Členové ašského sboru o ekumeně

Evangelický sbor v Aši, který je dnes součástí Českobratrské církve evangelické, existuje minimálně od roku 1555, kdy končí protekorát německých rytířů nad Ašskem. O prvním evangelickém duchovním se hovoří v r. 1542. Hrabata Zedwitzové jsou stoupenci učení Martina Luthera, a Ašsko se stává na následujících 400 let evangelickým územím. Protireformace zde byla neúčinná. Pokusy o protireformaci ze strany pražského místodržitelství spolu s jezuitskou kolejí v Chebu proběhly v letech před Norimberskou dohodou roku 1650, která upřesnila podmínky Westfálského míru z roku 1648. K dokonalému právnímu vyřešení ve prospěch evangelíků došlo v roce 1775, kdy vydala Marie Terezie tzv. Temperamentspunkte. Samostatná Ašská zemská církev měla svoji konzistoř, které podléhaly tři kostely a 14 škol. V roce 1749 měla 18 000 členů. Roku 1869 přistoupila Ašská zemská církev k Evangelické církvi augspurského vyznání v Rakousku-Uhersku a od r. 1918 k Německé evangelické církvi v ČSR. Ještě ve čtyřicátých letech dvacátého století zde bylo 70 % evangelíků.

Po roce 1945, po vyhnání většiny původních obyvatel, došlo k radikálnímu zvratu v poměru mezi katolíky a evangelíky a zejména němečtí příslušníci našeho sboru těžce nesli změnu od většinovosti k menšinovosti. Navíc Českobratrská církev evangelická v sobě nese spíše kalvínskou tradici, což působilo u německých věřících určité rozpaky. I když zde dosud jsou zde každou neděli a o svátcích slouženy německé bohoslužby, německých věřících nezadržitelně ubývá. Hlavním impulsem pro jejich rozchod se sborem byl požár kostela sv. Trojice v Aši v lednu 1960 a dobrovolné stěhování Němců do SRN v šedesátých letech 20. století. Dnes navštěvují německé bohoslužby většinou čtyři duše.

Česká část sboru se skládá většinou z dosídlenců z Čech, Slovenska, reemigrantů z exulantských sborů ve Slezsku a Polsku, evangelíků z Rumunska, z Ukrajiny a dalších míst. Soudržnost této skupiny byla velmi problematická, na rozdíl od čistě exulantských sborů, jako v Kynšperku n. O., Nejdku, nebo Kraslicích, které jsou soudržné, i když poněkud uzavřené. Vliv této skupiny nikdy nepřevážil. S policejními opatřením režimu, jako stěhování „nespolehlivých" lidí pod policejním dohledem do vnitrozemí a vyhlášení hraničního pásma na většině území ašského okresu, docházelo k postupnému umenšováni sboru, ve kterém se nikdo necítil dobře. Své udělalo i časté měnění farářů a dlouhá údobí, kdy byl sbor administrován z Chebu.

Při sčítání lidu 1.3.2001 se v Aši a okolí přihlásilo k ČCE celkem 366 věřících. Ve sborové evidenci však máme 600 věřících, z toho aktivních je 60, bohoslužeb se účastní přibližně dvacet věřících celkem při českých a německých bohoslužbách v Aši a kazatelských stanicích v Hranicích, Podhradí a Mokřinách. Máme 8 dětí a 2 konfirmandy. Vedle bohoslužeb máme biblické hodiny pro dospělé a pro děti a modlitební večery. Sbor žije ve stálé nervozitě při finančních starostech spojených s péčí o tři historické evangelické kostely a o uhrazení personálního fondu. Bez pomoci bratři ze SRN by se to nedalo zvládnout.

V rámci svých studijních povinností na ETF UK jsem uskutečnil několik hloubkových rozhovorů se členy sboru na téma ekumenismus. Dovolte mi se podělit o několik poznatků z těchto interview.

Prvním zajímavým postřehem je, že respondenti hovoří jako příslušníci malé církve o posile, kterou jim ekumena přináší, jako „spojuje nás společná víra, cítíme se se členy jiných církví líp, nebo lidé z různých církví by se měli navštěvovat a sdílet, posiluje je to." Radost ze sdílení je tedy raným ovocem ekumeny.

Zároveň však respondenti vyjádřili skepse ohledně dosažitelnosti konečného cíle ekumeny: „Nedovedu si představit jednotu v Duchu," nebo „myslím si, že s katolíky by asi sloučení nebylo možné, ale mezi evangelíky, baptisty a husity by možné bylo. Nemyslím,že by se katolíci chtěli sloučit." Je zde i bezradnost, vyjádřená citátem: „Jsem pro ekumenu, ale nevím zda to vyjde a hlavně nevím, co pro to mám dělat."

Dál se hovořilo o tom, na kom závisí úspěch spolupráce. Respondent Milan míní, že spolupráce mezi církvemi záleží hlavně na osobnosti kněze většinové, u nás katolické církve, je-li pro ekumenu otevřený. Menší vliv pak mají duchovní menších církví. Dotazovaná Mirka se zase díky evangelickému faráři seznámila s katolíky, baptisty a pravoslavnými. Jemné předivo spolupráce mezi křesťany různých denominací vnímá Mirka, je to účast na biblických hodinách a společná práce v Katolické charitě a podobně. Oslovení se vyjádřili příznivě k dialogu mezi křesťany a židy a také mezi křesťany a muslimy.

V evangelické zpěvníku, vydaném v roce 1979, který vydala Českobratrská církev evangelická, s pomocí Bádenské zemské církve v Karlsruhe a je běžně v této církvi užíván, je zveřejněn bohoslužebný pořad D, který evangelíky spojuje s liturgickou tradicí ekumenické církve. V Aši odpočívá netknutý již 26 let. Proč? Respondent Hanuš říká: „Držíme se svého, myslím, že je to neochota ke změnám." Milan: „Snažíme se to dělat jako naši otcové." Mirka dokonce říká, že se farář domnívá, že by při změnách mohli věřící církev opustit. Byl však vyjádřen i názor, že by se mělo katolíkům vyjít vstříc a že katolíci provedli hodně změn, vhodných pro ekumenu, a my jsme na to katolíkům neodpověděli.

Další zajímavostí je ekumenická bohoslužba, i na evangelíky dolehlo poznání, které je zřejmě u katolíku výraznější, že ekumenická bohoslužba je vlastně spíše ekumenické zpívání. Katolíci prý to berou jako něco míň než mše svatá. V těchto větách je skryta potřeba interkomunia s katolíky. Další respondenti k tomu říkají: „Bylo by hezké přijímat společně" a „k přijetí eucharistie musejí být lidé pokřtěni, jinou překážku nevidím."

Na druhu chleba při eucharistii respondentům nezáleží a přijímání samotného těla Kristova odmítají. Co se týče symbolů, vedle kalicha je všem přijatelný i kříž na budovách a v nich. Pro všechny je přijatelné, když jím duchovní žehná lidu. Určité rozpaky vyjádřili nad křižováním.

Je zajímavé, že připomínky k víře v sesterských církvích měl nejmladší účastník průzkumu. Měl námitky proti modlitbě za zemřelé, modlitbě k Panně Marii. Zcela odsuzuje úctu ke svatým a vadí mu posty