Zdeněk Bonaventura Bouše

Následující prorocký text Bonaventury Bouše, otištěný původně v časopise Duchovní pastýř (psáno pro časopis Via, který však byl "normalizátory" zastaven), je již více než čtvrt století starý, avšak dodnes neztratil na aktuálnosti.  Přetiskujeme ho jako pokračování našeho seriálu o liturgii.  Protože každé

Dopis lze datovat do první poloviny 90. let. Obsahuje jakousi “liturgickou závěť” autora, který zde vydává počet ze své liturgické činnosti v posledním údobí svého života.

Vážený a v Pánu milovaný spolubratře,

prosím mnoho, abyste mi odpustil, že nemohu z mnoha důvodů, zvláště zdravotních, jet odtud z Ústí až k Vám na Šumavu a účastnit se Vašeho ekumenického setkání, které chcete věnovat liturgické obnově. Ostatně asi v téže době (záleží na zdejší nemocnici) budu nucen se podrobit operaci šedého zákalu; to víte, jsem na světě již tři čtvrtě století a smrt, které vládne Pán života, si mne také jinými chorobami připravuje pro sebe.

Možná, že by Vám trochu mohl pomoci můj samizdat z r. 1985, “Pokus o katolickou liturgiku”, který je dedikován mému příteli profesoru Vaší fakulty dr. Janu Hellerovi; určitě jeden exemplář vlastní a jsem přesvědčen, že Vám ho rád zapůjčí. Prosím, abyste br. profesora ode mne srdečně pozdravoval. Vyřiďte mu laskavě, že ho moc prosím za odpuštění dávného neurotického odmítnutí dalších styků. Bylo to zaviněno tím, že bohužel nepochopil, a asi ani pochopit nemohl, v jak nebezpečné situaci jsem tenkrát znovu byl a do jak bezvýchodné situace se kvůli mně (a také kvůli některým jiným disidentům a neopatrným a povídavým přátelům) dostala paní primářka, která mi vede domácnost. Ono po mém podpisu Charty 77 (vždyť jsem byl už předtím od propuštění z koncentračního tábora pod stálým policejním dozorem) byly styky s přáteli v jejich zájmu nežádoucí. Jistě ví, že se nám nakonec podařilo uprchnout z Prahy sem na sever do tohoto jakoby nejen lidmi, ale i Bohem zapomenutého kraje, tady se užStátní bezpečnost starala spíš méně, protože ta pražská, tím, že nás z Prahy vypudila, si přece jen alespoň částečně provedla svou.

V té mé knížce by bylo dnes asi nutno ledacos spravit a upravit, ale možná, že by Vám přece něco řekla některá místa a některé stati. Ovšem jistě dosud platí mé poznámky o biblických čteních ve shromáždění (např. str. 11-14). Změnilo se jen to, že už byl slušně vydán lekcionář v několika dílech, v němž bylo užito ekumenického překladu bible. Tím ovšem také nemohu být a nejsem spokojen; naopak: když slyším čtení písma v našich kostelích, jsem znovu a znovu popuzen. Výhrad mám bezpočet; některé uvádím ve svých textech (např. str. 182 nn.). Také svou kritiku “římské” liturgie u nás bych dnes jistě zmírnil. Už se např. nikde eucharistická modlitba nepřekrývá písní. A znám tady katolické spolubratry (je jich vůbec zoufale málo), kteří dělají co mohou a věrně káží slovo boží, přestože nemají odvahu něco měnit na oficiálně schválených textech a ritech. A jejich církvičky jsou často vroucně zajedno s naším Pánem, i když by se jejich liturgický projev zdál leckterému pražskémuintelektuálovi primitivní a kýčový. Sám považuji za velikou a nezaslouženou milost boží, že mohu s povolením litoměřického pana biskupa a milovaného bratra provinciálního ministra svého řádu menších bratří po tolika letech samoty a mlčení slovem božím, chlebem života a kalichem spasení posloužit alespoň malému shromáždění věřících, většinou stejně starých a unavených, jako jsem já, třebas v polorozpadlých a vyloupených kostelích. Jen kdyby mi více sloužilo zdraví. (Nedávno jsem dokonce prodělal těžký IM.)

