Chybí nám začlenění do farnosti?

V létě jsme zakusili nejen to, co naši obec sjednocuje. Zažili jsme i momenty, které nás vzájemně rozdělují a odcizují. Možná jde o nedorozumění plynoucí z ideologií nedostatečně reflektovaných. Může však jít o skutečný konflikt svědomí, konflikt pozvolna zrající k zcela základním rozhodnutím, které podstatně ovlivní naši osobní i společnou budoucnost.

Naše obec nevznikla přes noc, svou identitu hledala dlouho a dodnes nemá vše beze zbytku vyřešeno. Napřed suplovala jednotlivci to, co ve svých farnostech najít nemohli - farnosti tehdy objektivně nemohly ani nabídnout život ve společenství, natož život křesťanské obce. Dnes - volá se - je situace zásadně jiná na obou stranách. Naše obec je autentickou křesťanskou obcí, tvrdí jedni. Farnost dnes nesvazovaná státním dozorem má šanci žít plnokrevným farním životem a vyžaduje i naši plnou účast, tvrdí druzí. Také naši letošní hosté zastávají jedno nebo druhé stanovisko. Je tedy čas, kdy obě východiska, formulovaná dosud pochopitelně citem než teologickou reflexí, nutno v klidu analyzovat a rozhodnout se dospěle, se vší odpovědností za sebe i za vlastní děti, za život církve budující budoucnost. To ovšem nevyřeší článek, ani celé série článků. Spíš má za úkol vyprovokovat pořádné zamyšlení.

Náš problém lze vyjádřit takto:

1. Je farní princip jediným autentickým (nebo dokonce i jediným legitimním) principem praktické realizace života věřícího katolíka v církvi a s církví? Je-li jediným legitimním, netřeba se dál rozhodovat. Je-li autentizováno víc principů, rozhodnutí záleží na osobním povolání k té či oné formě osobního angažmá. Protože však - zdá se mi - alespoň některé z nás trápí komplex méněcennosti, je třeba položit hned i otázku další.

2. Je-li snad pluralita forem přímé účasti na životě církve legitimní i autentická, je některá z forem duchovní správy katolíků objektivně optimální, sluší se proto dát jí objektivně přednost?

Odpovědi se sluší hledat tak, jak je teologie hledat musí: v bibli i v tradici, v dějinách i ve znamení doby přítomné. Tak jsme se po léta učili studovat všechny problémy. Jen tak se zdravě formuje svědomí, které vposledku má rozhodnout, kde a jak se angažovat: V poslušnosti pravdě objektivních daností a v poslušnosti svého osobního povolání se děje věrnost církvi v Duchu. A o to - zdá se mi - jde opravdu všem, i když se lišíme.

Ad (1): Bible pojem farnosti nezná. (Starý zákon ostatně nezná ani pojem církve v běžném smyslu.) Nový zákon zná jen konstitutivní pojmy "společenství" a "obec". Tím konstatováním se ovšem problém legitimity neřeší ani pro jednu, ani pro druhou stranu sporu, tím méně lze tím argumentovat pro nebo proti autentitě farního zřízení. Konstatování pouze upozorňuje, že nutno pátrat v dějinách církve a že při analýze legitimity každé z pozdních forem nutno vzít zřetel i na to, jak taková forma respektuje společenství a obecnost, obcování. Z dějin pak zjišťujeme, že církev starověku byla jen tam, kde existovala obec křesťanů, velmi brzy obec shromážděná právě kolem biskupa církve. Jak biskup, tak obec jsou konstitutivní, chybí-li kterýkoli z nich, nelze mluvit o jedné a obecné Kristově církvi. (Biskupa ovšem často zastupovali jeho kněží, zejména v obcích územně rozsáhlých.) Pojem farnosti lze zjistit až ve středověku, tehdy ovšem měl jiný význam než dnes: Farnosti vytvářel feudál (ať světský nebo církevní) jako výraz svého panování. S farností totiž souvisela prebenda, chráněná tzv. "farní klatbou": Věřící takové farnosti nesměl přijímat svátosti mimo svou farnost (např. povinnost nedělní mše nesplnil platně nikde jinde než ve farním kostele!). Tím méně by se "farník" mohl odvážit vyhnout se farním desátkům. Vedle farností ovšem existovala duchovní správa skrze řehole i skrze mnoho potulných kněží. Ani tehdy nebyla farnost výlučným institutem biskupa, kterým svou povinnost vůči státu realizoval. Základ dnešnímu významu farností dala až reforma na tridentském koncilu. Tento sněm poprvé v dějinách rozčlenil území každé z diecézí do farností tak, aby žádná část diecéze nezůstala bez duchovní správy poskytované farářem. Nicméně ani tento koncil nezrušil jiné existující formy účasti na životě církve: např. v kostelích řeholí, v soukromých "kaplích", oratořích atd. směl katolík přijmout některé svátosti zcela řádně. Podobně přímo kvete život různých bratrstev a spolků. Farnost podle reformy měla zajistit řádnou evidenci (matriky pokřtěných, matriky manželství), kdežto obecnost, společenství, život ve společenství zajišťovaly jiné autentické instituty.

