Vzájemné uznání křtu mezi jednotlivými křesťanskými církvemi a zásada jeho neopakovatelnosti je základní podmínkou jakékoli ekumény. Problém „překřtívání" se však nevyskytuje pouze v Církvi bratrské, na kterou je zaměřen tento článek. Redakce ví o případu, kdy jedna dívka byla nedávno před svatbou znovu podmínečně pokřtěna katolickou církví, ačkoli dva roky před tím byla řádně pokřtěna v CČSH. Tedy v době, kdy již byly podepsány dohody o vzájemném uznání křtu mezi oběma církvemi.
Úvod
Církev bratrská chápe sebe samu jako denominaci evangelikálního zaměření s význačně vyznavačkami rysy. V letech po pádu totality došlo k výraznějšímu oživení misijních aktivit. Je logické, že s příchodem nových lidí do sborů Církve bratrské bývají častěji na pořadu bohoslužeb i shromáždění křestní. A otázka křtu se stává aktuální i v prostoru ekumenického dialogu s ostatními denominacemi.
1. Popis situace
Na počátku práce je nutno uvažovat obecné důvody, které mohou vést k praktikování překřtívání a které samy o sobě přesahují denominační rámec. Denominační rámec však předznamenává způsob vyrovnání se s nimi. Prvním zdrojem napětí může být situace, kdy byl člověk pokřtěn jako nemluvně v některé z denominací, které jsou z pohledu evangelikálního prostoru označovány jako „lidové církve". V tomto případě rodinní příslušníci křtěného nemuseli nutně být praktikujícími věřícími. Z doby totality jsou dokonce známy časté případy, kdy rodiče dítěte byli atheisty a křest byl udělen např. na přání prarodičů nebo tzv. „z úcty k tradici". Takto pokřtěný člověk se pak setká s živou vírou. Pro případ překřtívání je typické, že k tomuto setkání dojde v prostoru jiné denominace než té, v níž byl pokřtěn. V daném případě je velice často zpochybněna jeho víra v platnost svátosti. Protože křest je svátost, která předpokládá přítomnost víry, je položena otázka, čí víra byla v případě udělení svátosti přítomna. Z důvodu jiných věroučných koncepcí a jiné definice pochopení svátostí není uvažováno hledisko, že udělení křtu by mohlo mít pozitivní vliv na život pokřtěného a na jeho rozhodnutí právě pro cestu křesťanského následování. Protože nově příchozí nemá zpravidla dostatek informací a seriózní teologické vzdělání, je přirozené, že v otázce udílení svátostí důvěřuje duchovnímu poznání vedení svého sboru (či farnosti). Způsob, jakým je tímto vedením informován, má přímý dopad na skutečnost, zda onen člověk dojde či nedojde k závěru, že jeho křest přijatý v době, kdy byl nemluvnětem, byl či nebyl platný. Je tedy zřejmé, že vedení sborů mají přímou odpovědnost za rozhodování svých členů v těchto důležitých otázkách.
Druhým (a méně častým) případem je situace, kdy se praktikující křesťan z jakéhokoli důvodu rozhodne pro změnu denominace. Ty z denominací, které pěstují vlastní výlučnost a zaštiťují se plností pravdy a čistotou víry,mohou často v posuzování ostatních denominací sklouznout k pohledu, kdy je budou více či méně zjevně a vědomě označovat za heretiky. Z tohoto důvodu potom na odlišnou denominaci aplikují pohled, že křest udělený v heretickém prostoru není platný. [1]Tato situace se týká dodnes nejčastěji těch, kdo přicházejí z Církve československé husitské a byli křtěni v jejím liberálním období.[2]
Tato situace je velice často podporována vzájemnou neinformovaností mezi jednotlivými denominacemi v otázkách věroučných. Často se lze setkat v evangelikálním prostoru např. s představou římského katolíka, která je silně determinována Jiráskovým Temnem, (kterému je připisována historická věrohodnost). Neznalost základních věroučných výpovědí jiných denominací je až alarmující. Smutnou pravdou však je, že k situaci přispívají jednotliví křesťané sami tím, že nejsou často vzděláni ani co se týče věrouky vlastní. Samostatnou problematikou, která ovšem do tohoto rámce spadá, je příchod člověka z prostoru některé sekty, která se sice prezentuje jako křesťanská, ale v praxi vykazuje jiné rysy a křtí jiným způsobem než ve jménu (ve jméno) Otce i Syna i Ducha svatého. Příkladem takové sekty mohou být např. Svědci Jehovovi. V takovém případě není na křest v rámci těchto sekt pohlíženo jako na křest křesťanský. Lidé, kteří konvertují z prostoru těchto sekt ke křesťanství, pak zpravidla křtěni bývají.
