Tato práce referuje o výsledku hloubkových rozhovorů na téma změny v církvi a ekumenismus. Rozhovory jsem vykonal se třemi členy Českobratrské církve evangelické žijícími v Praze a účastnícími se práce ve třech různých pražských sborech ČCE. Respondety byli dva muži (88 a 36 let) a žena (39 let). Tato generační, osobnostní i místní různost se ukázala jako šťastná, neboť se mi podařilo získat velmi pestré detailní vhledy jak do života tří různých pražských sborů ČCE a změn v nich probíhajících, tak do odlišného způsobu myšlení dotazovaných osob.
Zkoumal jsem celkem tři tematické okruhy: (1) Zkušenost s vlastním působením ve sboru, (2) Zkušenost se změnami v činnosti sboru v kontextu ekumeny a (3) Názory na jiné křesťanské církve. Rozhovor se ovšem neřídil předem danými otázkami, pouze jsem respondenty usměrňoval, aby se ve svém vyprávění drželi těchto témat.
V níže uvedeném převyprávění všech tří rozhovorů jsem se tedy pokusil zachytit co možná nejvěrněji všechny vyslovené myšlenky, zkušenosti a životní příběhy, nenechat spadnout pod stůl žádný detail, ale přitom jsem se těmto výpovědím pokusil dát styl souvislé řeči, aby se záznam rozhovorů dal plynule číst.
Já jsem se narodil v katolické rodině, rodiče byli katolíci. Ovšem církev mi byla v mládí v podstatě jedno, náboženský život jsem nebral moc vážně. Rád jsem ovšem zpíval a hrál na kytaru, a vůbec jsem se zajímal o hudbu. Tak jsem chodil zpívat do sboru, který zkoušel v českobratrské modlitebně, to bylo ke konci první poloviny třicátých let. Ovšem ve sboru nebyli jen evangelíci, byli tam i katolíci a nevěřící. A můj kamarád, evangelík, který v tom sboru zpíval se mnou, mě jednou, bylo to někdy kolem roku 1936, seznámil s jedním pro mě moc důležitým člověkem, který zásadně ovlivnil můj vztah k víře. Ten člověk se jmenoval Přemysl Pitter a vedl dětský útulek v Milíčově domě u nedalekého rybníčku, dneska tam už rybníček není, je tam sportoviště. Já si vůbec myslím, že pro víru je strašně důležité, aby člověk měl někoho, kdo ho nějak ovlivní, kdo ho k víře přivede, kdo ho do ní zasvětí, kdo ho něco naučí. A tímhle člověkem byl pro mne Přemysl Pitter, to byl úžasný člověk. A já jsem Pitterovi v tom Milíčově domě různě pomáhal, od toho roku 1936 až do konce, kdy odejel do emigrace, to bylo snad někdy v roce 1951. On Pitter nebyl český bratr, on byl v Jednotě bratrské, ale on to takhle vůbec nedělil, tam v Milíčově domě byli všichni křesťani dohromady, evangelíci i katolíci, on se staral i o židovské děti a děti Němců, tam se to vůbec nijak nedělilo. Dokonce i čeští četníci za války s námi spolupracovali, oni nás hlídali a vždycky nás varovali, když třeba jelo gestapo, abychom to věděli předem. Tam byl duch opravdového křesťanství, ale současně Pitter ctil českou protestantskou tradici, odkaz Jednoty bratrské, Komenského, a to mne přivedlo k tomu, že mi tahle tradice začala být blízká. Když pak po Mnichovu začali čeští katoličtí spisovatelé útočit na Masaryka a Karla Čapka - kterého jsem miloval a přečetl celého - tak to jsem už nevydržel a vstoupil jsem k českým bratrům, to bylo v roce 1940, a zůstal jsem tam dodnes. Nejdřív jsem byl ve sboru tam, kde jsme zpívali, ale potom jsem po několika letech přešel do sboru sousedního, protože to mám blíž, mně se už tehdy dost špatně chodilo, protože jsem špatně viděl. A v tomhle svém druhém sboru jsem dodnes, prožil jsem v něm šedesát let. Dneska už tam nemůžu dojít, tak tady pro nás se ženou manželka dnešního faráře vždycky v neděli ráno přijede autem a odveze nás tam.
