Jaroslav Vokoun
Podvouleté účasti v týmu islámských i neislámských sociologů, zkoumajícíchsoučasná islámská hnutí (badatelský projekt Islam and Public Space, Kulturwissenschaftliches Institut Essen), se novinář aorientalista Ludwig Ammannsetkal v Paříži s produktem, který symbolicky vyjádřil výsledky výzkumu – Mecca-cola, vržená natrh v rámci bojkotu amerických výrobků v předvečer útoku na Bagdád jakosymbol odmítání Západu a současně touhy mít účast na jeho výhodách, tj. nikoliplného odmítnutí, ale adaptace a islamizace západních vymožeností. Jehopopulárně psaná knížka (Ammann, Ludwig,Cola und Koran, Das Wagniseiner islamischen Renaissance, Freiburg 2004;poznámkový aparát pro specialisty se připravuje pro vystavení na internetu –vizhttp://www.koolfilm.de/ammann/buecher.php4) se snaží popsat situaci a vyhnout se jakstrašení islámem, tak naivním líčením mírumilovnosti islámu. Muslimů je vícenež miliarda a nelze je popsat všechny jedním přívlastkem.
Prvníkapitola je věnována islamismu, který autor chápepředevším jako hnutí sociální identity. Druhá kapitola je věnována islámu vEvropě, který je právě tak rozrůzněný jako islám vůbec – mimochodem jedná se o15 milionů muslimů na západě Evropy, sedm milionů na jihovýchodě, šest vevropské části Turecka a 25 milionů v Rusku. V Bruselu je podíl muslimů naporodnosti 57%. Třetí kapitola se zabývá revolučním islámem, islámskýmextremismem a násilím (jako lehce zpožděným pendantem evropského fašismu akomunismu). Čtvrtá kapitola informuje o exegezi koránu mezi fundamentalismem aradikální kritikou. Celkový základní podtón knihy je ten, že „islámsképrobuzení“ není principiálně antimoderní, odmítázříci se víry, ale nevrací se ani k víře otců. Snaží se reflektovat základy svévíry a vyložit ji pro současnost. Ostatně zmíněná Mecca-cola byla vynalezena kvůli tomu, že většina muslimů bylaochotna bojkotovat coca-colujen za předpokladu, že dostane rovnocennou náhradu – a Mecca-cola se liší jen nižším obsahem cukru... Výzva k návratu ktradičnímu islámskému pití čaje by takový úspěch neměla. Kdo pije Mecca-colu, je muslim a modernísoučasně. Islamisté nejsou amishové[1].
Islámsképrobuzení trvá již sedm desetiletí. Nejpřekvapivější pro evropskéhopozorovatele je na něm obnova náboženskosti po období sekularizace, jak vprivátní, tak i ve společenské sféře. Podle odborníků jako je Giles Kepel je už hnutí zavrcholem – to platí podle autora v tom smyslu, že islámské revoluce jakoiránská a afghánská či súdánská zůstaly omezeny zhruba na jedno desetiletí anejsou již perspektivní, naopak, podobně jako kdysi křesťanství ztratil islámpo svém spojení se státní mocí věrohodnost a nejslabší je v Iránu. Tam, kde sivládu islámu ještě nevyzkoušeli, však zatím islamismusroste. Roste však i počet reformistů, kteří jsou schopni se zařadit dopolitického systému, jako např. v Turecku vládnoucí AKP, která se chápe jakoislámská verze křesťanských demokratů. Je třeba ostatně vnímat celou složitostsituace islamistů – turecká vysokoškolačka bojující za své právo nosit islámskýšátek ve svém prostředí bojuje za individuální právo a svobodu občana, dokonceza svobodu ženy v situaci, kdy to liberálové zakazují. Co postupuje, jepodle autora moralizace společnosti, podpora radikálůje výrazná pouze tam, kde není mír. To vede k další radikalizaci radikálů a kjejich obrácení proti „zrádcům“ z vlastních řad, jak je dnes patrné v Čečenskuči Iráku. Tím zase zpětně ale dál ztrácejí podporu obyvatelstva.
