Článek vznikl na základě textu Vztah členů Komunistického svazu mládeže (KSM) k životu, speciálně k otázkám křesťanství, předloženého jako seminární práce ze sociologie náboženství na IES UK. Metoda hloubkového rozhovoru, kterou autorka zvolila, nevyžaduje velký počet respondentů ani standardizovaný dotazník – vychází se z volné osnovy rozhovoru, kterou tazatel v průběhu rozhovoru doplňuje otázkami reagujícími na výroky dotazovaného. Výstup není ovšem zcela zobecnitelný a kvantifikovatelný, zato může poskytnout zajímavý kvalitativní vhled do zkoumaného problému.
Už mnoho let se zajímám o křesťansko-marxistický dialog, jeho historii, současnost i možnou budoucnost. Rozhodla jsem se proto provést malý sociologický průzkum formou hloubkových rozhovorů se třemi mladými lidmi z Komunistického svazu mládeže (KSM) o jejich postojích k životu, se zaměřením na jejich vztah k otázkám křesťanství.
Mezi křesťany a marxisty stále převládá spíše konfrontace nežli touha po dialogu. Je to důsledek jak historického selhání křesťanů v otázce sociální, tak určitého způsobu pochopení, interpretace a praktického uplatňování marxismu, a tak i opět reakce křesťanů na marxismus. Na obou stranách však existují i přístupy skutečně dialogické.
Ze zahraničních protestantských teologů stojí za zmínku zejména Leonhard Ragaz, který patřil k otcům křesťanského socialismu, z oblasti teologie katolické je zde zejména latinskoamerická teologie osvobození, jejímiž představiteli jsou dnes například Leonardo Boff či Frei Betto. Z českých teologů byl nejvýznamnějším představitelem protestant Josef Lukl Hromádka, zakladatel Křesťanské mírové konference.
Na druhé straně vždy existovali a existují marxisté a jejich školy, které se na křesťany a na křesťanství dívali poněkud jinak, kladněji, vstřícněji. Ze zahraničních marxistů mohu jmenovat např. Karla Kautského, který napsal podivuhodnou knihu Předchůdcové moderního socialismu, Ericha Fromma, jehož dílem se nesou určité sympatie ke křesťanství, Ericha Blocha s jeho Principem naděje či Rogera Garaudyho s jeho dílem Od prokletí k dialogu. Z českých marxistů lze uvést zejména hlavního představitele křesťansko-marxistického dialogu roku 1968 za marxisty, profesora Milana Machovce, dále brněnského filosofa Vítězslava Gardavského s jeho knihou Bůh není zcela mrtev či socioložku Eriku Kadlecovou.
Tolik tedy na úvod. A nyní již k vlastnímu sociologickému průzkumu. Jak jsem již naznačila, vedla jsem rozhovory se třemi členy Komunistického svazu mládeže o jejich životních postojích a zaměřila se zejména na jejich vztah ke křesťanství a otázkám s ním spojeným. Cílem tohoto průzkumu bylo zjistit životní postoje dnešní komunistické mládeže s důrazem na jejich vztah ke křesťanství, zjistit, nakolik je v nich zakořeněn antagonistický postoj ke křesťanství, tolik propagovaný za minulého režimu, či zda myslí jinak – nově, svobodněji, otevřeněji, vstřícněji, čímž by se otevíraly nové perspektivy pro křesťansko-marxistický dialog.
Trvalé bydliště všech tří dotázaných je Praha. V Praze má také KSM nejsilnější členskou základnu. Všichni tři respondenti jsou pohlaví mužského. Chlapci totiž tvoří naprostou většinu členů KSM – alespoň v Praze. Všichni tři jsou svobodní. To je podle mne zajímavý fakt. Souvisí jednak s jejich ne příliš dobrým finančním zabezpečením (zastávají v tomto kupodivu konzervativní názor, že muž má být schopen uživit rodinu), jednak asi s nedostatkem děvčat levicového smýšlení. Co se týče věku respondentů, schválně jsem volila co nejširší věkové rozpětí. Tedy jednomu je 20 let, druhému 26 let a třetímu 34 let. Zastupují tedy celé věkové spektrum členské základny KSM. Co se týče povolání, jeden je nezaměstnaný, druhý je asistentem poslance a třetí je učitel na ZŠ.
První okruh otázek jsem otevřela tím, že jsem požádala respondenty, aby se pokusili svými slovy vyjádřit, jaký je jejich světový názor. Všímala jsem si, zda ho definují spíše politicky či spíše filosoficky, zda se označí za materialisty či idealisty, zda se zmíní o atheismu… Také je zajímavé, co řekli nejdřív, a co až na základě doplňujících otázek.
