Veronika Handová
Narodil se po roce 1320 v Tečovicích na Moravě. Pocházel z prosté rodiny. Není známo, kde získal své vysoké vzdělání. Na Moravě působil v duchovním povolání. V letech 1358-1362 byl církevním hodnostářem a notářemv kanceláři Karla IV, kterého několikrát doprovázel na cestě do Německa. Za své služby se stal kanovníkem u sv. Víta. Pod vlivem Waldhauserových kázání se v roce 1363 vzdal veškerých svých funkcí a rozdal svůj matek chudým. Po půlročním pobytu v Horšovském Týnu se v roce 1364 vrátil do Prahy a začal kázat v pražských kostelech.
První etapu zahájil v malostranském kostele sv. Mikuláše, kde promlouval česky, zprvu však bez velkého úspěchu. Posluchači se vysmívali i jeho (zřejmě hanácké) výslovnosti. Postupně si však svou opravdovostí a pílí získával posluchače, až se z něj nakonec stal řečník prvního řádu, na jehož kázání se lidé hrnuli davem. Největší úspěchy slavil ve staroměstském chrámu sv. Jiljí, k jehož jihozápadní straně přiléhaly uličky, obydlené převážně českým etnikem. Milíčova horlivost jako by neznala hranic, kázal zpravidla dvakrát až čtyřikrát denně, duchovním a bohoslovcům latinsky, lidu česky. Po Waldhauserově onemocnění se naučil i němčině a svůj repertoár rozšířil i o kázání v chrámu P. Marie před Týnem.
Jeho touhou byla nápodoba Kristova života (Imitation Christi) projevující se chudobou, dobročinnými skutky a varováním před pouhou představou hříchu. Nebylo stavu, jehož neřesti by nebyl pokáral, nebylo osoby postavení nízkého neb vznešeného, již by nebyl postavil na pranýř, zasluhovala-li toho.
Ďáblova osidla spatřoval hlavně v ženském elementu, a odtud také vyvěralo jeho úsilí vykořenit v Praze prostituci. Prostor mezi Bartolomějskou a Konviktskou zaujímaly ve XIV. století tzv. Benátky. Četné malé domky, jež byly sídlem prostitutek. Nakonci 60. let zde Milíč založil útulnu pro kající ženy. Když byly r 1372 Benátky zrušeny, obdržel Milíčtoto místo a z vyprosených almužen založil novou útulnu Jeruzalém s kaplí sv. Maří Magdaleny a s domem literátů.
Milíč ve svém horlení proti hříchu zašel tak daleko, že Karlu IV. začal vytýkat nedostatek horlivosti při odstraňování církevních zlořádů. V roce 1366 přikázání o příchodu Antikrista tvrdil, že už je na zemi a ukázal na Karla IV., jako by Antikristem byl on. Za útok na královský majestát dal arcibiskup Očko z Vlašimi Milíče na čas uvěznit a jeho kázání, pokud byla zaznamenána písmem, dal přezkoumat dvěma učeným bohoslovcům. Ti však v jeho kázáních nenalezli nic závadného, a tak byl Milíč zase propuštěn.
Milíč věřil, že církev se může obrodit jen shora. Vydal se tedy 1372 do Říma, kde byla očekávána návštěva papeže Urbana IV., aby jej přesvědčil o svolání všeobecného koncilu. Také na této cestě pokračoval ve své kazatelské činnosti, až se bezohledným kázáním dostal do vážné rozepře s žebravými mnichy, kteří ho i s jeho spolucestujícím uvěznili v klášteře. Zde napsal Libellus de Antikristo, věštící blízký konec světa. Antikrist přebývá podle všeho mezi námi a dobře se skrývá. Milíč jej hledá a odhaluje. Zpočátku jej ztotožňoval s Karlem IV., později jej určilza ztělesnění všeho zla a posunul tak řešení do etické roviny. Po papežově příchodu se očistil ode všech nařčení, jež mu byla kladena za vinu. Nepodařilo se mu však přimět papeže ke svolání koncilu.
Vrátil se do Prahy, kde ještě horlivěji pokračoval ve svém díle. Jeho nepřátelé jej znovu obvinili nejprve u arcibiskupa, který si nepřestával Milíče vážit jako muže ctihodného a ponechával všechny stížnosti bez ohlasu, a poté poslali stížnost k papežské stolici do Avignonu. Aby se obhájil, vydává se tam opět Milíč osobně. Účel jeho cesty se zdařil a jeho nepřátelé stáhli žalobu. Milíč se však už do Prahy nevrátil. Zemřel v Avignonu 1. srpna 1374.
Z Milíčovy literární činnosti se nejvíce rozšířily postily, např. Gracie Dei (Milosti Boží), jež vznikla v letech 1368 –1372 a dochovala se v řadě rukopisů, a Abortius (Nedonošený plod). Jeho rozsáhlá literární činnost nedosahovala údajně jeho řečnických kvalit. Nepřekračovala nikde hranice ortodoxie, ale otevírala cestu nekonvenčním interpretacím (např. požadavek častého přijímání svátostí předjímal myšlenku obecného kněžství).
Nejvýznamnější žáci jsou Matěj z Janova (spis O pravidlech Nového a Starého zákona) a Tomáš ze Štítného. Z Milíče vycházel i M. Jan Hus a nizozemské hnutí Devotio moderna.
Dějiny zemí koruny české I – od příchodu Slovanů do roku 1740
Paseka, Praha 1992, kolektiv (Ivan Rada, Vratislav Vaníček (hlava I,II,III, IV), Petr Čornej (hlava IV-I,II-IV/5, hlava V,VI – I,II)
Ilustrovaná enckyklopedie, Dům spol s r.o., 1995
Pavel Spunar: Kultura českého středověku, Nakladatelství krásné literatury Odeon, Praha 1987
Dějiny Prahy I, Paseka Praha, Litomyšl 1997, Státníková a kol, Hlava III, Jan Vlk
http://www.libri.cz/databaze/kdo18/list.php?od=m&start=21&count=20