Problémy ve sboru já jsem ve svém zdravotním stavu v podstatě nikdy moc nevnímal, byl jsem rád, že jsem ve sboru, hodně jsem tam dělal, hlavně jsem hrál na kytaru, zpíval, dělal přednášky o hudbě, jezdil na všechny pobyty mimo Prahu. Snad jediný problém byl, když jeden mladší farář, to bylo někdy v sedmdesátých letech, kázal strašně vědecky, odborně, používal cizí slova, filosofické pojmy, to většina sboru odmítala, lidé tomu nerozuměli. Mně osobně to nevadilo, byl to dobrý farář, ale pro lidi ve sboru to nebylo. To byl problém, který se táhl řadu let.
Sbor se proměňoval vždycky s každým farářem, ale nevzpomínám si, že by se něco měnilo zásadně, oni lidi mají rádi, když věci trvají, nemění se, protože to je alespoň taková jistota.
Nevzpomínám si, že bychom ve sboru někdy nějak spolupracovali s jinými křesťanskými církvemi, na to lidi moc nebyli, a vlastně ani faráři moc ne. Až teď v poslední době nový farář k nám pozval nějaké Poláky, ti byli moc fajn, byli to katolíci, besedovali s námi a vyprávěli o Janu Pavlu II., kterého znali osobně, to bylo pěkné. Ale dřív moc ne, my jsme žili hlavně jako sbor a stýkali jsme se s lidmi z jiných českobratrských sborů.
Já respektuju všechny křesťanské církve, každá má něco do sebe. Mně osobně se zdá, že my evengelíci jsme to trochu přehnali, že jsme se třeba úplně vzdali Marie, ta přece patří ke křesťanství, to mají katolíci pravdu, ne to nějak přehánět, ale úplně ji vygumovat, to také nejde. No a husiti, ti měli drajv za první republiky, to byla národní církev, ale pak byli nějací trochu zmatení, a jsou dodnes, ale já je mám rád, mně nijak nevadí.
Já jsem znal spoustu katolíků, dneska už skoro s nikým nepřijdu do styku, ale dřív ano, znal jsem i husity a lidi z Jednoty bratrské a další. Ale na něčem konkrétním jsme s nimi nikdy moc nespolupracovali, to ne.
Je dobré, když synodní rada vyzve sbory k nějaké konkrétní spolupráci s jinými církvemi, ale nevím, jak k ní vyjít přímo ze sboru. Já jsem ale už starý, možná už nevidím, že se něco děje, třeba mezi mladými.
Já jsem přišla do Prahy s rodiči jako malá, tatínek je evangelík, maminka byla katolička, pak se pod vlivem tatínka stala evangeličkou a po letech se zase vrátila ke katolíkům. Tatínek mne vedl k víře, v našem pražském sboru jsem už přes třicet let. Nejdříve jsme v našem českobratrském sboru byli celá rodina, tatínek pak ale odešel do jiného pražského českobratrského sboru, ale já jsem zůstala v našem sboru. Náš sbor se musel na začátku devadesátých let přestěhovat do jiné budovy, ale je to stále týž sbor.
Problémy se za léta, co jsem ve sboru, vyskytly v podstatě tři. Nejdříve na začátku sedmdesátých let nám z politických důvodů zatkli našeho pana faráře. Sice ho po několika měsících zase pustili, ale mnou to jako malou holkou dost otřáslo. Druhý problém pak byl, že lidé ve sboru chtěli zpívat každý z jiného zpěvníku. Vytvořily se dvě skupiny, které na sebe nevražily. To se dost dlouho táhlo. Třetí problém byl malý, spočíval jen v tom, že mladý farář, který k nám přišel na konci sedmdesátých let, přišel z fakulty plný vědomostí a pak kázal hodně odborně, lidé tomu často nerozuměli. Ale nakonec se to naučil lépe, během let se to urovnalo.
