„Teprve když ostře pocítíme, do jaké míry jsme ve svých lidských způsobech reagování - a to i reagování na zjevení - v našich lidských způsobech myšlení - a to i v smýšlení o dogmatu, nutně odlišní od svatého Pavla nebo Origena, od Tomáše Akvinského nebo Bossueta, od mnicha z Thébské pouště, středověkého řemeslníka nebo nového čínského konvertity, pak teprve pocítíme v celé hloubce, jak důvěrné společenství máme s nimi všemi v témže dogmatu, z kterého žili oni, jako z něho žijeme my dnes."
Henri de Lubac
Jak chápat katolicitu dogmatu v kontextu práce Henriho de Lubac? Odpovědět na tuto otázku se budu pokoušet následujícími řádky. Řecké katholikos znamená všeobecný, univerzální. Jak blíže pochopit univerzalitu pomůže Lubac, když říká: .Nuže, pojem „univerzální" je něco jedinečného, ojedinělého a nesmí se to zaměňovat s nějakým celkovým souhrnem.-1 Katolicita je zde zřejmě chápána jako něco zvláštního, něco více než pouhý seznam, souhrn, výčet čehosi. Zřejmě ona univerzálnost je něčím kvalitativně obohacujícím. Katolicitu asi nelze pojímat obecně a odděleně od pojednání o církvi, k níž tato charakteristika patří. Proto i citace z Lubaca bude v této souvislosti. Když mluví Lubac dále o katolicitě církve, na příkladech ukazuje jedinečnost.
„Církev není katolická, protože je v přítomnosti rozšířena po celém povrchu země a že má velké množství příslušníků. Byla katolická v dobách, kdy se zdálo, že se utopí v ariánských vlnách, a bude katolická i zítra, i kdyby jí masové odpady přivodily ztrátu skoro všech jejích věřících. Katolicita není podstatně záležitostí zeměpisnou ani matematickou. I když je pravda, že se nutně musí rozvíjet v prostoru a musí být v očích všech zjevná, není přesto jsoucnem hmotným, nýbrž duchovním. Je to především něco, co je uvnitř církve, tak, jako svatost."2
Jako podstatný rys katolicity lze tedy chápat její místo v nitru církve a její duchovní povahu. Avšak co s otázkou, zda onu duchovnost katolicity nelze chápat jako určité sjednocení viditelného působení katolické církve s jejím „působením" tajemným? Podle řeči o katolicitě v protikladech lze soudit na to, jak se katolicita projevuje. Jsou pak právě ony protiklady součástí smyslu katolicity?
Dále budu pracovat s tím, že katolicita je obecnost svým způsobem jedinečná. Taková obecnost, v níž se prolínají pluralita a jednota a tvoří něco kvalitativně bohatšího. Katolicita patří k něčemu, co se niterně dotýká církve, má duchovní povahu a zároveň se projevuje navenek. V řeči o katolicitě nelze klást důraz na společenskost a zároveň sjednocení přehlédnout. Lubac tento důraz zmiňuje obrazem o církvi, kde každý národ zpívá Stvořiteli svým jazykem. Střed pak tu neleží ve společném jazyce, ale ve společném smyslu užívání jazyka - oslavě Stvořitele. Obraz končí zmínkou o vzkříšeném Kristu, který se zjevuje svým přátelům, bere na sebe podobu všech ras a každý ho slyší ve svém jazyce."3 Tento Kristus pak není kamennou soškou, která by měla stát ve všech kostelích světa.
Lubac předkládá, že katolicita církve není vždy viditelnou a reálnou zkušeností. Upozorňuje na Origena, pro kterého obecnost nemůže být stávajícím stavem, jestliže se církev ještě nerozprostírá po celém světě. Toto upozornění lze pochopit, když se vzdáme dobové origenovské představy o nutnosti celosvětového rozložení církve. Např. tak, že katolicitu lze chápat nejen jako stav, ve kterém se církev nachází, ale zároveň jako prostor, ke kterému má směřovat. Může to být cesta jak se zbavit sebeoslavných tendencí.
