Světec ve světě?
Je toto obličej světce? Jistě, obdivuhodný obličej: klidně uvažující, kritické,
ano téměř skeptické a přece ne tvrdé, ale dobrotivé oči; nos a ústa poznamenaná
kázní a uměřeností, nenucenou jistotou a pevností, ve všem přirozené
a prosté rysy, dělající tento obličej sympatickým. Jemný a silný obličej to
je { je to ale obličej světce?
Téměř se z něho dá vyčíst jeho minulost: již ve čtrnácti letech student v Oxfordu
a pak v Londýně, v devatenácti letech přítel Erasma Rotterdamského
Getsemany číslo 19 - 32. strana
a sám skvělý humanista a právník, v šestadvaceti letech poslanec parlamentu
a pak podšerif města Londýna a lektor práv v Lincolns Inn, v sedmatřiceti
letech diplomat a vyslanec, ve třiačtyřiceti letech zástupce správce pokladu
Anglie a potom mluvčí Dolní sněmovny, jakož i kurátor univerzit
v Cambridgi a Oxfordu, konečně v jednapadesáti letech lord kancléř a první
státník říše. To je sir Tomáš More, jehož obraz (þnesrovnatelně krásnější
než každá jeho reprodukce\) nám zanechal Hans Holbein. Ale ještě jednou
tahle otázka: je to obličej světce?
Ta otázka není bezvýznamná pro křesťana, který se pokouší žít ve světě podle
evangelia. Protože není položena jen teoreticky abstraktně, nýbrž spojena
s konkrétně existujícím člověkem, může být velmi naléhavou zkušební otázkou
po vlastní křesťanské existenci ve světě. Až příliš často stojí křesťan
před otázkou, zda je vůbec možné ve světě jako křesťan žít ne jakkoli, ale
žít podle evangelia. Zda by totiž ten, kdo chce doopravdy podle evangelia
žít, neměl spíš opustit svět a uchýlit se do pustiny nebo do kláštera? Tomáš
More žil ve světě, ano, byl dokonce tím, čemu se říká člověk velkého světa.
Znalý světa, sebejistý, rozvážný, s dokonalými společenskými způsoby (již
jako chlapec se jim naučil v domě lorda kancléře Mortona) ovládal tento
velký učenec, diplomat a řečník nejen latinu, nýbrž { a s tím první humanisté
tvrdě zápasili { i řečtinu, a zároveň dosáhl vrcholného mistrovství
v anglické próze. S velkými učenci nejen Anglie (Colet, Grocyn, Linacre),
ale celé Evropy se znal osobně a vedl s nimi rozsáhlou korespondenci: se
Španělem Vivesem, Francouzem Budé, Nizozemcem Erasmem: Holbein byl
po dlouhý čas jeho hostem. Jeho Dějiny Richarda III., které měly hluboký
vliv na Shakespeara, zahájily moderní anglické dějepisectví. Jeho Utopia,
kterou následovala celá řada þideálních států\, je spolu s Macciavelliho Vladařem,
který vyšel v témž roce, nejvlivnější knihou o státě v XVI. století.
Ale tento muž světa s vynikající inteligencí, železnou odhodlaností, s vysokým
smyslem pro spravedlnost a nebojácným vystupováním (o tom vydal
svědectví již jako mladý člen parlamentu v jedné finanční debatě, kdy vystoupil,
nedbaje nebezpečí, proti hrabivému Jindřichu VII.) byl zároveň
mužem okouzlujícím skromností, přátelskostí, laskavostí. Podle svědectví
jeho současníků jej vyznačovaly gravitas (= vážnost) a zároveň suavitas (=
příjemnost) a festivitas (= veselost, vtipnost). Hluboká vážnost se spojovala
u tohoto þmuže pro každé počasí\ s příslovečným humorem. Již jako
malé páže znamenitý herec (sám také psal drobné divadelní kusy) byl po
Sokratovi jedním z největších mistrů ironie, takže mu Erasmus s narážkou
na Morovo jméno věnoval své nejpopulárnější dílo Moriae Encomium
Getsemany číslo 19 - 33. strana
{ Chvála bláznovství. More uměl přednášet své žerty s tak vážnou tváří,
že dokázal vždy znovu zmást i vlastní rodinu: žertovné a vážné se u něho
nedalo lehko rozeznat.
Lze se divit, že sir Tomáš More byl v celé Evropě obdivován, v Anglii dokonce
vědomě napodobován? Muž, který mu byl duchem velmi nepodobný,
jej chtěl napodobit aspoň v tom, že nosil, jak bylo Morovým zvykem, svůj
plášť nedbale nakřivo přes rameno. þTomáš More, lord kancléř Anglie, jehož
duše byla čistší než nejčistší sníh, jehož génius byl tak velký, jaký Anglie
nikdy neměla, ano nikdy nebude mít, ač je matkou velkých duchů. . .\ tak
psal Erasmus, když dostal zprávu o Morově smrti. Tomáš More { velký
génius, velký humanista. Tomáš More také { použijeme klidně tohoto často
nikoli dle Písma odměřovaného slova { také velký þsvatý\? Evangelium
žádá více než čistou vznešenou lidskost, následování Krista žádá více než
tvůrčího génia.
Vlastnictví, rodina, stát.
Je na tomto muži vidět, že na něj horské kázání mělo nějaký vliv? To je
otázka, která se obrací k Tomáši Morovi, platí však nám, křesťanům ve
světě. Dá se objasnit pomocí tradičních { často ve smyslu dvojí morálky
špatně chápaných { evangelních rad (chudoba, svobodný stav, poslušnost).
Zajisté, tři evangelní rady jsou v této podobě systematizací pozdější teologie.
Ale právě obě první mají přímé odůvodnění v Novém zákoně. A i když
se v zásadě nedá podle nich a jen podle nich posuzovat v žádném případě
každá křesťanská existence, mohou přesto, jestliže jsou chápány správně, tj.
biblicky, být pro křesťany ve světě ostrými kritickými otázkami, vedoucími
k základnímu rozhodnutí vyžadovanému evangeliem.
Nelze se zbavit dojmu, že Tomáš More se angažuje právě v opačném směru.
