Často dnes slyšíme, že postoje křesťanů a dokonce i křesťanské učení přispělo k ekologické krizi. Jsem přesvědčen, že k ní přispěli nedobří křesťané, jejichž postoj a činy však nebyly ve shodě s nejvnitřnějším jádrem křesťanského poselství. Pak je ovšem třeba se zamyslit, v čem toto jádro spočívá.  Pokusím se to říci krátce v šesti bodech.

1.  Bible: Podoba biblického poselství a z něho rostoucí věrouky je poznamenána dobou svého vzniku. Mělo-li být toto poselství srozumitelné tehdejším lidem, muselo užít pojmů a představ tehdejší doby. Toto dobové roucho však není jádrem poselství, jak to tvrdí fundamentalisté, kteří nechtějí rozlišovat, nýbrž jeho formou, kterou nejsme vázáni. Vázáni jsme jeho obsahem, přesněji záměrem, intencí, cílem zvěsti.

2.  Bůh: Jádrem biblického poselství je zvěst o Bohu, který je láska, a to svrchovaná a věčná. Proto to, k čemu nás bible vede, lze shrnout do dvojjediného přikázání lásky k Bohu a bližnímu, jak to učinil Ježíš. I tam, kde Bůh říká „Ne", kde tedy trestá, soudí a nějak postihuje, dělá to v posledku proto, aby tak hájil lásku či místo pro ni, její nedotčenost a svrchovanost, lásku jako nejhlubší rozměr jsoucna a zároveň i jako její poslední cíl. Leccos při tom zatím nechápeme, ale víra doufá, že i ve všem, co zatím vyhlíží velice zle, jako třeba Kristovo ukřižování, se nakonec Boží láska vyjeví.

3.  Člověk je ze všech Božích tvorů ten, v němž - jak se dnes obecně má za to - dosáhlo vědomí nejvyššího stupně. Otázku duchovních bytostí, andělů a podobně, nechme zatím stranou. Proto má člověk největší odpovědnost a je určen k tomu, převzít v Božím lánu lásky nejobtížnější úkol, totiž stát se jejím poslem a pěstounem (Gn 2,15: vzdělávat ráj). Totéž vyjadřuje i výrok, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu (Gn 1,26). Z rozboru biblických antropomorfismů lze doložit, že tu nejde o stav, ale o dění: Člověk nemá a nikdy neměl za úkol zobrazovat Boha svým vzhledem. Bůh je staticky nezobrazitelný, jako i láska není zobrazitelná jinak nežli děním. Stávat se Božím obrazem znamená zobrazovat Boha jaký je, ne jak vypadá, rázem svého jednání, tedy jednáním láskyplným. Základním úkolem člověka je tedy nést, dosvědčovat a živě zobrazovat Boha - Lásku, a to zvláště těm, kdo nejsou přístupní přímému oslovení, kdo jsou „němí a hluší", nepřesně .němé tváři", přesněji všem tvorům, ať jsou to živočichové či lidé, kteří ještě nezačali uskutečňovat své lidství vstupem do služby Lásky. Jak se to koná? Boží poslové, zobrazující svého Pána a zpřítomňující tak jeho lásku, to konají tím, že žijí láskyplně, v řádu lásky a nikoli pod vládou nenávisti a marnosti. Stručně shrnuto: Základním úkolem člověka je naplňovat vše Boží láskou. Tohoto úkolu se však žel člověk zříká - už od „Adama" - a to je hřích. Hřích je především zrada poslední Lásky, teprve druhotně i skutky, které z toho vyplývají. Ale je přesnější u nich mluvit o ovoci hříchu. Hřích však dopadá i na ty, kterým jsme lásku zůstali dlužni. A to je celé stvoření.  Bez výhledu k lásce - k Bohu - lká a naříká, nemá naději života, a tak zůstává poddáno marnosti (Ř 8, 19-23). To je duchovní pozadí ekologické krize.

4.  Oběť: Volání k lásce a zastávání lásky ve světě, jehož se zmocnilo sobectví, ziskuchtivost a vládychtivost, znamená nutně být odmítán, ponižován, ba i likvidován. Jako Ježíš. Krátce řečeno to znamená trpět. To je však možné unést a přijmout jen těm, kdo pojali svůj život jako službu lásce a navíc svou službu lásce jako oběť. Vědomě a dobrovolně. V čele všech trpících obětavých je Ježíš, kterého lidské sobectví, tedy hřích, ukřižoval.  Ani ukřižovaná láska však není promarněná a přemožená. To je jádrem novozákonního svědectví o vzkříšení Ježíše Krista. Jeho vítězství nad smrtí je zároveň ujištěním, že všichni ti, kdo se dali do služby lásky, se nemusí bát o své dílo a nakonec ani o sebe sama. Kristovo vítězství platí všemu navzdory. I navzdory našim pochybnostem.

5.  Ježíš je zároveň osoba i model. Jméno Ježíš (Hospodinův vysvoboditel) je jménem osoby. Kristus je však titul, vyjadřující jeho roli, asi jako král, soudce, prorok atd. Znamená samozřejmě Pomazaný. Je to tedy role či titul toho, kdo jde cestou oběti. Tato role už tu byla dříve, titul „Pomazaný" nesli starozákonní králové, kněží a výjimečně asi i proroci. Ti však v této roli vesměs selhávali. Tuto roli dokonale nesl, unesl až do konce a tedy k cíli až Ježíš. Do kristovské role však vstupují i ti, kdo trpí pro lásku, kdo své utrpení přijímají a snášejí. Ale to činí nejen lidé, nýbrž to v určitém smyslu mohou činit a činí všichni živí tvorové, Vzpomeňme tu na obětní zvířata, zvláště na velikonočního beránka, nejvýraznějšího svědka obětavé lásky a zástupné oběti ve Starém Zákoně. Vzpomeňme však i na zvířata v Noemově korábu, na kající zvířata u proroka Jonáše (3, 7-4,11), která tu patří mezi ty, kvůli jejichž pokání Bůh odpuští! Tak se všichni tvorové, kteří trpí, protože na ně dopadá břemeno cizího sobectví a nenávisti, vlastně skrytě staví po bok Ježíšovi jako onen osel a vůl u jeslí (Iz 1,3). Jsou mu blízko, patří mu.  Kdežto ti, kdo ubližují a ničí nebo i jen uprostraňují sobectví, ziskuchtivosti a touze po moci, vstupují tím do role Antikrista či - obrazně vyjádřeno - patří Antikristovi. O nich říká apoštol (1 J 2,18), že „mnozí povstali". Ti jsou přisluhovači zmaru a nicoty.

6.  Cesta vysvobození z hříchu čili z moci sobectví, zla a zavrzelosti je nyní, od Krista dál, už jen cestou oběti, cestou Boží Oběti pro nás i v nás, a to je především cestou následování v sebeoběti. Je to cesta takového života, který je celý předznamenán obětí, je prožíván z moci oběti a ve jméno oběti. Cesta vykoupení je cesta oběti. Lze to shrnout: Tajemství života je skryto v moci oběti. To nám staví před oči eucharistie. Jádrem křesťanského poselství je samozřejmě především zpráva o Boží lásce a odpuštění, zpráva o výsostné moci oběti golgotské, ale zároveň je to i povolání k tomu, abychom všichni vstoupili na cestu oběti a po kristovském čili po Ježíšově způsobu znovu přijali svou odpovědnost za celé stvoření i svůj úkol dosvědčovat mu Boha - Lásku. A tak žít z Lásky k lásce, z Věčnosti pro věčnost.

Rodiče, kteří v šedesátých letech vychovávali mou generaci, to neměli lehké.  K epochálním změnám patřila i ztráta rodičovské autority - oni ještě plně respektovali v dětství své rodiče a samozřejmě předpokládali, že to tak budou automaticky dělat i jejich děti. Ale odvolávání na rodičovskou autoritu a povinnost poslouchat už jim nebylo nic platné. Další generace, vychovávající své děti v sedmdesátých letech, na autoritu a poslušnost předem rezignovala a maskovala to slovy o liberální, neautoritativní výchově apod.  Naše děti opět poslouchají, víme, že autorita je dobrá věc, ale že to není nic samozřejmého, že je to něco, co musím cílevědomě vytvářet a v okamžiku, kdy bych se začal na povinnou autoritu a poslušnost odvolávat, už jsem prohrál.

Příslušníci generace našich rodičů dnes dosedají na biskupské stolce, a zdá se, že i jako celibátníci udělají stejnou zkušenost: odvolávat se na autoritu už nepomáhá, leda snad u nezdravých jedinců. Přijde po nich generace biskupů, kteří rezignují na svou roli a budou tomu říkat neautoritativní, liberální řízení církve? Snad pak také budou vystřídáni příslušníky generace, která ví, že autorita není nic samozřejmého, ale že je to dobrá věc, kterou je nutno budovat. A že ten, kdo se na ni začne odvolávat, už ji ztratil.

Action 365 vytváří a žije něco, co je možné označit jako základní obec, nebo aspoň o něco takového usiluje.

Základní obce jsou dnes pro církev důležité. Církve budoucnosti se budou vytvářet zdola ze základních obcí vzniklých a sdružených ze svobodné iniciativy.  Takováto základní společenství nelze chápat jako protikladná a odporující vůči tradiční církvi a jejím institucím.

Základní obce, tak jak se dnes fakticky vytvářejí, jsou experimentem. Ekumenické základní skupiny s cíli, jaké má action 365, jsou legitimní a dnes nutné. Jinak neplní křesťané dosti účinně svůj společný úkol vůči profánnímu světu a jinak zůstane ekumenický úkol pouhou teorií, která reálné sjednocení křesťanů odkládá až do konce světa.

Action znamená čin a 365 říká, že tento čin je nutný každý den!" Profesor Karl Rahner SJ „Boží obec je pro Pavla lid Boží, svolaný Kristovým voláním nebo shromážděný v jeho jménu. Může být reprezentován hloučkem věřících na určitém místě, zvláště při bohoslužebném a bratrském shromáždění (srv.1 K 1,2;11,22); může se však projevit i jiným způsobem, v nových formách. Když se setkávají naše týmy, manifestuje a děje se i Boží obec. Toho bychom si měli být vědomi a využít svých charismat k budování bratrského společenství.

