Co můžeme říct o situaci teologie a církve na začátku 21. století? Po půlstoletí dia-logu mezi církvemi vzešlými z reformace a římskokatolickou církví teologické srozumění postoupilo natolik, že ono vlastní ekumenické kolbiště se přesouvá z dogmatické a biblické teologie do oblasti pastorace. Především poté, co bylo podepsáno společné prohlášení o ospravedlnění z víry, byla již po obsahové stránce našeho vyznání odstraněna základní překážka. Pokud jde o zřízení církve (biskupské, presbyterně-synodní, kongregační), biblisté různé denominační příslušnosti mohou svorně připustit pluralitu přístupů k této otázce v rodící se křesťanské církvi. Zároveň mohou také potvrdit, že dominance vlivem okolností (zvláště věroučného ohrožení) nabýval čím dál více tzv. raný katolicismus. Mše svatá, v dobách reformačních pod palbou kritiky, už není ze strany protestantské vnímána jako modlářství, které má nekrvavým způsobem znovu a znovu opakovat Kristovu oběť. Samo evangelictví se začalo čím dál více otevírat liturgické a svátostné obnově. Nemluvě o tom, že překonalo již celkem úspěšně z osvícenství zděděné pokušení racionalistického zúžení svého bohosloví. Lze říci, že římské katolictví i reformační křesťanství se na Západě vzájemně ovlivňovaly, a to především v kladném slova smyslu. Jen časový odstup může plně docenit, kolik toho bylo v oblasti teologie i církevní praxe pro sblížení církví v posledních desetiletích vykonáno.
Zde by mělo být připomenuto, že teologické sbližování již přináší své ovoce. A to nejen na úrovni akademické teologie či církevní diplomacie, ale právě v srdci naší společné církevní práce. Zmíním jen dva domácí příklady. Za obrovský pokrok v českých zemích můžeme označit ekumenický překlad Písma svatého, a pak zvláště společné ustavení a vedení České biblické společnosti. Rovněž společné projekty duchovenské služby v armádě, ve věznicích a bohdá i v nemocnicích patří do sféry praktického ekumenismu, která by byla bývala ještě v první polovině 20. století naprosto nemyslitelná. Leč i přes tento epochální myšlenkový i praktický průlom možno bdělým okem pozorovat, že ekumenické hnutí svým způsobem přešlapuje na místě.
Co tím míním? Především chybí společná ekumenická vize. V tomto punktu panuje nejasno nejen v mezicírkevních rozhovorech, ale i uvnitř jednotlivých církví. Různost lze obsáhnout ve dvou či třech základních modelech ekumenismu. První model je model komplementárního ekumenismu, který převažuje v evangelických církvích. Je to takové pojetí, které považuje sbližování církví za vzájemné doplňování, aniž by bylo nutné dále institučně jednotlivé církve sjednocovat. Druhý model je tradičně zastáván především katolickou církví. Cílem tohoto pojetí ekumenismu je, aby rozptýlení bratři a sestry byli přivedeni prostě zpět do lůna církve. Třetí model navazuje na druhý v tom smyslu, že sice instituční sjednocení považuje za žádoucí, ale toto sjednocení předpokládá také vzájemné obohacení o složky zbožnosti, které partnerská církev může do společné jednoty přinést. Přístupy k této otázce však neopisují zcela hranice jednotlivých křesťanských vyznání, ale jdou - tak říkajíc - jimi napříč. Ostatně každému je dnes zřejmé, že rozdělení velkých světových církví je často ještě patrnější zevnitř než zvenku. Dnes již zaběhnuté dělení na otevřené liberály, dialogický střed a tuhé konzervativce uvnitř té které křesťanské pospolitosti je rozšířeným jevem, a to zvláště v početných a vlivných církvích Severní Ameriky. Toto vnitřní rozvrstvení tradičních konfesí pak ještě více komplikuje úsilí o vnější sjednocení křesťanů.