Křesťanští sociologové často označují jako tři hlavní sloupy společenského
řádu rodinu, vlastnictví, stát. Vysvětlují nám to takto: úkol daný Bohem
člověku je individuální uskutečňování jeho vlastní osobnosti v rámci jeho
lidské přirozenosti. Uskutečňování lidské osobnosti nejprve jakoby dovnitř:
v manželském společenství vzájemným láskyplným odevzdáním a péčí o výživu
a výchovu dětí. Proto společenská instituce a pořádající funkce rodiny,
protože jen tak může být zajištěno smysluplné uspořádání této oblasti. {
Uskutečňování lidské osobnosti však zároveň navenek: ve směru hmotného
světa, bez něhož člověk nemůže žít. Proto společenská instituce a pořádající
funkce vlastnictví { protože jen tak mohou hmotné statky sloužit k plnému
Getsemany číslo 19 - 34. strana
rozvoji a uplatnění svobodné lidské osobnosti, péči o budoucnost jednotlivce
i jeho rodiny a konečně k zachování a podporování všeobecného blahobytu,
sociálního pořádku a sociálního míru. Protože se ale rodinné, vlastnické a
hospodářské poměry neustále a navzájem nezávisle mění a oba tyto životní
okruhy jsou navzájem v dialektickém napětí a vývoji, je nezbytný právní
řád, je nezbytná moc, která tomuto právnímu řádu propůjčuje trvání. Proto
společenská instituce a pořádající funkce státu, který má { nikoli jako
jediný, ale jako nejvyšší garant právního řádu { úlohu koordinovat práva
a úkoly mnoha jednotlivců a propůjčovat jim trvanlivost, aby tak mohla
lidská osobnost nalézt svou plnou a trvalou integraci v jistotě a svobodě.
Takto nám to vysvětlují sociologové. Rodina, vlastnictví a stát jakožto garant
právního řádu jsou podle nich nezbytné pro vyplnění lidské životní
úlohy, pro uskutečnění lidské osobnosti. Právě tak jsou nezbytné { protože
člověk může existovat vždy jen jako sociální bytost { pro pořádek veškerého
společenského života v rodinné, sociální a politické oblasti. Rodina,
vlastnictví a stát se jeví jako tři sloupy řádu společenského života.
Není ale zvláštní, jak jsou { na zlost sociologům { právě tyto tři sloupy
pořádku křesťanům vstupujícím v následování Krista evangeliem zpochybňovány?
Není nápadné, jak si právě tyto tři nositelé pořádku a tři evangelické
rady nikoli odpovídají, protiřečí? Křesťanská dokonalost má spočívat
v chudobě, nevstoupení v manželství a poslušnosti. Neprotiřečí dobrovolně
zvolená chudoba vlastnictví, svobodně zvolené bezženství rodině, a svobodně
zvolená poslušnost jako zřeknutí se práva a moci závaznému právnímu
řádu, garantovanému státem?
Tomáš More se ale, jak se zdá, právě těchto tří základních sloupů světového
pořádku velmi silně držel.
Vlastnictví
Sir Tomáš měl překrásný dům v Londýně, v Chelsea na břehu Temže s
knihovnou, galerií, kaplí a parkem s ovocnou zahradou. Jeho služebnictvo
bylo početné a jeho dům plný pozoruhodných věcí: co přišlo z ciziny nebo
bylo jinak významné, to hned koupil a viděl rád, když i jiní v tom nacházeli
zalíbení. Zvláštním potěšením mu ale bylo studovat podoby a charakteristické
vlastnosti zvířat. Měl celý zvěřinec s nesčetnými druhy ptáků a jiných
zvláštních zvířat: bobry, kolčavy, lišky. . . Obzvláště oblíbená byla opice,
kterou More nechal zvěčnit na rodinném obraze spolu se svou rodinou a jejíž
chytrost byla proslavena Erasmem, který pozoroval její hru s kolčavou.
Getsemany číslo 19 - 35. strana
Tak žil Tomáš More, který měl v obzvláštní oblibě šašky a sám měl svého
domácího šaška, uprostřed své rodiny, svých početných přátel a návštěvníků
šťastný život þbez nechuti k nevinným potěšením\.
Rodina: Sir Tomáš se oženil v sedmadvaceti nebo osmadvaceti letech se
sedmnáctiletou Janou Coltovou, kterou velmi miloval a kterou se pokoušel
vzdělávat. Porodila mu tři dcery, Margaretu, Cecilii a Alžbětu a syna Jana.
Když jeho žena brzy zemřela, oženil se podruhé: paní Alice, starší a málo
přátelská, byla, buď jak buď, dobrou hospodyní. Na svých dětech sir Tomáš
velmi lpěl. Dopřál svým dcerám téhož humanistického vzdělání jako svému
synovi a byl si vědom, že tím zavádí smělou novotu, která mu přinese výtky.
Obzvláště Margareta dosáhla pozoruhodných znalostí a mnoho obdivované
zběhlosti v latině. More myslil na své děti i při všech povinnostech, jež mu
přinášela jeho státnická činnost, i když byl na cestách jako vyslanec nebo
v průvodu krále. Každý den od nich očekával dopis. Odpovídá jim v latinské
próze nebo v latinských verších, které, promočen deštěm, tvoří dokonce i
na hřbetě kulhajícího či v blátě vězícího koně. Rád přitom vzpomíná, jak
je obdarovával krásnými hedvábnými šaty, krmil koláči a ovocem, ty děti,
které udeřil nanejvýš pavími pery, když už to někdy bylo nutné. Je pak
ku podivu, že Morova schovanka Margareta Gigsová se dopouštěla malých
chyb, jen aby měla potěšení, že ji More kárá a že si jí všímá?
Stát: Sir Tomáš vedl život, který byl cele věnován státu a ochraně státního
pořádku. V Morově rodném městě Londýně se stala vzpomínka na něho
legendární především pro jeho soudcovskou činnost. Nikdy předtím a nikdy
potom nebylo v Anglii tak dobře a zároveň tak rychle každému přiřčeno,
co jeho jest: þAť je tomu, můj synu, jakkoli,\ psal More jednomu svému
zeti, þo tom jednom tě chci na svou čest ujistit: kdyby soudní strany žádaly
ode mne spravedlnost a na jedné straně tu stál můj otec a na druhé straně
ďábel a jeho věc by byla správná, dal bych za pravdu ďáblovi\. Mnoho
anekdot objasňuje Morovu šalamounskou moudrost. Za Morova předchůdce
v kancléřském úřadě Wolseye se velmi nahromadily nevyřízené záležitosti.
Když přebral More úřad, měly být zahájeny i takové případy, které byly
podány k soudu před dvaceti lety. Jeho hluboké právní znalosti a jeho dar
překvapivě rychlého rozhodování mu dovolily prožít den triumfu, kdy zasedl
na soudcovský stolec, vyřídil jeden případ, vyžádal další { a žádný další
se nenašel. Nechal zanést tuto událost do veřejných soudních aktů. Kromě
jeho humoru jej nic neučinilo tak populárním jako právě toto. Ještě po
desetiletích jej chválil epigram: þKdyž býval More kancléřem, procesy byly
Getsemany číslo 19 - 36. strana
vyřízeny: toho už nikdy nebude, než vrátí se zas zpět na zemi.\ S toutéž rozvahou
a zároveň obětavostí vyřizoval More všechny státní záležitosti. Jinak
než Erasmus, který byl doma všude a nikde, byl More naplněn pravým anglickým
a zároveň evropským vlastenectvím, které jej dokonce zavedlo pro
jeho anglický domov do sporu s jedním francouzským humanistou. Tento
politik More, který již v Utopii ukazoval svůj zájem o zámořské objevy a
kolonizaci, věnoval na rozdíl od svého předchůdce Wolseye svůj celý zájem
udržení míru pro Anglii i evropský kontinent. Tímto způsobem se snažil
sloužit ve vší loajalitě svému králi, jehož ctižádost byla zaměřena k evropské
pevnině. Jak velice se přitom More shodl se světskou mocí, neukazuje
nic tak zřejmě jako onen obraz, zanechaný nám Morovým zetěm Roprem:
Jindřich VIII. přišel jako nečekaný host k jídlu do Chelsea a procházel se
pak s Morem hodinu v zahradě, s rukou kolem jeho šíje.