Nakolik se dáme k dispozici i existujícím formám lokálních farností, je nutno rozhodnout případ od případu. Kvůli svému misijnímu cíli - proniknout za organizovaný církevní prostor - nebudeme navazovat příliš těsné vztahy, ale také neoslyšíme výzvu ke spolupráci, když se nám bude zdát, že ji žádá Kristus."

Profesor Rudolf Schnackenburg

„Právě vzhledem k různým hlasům varujícím před zpovrchněním křesťanského myšlení při ekumenické spolupráci vidím ve Vámi koncipovaném modelu mimořádnou šanci předložit dávno hledaný důkaz o opaku. Nebude to lehká práce a bude postupovat jistě jen po krůčcích. Avšak to, aby byl na jednom místě exemplárně předložen pozitivní model ekumenické spolupráce, to se mi jeví jako příkaz dne.

Poté, co jsem action 365 poznal již na různých místech a naučil jsem se vážit si jejích angažovaných křesťanských spolupracovníků, vidím toto společenství jako přímo předurčené pro takový experiment."

Profesor Johannes Gründel

„Jednat společně všude tam, kde nemusíme jednat odděleně - tento ekumenický princip vidím vzorově uskutečněný v působení action 365. V namáhavém zápase o porozumění, spolupráci a společenství mezi křesťany signalizuje action 365 naději pro všechny, kdo trpí rozkoly a rozděleními našeho světa."

Werner Simpfendörfer, SRC

„Duchovní společenství často byla Božím voláním pro svou dobu. Byly to buňky křesťanské obnovy, obce modlitby; pouštěly se do nových úkolů, životně důležitých pro poslání církve, a stavěly se čelem k otázkám a krizím své epochy. Dnešní neklid volá po podobné pomoci."

Synoda německých biskupství 1971-75

„365 znamená číst Písmo každý den roku, to znamená neustále čerpat ze zdrojů, z nichž žije křesťanstvo. Akce musí pocházet z kontemplace. Jinak by brzy zbyl jen planý aktivismus. Action 365 vnáší do našich církví a jejich obcí cennou zkušenost: život z Božího slova. To je to jediné, co i dnes vnášejí křesťané do světa a do společnosti. Je to však současně to nejlepší, co je možné darovat světu a to nejdůležitější, co potřebuje."

Limburský světící biskup W. Kampe

„Chceš-li postavit loď, pak nesvolávej lidi k tomu, aby obstarali dřevo, připravili nástroje, rozdělili si úkoly a přidělili práci, ale nauč je toužit po širém, nekonečném moři."

Antoine de Saint-Exupéry

Kde jsou dva nebo tři shromážděni v jeho jménu...

Mnozí lidé, když slyší slovo církev, myslí na velkou instituci, na úřady a grémia. Církev však nebyla vždy taková: mezinárodní, etablovaná, proorganizovaná a přitom pro prostého křesťana skoro neprůhledná.

Církev, viditelná přítomnost Boží mezi lidmi, kteří si říkají křesťané, vznikla o oněch letnicích před téměř 2000 lety, když se vytvořily malé, živé obce.  Když se lidé, kteří byli slovy apoštolů „zasaženi v srdci" (Sk 2,37), rozhodli společně žít a dělit se.

Na tento počátek, tuto svěžest nesmí dnešní světová církev zapomenout.  Musí být to i ono: světová a současně hned za rohem, lid Boží a malá rodina, katedrála i obývák, teologie i rozhovor přátel o víře, velká pomocná díla i pomoc sousedovi, věci osvědčené i odvážné, bezpečí i riziko.  Základní skupiny action 365 se chápou jako společenství víry, akce a rodinného sdílení, jako buňky, v nichž má působit něco ze síly prvotního křesťanství. Velká církev potřebuje tyto domácí církve, má-li zůstat živá a v pohybu. Potřebuje malou skupinu, shromažďující v Kristově jménu dva nebo tři, jimž je zaslíbena jeho blízkost.

Kdo jsme

Ekumenické základní skupiny action 365 chtějí spolupracovat na sjednocení církví a být z ducha evangelia činné v oblastech společenského života.

Action 365 očekává od svých spolupracovníků

• otevřenost pro znamení doby
• ochotu odpovědět na Boží zavolání skutkem
• odvahu kexperimentu
• denní četbu Písma svatého
• měsíční účast na setkání týmu
• převzetí úkolů
• pravidelnou účast na dnech duchovního zamyšlení
• podávání zpráv ve zpravodaji týmu
• výměnu zkušeností

Naše cesta

Hnutí vzniklo koncem padesátých let. Jeho spolupracovníci se setkávají v soukromých bytech ke společné meditaci Písma, rozhovoru o víře a plánování společných akcí. Sekretariát ve Frankfurtu nad Mohanem zasílá podněty pro místní práci, na skupinách však záleží, nakolik se jimi budou řídit.  Základní skupiny i řídící grémia mají ekumenické složení. Týmy tvoří malé základní obce, v nichž je možná osobní výměna duchovních i praktických zkušeností. V průběhu let se poznalo, že čtyři základní projevy života obce - martyria, diakonia, liturgia, koinonia, jak je známe z prvotní církve, patří se stejnou důležitostí k sobě. Proto se každý tým action 365 chápe jako - společenství víry, které vydává svědectví na veřejnosti (martyria)

• akční společenství, které se angažuje pro trpící a diskriminované (diakonia)
• modlitební společenství, které prožívá tajemství církve vpráci sBiblí, meditaci a slavení liturgie (liturgia)
• rodinné společenství, vněmž je tu jeden pro druhého - na základě společenství vKristu (koinonia).

Co děláme

• Ekumenismus ve smyslu „Dělat, co nás spojuje"
• Publicita křesťanství na veřejnosti - psaným a mluveným slovem, pořádáním diskusí, plakáty, pohlednicemi atd.
• Nebyrokratická a diskrétní pomoc bližním
• Partnerství slidmi vtřetím světě
• Vytváření základních křesťanských společenství jako nové formy existence církve pro lidi, kteří nenašli svůj domov vtradičních farnostech. Naší metodou dialogu jsou rozhovory vdomácnostech. Styl a atmosféru určují hostitelé, všichni dbají o to, aby se každý dostal ke slovu a aby byl vzat vážně hlas jednotlivce. Očekává se, že účastníci budou společně sdílet své myšlenky. Každý však může mlčet, přeje-li si pouze naslouchat. Nevedou se teoretické rozhovory bez praktických důsledků.

Naším polem působnosti je dům a ulice. Po meditaci Písma a rozhovoru o aktuálních problémech plánuje skupinka konkrétní pomoc. Ta je velmi různá podle obdarování (charismat), která mají členové skupiny. Jsou to např. sociální a pastorální služby (pomoc v domácnosti, návštěvy nemocných), pomoc třetímu světu (úspěšnou akcí je propagace kávy indiánských rolníků s přirážkou na financování jejich farem), vytváření společenského vědomí, ekumenické aktivity na místní rovině (např. příprava ekumenických bohoslužeb).

Setkání skupiny končí modlitbou, většinou volnou a společnou. Skupinka pak zpravidla ještě setrvá v neformálním rozhovoru, při němž se spontánně nejednou v nové souvislosti vrátí k prohovořeným tématům.  Několikrát ročně má sdílení podobu agapé - lámání chleba. Ta je jasně odlišena od eucharistie vedené ordinovanými služebníky církve - agapé je laická liturgie, navazující na Ježíšovo stolování s hříšníky a hostiny lásky prvotní církve. Základem je žehnací modlitba nad chlebem a vínem a jejich sdílení, skupiny si však většinou společně utvářejí poměrně bohatou liturgii a tím vedou i k liturgii a eucharistii církve. Důležitým rysem agapé (oproti eucharistii) je její otevřenost.

Vzít vážně diasporní situaci dnešní církve

Jaké zkušenosti mohou naše obce nabídnout velké církvi?  Rozptýlení týmů action 365 po celé Spolkové republice, jejich malý počet, nutnost scházet se přes velké vzdálenosti ke společnému sdílení a liturgickým slavnostem, návštěvy regionálních mluvčí a teologů jako „putujících pověřenců" u jednotlivých skupin, schopnost postarat se sami o sebe, takže společenství i se svým sekretariátem a vzdělávacím institutem se obejde bez státních dotací, ekumenický charakter základních obcí - to vše může být vhodným tréninkovým polem pro budoucnost církve.

Francouzský teolog Chenu píše: „Teologie zítřka vzejde z nemotorně breptaného kréda malých živých křesťanských společenství."

Co máme společného s mnoha základními obcemi na světě

1.       Ze svobodné iniciativy

V základních obcích se setkávají lidé stejného smýšlení ze svobodné iniciativy, aby uskutečňovali církev „zdola".

2.       Primárně laici

Tvoří je primárně laici, kteří berou vážně společné kněžství věřících.

3.       Malá společenství

Jsou to malá společenství, v nichž hraje důležitou roli osobní ráz. Jednotlivec se může svobodně uplatnit se svým záměrem, svým míněním. Setkávají se v bytech a domech.

4.       Bratrsky a sestersky

Nejsou hierarchické, ale bratrské a sesterské. Muži i ženy nesou stejnou zodpovědnost. Často jsou vedením pověřovány ženy. První mezi rovnými (primus inter pares) je volen ze společenství samého a nepřichází zvenčí.  Jednotlivci se snaží být tu jedni pro druhé.

5.       Církev pro druhé

Základní obec je zvláštním způsobem i církví pro druhé. Společenství action 365 přebírají např. sociální a pastorační úlohy a angažují se za spravedlnost a zachování lidské důstojnosti.

6.       Odvaha k experimentu

Základní obce potřebují volný prostor pro odůvodněné experimenty z víry. Jen tak je možné vyzkoušet nové, přiměřené formy křesťanského života. Přitom zůstávají v dialogu s odpovědnými činiteli velkých církví.

7.       Jsou trvalé

Liší se od spontánních skupin, které vznikají z určitého podnětu a brzy zase zanikají. Vytrvale jdou za dlouhodobými cíli. Praktikovat ekumenu, upevňovat mír, chránit stvoření novým stylem života, to jsou úkoly, které nepodléhají módě, ale vyžadují dlouhý dech.