Modely korporativního sjednocení zastupují jednu rovinu ekumenismu, jež se z těch či oněch důvodů jeví na čas neprůchodná. O to ožehavější je individuální rovina ekumenismu, které se však nedostává obecně přijímaných kritérií. Jde jednak o obousměrné konvertity, kteří přecházejí z jedné církve do druhé, jednak o evangelíky, kteří touží po přijímání svátostí v katolické církvi z důvodů rodinných (smíšené sňatky) nebo osobních (např. nechtějí-li vystupovat ze své církve, ale přitom by rádi žili intenzivnější svátostný život, než jim jejich sbory nabízejí). Další problém spatřuji u katolíků podruhé sezdaných, kteří podle církevního práva nemohou přijímat eucharistii (jejich druhé manželství nemohlo být svátostně uzavřeno), a tudíž chodí k přijímání do evangelické církve. Takových případů je více, než se na první pohled zdá, a s tímto fenoménem mám ze své pastorační praxe zkušenosti jak z venkova, tak z velkoměsta. Všechny tyto případy (a třeba by se našly i další) mohou být vnímány jako překážka, ale zároveň i jako naděje ekumenismu.
Už od času, kdy se církev na Západě rozdělila, se začali objevovat konvertité. Nejednou byli tito lidé vnímáni povrchně jako přeběhlíci z církve do církve. Ale vážní konvertité se církvi stali nesporným přínosem (např. v Anglii kardinál Newman, v USA kardinál Dulles anebo v opačném směru Češi Jaroslav Šimsa a Božena Komárková), který přesáhl hranice jednotlivých konfesí. Skuteční konvertité církvi připomínají, že otázka ekumenismu je vážná otázka, která se dotýká nejvnitřnějších partií lidské duše. Boží lid je rozdělen proti vůli svého Zakladatele, a to samo o sobě tvoří osten, který nemůže nechat církev klidnou. Právě lidé, kteří se po dlouhých duchovních zápasech odhodlají „přestoupit" do církve, jež odpovídá jejich poznání, čeří vody církevního rybníka, které by jinak mohly být zaneseny zápachem vlastní církevněinstituční samolibosti.
Objevují se však také lidé - a není jich málo - kteří nechovají záměr opouštět svou domovskou církev, ale z určitých duchovních důvodů touží rovněž po užším společenství s Kristem v jiné církvi. Jsou to nejednou právě muž či žena ze smíšeného manželství, kteří by tímto rádi dali výraz duchovní jednotě svého manželství. Stejně aktuální jako pro manželské páry bývá tato záležitost i pro hledající jednotlivce. Mám za to, že v těchto individuálních případech je dnes třeba nahlížet těžiště vnějšího ekumenického pokroku. Zde je třeba projevit nejen pochopení a vstřícnost, ale také otevřenost k jejich autentickým potřebám a tužbám. Jejich duchovní zkušenost tak vposledku pomůže propojit odlišné světy jednotlivých církevních uskupení. Mnozí křesťané nemají čas ani možnost žít poblíž křesťanů jiného vyznání, a tak vyrůstají a žijí v tom „svém" prostředí, aniž by mnoho přemýšleli o duchovním prostředí křesťanů z jiných církví. Charisma propojovat a sjednocovat nemá každý. O to spíše je třeba pěstovat ty, kteří nám pomohou překlenout odlišnosti a sblížit dosud oddělená prostředí víry.
Rovněž je třeba tematizovat otázku rozvedených a nově sezdaných. Na tomto místě si dovolím být kritický vůči katolické praxi. Pokouším se rozumět teologickým důvodům, která znemožňují těmto lidem přijímat eucharistii v katolické církvi. Pokouším se o to, ale nemohu souhlasit. Kdo jiný než lidé, kteří prožili těžké životní situace, potřebují hojivý dotek Kristových svátostí? Vždyť eucharistie zde není pro zdravé, ale pro nemocné. Není zde pro ty, kteří se domnívají být čistí jako ten farizej v chrámu, ale spíše jako ten hříšník, který zůstal vzadu (vědom si svého hříchu) a jen se bil v prsa a prosil o Boží smilování. Je potěšitelné, že na posledním římském biskupském synodu o eucharistii zůstala tato otázka alespoň otevřená. Není vyloučeno, že dojde k oficiálnímu přehodnocení této praxe. Bylo by to nanejvýš nutné. Jak to, že lidé, kteří opakovaně přestupují přikázání „nezcizoložiš", mohou opakovaně litovat a být pozváni k večeři Beránkově, zatímco lidem, jimž se jednorázově rozpadlo manželství a přitom touží po blízkosti s druhým člověkem v novém manželském vztahu, je možnost přijímání zamítnuta? Po mém soudu jde o tristní stav, který nahrává všem formám zbožného pokrytectví. Je proto dobré, že zde existují jiné církve než katolická, které vítají všechny, kteří touží po Kristově duchovní přítomnosti ve svátosti, a mohou této jejich touze vyjít vstříc.