Rád bych se také ekumenicky stýkal se spolubratry jiných křesťanských církví, jen kdyby bylo s kým. Snad opravdu aktivní jsou jen jehovisté, a s těmi ovšem nemohu mít nic společného, i když je mi to líto. A oni také při své agresivitě a výlučnosti o něco takového vůbec nestojí. Jejich propaganda je tu pro křesťanství krajně nebezpečná, neboť jejich katastrofickým předpovědím lze tady uvěřit náramně snadno.

Jinak tady bují náboženský subjektivizmus s pochybným pseudocharismatickým zaměřením, který je jen zdánlivě biblický. Jeho hlasatelé (přečasto ziskuchtiví samozvaní cizinci z Nového světa) slibují především uzdravení a spásu těla a začas mají dokonce pochybné úspěchy mezi zdejšími uštvanými lidmi, žijícími v nepředstavitelně smrtonosném životním prostředí. A u většiny dusí slovo boží trní těžkých starostí o život svůj i o život svých blízkých. A jejich chvíle odpočinku jsou, jak ani jinak nelze, vyplňovány zábavou bez velkých nároků.

Navíc tento kraj dusí kletba neodpuštěných neodčinitelných zločinů. Velká část jeho obyvatel jsou děti a vnuci těch, kteří v letech 1945-6 pomstychtivým, krutým způsobem vyhnali z domovů německy mluvící spoluobčany, jejichž předkové na pozvání českých panovníků kultivovali pomezí českého království. Dokonce si poskvrnili ruce krví většinou nevinných bývalých hospodářů, jejich žen a nemluvňátek. Okolní lesy skrývají hromadné hroby obětí pogromů, a leckdo o těch místech asi dosud ví. Proto se těmito údolími, městy a vesnicemi dodnes plíží strach. Mnoho opuštěných usedlostí s krásným hrázděným zdivem a starobylých kostelíků často zasvěcených patronům mé vlasti, se rozpadá ve zříceniny; a lidé, kteří bydlí v uloupených domovech, tento strach vdechují. Jsem nesmírně rád, že mám byt v novém, i když ošklivém panelovém domě na sídlišti, kde před několika lety byly jen pastviny. Ještě donedávna se do blízkosti tu a tam zatoulaly ze zvyku ovce nebo kozičky. Dnes tu potkáš jen opuštěnoukočku a okolní kopce jsou tiché; i ptáci se většinou odstěhovali.

To však neříkám, abych soudil; vím, že “co nemožné je u lidí, je možné u Boha”, a že “velké jsou naše hříchy, ale větší je milosrdenství našeho Boha”.

Chci-li tady veřejně předsedat shromáždění, musím se samozřejmě maximálně přizpůsobovat oficiální liturgii své církve; jinak bych znepokojoval a mátl nejen věřící, ale i zdejší spolubratry duchovní. Pro sebe považuji za dosud vzorové modlitební texty, jak je uvádím ve svém Pokusu o katolickou liturgiku. Jsou to ostatně většinou původní návrhy pro nový český misál (s výjimkou eucharistické modlitby), na nichž jsem sám po dlouhá léta spolupracoval. V enarxi používám textů misálu s výjimkou závěrečné orace (kolekty). Úvod ke zpytování svědomí samozřejmě improvizuji. Po dostatečně dlouhé chvíli usebrání se společně se všemi vyznávám z hříchů textem Confiteor. Lítost vzbuzujeme tropovaným kyrie rovněž z misálu: “Byls poslán uzdravovat duše, Pane...” Následuje ujištění o odpuštění:

