Naděje katolictví v zemích českých

Následující prorocký text Bonaventury Bouše, otištěný původně v časopise Duchovní pastýř (psáno pro časopis Via, který však byl "normalizátory" zastaven), je již více než čtvrt století starý, avšak dodnes neztratil na aktuálnosti.  Přetiskujeme ho jako pokračování našeho seriálu o liturgii.  Protože každé naše poznání je částečné, je velmi pravděpodobné, že mnozí by s těmito poznámkami nesouhlasili, poznávajíce pravdu z jiného zorného úhlu. A je dokonce velmi pravděpodobné, že jsou lidé, které by tyto poznámky pobouřily a znechutily, i když upřímně milují Krista a jeho církev, protože nevidí problémy tam, kde je vidí pisatel. Začnete-li tedy číst a nebudete souhlasit, nebo budete-li pobouřeni, není nic jednoduššího, než nechat této neužitečné práce.

Zdá se, že oficiální římskokatolické křesťanství se u nás snaží stále ještě vystupovat jako nejsilnější křesťanská denominace v národě, který je dosud náboženský a žije z křesťanské, zejména katolické tradice. Jedná podle tohoto předpokladu, aniž by si ho ověřilo. Udržuje si uměle správní strukturu tak, jak byla u nás reformována po Tridentinu (na Moravě dokonce strukturu předtridentskou): sít regionálních farností, které už alespoň z poloviny neexistují. S námahou si chrání a udržuje své sakrální budovy, na které omezuje svou bohoslužbu, neboť právě ony jsou symbolem i nutností pro tuto strukturu. Tyto budovy jsou většinou středověké nebo barokní; pokud byly postaveny v minulém století, snaží se svým pseudostylem vyvolat falešnou atmosféru středověku. Ale i kostely z první republiky se v rozvrhu a zařízení podstatně mnoho neliší od kostelů starších. Všechny bývají přeplněny díly pochybné umělecké hodnoty a nesplňují nejprimitivnější požadavky, kladené na shromaždiště dnešních lidí. Člověk, který do takového kostela vstoupí, vstupuje do prostředí, které nemá nic společného s jeho životem.

Také bohoslužba, která se v nich koná, si přes vnější změny řeči a ritu zachovává svůj sakrální a navenek magický ráz. Nepatří do života těch, kdo ji navštěvují, ale snaží se naopak své diváky vytrhnout z jejich každodennosti a přenést do cizího, .posvátného" světa. Je vlastně jakoby monofysitická, neboť nepomáhá shromážděným, aby se setkali s živým člověkem Ježíšem Kristem, ale představuje Pána Ježíše jako jakési tajemné božstvo, skryté za oponou mystéria. Je divadlem. Kněz, herec tohoto divadla, oblečený do kostýmu liturgických rouch, se nepovažuje za člověka, který patří do shromáždění, ale je nad ním, neboť je obdařen tajemnou mocí nad církví.  Protože je i mimo bohoslužbu vyřazen z normálního lidského prostředí a života, obvykle nezná skutečný život těch, kdo bohoslužby navštěvují; jeho představa .moderního člověka" je naivní a jeho vystupování při liturgii je pro normální lidi nepochopitelné, a někdy dokonce směšné. Jeho slovo při modlitbě a homilii často neoslovuje skutečné posluchače, ale jen lidi fiktivní, neexistující. Propast mezi knězem a posluchači se v posledních letech ještě zvětšuje tím, že věřící mívají širší a hlubší poznání než jejich duchovní.  Také neurčité spoléhání kněží na účinnost toho, čemu školská teologie říká opus operatum, často působí, že kněz dbá především na vnější přesnost obřadu a ani se nesnaží mít aktuálně osobní vztah k tomu, co vyjadřuje, nebo vyjadřovat má; rovněž necítí nutnost mít osobní vztah k divákům, když je .ve funkci". Vědomě nebo podvědomě žije v přesvědčení, že úkon, který koná, a text, který recituje, nemusí být bezcenný, i když ho koná a recituje nedbale, roztržitě nebo bezmyšlenkovitě; že to, co je osobně hříchem a urážkou Boží, může být přesto užitečné, jen když je zachována formální přesnost, neboť za tímto jeho vnitřně nepravdivým jednáním stojí jakási pomyslná "Církev", která je garantuje. Tento kněžský postoj, který věřící často ve svém náboženském životě napodobují, dodává především liturgii v našich kostelích její magický ráz. Ti, kdo do kostela přicházejí, aby se na liturgii dívali nebo ji v lepším případě s knězem hráli (tento výraz nechce být pejorativní, ale konstatující), netvoří vlastně církev, tj. shromáždění ve jménu Kristově. Nemají totiž vztah k sobě navzájem a necítí se zajedno mezi sebou. Nanejvýš se subjektivně "povznášejí" zpěvem a recitací, trpělivě poslouchají kněze a přistupují k přijímání, které je projevem jejich zcela soukromé, od církve odloučené zbožnosti. Věřící, kteří mají teologické vzdělání, snášejí tuto bohoslužbu jako povinnost, prostí lidé jsou takovouto bohoslužbou udržováni ve formální a formalistické zbožnosti, která je vzdálena skutečnosti. Proto je bez jejich viny jejich svědectví ve světě chabé, nepřesvědčující, často dokonce falešné a matoucí. A tato bohoslužba je dnes už takřka jediným projevem života oficiální římskokatolické církve.