Jestliže katolicita byla dosud zmiňována v ohledu na její společenské rysy, bude následovat přechod ke katolicitě ve vztahu k nauce obecně a ve vztahu k dogmatu, což je samotné jádro práce. Henri de Lubac svou knihu rozčleňuje do tří částí (nazvěme je takto: základní kameny křesťanství, křesťanství v dějinách a nynější situace = 60. léta), k nimž přidává přehled textů, o které se zvláště opírá. Nejedná se o nadbytečnou práci, nýbrž právě tyto texty Církevních otců i dalších myslitelů jak z křesťanského východu, tak ze západu ukazují na zakotvenost v tradici, která k úvahám o katolicismu patří. Vztah k tradici Lubac trefně vystihuje v následující větě: „Věrnost tradici není ostatně nikdy otrockým opakováním."4 Právě tvůrčí navázání na tradici, které stále zůstává věrností tradici se dá chápat jako katolický rys vztahu k nauce.
Krásným příkladem tvůrčího přístupu, který čerpá z předcházejících zdrojů může být křesťanský starověk a praxe jeho teologů, kteří se nebáli použít pojmů z filosofie při promýšlení svých dogmat. Tento vstřebávající postoj, který však není synkretismem může vycházet z hlubokého pochopení významu katolicity. .Naši protivníci se domnívají, že naše učení záleží v jistém počtu pravd a zásad, vydaných v jisté chvíli v úplně hotovém stavu, které nebyly před Kristovým příchodem postupně objasňovány. Odmítají všechno, co nalézají také u farizeů a pohanů. My naopak připouštíme, že církev, tak jako Áronova hůl, pohlcuje hady kouzelníků. Oni se stále pachtí za původní a mýtickou jednoduchostí, my spočíváme v katolické plnosti.-5
Hledat katolicitu dogmatu v Lubacově knize v přesných definicích je bláhové, přesto je názor autora patrný. Rozdělme nyní pozornost na dvě oblasti katolicity dogmatu. Katolicitu obsahu dogmatu (Rozumí se tím, že dogma svým obsahem sdělení nese v sobě katolicitu, že jeho obsah je univerzální, obecný.) a katolicitu přístupu člověka k dogmatu. (Znamená, že lidé, kteří mají ve společnosti různý přístup k dogmatu se chápou jako celek. Znamená to, že přístupy k dogmatu s odlišným důrazem se nemusejí navzájem vylučovat, právě naopak tvoří celek. A to celek kvalitativně bohatší, než jednotlivé přístupy.)
Nyní k ilustraci pojmu katolicita obsahu dogmatu. Lubac ve své kapitole věnované dogmatu mluví o podivuhodnosti stvoření člověka k božímu obrazu. I jeden i všichni v sobě nesou boží obraz. „Ve všech je týž obraz (Atanáš, Řehoř Nysský). Všichni mají tutéž tajemnou účast na Bohu, která je dělá duchovními a která zároveň uskutečňuje mezi duchovními bytostmi jednotu."6 Právě tato část ukazuje na katolicitu v samém obsahu dogmatu. Představu o tom, jak může vypadat katolický přístup k dogmatu (ve výše zmíněném významu), si můžeme udělat z následujícího srovnání. Když Lubac mluví o apoštolech Pavlovi a Janovi a jejich odlišných obrazech církve, zdůrazňuje, že jejich osobní pohled není na úkor celkovému obrazu o smyslu církve. Dva různé obrazy - církev jako tělo s mnoha údy a církev jako réva s Kristem - „kmenem" a lidmi - „ratolestmi" - tak vytvářejí daleko plastičtější výpověď o církvi. Přístup, kdy se dva obrazy o skutečnosti navzájem nevylučují, ale jsou oba její součástí, považuji za katolický.
V části knihy, kde se Lubac zabývá současným stavem katolicismu (míněna je doba 60. let), lze hledat problémy v přístupu k dogmatu, vyskytující se i v naší situaci doma, i naznačení jejich řešení. V době napsání knihy vidí Lubac kontroverzi a spory mezi teology zvláště negativně. Situaci popisuje větou: „Je velké neštěstí, že jsme se naučili katechismu proti někomu."7 Míní obranné postoje proti Lutherovi, které jsou zakotvené v katechismu.