8.       Čtou nově Písmo

Všechny základní obce spojuje pravidelná, společná, spontánní četba Písma.  „Bible je jejich průkazem totožnosti." (Cl. Boff). Důležitý je pokus číst Písmo nově, např. z hlediska ženy, očima chudých a diskriminovaných, pod tlakem otázek, které námi dnes hýbají.

9.       Žijí „ježíšovsky"

Jde o to spolehnout se zcela na Ježíše, přijmout jeho smýšlení, vnímat, jak bije jeho srdce, a ptát se, co by myslel a dělal zde a dnes.

10.     Základní obce vznikají z nouze

V latinské Americe je to sociální nouze, volání po spravedlnosti a obraně lidské důstojnosti. U nás se jedná o nouzi víry mnohých lidí, otázku smyslu a zvládání života.

(Poznámka: Tento článek byl sestaven z materiálů zaslaných nám ústředím action 365. Je dalším dokladem, že metoda práce „v podzemí" nebyla jen jakýmsi nouzovým řešením, ale metodou, která má budoucnost.  Současně je z textu patrné, v čem je nedostatek našich bytových obcí - nejsme zvyklí vystupovat na veřejnost a aktivně ji utvářet.  Z katolické strany podporují action 365 zvláště jezuité. Teologicky formovali action zejména K. Rahner SJ,  jehož text z téže zásilky „Otevřené otázky dogmatiky, které oficiální církev považuje za definitivně zodpovězené" chystáme k překladu, a přední biblista prof.  Schnackenburg, fundující práci obcí z hlediska Nového zákona.

V západních liturgiích, katolické i reformační, dnes dochází v rostoucí míře k užívání prvků z východních liturgií. Zatímco v římskokatolické církvi se s tímto trendem setkáváme spíše u různých hnutí, jsou v reformační oblasti např. některé východní zpěvy součástí nového oficiálního zpěvníku německých evangelických církví. Již dříve jsme se s nimi mohli v českém prostředí setkat ve zpěvníku Jednoty bratrské. Je toto mísení prvků z různých liturgií teologicky legitimní?

Ano, a to z několika důvodů: Zatímco východní liturgie dosáhly jakési neměnné dokonalé formy, je pro západní liturgie typické právě to, že jsou velmi proměnlivé. Mění se jednak z hlediska synchronního podle liturgického roku a různých příležitostí, a to včetně modliteb v kánonu, jednak z hlediska diachronního lze ukázat, jak se až do Tridentina v samé římskokatolické církvi navzájem prolínaly a ovlivňovaly různé liturgické typy, a to nejen západní, ale bohatě se uplatňovaly i východní prvky. Z hlediska česko-slovenského prostoru je nutno připomenout, že missa mixta dokonce představuje zřejmě onu liturgii, kterou k nám přinesli Cyril a Metoděj, a je tedy naší nejvlastnější tradicí. Tato „liturgie sv. Petra" byla podle dosažitelných zpráv zřejmě západním kánonem obklopeným východními zpěvy.  Ale není třeba se dívat jen do historie: Missa mixta je ve skutečnosti i mše slavená se 4. kánonem římského misálu, jehož autoři chtěli (po opuštění myšlenky, aby jako 4. kánon byla prostě použita anafora sv. Basila) vytvořit modlitbu inspirovanou bohatstvím východních liturgií. Rovněž tak jedna z eucharistických modliteb agendy českobratrské církve evangelické je utvořena podle anafory Jana Zlatoústého. Prolínání liturgických typů a jejich vzájemné obohacování je tedy normální liturgický proces. V našem prostoru mezi Východem a Západem je tento proces zvláště aktuální, ale probíhá dnes intenzívně i v Německu, ve Francii a jinde.  O obnovení „liturgie sv. Petra" se pokouší jedno základní ekumenické společenství v Čechách. Protože současný ekumenický direktář doporučuje společnou modlitbu liturgie hodin, začalo i toto společenství tvorbou a modlitbou nešpor, které přejímají západní strukturu, ale naplňují ji východní tradicí. Východní prvky doplňují i eucharistii s obvyklou západní strukturou.  (Vážní zájemci si mohou v redakci Getseman vyžádat texty a nápěvy Večerní modlitby.)

Tento článek má ukázat základní struktury církve augsburského vyznání, a sice nakolik vyplývají přímo z tohoto vyznání. Přitom může jít jen o zdůraznění několika hlavních hledisek, která mají zásadní strukturální význam pro církev augsburského vyznání a bezpodmínečně patří k její podstatě. Uvedeme tři z nich: Její katolický charakter, její soteriologické zaměření a její svátostně utvářenou vnitřní stavbu.

I.  Církev augsburského vyznání stojí v legitimní katolické tradici a považuje se za Kristovu katolickou církev.

Augsburské vyznání nechce zvěstovat novou víru, nechce propagovat žádné zvláštní nauky, např. Lutherovy, ale chce dosvědčit starou čistou katolickou víru svaté církve Ježíše Krista a cítí se přitom ve společenství s celým pravověrným křesťanstvem všech staletí. Klade největší důraz na to, aby v něm byl spatřován dokument katolické víry, uchovávající víru církve, předanou svatými apoštoly a utvrzenou v mnohých bojích s rozmanitými kacířstvy. Na konci I. dílu, 21 článků víry a učení, se slavnostně vyhlašuje, že toto je souhrn učení víry u nás, in qua cerni potest nihil inesse, quod discrepet a scripturis vel ab ecclesia catholica vel ab ecclesia romana, quatenus ex scriptoribus nobis nota est. (V němž, jak patrno, není nic, co by se odchylovalo od Písem, od církve obecné a od církve římské, pokud nám jest známa z církevních spisovatelů). 21 článků víry, které augsburská konfese předkládá, jsou každému dokladem, že její učení je skutečně katolické, tj. učení Písma sv. a staré církve Kristovy. Obvinění protivníků, že evangeličtí odpadli od katolické víry a hájí heretická mínění, se tím rozhodně a určitě odmítá. Hned v I. článku se se slavnostně recipuje starocírkevní trojiční dogma, decretum Nicaenae synodi, jako vera et sine ulla dubitatione credendum (pravdivé a má se mu věřiti bez jakéhokoli pochybování), jakož i se potvrzuje zavržení proti němu vystupujících herezí z doby staré církve, a jsou zavrženi i jejich současní obnovitelé, antitrinitární spiritualisté reformační doby. Článek II o dědičném hříchu zavrhuje pelagiánskou herezi, ve III. článku se vyznává chalkedonská christologie, učení o dvou přirozenostech o pravém boholidství Kristově, v článku VIII se zavrhuje donatismus. Co nejdůrazněji se trvá na výtěžku ze všech velkých věroučných zápasů Staré církve a obnovuje se anathéma proti tehdy zavrženým herezím. Tak je možno důrazně konstatovat, že církve u nás de nullo articulo fidei dissentiant ab ecclesia catholica (nejsou v žádném článku víry v rozporu s církví obecnou), ničemu se neučí .proti Písmu svatému nebo obecné křesťanské církvi".

Zde je třeba vzít v úvahu, že vyznání vidí stále katolickou tradici, katolickou církev, spolu s Písmem svatým. Písmo jako .čisté božské slovo" je stále viděno jako jádro vší pravé katolické tradice. Nemůže existovat žádná katolická tradice nezávislá na Písmu. Shoda s Písmem je pro toto vyznání nejsilnějším a nejjistějším dokladem pravé katolicity. Záleží mu na prvním místě na tom, že všechny jeho výpovědi se zakládají na Písmu. Obsahuje učení, které se přednáší - jak se říká v předmluvě - ex scripturis sanctis et puro verbo Dei (z Písem svatých a z čistého slova Božího). Písmo je bezpodmínečně čisté slovo Boží, poklad všeho pravého učení a tradice. Co je proti Písmu, je eo ipso nekatolické a nebožské.  Na druhé straně však je právě pro postoj augsburského vyznání charakteristické, že se Písmo nečte izolovaně od katolické tradice. Naivní biblicismus, ignorující dějiny dogmatu, je mu stejně cizí jako bezmyšlenkový tradicionalismus, který se domnívá, že nepotřebuje doklad z Písma. Písmo a katolická církev jsou organicky souvisejícím celkem. Základem je koncepce dějin církve, která počítá s pozitivním postupem vývoje a více nebo méně kontinuálním uchováváním pravého apoštolského učení Písma svatého přes všechny boje a zmatky. Vývoj dogmatu Staré církve založil legitimní katolickou tradici, a proto je věrnost Písmu současně věrností katolické tradici, katolické církvi. Na konci celého vyznání se slavnostně konstatuje, že u nás ani v učení ani v obřadech nebylo přijato nic contra scripturam aut ecclesiam catholicam (nic proti Písmu nebo proti obecné církvi), a že je vidět, nos diligentissime cavisse, ne quae nova et impia dogmata in ecclesias nostras serperent (že jsme co nejbedlivěji pečovali o to, aby se do našich církví nevplížily žádné nové a bezbožné věroučné články).  Tento postoj se osvědčuje i na celém poli církevního zřízení. Ve své II. části (čl. XXII - XXVIII) se vyznání vyrovnává s řadou zlořádů, které bez řádné autority pronikly do církve, jsou novotami a postavily se na místo starých canones a proti staré consuetudo ecclesiae catholicae (obyčeji církve obecné). V argumentaci proti nim hraje vedle Písma důležitou roli i exemplum ecclesiae (příklad církve) a původní consuetudo ecclesiae catholicae.  Vyznání celkově svědčí o postoji od základu konzervativním. To, co je, se má měnit jen tam, kde to nemůže obstát před Písmem, kde je to contra evangelium, kde je tedy pro svědomí nutno se toho vzdát. Jinak však o celé oblasti církevního zřízení, církevních obřadů platí, že je nutno uchovat tradice, které je možno dodržovat bez hříchu a které slouží k pokoji a dobrému řádu v církvi. Nic není konfesi vzdálenější než neuvážené novoty, a to i v pouhé oblasti církevního zřízení, a převratné akce. Jako falešné obvinění se odmítá, že prý jsou všechny obřady a všechna stará ustanovení v našich církvích zničeny. Naopak, .staré obřady jsou u nás z velké části pečlivě uchovávány" a .ve veřejných obřadech mše se nestaly žádné patrné změny." Vyznání by chtělo uchovat tradiční strukturu v celé oblasti církevního zřízení, nakolik je to z hlediska evangelia možné. Je to specificky katolické sebepojetí, co je vlastní církvi augsburského vyznání. Navázání na to, co historicky vzniklo, setrvání v kontinuitě, uchování odedávna svěřeného statku, historického dědictví, a ocenění tohoto dědictví jako ovoce božsky vedeného rozvoje. A v tom všem přesto stálé zkoumání a rozlišování z pozice evangelia, Písma sv. Církev augsburského vyznání v sobě nese v této dvojí určenosti Písmem a katolickou tradicí sebevědomí, že je legitimním pokračováním Staré a středověké církve a uchovává neporušené katolické dědictví.