Jeden respondent vyjádřil, že má komunistický světový názor. Na otázku, co tím myslí, řekl, že je to představa o beztřídní společnosti, kde bude nejvyšší možná rovnost lidí. Další respondent uvedl, že jeho světový názor je: „marxisticko-leninský, humanistický, optimistický a atheistický“. Na otázku, co myslí marxisticko-leninským světovým názorem, řekl: „Oslovuje mě hlavně ta vize spravedlivé společnosti, a nutnost, že ta spravedlivá společnost, pokud se lidstvo nezahubí, bude nastolena. Ono je to totiž – protože mám taky rád science-fiction – tak je to v podstatě víra v to dobro, co v člověku je, a dá se říci, že v určitém přirovnání je to i – má to vlastně stejný základ jako náboženství, které taky v podstatě tvrdí, že někdy v budoucnu přijde ráj na zemi, nebo tak, i když třeba po smrti, akorát že tady je to jednak založené na vědeckých metodách, je to vědecká disciplína, a jednak netvrdí, že to království nebeské přijde až po smrti nebo tak, ale že je možné ho vybudovat tady na zemi.“ Třetí respondent řekl, že jeho světový názor je založen na vědeckém poznání. Rozpovídal se o tom, jak ho na všech školách učili, že správný je vědecky podložený názor, ale že přes ekologii se dostal ke studiu energie elementárních částic. Otázku duše lze ne zavrhnout, ale dál studovat. Duše je součástí energie elementárních částic. Tak se dostal k filosofii starých orientálců, konkrétně k alternativní medicíně. Věří na energie jin a jang.
Co se týče zařazení se k materialismu a idealismu, tak dva respondenti se považují za materialisty a jeden za idealistu. Všichni tři se považují za atheisty.
Na otázky, jak ke svému světovému názoru dospěli, dva z nich uvádějí jako počátek diskuse s otcem – jeden z otců byl vedoucím ideového oddělení na ROH, druhý byl politickým pracovníkem. Pak o tom přemýšleli, hledali si podobné přátele… Jednoho z nich také ovlivnilo to, co se učili v občanské nauce, jak by to mělo všechno vypadat, ale viděl, že teorie a praxe se dost liší… Také ho ovlivnil jeho vztah k přírodě. Na komunistickém smýšlení ho oslovuje, že se snaží přemýšlet „o duchovní stránce věci, o tom, kam by mělo lidstvo směřovat, jak by mělo žít, pryč od prostého materialismu…“ Třetího respondenta neovlivnili rodiče, ale k levici ho přitáhlo nejprve jeho srdce. Co se týče otázky jejich cesty k atheistickému a materialistickému či idealistickému přesvědčení, jeden respondent říká, že to plyne z toho, „co si tak kde poslechl a přečetl a dal si to nějak dohromady“. Druhý říká: „Já jsem vlastně atheista byl od začátku, neměl jsem důvod věřit v Boha, protože nemohl jsem najít pro něho žádnou úlohu, protože jsem byl vědecky orientovaný už od samého začátku, studoval jsem mikrosvět a podobně, tak prostě nenalezl jsem důvod, proč by Bůh musel existovat.“
Co se týče otázek typu: na čem můžeš stavět, čemu či komu věříš apod., všichni tři se shodli na důležitosti vztahů. Věří své rodině (všichni respondenti), svým přátelům (všichni respondenti). Věří také sami sobě (dva respondenti), svým schopnostem (dva respondenti). Jeden respondent věří tomu, o kom ví, že je upřímný. Stavět mohou na své rodině (všichni respondenti), na svých přátelích (všichni respondenti), důležitá je pro ně i práce (všichni respondenti), bydlení (1 r.), koníčky (1 r.), mír (1 r.), vzdělání (1 r.), zdraví (1 r.). Co se týče smyslu života, jeden respondent řekl, že není dost dospělý, aby to dokázal říct. Druhý respondent řekl, že jeho smyslem života je přispět svou troškou k tomu, aby se kolečko dějin pootočilo trochu kupředu, aby se přiblížila možnost socialismu, také že zplodí a vychová potomstvo, a poskytne mu dost informací, aby mohlo pokračovat v jeho šlépějích… Třetí respondent řekl, že: „každý člověk, který se narodí, a i ještě vlastně než se narodí – každý člověk má právo se narodit, má právo na život. Nikdo mu to právo nesmí brát, zvláště už ne proto, že má k tomu nějaké povrchní důvody. Pokud budeme respektovat přírodní zákonitosti, který se vztahují i na zákony lidské společnosti, protože právě v přírodě bychom se mohli hodně poučit, tak bude žít člověk relativně přirozeně a zdravě, no a o to asi jde, aby mohl vše, co ho pohání kupředu, dostatečně využít.“
V odpovědi na otázku po mravním kodexu se dva respondenti zmínili o Desateru, že jejich kodex je podobný, jeden se zmínil též o morálním kodexu budovatele komunismu. Pro jednoho respondenta je základem morálního kodexu upřímnost.