Je velice užitečné pročíst si občas aspoň oficiální dokumenty II. vatikánského sněmu. Zjistili bychom, že ani tento povýtce pastorační sněm se nesnaží přeznačit význam územní farnosti přesto, že už od 30. let 20. století se některá hnutí o to pokoušela. Farnost zmiňuje jen zcela okrajově na několika málo místech. (Jedno z nich nalezneme např. v konstituci SC odst 42: "Biskup musí celý boží lid rozdělit nutně do jednotlivých obcí, mezi nimi mají přední místo farnosti, zřízené pod vedením duchovního zastupujícího biskupa obce představující do jisté míry viditelnou církev rozšířenou po celé zemi".) Protože se však tridentská reforma farností aplikovaná i ve velkoměstech projevila nejen pozitivně (velkoměstská farnost může dobře plnit úlohu církevně právní, nemůže však pro svou rozlehlost a anonymitu jednotlivců fungovat jako pravá obec či dokonce jako společenství, může nabídnout pravidelné bohoslužby, ale stěží víc), zdůrazňuje II. vatikánský sněm mnohokrát princip obce. Proto autentizuje i tzv. farnosti personální (obec shromážděná z věřících určitého typu, např. studentů, vojáků, nemocných, shromážděná bez rozdílu na území rozčlenění diecéze). Také obnova CIC z r. 1983 sleduje týž trend a legitimuje vedle ordinariátů diecézních i ordinariáty řeholní, dokonce i personální prelatury. Jak koncil, tak CIC sledují týž zájem: Jde v prvé řadě o šanci vůbec být obcí, nikoli být někam mechanicky formálně zařazen do evidence. Jde o pastoraci dostatečně zvnitřnělou, a tím i pravdivou. Právě proto, že dnešní populace je výrazně mobilnější než v minulých stoletích, navazuje vzájemné styky v lokalitě povrchněji, mnohem těsnější vztahy vznikají na principu stavu, zaměstnání, zájmové příbuznosti, a tím i společné spirituality.

Shrnuto: Farnost nikdy nebyla a dodnes není jediným autentizovaným projevem obecnosti církve, legitimitu víc než jen církevně právní hájí farnost zejména v dnešních velkoměstech jen s velkými obtížemi. Kdo staví farnost do konkurence s jinými autentickými formami života církve, měl by se vzdát šovinistické ideologizace. Církev vyznává pluralitu forem nahlas jako žádoucí (např. OE2, OE3, DH 2,3,4) a od každého z nás taková pluralita možností vyžaduje osobní rozhodování: "Všechno zkoušejte, ale dobrého se držte," napomíná apoštol Pavel. Jak tridentský, tak II. vatikánský sněm tak činí. Bylo by nemoudré povyšovat své osobní přání či představy nad přesvědčení koncilních otců (k názorům posledního sněmu v této věci viz např. CD 29, 30, 31, 32, AA 10, 30, 33, DH2).