Co vyplývá z této situace? Pokus o odpověď nutno hledat především úvahou o smyslu křesťanské liturgie; o tom, co činí liturgii křesťanskou. Z evangelií je zřejmé, že se Pán Ježíš prohlašoval za člověka, který byl Bohem poslán naplnit Zákon. A toto naplnění Zákona pro něho znamenalo také zrušení forem, které plnění Zákona vyžadovalo před tímto naplněním.  Ježíš mínil své poslání také jako přímé pokračování a dovršení poslání izraelských proroků. Proto se jeho učení navenek často jeví jako důsledné domyšlení prorockých kázání, v nichž Hospodin vytýká Izraeli, že opouští milosrdenství a spravedlnost, tj. nedbá na osobní vztah k Bohu a člověku, a přesto se domnívá, že bude zachráněn chrámem a plněním rituálních předpisů.  Podle proroků byly chrám a rituální předpisy jen znameními smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem, tedy vnitřního vzájemného vztahu, a bez tohoto vnitřního vztahu byly zbytečné. Podle Ježíše se staly zbytečnými také tím, že skrze něho měla být uzavřena nová a věčná smlouva, kterou nastává nový věk, Boží království, v němž se budou Boží ctitelé klanět Bohu v Duchu a v pravdě. Proto prorokuje o chrámu, že bude zbořen. Znemožňuje jeho bohoslužbu, když vyhání prodavače obětních zvířat a směnárníky z jeho nádvoří. Nezachovává posty, neumývá si ruce před jídlem, posmívá se desátkům, porušuje sobotu. Pokud poručí, aby byl ritus zachován (např.  očištění malomocného), je to .na svědectví jim", tj. na svědectví, že Syn člověka má právo ritus rušit. O almužně a modlitbě jednoznačně prohlašuje, že je bezcenná, není-li vnitřně pravdivá. Pokud sám koná ritus, činí tak zcela svobodně a vždycky jen proto, aby jím vyjádřil nový vztah k Bohu a lidem, který je vlastní jemu a Božímu království, které na zemi zakládá.  Tato svoboda je zvlášť zřejmá, když se Ježíš účastní hostiny. Proti rituálním předpisům zasedá za stůl s pohany a s hříšníky, a tím dává tomuto obřadu nový smysl eschatologický. V jeho království přijdou totiž od východu a od západu a zasednou s Abrahámem, Izákem a Jakobem a budou mít přednější místa než potomci těchto praotců. Při večeři na památku vysvobození Izraele, v noci, ve které byl vydán, prohlašuje chléb, který láme, na znamení své vydanosti k spáse celého světa a "kalich dobrořečení" za novou smlouvu ve své krvi.