Situaci není třeba vztahovat pouze na Luthera, nýbrž se dají najít i aktuálnější paralely např. v obranném postoji církve vůči světu i v kontroverzních postojích teologů jedné církve mezi sebou a pod. S ohledem na tuto situaci se Lubac dostává k úvaze o bludu a poznamenává, že blud je sice pro pravou nauku příležitostí k pokroku, ale nese s sebou nebezpečí pokroku jednostranného, příležitost k novým bludům.8 Právě se zřetelem na blud Lubac připomíná nebezpečí přílišného vyhledávání kontroverzí pro teologa:
„Ve svém postoji proti bludu se staví skoro vždycky více nebo méně, ať chce nebo nechce, do pozice bludaře. Často přijme otázky, které mu bludař klade, takovým způsobem, že sice nesdílí jeho bludy, ale může dospět k tomu, že nepřímo učiní svému protivníkovi ústupky, které jsou tím těžší, čím otevřeněji mu odporuje."9 V souvislosti s řečí o katolicitě přístupu k dogmatu je třeba říci, že katolický přístup k dogmatu by mohl předcházet zbytečným kontroverzím, zaměňováním části nauky za celek, obzvláště pak praktickým důsledkům všech těchto postojů. Rovněž přijetí odlišností v našem vztahu k dogmatu je lékem, jak říká Lubac v úvodním citátu (na začátku článku). Tragickou situaci zaměňování části za celek uvádí Lubac v souvislosti s katolicismem ve vztahu k církvi, proto pro něj uvádí jako léčebný postup zaměření se na dogma o tajemném těle. Lze tento obraz nějak převézt na vyléčení vztahu k dogmatu?
Lubac ve své knize nezastírá, že lze ve zjevení najít dvojici tvrzení, která si odporují. I dogma se tak stává pro něj řadou paradoxů, které vyvádějí z míry přirozený rozum a volají ne po nemožném důkazu, ale po uvážlivém odůvodnění.10 Dogmatický paradox, který takto vnímáme, nás nutí všimnout si přirozeného paradoxu, jehož je výrazem, a řešit situaci. Do zkoumání paradoxnosti situace se asi nemůže pustit člověk, který je předešlými názory vázán natolik, že pokládá paradox za nepřátelský, ohrožující víru. Představu o zdravém vztahu k dogmatu velmi krásně vysvětluje současný autor J. L. Segundo v knize Osvobození dogmatu. Mluví o svobodném vztahu k dogmatu a dokonce pak podle něj samo dogma potřebuje svobodu.
V hledání opravdové katolicity dogmatu, zdravému přístupu k němu ve snaze po překonání všech jeho paradoxů, které svádějí zaměňovat jednu část za celek, zužovat obsah a nakonec prakticky vedou k rozdělování lidí a jiným neštěstím, může pomoci následující vyjádření i jeho praktická aplikace: „Staví-li se něco proti sobě, je to ve skutečnosti spjaté, a to nejživějším poutem, poutem vzájemného doplňování."11 Přijetím takového vztahu k dogmatu, který umožní přijmout dvě protichůdná vyjádření jako ta, která obohacují poznanou pravdu, znamená objevit něco z jeho katolicity.
Literatura:
Henri de Lubac, 1995, Katolicismus, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství
Juan Luis Segundo, 1992, The Liberation of Dogma, USA, Orbis, str. 3-15
Henri de Lubac: Katolicismus, str.1 r.21
2 tamtéž, str. 21
3 tamtéž, str. 157
tamtéž, str. 4 164
5 tamtéž, str. 273, převzato z: Critical and Historical Essays,12: Milman‘s Christianity (1871), díl 2, str. 231-234
tamtéž, str. 6 10
7 tamtéž, str. 166
tamtéž, str. 8 166
9 tamtéž, str.168
10 tamtéž, str. 179
tamtéž, str. 11 181