Toto všecko je Sir Tomáš More, muž světa. Nepodobá se v tom všem velmi
málo obrazu někoho, koho bychom nazvali þsvatý\? Dá se taková angažovanost
ve světě ospravedlnit evangeliem? Může toto být následování Krista?
Křesťanská dokonalost? Morův učitel řečtiny a přítel Linacre, přírodovědec
a zakladatel stolice pro medicínu v Oxfordu a Cambridgi, který byl knězem,
se dostal při všech svých církevních úřadech teprve pozdě ve svém životě
k tomu, aby otevřel Nový zákon. Narazil náhodou na horské kázání, přečetl
hluboce udiven ty tři kapitoly u Matouše a pak zvolal: þBuď toto není
evangelium, nebo my nejsme křesťané!\ Nebylo pak přinejmenším důsledné,
když tento muž zahodil knihu a ponořil se zase do svých medicínských
studií?
Život podle evangelia
Ale otázku lze položit také opačně: abychom byli pravými křesťany, žili
podle evangelia, následovali Krista { postačí k tomu vzdát se všeho a opustit
svět? Krátce, musí se křesťan stát mnichem, chce{li být svatým?
Nedá se popřít: je možné, že někdo se všeho vzdá a žije ve stavu dokonalosti
evangelických rad a přece je vším jiným než světcem. Proč? Protože chybí
duch. Tenkrát chyběl často. Erasmus ve své þChvále bláznivosti\ dal velmi
zřetelný výraz svému opovržení nevzdělanými, nemravnými, neevangelními
mnichy: Kniha byla napsána v Morově domě a od něho vyžádána. Útěk
ze světa může být přece započat ze slabosti, neschopnosti, zklamání nebo
pohodlnosti. Útěk ze světa nemusí být nikterak útěkem k Bohu. Útěk ze
Getsemany číslo 19 - 37. strana
světa může být zase zahaleně útěkem do světa: do světa vlastního, vždy a
vždy zase znovu zesvětšťujícího Já.
Avšak More viděl též pozitivní možnosti mnišství, lépe než Erasmus, který
byl jako chlapec bez všeho vnitřního povolání vstrčen do kláštera a stálo ho
velkou námahu, aby obdržel dispens od slibu poslušnosti. Kláštery jsou jediným
evropským zřízením, které Morovi Utopiji výslovně schvalují. A More
se jako student práva dokonce po čtyři roky podílel na náboženském životě
londýnského kartuziánského kláštera. Jsou zprávy o tom, že se tenkrát také
zabýval myšlenkou stát se františkánem. More viděl pozitivní možnost opuštění
světa jakožto vysloveného protestu proti zesvětštění člověka a jakožto
výslovného věnování času Bohu. Tajná touha po tom neopustila Mora po
celý jeho život. Ale po dlouhém, důkladném zkoumání dospěl k závěru, že
není stvořen pro mnišský život, že nebyl povolán k tomu, aby opustil svět.
Vzdal se tím More života podle evangelia, následování Krista? þStav\ evangelní
dokonalosti bez ducha evangelní dokonalosti není křesťanská možnost.
Může ale být život v duchu evangelní dokonalosti bez þstavu\ evangelní
dokonalosti pravou křesťanskou možností? Co říká þevangelium\? Co je
radostnou zvěstí Ježíšovou?
Ježíšovo poselství je shrnuto ve slově: þNaplnil se čas a přiblížilo se království
Boží!\ (Mk 1,15) Vláda Boží ještě není přítomna, ale již nastává.
Její příchod se již projevuje. Ježíšovo vystoupení, působení, zvěstování jsou
jejími znameními. Nikoli lidé, Bůh sám zřizuje svou vládu, která ruší všechny
hříchy a všechno utrpení světa a Božímu lidu, očekávajícímu vyplnění
prorockých zaslíbení, dává odpuštění hříchů a spásu:
þBlaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.
Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.\
(L 6,20n)
Touto zvěstí je člověk vyzván k rozhodnutí: þČiňte pokání a věřte evangeliu!\
(Mk 1,15) Ježíš sám ve vlastní osobě znamená tuto Boží výzvu
k rozhodnutí: þHle, zde je více než Šalamoun!. . . Hle, zde je více než Jonáš!\
(L 11,31n) Tímto Ježíšovým zvoláním mluví velitelsky sám Bůh, před
nímž není žádného vyhnutí. Volba je jednoznačná a radikální: Bůh a jeho
vláda, nebo svět a jeho statky. Ani rodina, ani vlastnictví, ani státní pořádek
nesmí člověku vadit při tomto radikálním rozhodování mezi Bohem
a světem. Ježíš sám opustil rodinu, dům a domov. I svou malou družinu
lidí vytrhl z rodiny, domu a domova, aby jej doprovázeli jako učedníci.
Getsemany číslo 19 - 38. strana
Nepožadoval sice na všech, aby opustili rodinu, dům a domov: Ježíš nebyl
žádným sociálním revolucionářem. Ale toto učinil: každého jednotlivce,
každého jednotlivce postavil před radikální rozhodnutí, na co chce upnout
své srdce, zda na Boha, nebo na statky tohoto světa. Ani vlastnictví, ani
rodina, ani státní pořádek nesmí člověka odradit od toho, aby upnul své
srdce výhradně a jedině k Bohu.
Ani vlastnictví: þNeukládejte si poklady na zemi. . . Neboť kde je tvůj poklad,
tam bude i tvé srdce!\ (Mt 6,19{21) þNikdo nemůže sloužit dvěma
pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se
přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.\ (Mt 6,24)
Jak nebezpečné však je bohatství: þJak těžko vejdou do Božího království
ti, kdo mají bohatství!. . . Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby
bohatý vešel do Božího království. (Mk 10,23.25) Je třeba varovat před
pozemskými starostmi: þNemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst?
Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané.
Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především
jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.\ (Mt
6,31{33)
Ani rodina: þKdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky,
své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým
učedníkem.\ (L 14,26) þNemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj:
nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti
jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni: a nepřítelem člověka bude
jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne
hoden: kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.\ (Mt
10,34{37)
Ani právní a státní řád: þSlyšeli jste, že bylo řečeno otcům. . . Já však vám
pravím. . .\ (Mt 5,21{48) Člověka neváží pouze příkazy stanovené zákonem,
proti Božímu přikázání není teprve až zabití, cizoložství a křivá přísaha, ale
již hněv, chtíč a nepravdivost. Bůh požaduje nade vše formulované právo
celou lidskou vůli. Přitom ale požaduje právě vzdání se práva: þJá však vám
pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé
tváře, nastav mu i druhou: a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili,
nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.\ (Mt
5,39{41) To vede k převrácení všeho lidského pořadí: þVíte, že ti, kdo platí
u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je.
Ne tak bude mezi vámi: ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším
Getsemany číslo 19 - 39. strana
služebníkem, a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.\ (Mk
10,42{44)
Toto tedy znamená následování Krista: þKdo chce jít se mnou, zapři sám
sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.\ (Mk 8,34) Rozhodnutí je radikální:
þKdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království
Boží.\ (L 9,62) Tak chce Bůh celého člověka, chce jeho srdce. Nikoli, aby
člověk opustil svět: Ježíš poslal své učedníky do světa. Ale aby člověk bez
překážek a svobodný od světa byl zcela a úplně připraven. K čemu připraven?
Plnit Boží vůli, aby právě tím byl připraven pro Boží vládu: þKdo
činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.\ (Mk 3,35) Co vyžaduje
Boží vůle? Nikoli jen negativní odřeknutí se světa, ale pozitivní odevzdání
se, lásku: Nejsou formulovány žádné nové zákony, vydán žádný předpis o
jednotlivostech. Pouze jediný, dokonale neohraničený, a zároveň na každý
jednotlivý případ se hodící, zcela konkrétní požadavek: þMiluj Hospodina,
Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je
největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako
sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý zákon i Proroci.\ (Mt
22,37{40) Právě v lásce k nepřátelům se ukazuje křesťanská dokonalost:
þMilujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli
syny nebeského Otce: protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a
déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. . . Buďte tedy dokonalí, jako je
dokonalý váš nebeský Otec.\ (Mt 5,44n.48)
Kdo tedy následuje Krista, kdo tedy žije dokonale podle jeho evangelia?
Ten, kdo volný od všech světských svazků je v každém čase připraven, je
připraven pro Boha a jeho požadavky, které ho potkávají v jeho bližních
každý den, ve všednosti světa.
Tomáš More byl denně připraven. Nelpěl svým srdcem na statcích tohoto
světa. Stál ve světě, ale nedal se jím svazovat. Uchoval si nejzazší nezávislost
na světě a vnitřní svobodu pro Boha. To se jeví v maličkostech.
Sir Tomáš More se těšil ze svého vlastnictví, ale nepropadl mu. Muž velkého
světa More nebyl žádný požitkář. Vnitřní převaha Morova nad věcmi tohoto
světa se jeví v jeho lhostejnosti ke svému zevnějšku a jídlu: všeobecně
dával přednost prosté stravě před vybranými jídly. Neznal chamtivost ani
lakotu, nýbrž štědře se o své bohatství dělil a zřídil v Chelsea chudobinec.
Kvůli němu se musel po svém odstoupení z úřadu lorda kancléře podrobit
tvrdým omezením. Velmi mu záleželo na tom, aby i jeho děti zůstaly prosty
marnivosti. Svou snachu Annu Crisacrovou se pokoušel z ní vyléčit: když jej
prosila o náhrdelník z bílých perel, daroval jí { nejsa nikdy v rozpacích když
Getsemany číslo 19 - 40. strana
šlo o žert { náhrdelník z bílého hrachu. Jeho vnitřní svoboda vůči osobnímu
vlastnictví se ukázala obzvlášť nápadným způsobem, když za jeho nepřítomnosti
padla jeho stodola za oběť požáru. Napsal své ženě Alici, že má
odškodnit sousedy, na jejichž majetek přeskočil oheň. þI kdyby mi nezůstala
ani lžíce, nesmí žádný z mých ubohých sousedů utrpět ani nejmenší
škodu kvůli neštěstí, jež se přihodilo v mém domě. Buď, prosím tě, s mými
dětmi i celým mým domem radostná v Bohu.\ Jeho žena má obstarat
obilí pro domácnost a rozhodnout, mají{li si pozemek ještě ponechat: þAle
nechtěl bych, aby kterýkoli z našich lidí byl náhle propuštěn kdovíkam.\
Tak se More těšil ze svého majetku, ale jeho srdce lpělo jedině na Bohu,
na Pánu. Budoucnost měla ukázat, jak vážně to myslel se svým základním
rozhodnutím mezi Bohem a vlastnictvím a se svou radikální pohotovostí
pro Boha.
Sir Tomáš More miloval svou rodinu, ale svým manželským a rodinným
životem nebyl zcela zabrán. Při vší radosti z pěstěné rodinné atmosféry a
bohatého společenského života v kruhu své ženy a dětí a četných hostí poznával
More velmi dobře, že toto není jakožto horizontální rozměr lidského
společného bytí rozhodující, ale že ve všem záleží na tom, být si vědom
rozhodujícího vertikálního rozměru společného bytí s Bohem. Proto More
ve své rodině velmi dbal o to, aby se ve všedních rodinných starostech nezapomínalo
na Boha. Proto pěstoval { podle způsobu své doby { rodinné
modlitby a společné čtení Písma. Každého večera, když byl pán domu přítomen,
celá domácnost se shromažďovala ke společné modlitbě. O nedělích
a svátcích se chodívalo do kostela a o velkých svátcích byli všichni přítomni
půlnoční mši. More sám vstával obvykle ve dvě hodiny ráno: až do sedmé
hodiny se zabýval svými studiemi a modlitbou. Každé ráno byl přítomen na
mši. Ba i když si jej jednou král opakovaně a naléhavě vyžadoval, odepřel
k němu přijít, dokud nebyla mše ukončena. Jindřich VIII. to přijal milostivě.
Během obvyklých denních jídel předčítával jeden člen rodiny kapitolu
ze Svatého písma společně s komentáři Mikuláše z Lyry. Teprve když byla
četba z Písma prodiskutována, směl Morův domácí šašek uvést zábavu
do jiných kolejí. { Tak miloval More svou rodinu, avšak jeho srdce lpělo
jedině na Bohu, na Pánu. Budoucnost měla ukázat, jak to vážně myslel se
svým základním rozhodnutím mezi Bohem a rodinou a se svou radikální
pohotovostí pro Boha.
