Základní situace reformační teologie bezprostředně navazuje na pozdní středověk: určující zápletkou je „krize a rozdílné reakce na ni". Tyto rozdílné a v mnohém podobné reakce představuje renesance a humanismus, reformace (ve svých jednotlivých, často v mnohém odlišných, formách) a katolická reforma a protireformace (oba názvy mají své opodstatnění, akcentují jiné stránky jediného procesu: pozitivní a negativní). Jako příklad navazování reformace na pozdního středověku můžeme uvést vliv mystiky (zejména německé) na spiritualitu a teologii Martina Luthera.
- renesance a humanismus
- reformace
- katolická reforma
Mezi představenými směry přitom nebyla neprostupná hranice: někteří představitelé reformace (Filip Melanchthon) i katolické reformy/protireformace (kardinálové Reginald Pole, Giovanni Morone) měli blízko k humanismu.
Pokud jde o témata teologické práce, je období reformace do značné míry pokračováním středověku: ve středu zájmu zůstávají zčásti táž témata:
- spása a predestinace,
- svátosti, zejména eucharistie.
Neplatí to však bezvýhradně, některá jiná témata se nově aktualizují:
- ospravedlnění: učení o milosti a hříchu,
- vztah Písma a tradice,
- úřad a autorita v církvi.
Mezi jednotlivými směry a vůdčími osobnostmi reformace nalézáme v učení o svátostech, zejména o eucharistii, značné odlišnosti.
Luther a luteránství:
- Nejprve symbolické pojetí v Augustinově tradici, pak příklon k realistickému.
- Důležitým pojmem je ubikvita (všudypřítomnost).
Zwingli:
- Oproti Lutherovi opačný vývoj, od realistického k symbolickému pojetí.
- Důležitými pojmy jsou památka a vyznání: večeře Páně je pamětní vyznavačský hod.
Kalvín:
- Stojí mezi oběma výše popsanými pozicemi. Důležité (a v kontextu západní křesťanské teologie dosti ojedinělé) je zdůraznění role Ducha: Kristovu přítomnost prostředkuje církvi Duch svatý.
- Společné všem třem pojetím je ovšem zdůraznění důležitosti a nezbytnosti víry slavících.
Katolická teologie v odpověď na reformaci potvrzuje transsubstanciační učení středověku. Proti reformačnímu zdůraznění víry stojí zásada ex opere operato: svátosti působí samy o sobě, nezávisle na víře těch, kdo se jich účastní, „automaticky". Dalším důležitým tématem je učení o ospravedlnění - zde se tridentská katolická teologie pokouší o jisté kompromisní stanovisko. Dochází také k upevnění autority církve - úřadu.
Teologie doby reformace je v mnoha směrech pokračováním teologie středověku. Dochází k nové výrazné diferenciaci (západního) křesťanstva a jeho teologie. Rozsah témat v něčem navazuje na pozdě středověkou teologii (teologie svátostí, zvláště eucharistie, otázka spásy a predestinace), jiná témata nově aktualizuje (ospravedlnění, vztah Písma a tradice). Hledání východiska ze společné krize vytváří nové krizové momenty a nová rozdělení.