II. Církev augsburského vyznání je ve všem rozhodující měrou určena otázkou věčné spásy. Učení o ospravedlnění hříšníka před Bohem je a zůstane jejím ústředním článkem.

Lutherovo reformátorské poznání vyrostlo na půdě otázky: Jak naleznu milostivého Boha? Zápas o jistotu spásy vzhledem k vlastní totální zkaženosti a Boží rozsudek nad ní je prostředím, v němž vůbec reformátorské poznání víry žije. Odtud se dostáváme k pochopení ústředního učení augsburského vyznání: Ospravedlnění hříšníka pouze z milosti, pouze skrze víru v Krista.

To je nejdražší klenot, který Bůh daroval církvi augsburského vyznání:

Jasné poznání spravedlnosti z milosti, která je nám dávána pro Krista ve víře v něho. Tematicky je vysloveno ve IV. článku konfese, ale latentně prochází všemi jejími výroky a v každém článku je skrytým motivem, aby pak otevřeně vystoupilo na mnoha místech i v pozici a negaci.  Duktus prvních článků spěje cílevědomě k článku o ospravedlnění, v němž kulminuje, aby pak dosaženou pozici na všech stranách zaštítil a v jednotlivostech ukázal její podmínky. Poté co se mluvilo o Bohu, popisuje se naše ztracenost jako hříšníků (čl. II); hloubka dědičné viny uzavírá každou cestu sebevykoupení, zůstává jen propadnutí věčnému Božímu hněvu.  Přišel však Kristus, pravý Bůh a člověk, a opravdu trpěl a sám sebe vydal jako smírnou oběť za hřích celého světa a ve svém pravdivém vzkříšení a nanebevstoupení zřídil v Duchu svatém království milosti (čl. III). Tím je otevřena cesta k rozhodující výpovědi, že .nemůžeme dosáhnouti odpuštění hříchů a spravedlnosti před Bohem svými zásluhami, skutky a dostiučiněním, nýbrž že se nám dostává odpuštění hříchů a že se stáváme před Bohem spravedlivými z milosti, pro Krista, skrze víru, věříme-li, že Kristus za nás trpěl a že se nám pro něho hřích odpouští a daruje spravedlnost a věčný život." (čl. IV). Non propriis viribus, meritis aut operibus, sed gratis propter Christum per fidem! V těchto třech silných slovech GRATIS (zadarmo!) - PROPTER CHRISTUM (pro Krista, který svou smrtí zadostiučinil za hříchy!) - PER FIDEM (skrze víru, která toto přijímá!) spočívá veškerá útěcha proti peklu a smrti, hříchu a soudu. Z nich jako jasný pramen vzchází jistota spásy. Přitom hrají prostředky milosti, o nichž se bude dále podrobně mluvit, zcela rozhodující roli. Tím je položen základ pro pravou poslušnost a dobré skutky (čl. VI). V článku o pokání (XII) se spolu uvádějí tři hnutí, v nichž se obnovuje život hříšníka: contritio (hrůza svědomí otřeseného poznaným hříchem) - fides (víra v evangelium, že je vina odpuštěna pro Krista, čímž se dosahuje útěchy) - bona opera (dobré skutky jako ovoce obrácení). Učení o spravedlnosti z víry nevede k umenšení dobrých skutků, ale naopak, je tím jediným, co je umožňuje.  Až tam, kde je ospravedlňující víra, probouzejí se v srdci nová hnutí, takže se mohou dít dobré skutky.

Augsburské vyznání je celé formováno tím, že učení o ospravedlnění pouze z milosti skrze víru je nejskvělejší částí evangelia, která před vším ostatním musí jasně a zřetelně zářit v církvi Kristově. Proto stojí církev augsburského vyznání v ostré opozici proti jakékoli spravedlnosti ze skutků, proti všem judaistickým, meritorickým tendencím, které zatemňují jedině zachraňující zásluhu Kristovu a tím ohrožují věčnou spásu hříšníka. Patří k základní struktuře církve augsburského vyznání, že její celý život je zaměřen k tomu, aby pomohla ztraceným a zavrženým hříšníkům k ospravedlnění a odpuštění hříchů. Tam, kde se zájem církve přesune na jiná pole, třeba na sociální činnost nebo veřejné působení atp., tam zapírá své pověření a nemůže se právem nazývat církví augsburského vyznání.

III.      Církev augsburského vyznání se považuje za instituci prostředků milosti, ustavenou ve slově, svátosti a ministeriu.  V tom všem odporuje blouzniveckému spiritualismu.

Článek o ospravedlnění z milosti, pro Krista, skrze víru se v následujícím článku V De ministerio ecclesiastico ihned dovádí k výpovědi o tom, co Bůh dal a ustanovil, ut hanc fidem consequamur (abychom dosáhli takové víry). Je to MINISTERIUM DOCENDI EVANGELII ET PORRIGENDI SACRAMENTA (služebnost učení evangelia a podávání svátostí). Bůh ustanovil sv. kazatelskou službu a dal do její správy evangelium a svátosti. Tím je určen charakter zprostředkování a osvojování spásy a učení o ospravedlnění je svázáno s učením o církvi, a subjektivní osvojení spásy je spojeno s objektivním předáváním spásy. Toto spojení je ústřední rozlišovací charakteristikou církve augsburského vyznání oproti reformovaným. Ospravedlnění není čistě spirituální proces, je vázáno na stálé, vnější, Bohem založené a ustanovené prostředky milosti, nástroje Ducha svatého, skrze něž působí a vede lidi k ospravedlňující víře a k přijetí podávané milosti. Nejvyšší principiální význam má ústřední věta čl. V:

NAM PER VERBUM ET SACRAMENTA TAMQUAM PER INSTRUMENTA DONATUR SPIRITUS SANCTUS, QUI FIDEM EFFICIT, UBI ET QUANDO VISUM EST DEO (Neboť slovem a svátostmi jako nástroji darem se dává Duch svatý, jenž v posluchačích evangelia působí víru, kde a kdy se zalíbí Bohu). Duch svatý vždy působí v ustanovených prostředcích milosti; kde vznikne víra, tam je to skrze ně jako nástroje Ducha svatého. A k řádnému a stálému konání prostředků milosti ustavil a založil Bůh službu a úřad, jímž se církev pase a vede.

Tím je postavena jasná antiteze proti blouznivcům, kteří očekávají působení Ducha svatého bezprostředně a pohrdají vnějšími prostředky milosti.  Ale i proti reformovaným, kteří neuznávají žádnou objektivní přítomnost Ducha sv. v prostředcích milosti a pro něž tyto nejsou žádnou vnější svatou skutečností. Církev augsburského vyznání naproti tomu trvá na tom, že vnější slovo, slovo Písma v akci, má charakter prostředku milosti, a právě tak trvá na existenci skutečných svátostí, ustanovených Bohem, vnějších úkonů, v nichž je on sám přítomen, jedná a prostředkuje milost, a které jsou proto objektivně svaté. Zatímco reformovaní znají jen slovo (nanejvýš symbolicky zdůrazněné) a ani to není pro ně vždy Bohem vážně míněno, zůstává církev augsburského vyznání svátostně strukturovanou církví.  Proto muselo na jediném článku o sv. večeři ztroskotat společenství s reformovanými a musela být vytyčena církevní hranice proti zwingliánům a kalvinistům a všem popíračům svátostí. V IX. článku konfese se konstatuje nutnost křtu pro spásu a jeho spásné působení, jakož i účinnost křtu dětí, a nad novovkřtěnci je vyřčeno damnamus. Proti Zwinglimu a Švýcarům se v X. článku definuje reálná přítomnost Těla a Krve Páně ve svátostném chlebu a víně, jakož i se zavrhuje opačné učení. Bezpochyby je toto zavržení nejdůležitější a nejzávažnější v celé konfesi. Stalo se proti všemu církevněpolitickému oportunismu, prostě kvůli pravdě, pociťované jako existenciální. Tento článek X je takříkajíc neuralgickým bodem, na němž se nakonec ukáže, zda se ospravedlnění chápe v prostoru církve, katolicky, nebo zda se sklouzává do spiritualismu. Augsburské vyznání šlo katolickou cestou. Zavržení v X. článku jsou toho dokladem. Katolický charakter vyznání se osvědčuje i v podržení svátostně chápané individuální absoluce (rozhřešení - viz čl. X). Uvádí exhibitivní odpuštění hříchů. Uchovává reálné dění milosti v církvi, v čemž je základ její svatosti.  Pojem církve v konfesi má své těžiště v instituční stránce, jak ukazuje slavná vedlejší věta v článku VII: congregatio sanctorum, in qua evangelium pure docetur et recte administrantur sacramenta (shromáždění svatých, v němž se evangeliu čistě učí a svátosti se náležitě vysluhují.). Církev se shromažďuje kolem slova a svátostí, tyto instance jsou i základem její pravé jednoty. Účinnost slova a svátosti opět spočívá v ustanovení a příkazu Kristově, nikoli v lidských kvalitách (článek VIII). Ministerium (.úřad"), který je spravuje, je božským ustanovením (článek V), existuje konkrétně v určitém kruhu osob (ordo ecclesiasticus), k němuž dotyčný přísluší zvláštním povoláním církve (nemo nisi rite vocatus; článek XIV), a jemuž je dána v poslání Kristem duchovní pravomoc a autorita, jíž vede (toto kolegium) církev. Vyznání nezná demokratickou ústavu církve, předpokládá pouze biskupskou, a to má nakonec důvod zřejmě v tom, že správa prostředků milosti, jíž musí být v církvi určeno všechno, je podle božské vůle přenesena na ordo ecclesiasticus. Církev je duchovně vedena slovem Božím a v přiměřenosti Božímu slovu - a přirozeně těmi, jimž je přikázáno vyučovat Boží slovo, biskupy, popř. pastory. Jim přísluší vykonávat moc klíčů, zavrhovat bludná učení, exkomunikovat a absolvovat (odpouštět), ale i stanovovat církevní řády, .aby se vše v církvi dělo řádně".