Sir Tomáš More vysoce ctil právní a státní pořádek, ale ten pro něj nebyl
tím nejvyšším. More se angažoval jako málokdo jiný pro právo, říši a krále,
ale ke všemu tomu si zachoval vnitřní distanci a uvážlivou svobodu. Na
Getsemany číslo 19 - 41. strana
zprávu, že More byl od krále povolán ke dvoru, reagoval Erasmus trochu
žalostně: þ. . . již neuslyšíme žádné novinky z Utopie, které by nás rozesmály.\
A dodal: þVím, že More by se raději smál, než hrál oficiální roli.\ More
se skutečně vyhýbal dvoru jak jen mohl, stejnou měrou jako jiní jej vyhledávali.
Spokojeně píše na počátku své činnosti u dvora biskupu Fisherovi:
þKdekdo ví, že jsem nechtěl jít ke dvoru, a král si mě proto často dobírá:
Sedím tak nepohodlně jako neobratný jezdec v sedle.\ Právě když byl
povýšen na zástupce správce pokladu a rytíře, napsal nejvážnější ze svých
knih, þČtyři poslední věci\: Úkolem života je přemítání o smrti: i pro toho,
kdo má autoritu a moc, je svět vězením, v němž uvězněný očekává, až jej
odvedou na popravu: þNeboť, jestliže to správně pochopíte a budete{li to
místo pokládat za vězení a sebe samotné za vězně odsouzené k smrti, které
nemůžete uniknout, potom nebudete o těchto šatech smýšlet nic více, než
by urozený zloděj na cestě do Tyburnu smýšlel o erbu svých předků, který
namaloval v upomínku na veřeje vězení v Newgate. Domnívám se vskutku,
že lidé. . . by se ve svých srdcích už nepovyšovali pro to, že mají ve světě
nějakou moc nebo autoritu, o níž by mohli zřetelně poznat, že ve skutečnosti
není lepší než moc, kterou má jeden vězeň nad svými druhy. . . nebo
v krajním případě jako vězeň, který získal natolik důvěru žalářníka, že je
nad svými druhy téměř něco jako podžalářník do té doby, než jej šerif a kára
odvezou.\ { Také když dostal nejen þnějakou moc nebo autoritu\, nýbrž
moc a autoritu lorda kancléře, zůstal jednoduchým, prostým, pokorným,
nezištným člověkem z dřívějška: jakožto po králi nejvyšší ve státě služebníkem
všech. Sir Tomáš se šatil jednoduše a nosil svůj zlatý řetěz, jen když
to bezpodmínečně muselo být: zanedbával vnější formy a miloval rovnost
a svobodu. Žádný z jeho sloužících nikdy neupadl v nemilost. Jeho věrný
sekretář John Harris měl za úkol jej upozorňovat na každou chybu. More
je stále se samozřejmostí hotov k pomoci: nasazuje pro to čas, peníze i vliv
u krále a úředních míst. Utlačené a nešťastné umí povzbuzovat svými dobrotivými
a veselými slovy. þLze jej nazývat všeobecným ochráncem všech,
kteří jsou v nesnázích.\ On sám je vůči jiným zcela nenáročný. Lord kancléř
Wolsey psal jednou králi o Morovi, že þon sám nemá žádnou velkou horlivost
mluvit pro svou vlastní věc a starat se o ni\. A Polydoru Vergiliovi, který se
domníval, že se More z nějakého důvodu cítí uražen, napsal Erasmus: þTo,
co mi tu píšeš o Morovi, je všecko nesmysl, ten si nevzpomene ani na těžkou
urážku.\ More byl schopen přenechat z lásky bližnímu i plášť, jít s ním i
dvě míle, nastavit i druhou tvář. { Takto vysoce cenil More právní a státní
pořádek, ale jeho srdce lpělo jedině na Bohu, na Pánu. Budoucnost měla
Getsemany číslo 19 - 42. strana
ukázat, jak to vážně myslel se svým základním rozhodnutím mezi státním
pořádkem a Bohem a se svou radikální pohotovostí pro Boha.
Tomáši Morovi při tom nešlo jen o stoickou duševní rovnováhu, ale o přesvědčené
následování Krista, které vždy znamená odříkání, snášení kříže.
Když jeho manželka nebo některé z jeho dětí onemocnělo, říkával: þNesmíme
hledět na své potěšení a jít v peřinách k nebi. To není cesta, neboť náš
Pán sám tam šel ve velké muce a mnohých souženích. To byla cesta, po
které tam kráčel. Neboť služebník si nesmí přát, aby se mu vedlo lépe než
jeho pánu.\
Jindřich VIII. a jeho kancléř, oba byli muži světa, oba chtěli být křesťany.
Jindřich VIII., který se nechal směle prohlásit za þze všech jediného
ochránce a nejvyšší hlavu církve a duchovenstva Anglie\, se jeví jako propadlý
světu v ohledu rodinném, sociálním, politickém: smyslnost, bohatství,
moc byly jeho modlami, kterým dával přednost před vládou Boží. Nemá tu
být posuzován Jindřich, ale rozdíl od Mora ukazuje jasně, oč tu jde. Také
pro Mora znamenaly rodina, vlastnictví a stát mnoho. Ale ani rodina, ani
bohatství, ani moc nebyly jeho modlami. Jediný Bůh byl pro něj Bohem.
Jako muž světa, který se upřímně těšil světem, pokoušel se Sir Tomáš žít
uprostřed světa jako křesťan podle evangelia, v následování Krista. Činil to
nenápadně a aniž by s tím dělal mnoho hluku. Koho by konečně při pozorování
Holbeinova obrazu napadlo, že tento muž vnějškově tak málo podobný
světci, který vystavuje na odiv drahocenný kožich muže světa, pod ním {
pro mnohé dnešní lidi snad je to pohoršením { nosí delší čas drsnou žíněnou
košili, která jej zle soužila, jeho šaty často zbarvovala krví a o které směla
vědět pouze jeho oblíbená dcera Margareta, která ji prala?
Důležitější než takovéto detaily je, že Tomáš More v celém svém světském
životě uskutečňoval Pavlovo slovo, v němž je jako v málokterém jiném vyjádřena
situace křesťana ve světě:
þ. . .Ti, kdo mají ženy, ať jsou,
jako by je neměli,
a kdo pláčí,
jako by neplakali,
a kdo jsou veselí,
jako by nebyli,
a kdo kupuji,
jako by nevlastnili,
a kdo užívají věcí tohoto světa,
jako by neužívali.\
Getsemany číslo 19 - 43. strana
(1 K 7,29{31)
To je svoboda křesťana, který žije þv Kristu\, který nechává svůj celý každodenní
život nenápadně určovat Kristem. To je svoboda křesťana, která
jde daleko přes to, co se schematicky označuje jako tři evangelické rady:
svoboda horského kázání, které nechce dávat rady, nýbrž vyslovuje požadavky,
požadavky pro všecky. To je tedy radostná svoboda křesťana, která
byla darována člověku ve světě Boží milostí ve víře. Bůh, jenž je sama
svoboda, činí nesvobodného člověka svobodným: v Kristu.
Svoboda křesťana
Záleží tedy na tom, aby křesťan opustil svět a jeho dobra? To není rozhodující.