Dalším případem v prostoru post-totalitní země je diskuse na téma, zda je platná svátost udělená nehodným služebníkem. V současné situaci je často otázka pokládána asi takto: „O tom, kdo mne křtil, je známo, že kolaboroval s režimem a ublížil jiným. Mé svědomí nemůže přijmout, že by svátost jím udělená mohla být platná."3[3] V tomto případě sehrává svou roli určitá neinformovanost či nedomyšlenost toho, že garantem svátosti je v první řadě Bůh sám. Že svátost není libovolným jednáním člověka, ale že se jí v prostoru křesťanství všeobecně rozumí vnější a viditelné znamení neviditelné skutečnosti, která prostředkuje Boží milost a je od Boha (těsněji či volněji) ustanovena.
Posledním případem, který přistoupil v posledních letech, je otázka platnosti svátosti v závislosti na způsobu jejího udělení. Tento problém se objevil snad pod vlivem důrazů na formu křtu ponořením v prostoru charismatického hnutí. V současnosti tento problém poněkud ustupuje, ale z minulosti jsou známy případy, kdy právě z tohoto důvodu docházelo k přektřívání. Objektivně je však nutno říci, že toto překřtívání nikdy nenabylo oficiálního rázu.
2. Současný stav křestní praxe v prostoru Církve bratrské
2.1 Základní definice
Základními dokumenty, které upravují věroučný i právní status quo Církve bratrské (CB) jako denominace jsou Ústava, Vyznání a Řád Církve bratrské. Ve Vyznání se nalézá pouze obecná definice křtu jako svátosti.[4] Otázka křtu je pak dále rozvedena v Řádu Církve bratrské. Je zde definován vztah mezi svátostí křtu a příslušností ke křesťanstvu. Tato příslušnost není chápána zúženě jako příslušnost denominační, i když je v příslušném paragrafu poněkud nešťastně použit obrat „plnoprávné členství", které je pro ty, kdo stojí mimo prostor denominace a neznají instituci různých stupňů členství, poněkud matoucí:
„Křest vykonaný ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého je právoplatný se všemi zaslíbeními do budoucnosti (Sk 2, 37-39; 1 Pt 3, 21-22). Podle smyslu Písma i apoštolské církve není možné stát se plnoprávným členem církve bez přijetí křtu."[5]
Křest je definován v souladu s obecným pohledem křesťanů jako svátost neopakovatelná. Je definován i předpoklad uznání platnosti křtu uděleného mimo rámec denominace: „Církev bratrská uznává křest ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého vykonaný v jiných křesťanských církvích."[6]
Až potud by bylo tedy možno konstatovat, že dokumenty Církve bratrské vylučují jakýkoli pokus o mnohoznačnost vysvětlení a v souvislosti s tím i hrozící nedorozumění. Ve skutečnosti tomu tak však není. Bodem napětí se může stát jednak článek o křtu nemluvňat, jednak článek o opakovaném křtu.
