Většinou panuje shoda, že mezi přírodními vědami a teologií by neměla panovat ani lhostejnost, ani boj protikladů, ani jednota. Přijatelné jsou varianty nezávislost a dialog. Z těchto dvou je mi blíže dialog. Byť institucionalizovaná věda a institucionalizovaná víra vytvářejí dojem, že spolu soupeří o to být jedinou zvěstovatelkou pravdy, domnívám se, že ve své podstatě si věda a víra neodporují. Vždyť i věda implicitně obsahuje víru, a to víru ve schopnost lidského rozumu podávat o realitě spolehlivé informace. To sice potvrzuje zkušenost, ale dokázat se to nedá. A žádná víra, která není karikaturou sebe samé, vědu neodmítá, naopak ji podněcuje k hlubším úvahám.
Obě vědy se výrazně liší svým přístupem ke skutečnosti, ke světu, a to v otázkách, které si kladou, i způsobech, jak na ně odpovídají. Jako přírodovědec, kterému se nedávno podařilo dokončit bakalářské studium teologie, vím, že tyto dva přístupy někdy běží tak trochu paralelně i v mé hlavě. Přesto se domnívám, že tyto dvě oblasti lidského přístupu k realitě si mají co říci a že rozumně vedený dialog je žádoucí. Proč si to myslím, co mohou přírodní vědy přinést teologii?
Obě vědy chtějí pochopit, jak svět funguje, kde se vzal, kam směřuje a co to má za důsledky pro náš život a přístup k realitě. Věda postupuje tak, že hypotézy, které se buď potvrdí, nebo vyvrátí, odvozuje z pozorování přírody či experimentu. Tady se dostáváme k jedné oblasti možné interakce s teologií, alespoň její částí. Mám na mysli přirozenou teologii nebo také teologii stvoření. Tady teologie čerpá a myslím, že by mohla a měla i více čerpat, z přírodních věd. Otázka zní, zda lze z pozorování přírody, myslím i vědeckého, vyvodit či alespoň vytušit Boží existenci a působení. Již v Knize moudrosti můžeme číst: Neboť z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznán původce jejich bytí. (Mdr 13,5). Johannes Kepler řekl, že v knize přírody se Bůh zjevil právě tolik jako ve svatém Písmu a že kdo přírodu studuje, tak se tím modlí a vzdává chválu Bohu. Katolické magisterium říká, že rozum člověka je schopen ze stvoření „vytušit“ Stvořitele, a konečně jeden z největších teologů 20. století Karl Rahner řekl, že člověk má vnitřní tušení Boha při každém poznávání. Dva z nejznámějších protagonistů dialogu přírodních věd a teologie, George V. Coyne a John Polkinghorne také svědčí o tom, že ve výsledcích vědy vidí jako věřící lidé Boží působení. Už z tohoto výčtu je asi patrné, že s těmito názory sympatizuji. Můžete mi však – právem – namítnout, že Boží působení vidí ve stvoření i ve vědeckém bádání věřící člověk a že tato zkušenost není přenosná na nevěřící. Domnívám se, že tomu tak být nemusí. Člověk přijímá impuls víry ne proto, že je přesvědčen rozumovými argumenty, ale proto, že cítí v nitru jakési tajemné volání, slyší jakoby vnitřní hlas. Myslím si, že opravdu pozorné pozorování přírody, uvědomění si toho, co přinesla moderní fyzika a kosmologie, co přináší dnešní biologie – tu neuvěřitelnou komplexitu, náhodnost a přitom na druhé straně organizovanost a určitý řád – vyvolává úžas a dává tušit Stvořitele.
Mně osobně právě hluboký vhled do těchto úžasných procesů hodně pomohl na cestě k Bohu. Dnešní obraz komplexního a stálým změnám podléhajícího světa je v zajímavé shodě s představou biblického Boha, který je Bůh živý, který neustále tvoří nové a vše udržuje v chodu, v bytí. A tak se, částečně díky pokroku ve vědeckém bádání, oživil obraz tohoto živého, stále tvořícího Boha, který byl po dlouhou dobu zčásti překryt deistickou představou Boha-Tvůrce, který se dále o stvoření nestará. Jan Jandourek, katolický kněz a nyní publicista, napsal ve své knize Pohanokřesťanské meditace, že „neviditelného Boha nemůžeme nikdy poznat zcela, takový Bůh by byl nutně modlou. Lze sáhnout po čemkoli na světě, abychom si Boha přiblížili, ale pak je nutno po výstupu tento žebřík odhodit, neboť Boha nelze ničím spoutat.“ Domnívám se, že obraz přírody, jak jej podává dnešní přírodověda, může být jedním z těch pomocných žebříků.