Tak přicházíme k obrazu církve v sobě jasně členěné, spočívající na božských ustanoveních, která určují její vnitřní výstavbu a která všechna slouží tomu, aby se milost získaná Kristovou obětí dostala k lidem a zachraňovala je k věčné blaženosti.

Zde končíme. Struktury, o nichž jsme mluvili, bylo možné pouze více nebo méně načrtnout. To podstatné však je snad zřetelné. Církev augsburského vyznání má svůj vlastní profil, určovaný dvěma komponentami - katolickou tradicí a reformačním biblickým poznáním. V obou však působí jediné svaté evangelium Ježíše Krista.

Für Kirche Wort und Sakrament, Heft 6, Hamburk 1982, přel. -jv-

Franz-Josef Steinmetz (nar. 1931), dlouholetý spirituál velkých kněžských seminářů, se v časopise Geist und Leben (leden - únor 96) zamýšlí nad kroky, které je nutno vykonat při postupném zdobrovolňování kněžského celibátu. Je nutno především rozpracovat teologii manželství a pohlavnosti vůbec, jinak zůstane negativní dojem, že jde jen o nouzové řešení. Je nutno ukázat pozitivní vztah mezi manželstvím a kněžstvím. Sexualitu je nutno integrovat, nikoli mystifikovat. Je to dnes o to snazší, že ani v teologii posledních papežů není propast mezi pozemskou a nebeskou láskou. Jako jedno z možných východisek budoucí teologie manželství uvádí Teilhardův článek Evoluce cudnosti. Přínos k budoucí teologii manželství očekává Steinmetz i od ženatých katolických kněží z .východní Evropy". Společným základem mnišství a manželství je ideál vita communis, který je třeba promyslet z hlediska kněžského manželství. Celibát podle Steinmetze ukazuje extenzitu a universalitu Boží lásky (nepatřím nikomu, abych patřil všem), kněžské manželství ukazuje intenzitu a konkrétnost Boží lásky.  V diskusi o celibátu je třeba se vystříhat triků, kdy se např. vidí celibát ideálně a manželství reálně, protože realizace obou ideálů má svá ztroskotání a pokřivení. Manželství nelze vidět jako lacinější cestu ke kněžství. V dnešním světě je manželství v křesťanském smyslu znamením, protože ve světě je sexualita instrumentalizována a manželství jako takové zpochybňováno, nahrazováno .alternativními formami" atd. V této situaci krize manželství si už církev nemůže dovolit fakticky znehodnocovat manželství tradiční celibátní argumentací. Kněz věrně žijící v manželství je pro tento svět stejným světlem jako kněz věrně zachovávající celibát. Co se týče radikality následování v celibátu, cituje Steinmetz W. Thüsinga: .Radikalita následování, ke které Ježíš vyzývá, žije natolik ze svobody, kterou Ježíš přináší, že obojí nelze oddělit." Zdobrovolnění tedy celibátu jedině prospěje, je však třeba dbát, aby zůstala psychologická a sociologická možnost celibátu.  Při postupném uvádění ženatých kněží do služby církve je třeba využít zkušeností z úspěšného zavedení pastorálních referentů (ti byli dobře přijati, ale byla podceněna jejich duchovní formace). První by byli svěceni viri probati, posledním krokem by měl být návrat těch, kdo kněžskou službu opustili jen z důvodu celibátu.

V závěru článku se Steinmetz zabývá realitou církve. Všímá si paradoxní situace, že skalní stoupenci celibátu jsou ochotni spíše přijmout svěcení svobodných žen na kněze. . . Argumentuje se, že by obce ženaté kněze nepřijaly, ale skutečnost je taková, že obce špatně přijímají mladé celibátníky a nejsou jim schopny vytvořit prostředí, kde by bylo možné celibát žít bez deformace osobnosti, nehledě na celkovou ztrátu smyslu obcí pro celibát a podezírání celibátníků z pokrytectví či duševní úchylky. Biskupové přiznávají, že by věděli o vhodných kandidátech kněžství, kdyby nebylo podmínky celibátu. Realita je taková, že desetitisíce farností jsou bez kněze a vedou je laici. Budoucnost bude v každém případě dramatická, ať se celibát zdobrovolní či ne, protože v negativním případě bude ohrožena svátostná identita římskokatolické církve.

Nakonec se Steinmetz ptá, zda je správné mluvit jen o nedostatku kněží a ne také o nedostatku obcí (v pravém slova smyslu). Dostatek kněží by mohl zablokovat pozitivní vývoj k aktivitě a dospělosti laiků. To se ostatně stává, když do farnosti nastoupí pastorální referent. Kněz budoucnosti nesmí nahrazovat aktivitu dospělé křesťanské obce, ale musí vstoupit do společenství rozmanitých služeb.

Která kritéria rozhodují o tom, zda křesťanská výchova podporuje rozvoj osobnosti nebo zda ho spíše brzdí?

Tato otázka předpokládá, že existuje typ křesťanské výchovy, který zabraňuje rozvoji osobnosti. Taková výchova je z náboženskopedagogického hlediska na pováženou. Potřebuje kritiku a opravu, popř. je třeba jí zabránit.  Ne všechny formy křesťanské výchovy jsou hned dobré jen proto, že se za .křesťanské" vydávají.

Nálepka .křesťanský" není žádné alibi. Mezi různými formami křesťanské výchovy existují kvalitativní rozdíly. Existují také rozdíly mezi zralou a nezralou vírou. Proto náboženská pedagogika nemůže podporovat každý druh víry, každý způsob křesťanské výchovy.

Musí kriticky rozlišovat a v případě nutnosti demaskovat. Musí se ptát na kvalitu výchovy a zbožnosti a pojmenovat kritéria kvality. Náboženská pedagogika může podporovat pouze takové způsoby víry a výchovy, které povzbuzují rozvoj osobnosti a umožňují zralou víru, krátce: jsou .psychicky zdravé".

Výraz .psychicky zdravý" ovšem není neproblematický. Kdo smí a umí určit hranici mezi .zdravým" a .nemocným"? Dá se vůbec do určité míry objektivně určit? Nejsou takové hranice spoluurčeny také stávající kulturou a konvencí?

Tyto otázky jsou nezbytné. V žádném případě se v náboženské pedagogice .psychické zdraví" nesmí stát všeovládajícím bůžkem, který přichází se skrytou diskriminací psychicky nemocných lidí. Výraz .psychicky zdravý" nesmí být použit elitně nebo vyhraněně. Kromě toho je třeba počítat s plynulým přechodem mezi termíny .zdravý" a .nemocný".  I přes tuto problematičnost je výraz .psychicky zdravý" pro náboženskou pedagogiku nepostradatelný. Upozorňuje, že existují také patogenní, zdraví poškozující formy zbožnosti a že v nich tkví vážné nebezpečí pro děti a mládež. Výraz .psychicky zdravý" vyzdvihuje kategorický požadavek chránit děti před takovými chybnými formami víry, popř. jim od nich pomoci.  Náboženská pedagogika si nemůže určit žádný jiný cíl, než udělat vše, co je v jejích silách, aby dětem a mladým umožnila co nejzdravější vývoj jejich osobnosti a víry.

Rozlišování "osoby" a "osobnosti"

Podle biblického pohledu patří k lidství dva fundamentální vztahy: k Bohu a ke světu. Život ve světě (Luther: .coram mundo") nemůže o životě před Bohem rozhodnout, nemůže člověka před Bohem ospravedlnit. Naopak ale vztah člověka k Bohu rozhoduje o jeho vztahu ke světu.  Vztah ke světu ovšem není ve srovnání s poměrem k Bohu vedlejší. Nepřistupuje k němu teprve dodatečně, ale je jím předem dán. V poměru k Bohu a v poměru ke světu má lidstvo specifickou strukturu. (srov. Gerhard Ebeling:

Luther, Tübingen 1990). Také druh poznání je v nich rozdílný. Ve vztahu k Bohu je všechno poznání vázáné na víru, ve vztahu ke světu ne.  Coram deo je člověk od prvního okamžiku svého života osobou. Tím je míněno: Je Bohem stvořen, osloven a povolán ke společenství s Ním. Člověk nemůže ke své existenci jakožto osoby nic přidat. Vše, co potřebuje, je mu dáno zdarma. Bytí člověka jako osoby nezávisí žádným způsobem na jeho poměru ke světu, jeho socializaci a výchově, jeho vzdělání, jeho zralosti a zdraví. V této existenci jako osoby neexistuje také žádný vývoj. Kojenec není méně osobou než dospělý.

Coram mundo naproti tomu znamená, že člověk je osobnost. Osobnost člověka se rozvíjí a má se - podle Boží stvořitelské vůle - rozvíjet. Podléhá také výchovným vlivům. Při rozvoji osobnosti nejde o to stát se osobou, nýbrž být jako osoba (srov. Ingo Dalferth, Eberhard Jüngel).  Pojmy .rozvoj" a .výchova" jsou jako náboženskopedagogické oborové pojmy jen tehdy přiměřeně použity, když se vztahují výhradně na život člověka coram mundo.

Pro osobnost člověka a jeho vývoj není v žádném případě nedůležité, jak je člověk socializován a vychován, jakého dosáhl vzdělání, jak je zralý a psychicky zdravý.

K rozvoji své osobnosti může a má člověk sám hodně přispět. Velmi obsáhlé jsou ale také ovlivňovací možnosti nejdůležitějších vychovatelů. Čím mladší je člověk, tím úspěšnější je tento vliv. O to vyšší je příslušná odpovědnosti vychovatelů.

Rád bych zde uvedl sedm znaků psychicky zdravé křesťanské výchovy.

Smíření spirituality spasení a stvoření.

Obsahový střed každé křesťanské výchovy je evangelium o Božím spasitelném jednání v Ježíši Kristu. Jde ovšem o to, přiblížit dětem tento střed psychicky zdravým způsobem. To se stane pouze tehdy, když dítě není na Krista odkázáno v zúženém smyslu, který mu pohled na Boží bohaté stvořitelské působení zastírá. Jinak bude dítěti zatarasen také pohled na bohatství jeho stvořených možností rozvoje. Kristus a stvoření k sobě potom přistupují v konkurenci.

