Úkol, který si tato krátká studie klade, je seznámit čtenáře heslovitě s jedním okruhem výsledků práce zřejmě nejvýznamnějšího současného myslitele v oblasti managementu, Petra F. Druckera, a nabídnout v těchto hranicích možnost křesťanské syntézy. Pokusíme se hájit naše přesvědčení, že vlastnosti, postoje a možná i metody opravdu "efektivního" vedoucího, mutatis mutandis, jsou plodnou inspirací pro každého křesťana a církev. Ohledně východisek odkazujeme na dostupné knihy "Efektivní vedoucí" a "Management: budoucnost začíná dnes\ zmíněného autora, které vydalo nakladatelství Management Press v Praze r. 1992. Citáty jsou z první uvedené knihy. Pro začátek je důležité převzít autorovo velmi široké pojetí "vedoucího pracovníka". Je to každý kvalifikovaný pracovník, který je odpovědný za přínos organizace, celku. Je to ten, kdo "zastává místo, kde nese zodpovědnost, rozhoduje a je autoritou". Autor pak poznamenává, že "Knihy. . . popisují ,manažera zítřka` jako opravdového muže pro každou situaci. . . Měl by mít mimořádné schopnosti jednak jako analytik, jednak jako osoba, která rozhoduje. Měl by umět jednat s lidmi, měl by být dobrým matematikem. . . Zdá se, že se hledají univerzální géniové, o které však byla vždycky nouze. Zkušenosti s lidmi nám jasně ukazují, že hojná nabídka existuje jen u jednoho druhu lidí: u lidí univerzálně neschopných. Budeme proto muset. . . pracovat s lidmi, kteří přinejlepším vynikají jen v jedné z uvedených vlastností. . . Efektivnosti je nutné se naučit." První křesťanskou syntézu hledáme v tom, že v jistém smyslu je vedoucím pracovníkem nejen "šéf" nebo odborný kvalifikovaný pracovník v rámci nějaké podnikové nebo veřejněprávní organizace, ale každý, kdo v životě soustavněji v rámci jakéhokoli celku (rodina, společenství, církev v nejrůznějších "rovinách řezu", Země, "svět") "nese zodpovědnost, rozhoduje a je autoritou". Pokud pak kterýkoli takový "vedoucí pracovník" "není efektivní", vede to v pojetí podnikatelské organizace k neúspěchu a v pojetí křesťanském ke hříchu. Všimněme si již zde, že vedoucího nelze definovat jako někoho, kdo má a uplatňuje moc.
Probereme teď pět tezí, které uvádějí, co činí schopní vedoucí pracovníci, a v komentářích se pokusíme ukázat možnost obecně křesťanské syntézy:
1.Vědí, kam plyne jejich čas. Soustavně se snaží řídit to málo času, které mohou sami kontrolovat. Pro vedoucího pracovníka je čas - oproti např. penězům - jedinečný a nenahraditelný zdroj. Schopní vedoucí pracovníci nezačínají svými úkoly, ale svým časem. Nároky na čas vedoucího pracovníka jsou enormní. Nabízí se třístupňový proces jako metoda, která "tvoří základ efektivnosti práce vedoucích pracovníků": a) hledají a vyhodnocují, kam čas vlastně mizí - pomohou např. časové záznamy činností prováděných v průběhu dne; b) pokoušejí se řídit a omezovat neproduktivní požadavky; c) vytvářejí z času, který mají k dispozici (přinejlepším 50 % pracovní doby), co největší spojité jednotky, které jedině mohou vyhovět kladeným úkolům. Komentář: Nenahraditelný čas lidského života je tak cenný, že to vyžaduje zodpovědnost při jeho využití. Má být námi nějakým způsobem - třeba i uvedenou třístupňovou metodou - bedlivě a svobodně střežen, sledován, vyhodnocován a "řízen". Jde o ten čas, který nám bude na konci času předložen k soudu Pánem času.
2. Zaměřují se na přínos směrem ven. Orientují své úsilí spíše na výsledky než na práci. Začínají otázkou "Jaké výsledky se ode mne očekávají?" A nezačínají s prací, která se má vykonat, tím méně pak s její technikou a nástroji. Jde jednak o to, aby nebylo v prvé řadě úsilí, a pak výsledky, ale právě naopak. "Člověk, který se zaměřuje na úsilí a který zdůrazňuje svou autoritu směrem dolů, je podřízený typ, ať již má jakýkoli titul a postavení". Organizace tu dále není sama pro sebe, ale pro zákazníka, klienta, pacienta atd. Správnými otázkami jsou "v čem by mohl být můj přínos?", "kdo musí využívat mého výkonu, aby byl efektivní?" Odtud vedou cesty k tázání se na přínos organizace jako celku, ke komunikaci v rámci organizace atd. Komentář: Křesťanská interpretace je nasnadě - jde zde o odpoutání jednotlivce i organizace od zaměření na sebe sama. Zrno má zapadnout a uhynout pro růst rostliny. Jako člena určitého celku je můj úkol v rámci spolupráce tohoto celku (rodina, církev, svět). A onen celek tu zase není pro sebe sama, ale pro "přínos směrem ven" - tedy v konečném důsledku jako oběť Bohu na výsostech. Církev neslouží sama sobě, ale světu. Zde můžeme najít odrazový můstek pro hodnocení některých zjevně "neefektivních", nicméně stereotypně prováděných náboženských a spirituálních praktik. Uveďme alespoň důraz na "správné vysluhování" svátostí místo zaměření se na toho, kdo je přijímá, a všeobecně na tendenci provádět náboženskou praxi místo svědectví víry. O těch v církvi, kteří by chtěli stavět na své institucionální autoritě místo svých "výsledcích", kterými je láska, ani nemluvě.
