Spisovatel a reformátor John Wycliff se narodil pravděpodobně v Hipswellu blízko Richmondu v roce 1324. Zdáse, že své jméno odvozoval od starobylé tvrze ve vsi Wicliff nad řekou Teesou. Zemřel v Lutterworthu v Leicestshiru 31. prosince 1384.
O jeho raném životě toho není mnoho známo a jeho kariéra v Oxfordu je nezřetelná nejasná i díky přítomnost minimálně jednoho dalšího muže téhož jména. Asi od 1345 studoval filosofii a teologii v Oxfordu. Roku 1361 se zde stává mistrem svobodných umění. Je jisté, že školní vzdělání získal v koleji Balliol, jejímž mistrem se později na nějaký čas stal. V roce 1365 byl správcem nové canterburské koleje ustanoven člověk téhož jména většinou identifikovaný s budoucím reformátorem. O dva roky později však byl vyhnán novým arcibiskupem. Wycliff se odvolal v Římě, ale neuspěl. Brzo po těchto událostech, pravděpodobně v roce 1369, se stává bakalářem teologie. Roku 1372 obdržel Wycliff doktorát z teologie. Tehdy už byl znám jako přední filosof a teolog. Své filosofické názory promítl Wycliff do svého druhého stěžejního díla Summa teologická, kde se snažil vycházet především z textu Bible, jejíž anglický text začíná postupně pořizovat a zdokonalovat (zastával názor, že každý věřící má právo číst a vykládat Písmo pro sebe). Začíná vyjadřovat radikální názory na správu církve. Zastával stanovisko, že není-li správce bohabojný, nemá žádnou právoplatnou autoritu. Přijaly-li řády zásadu chudoby, vlastní všechno své bohatství neprávem. Podle Wycliffa mohla pomoci pouze radikální léčba: odejmout církvi světskou moc. Jedině tak se může znovu stát opravdovou, duchovní a apoštolskou církví, která by se starala především o lidskou bídu a věčnou blaženost. Dalším požadavkem jeho reformního programu rozvedeného ve více spisech byla samostatnost anglické církve.
Roku 1373 získává bohatý zdroj obživy v Lutterworthu v Leicestshiru a ve stejné době je papežem obdarován a ustanoven kanovníkem.
V roce 1374 se jeho jméno objevuje jako druhé (hned po biskupovi) v komisi, kterou vyslala anglická vláda do Brugg, aby zde projednala některé sporné otázky mezi papežem Řehořem XI. a anglickým králem Eduardem III.
Wycliffa chránil a podporoval Jan z Gauntu, vévoda lancasterský, králův syn. Konference v roce 1374 se považuje za počátek jejich vztahu. Po smrti krále Eduarda III. ovšem vévodova moc poklesla
22. května 1377 odsoudil papež Řehoř XI. reformní program (celkem 19 vět) Jana Wycliffa ze spisu De civilii dominio (1376). Předvolal poté Wycliffa do Říma, ale oxfordská universita znemožnila plánovaný výslech tím, že Wycliffa uvěznila. Výslech před canterburským arcibiskupem a londýnským biskupem v únoru 1377 přerušil Wycliffův příznivec vévoda z Lancasteru, který spolu s ostatními Wycliffovými přáteli doprovodil Wycliffa do katedrály sv. Pavla, kde se celý proces změnil na hádku mezi Lancasterem a londýnským biskupem. Londýňané se sice zastali svého biskupa, ale církevní sněm skončil ve zmatku. Rozsudek Řehoře XI zůstal bez účinku. Papežská autorita se nyní obrátila proti Wycliffovi a z Říma přišla série bul.
Roku 1378 začalo velké schizma, kdy proti sobě stáli nejméně dva protipapežové. Wycliffova kritika papežství přiostřila. Univerzální moc papežství byla podle něho zlomena. V obou papežích viděl Wycliff znamení Antikristovo. Hlavou církve je pro něj pouze Kristus. V díle O moci papeže (De potestate papae 1379) dokazuje, že papežovy nároky nejsou zakotveny v Písmu, že záruka papežova spasení není o nic větší než záruka prostých věřících a že jediným měřítkem papežovy autority je dokonalý soulad požadavky evangelia.
