Kněžské bezženství v Čechách

Historická rozprava o kněžském bezženství v Čechách, k níž připojena jsou usnesení sněmu mohučského, konaného r. 1244 ve Fritzlaru. Napsal J. Dobrovský v Praze 1787.

Willigisus, mohučský arcibiskup, který nastoupil roku 975 po Robertovi, začal sňatky kněžské trpěti. Totéž, zdá se mi, učinil po příkladu svého představeného (metropolity) Dětmar, biskup pražský. Neboť, jak brzy ukáži, Vojtěch, který byl Dětmarovým zástupcem, roku 982 našel v Čechách kněze již ženaté a nechtěl jich trpěti. Ten (Vojtěch) roku 989, když Čechové se k tomu neměli, aby mravy své zařídili podle zákona přísnější kázně, nechtěje trpělivě vyčkávati, odešel do Říma. Mezi příčinami, pro které pastýř své stádo opustil, uvádí jeho životopisec i „sňatky kněží.“ „První a hlavní příčina“ – tak (dí) onen, „bylo mnohoženství, druhou pak sňatky kněží, hodné prokletí.“ Druhý životopisec uvádí toto: „Kněží sami veřejně se ženili, biskupa, který to zakazoval, nespravedlivě nenáviděli a ti, kteří byli pod ochranou (tj. patronátní), popudili proti němu předáky země. Napomenutími tedy a příkazy, jimiž Vojtěch odsoudil kněžské sňatky, tak málo dosáhl, že spíše ještě podráždil smysl těch, kteří bezpečni jsouce pod ochranou mocnějších, nižádným způsobem se nedali vyrvati z náruče nejdražších svých žen. Nenáviděn tedy lidem, šlechtou i kněžími, kteří opovrhše jeho přísností, rozdmýchali nenávist všech proti němu, chtěl raději Čechy opustiti než snésti, aby nebylo rozkazů jeho dbáno. Kosmas, děkan pražského chrámu, převáděje kolem počátku XII. století životopis sv. Vojtěcha do veršů, rozumí se, že v době, kdy se – alespoň v Čechách – nikdo neopovážil odsuzovati sňatků kněžských, dal oněm slovům, jež jsme opsali z prvního dějepisce, smysl jiný. Vyslechněte laskavě Kosmu1:

„Tři bohuprázdné věci nemohl v duši své snésti: první byla ta, a věc jakoby hlavní, (že) jeden tři ženy pojal, ten druhý čtyři, a žena také nebyla spokojena s jedním chotěm, nýbrž podobným střídáním brzy s tím a brzy zas s oním se spojí. A druhá příčina: že se tehdy vysvěceným sluhům oltářním dovolovalo mnoho sňatků podobným způsobem.“

Zde vidíš, jak Kosmas chytře změnil slova životopiscova „detestanda coniugia clericorum,“ t. j. sňatky kněží, hodné prokletí. Neboť podle čí představy by byl někdo z kněžstva mohl věřiti, že mu je mnoho sňatků dovoleno? Ale Kosmas nechtěl urážeti ženaté kněze svého věku a také nemohl u jiných vytýkati, co sám svým příkladem schvaloval. Vždyť svou ženu ve své kronice chválí.

Ve století XI. žádný prý z našich biskupů sňatkům kněží nebránil. V Německu, podle jehož zvyklostí český klerus vždy se řídil, před přísnějšími zákony Řehoře VII. zcela bezpečně nebylo dovoleno opovrhovat bohoslužbami ženatých kněží. Neboť tak čteme u Bucharda, biskupa wormského, který zemřel roku 1028, v XIX. knize stanov „O lítosti“: „opovrhl jsi mší, nebo kázáním, nebo obětí ženatého kněze tím způsobem (pravím), že mu nechceš svých hříchů vyznati, nebo přijmouti od něho tělo a krev Páně proto, že se ti zdá býti hříšníkem? Učinil-li jsi tak, nechť pokání činíš jeden rok v zákonem stanovených dnech prázdna.“