Pokud jde o mne, já jsem se v našem sboru starala o nástěnku, ale v podstatě nijak moc slavné to nebylo.
Největšími změnami ve sboru byli vždycky noví faráři, a pak ovšem také to zmíněné stěhování. Liturgie se moc neměnila, zůstávala evangelicky strohá, oni oba naši poslední dva faráři jsou hodně evangelicky tradiční, k možným změnám v liturgii nemají zrovna nadšený vztah
S jinými křesťanskými církvemi jsme moc nespolupracovali, jedině s místními husity jsme občas měli společné bohoslužby, někdy u nich, někdy u nás. Pak ovšem přišlo také setkání Taizé v Praze na začátku devadesátých let, toho jsme se všichni nadšeně zúčastnili, i já jsem z toho byla nadšená a pustila jsem se do toho. Také na loňském červnovém pražském setkání křesťanů jsme se podíleli.
V podstatě by se dalo říct, že tahle spolupráce se rozvinula hlavně až v devadesátých letech, nepočítám-li předchozí společné bohoslužby s husity.
K jiným křesťanským církvím mám kladný vztah, zajímají mne, to už je dáno i tím, že každý z mých rodičů pochází z jiné církve. Ovšem samozřejmě vidím také chyby těch církví.
Lidí z jiných církví znám hodně, ale spíš se normálně přátelíme, než že bychom nějak spolupracovali.
Myslím, že naše církev by s jinými církvemi určitě spolupracovat měla, třeba Taizé, to je krásné. Důležité je nechat to na lidech, nebránit jim. Tedy synodní rada my měla tu spolupráci nechat vyrůstat zezdola, nebránit jí, ale naopak ji schvalovat a vytvářet pro ni prostor.
Já jsem se do našeho českobratrského sboru narodil, mí rodiče jsou evangelíci, my jsme rodina z Moravy, i prarodiče byli evangelíci. Já jsem v našem sboru byl pokřtěn i konfirmován, žiju ve sboru celých třicet šest let.
Náš sbor se hodně proměňoval, vzpomínám si na tři velké problémy, které se v něm vyskytly. Na začátku osmdesátých let u nás byl velmi zkušený farář, tradiční evangelík. A kolem roku 1984 se u nás vytvořila početně velmi silná skupina mladých lidí, z mé generace a o něco málo starších, kteří byli charismatici, letniční. A oni v podstatě začali sbor rozbíjet. Pan farář se snažil vyvažovat vztah mezi tradičními evangelíky ve sboru a těmito charismatiky, ale nakonec to vedlo ke konfliktu a charismatici odešli. Dnes jsou součástí samostatné církve - Křesťanského společenství.
Druhý problém vznikl, když nový farář začal ve sboru cílevědomě prosazovat liturgické změny, zavádět hodně prvků z raného, předkonstantinovského křesťanství. To po zkušenostech s charismatiky většině sboru vadilo, ale pan farář postupoval velmi cílevědomě, vytrvale a trpělivě, věci podrobně vysvětloval, takže na svou stranu nakonec získal většinu sboru. Ovšem několik členů sboru tyto změny nepřijalo a ze sboru odešlo.
Třetí problém vznikl, když po smrti pana faráře nastoupil nový mladý farář. Ten chce vést liturgické změny v naznačeném směru ještě dál, ovšem nikomu nic nevysvětluje, s lidmi o tom nemluví. Staršovstvo už nechce jít dál, on ale občas do liturgie vpašuje něco proti jeho vůli. Myslím, že to asi brzy povede k otevření tohoto problému, staršovstvo se zatím snažilo neseznamovat s tímto pnutím sbor, nečeřit hladinu, ale pan farář to asi otevře před lidmi ze sboru sám.