V opačném případě je jasně dáno: Evangelium o Ježíši Kristu je sice centrální, ale Boží žehnající působení ve stvoření pro ně zůstává základním předpokladem.

Základní úkol křesťanské výchovy je, aby byly rozpoznány oblasti tvořivosti a nadání dítěte.

K tomu je třeba především fantazie, zvědavost, touha po objevování a po povzbuzování. Tímto způsobem může v dítěti vyvstat radost ze Stvořitele, obdiv ke Stvořiteli a základní životní pocit vděčnosti. To je ten nejlepší rámec ke slyšení evangelia o Ježíši Kristu. Tak bude evangelium také nejlépe chráněno před tím, aby bylo zneužito jako kompenzace pro deficity ve stvořitelském okruhu. Centrální úkol křesťanské výchovy je přiblížit dítěti evangelium o Ježíši Kristu.

Považuji smíření spirituality spasení a stvoření za jednu z nejdůležitějších úloh dnešní křesťanské výchovy. Ne bez důvodu se v naší době mnoho lidí odpoutává od tradiční jednostranné dominanty .spirituality spasení" a obrací se ke .spiritualitě stvoření". Jednostrannou dominanci .spirituality stvoření" ovšem považuji stejně málo za hodnou doporučení. Uvnitř spirituality stvoření nemůže být přiměřeně poznána a brána v potaz realita hříchu. Spíše bude v tomto kontextu deformována a potlačena.

Zdůraznění roviny zkušenosti

Vědět o evangeliu je jedna věc, a prožívat je a žít je věc druhá a důležitější.  V dobách fungující lidové církevní tradice měla křesťanská výchova silně poučující charakter. Vycházelo se z toho, že křesťanské poselství musí být dále předáváno primárně jako učení a že dětem je vztah tohoto učení k realitě jasný. Dětem byly vtloukány poučky a vyznání, odpovědi byly dány dříve, než byly kladeny otázky.

Mnozí byli také přesvědčeni: čím více biblických příběhů dítě zná, tím lépe.  Toto materiální nedorozumění však ukazuje na spíše pověrečný vztah k Bibli.

Naproti tomu ukazuje anglický náboženský pedagog Roland Goldmann na tři tradiční chyby při předávání biblických příběhů dětem: Příliš brzy, příliš často, příliš mnoho. Ani množství pouček, ani množství biblických příběhů nevedou k cíli. Křesťanská víra není primárně žádná učební soustava. A člověk může znát mnoho biblických příběhů a nebýt přitom fascinován a uchvácen evangeliem.

Náboženská pedagogika proto v posledních desetiletích dokončila obrat .od poučky ke zkušenosti". Některé pro děti vhodně vybrané biblické příběhy prožité všemi smysly (vyprávěné, zpívané, hrané, tancované, meditované. . .), mohou dát rozhodující podněty. Důležité je zakotvit evangelium v základních zkušenostech dětí, v jejich struktuře potřeb: ve zkušenosti fascinace, úžasu, vědomí akceptovanosti (.jsem důležitý jednoduše proto, že jsem tady"), něhy, v potřebě jednat a v připravenosti pomoci.

Této struktuře potřeb vycházejí vstříc především tři podstatné Boží rysy:

Bůh je obdivuhodný, Bůh je důvěryhodný, Bůh je napodobeníhodný.  Především tyto tři podstatné rysy Boha je třeba dítěti odhalit. K tomu potřebuje na zkušenosti založené a emocionálně cítěné vyprávění o Bohu, které může způsobit vnitřní dotyk. Potřebuje žitý příklad vychovatelů a křesťanské skupiny. A potřebuje stále znovu nabídky ke spolupráci. Kognitivní vysvětlení a zpracování náboženských otázek je už odmalička důležité.  Avšak rovina vědění musí být začleněna do roviny zkušeností a chování.

Orientace na obsah evangelia

Křesťanská výchova není prodloužená ruka rodičovských přání, také ne státu, společnosti, občanských hodnot nebo hospodářských zájmů. Tím není, ani když je motivována obsahem evangelia. Často dospělí mluví o Bohu, aby tím dosáhli něčeho jiného. Tak se ptá třeba dcerka svého otce: .Tati, dostanu bratříčka?" Odpověď: .To se musíš zeptat Pána Boha." Dospělí by měli mluvit o Bohu pouze tehdy, když jim o Boha opravdu jde. Také děti a mládež by neměly být zvyklé na motivy, které jsou obsahu cizí, ale měly by vycházet z obsahu evangelia.

Ovšem děti budou chtít být .křesťany" i kvůli jiným motivům: kvůli rodičům, kvůli učitelce náboženství, kvůli dobré společnosti v kruhu mládeže, kvůli autoritě kazatele, kterým jsou fascinováni a na kterém jsou závislé.  Také touha po začlenění, příslušnosti a společnosti, potřeba potvrzení, uplatnění a jistoty mohou být vedoucím motivem. Až do jistého věku je to normální a nemá to být příliš kritizováno.

Také u víry dospělých hrají jiné motivy svou roli. Přesto však křesťanská výchova se má dlouhodobě snažit přesvědčovat o obsahu evangelia. To se podaří jen tehdy, když se bude vědomě podporovat obsahová konfrontace s evangeliem. K tomu patří poskytování prostoru pochybnosti a kritickým dotazům.

Spiritualita spasení

Spiritualita stvoření

Základní zkušenost: být oddělen (rozpor, roztržka, odcizení, vina, spravedlnost, útlak, přechodnost, změna)

Základní zkušenost: být jedno, fascinovanost, radost ze stvoření, narození, rozvoj, plodnost

Touha po .domově", po překonání odcizení, po odpuštění, po spravedlnosti

Touha: prohloubení základní zkušenosti

Spíše mužské, otcovské - Spíše ženské, mateřské

Spíše dějinně lineární - Spíše cyklické, opakované

Spíše orientováno na vinu popř. nespravedlnost (utrpení)

Spíše orientováno na moudrost a pořádek ve stvoření (.a hle, bylo to velmi dobré")

Smrt jako následek hříchu popř. nespravedlnosti

Smrt jako návrat do koloběhu života

"Zázrak" spíše jako speciální, neobvyklá událost (zázrak jako něco neobyčejného popř. jako spasení z nouze

Bytí zde je samo o sobě "zázrak"

Velký význam nestálých pochodů (zjevení, spasení, setkání, rozhodnutí)

Velký význam stálých pochodů (růst, prospívání, rozvoj, vývoj, zrání)

Důvěra, poslušnost, obrácení (pokání), lítost, následování

Důvěra, krása, tvořivost

Dějinně vždy v popředí: Askeze, sebeovládání, disciplína, ale také "letniční" druhy her

Dějinně často v popředí: vášeň, extáze ale také: klidné, meditativní druhy her

Sexualita bývá často pro náboženství problémem

Sexualita je podstatná forma vyjadřování náboženství

Pravá autorita smí a chce být prověřována kritickými otázkami. Člověk nemůže prokázat pravdě žádnou lepší službu, než ji ze všech stran zpochybňovat, aby se prokázala její pravdivost. (Eberhard Jüngel). Vždy se dá klást nově elementární otázka: .Co přesně mě na evangeliu přitahuje a přesvědčuje?"

Priorita biblických zaslíbení

Je rozvíjející se víra dětí a mládeže motivována spíše strachem nebo spíše splněním modlitby? To je rozhodující pro další nasměrování. V tradiční křesťanské výchově hrál enormní roli stálý poukaz na .Boží trest". Strach z Boha byl základní pilíř křesťanské tradice.

Bohužel ještě dnes prožívají mnohé děti a mladí lidé Boha především jako kontrolní orgán: .Když tě nikdo nevidí, Bůh tě vidí." Radost z Boha potom není ten jednoznačně dominující pocit. Převládající jsou pocity strachu, nesmělosti, vyhnání a zahanbení. Bůh je prožíván spíše jako břemeno a tlak, jako povinnost a omezování. Tím nosným slovem není .důvěra", ale .poslušnost". A neposlušnost se trestá. Tento druh křesťanství vede ke snižování pocitu sebehodnoty a udržuje mnoho lidí slabými a malými. Bůh těchto křesťanů dělá s pocity viny u lidí průhledné obchody.  Naproti tomu patří k základním poznatkům reformační teologie, že Boží zaslíbení - evangelium - je tím rozhodujícím v Bibli. Zaslíbení Bible jsou důležitější než přikázání a varování. Také deset přikázání začíná jedním zaslíbením. Přikázání a varování Bible se mají chápat směrem od zaslíbení, ne obráceně. Stojí ve službě zaslíbením. Pouze zaslíbení mohou stvořit víru.  Přikázání a varování ovšem hrají v Bibli nezastupitelně důležitou roli. Mají nám pomoci k tomu, abychom vzali zaslíbení ve všedním dnu opravdu vážně a žili podle nich, ale nemají funkci být důvodem naší víry. Jsme .děti zaslíbení". To v nás vytváří jistotu spasení. To dělá naši víru šťastnou a motivovanou splněním modliteb.

Nestaneme se křesťany tak, že se podrobíme nějaké náboženské autoritě nebo bezvýhradně uznáme poučky a vyznání, nýbrž tak, že v našem srdci povstane touha spolehnout se na Boží zaslíbení. Tato víra vzniká ve svobodě.  .Kdo věřit musí, ten nevěří." (Martinus Langerveld). Víra není prožívána jako omezující, ale jako uprostraňující a osvobozující, jako pramen bezpečí a naděje.

Připravenost k pochybnostem

Víra motivovaná splněním modlitby se ovšem může rozvíjet chybně. Může být - v rozdílných stupních - egocentrická, narcistická a určovaná přáními.  .Bůh je dobrý Bůh". Tím je často míněno: On je užitečný Bůh. Je dobrý pro obchodní úspěch a kariéru. Víra se stává vstupenkou do výhodného života popř. místa v nebi. Modlitby jsou převážně vztahovány na sebe, nebo se člověk vůbec modlí pouze v nouzi či nedostatkové situaci. Člověk se ptá: .K čemu je mi víra? Co mi přináší?" Bůh mi posílá smysl, odpuštění hříchů, jistotu a naději po smrti. Co chce člověk víc? Člověk by byl hloupý, kdyby nebyl křesťanem. K obrazu, jaký by měl být Bůh, se přidružuje většinou vytoužený obraz Bible. Bible musí být bez protikladů a rychle použitelná. Má mi zprostředkovat jistotu, kterou potřebuji. Neústupnost, s jakou mnozí křesťané toto chápání Bible obhajují, by mohla primárně stát ve službě jejich vlastním zájmům.

