Mnozí vykladači od dob Jana Zlatoústého mají za to, že toto matoušovské podobenství o nebeském království je autorovou vlastní variací na téma podobenství o marnotratném synu1 (L 15,11-32). Vlastní podobenství je součástí Ježíšova dialogu s farizeji a mělo by být ilustrací k verši Mt 19,30: „Mnozí první budou poslední a poslední první."
Z podobenství není jasné, v jakém ročním období hospodář dělníky najímá. Jeho jednání však ukazuje na jistou časovou tíseň (najímá stále). Podobenství nicméně nechá tuto otázku otevřenou. Někteří komentátoři však z toho vyvozují, že se jednalo o čas sklizně.
Hospodář je jednou z hlavních postav příběhu. Na počátku je zmíněn právě jen jako hospodář. Na konci podobenství se o něm mluví jako o pánu vinice. Tento obrat měl v dějinách Izraele specifický význam, vinicí se rozuměl Izrael jako takový (viz např. Iz 5,1-7; Jr 12,10). Pánem vinice je pak myšlen Hospodin sám.
Dalšími postavami příběhu jsou najímaní dělníci. Důležité jsou skupiny prvních a posledních najatých. Hospodářův správce je spíše doplňkovou postavou, ale ti, kdo měli tendenci podobenství alegorizovat, tuto roli přisoudili Ježíšovi.
S první skupinou dělníků smluví hospodář denár. V současnosti není zcela jasná tehdejší relativní kupní síla denáru. Proto někteří badatelé tvrdí, že šlo o průměrnou mzdu dělníka (písař jako kvalifikovaný člověk vydělal prý denně 2 denáry). Jiní badatelé mají naopak za to, že se jednalo o minimální mzdu.
Pro pochopení podobenství je důležité si všimnout detailu, že zatímco se skupinou prvně najatých byla jejich mzda smluvena přesně, pro další skupinu zní dohoda jinak: „...dám vám to, co je spravedlivé..." Pojem spravedlnosti je opět v židovském myšlení velice silný. Spravedlivý je především Hospodin sám. Proto spravedlnost v sobě nese prostor pro milosrdenství. Na rozdíl od našeho běžného chápání se nejedná o právní pojem. Čtenář či posluchač příběhu si v tomto okamžiku může položit pro další děj zásadní otázku: Jak vypadá spravedlivá mzda?
Najímání dalších skupin dělníků je zhuštěné, je zmíněno proto, aby vynikl důraz na poslední skupinu dělníků. Podobenství nechce řešit, co tito lidé dělali celý den, proč nebyli na tržišti v době, kdy tam hospodář najímal. Není ani řešeno, zda byli tito dělníci natolik neschopní či problémoví, že je nikdo nechtěl. Origenés (a po něm další) měl nicméně potřebu se s touto zámlkou příběhu nějak srovnat. Usoudil tedy, že jednotlivé hodiny mají označovat jednotlivé etapy života, kdy může být člověk povolán.
Když hospodář nechává vyplácet mzdu, záměrně, jako by chtěl provokovat, otočí pořadí dělníků a začne těmi posledními. Tento moment přináší odpověď na otázku, co je spravedlivé - jeden denár.
První najatí (a s nimi posluchač příběhu) ovšem očekávají, že dostanou více. Dostávají však také pouze jeden denár, totiž přesně tolik, kolik si s hospodářem smluvili. Když reptají, hospodář se obrací nikoli ke skupině, ale k jednotlivci. Oslovení „Příteli" nebo také „Kamaráde" může být dokonce lehkou ironií. Hospodář ukazuje, že dohodu s nimi neporušil a k ostatním že se zachoval milosrdně.
Vyplývá z toho, že důležité je dostat se z tržiště na vinici, kde čeká všechny stejná mzda (i když ti poslední si ji asi příliš nezasloužili).
Aplikace podobenství je trochu oříškem. Někteří komentátoři (např. B. B. Scott) předpokládají, že prvními najatými jsou farizeové, kteří mají jako reprezentanti Izraele smlouvu s Bohem. Posledními jsou pak Ježíšovi učedníci (křesťané, i pohanokřesťané). Nepřijdou o výsadu být mezi prvními, byť byli najati pozdě. Jiní badatelé (např. J. Mrázek) nesouhlasí. Vidí takovou interpretaci jako přetížení textu. Mají pak za to, že prvními jsou učedníci, které Ježíš shromáždil za svého pozemského života. Posledními najatými jsme my. Důležité je Boží království a možnost dostat se do něj, lhostejné je, kdy.
Interpretace podobenství má ovšem svá úskalí. Dělníci dostávají mzdu a někteří z nich si ji tvrdě odpracovali. Nelze tedy vidět v podobenství ilustraci Pavlova principu sola gratia. Rovněž sociální aplikace podobenství (přejme těm posledním, neschopným jejich denár) může být tendenční a plochá.
V rabínské tradici existuje obdobný příběh, který má však zcela jiné (a pro nás až nemorální) vyústění. Rabi Abba bar Kahana vyprávěl: Věc se má tak... jako král, když najímal dělníky na práci ve svých zahradách. Zatajil však před nimi, že některé práce jsou placeny méně a jiné více. Večer pak dělníky shromáždil a ptal se jich: „Kde jsi pracoval?" První odpověděl: „U tohoto stromu." Odpověděl: „To je pepřovník, tvoje odměna bude tedy 100 mincí." Zeptal se dalšího: „Kde jsi pracoval?" On odpověděl: „U tamtoho stromu." Řekl mu: „To je fíkovník, tvoje odměna bude 50 mincí." Zeptal se dalšího: „A kde ty jsi pracoval?" „U támhletoho stromu." „To je oliva, tvoje odměna bude 10 mincí." Dělníci mu řekli: „Proč jsi nám neřekl, za kterou práci je největší odměna?" Král odpověděl: „Kdybych to udělal, jak by celá moje zahrada mohla být krásně obdělaná?"2
Možná i tento příběh nás bude dále provokovat stejnou otázkou jako porobenství, totiž: Co je spravedlivé?
Mrázek, J.: Podobenství v kontextu Matoušova evangelia. Mlýn, Jihlava, 2003, ISBN 80-86498-05-0
Scott, B. B.: Hear Then the Parable : A Commentary on the Parables of Jesus. Fortress Press, Minneapolis, 1990, ISBN 0-8006-2481-5
Řehoř Veliký: Čtyřicet homilií na evangelia. Krystal, Olomouc, 1946
1Lépe by bylo mluvit o podobenství o marnotratném či milosrdném otci.
2Volně přeloženo z anglického textu v Scott, B. B.: Hear Then the Parable