Co můžeme říct o situaci teologie a církve na začátku 21. století? Po půlstoletí dia-logu mezi církvemi vzešlými z reformace a římskokatolickou církví teologické srozumění postoupilo natolik, že ono vlastní ekumenické kolbiště se přesouvá z dogmatické a biblické teologie do oblasti pastorace. Především poté, co bylo podepsáno společné prohlášení o ospravedlnění z víry, byla již po obsahové stránce našeho vyznání odstraněna základní překážka. Pokud jde o zřízení církve (biskupské, presbyterně-synodní, kongregační), biblisté různé denominační příslušnosti mohou svorně připustit pluralitu přístupů k této otázce v rodící se křesťanské církvi. Zároveň mohou také potvrdit, že dominance vlivem okolností (zvláště věroučného ohrožení) nabýval čím dál více tzv. raný katolicismus. Mše svatá, v dobách reformačních pod palbou kritiky, už není ze strany protestantské vnímána jako modlářství, které má nekrvavým způsobem znovu a znovu opakovat Kristovu oběť. Samo evangelictví se začalo čím dál více otevírat liturgické a svátostné obnově. Nemluvě o tom, že překonalo již celkem úspěšně z osvícenství zděděné pokušení racionalistického zúžení svého bohosloví. Lze říci, že římské katolictví i reformační křesťanství se na Západě vzájemně ovlivňovaly, a to především v kladném slova smyslu. Jen časový odstup může plně docenit, kolik toho bylo v oblasti teologie i církevní praxe pro sblížení církví v posledních desetiletích vykonáno.
Poslední komentáře