To není ani normální. Opustit svět nebo některý z jeho oborů
může jednotlivec podle jemu propůjčeného charismatu Ducha, podle jeho
se týkajícího zvláštního Božího povolání. Tak bylo Pavlovi darováno charisma
bezženství: eschatologické znamení pro příchod konce času: þlhůta je
krátká\ (1 K 7,29) þpodoba tohoto svět pomíjí\ (1 K 7,31). Tedy viditelně
postavené znamení pomíjivosti světa a následného stvoření nového člověka
Kristem. Pavel velebí charisma bezženství, avšak přesto si pospíší dodat:
þAle každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak (1 K 7,7,
sr. Mt 19,11n.) Nikoli pouze zvláště nápadné dary jsou podle Pavla charismaty
Ducha, nýbrž také všechny činnosti bratrské lásky. þMáme rozličné
dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého
slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má
dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje.\ (Ř 12,6{8)
Křesťan se má radovat s radujícími a plakat s plačícími. (Ř 12,15) Může se
bez strachu a přetvářky radovat ze světa a jeho dober. I Ježíš se účastnil
hostin { zcela odlišně od askety Jana { a musel si nechat spílat þmilovník
hodů a pitek\ (Mt 11,19). Cenil si vysoce manželství, zostřil jeho nerozlučitelnost
a laskal se s dětmi. Nedotýkal se majetnických vztahů a nepokoušel
se o nové rozdělení statků. Uznával státní moc a její právo na daň a pozitivně
se stavěl k občanským povinnostem. Ježíš nechtěl také své učedníky
vyloučit ze světa. Nechtěl, aby si jeho učedníci založili tak jako esenští od
lidu odvrácené a uzavřené obce s přísným mravním kodexem. Nechtěl ani,
aby vytvořili uvnitř společenství lidu skupiny žijící v ústraní. Ježíš rozeslal
své učedníky do světa. Petr, bratři Páně a ostatní apoštolové si brali při
zvěstování evangelia s sebou své manželky. (1 K 9,5)
Getsemany číslo 19 - 44. strana
Evangelní þdokonalost\, dokonalá zaměřenost křesťanské existence na Boha,
se požaduje od každého křesťana. Nechává však otevřené rozličné cesty.
Pro křesťana není rozhodující, že se vzdá světských dober, nýbrž to, že se
jim neoddá, nevzdá, že v nich nezanikne: ani v sexu, ani v bohatství, ani
v moci. Oddat se, vzdát se, zaniknout může křesťan jedině v Bohu, pro
něhož se ve víře zásadně a radikálně rozhodl. Bůh jediný je absolutní, vše
ostatní je relativní. Nejvíce rozhodující není tedy pro křesťana, že opustí
svět a jeho dobra, nýbrž to, že jim nepropadne, pozitivně řečeno: že si
uchová velkorysou svobodu křesťana vůči světu, která se projevuje vnitřní
distancí k věcem tohoto světa. Rozhodující není vnějškově prostorový,
ale vnitřně osobní odstup. Pavel neodmítá þhojnost\ světa, dovede také
v hojnosti žít. Uchovává si však rozvážnou distanci svobodného, která jej
nakonec činí indiferentním vůči hojnosti i nedostatku. þ. . .naučil jsem se
být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve
všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.
Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.\ (Fp 4,11{13) To je pravý, radostný
postoj křesťana ve světě: nikoli křečovité þnucení se k oběti\, nýbrž
{ jak to Pavel jmenuje þautarkie\ { skromnost, svoboda v každé situaci.
V této svobodě je člověk prost strachu světu propadlého jedince, který žije
v þduchu otroctví\, který má nevyhnutelně za následek þstrach\ (Ř 8,15).
Člověk, který je otrokem světa, þtouží\: þtouží po zlém\ (1 K 10,6) jako by
mohl najít klid a mír ve þskutcích těla\. Člověk, který je otrokem světa, þse
chlubí\: þchlubí se\ vlastní silou, výkony a skutky (1 K 4,7), jako by měl
něco sám ze sebe. Člověk, který je otrokem světa, þspoléhá na své tělo\:
þspoléhá na sebe\ (2 K 1,9), jako by měl sám v sobě nějakou oporu. Tento
člověk, který propadl světu a jeho hodnotám, který nežije jen þv těle\,
nýbrž þpodle těla\, se nachází v omylu, ba ve hříchu. Namísto tvůrci světa
připisuje stvořený svět sobě, aby zde nadarmo hledal normu a sílu pro svůj
život: počíná si tak v þnepřátelství k Bohu\. (Ř 8,7)
Avšak křesťan, jenž není otrokem světa, nýbrž ve svobodě vůči světu služebníkem,
ba dítětem Božím, se nestará o věci světa, ale þo věci Páně\
(1 K 7,32), a právě tak þse netrápí žádnou starostí\ (Fp 4,6). Netouží po
skutcích těla, nýbrž po tom, aby þbyl s Kristem\ (Fp 1,23). Nechlubí se
svým vlastním, nýbrž þv Pánu\ (2 K 10,17), a právě tak svou þslabostí\ (2
K 11,30). Nespoléhá se na sebe, nýbrž þna Boha, který křísí mrtvé\ (2 K
1,9). Křesťan ve světě þnepatří sám sobě\ (1 K 6,19), je Boží. þNeřídí se
svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha,\ (Ř 8,4) nespoléhá se na viditelné, pomíjející,
smrtelné, nýbrž na neviditelné, nepomíjivé, na život. Ne pro sebe, ale pro
Getsemany číslo 19 - 45. strana
Boha tak žije þve svobodě, kterou nám vydobyl Kristus\ (Ga 5,1). Tato
svoboda nespočívá v nezřízené nespoutané libovůli, nýbrž v nové radostné
službě Bohu a bližnímu. Svoboda znamená zároveň požadavek: þ. . . nepřizpůsobujte
se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste
mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř
12,2)
Tak platí pro křesťany velké slovo: þVšechno je mi dovoleno\ (1 K 6,12). Ale:
þničím se nedám zotročit\ (1 K 6,12). Ve světě přece není þnic nečisté samo
v sobě\ (Ř 14,14) ani v oblasti rodiny, ani v sociální nebo politické, ani sex,
ani vlastnictví, ani moc. Ale mohu ztratit svou svobodu čímkoli ve světě a
nechat se tím zotročit, takže se mi to stane modlou. Pak platí: þVšechno je
mi dovoleno, ale ne všechno prospívá.\ (1 K 6,12) Nadto je ještě možné: to,
co pro mne je samo o sobě prospěšné, může být ke škodě bližnímu. Pak platí:
þVšechno je dovoleno, ale ne všechno přispívá ke společnému růstu. Nikdo
ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého.\ (1 K 10, 23{24)
Křesťan slouží druhým (1 K 9,19). Ale právě tak ve svobodě: þNebuďte
otroky lidí!\ (1 K 7,23) Křesťan nakonec není vázán lidskými míněními,
úsudky, měřítky hodnot, konvencemi a tradicemi: þProč by moje svoboda
měla být souzena cizím svědomím?\ (1 K 10,29) Jsem vázán svým vlastním
svědomím, které rozumí dobru a zlu (1 K 8,7{12: 10,25{30).