3. Budují na silách, a to nejen vlastních, ale i na silách svých nadřízených, kolegů a podřízených; budují i na silách, které jsou v určité situaci k dispozici, tj. na tom, co mohou udělat. Nestaví na slabosti. Nezačínají s věcmi, které udělat nemohou. Jde zde o využití osobních předností svých, svých podřízených, ale i nadřízených ("Jak řídím svého šéfa"). Při obsazování míst je třeba spíše vycházet z toho, co člověk může vykonat, než z toho, co pracovní místo vyžaduje, ptát se "Co tento pracovník může vykonat mimořádně dobře?" a ne "Co onen člověk nemůže dělat?" Komentář: Jako křesťané zde můžeme uvažovat v kategoriích chápání člověka především jako dobrého, "schopného", tj. Božího obrazu, a ne jako satanem svázaného. Pravda je zajisté obojí, ale i takto se můžeme bránit oné fascinaci zlem, tentokrát zlem v předpokládaných nebo skutečných neschopnostech konkrétního člověka. K tomu pak jistě přistupuje možnost cesty k pravdivému lidskému sebevědomí založenému na tom, co je mi darováno dokázat.
4. Soustředí se na několik málo důležitých oblastí, v nichž velmi dobrý výkon přinese vynikající výsledky. Přinutí se stanovit pořadí důležitosti a dodržovat svá rozhodnutí o tomto pořadí. Vědí, že nemají jinou volbu než první věci udělat na prvním místě a druhé vůbec ne. Alternativou je, že nedokáží práci žádnou. Schopní vedoucí pracovníci dělají nejdůležitější věci na prvním místě a jednu věc po druhé. Vyžaduje to sebekázeň a železnou rozhodnost říci "ne". Stále revidují plány své a svých spolupracovníků. Vždy se osvobozují od minulosti a stále se ptají: "Vyplatí se dělat to ještě dál?" Zvlášť bolestné je to, že věci, které vedoucí označí za posteriority, jsou většinou prioritami pro někoho jiného. Soustředění { to je odvaha vnutit času a událostem své vlastní rozhodnutí o tom, co má skutečný význam a co přichází na řadu jako první. Komentář: Zde vidíme styčné plochy s křesťanskou otázkou povolání. Povolání je svobodným lidským rozhodnutím, rozhodnutím člověka, Bůh povolává právě skrze takové svobodné rozhodování a nese jej. Jedná se o povolání životní, ale i o povolání pro každý den a okamžik. Je pak křesťanské a zdravé periodicky se zamýšlet nad svými životními priroritami podle toho, čeho jsou znamením a které z těchto znamení mi více odpovídá (rodina včetně jejího zabezpečení, tvůrčí práce, viditelná církev, vlastní zdraví, vědecké či jiné zkoumání, charita, . . .). Dále pak lze uvažovat o prioritě církve, kterou je zřejmě láska, a výše uvedené citace použít jako jednu linii "teoretického základu" říkání "ne" všemu, co mimo tuto prioritu v církvi je nebo hrozí být.
5. Činí efektivní rozhodnutí. Vědí, že to závisí především na systému - na správných krocích ve správném pořadí. Jsou si vědomi toho, že efektivní rozhodnutí je vždycky úsudkem založeným spíše na "rozporných názorech" než na "shodě o faktech". Vědí také, že rozhodovat rychle a o mnohém znamená často rozhodovat nesprávně. Je třeba činit jen malý počet rozhodnutí, zato však základních. Nutná je správná strategie a nikoli překotná taktika. Nečiní tedy mnoho rozhodnutí, soustřeďují se na rozhodnutí závažná. Spíše než řešit problémy se snaží promýšlet, co je strategické a tvůrčí. Rozhodnutí je soud. Je to volba mezi alternativami. Zřídkakdy to bývá volba mezi správným a nesprávným. Je to přinejlepším volba mezi "téměř správným" a "pravděpodobně nesprávným". Efektivní vedoucí pracovník úmyslně vytváří, organizuje rozpory, protože jen tak se umožní věc prozkoumat z více stran. Jeho povinností je uvědomit si, že určitý problém je problém "generický", že je ho možné vyřešit jen rozhodnutím formulovaným jako pravidlo, princip (tj. nepostupuje pragmaticky). Klade důraz na to, co je "správné" dříve, než bude nutno přijmout kompromisy, aby se rozhodnutí stalo přijatelným. Každé rozhodnutí musí v sobě obsahovat začlenění realizační akce. Komentář: Možnost křesťanské syntézy zde vidíme v zaměření na lidskou svobodu křesťana, ve které se realizuje a zobrazuje svoboda Boží. "Boží vůle" je pak nikoli jasným světlem shůry, ale "pravděpodobně správnou cestou", ze které se svobodným rozhodnutím stane cesta Boží. Závěr: Jaké syntézy "profánního" a křesťanství se ukáží v těchto a příštích desetiletích jako plodné, se ukáže na konci času. Zdá se nám, že se v rámci církve může a má s oním "dobrého se držte" sáhnout i po knihách o moderním managementu.