Staré paradigma přírodních věd lze označit za karteziánské, newtonovské nebo baconovské, protože jeho hlavní vlastnosti byly formulovány Descartesem, Newtonem a Baconem.
Nové paradigma lze popsat jako celostné, ekologické nebo systémové, ale žádné z těchto adjektiv ho přitom necharakterizuje úplně. Nové myšlení v přírodních vědách zahrnuje následujících pět kritérií. Dvě první se týkají chápání přírody, ostatní tři naší epistemologie.
V rámci starého paradigmatu se věřilo, že lze v každém komplexním systému odvodit dynamiku celku z vlastností částí.
V novém paradigmatu se poměr mezi částmi a celkem obrací. Vlastnosti částí mohou být pochopeny pouze z hlediska dynamiky celku. V zásadě vlastně ani žádné části neexistují. To, co označujeme jako části, je pouze jakýsi vzorek v nerozpletitelném tkanivu souvislostí.
Podle starého paradigmatu se věřilo, že existují jakési základní struktury, a dále síly a mechanismy, jimiž tyto struktury interaguji, čímž se rozbíhá fyzikální, chemický nebo biologický proces.
V novém paradigmatu se každá struktura považuje za manifestaci procesu, který za ní stojí. Celé tkanivo je ze své podstaty organické.
Ve starém paradigmatu přírodní věda věřila, že je objektivní, tj. nezávislá na lidském pozorovateli a na procesu poznávání.
V novém paradigmatu se věří, že epistemologie - tedy naše chápání poznávacího procesu - musí být v popisu přírodních fenoménů zahrnuta. V tomto okamžiku ještě neexistuje shoda v otázce, jaká epistemologie je správná. Pomalu však vzniká shoda v tom, že epistemologie musí být nedílnou součástí přírodní vědy.
Metafory o poznání jako myšlenkové stavbě - základní zákony, základní principy, základní kameny atd. - se v přírodních vědách a filozofii Západu užívá již tisíciletí.
Během změny paradigmatu vzniká dojem, že se tyto základy poznání rozpadají. V novém paradigmatu je tato metafora nahrazena metaforou sítě. Protože nyní skutečnost vnímáme jako síť souvislostí, tvoří i naše popisy síť s mnoha příčnými spojeními, která reprezentuje popisované fenomény; v takové síti neexistuje hierarchie ani základy. Opouštíme představu, že fyzika tvoří směrodatný model všech ostatních věd a dává těmto vědám myšlenkové vzory vědeckého popisu.
Karteziánské paradigma spočívalo na víře v určitost vědeckého poznání. V novém paradigmatu uznáváme, že všechny vědecké pojmy a teorie jsou omezené a pouze přibližné. Přírodní věda nemůže nikdy předložit úplné a definitivní pochopení reality.
Přírodovědci se nezabývají pravdou (ve smyslu precizní korespondence mezi popisem a popisovaným fenoménem); zabývají se omezenými a přibližnými popisy reality.
parafráze
Thomas Matus a David Steindl-Rast
Staré paradigma teologie lze označit za racionalistické, manualistické (učebnicové) nebo pozitivně scholastické, protože jeho hlavní vlastnosti byly formulovány v teologických příručkách na základě scholastických, písemně tradovaných autoritativních textů.
Nové paradigma lze popsat jako celostné, ekumenické nebo transcendentálně tomistické, ale žádné z těchto adjektiv ho přitom necharakterizuje úplně.
Nové myšlení v teologii zahrnuje následujících pět kritérií. Dvě první se týkají našeho pojetí božího zjevení, ostatní tři naší teologické metodologie.
V rámci starého paradigmatu se věřilo, že celkový úhrn dogmat (jež si měla být všechna navzájem co do významu rovnocenná) lze odvodit ze zjevené pravdy.
V novém paradigmatu se poměr mezi částmi a celkem obrací. Smysl jednotlivých dogmat lze pochopit pouze z dynamiky zjevení jako celku; samo zjevení pak je jediný, celostný děj. Jednotlivá dogmata se soustřeďují na určité okamžiky boží sebemanifestace v lidské zkušenosti s přírodou a duchem.
Podle starého paradigmatu se věřilo, že existuje jakýsi statický souhrn nadpřirozených pravd, které se Bohu uráčilo nám zjevit. Sám historický proces, jímž se Bůh zjevoval, byl pak nepodstatný, a proto nedůležitý. V novém paradigmatu je sám dynamický proces dějin spásy onou velkou pravdou božího sebezjevení. Zjevení samo je v nejvlastnějším smyslu dynamické.
Ve starém paradigmatu byly výroky teologie považovány za objektivní, tj. nezávislé na věřícím a na procesu poznávání.
Nové paradigma se domnívá, že reflexe nepojmových cest poznání - intuitivní, citové, mystické - musí být výslovně zahrnuta do teologického myšlení. V tomto okamžiku ještě neexistuje shoda v otázce, v jakém poměru se k sobě mají pojmové a nepojmové cesty poznání v rámci teologických úvah. V každém případě se však prosazuje shoda v tom, že nepojmové cesty poznání jsou nedílnou součástí teologie.
Metafory o poznání jako myšlenkové stavbě - základní zákony, základní principy, základní kameny atd. - se v teologii užívá již mnoho staletí. Během změny paradigmatu vzniká dojem, že se tyto základy nauky rozpadají. V novém paradigmatu je tato metafora nahrazena metaforou sítě. Protože nyní skutečnost vnímáme jako síť souvislostí, tvoří i naše teologické výroky síť různých perspektiv transcendentní reality. V takové síti může každá perspektiva dát jedinečný a platný vhled do pravdy. Opouštíme představu, že by mohl jediný jednotný teologický systém být závazně platný pro všechny věřící.
Učebnicové paradigma teologie již svou samotnou formou "sumy" nebo kompendia dávalo najevo, že naše teologické vědění je vyčerpáno. Silným zdůrazněním mystéria v novém paradigmatu uznáváme omezený a přibližný charakter všech teologických výpovědí. Teologie nemůže nikdy předložit úplné a definitivní pochopení božích tajemství. Jako každý jiný věřící ani sám teolog nehledá poslední pravdu v teologické výpovědi, nýbrž v neomezené realitě, která jeho výpovědi propůjčuje objasňující, avšak omezenou sílu.
z němčiny přel. JaS