V díle O eucharistii (De eucharistia) Wycliff zpochybnil transsubstanciaci tvrzením, že i po posvěcení zůstane chléb chlebem a víno vínem a hostie je jen znamení Krista. Podle něj učení o transsubstanciaci nebylo známo prvotní církvi a není filozoficky obhajitelné. Odmítá i uctívání ostatků a kult svatých, odpustky a učení o očistci, individuální zpověď a sloužení mše. Nic z toho není podle Wycliffa doložitelné z Bible. Poté se proti Wycliffovi obrátily též žebravé řády, které ho až dosud podporovaly. Wycliffovy myšlenky o svátosti oltářní, o papežské moci a o církvi rozcházející se naprosto s oficiálním učením narazily na přímé odsouzení teologů oxfordské university po ostré výměně názorů v zimě 1380–81. Po vyhoštění z Oxfordu (1381) se Wycliff odebral do Lutterworthu (nedaleko městečka Rugby), kde na dálku zastával několik let úřad rektora a pokračovalv psaní anglických i latinských prací. V této době začíná vysílat své „chudé kněží“: muže, kteří byli obvykle laici a kladli větší důraz na Bibli než na kázání.
V létě 1381 vypuklo selské povstání, které ve Wycliffovi vidělo svého duchovního vůdce v boji proti pozemkové aristokracii. Přestože Wycliff povstání neschvaloval, spojila se rychle duchovní i světská moc k společné odplatě.
Duchovní chtěli v zárodku zabránit vyvlastnění církve. 17. května 1382 se konal sněm v dominikánském klášteře v Londýně, kde se sešlo devět biskupů a 36 doktorů teologie a práv za předsednictví Williama z Courtenay, arcibiskupa z Canterbury. Shromáždění odsoudilo více než dvacet Wycliffových článků, a z toho 15 jako vysloveně bludných (mezi jiným bylo odsouzeno Wycliffovo učení o večeři Páně, o neplatnosti svátostí, jež vysluhuje hříšný kněz, a o nebibličnosti světského majetku kléru). Tou dobou prodělává Wycliff první záchvat mrtvice. Na universitě byli Wycliffovi stoupenci zbaveni úřadu. Wycliff se obrací proti obročníkům, mnichům, donátorům a žebravým řádům jako proti čtyřem novým sektám. V další činnosti mu však zabránila smrt – na samém konci roku 1384 měl při poslechu mše ve svém kostele druhý silnější záchvat mrtvice a o tři dny později umírá na své faře v Lutteworthu.
Wycliffův odvrat od papežské univerzality a jeho příklon ke společenství věřících jdou ruku v ruce s prosazováním angličtiny jako úředního a literárního jazyka. Se svými žáky překládal Bibli z latiny (Vulgáta) do angličtiny a chtěl ji zpřístupnit prostým lidem. Proto se tento překlad nazývá také Bible lollardů. Tak byli nazýváni Wycliffovi angličtí žáci; až do nezdařené vzpoury r. 1414 k nim patřila část drobné šlechty, a teprve později se stali tajným hnutím nižších vrstev.
Kostnický koncil odsoudil roku 1415 spolus učením Jana Husa i teze jeho učitele Wycliffa jako heretické. V roce 1428 byly jeho kosti vykopány a spáleny.
Wycliff byl jedním z tvůrců první evropské reformace. Jeho učením se inspirovali lollardi i husité, kteří jeho názory promítli i do praktické (revoluční) politiky. Z velkého množství traktátů vyniká Summa o jsoucnu (Summa de ente) O pravdivosti sv. Písma (De veritate Sancte Scripturae), Oeucharistii (De eucharistia), Hádání pravdy se lží (Dialogus). Souhrn Wycliffových filozofických a teologických názorů přináší Rozhovor tří (Trialogus).
Prameny
Dva tisíce let dějin církve, Rolan Fröhlich, Vyšehrad 1999
Catholic enycklopedia http://www.newadvent.org/cathen/15722a.htm
Dějiny křesťanského myšlení, Tony Lane, Návrat domů, Praha 1996, 124-125
Kronika křeťanství, kolektiv, Fortuna Print –Knižní klub, Praha 1998, 193
Slovník judaismus, křesťanství, islám, Helena Pavlincová a kol, Mladá fronta, Praha 1994, heslo John Wycliffe
Václav IV, 1361-1419, k předpokladům husitské revoluce, Václav Spěváček, Svoboda, Praha 1986, 387-389