Svoboda křesťana je svobodou ve světě, je svobodou od světa pro jediného
Boha ve službě lásky bližnímu: v rodině, sociální, politické oblasti. Tato
svoboda je od křesťana požadována stále, kdykoli se těší světem, je vždy
požadována, když þužívá věcí tohoto světa\ (1 K 7,31). Nikdy se nesmí
ztratit v pokušení k požitku, v touze po majetku, po panování, nikdy se
nesmí oddat démonii sexu, mamonu, moci. Smí milovat ženu a rodinu, smí
se těšit vlastnictvím, dovolávat se státního a právního pořádku { všechno
ve svobodě. Tato zásadní svoboda křesťana užívajícího svět může však každým
okamžikem { pro Boha ve službě bližnímu { nabýt formy odříkání.
Odříkáním statků světa se křesťan neodříká své svobody. Odříkáním se spíše
domáhá a uskutečňuje svou svobodu v nejvyšší míře: dokonce tak daleko,
až k dobrovolnému zřeknutí, mohu jít jako křesťan! Maximálním požadavkem
se zkouší svoboda křesťana. Odříkáním, tímto odříkáním zde a nyní
ukazuje křesťan, jak vážné je to s jeho svobodou vždy a všude. Zde ukazuje,
že jeho svobodné radikální rozhodnutí ve víře pro samotného Boha, které se
dá často sotva rozeznat v každodenních radostech i pláči, v činnosti i opomíjení,
není jen prázdným slovem, není jen krásným programem, není jen
zbožným ideálem, není jen vnitřním þsmýšlením\, nýbrž rozhodným činem.
Getsemany číslo 19 - 46. strana
V skutečném odřeknutí zde a nyní podává křesťan důkaz, že je skutečně
svobodným pro Boha. Zkoušky, ve kterých podává křesťan důkaz odříkáním,
jsou četné, jsou každodenní. Jak často se musí křesťan kvůli Bohu
něčeho odříci ve službě bližnímu v oblasti rodinné, sociální, politické!
Velká zkouška svobody křesťana ale nastává tam, kde je křesťan postaven
před rozhodnutí skutečně opustit nejen něco, nýbrž vše kvůli Bohu a jeho
vládě: vzdát se þvšeho, co má\, aby získal pole se skrytým pokladem, aby
získal drahocennou perlu (Mt 13, 44{46). Velká zkouška svobody křesťana
nastává tam, kde se nevyžaduje jen jakékoli zřeknutí, ale zřeknutí totální.
Této velké zkoušce svobody byl vystaven Sir Tomáš More.
Smrt a život
Velká zkouška neznamená pro křesťana, který se radikálně rozhodl být pro
Boha a jeho vládu ve víře připraven na všecko, žádný zlom, nýbrž další
pokrok ve víře. Také pro Tomáše Mora neznamenala velká zkouška žádný
zvrat, nýbrž aktivizování oné radikální pohotovosti ve víře, kterou zásadně
dodržoval jako student, právník, soudce, diplomat, lord kancléř, totiž být
připraven ke všemu, ke každé oběti. Tato zásadní pohotovost byla na něm
nyní v plné míře požadována.
þIndignatio principis mors est. Nevůle knížete znamená smrt,\ řekl vévoda
z Norfolku. þJe{li to všecko, lorde, pak vpravdě není jiného rozdílu mezi Vaší
Milostí a mnou, nežli že já umřu dnes a vy zítra,\ byla Morova odpověď.
Tomáš More nemohl souhlasit s Jindřichem VIII, který se v důsledku své
manželské aféry nechal proti papeži vyhlásit za þvýhradního ochránce a nejvyšší
hlavu církve a duchovenstva Anglie\. Pokoušel se vyhnout konfliktu
a uchýlit se do soukromí: podal žádost o propuštění ze þzdravotních důvodů\.
Nevyhledával mučednictví. Vždy nanovo zdůrazňoval, že respektuje
svědomí těch, kteří smýšlejí jinak než on a nepokouší se je odvrátit od jejich
stanoviska: þNeopovažuji se kárat nebo hanět svědomí, věrnost či moudrost
jiných lidí. Chci se starat jen o sebe sama a o to, co mi poroučí mé svědomí.
A právě toto svědomí mi připomíná tolik nedokonalostí mého života, že
musím prosit Boha o smilování.\ Ale svoboda, kterou ponechával druhým,
nebyla přiznána jemu samotnému: byl obžalován z velezrady. Nemůže nám
zde jít o to, abychom posuzovali Morovo rozhodnutí proti Jindřichu VIII.
More nebyl zajisté žádný papalista, který by zbožňoval papežství: þPapež
je suverén jako vy. Může dojít i k tomu, že se Vaše Milost a on dostane
do sporu.\ { Tak napomínal More Jindřicha VIII., když v prvém období
Getsemany číslo 19 - 47. strana
své vlády příliš vynášel autoritu papeže, a to i ve světských věcech. Ale
More nebyl zajisté též žádný absolutní regalista, který by zbožňoval království:
þ. . . protože se tato žaloba zakládá na parlamentním aktu, který je
v bezprostředním rozporu se zákonem Božím a jeho svaté církve, jejíž nejvyšší
vedení, ať už jako celku či nějaké její části, si nemůže přisvojit žádný
světský kníže na základě jakéhokoli zákona, neboť náleží po právu svatému
Stolci v Římě . . . není proto mezi křesťany možné vznášet proti křesťanovi
takovouto obžalobu.\ Tak odpovídal More soudu Jindřicha VIII, který ve
druhé periodě své vlády znevažoval autoritu papeže též v duchovních věcech.
Ať kdokoli stojí vůči tomuto Morovu rozhodnutí jakkoli, musí je ctít:
bylo to poctivé rozhodnutí svědomí věřícího křesťana, který byl ochoten zaplatit
za ně jakoukoli cenu: þOpravdová a pouhá nutnost mne nutí toto říci
k ulehčení svědomí. Proto se dovolávám za svědka Boha, jehož oko jediné
proniká do hloubek lidského srdce.\
Teď, když je Morovo zásadní rozhodnutí mezi Bohem a světem vystaveno
nejzazší zkoušce, vzdává se tento muž velkého světa pro poznanou vůli Boží
odhodlaně všeho.
Vzdává se svého postavení ve státě: odstupuje ze svých úřadů a vrací králi
velkou pečeť. Muž, který byl nejvyšším státníkem Anglie, je uvržen do
hladomorny Toweru.