Záběhlická obec, kde Bonaventura Bouše počátkem sedmdesátých let sloužil, byla likvidována rukou nerozdílnou komunistickým režimem a církevními představiteli, jmenovitě biskupem Tomáškem. Biskup Tomášek se stal administrátorem pražské arcidiecéze v r. 1965, po patnáctileté sedesvakanci. Komunistický režim jej akceptoval mj. proto, že byl funkcionářem Plojharova Mírového hnutí katolického duchovenstva. Předtím působil na vesnici na Moravě a těžko se sžíval se situací sekularizovaného velkoměsta. Jeho vliv byl spíše nevýrazný. Jistý počátek obratu nastal až nástupem Karla Wojtyly na papežský stolec, poté co Wojtyla připomněl Tomáškovi jeho povinnosti.

28. září 1989

Můžeš se zříci utrpení světa, to je ti ponecháno na vůli a odpovídá tvé povaze; ale právě toto zřeknutí je možná jediné utrpení, jemuž ses mohl vyhnout.

Franz Kafka

Pavel, právě tak jako jeho Pán, nepřetržitě a tvrdě zápasil po celý svůj apoštolský život s falešnými bratry, kteří se stavěli na odpor jeho poslání. Také na něm jako na jeho Pánu se naplnilo slovo, že nepřáteli člověka budou domácí jeho. Avšak k stáru přece jen dospěl k snášenlivosti s lidmi, kteří s ním sice nesouhlasili a kteří ho i nesnášeli, nicméně Ježíšovi uvěřili a Ježíšovo evangelium, i když falešně interpretované, horlivě hlásali. Domyslel nakonec do krajnosti svou naději v Krista i své povolání: Poznal, že byl povolán, aby za čisté evangelium bojoval, ale že vítězství bude patřit jedině samému Vzkříšenému Ježíši. Toto své poznání vyznal milované církvi ve Filipech (1, 16-18): Ti, kteří ze vzdoru Krista zvěstují, ne v čistotě, domnívají se, že mi k vězení mému soužení přidají; kteří pak z lásky, ti vědí, že jsem k obraně evangelia postaven. Ale co potom? Nýbrž jakýmkoliv způsobem, buď v samé přetvářce, buď v pravdě Kristus sezvěstuje, i z toho se raduji a ještě radovat budu.” Vyznávám tedy k stáru také já, že kdekoliv kýmkoliv se Ježíšovo evangelium zvěstuje, vždycky si prolomí cestu do srdcí, která mu Bůh otevřel; i zdmi falešné interpretace, jimiž ho chtěli jeho zvěstovatelé ohradit ze strachu, že by mohlo zaútočit na ně samé. Neboť slovo boží nemůže být uvězněno. Pozornému pozorovateli dějin nemůže uniknout, že jen tam dochází ke skutečné humanizaci, otevřenosti životu, sebepřesažení a naději, kde došlo ke styku s Ježíšovým evangeliem, a to i tehdy, když bylo toto evangelium zatemněno scestným výkladem nebo nevěrohodností těch, kdo je zvěstovali. Dokonce se v dotyku s evangeliem stává, že se srdce rozhoří, aniž člověk ví a tuší, s kým se to vlastně potkal.