Z toho, co jsem dosud napsal, je patrné, že v těchto souvislostech kladu důraz na rozvíjení individuálních ekumenických vztahů. Už proto, že hlavní instituční nesoulad je vnímán v odlišném pojetí ordinace (svěcení) mezi katolickými církvemi a většinou protestantských církví. Avšak řešení tohoto problému se nachází zatím v nedohlednu, přestože pro Pána Boha ani tento rozdíl jistě není nemožné překonat. Bez společného pojetí ordinace totiž nemůže dojít také ke korporativnímu sjednocení. Tuto otázku nechci odstavit na vedlejší kolej, spíše naopak, ale zároveň je třeba přiznat, že není na pořadu dne. A hlavně my ji nemůžeme přímo ovlivnit. Naopak jednotlivé případy konkrétních lidí, které mají co činit s ekumenickými vztahy, řešíme znovu a znovu. Proto bychom jim také měli věnovat větší péči než dosud.
A při akcentování „individuálního" na rozdíl od „kolektivního" bych rád doplnil, že nemám na mysli pouze jednotlivé lidi, ale také jednotlivá místa (jakkoli jedno bez druhého není představitelné). Co nemůžeme učinit hned v rozlehlém prostoru celé Kristovy církve, můžeme alespoň zčásti uskutečňovat ve vymezeném místě jednoho města či jedné vesnice. Velmi zde záleží na osobních vztazích mezi pastýři jednotlivých církví. Když se však tato podmínka naplní, dá se dělat mnoho věcí společně, a prakticky žít a zakoušet jednotu mezi křesťany, aniž by tím byly popřeny dílčí odlišnosti zainteresovaných církví. Už nyní lze leccos pro jednotu církve vykonat, a na některých místech se tak vskutku děje. Ostatně „ekumenismus místa" je model, který nám nabízí Nový zákon. Na žádném místě, kde by se novozákonní křesťané scházeli, neexistovalo dvojí, oddělené shromáždění. Mezi Korintem, Efezem a Jeruzalémem sice byly rozdíly ve zbožnosti, ale v těchto městech se křesťané vždy scházeli pohromadě. Tento čtvrtý, nedoceněný model korporativního ekumenismu, který vyplývá přímo z normativní praxe prvních křesťanů, bychom proto mohli takto předřadit těm třem již zmíněným. Ne však tak, že se tím stávající rozdíly mezi církvemi setřou, ale prostě ve smyslu výzvy, aby ti, kdo se hlásí ke Kristu, se hlásili i jeden k druhému, a při vhodných příležitostech se scházeli a rozvíjeli vzájemné vztahy i společné vztahy k Pánu Bohu.
Tento „ekumenismus místa" bych rád položil do souvislosti s rozvíjením osobních vztahů. Řekl bych, že osobní vztahy mají pro ekumenickou myšlenku zásadní význam. A to tehdy, když takové přátelství je prohloubeno o duchovní dimenzi. Společná modlitba, zejména modlitba Páně (ta nás coby Boží děti dokonale sjednocuje), pak může toto lidské sblížení požehnat i v širším měřítku. Takovou ekumenickou sympatii po mém soudu reprezentuje v Novém zákoně matka Páně. A zvláště tím, že stála vždy tam, kde šlo o věc jejího Syna a Pána. Její neokázalá pokora, láska, služba a věrnost zůstávají jako předpoklady pro pochopení a přijetí Kristovy pravdy v její celistvosti. Nikoli modlitba k Marii, ale modlitba s Marií může vést k dalším průlomům v ekumenických vztazích. Postupujme po krůčcích jako ONA. Ta také nejprve všemu nerozuměla. A nakonec jí nacházíme tam, kam se sotva kdo odvážil: pod Ježíšovým křížem. A nevykročila tam sama. Stála tam spolu s Janem. Oba dva zde reprezentovali ekumenické křesťanství, ona kontinuitu se synagogou, on mladou církev otevřenou pohanům. Oba dva nám ukázali, že místo ke společnému shromáždění Kristových učedníků je právě tam, kde stojí kříž. Zde dostávají jejich osobní, přirozené vztahy nadpřirozené požehnání. Zde se znovu konstituuje církev, v níž mateřské a synovské vztahy církev sbližují a sjednocují. Ekumenické hnutí může udržet svou dynamiku pouze tehdy, směřuje-li jako Marie a Jan ke kříži. A to lze jen na konkrétních místech a za konkrétních okolností - z milosti Boží.