Islámsképrobuzení popisuje autor jako proces kulturního sebeprosazení.Modernizace nebyla bezbolestná ani v Evropě, v arabském světě byla navícspojena s pozápadněním. Reakcí by mohlo býtodmítnutí modernizace a návrat do islámské minulosti, ale to by znamenalo dalšípropad. Prozíravější myslitelé proto vyzývají k přijetí modernizace, ale kjejímu odzápadnění.
Genezemnohých z nich vedla přes ztrátu víry a marxismus zpět k islámu. „Západnínákazu“ vidí právě ve ztrátě víry, a řešení ve spojení moderní společnosti snáboženstvím – pokus zajímavý i z křesťanského hlediska. Západní člověk jevnímán jako člověk, který ničemu nevěří, dokonce ani svou nevíru nebere vážně,je to lhostejný pragmatik a divák (Bauman by řeklzevloun. Připomínám zde, že i Peter Berger vidí problém Evropy nikoli v dechristianizaci, ale v tom, že svou víru nebere vážně – aty, kdo ji vážně berou, považuje Evropan za fundamentalisty). Odmítání Západunemá být odmítáním moderny, ale laicismu, relativismu a degenerace kultury. Jdeo vyhlášení kulturní nezávislosti: Budeme moderní, ale nebudeme jako vy.Spojování islámu se státní mocí je chyba, privatizace islámu také chyba, jde oto, aby náboženství mělo své významné místo i na veřejnosti (paradoxně jetomuto modelu nejblíže nenáviděná Amerika...).
Islamistypochopíme, když si připomeneme, že po skončení koloniální nadvlády se mociujala sekularizovaná a západně vzdělaná nacionalistická elita, která více neboméně násilně potlačovala náboženství jako projev zaostalosti. Islamismus je bezprostřední reakce následující generace(islámská společnost je takto zásadně rozdělena dosud). Evropští sekularisté se ovšem v rozporu se sociologickými daty snažíinterpretovat islamismus jako vzpouru obětímodernizace, zklamaných a zbídačených jedinců. Ve skutečnosti je páteří islamismu střední vrstva a inteligence technická ihumanitní. Islamismus je pro ně alternativou kdosavadnímu nacionalismu. Na západě se podle autora málo zdůrazňuje, žesekulární režimy, proti nimž islamisté bojují, jsou zkormupovanéarabské diktatury (Tuniský president, bývalý šéf tajné služby, vyhrál volbyproti dvěma protikandidátům, které sám určil, s 99, 4 % hlasů. Naproti tomuv islamistickém Iránu se respektovalo volebnívítězství Chatámího, jediný případ toho druhu varabském světě). Hrobem sekularismu bylo trauma z vítězství Izraele všestidenní válce 1967, interpretované jako porážka sekulární koncepce. Aby celásituace byla ještě složitější, byl islamismuspoliticky instrumentalizován Saudskou Arábií mocíjejích petrodolarů. Při posuzování islámského vztahuk moderně je třeba také uznat, že moderna nebyla ve všem jen požehnáním. Islamismus se ovšem už také generačně proměňuje –demonstrativně projevovaná víra (oděv) se postupně např. v Turecku stáváosobní vírou bez nápadných vnějších projevů. Islámští bratři se v řadězemí stali normální politickou stranou respektující demokratická pravidla.
Kezkreslení obrazu islamismu dochází podle autora iproto, že radikální menšina je mediálně atraktivní. Většinovým hnutím je všakapolitický aktivismus – jakýsi islámský evangelikalismus(tablighi džamá’at). Pointatohoto islámského pietismu je dle autora v tom, že důrazem na osobní zbožnost amravnost činí nechtěně z náboženství soukromou věc a tím podporujesekularizaci. Důraz na individuální odpovědnost, sebekontrolu, askesi a tvrdoupráci podporuje jako kdysi kalvinismus „kapitalistické ctnosti“ a tímmodernizaci.
