Velikonoční doba dává jedinečnou příležitost ke studiu knihy Skutky apoštolů. Jednou ze stěžejních událostí je vyprávění o obrácení Saula, pozdějšího apoštola Pavla. Autor Skutků ji považuje za natolik závažnou, že ji uvádí celkem třikrát (Sk 9; 22; 26). Příběh je zpočátku líčen identicky: Saul si u kněží vyžádá doporučení a odchází pronásledovat křesťany do Damašku. Na cestě již téměř u cíle je zastaven jasným světlem a hlasem, jemuž rozumí jen on sám a jehož identita mu není zcela jasná.
Hlas převrací naruby celé jeho dosavadní životní úsilí: vždyť dosud byl Saul přesvědčen, že slouží Bohu! Po oné události musí svou službu přehodnotit. Mimo jiné i proto, že zůstává oslepen. A postižení lidé neměli přístup do Božího chrámu (např. Lv 21, 18; 2 S 5, 8). Saul se tedy stal podobným vyvržencem jako ti, které pronásledoval. Jeho příběh skončil, alespoň v této fázi, dobře. Našel se další křesťan, Ananiáš, který byl ochoten důvěřovat Bohu, že si se Saulem poradí.
Od zkušenosti u Damašku apoštol odvozuje i své misijní poslání, ačkoli z jednotlivých verzí líčení události se zdá, že ono misijní vědomí přišlo až později. Je zajímavé sledovat, jak se v jednotlivých verzích události mění obsah řeči Pavlem slyšené. To ovšem neznevažuje autenticitu události samé. Spíše jde o doklad, že Pavel celou událost zpětně reflektoval. V listu Galatským zcela nepochybně spojuje své misijní poslání se zkušeností u Damašku, ačkoli zde neuvádí obsah Ježíšovy promluvy.
Někteří komentátoři mají za to, že si Pavel své aktivity proti křesťanům nikdy nedokázal odpustit a že proto kladl na svou konverzi takový důraz. Takové úvahy jsou již na hraně spekulací. Spokojme se s tím, že apoštol musel svůj život radikálně přehodnotit a naučit se spoléhat na to, že milostí Boží je tím, kým je (1 K 15, 10).