Převážně na sebe vztažená a přáním určená je víra tehdy, když chce obejít posouzení sebe sama. Je pro mě Bůh kompenzací deficitů? Je pro mě důležitý také kvůli sobě samotnému, nebo jen kvůli jeho darům popř. kvůli mým výhodám? (srov. Job 1,9)? Víra určovaná přáními si potřebuje proti pochybnostem a kritickému myšlení vytvářet imunitu.  Že v samotné víře mohou hrát notnou roli potlačování, komplexy, projekce, že vlastní poznání víry je podmíněno perspektivou a kulturou a že .poznáváme zčásti" (1 K 13,9), bude moci ten, koho se to týká - jestliže vůbec - jen těžko a nerad uznat.

Psychicky zdravá víra je naproti tomu podstatně určena úsudkem a schopna odevzdanosti. Má také sama od sebe zájem na tom, být kriticky prověřována (např. pomocí psychologie nebo teologie). Je připravena se opravit a je schopná sebekritiky. Člověk, kterého se to týká, je s to přijmout se svou vírou i nevýhody. A zůstává oslovitelný pro výzvy, které k němu přicházejí skrze utrpení, nouzi, zármutek a nespravedlnost ve světě.

Pohled na celou skutečnost

Evangelium Ježíše Krista platí pro celou skutečnost. Proto jsou podvyvinuté ty druhy víry, které vztahují relevantnost víry pouze na částečné okruhy skutečnosti. Existují křesťané, kteří proměňující sílu víry skoro výhradně ohraničují na osobní okruh popř. na nejbližší lidské vztahy. Žijí svoji víru v rodině, biblickém kroužku, společenství, ve třídě, v přímých kontaktech s lidmi. Strukturní otázky sociální a hospodářské spravedlnosti, veřejné zodpovědnosti, zodpovědnosti za vzdělání a diakonické zodpovědnosti církve vylučují právě tak jako otázky role politiky, vědy a umění atd.  Jejich víra neintegruje všechny okruhy lidské zkušenosti. Žije ve zvláštním náboženském světě, ve výklenku a tvrzi. Tím zůstává tato víra pozadu za univerzální bohatou šíří Ježíšova zmrtvýchvstání.

Pravost a poctivost

Psychicky zdravá víra se prokazuje tím, že věřící člověk není odkázán na to, si něco namlouvat. Může si přiznat své opravdové pocity: Pochyby, pokušení, vyprahlost, ztrátu nadšení, změny ve vlastní víře, konflikty s ostatními věřícími, hnutí pýchy, závisti, nenávisti a pudů. Nemusí mluvit o .vítězství víry", když se mu daří špatně. Víra je zakořeněna v prožívání, a není překrytím prožívání (Grom).

Činí citlivým ke stále autentičtějšímu sebevnímání.

Z Brennpunkt Gemeinde 5/95 přeložila Jitka Váchalová

Proč nacházejí mnozí lidé větší útěchu u psychoterapeuta a v televizních pořadech typu Tabu (TV-talkshows) než v církevních zpovědnicích? 

Profesor Paul M. Zulehner: To jistě nějak souvisí s nechutí dnešních lidí nechat si trvale určovat život. Církev zde platí účet za staleté poručníkování.  Myslím si však, že zde jde o dlouhodobý vývoj: Lidé se stáhli ze všech autoritářských institucí, vzali život do svých vlastních rukou. Zvláště v posledních dvaceti letech. Úpadek zpovědi se zcela kryje s úpadkem autoritářství v naší kultuře. Přičemž autoritářství znamená: Pravdu má ten, kdo je nahoře, a já podrobuji svůj život cizímu řízení. I kněží byli viděni jako zástupci autoritářství a ne jako zástupci osvobození a uzdravení. Byli viděni jako zástupci kontroly.

Ztratily se současně i pocity viny?

Vůbec ne. I nyní se lidé samozřejmě proviňují, ale se svou vinou většinou zůstávají sami. Ve svém úsilí o svobodu si totiž mysleli, že už nebudou odkázáni na pomoc druhých lidí. Vina však hryže lidi i dnes, a někdy působí i nemoc. Objevuje se potřeba uzdravování. Tu neobjevila Help-TV, ale primárně se obrátila k oněm povoláním, která skutečně nahradila kleriky jako zpovědníky, totiž k terapeutům.

Zpovědi tedy nepřestaly, ale pouze našly novou formu? 

Ano. Staly se více poradenstvím a doprovázením v životě. Nejlepší terapeuti ovšem říkají, že na jednom místě nemohou dál, totiž tam, kde nemohou zvěstovat smíření ve jménu Božím. Lidé si i dnes říkají: .Tak, a teď potřebuji ještě svátostné odpuštění." Lidé poznávají, že poradenství je sice dobré, ale že je skvělé, když se jim řekne: .Máš cenu před Bohem". Tato potřeba se vrací. Ovšemže zcela diskrétně a v nových formách a nikoli vždy hned ve zpovědnicích.

Nevidíte nebezpečí v tom, že si lidé už nic nenechávají jen pro sebe, že si nic nevyřeší sami?

Nad tím mám také rozpaky. Ale televizní zpovědi je beztak schopen jen určitý typ osobnosti. To jsou lidé se zcela nízkým prahem komunikace. Do televize jde přece pouze ten, kdo už ztratil stud nebo ho nikdy neměl. Myslím, že se to velmi rychle opotřebuje. Lidé mají bezpečný instinkt pro to, že mediální zveřejnění nemá léčebnou sílu, kterou hledají. A právě tam, kde se jedná o vinu, je člověk velmi zranitelný, a odtud plyne povinnost k intimitě.  Lidé brzy přijdou na to, že se zde dělá z viny divadlo, show. To, co se děje v televizi, není v podstatě nic jiného než intimní monstrproces. Je úžasné vidět, že naše liberální mediální společnost produkuje to, co už komunismus zneužíval jako mocenský prostředek proti člověku, totiž obscenitu viny a prostituci viny. (. . .)

Touto cestou nikam nedojdeme. Musíme opustit autoritářskou pastoraci, která člověka pouze hlídá, místo aby mu sloužila uzdravením. Pak lidé zase přijdou. Ze své osobní zkušenosti vím, že lidé chtějí mluvit. Myslím si, že třeba jezuita Pater Martin, který nabídl zpověď přes internet, může vybudovat první mosty. Je možné, že práh k duchovním pastýřům je i přes anonymitu velkoměst ještě pro mnohé nepřekročitelný. Snad bude internet takovou první cestičkou, po níž se lidé odváží přijít. Pak se třeba i posadí tváří v tvář.

Má-li se zpověď vyrovnat terapeutickému rozhovoru, je třeba někoho, kdo umí pomoci a potěšit. Umí to kněží?

Nedostatek farářů vede k tomu, že zbývá stále méně času pro takovéto léčivé a pomáhající rozhovory. Můžeme to studenty učit sebevíc, ale nic nepomáhá, nemá-li dotyčný potom dostatek času. Přirozeně se ve výuce pastorální psychologie na universitě snažíme, aby uzdravující stránka svátosti smíření vystoupila trochu do popředí. Dříve musel kněz vědět, které jsou hříchy a které jsou rezervovány biskupovi, a pak se ještě naučil, jak probíhá příslušný rituál. V popředí stál soudce, který pátrá po hříchu, a pak se dívá, jak jej může zase uvést do pořádku. Nejde však vůbec o to přivést něco do pořádku. Je třeba dát šanci životu, aby se rozvinul.

Furche, 15. 2. 1996, přel. -jv-

Mohučský profesor Friedrich Beisser se v časopise Kerygma und Dogma vrací k diskusi o tom, zda Mk 10, 13-16par není přece jen textem svědčícím pro křest dětí. To bylo v diskusi, vedené zejména intenzívně v šedesátých letech, zpochybňováno, prof. Beisser však soudí, že neprávem. Slovo křest samo v perikopě není, protože u Mk křtí před velikonocemi pouze Jan. Slov, které na křest ukazují, tu však je na malém místě podezřele mnoho. Je zde situace rodičů přinášejících děti (votum baptismi?) a zakazujících učedníků, je zde vzkládání rukou (odkaz k Duchu?), především je tu však výraz Nebraňte, který patří k terminologii křtu: Skutky 8,36 (Co brání, abych byl pokřtěn?). Hlavním argumentem pro křestní interpretaci textu však je to, že spor markovských obcí o křest dětí se nejlépe nabízí jako "zasazení do života" výše popsané situace. Jiný výklad vede k banalizaci textu - to, že se spor, který za tímto místem stojí, nemohl týkat pouhého žehnání dětí, je vcelku samozřejmé. Ježíšova odpověď ukazuje, že tu nejde o nic menšího než o království Boží. Představa, že první křesťané odkládali křest dětí "až budou dospělé", je neudržitelná, protože oni nepočítali, že by svět mohl existovat ještě tak dlouho. Silné eschatologické očekávání svědčí pro neodkládání fundamentálního kroku, jímž se vstupuje do Božího království.  (Představa, že děti jsou "nevinné" a křest nepotřebují, je až novověká.)

Ježíš ostatně celý problém obrací: Problémem nejsou děti, ale dospělí.

V roce 1964 založil muž jménem Jean Vanier společenství .Archa", společenství zaměřené na pomoc mentálně postiženým lidem. O svých zkušenostech, názorech i o vývoji společenství hovoří sám zakladatel v knize .Archa chudých".

Ačkoliv je to muž velkého formátu, Jean Vanier svou pozornost zaměřuje k nepatrnosti. Mluví o opuštění žebříku směřujícího k úspěchu, o tom, že je třeba být spíše skrytý než nápadný, vybízí k volbě chudoby, kterou upřednostňuje před bohatstvím v materiálním smyslu. Slabost a bezmoc chápe jako místo, kde jedná samotný Bůh. Tato slova mohou někdy vyznívat jako jakási křesťanská klišé, která nemají nic společného s realitou. Nicméně u Vaniera jsou podložena skutečným životem, vyzařuje z nich opravdovost, jež nám dovoluje uvěřit v pravdivost tohoto sdělení. Jsou to slova vyjadřující ideál .Archy". A tímto ideálem je podle Vaniera jednoduše pokus uvést zásady evangelia do praxe.