Mám tuto, bohužel pozdní, zkušenost: Ve své církvi jsem se často střetl s představiteli hierarchie i s vlivnými laiky, které jsem nesnášel pro jejich spasitelské sebevědomí, pro jejich v evangeliu nezakotvenou, synkretickou a fundamentalistickou teologii, pro militantní ultramontánství, neurotickou intoleranci a totalitářskou uzavřenost. A přece se nakonec v rozhodných chvílích osvědčují jako věrní vyznavači Ježíšova evangelia, zatímco já trávím zbytek života v samotě stařecké rezignace. Proto prosím čtenáře za odpouštění svého nepavlovského postoje. Prosím za odpuštění i toho podivného přítele, jemuž jsem adresoval předcházející dopisy; vždyť na mne útočil asi jen ze vzdoru, a jistě ne z nenávisti. A v neposlední řadě prosím o odpuštění i své církevní představené. Neboť tím, že jsem nevěděl, zdali křivdím, nebyl jsem ještě spravedlivý. Ten, jenž má nás všechny právo soudit, je Pán. Proto není dobré soudit před časem, ale je třeba očekávat na příchod Páně.”Onzajisté i osvítí to, co je ve tmě, a zjeví rady srdcí.” Ovšem nic nemůže omluvit netečnost a mlčení. Právě do situace, v níž je teď, nedlouho po Druhém vatikánském sněmu, katolická církev, říká Ježíš: “Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dát na zemi. Nepřišel jsem, abych pokoj uvedl, ale meč rozdělení.” Ostatně také já – navzdory své nedostatečnosti – jsem byl povolán hlásat evangelium. A také já jsem za svou církev odpovědný a také já jsem se na této zpronevěře podílel. A co můžeme proti pravdě?

Kázání Bonaventury Bouše nad rakví prof. Dr. Karla Weniga v kostele sv. Václava na vinohradském hřbitově v Praze 14. prosince 1970

Když se dcera aktivního ateisty prof. Karla Weniga Helena stala v šedesátých letech křesťankou, nechal ji otec navštěvovat kurzy ateizmu vedené tenkrát prof. Machovcem. To ji však od víry neodradilo. Duchovní zázemí ji poskytl Bonaventura Bouše, který si našel vztah i k jejímu otci. Toho též před udivenou akademickou obcí PF UK na začátku husákovské normalizace pohřbíval. Rentgenoložka MUDr. Helena Wenigová, která před několika lety předčasně zemřela, se řadu let o nemocného Bonaventuru Bouše vzorně starala.

Text: Jan 3, 1-3. 6. 8-11. 13. 16-17. 19-21

Vážení hosté, drazí přátelé,

rád bych začal vzpomínáním. Měl jsem čest být dlouhodobým přítelem zemřelého pana profesora; a bylo to jistě překvapující přátelství a byla to jistě překvapující náklonnost tohoto poctivého skeptika s nádhernou ironií ke mně, františkánskému mnichu. Ale jsem přesvědčen, že jsem si dobře rozuměli. Hovořívali jsme spolu dlouhé dobré chvíle a neshodovali jsme se v názorech, aniž bychom se snažili přimět jeden druhého k nějakému kompromisu, a přitom jsme oba cítili, že jsme kdesi hluboko zajedno v pravdě, kterou oba poznáváme jen zčásti, která je mnohem větší, než můžeme tušit, která nás naprosto transcenduje. A oba jsme vášnivě milovali život, a oba jsme věřili, že život je silnější než smrt. Křesťan nazývá pravdu svým Bohem a věří, že smrt byla přemožena ukřižovaným Ježíšem Kristem. To byl tedy nejvnitřnější základ našeho srdečného vztahu: úcta k pravdě a láska k životu. A pro toto společenství mi dal pan profesor právo, abych mu držel ruku při jeho bolestiplném umírání, adává mi právo, abych ho pochoval podle řádu církve, které si vždycky vážil a s kterou nikdy nepřerušil spojení.

Vím dobře, že by v této chvíli nechtěl, abych o něm mnoho mluvil; vím, že by na mně chtěl, abych především a prostě konal svou povinnost a potěšil vás i sebe slovem božím:

Otevřený dopis Františku Kunetkovi ohledně návrhu liturgické předlohy pro Plenární sněm katolické církve v ČR.

Sedím nad pulpitem
a partiturou času
a nevím, jak naložit se svým dědictvím -
trosečník, který přežil lepší než je sám,
a vyrovná se - možná -
horším než je sám.
Držím své pero nad archem papíru
jak nad jalovou bílou pustinou
a krčím rameny -
(Roman Brandstaetter, Poražený Faust)