Proporceislamismu jsou podle autora takové, že největšípodporu má kulturní islamismus (islám ve veřejnémživotě – nad 50 %), menší politický islamismus(islámské strany – 15-30 % voličů) a nejmenší revoluční islám (džihád islám – terorismus), který je nicméně velkýmnebezpečím. Oproti původně asketickému islamismu sibohatá vrstva užívá západního konsumismu, ale vmezích etiky koránu, a jako projev individuální volby. Individuální volba jeostatně výrazem laicizace, v klasickém islámu by se muslim dotázal islámskéhoučence, co je správné. Spolu s tím islám začíná vytvářet náboženské obcevěřících muslimů, zatímco klasický islám církev v křesťanském smyslu nezná.Kazatel Gülen, který se zaměřuje na postsovětské islámské republiky, je představitelemmodernistického islámu, sázejícího na vzdělání včetně přírodovědeckého, ausilujícího o dialog (kontakty s papežem, pravoslavnými patriarchy i židovskýmirabíny – vizhttp://www.fguelen.de). Islamismus má i svételevizní evangelizátory vykládající korán aktuálně vdžínách jakož i psychologizující pastoracipříslušníků tzv. bohatého islámu. Islám má i první svobodnou a názorověpluralitní arabskou televizi al-Džazíra,jež je trnem v oku arabským diktátorům i americkým sionistům. Při útoku naKábul bylo tamní studio jedním z prvních cílů amerického bombardování.
Co setýče prognóz o islamizaci Evropy, považuje je autor za chybné výpočty nazákladě dnešních krátkodobých trendů, s ignorováním např. rapidního poklesuporodnosti u turecké populace a s mylným předpokladem, že každý přistěhovalecje a bude muslim. Také výpočty nepočítají s rechristianizacíEvropy, třebaže evangelikalismus je ještě silnějšínež islamismus. Francouzská zkušenost se silnouislámskou migrací už od r. 1914 zmíněné výpočty nepotvrzuje. Prezence islámu vEvropě nejspíše povede k oživení křesťanských církví a k „americkým“ poměrům,kdy se sekularizace omezí na odluku církve od státu, ale osobní i společenskývýznam náboženství vzroste. Evropa zná z dějin příklady mírového soužití např.z Andalusie, ale i islámského a posléze křesťanského útlaku tamtéž. Evropskáidentita se vytvořila až v boji proti Turkům (Enea Silvio Piccolomini napsalprogramový spis Europa 1458). To samozřejměpsychologicky ztěžuje přístup k islámu, na druhé straně vytvořila evropskátolerance pro pokojné soužití politické předpoklady. Riziko je v tom, žezápadní svoboda vytváří např. pro islámské teroristy lepší podmínky, než byměli v arabském světě. Autor odmítá tvrzení BassamaTibiho, že migrace je metodou šíření islámu – veskutečnosti odporuje migrace do neislámských zemí klasickému islámskému právu.Problémem není islám jako takový, ale otázka, jaký islám odpovídá představámpřistěhovalců. Alternativa, zda cílem je multikulturní laissez-faire nebo monokulturní germanizace představuje hru sohněm. Mělo by být jasné, jaká míra přizpůsobení se od přistěhovalců očekává.