Roku 1964 se Vanier a jeho duchovní vůdce dominikán Thomas Philippe rozhodli .začít cosi" s dvěma mentálně postiženými muži. Protože se společenství rychle vyvíjelo, začalo .více či méně vědomě" přebírat zkušenosti tří podobných komunit v Severní Americe (Benedict Labre House z Montrealu založený Tony Walshem, newyorský .Katolický dělník" založený Dorothy Dayovou a Dům přátelství založený Catherine Dohertovou).  V těchto třech komunitách žili v chudobě laici s bezdomovci, s ubožáky z ulice. Od začátku bylo jasné, že .srdcem Archy" budou lidé se slabšími intelektovými schopnostmi. Společenství postupně pronikalo i do dalších zemí a nyní ve 25 zemích světa funguje přes 100 center Archy. Hnutí má charakter nejen ekumenický (sdružuje křesťany různých vyznání), ale i mezináboženský (vzhledem k účasti muslimů a hinduistů). Takový .růst" se však neobejde bez stinných stránek, takže Vanier popisuje i některé krize, které připomínají lidskou slabost: problémy života v ekumenických a mezináboženských střediscích, trauma lidí opouštějících komunitu, deziluzi, střety osobností, napětí, které někdy vzniká mezi smyslem povolání a nezaujatým profesionalismem. Není snadné žít evangelní vize v komunitě.  Nicméně jedno je jisté - Archa rozesela po celém světě drobné jiskry, takže po celém světě plápolají její plamínky živé lásky.

Z myšlenek zakladatele Archy

Jean Vanier promluvil na univerzitě v Torontu o svých zkušenostech za dobu od založení Archy. Nabízíme Vám některé jeho myšlenky:

.Naše společenství Archa v Kalkatě se nachází v oblasti, kde jsou na jedné straně muslimové, na druhé hinduisté a mezi nimi naše malé společenství.  Jak si dovedete představit, existuje zde určité napětí, ovšem v našem společenství žijí muslimové, hinduisté a křesťané různých vyznání společně. Čili společenství je možné. Rozdíly nepředstavují nutně nebezpečí a hrozbu, ale mohou být i přínosem.

Uvnitř každého člověka je lidské srdce, zraněné srdce. V Betánii jsme viděli slzy matky, jejíž dítě trpělo psychózou. Její slzy jsou tytéž jako slzy kteréhokoliv jiného člověka. Jsou to slzy naší solidarity. Všichni jsme spojeni bolestí a ještě něčím, co je společné každému z nás - a sice touha být milován.

Má naděje dnes není ukryta v penězích, ani v politických organizacích, nýbrž moje naděje je v lidech, protože jsem viděl, že se lidé mohou měnit.  Jejich srdce může být zasaženo, může se otevřít a nastoupit cestu odpuštění, cestu akceptace jeden druhého.

Duch Boží je přítomen mezi námi, probouzí a volá ochotné lidi, rozvazuje provazy, jež nám brání zakusit přítomnost Boha v našem životě a v našem světě, aby se každý z nás mohl stát touto Boží přítomností.  A moje naděje je v Ježíši. Co mě vždy hluboce zasáhne, je, když přemýšlím o Ježíši, jak umývá nohy svým učedníkům. Uprostřed večeře odkládá oděv a pak pokleká k nohám svých učedníků. Na Petrovo důrazné: .Ne!" reaguje:

.Kdybych ti nyní neumyl nohy, už by mezi námi nic nebylo, už bys nebyl mým učedníkem, už bys nebyl mým přítelem." A potom dodává: .Učinil jsem to jako příklad pro vás, to je to, co musíte dělat, mýt jeden druhému nohy. Budete-li to konat, blaze vám." Moje naděje není v přísném mocném Bohu, ale v Bohu, který se stal malým a říká každému z nás: .Potřebuji tě. Věřím ti. Chci k tobě přijít a žít v tobě, protože jsem plakal nad tímto zkaženým světem, nad lidmi, kteří jsou drceni a zraňováni. Plakal jsem nad všemi nespravedlnostmi našeho světa, v němž je tak mnoho nenávisti a bariér mezi lidmi. A potřebuji tě, abys byl člověkem pokoje, člověkem společenství, člověkem měnícím svět ne prostřednictvím moci, nýbrž vlastní zranitelností." To neznamená, že nemusíme pracovat na změnách struktur. Potřebujeme moudré a schopné lidi, kteří vědí, jak napravit poměry v Jižní Africe, v Izraeli, v Palestině a v Severním Irsku. Ale potřebujeme rovněž něco prostého: naučit se mýt nohy jeden druhému, pomáhat lidem povstat.  Ježíš žije v našem nemocném světě. Je něžným milencem, který nám přichází umýt nohy, který přichází odstranit z našich srdcí vše nečisté, dovést nás do svého společenství.

Nikdo z nás nemůže udělat nic sám, na vlastní pěst, potřebujeme jeden druhého, potřebujeme slabé i silné, slabé odhalující slabost silných a silné odhalující sílu slabých. A ve vzájemné lásce vycházíme evangelizovat svět.

A ještě více: umožňujeme nechat sebe samotné evangelizovat, proměnit, dovést k tajemství společenství a zranitelnosti, kde objevíme přítomnost Boha."

Mezinárodní ekumenické společenství se letos sejde v týdnu od 5. do 12.  srpna na své 29. konferenci v belgické Lovani (Leuven). Mottem letošní konference je Pavlova výzva "Žijte jako děti světla" (Ef 5,8).  Liturgická slavení v rámci konference proběhnou v duchu tradice IEF. Ta nespočívá v žádné specifické ekumenické liturgii, nýbrž v duchu ekumenické spirituality mohou účastníci zakusit několik různých křesťanských liturgií.  V úterý 6. 8. se zahájí římsko-katolickou bohoslužbou na zmíněné téma. Ve středu bude následovat liturgie belgické protestantské církve ("Vy jste světlo světa", Mt 5,14) a ta bude v pátek vystřídána bohoslužbou anglikánskou (.Kdo mne následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života", J 8,12). V sobotu bude bohoslužba luteránská ("Dokud máte světlo, věřte v to světlo, abyste byli děti světla," J 12,36) a týden bude zakončen pravoslavnou bohoslužbou v neděli ("Zazáříte jako hvězdy ve vesmíru", Fp 2,15). Program zahrnuje návštěvu Mechelenu (katedrála) a bude proslovena řada přednášek a uspořádán večer "Křesťanské církve a Evropa" (Prof. Kerkhofs).

IEF chce až 20 účastníkům ze zdejšího česko-slovenského regiónu uhradit polovinu jejich pobytových nákladů, jejichž plná výše činí přibližně 500 DM (na hlavu). Je třeba vědět, že IEF nemá žádné sponzory a jeho akce nejsou nikterak finančně podporovány církvemi, jejichž separaci chce překonat.  Budou to tedy jednotliví západní členové IEF, kdo přispějí k částce cca 5000 DM, kterou by naše účast mohla být dotována. Nepřipadá-li nám tato suma až zase tak vysoká, pak si musíme uvědomit, že obdobně chce IEF přispět Polákům, Maďarům, Rumunům a dalším, kteří poté, co čas (železnou) oponou trhnul jsou sice svobodní, ale (ekonomicky) nazí. Český či slovenský účastník by tedy měl počítat s účastnickým poplatkem, jehož výše je zatím odhadována na cca 250 DM.

Zájemci se mohou přihlásit u Heleny Blaženínové, 252 31 Všenory 178.  Poznamenejme ještě, že letošní celoevropské setkání je poslední. Od příštího roku počínaje bude IEF konat vždy několik menších setkání, která jistě nebudou nikomu uzavřena, ale budou hlavně určena pro regiony přilehlé k místu setkání. Náš región podal projekt "Ecumenism in the open air", který chce ekumenickou spiritualitu rozvinout přírodě a zkombinovat ji trochu s turistikou. Vše naznačuje, že IEF projekt přijme.

Glenn a June vstoupili do obchodu. Bylo patrné, že dosud nebyli v takovém zářícím světě. Jejich oči si jen zvolna přivykaly na ten luxus, na to úžasné kouzlo krásy. Elegantní prodavač ochotně nabídl:

• Hledáte něco konkrétního?
• Ano, dárek pro svou ženu.

Prodavač jim ukázal rozličné, přímo výstavní kusy. Glenn pohlédl na cenu a zeptal se:

• To je vdolarech?
• Ano, pane.

Jeden prstýnek stál více než Glennův měsíční plat a jeden náramek dokonce přesáhl jeho roční příjem. June se po chvíli zeptala svého muže:

• Ti, kdo se obdarovávají takovými šperky, opravdu se mají rádi tisíckrát víc než my?

Glenn se obrátil k prodavači a řekl:

• Nevím, proč jsme sem přišli, možná se jen tak na chvilku zasnít. Když jsme vstoupili, musel jste poznat, že si nemůžeme dovolit nic zvaší nabídky, ale byl jste knám laskavý a prokázal nám úctu. To je pro nás skutečný dárek a děkujeme vám za něj.

Na chodníku mezi lidmi spěchajícími sem a tam se Glenn s June vášnivě objali:

Krásné narozeniny, June, mám Tě rád. Chci, abys věděla, že i kdybychom měli dost peněz, nic z toho pro Tebe nebylo dost dobré.

. . . Občas mám chuť Vám poslat příspěvek na téma: .Co všechno musí člověk v kostelích vydržet," ale pak si říkám, že raději pošlu něco pozitivního (L. S., Praha)

. . . po zkoušce z (kazuistické) morálky jsem si vzal starší čísla Getseman a zlepšoval si čtením náladu (V. M., Olomouc)

. . . Divák neznalý věci mohl "rozpoznat", kdo vlastně v době totality pracoval a představoval církev v podzemí. Podle pořadu to byl pan kardinál Vlk a několik dalších kněží bez státního souhlasu. Do pořadu byl jen okrajově zapleten Dr. F. M. Davídek. . . (k programu ČT se vyjádřil A.Z., Horní Štěpánov)