Mnozí z těch, kteří dnes blouzní o staré
církvi, nemají ani ponětí o tom,
jak
skutečně vypadala. Z toho důvodu by nikdo neměl blouznit o
minulosti.
(Franz Kamphaus, emeritní biskup limburský)
V současné době je velmi obtížné, mít v naší církvi radost z víry a dávat tuto radost dál. Na to už musí člověk odjet do východních částí naší spolkové republiky Německo. Začátkem července 2007 jsem se se svým přítelem a žákem Dr. Reinhardem Haukem, pomocným biskupem v Erfurtu, zúčastnil zdařilého studijního kurzu s názvem Mit Christen und Nichtchristen das Leben feiern1 (Oslavovat život s křesťany i nekřesťany) v klášteře Helfta. Tam jsme měli také spolu se dvěma nepokřtěnými žurnalisty z Drážďan významný duchovní zážitek prozření, německy „Aha-Erlebnis". Takovýmto hledajícím lidem nesmí církev v žádném případě zatloukat uši věroučnými poučkami a morálními předpisy, nýbrž musí jim nabídnout fascinující Ježíšovu zvěst jako plášť, do kterého by mohli vklouznout.
Přesto získává člověk dojem, že se poslední dobou v naší církvi zase přísně, důtklivě poukazuje na dogmatické definice a na k tomu příslušející pravidla chování. Pro dokument Kongregace pro nauku víry „Odpovědi na otázky k některým aspektům týkajícím se nauky o církvi" neexistoval žádný důvod a pokud vím, také nikdo nekladl žádné otázky. Opakuje se tam jenom to dávno známé. Nebo chtěl někdo evangelické spolukřesťany vědomě zranit a naštvat a katolíky určitého zaměření uvést do „dogmatické dřímoty" (Jon Sobrino)? Přesto ale doufám, že se v nově zpracovávaném zpěvníku Gotteslob jako následující znovu neobjeví píseň z předkoncilových kancionálů Wir sind im wahren Christentum, oh Gott, wir danken dir2 (My máme pravé křesťanství, ó Bože, děkujeme ti), kterou tehdy v neekumenickém přesvědčení z plna hrdla hulákali v kostelních prostorech. Z hlediska eklesiologie je z toho důvodu nutno ještě důrazněji poukázat na to, že Druhý vatikánský koncil pojem „existit" škrtl a místo toho použil pojmu „subsistit". Jestliže etymologicky blíže zkoumáme a analyzujeme sloveso „subsistere", dojdeme k závěru, že pravá církev Kristova je v římsko-katolické církvi začata nebo založena (subsistit). Záleží na ní, zda a jak se skutečně k pravé církvi Krista vyvine. Z toho důvodu se musí dávat pozor, „protože z přesvědčení, že někdo má mít jedinou platnou pravdu jako své vlastnictví, vznikaly tragedie. Musíme zacházet s pojmem pravda odpovědně a mít stále před očima, že jedna všeobecně platná pravda neexistuje" (Wladislaw Bartoszewski). Neboť je jenom jedna pravda a tou je Ježíš Kristus (srv. Jan 14,6). Tudíž je možno přes všechny ještě stávající eklesiologické rozdíly říci, že církve reformace jsou „církvemi svého druhu" (kardinál Walter Kasper). Tyto církve nejsou však bez viny na tom, že došlo k vydání takového neblahého dokumentu. Neboť jak v oblasti bohoslužebné a liturgické, tak i v ohledu stále ještě neumožněného společenství večeře Páně, tak i v eklesiologických otázkách bychom mohli postoupit daleko více kupředu, kdyby se např. luteráni ve své liturgické praxi více orientovali na své vlastní psané vyznání, totiž Confessio Augustana z roku 1530, a brali si je víc k srdci. A to by muselo mít za následek, že svaté večeři Páně by předsedali pouze ordinované farářky a ordinovaní faráři, že svátostná bohoslužba o nedělích by byla pravidlem, nebo že se bude s chlebem a vínem zacházet uctivě, když nad ním byla jednou vyslovena slova ustanovení. V tomto ohledu hovoří zápisy reformačního vyznání 16. a 17. století jasnou řečí. Pro mně k tomu přistupuje ještě otázka, proč byl např. v dómu v Merseburgu kolem roku 1600 nalevo od hlavního oltáře do stěny chóru zabudován svatostánek, ačkoliv tam již 1561 byla zavedena reformace? Jistě to nebylo proto, aby se tam uchovávala Lutherova bible! Vše toto naznačuje, co všechno se pod vlivem osvícenství z německého luteránství vytratilo. Nesmíme tedy v žádném případě ekumenicky rezignovat. Jako dítě v rodině, která spojovala dvě vyznání, jsem si od malička uvědomoval: nemůžeme ekumenu dělat, můžeme jenom naši část této ekumeny žít.