O církvi apoštolské a poapoštolské jsme informováni natolik, že je pro nás nesporné její antikultické smýšlení. Pokud se v této církvi mluvilo o oběti ve smyslu starozákonním, mluvilo se jen o oběti Kristově, která byla přinesena jednou provždy a jíž bylo jednou provždy zjednáno vykoupení a přístup k Otci. Shromáždění této církve nebyla bohoslužbou v židovském  - 31. strana smyslu, ale službou obci. Tato služba byla antropocentrická, protože kristocentrická, a bylo by ji možno nazvat bohoslužbou jen potud, pokud se skrze ni shromáždění cítilo zajedno s Kristem a takto vzdávalo Bohu slávu, která mu náleží. Pevným a neměnným zůstávalo jen to, co bylo "přijato od Pána", večeře Páně a iniciační koupel - křest. Jinak byl řád a obsah shromáždění charismatický. Přítomní si jej vytvářeli sami a rozhodující slovo měl představený, starší (presbyter), dohlížející (episkopos) nebo prorok. Teprve tehdy, když si církev počínala uvědomovat, že parusie, kterou ve svých shromážděních očekávala, není jen blízko skrze přítomnost vzkříšeného Pána, ale také daleko ve svém dokonání, že "o onom dni nikdo neví", počínaly si křesťanské obce tvořit pro svá shromáždění pevná pravidla, liturgii v našem smyslu. Pokud praktická potřeba církví začala vyžadovat zvláštní shromáždiště, nebyly tyto místnosti považovány za posvátné v židovském nebo pohanském smyslu. Ještě v době pokonstantinské se jejich "zasvěcení" dálo např. v Římě jenom tím, že se v nich prvně konala eucharistická liturgie.

Jednotlivé obce se tedy vyjadřovaly ve své liturgii se samozřejmostí po svém, a samozřejmě se různily svými zvyky a texty, a to i tehdy, když se už upouštělo od charismatické improvizace. Teprve v době pokonstantinské cítily jednotlivé církve potřebu vyjadřovat svou liturgií také katolicitu, tj. jednotu mezi sebou navzájem a s generacemi minulými. Proto se ve svých liturgických řádech začaly odvolávat často až na apoštoly, výjimečně i na samého Krista. Teologické spory zároveň způsobily, že biskupové začali věnovat přísnou pozornost používaným textům, které se takto stávaly liturgickými v našem slova smyslu, tj. pro shromáždění závaznými.

Předem daná liturgie má pro křesťanské shromáždění nesporné přednosti:

Církev si skrze ni uvědomuje svou katolicitu, a pokud jde o zvyky a texty zděděné, také svou apostolicitu. Podrobenost řádu je projevem kázně, a tedy lásky. (Jak mnoho už Pavel kladl důraz na církevní kázeň, např. v církvi korintské.) Předem daná forma má také tu psychologickou přednost, že člověku, který ji na sebe bere v touze přivlastnit si její obsah, pomáhá k tomu, aby sám sebe vyjádřil lépe, než by byl schopen bez ní. To ovšem vždycky předpokládá srozumitelnost této formy a její schopnost vyslovovat přiměřeně a aktuálně pravdu. Jestliže však daná liturgická forma naopak už neponechává místo Duchu, nerespektuje autentický život obce a brání touze po pravdě, uhašuje Ducha a deformuje se v kult a ritus v židovském nebo dokonce pohanském smyslu, přestává být pomocí pro církev a stává se zradou našeho Pána, který chce, aby církev zůstala v Duchu a v pravdě.