A teď obráceně – co přináší teologie vědě?
Věda popisuje svět jaký je, většinou redukcionisticky a často za použití matematického aparátu. Věda se ptá, co je a jak to funguje? Ale věda se neptá a nemůže se ptát po smyslu. Neptá se, proč to je? Většina přírodních vědců si neklade otázku, jak je možné, že svět a vesmír jsou poznatelné, že v evoluci najednou vzniklo vědomí, schopnost poznávat, schopnost sebereflexe a reflexe transcendentna. Věda může na základě svých poznatků předpovídat, co by mohlo být, ale neptá se, co by mělo být. Tím, že se neptá po smyslu, nemůže věda ani anticipovat nějaký cíl celého stvoření. Vše je hra evoluce, náhody a neexistuje žádný cíl. O těchto otázkách, otázkách smyslu a cíle nelze „falsifikovatelně“ vědět, tady lze „jenom“ věřit. Člověk je bytost mnohovrstevnatá, je bytost vztahová a vedle rozumu má i těžko popsatelné hlubinné tušení týkající se základu bytí, Boha. Psychologové tomu říkají, že člověk je bytost přirozeně náboženská. Ale člověk také potřebuje toto tušení, pokud se transformuje ve víru, rozumově zpracovat a přesvědčit se, že víra nestojí proti rozumu. A právě na tyto otázky, které věda neklade a ani klást nemůže, odpovídá teologie. A její výpovědi jsou podle mne nutné k tomu, abychom mohli sestavit celistvý obraz reality v celé její šíři a komplexnosti. Přírodní vědy se v době Galileiho emancipovaly od teologie a zkoumají materiální svět. Ale podíváme-li se do Bible, nenajdeme žádné dichotomie, žádné dělení světa na sféru materiální a duchovní či sakrální. A řada teologů se dnes vrací k tomuto biblickému pojetí stvoření jako jednoty, popisuje celé stvoření jako posvěcené, posvátné. A teologie – v tomto případě eschatologie – také postuluje cíl stvoření – naplnění v Bohu, ať už je to biblická představa nebeského Jeruzaléma, Theillardův bod Omega nebo Moltmannův mesiášský šabat.
Věda se nepotřebuje obracet a neobrací ke kategoriím morálním – dobra a zla – a neřeší otázku, co býti má? Věda sama je z tohoto hlediska neutrální. Věda přináší poznání, které pak může být využito i zneužito různými technologiemi. I sami vědci se shodnou, že používání některých metod výzkumu (pokusy na lidech či zvířatech) musí probíhat podle určitých norem. Ale při etickém hodnocení využití vědy již často dochází k rozporům. A tady vidím další úlohu pro teologii, protože víra zavazuje člověka k etickému životu, k hledání a konání dobra. Teologie se snaží přinášet moudrost, která by k takovému životu vedla. Teologie tak poskytuje etický rámec, ve kterém lze správně rozvíjet vědecké bádání i využití jeho výsledků.
Jako poslední styčný bod mezi přírodními vědami a teologií vidím oblast ekologie. Přírodní vědy přinášejí varovný obraz změn, ke kterým v posledních desetiletích dochází. Myslím, že tady má teologie ještě dost velký dluh, ale ekologická teologie J. Moltmanna popsaná v knize Bůh ve stvoření tento problém podrobně rozpracovává. Moltmann říká, že nemáme poznávat, abychom ovládali, ale abychom se podíleli. Podle něj si v situaci ohrožení nemohou přírodní vědy a teologie dovolit rozdělení jedné skutečnosti, musí se snažit dojít společně k ekologickému vědomí světa. Krásně popisuje úlohu člověka jako pastýře stvoření profesor Jan Heller na základě rozboru prvních kapitol Bible. Říká: „Adam má poslání, všimněte si, že nejen dostal poslání, ale to poslání má. Adam má poslání zobrazovat Boha všemu stvoření a zastupovat stvoření u Boha. A Adam je v každém z nás, to není minulost, to je přítomnost.“
Přírodní vědy a teologie by klidně mohly existovat nezávisle, ale bylo by to k jejich škodě. Vzájemný dialog může obě strany obohatit.