Vzdává se svého majetku: ztrácí své příjmy, propouští své služebnictvo,
musí si nechat zkonfiskovat své statky. Zchudlý, zestárlý a ochořelý, opřen
o hůl, stojí bývalý lord kancléř před svými soudci.
Vzdává se své rodiny. Rozloučí se se ženou a dětmi, které jej nakonec již
nemohou ani navštěvovat ve vězení. Zcela osaměl muž, který v dopise na
rozloučenou svému italskému příteli Antoniu Bonvisimu připojil k podpisu:
þTomáš More (bylo by marnivé, kdybych chtěl dodat ještě Tvůj, neboť o
tom nemůžeš pochybovat, protože sis to získal tak mnohými dobrodiními.
Nejsem teď už člověkem, u kterého by záleželo na tom, čí je).\
Své oblíbené dceři Meg (Margaretě) přiznal ve vězení svou úzkost: þJistě
nemůžeš mít, Meg, slabší a citlivější srdce než tvůj otec. A ačkoli se moje
přirozenost tak mocně vzpírá utrpení a před každou rankou se téměř třesu,
spočívá přesto, milá dcero, moje síla právě v tom, že ve všech smrtelných
úzkostech, jež jsem prodělal, jsem díky milosrdenství a moci Boží nikdy ani
nepomyslil na to, abych svolil k něčemu, co by bylo proti mému svědomí.\
Ve své úzkosti prosil o to, aby mu dal Bůh sílu snášet každé utrpení s trpělivostí
þa snad také s určitou veselostí\. Svému příteli Bonvisimu napsal to,
co se stalo jeho slovem na rozloučenou s jeho mezinárodním humanistickým
Getsemany číslo 19 - 48. strana
kroužkem přátel: þA zatím, můj milý Bonvisi, ať Bůh propůjčí Tobě i mně i
všem smrtelným lidem na celém světě sílu, aby kvůli oné radosti považovali
za nic všechna bohatství tohoto světa s celou jejich nádherou a též radost
z tohoto života.\
Následování Krista se stalo pro Mora doslovnou skutečností. Tak psal ve
vězení: þNikdo nemůže dojít bez hlavy k tak vznešené slávě. Naší hlavou
je Kristus, a proto musíme být s ním spojeni a musíme jej následovat jako
jeho údy, jestliže se tam chceme dostat. On je naším vůdcem, který nás
tam vede. . . Nevíte, že Kristus musel trpět, a tím vejít do svého království?
Kdo může chtít, aniž by se za to zastyděl, vejít do Kristova království bez
námahy, když On sám tam nevešel bez trápení?\
Z utrpení Kristova čerpal More svou sílu. þRozpravou o Kristově utrpení\
se připravoval na svůj konec. Když došel ke slovům þVložili na něj ruce\,
byly mu odebrány jeho knihy, jeho papíry, všechno, co měl ve vězení.
Kouskem dřevěného uhlí mohl napsat v jednom dopise: þZe světských věcí
netoužím už po ničem jiném, než co mám . . . psáno kouskem uhlu Vaším
něžně milujícím otcem, který ve svých ubohých modlitbách nezapomíná na
žádného z vás . . . a teď žijte opravdu blaze, neboť můj papír je u konce.
Náš Pán ať Vás uchová stále v pravdě, věrnosti a počestnosti.\
A tak zemřel sir Tomáš More jako málokteří před ním i po něm: na popravišti,
veselý, s úsměvem, v královské svobodě křesťana. Krátce se pomodlí
o milosrdenství Boží, obejme kata, který ho prosí o odpuštění, pak vyzná
svou katolickou víru a vyzve všechny kolemstojící k modlitbě za krále:
umírá þjako králův dobrý služebník, jako služebník Boží především\. Jeho
posledním slovem je žert o vousu, který na špalku odhrne stranou, aby
nebyl přeseknut, neboť prý nespáchal žádnou velezradu.
Tomáš More ztratil svůj život, aby jej zachránil. V něm se viditelně vyplnila
paradoxnost křesťanství.
þJsme{li tupeni, žehnáme,
pronásledováni neklesáme,
když nám zlořečí, odpovídáme laskavě.
(1 K 4,12n)
þMají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu,
jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí,
umíráme { a hle, jsme naživu,
jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti,
máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme,
Getsemany číslo 19 - 49. strana
jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme,
nic nemáme, a přece nám patří vše.\
(2 K 6, 8{10)
Tomáš More byl { ve světském oděvu a světského vzdělání, uprostřed rodiny,
vlastnictví a státu { světcem. Ne proto, že by neměl žádné chyby a
hříchy. Měl je jako každý člověk a ještě před svou smrtí je často přiznával:
þNežil jsem tak vzorným životem, abych se bez dalšího mohl nabídnout
smrti. Snad by mě Bůh pro takovou opovážlivost potrestal. Nebudu se proto
drát kupředu, nýbrž naopak čekat, držet se zpátky. Chce{li mě Bůh
nechat zemřít, budu doufat v jeho milosrdenství, které mi neodepře milost
a slitování v mé poslední hodince.\ Ale ve vší své hříšnosti byl světcem,
protože jakožto hříšný člověk Boží milostí v Kristu uchvácený a ozvláštěný,
þv Ježíši Kristu posvěcený\, þpovolaný svatý\ (1 K 1,2) { se radikálně
rozhodl pro Boha, byl v celém svém světském životě připraven pro Boha
a svou připravenost nakonec při smrti nechal podstoupit nejvyšší zkoušku.
Tak směl zakusit lásku Boží v Kristu, od níž člověka nemůže odloučit nic,
ani život ani smrt:
þVšechno je vaše. . .
ať svět nebo život nebo smrt,
přítomnost nebo budoucnost:
všechno je vaše,
vy však jste Kristovi
a Kristus je Boží.\
(1 K 3,21{23).
Křesťanu je ale tak předvedeno, že je možné žít ve světě jako křesťan Boží
milostí v Kristu uchvácený a ozvláštěný, že je možné následování Krista ve
světě uprostřed rodiny, vlastnictví a státu: střízlivé, nepatetické, poctivé,
bez blouznění, bez pobožnůstkářství, vážné a zároveň radostné: svatý život.
Na čem tedy křesťanům ve světě záleží?
Na { při vší hříšnosti { radikálním a každodenně dodržovaném rozhodnutí
pro Boha, Pána, a jeho panování ve víře. Na zásadní svobodě od světa
ve světě uprostřed rodiny, vlastnictví a státu, ve službě Bohu a bratřím.
Na radostné ochotě aktualizovat tuto svobodu v každé době odříkáním, a
vyžaduje{li se to, i totálním odřeknutím. Jedině v této Boží milostí darované
křesťanské svobodě od světa ve světě pro Boha, Pána, spočívá křesťanská
síla, útěcha, moc, radost { vítězství.