Další příležitost k jistému smutku je často ohlašované zveřejnění Motu Proprio Summorum Pontificum ke znovuzavedení tridentinské mše (podle řádu papeže Jana XXIII. v roce 1962) jako mimořádné formy římské mešní slavnosti. Osobně to všechno nevidím tak černě, ale stejně jsem z toho smutný. Již roku 1976 jsem jako malý a bezvýznamný asistent na universitě ve Würzburgu zastával názor, že to nebylo příliš moudré, když papež Pavel VI. tak říkajíc jedním škrtem kategoricky tridentinskou mši zakázal. Můj tehdejší nadřízený a profesor, u kterého jsem připravoval svou disertaci, mezitím již zemřelý Georg Langgärtner, byl kvůli tomu na mě značně rozezlen. Ale staré úsloví praví: co je zakázáno, to právě přitahuje. Kdyby se bývalo nechalo klidně používat obě formy paralelně vedle sebe, ukázalo by se po letech jednoznačně, která forma dnešku teologicky odpovídá. Jako kněz jsem musel dva a půl roku slavit tridentinskou mši. Dnes bych eventuální nucení k tomu radikálně odmítl, protože mše z roku 1570 se zakládá na klerikální teologii, která není s teologií liturgické konstituce z roku 1963 vůbec kompatibilní. Podle mého názoru k žádné „reformě liturgické reformy" nedojde. Kdo chce slavit po tridentinském způsobu, ať si to dělá, ale nebudou to žádné davy. K tomu totiž chybějí kněží, kteří by skutečně uměli latinsky. Byl jsem více než 30 let činný v univerzitním vzdělávání kněží, a tam jsem musel udělat smutnou zkušenost, že mladí lidé mají katastrofální neznalosti starých jazyků; a v poslední době nechybí kandidáti jenom početně, nýbrž také co se týče jejich kvality. Jak by mohli takoví lidé latinskému liturgickému textu vůbec rozumět a správně ho vyslovovat? V takovém případě liturgie zchátrá a změní se znovu na pouhé nesrozumitelné vykonávání obřadu. Chce snad papež něco takového? Nebo se zde splňuje „dětský sen" Josepha Ratzingera?
Že to došlo tak daleko, na tom nesou vinu také četní kněží, pro které něco takového jako ars celebrandi zůstalo naprosto cizím výrazem. Pro mně je to nevýslovné pohoršení, když kněží v mnoha případech odslouží eucharistickou slavnost bez lásky, nevěrohodně, protože jsou nepřipraveni, bez osobního zaujetí a bez duchovního vyzařování, s chladnou, formální rutinou, jako činnost, pro kterou jsou zaměstnáni; a když jsou dnes při přijímání lidé masově odbavováni, lidé kteří nejsou vlastně schopni slavit eucharistii, protože jim chybí podstata a hloubka eucharistické víry, to znamená odpovídající duchovní postoj, spiritualita. Našim obcím se musí stále znovu přesvědčivě objasňovat, že slavíme eucharistickou hostinu, a ne že jsme si přišli vyzvednout rychlé občerstvení! Je nutno, aby se proti této nové povrchnosti a proti jakési „eucharistie light" něco dělo a něco udělalo.