Pokud jde o mou práci ve sboru, já mám už po dlouhá léta na starosti všechny tiskoviny sboru, časopis, letáky, pozvánky, plakátky, to všechno připravuju, upravuju a sázím já.
Jak už jsem se zmínil, náš sbor prošel mnoha změnami. Jednou z nich bylo i to, že pod vedením bývalého faráře začal intenzivně spolupracovat s jinými křesťanskými církvemi. S katolíky, s husity, starokatolíky. Ta spolupráce probíhá už léta hlavně na úrovni obvodu, jsou pravidelná setkání, občasné společné bohoslužby - třeba teď byla s husity na Štědrý den večer. Asi největším úspěchem bylo vybudování (rozumí se oprava interiéru staré kostelní budovy) společného ekumenického kostela se společnými ekumenickými bohoslužbami. Ty se konají vždy ve středu odpoledne, střídá se tam náš pan farář a farář katolický. A hlavním tahounem vybudování tohoto kostela byl náš bývalý pan farář.
Tahle spolupráce s jinými církvemi trvá dodnes.
Já jsem otevřený všem křesťanským církvím, když jedeme do jižních Čech, účastníme se tam pravidelně katolické mše, ale mrzí mě, že my se u katolíků večeře Páně účastnit nemůžeme. V tom jsou, myslím, katolíci hodně pozadu a úzkoprsí. Já beru všechny křesťanské církve kromě Křesťanského společenství, k tomu nemám dobrý vztah poté, jak se charismatici chovali v našem sboru.
Mám dobré vztahy s řadou lidí z jiných křesťanských církví, v tom nevidím vůbec žádný problém. O spolupráci s nimi už jsem hovořil, třeba společné bohoslužby s husity mám rád, líbí se mi.
Pokud jde o celou církev, tam mám pocit, že vedení, tedy synodní rada, si spolupráci s jinými církvemi přeje, vyzývá k ní, ale členové sborů jsou hodně pasivní, sami nic neiniciují, a ani snad tu spolupráci moc nechtějí. U nás ve sboru byl tahounem spolupráce bývalý pan farář, lidé se spíš vezli. Myslím si tedy, že by mělo dojít k jasnějšímu opakovanému signálu ze strany synodní rady, který by členy sborů ke spolupráci s jinými křesťanskými církvemi vybízel.
Ze získaných tří hloubkových rozhovorů se ukázalo, že sami dotazovaní necítí nevraživost vůči jiným církvím, jsou pro spolupráci s nimi, pouze v případě třetího dotazovaného se ukázal negativní vztah k jedné konkrétní církvi a mírná kritika církve druhé.
Ukázalo se také, že českobratrské sbory samy byly či jsou v podstatě dost pasivní, že spolupráci s jinými církvemi musí rozhýbat buď nějaká větší událost (druhý rozhovor) či konkrétní českobratrský farář (první a třetí rozhovor).
Je také zřejmé, že daleko menší problém sborům dělá spolupráce s jinými církvemi jako rovný s rovným, než třeba snaha změnit zavedenou liturgii ve vlastním sboru (druhý a zvláště třetí rozhovor). Taková snaha naopak vede v českobratrském prostředí k někdy i dost značnému pnutí (třetí rozhovor).
Pokud jde o posouzení možností spolupráce s jinými církvemi na úrovni celé ČCE, názory vyslovené ve druhém a třetím rozhovoru se liší. Dle druhého by synodní rada neměla bránit spontánním aktivitám vycházejícím ze sborů, dle třetího naopak lidé ve sborech zájem o takovou spolupráci sami moc nemají a je na synodní radě, aby je k nim opakovaně vybízela a podněcovala.