Ad (2) Která z autentických forem je objektivně nejlepší? Odpověď dostatečně fundovaná - texty II. vat. sněmu zní - Žádná (srov. např. OE3, OE4, OE5). Umíme snad vymezit, která forma je horší: Ta, která klade větší překážky lidskému úsilí být obcí, nebo společenstvím v obci. Obec Kristova má totiž odedávna jisté známky, jisté konstruktivní faktory. Nejde jen o nějaké prohlášení, o deklaraci. Dva sexuální partneři se přece nestanou manžely tím, že si tak říkají, ale nemíní uzavřít skutečné manželství. Podobně společenství nestačí deklarovat, musí totiž nést ovoce společenství. Obec nevzniká tím, že se obcí prohlásí, anebo že si pořídí razítko. Křesťanská obec musí obcovat, a to skrze Krista, s Kristem a v Kristu. Skrze Krista v Duchu svatém žít svou víru, naději a lásku. Jen tak smí věřit, že je ratolestí na kmeni - Kristu. Také zmíněná víra, naděje a láska není lecjakou vírou, nadějí a láskou, ale musí být vzaty "na způsob Ježíše evagelií". Už starověká církev věděla, že obec Kristova je tam, kde je koinonia, liturgia, diakonia. Je ovšem obtížné rozpoznat byť jen atomy obecnosti v podmínkách, ve kterých žije velkoměstská farnost: Většina farníků se zná navzájem i se svým knězem právě jen od vidění při liturgii svátostí. Stěží mohou mít společný svět a společnou cestu všední existencí, společnou odpovědnost za liturgii i misii. Stěží mohou říkat pravdivě MY. Také liturgie se staví - jak jinak v takovém zástupu - především kulticky, účast jednotlivců je pak spíš symbolická než fakticky tvůrčí společenství. Není myslitelné zúčastnit se v takovém množství jinak než zástupně. Zástupnost je v církvi jistě legitimní, pokud ovšem není trvalou a jedinou formou, pokud zůstává opravdu zastupující. Diakonie upadla pro převážnou část božího lidu do podoby finanční: spraví to několik korun při mešní sbírce (a i to chápou mnozí jako jakési vstupné, nikoli jako účast na starostech a potřebách obce). Jistěže může - teoreticky - fungovat obec i ve farnosti. Příliš mnoho praktických faktorů však tomu fakticky a účinně zabraňuje. Pochopitelně znám námitku: Tak jednej aspoň sám jinak, sám proměňuj ideály o farní obci v činy. Jenže proč mám potom tvrdit, že takové osamělé úsilí o opravdovost je tou nejlepší formou z forem možných? Myslím, že existují objektivně optimální formy. Jsem přesvědčen, že každý má své schopnosti i handicapy investovat právě tam, kde se mohou k Boží slávě realizovat. Proto nerozumím nutkavé potřebě některých angažovat se vždycky právě tam, kde nejsem povolán: místo ve vlastní rodině organizovat rodiny bližních, místo výchovy vlastních dětí vyučovat raději ty druhé, místo ve fungujícím společenství manželů žít v deklarovaném "společenství" anonymních farníků. Rozumím ovšem nadšení těch, kteří donuceni okolnostmi po léta jen čekali, až budou smět ve farnosti beztrestně pracovat: Snad jsou povoláni tam, a proto museli jen čekat. Nerozumím však motivům těch, kteří vyzývají k odchodu z obce, ačkoli ji budovali spolu s přáteli mnoho let za okolností dobrých i zlých. Jak to, že vydrželi - nebyli právě sem povoláni? Nerozumím stesku po farnostech, jako by právě ve farnosti byla jediná země zaslíbená, anebo aspoň z těch zaslíbených ta nejvzácnější. Vždyť ani v té farnosti, kde snad funguje obec jako obec, nepotkávám jiného Krista než v obci vlastní. Anebo snad "rodná" obec nestojí o jejich diakonii? (A pokud snad není diakonií nadšená, nabízím jí vůbec pravou diakonii, anebo jen a jen svou seberealizaci?)

Nemůže být sporu o legitimitě exodu Abrahama či exodu lidu Mojžíšova: Vyšli ze svých domovů, poslušni Hospodinova povolání. Misijní charakter Kristovy církve nelze nikdy zdůraznit přespříliš, církev je přece misijní ze své podstaty. Nicméně dějiny spásy nás učí, že k misii je třeba nejen povolání, ale také vyslání: Už Ježíš své přátele nejprve povolal, a pak také vyslal. Antiochijská obec nejprve Šavla povolala do svého středu, a pak vyslala. Svévole - byť jakkoli přebarvená zbožnými úmysly - zůstává v očích Pána Božího lidu čímsi hnusným, nejen nepožehnaným: Když se Šimon Mág chtěl sám iniciativně dostat mezi "mocné apoštoly" (a byl ochoten do toho i "investovat"), vzrušil Petra už samotným nepochopením věci i svévolí tak, že Petr Šimona proklel (Sk 8,18 a dal.).