Často vznášenou výtku, že prý obnovené mši chybí duchovní hloubka, musím z vlastní praktické zkušenosti rozhodně odmítnout. Mešní slavnost Druhého vatikánského koncilu vlastní jednoznačně rozměr mystické hloubky, vždyť přece představuje mimo jiné vrcholnou formu křesťanské bohoslužby. Právě eucharistická slavnost má proto v nejvyšší míře přispívat k tomu, aby se život věřících stal výrazem a projevem Kristova mysteria a tím vlastní podstaty skutečné církve. Tudíž je k hlubokému, niternému a věrohodnému spoluslavení eucharistie zapotřebí živého a duchovně hlubokého postoje. Když v poslední době někteří prominenti a intelektuálové jako Martin Mosebach nebo Hubert von Goisern stále znovu vytrubují své volání po „staré mši", rád bych se jich zeptal, zda se slavení bohoslužby pravidelně zúčastňují a kdy byli na nedělní bohoslužbě naposledy. Mimoděk se ptám - a to se smí - jak je možné, že může někdo v Římě na takové volání naletět. Přesto by bylo nutno poukázat ještě na jinou souvislost, kterou důrazně vyslovil Johannes Röser v týdeníku Christ in der Gegenwart (č. 29/2007, s. 236). „Když papež povolením tridentinské mše chce podchytit celosvětově možná pět set tradicionalisticky orientovaných kněží a takovou stotisícovku věřících jako ztracenou ovci, pak by bylo od něho ze stejného důvodu velmi důsledné, aby učinil příslušná rozhodnutí ve prospěch oněch miliónů věřících, kteří neděli co neděli kvůli nedostatku kněží žádnou možnost slavit velikonoční eucharistii nemají. Co se kromě toho dělá pro ony tisíce kněží, kteří ztroskotali na povinném celibátu, kteří jsou ale přesto kněžími navěky - podle řádu Kristova? Nepotřebujeme ani tak tridentinskou liturgii - potřebujeme více kněží, dobré kněze, jak intelektuálně, tak emocionálně osvědčené, mladé - a také starší - muže znalé světa jako muže Boží. A ti by zcela určitě existovali, kdyby v latinské části církve nebyla pro kněze ve farních obcích povinnost celibátu." K tomu popravdě není třeba nic připojovat.
A poslední důvod pro rozčílení a naštvání byla začátkem července biskupská volba v Churu. Ta totiž přinesla věrného následovníka pochybného biskupa Haase. V každém případě se tam zřejmě poslední dobou provozovaly v zákulisí a v podzemí nekalé „hříčky" a série špatných triků a děly se tam podivné taktické manévry. Neboť z Říma bylo předtím slyšet něco jiného, nadějného. Nový církevní konflikt ve Švýcarsku je naprogramovaný; diecéze Chur, uklidněná biskupem Grabem, je opět zmítána nepokoji.
Nemohu se ubránit dojmu, že mnoho katolíků má starosti ohledně dráhy, na které se církev právě nachází. Vypadá to tak, že se církev chce ve velké míře stahovat na regresivní pozice, aby tak mohla vzdorovat větrům a bouřím sekulární společnosti. To je ale jednoznačně úplně falešná strategie! Čím více chyb totiž papež a římská kurie udělá a si je nepřizná, tím rychleji se bude v současné době relativizovat a ztrácet na autoritě. Bohužel zůstávali jsme po dlouhá desetiletí - nehledě k výjimkám - pouze u „zabručení", když byl Druhý vatikánský koncil a jeho duch kus po kuse, část po části demontován a odstraňován. Zdá se mi, že naše církev je na nejlepší cestě na svoji budoucnost prostě zapomenout, podobně jako ti naši nespočetní současníci, kteří zapomněli na to, že zapomněli na Boha.
Quid faciendum? (česky: čeho je zapotřebí?) - sperare contra spem (česky: doufat navzdory (bez)naději)?
Komentář k tomuto textu vyslovil můj dobrý přítel, arcibiskup Dr. Karl-Josef Rauber (papežský nuncius v Bruselu): „Jsem Ti velmi vděčen, že jasně a důrazně vyjadřuješ to, co se mnozí odvažují pouze myslet... Splnil se pouze ‚dětský sen‘ Josepha Ratzingera (tj. povolení tridentinské mše)".
Německý článek „Aktuelle persönliche Kirchenbefindlichkeit" přeložil Jiří G. Kohl.
1 Česky doslova: „S křesťany a nekřesťany slavit život", volně: „... oslavovat dar života"
2 Česky: „My jsme v pravém křesťanství, o Bože, děkujeme ti".