2.2 Křest nemluvňat
Na první pohled panuje v otázce křtu nemluvňat svoboda: „Církev bratrská dává věřícím rodičům i pověřeným služebníkům, kteří křtí, svobodu v otázce křtu dětí nebo dospělých věřících, i ve způsobu, jímž je křest prováděn (pokropením, politím, ponořením). Dítě může být pokřtěno jen v případě, když alespoň jeden z rodičů je plnoprávným členem církve."[7] „Křest dítěte: Křtem dítěte se v Církvi bratrské slouží jen v tom případě, když o křest požádají rodiče, z nichž alespoň jeden je plnoprávným členem sboru a věří, že jejich děti jsou svaté v Pánu (1 K 7,14) a jako takové zahrnuty do smlouvy milosti, kterou Bůh uzavírá s věřícími rodinami (Gn 17,21-27; Sk 2,38-39; 16,31-33)."[8]
Teoreticky takto definovaná svoboda znamená, že je na odpovědném rozhodnutí rodičů, zda má být jejich dítě pokřtěno již v kojeneckém věku, či zda je lépe vyčkat do doby, kdy se k víře samostatně a odpovědně přihlásí. Pro případ, kdy se rodiče rozhodnou s křtem vyčkat, existuje alternativní obřad, tzv. požehnání dítěte. Z praktického hlediska je poněkud nešťastné, že formuláře obou obřadů jsou si ve svém rámci velice podobné - liší se pouze o slib rodičů v případě křtu a o vlastní formuli (buď pro křest nebo pro požehnání). Zbytek je zcela totožný. Tato podobnost může u méně informovaných lidí navodit zdání, že požehnání dítěte je buď jakýsi zástupný obřad stejného stupně, tedy pseudo-svátost, anebo nižší stupeň svátosti křtu.
V praxi má ale tato svoboda rozhodování i svou druhou stránku. Nevztahuje se totiž pouze na rodiče, ale i na služebníky církve. Kazatel, který je podle svého svědomí rozhodnut křest nemluvňat nepraktikovat, nemůže bý k vysluhování svátosti nucen. V případě, že se tedy rodiče rozhodují pro alternativu dítě pokřtít v kojeneckém věku, musejí počítat i s tím, že mohou být odmítnuti kazatelem, proti jehož osobnímu přesvědčení je nemluvňata křtít, a že bude třeba, aby si zajistili přítomnost kazatele, který je svolný obřad provést. Praktické problémy s tím spojené zde pak ve skutečnosti slouží jako jakási antimotivace pro křest nemluvňat,[9] který je pociťován a interpretován jako příklon k tzv. „lidové zbožnosti". V kombinaci s následujícím okruhem problémů pak paradoxně může dojít k situaci, kdy ve sboru žádá o křest člověk, který byl v témže sboru křtěn jako nemluvně.
2.3 Opětovný křest
Takto nazvaným článkem Řádu Církve bratrské je celá situace dále komplikována. Příslušný článek zní: „Opětovný křest: Křest považujeme v zásadě za neopakovatelný. Pouze v případě, že dřívější křest nebyl vykonán ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého, křtíme znovu. Jestliže je pak někdo po svém obrácení znepokojen, zda jeho křest z doby dětství je platný, vede s ním kazatel nejprve pastýřský rozhovor. Trvá-li i potom dotyčný bratr či sestra na tom, že chtějí být jako věřící pokřtěni, nemá jim v tom být bráněno."[10]
Daný odstavec je - mírně řečeno - nebiblický, už jen z toho hlediska, že křesťanství chápe křest jako svátost neopakovatelnou. Problémem je potom skutečnost, že je zde de facto zakotvena možnost překřtívání. Z pohledu kazatelů Církve bratrské pak slouží tento odstavec jako pojistka v případě tzv. nejistého svědomí.[11] Tato pojistka, byť jakkoli nesystémová, je snad vysvětlitelná tím, že v prostoru svobodných církví obecně, a tedy i v prostoru Církve bratrské, vymizel jakýkoli jiný prostředek či způsob, jak se přiznat ke křtu udělenému v dětství, tj. neexistuje obřad konfirmace ani jakýkoli obřad jemu podobný.
V době totality existovala navíc jakási faktická bezmocnost, kterou možná daný článek Řádu nevědomky odráží. V případě, že staršovstvo ani kazatel opětovný křest nedoporučili, existovalo mnoho způsobů, jak toto nedoporučení obejít - včetně žádosti o křest mimo vlastní denominaci, které bylo v prostoru jiných, zvláště charismaticky orientovaných, denominací vyhověno.
