické oblečení v katolické církvi má takový symbolický význam, jak se domnívá SR ČCE?

Na námitku SR ČCE, že není přípustný jiný oblek, než talár, je nutné dát za pravdu Jaroslavu Vokounovi, který vychází z tradičního chápání liturgického oblečení, tak jak jejpopisuje např. František Kunetka ve své knize Slavnost našeho vykoupení.

Je třeba pochopit, že základnímliturgickým oděvem, společným všem služebníkům, je alba, tradiční křestníoblek, který je od křtu společný všem věřícím a symbolizuje vzkříšeného Krista.Ornát a štóla, kterou kněz obléká přes albu, symbolizuje druhotnost jehozvláštní služby vůči všeobecnému kněžství Kristovu.

Tato interpretace je doslovně zdůrazněna i v konstituci Lumen Gentium slovy:

Z křestního vyvolení plyne společná důstojnost údů, která vzniká z jejich znovuzrození v Kristu, společná je milost synovství, společné je povolání k dokonalosti, jedna spása, jedna naděje a nerozdělená láska. Ačkoliv někteří jsou z Kristovy vůle ustanoveni pro jiné jako učitelé, správci tajemství a pastýři, přece je mezi nimi opravdová rovnost v důstojnosti a činnosti společné všem věřícím při budování Kristova těla.

Pokud jsou tudíž v římskokatolické církvi dosud používány některé tradiční části liturgického oděvu, rozhodně ne už jako liturgické vyjádření všeobecně přijímaného přesvědčení o zvláštní úloze kněze při bohoslužbě. Není tudíž zcela oprávněné dávat liturgickým rouchům takovýto negativní význam.

Přesto jejich používání by bylo možné (a dokonce i vhodné) znovu zvážit a aktualizovat.

Použité zdroje

coena.edunix.cz – dopis Jaroslava Vokouna synodnímusenioru Pavlu Smetanovi

www.katolikrevue.cz – Dopis kardinálů papeži Pavlu VI.

krystal.op.cz/amen – Článek Evy Fuchsové o liturgických rouších.

www.crosslink.net/~hrycak/vestment.html– Liturgická roucha Ukrajinské katolické církve sv. Michala.

David Holeton, Liturgické oblečení, The New SCM Dictionary of liturgy andWorship, edited by Paul Bradshoaw, scm press, London 2002

František Kunetka, Slavnost našeho vykoupení, Karmelitánskénakladatelství 1997