Zdá-lise autor jinde příliš proislámský, v otázceislámských prohlášení pro německou veřejnost zůstává kritický. Tvrzeníislamistů, že slovo islám znamená mír, označuje za historicky i jazykověfalešné. Také dokáže objevit skryté kličky islámské argumentace – pro muslimyje nemuslimský svět „domem boje“, který se z určitých důvodů může stát „domemsmlouvy“. Muslimové v Německu na tomto základě uznávají sekulární právní stát ajeho ústavu. Taková smlouva je ovšem závazná, pouze pokud jsou muslimové vmenšině, stanou-li se většinou, jsou povinni zavést islámský stát. Internetovástránka ústředí německých muslimů (http://www.islam.de) ukazuje, že mezi muslimy jsou stoupencidemokracie i její tvrdí odpůrci (najmě poturčenci z Němců). Muslimy vNěmecku ovšem nelze chápat jako jeden celek, národní i náboženské rozdíly hrajívelkou roli. Přetváření islámu v církev je pochopitelně markantní zvláště mimoislámské země. Zde je ovšem třeba pamatovat, že obě největší organizace mluvícíjménem muslimů jich reprezentují v Německu jen asi 15‑20 %. Naprotitomu turecko-islámská unie, jednající v zájmu Ankary a představující vysloveněnacionální a laicistický islám, má 150 000 členů.Nejblíže demokracii stojí organizace alevitskýchmuslimů (15 % německých muslimů jsou alevité) a Gülenova vzdělávací centra – také ty stojí mimo oběorganizace chtějící reprezentovat německý islám.
Důležitějšíje otázka, jak je to s muslimskou religiositou: z muslimských povinností senejvíce dodržuje ramadán (62 % v roce 2000), kdežto páteční modlitby se vždyúčastní jen 21 % muslimů a 9 % někdy. Aspoň jednou denně se modlí skoro 30 %muslimů, všech pět denních modliteb dodržuje asi 11 %. Nejvíce se dodržujeobřízka a předpisy o jídle. Religiozita muslimů tedy zhruba odpovídá evropskýmhodnotám, dodržuje se to, co tvoří identitu, kulturnímu křesťanství odpovídákulturní muslimství. Muslim by se ovšem neoznačil zaateistu, ani když je zcela nenáboženský. Asi třetinu muslimů lze považovat zasilně religiozní (v Anglii dvě třetiny). Podstatnéale je, že islám je zde předmětem vědomého individuálního rozhodnutí v diasporní situaci, což je opět moderní fenomén. Pietistickéschéma osobního rozhodnutí se tak dle José Casanovy stává paradigmatickým pro moderní religiozituvůbec (někteří mluví o tom, že islám dospěl do stádia reformace), i kdybyobsahově byla tradicionalistická. V tom má islám asi náskok před křesťanstvím,ale situaci nesmíme idealizovat, mnozí muslimové se také bojí ke své odlišnostiod většinové populace přihlásit. Osobní výklad koránu (také součást evangelikálního paradigmatu, stejně jako návrhy chápatEvropu jako dár aš-šaháda, dům svědectví) ostatně může potenciálně vést kpřekonání dosavadních etnických hranic (západní mešity jsou po určitý národ –Turky, Iránce, Marokánce atd.). Věrnost islámu sama o sobě integraci nebrání,jako jí nebrání uznání rovnoprávnosti jiných menšin a jako Evropa unese mládežse zelenými vlasy a propíchnutou tváří... Laicistickouspolečnost například ve Francii ovšem dráždí, když jí někdo svým vzhledempřipomíná náboženství. Antiklerikalismus a feminismus se pak např. v magazínuELLE spojí proti svobodě – protináboženské osvícenství nabýváfundamentalistických rysů.