Snad jde v našem "sporu" opravdu jen o nedorozumění. Anebo o chvilkové setkání soudnosti (podobné selhání Jakuba a Jana v Mk 10,35 a dal.). Jistě i naše obec je obcí selhávající, obcí zdaleka ne zralou, natož dokonalou, je konečně obcí eschatologickou. O každé Kristově obci platí ono "už - a ještě ne", není se tedy čemu divit (leda jistotě těch, kteří "to pravé" vidí vždy jen jinde, než právě jim "osud" určil.). Církevní obcí už jsme a zároveň se jí víc či méně stáváme, jak rychle a účinně to závisí pochopitelně už jen na nás samotných. Pán už je ve středu našeho společenství, přesto za ním stále ještě teprve putujeme. Bylo by iluzí, kdyby církev chápal někdo jinak. Není také nijak důležité, známkuje-li nás někdo, aniž vůbec ví, o čem vlastně mluví. Důležité jsou jiné faktory - právě ty, které obstojí či propadnou před soudem Pána dějin. Tyto faktory netřeba vymýšlet, jsou přece zjeveny. Nejen slovem Nazaretského, ale i celým jeho životním osudem. Znovu a znovu se stávají průhlednými každé z nespočetných generací božího lidu na dějinách, na vyznání víry a naděje církve, na jejich osudných zpronevěrách, na pokání nevěsty, na ovoci jejího milování.

Nechci porovnávat nesrovnatelné, ale budiž mi dovoleno připomenout napomenutí Timoteovi (2 Tm 1, 6-14): "Zase oživ plamen onoho božího daru. . . nestyď se za moje okovy. . . On nás ochránil a povolal svým svatým povoláním. . . Vím, v koho jsem vložil svou důvěru. . . Ten drahocenný poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí\. (Nevynechávám z textu proto, že by se mi snad něco hodilo a něco nehodilo. Naopak, kéž čtou tento úryvek v úplnosti všichni znovu a znovu, až pochopí, že je to slovo nejen pro historického či fiktivního Timotea, ale pro každého z nás: slovo Boží, slovo živé, slovo pokoje i slovo ostře rozdělující iluzi od pravdy.) Sám jsem byl při četbě dokumentů II. vat. sněmu při přípravě úvahy překvapen, kolik z reformních úmyslů jasně vyjádřených v oficiálních textech posledního koncilu už se z povědomí jistě upřímných katolíků vytratilo. Znovu a znovu slýcháme fundamentalistická zjednodušení vyznávající tu minulost církve, se kterou se Jan XXIII. i Pavel VI. chtěli tak rozhodně rozejít, zajisté sjednoceni s výraznou většinou biskupů celého světa. Zdá se proto, že osvobozující vanutí Ducha chutná mnohým z nás méně než "osvědčené" ideologické zkratky v důsledcích až příliš lidské. Doba pokání však neskončila, ke změně smýšlení jsme zváni i my jako obec i jako jednotlivci. Kéž to není změna jakosti, změna diktovaná jen nepokojem srdcí nebo neuspokojovanou ctižádostí, ale změna mířící k pravdě toho Ducha, který "naposledy" promluvil v Nazaretském Ježíši, nicméně trpělivě dodnes dává poznat to, už mnohokrát vyřčené i nám. Nejen v poselství posledního koncilu obecné církve, ale i tam. Nejen ve znameních doby, ve které žijeme, ale i v nich.

- j -

Zkratky koncilních dokumentů citovaných v článku

AA Apostolicam actuositatem, Dekret o laickém apoštolátu

CD Christus Dominus, Dekret o pastoračním úřadu biskupů v církvi

DH Dignitatis humanae, Deklarace o náboženské svobodě

OE Orientalium Ecclesiarum, Dekret o východních katolických církvích

SC Sacrosanctum Concilium, Konstituce o posvátné liturgii