Vrací církev Zákonu a liteře a nerespektuje svobodu milosti Boží. Neboť touto milostí Boží je právě Kristus Pán, který byl poslán naplnit Zákon, a tím zrušit jakékoli zákonictví. Základním kritériem pro život církve, a tedy především pro liturgii, musí být živá pravda. Pán Ježíš o sobě řekl, že je pravda a život; život skutečný, a ne fiktivní, život ve světě pro svět, neboť vydal svůj život za svět. Pokud tedy církev není v pravdě, tj. v Kristu, není v životě, ale ve smrti. A tam, kde odumírá, protože přestává opravdu žít životem, kterým je Kristus, pravda a život, není tato smrt neštěstím pro nikoho, než pro ni samu. Neboť církev není ve světě pro sebe, ale pro svět, tak jako Kristus. Vzdaluje-li se církev Duchu Kristovu, ztrácí pro svět smysl, protože nemůže než svět od Krista vzdalovat, představujíc mu nepravdivou a zkreslenou tvář Kristovu. Je tedy lépe, když odumře a zanikne. Tuto skutečnost možno konstatovat klidně, i když s osobní lítostí a smutkem, protože Kristus zůstane ve světě vždycky přes zánik té nebo oné místní církve. O tom nás bohatě poučuje historie křesťanství.  Je u nás římskokatolické křesťanství v této krajní situaci a stojíme opravdu před jeho zánikem? Z toho, co bylo řečeno, by se zdálo, že ano. Neboť oficiální římskokatolická církev u nás se vyjadřuje už v celku nepravdivě a její životní projev, liturgie, se začíná svou zastaralou a navenek vyprázdněnou formou výrazně lišit od liturgie jiných katolických církví. A ona sama už s těmito církvemi vlastně nesdílí ani jednotu víry, protože se zříká jejich zápasů a napětí, odsuzuje jejich pochybnosti a úzkosti, jejich způsob myšlení, jejich touhu po pravdě; a přitom se odvolává jen na jakési "dědictví otců", na svou často velmi temnou a pochybnou minulost. Dříve však, než učiníme tento závěr, je nutno si všimnout, že také u nás dochází uvnitř církve k proměně, kterou ovšem její duchovenstvo většinou nerespektuje, protože ji zatím nezaregistrovalo, nebo se jí bojí jako čehosi nebezpečného, z klidu vyrušujícího, nebo dokonce rozvratného. Tato proměna spočívá v tom, že také tato církev, tak jako církev na celém světě, se stává v jádře církví diaspory. Žije skutečně jen v nepočetných .farnostech", které svobodně vznikají z lidí, kteří jsou si navzájem blízcí a touží po Kristu, a proto vytvářejí duchovní společenství s kněžími, kteří jsou s to jim sloužit podle jejich potřeb. Této církvi budoucnosti, tak jak je asi zamýšlena a chtěna Duchem svatým, se zatím oficiálně nevychází vstříc. Ze strachu před tzv. liturgickými experimenty se jí také nedovoluje, aby se vyjadřovala navenek tak, jak touží. Tím se ovšem vydává v nebezpečí (ale jen v nebezpečí) právě to, co se oficiální církevní představitelé snaží hájit: katolicita křesťanství u nás. Neboť katolicita není nějaký geografický pojem, ale právě živoucí jednota v pravdě Kristově. Katolicita žije a projevuje se především shromážděním, v němž se koná večeře Páně. Ale církev diaspory už nechápe večeři Páně jako posvátné divadlo středověké mše, ale znovu už jen jako prosté lámání chleba, jako svou rodinnou večeři. Potřebuje, aby byla částí jejího života, a ne obřadem, třeba vznešeným a esteticky působivým, který s jejím denním životem nesouvisí ani místem, ani vyjádřením. Chce ji prožívat ve svém přirozeném společenství jako něco životně nutného a samozřejmého, a ne jako "nedělní povinnost", při níž se náhodně scházejí lidé sobě navzájem cizí a v obyčejném životě lhostejní. Skuteční křesťané nejsou především v kostelích, ale ve světě. A večeři Páně chtějí konat ve svém světském prostředí. Neboť eucharistie je epifanií církve, která musí být ve světě, aby splnila své poslání. V chudé církvi Kristově na tomto jejím pravém místě nesnesou její shromáždění žádný ritualismus a žádné zdání magie, které není podstatou, ale středověkou deformací, odporující podstatě. Má-li být mše činem vpravdě křesťanským, musí být úkonem zcela pravdivým, spíše civilním než okázalým, a nesmí mít nic společného s náboženskostí pohanskou nebo židovskou. Neboť není pohanským mystériem, ani obětí skrytému Bohu, ale je památkou, zpřítomňující a živou, vykupitelské oběti ukřižovaného a vzkříšeného člověka Ježíše Krista. Tento člověk Ježíš Kristus je Syn Boží; je Slovo Boží, které vstoupilo jednou provždy do tohoto našeho světa a tímto činem zrušilo a zbořilo jednou provždy templum, posvátný okrsek. V Kristu Ježíši, našem Pánu, není zajisté rozdílu mezi židem a pohanem, ani rozdílu mezi posvátným a světským. A v Kristu Ježíši, našem Pánu, který je reálně přítomen všude tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu, je také reálná budoucnost římskokatolického křesťanství u nás.