Uvedu již tři domácí příklady, na nichž se ukáže, že sňatky kněží byly povoleny, aniž jim toho, kdo vytýkal. První příklad je ten, který nám zachoval sázavský mnich, Kosmův opravovatel a pokračovatel, v dějinách sázavského kláštera, které jsou v rukopisech, vídeňském a drážďanském, připojeny k první knize Kosmově. Ten totiž, hromadě chvalozpěvy na sv. Prokopa, vypráví, že „ve své době nad ostatní kněze vynikal“, že „se ženy, kterou měl, vzdal“ a se světem se rozloučil. „Dům a ženu“, tak píše onen, „pole, příbuzné a přátele, ba i sama sobě odpíraje, sbohem dal šalebnému světu a jeho bídným okázalostem.“ Do jeho samoty přece však ho následovali Vít a Emerasmus, oba pokrevně spojení se svatým mužem.

Druhý příklad máme na otci děkana Kosmy. Tohoto kněze totiž, který byl roku 1039 mezi urozenými zajatci z Polska vítězným Břetislavem přiveden do Čech, jmenuje (Kosmas) v knize II. str. 115 „Attavus“ tj. „Atta“ čili svým otcem. „Mezi nimiž,“ dí Kosmas, „ó běda bezprávně byv zajat, byl přiveden můj otec (Attavus)“ (rozhodně ne otec prapradědův, neboť Kosmas se narodil roku 1045, nýbrž Atta, tj. otec), „člen duchovenstva a povoláním presbyter (kněz)2.

Třetí příklad uvedu později, až proberu, čeho se dosáhlo papežskými výnosy odsuzujícími sňatky kněží, především v Itálii, potom v Německu a konečně v Čechách.

Roku 1040 na římském synodu Lvem IX. ustanoveno, aby – podle svědectví Hermanna Contracta – „souložnice římských kněží“ (tímto jménem byly pohrdlivě nazývány zákonité ženy kněží) „od té doby i nadále byly (přičleněny) přiřčeny lateránskému paláci jako služky.“

Roku 1057 Štěpán IX. podle svědectví Bertholda z Kostnice vyloučil z církevního shromáždění všechny římské kněze, kteří po zákazu blahoslaveného Lva byli nezdrženliví. Tak dosvědčuje ve svém dopise Petr Damiani, blahé paměti kardinál-biskup.

Roku 1057 vyzval Petr Damiani – podle svědectví téhož Bertholda – také Mikuláše II. k napravována nezdrženlivosti kněží podle zákonů.

Roku 1061 – podle zpráv Bertholdových – Alexandr II. zakázal, pod trestem vyobcování, sluhům oltářním podle stanov kánonu s manželkami souložiti a dokonce i laikům bránil pod pohrůžkou vyloučení, slyšeti služby Boží nezdrženlivých kněží a takto (tj. pohlavní) nezdrženlivost duchovních dosti rozumně na uzdě udržeti. Původcem pak tohoto výnosu byl hlavně Hildebrantus, tehdy arcidiakon římské církve, obzvláště odpůrce odpadlíků (schismatiků a heretiků).

Těmito papežskými výnosy byl klerus poután v Itálii, kdežto Němci dotud užívali svobody v ženění. Tuto pokusil se jim po prvé vší mocí vyrvati Řehoř VII. „jehož noudrostí“ – jak píše jeho požehnaný chvalořečník Bertholdus – „nejen v Italii, ale i v krajích německých byla nezdrženlivost kněží na uzdě udržena; sám totiž tomu, čemu jeho předchůdce v Itálii zabránil, vynasnažil se zabrániti v celé církvi.“ Neboť proti jeho vůli, ba za odporu ostatních biskupů, v oné době si římští papežové rozhodovali podle toho, jak se jim líbilo. A tu onen známý Řehoř, unesen jsa přílišnou horlivostí pro ochranu zákonů církevních a jakoby lidských, týž, který práva a majestát nejvyšších vladařů pošlapal, rozbíjel také ta pouta násilím, jimiž chtěl Původce manželství míti muže a ženu spojeny; kněze, již nechápají ono slovo, které „které nemůže být pochopeno, leda od těch, jimžto dáno jest“ (Mat XIX, 11), trestal nejtěžšími tresty; nejúctyhodnější paní vydával posměchu a nebál se dítky zbavovati rodičů. Neboť stanovil na římské synodě r. 1074, aby „z duchovní služby vystoupili ti, kteří se ukáží pokárání hodnými za (pohlavní) nezdrženlivost. Rovněž aby lid naprosto nepřijímal bohoslužeb těch duchovních, o kterých by se dozvěděl, že shora uvedených apoštolských nařízení nedbají.“ Tak (píše) Bertholdus. Týž zaznamenává k roku 1079: „Na této synodě (v Římě tak slavně konané“ sesadil papež kněze do kurevnictví kleslé, bez jakékoliv naděje na znovuzískání jich.