2.4 Vztah křtu a členského slibu
I tento okruh je nutno zmínit, neboť někteří příslušníci Církve bratrské považují složení členského slibu za určitý prostředek zpřítomnění křtu. Členský slib je ovšem aktem právním, nikoli svátostným. Jeho důsledkem je příslušnost k dané konkrétní denominaci, v tomto případě ke sboru Církve bratrské. Váže se tedy jasně k institučnímu rozměru církve. Naopak svátost, a tedy i svátost křtu, má vztah spíše k věcem institučně nezachytitelným. Křest zakládá příslušnost k Církvi ve smyslu církve neviditelné.
Tento vztah je platný jednou provždy (i proto je svátost neopakovatelná) a i tehdy, není-li křesťan v době křtu spojen s instituční složkou církve (tedy je-li bez denominační příslušnosti). Je však nutno konstatovat, že v minulosti příslušnost k Církvi neviditelné a příslušnost ke konkrétní denominaci splývaly. Bylo to dáno i tím, že neexistovalo tak široké denominační spektrum jako v současnosti. Křest sám pak stačil jako vstupní akt i co se týkalo instituční složky církve. Je pochopitelné, že i akt členského slibu má také pravděpodobně sloužit jako jakási pojistka závaznosti smluvního vztahu mezi konkrétním společenstvím a jednotlivcem. Tím spíše je pak směšování svátostného a právního aktu nepřípustné. Křest jako svátost je především odkazem k Boží milosti, o které je vyznáváno, že je nezasloužená. Členský slib je spíše potvrzením závazného rozhodnutí pro určitý konkrétní prostor. Je tedy aktem lidské volby. Někdy je pak chápán, ať vědomě či podvědomě, také jako potvrzení určitého stupně dokonalosti křesťanského života. Mechanické spojení těchto dvou tak odlišných věcí s sebou nese nebezpečí nesprávných pochopení a interpretací jak v případě křtu, tak i v případě členství. A věcí poněkud pochybnou je skutečnost, že pro příslušníka Církve bratrské nikoli křest sám, ale teprve členský slib otvírá prostor všech práv a povinností. Tedy i práva přistupovat ke stolu Páně. Při detailnějším domýšlení, které se však většinou neděje, si nelze nepoložit otázku, zda v daném případě nestojí právní úkon nad svátostí či zda nedojde k jisté nedůslednosti, kdy je sice nezaslouženost milosti Boží ústy vyznávána, ale praxe již toto vyznání posouvá do jiné roviny.
3. Návrhy pro budoucnost
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že článek Řádu Církve bratrské je pokusem o řešení problému. Jedná se o řešení nešťastné a nesystémové, které se nutně v ekumenickém dialogu musí stát předmětem minimálně otázek, ne-li kritiky, a z toho následně plynoucích napětí. Řešení stávajícího stavu není zatím pociťováno jako urgentní. Vzhledem k tomu, že některé názory a pohledy nelze měnit ze dne na den, je však nutno přemýšlet již v současnosti o cestě, kterou se křestní praxe v rámci Církve bratrské bude ubírat.
Obecně platnou potřebou, vyplývající ze současné situace a kladoucí nárok nejen na Církev bratrskou, ale na jakoukoli křesťanskou denominaci obecně, je otázka vzdělávání. Toto vzdělávání je nutno vést po dvou liniích. První z nich je vzdělání členstva v oblasti vlastní věrouky. Druhou pak je vzdělávání, které by mělo přinášet seriózní informace alespoň o základech věroučných systémů ostatních křesťanských denominací. Tyto informace jsou dnes v prostoru ekumenického dialogu dostupné.