Problémemintegrace však zůstává vzájemný strach – muslimů ze ztráty víry, Evropanů zislamizace Evropy. V praxi se ovšem Evropan zřídka stane muslimem, dalekočastěji se muslimská mládež chce ve všem podobat evropské. Naproti tomuislámské přistěhovalectví a zájem Turecka o vstup do EU vede i Evropany kotázce, kdo vlastně jsme. Co se týče přistoupení Turecka, soudí autor, že bydalší přiliv Turků do Evropy skutečně převýšil možnosti integrace. Naproti tomuodmítá lacinou argumentaci politiků a dokonce i historiků, kteří se náhlerozpomínají na křesťanskost Evropy, zapomínají na demokratickou cestu Turecka ataké na to, že katolicismus se s realitou moderní Evropy smířil teprve na II.vatikánu. Je možné, ale nikoli jisté, že Evropa dokážepřekonat evropsko-osmanský rozpor, jako to dokázala s rozporemněmecko-francouzským. Podle výzkumů hodnotí Němci Turecko více podle úrovnědodržování lidských práv než podle kulturních odlišností. Autor knihy (ročník1961) uvádí u svých oponentů průběžně datum narození a zde obviňuje evropskéstratégy z poklesu schopnosti inovace a ze zaměření na jistotu, jak je totypické pro stárnoucí populace. Navíc jízlivě dodává, že Turci, kteří zvolili politickyzkušeného istanbulského starostu Erdokana, jsoudemokraticky zralejší než Kaliforňané, kteří zvolili Schwarzeneggera.
Vkapitole věnované džihádu je z hlediska sledovanéproblematiky modernizace zajímavé, že islámský terorismus jakožto revoluční bojproti vlastní vládě je moderní jev, klasickému islámu neznámý. Zakladatel Hamásu sice odmítal zabíjení civilních obětí (jak toodpovídá Koránu), ale většinově se neprosadil. Na „9/11“ se názory radikálůliší. Důvody radikalizace jsou různé – v Egyptě a Alžírsku je příznačné, žeterorismus následoval až po neuznání výsledku voleb se strany sekulárníchvládců (v Alžírsku s podporou Západu a s důsledkem občanské války).Sebevražedné atentáty (islamikadze) vnesla do islámudružka jednoho z palestinských vůdců, původem japonská rudoarmějka.Nový stupeň představuje al-Kajda – islámskou verzisvětové revoluce, úsilí o světovládu. Nejde jen o antiamerikanismus,mezi nepřátelské cíle patří i OSN a Islámská světová konference. Neopírá se ooběti coca-colonialismu,ale naopak o úspěšné mladé kapitalisty. Samuel Huntington,autor úsloví o „krvavých hranicích islámu“ soudí, že radikální terorismuspřirozeně skončí ve 30. letech 21. století, kdy se zastaví populační boom vislámských zemích, spolu s tím stoupne hospodářská úroveň a dnešní generacemladých fanatiků zestárne.
Královskoucestu modernizace vidí autor v moderní exegezi koránu (idžtihád,arabsky: samostatný úsudek). Takékorán podléhá dialektice známé z biblistiky: Má-li si starý text uchovatplatnost ve změněných podmínkách, musí být odpovídajícím způsobem vyložen. Potisíci letech je takový aktualizující výklad opět povolen. Zpravidla jde ovýklad v opozici vůči džihád-islámu, ale samostatnývýklad může mít i podobu ajatolláha Chomejního. Avšaki tradicionalistický výklad používá, kde se to hodí, metod liberální exegeze. Vr. 1990 vyšlo v Egyptě dílo, navazující po více než tisíci letech na tradiceracionalistické textové analýzy koránu. Autor ovšem musel odejít do evropskéhoexilu.
Demokracienepředstavuje pro islám problém jako forma vlády, ale jako forma zákonodárná –zákony mají být od Boha, ne od lidí. Šaríja jevnímána jako osvobození lidí od lidských zákonů. Ani zde nevidí autornepřekonatelný rozpor – také v západních demokracííchnejsou všechna práva k dispozici, německá ústava má klausuli o „věčnéplatnosti“ lidských práv a v tomto smyslu je „svatým právem“.
Ammannova kniha není vědeckou prací, přináší však mnoho zajímavých postřehůa podněcuje k přemýšlení nejen o islámu, ale o roli náboženství v moderníspolečnosti obecně.
[1] Protestantská náboženská skupina v USAupřednostňující prostý životní styl a odmítající moderní pokrok, např.elektrický proud a automobily. Pozn. red.