Uvedu nyní již třetí případ ženatého kněze, který byl přítomen s pražským biskupem Gebhardem na lžisněmu (Lasteratätte), jak jej nazývají, a který se konal v Mohuči roku 086, na němž bylo přednostní právo biskupství pražského Jindřichem IV. potvrzeno. jest to otec našeho dějepisu, Kosmas, děkan pražského chrámu, který svou choť, s kterou se oženil jako klerik před vysvěcením, nepropustil ani tehda, když se stal knězem r. 1099, ve svém 54. roce. tato paní se jmenovala Božetěcha, což bys vyložil jako „útěcha Boží“, jejížto smrt manžel ve své kronice v roku 1117 oplakal těmito dvěma verši:

„Ve všech mých osudech neochvějná průvodkyně a družka, o desátých Kalendách očistné slavnosti únorové, zemřela Božetěcha.“

Ovšem mnich sázavský, který pokračoval v Kronice Kosmasově až k roku 1162, vypustil tyto verše, položil za ně k roku 1116 dva jiné. Ten totiž musel mít v opovržení sňatky duchovních, když sám k roku 1143 zaznamenává, že na základě poselství legáta apoštolského byli kněží od svých žen odloučeni. Proto vzpomínku na choť Kosmasovu odstranil, aby neměli příští (kněží) špatných příkladů, kterých by napodobovali. Avšak čtou se tyto veršíky ve více rukopisech interpolací nepokažených, jako v metropolitním pražském, v břevnovském a v onom, jehož použil Freher.3

Naši biskupové, řídíce se touto radou, zajisté moudrou, třebaže nikterak obsahově totožnou s větou Kristovou: „kdo můžeš pochopit, pochop“, začali opět sňatky kněžské trpěti. A jakkoliv mi nebylo možno nalézti příkladů ženatých kněží pro nedostatek pramenů, přece jsou synové kněží, jejichž jména se čtou ve veřejných seznamech, důkazem toho, že byli považováni za děti z lože manželského. Zmínka se děje o Chrenonovi, synu Juraty, mělnického představeného, v listě comcabii (?) asi roku 1176. Syn Jindřicha, vévody a biskupa pražského, čte se mezi svědky v listě vévody Bedřicha roku 1183 (v archivu kláštera v Plasích [?]), podepsán těmito slovy: „Jan, syn biskupův.“ Zdá se však, že tohoto Johanna, kteréžto jméno Čechové stahují v „Jan“, zplodil Jindřich ne jako biskup, nýbrž jako kněz nižšího řádu, snad jako kanovník.

Andreas II. Eccardus, pojal za manželku jakousi urozenou a vedle toho i ctnostmi a krásou vynikající dívku, jménem Esther, pocházející z Kutné Hory. A ta když nějakou dobu s ním žila, opustila tento svět a za zvuků flétny byla na hřbitově před kostnicí podle svého přání pohřbena na tom místě, na kterém je spatřován velký kámen. Neboť z toho důvodu si vybrala toto místo k pohřbení, aby opat Andreas, dívaje se z ložnice oknem na toto místo, zůstal jí pamětliv a k Bohu za ni modlitby vysílal. Tak (píše) téměř stejnými slovy Kapihorský. Stál pak Andreas jako opat v čele klášteru sedleckému od roku 1569 až do roku 1582.

Poznámky:
  1. U Dobnera, t. II. Monum. hist. Bohem.
  2. Slova „Meus Attavus“ chybějí ovšem v některých kodexech, ale pouze v těch, jejichž opravovatel, mnich, chtěl zahladiti památku na kněze ženaté. Neboť v rukopisech starších se tato slova čtou.
  3. Srov. poznámku z ve Script. rerum Bohem., t. I. p. 257.