Dalším, již speciálním, požadavkem je skutečnost, že proklamovaná svoboda svědomí v určitých otázkách, by měla za všech okolností svobodou zůstávat. Přesvědčovací kampaně na téma, která z forem křtu (zda křest dospělých či zda i křest nemluvňat, zda křest ponořením či zda i křest politím či pokropením) je ta nejpravověrnější, vzbuzuje pouze smutný úsměv. Je dále nepřípustné v rámci diskusí na sporná témata používat emocionálně konstruované pseudo-argumenty (např. oblíbený argument nařčení z liberalismu).
V neposlední řadě je asi důležité zamyslet se nad skutečností existence určitého vakua co se týče těch, kdo byli jako nemluvňata pokřtěni a o svém křtu nemají pochybnosti. Pro tyto lidi neexistuje (jak bylo konstatováno výše) prostředek, kterým by se mohli ke svému křtu přiznat. Zatím tedy záleží na konkrétním kazateli, je-li ochoten v takové situaci improvizovat či nikoli. Pro tuto situaci přichází v úvahu několik možností: Nesvátostná forma obnovy křestního vyznání. Tato forma existuje v prostoru jiných liturgicky bohatěji žijících církví buď jako předpoklad přijetí další svátosti[12] nebo jako součást velikonoční liturgie[13] .
Nesvátostná forma vycházející z konfirmace. Pro denominaci vyznavačského typu by asi řešením nebyla klasická podoba konfirmace, tj. systému zkoušky otázek a odpovědí katechismu[14]. Vzhledem k tomu, že však existuje jistá předkřestní katecheze, která je směrována již i do prostoru dospělé křesťanské odpovědnosti, bylo by jistě řešením absolvovat tuto katechezi také a místo křtu volit jiný liturgicky vhodný obřad, např. vzkládání rukou.
Inspirací by zde mohla být praxe staré Jednoty:
„Což se u nás, když k užívání stolu Páně ponejprv připuštěny býti mají, skrze skládání na ně (zjevně před církví) rukou a jim potvrzení v milosti Boží. . ."[15]
Závěr
Cílem práce není a ani nemohlo být danou problematiku vyřešit, už jen proto, že pohled na ni je pohledem zvenčí. Spíš se jednalo o ohlas jedné z mnoha reflexí problému, který je jako problém pociťován. Řešení stavu je již na těch, kdo jsou za dané otázky uvnitř daného denominačního prostoru odpovědni. Toto řešení by bylo dlouhou a těžkou cestou. Je možno volit přirozeně i snazší způsob - o problémech, které jsou pociťovány jako možný zdroj napětí, totiž mlčet. Ale to již opravdu rámec práce přesahuje.
[1] Tento pohled zastával již Cyprián v diskusi o platnosti křtu uděleného heretiky. Církev však proti jeho názoru vyznávala, že garantem platnosti svátosti je Bůh, nikoli člověk, a že křest udělený ve jménu Trojice je platný. Typickým zastáncem tohoto názoru byl Augustin.
[2] O tomto období se má za to, že křest nebyl udělován ve jménu Trojice. Legendy o křtu ve jménu republiky jsou spíše nepravdivé.
[3] I tato diskuse sahá svými kořeny až do starověku. Problém platnosti svátosti v závislosti na hodnosti služebníka řešil Augustin v diskusi s donatisty.
[4] Vyznání CB §9. In: Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995
[5] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §20.2
[6] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §20.4
[7] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §20.3
[8] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §71
[9] Podle svědectví některých osob z prostoru CB není tato úvaha pouze teoretická, v praxi došlo zhruba asi před 20 lety k poměrně značnému tlaku na rodiče, aby dětem v kojeneckém věku nebyl křest udělován.
[10] Vyznání a řád Církve bratrské. Oliva, Praha, 1995, §74
[11] Ústní vyjádření předsedy Církve bratrské
[12] Katechismus katolické církve. Zvon, Praha, 1995, §1298, 1286, 1308
[13] Neznalost liturgických forem jiných prostorů si v CB vybrala daň v podobě prozatímního pracovního názvu „suchý křest".
[14] CB nemá vlastní katechismus.
[15] Bratrské vyznání r. 1662, XII, §6, In: Čtyři vyznání. Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, Praha, 1951, str.157