Druhý okruh otázek jsem otevřela otázkou: Jaké máš zkušenosti s křesťany? Dva respondenti měli babičku, s níž jako děti občas chodívali do kostela. Ale moc si z toho už nepamatují. Jeden z nich přicházel přes babičku do styku i s místním farářem – byl fajn, měl ho rád. Dva z respondentů zdůraznili své kontakty s levicově smýšlejícími křesťany, se kterými se setkávají na různých akcích. S těmi se jim komunikuje dobře, protože vidí, že usilují o podobné cíle, přestože vycházejí z jiných předpokladů. Domnívají se, že komunisté by s těmito křesťany určitě měli spolupracovat. Říkají, že jim nevadí, když někdo věří v Boha, že přeci každý musí v něco věřit. Váží si křesťanů, kteří „pomáhají druhým“ (1 r.), oslovuje je „schopnost se obětovat“ (1 r.), jsou jim blízcí „křesťané, kteří netíhnou k penězům“, líbí se jim na nich to, že „myslí především na duchovno“ (1 r.).
Co respondentům na křesťanství vadí? Dogmata (dva respondenti), a církev (dva respondenti). Na otázku, co myslí těmi dogmaty, mi jeden respondent odpověděl, že dogma je například: „Žádný primeros.“ To prý tvrdí hlavně katolíci. A nedokážou to nijak vysvětlit, prostě to tak je. Druhý odpověděl, že myslí křesťany, kteří odmítají diskusi a odmítají jiný názor. Co se týče církve, ta je podle jednoho respondenta zpátečnická organizace a nemá s vírou moc společného. Církev, zejména katolická, neplní účel, ke kterému byla určena. Je však známa celá řada případů, kdy se křesťané snažili vrátit církev k původnímu poslání, jako např. Jan Hus… Podle druhého církev, to jsou církevní představitelé, kteří hlásají, jak by se mělo žít, a skutek utek. Také mu vadí restituce – chtít zpět dětský domov jenom proto, že tam byl kdysi klášter… Křesťané by se měli sami organizovat, spolčovat, aby se zapojili i do politiky… Ale zase církev by toho neměla zneužívat. Také by věřící neměli spoléhat, že všechno za ně udělá Bůh, ale měli by se sami přičinit.
Asi nejzajímavější, nejpřínosnější a zároveň nejpřekvapivější byly pro mne odpovědi na třetí okruh otázek. Nejprve jsem se ptala, zda respondenti zažili něco, co by mohli nazvat třeba duchovním zážitkem, náboženskou zkušeností nebo nějak podobně, bez ohledu na to, že se považují za atheisty. Dva respondenti říkají, že nikdy nic takového neprožili, jeden z nich dodává, že by to ale moc prožít chtěl. Jeden respondent říká, že několikrát za život prožil pocit déjà vu. Mluví také o zážitcích v přírodě: „Třeba když je krásný západ slunce, člověku připadá, jako když ten celkový vjem z toho světa v ten daný okamžik je větší než součet pozitivních vjemů každé části toho obrazu. Dejme tomu, někdo by mohl říci, vypadá to, že ten Bůh tam zrovna je u toho, a že třeba mi dává najevo svou vlídnost nebo tak. Ale já to spíš vnímám právě jako takzvaný synergický efekt, který funguje ve fyzice a který by měl fungovat i v té budoucí společnosti, to znamená, že organizovaná činnost kolektivu má větší efekt než prostý součet těch jednotlivých členů toho kolektivu.“
Následovala otázka smrti – jak se s ní respondenti vyrovnávají, zda věří v nějaký způsob posmrtného života… Dva z nich v posmrtný život nevěří: jeden z nich říká: „Uvěřím, až to uvidím.“, druhý má zajímavou teorii o energii duše: „Duše je součástí energie elementárních částic. A ty částice zrovna mohou unikat právě když pohřbíme svého blízkého a máme ho ve svém srdci a chceme s ním neustále promlouvat, tak ty částice jeho duše unikají do prostoru a my jsme napojeni na tu energii a vnímáme to a jsme vlastně stále s ním. I když nevidíme jeho mrtvé tělo a i když mu nemůžeme klást otázky a čekat odpovědi, ale máme ho v sobě a jakoby nás hlídal, co konáme, nad čím přemýšlíme a tak.“ Ale ta energie duše je jen námi vnímatelná, ona sama vnímat nemůže a o nás ani sama o sobě neví. Jeden respondent možnost nějaké formy posmrtného života zcela nevylučuje: „Jako materialista bych měl říkat, že život po životě neexistuje, ale na druhou stranu si říkám, že uvidíme. Třeba je to možné. Spíš ne, ale nevylučuji to. Jestliže existuje život po životě, tak jaký je vztah k životu na zemi, a jestli se to dá nějak zpětně ovlivňovat. Pro mne je přijatelná myšlenka alternativních vesmírů, dejme tomu. Tak je možné, že třeba smrt je pouze branou do jiného alternativního vesmíru.“ S otázkou smrtelnosti se jeden respondent vyrovnává těžko, dva celkem snadno (jeden z nich říká: „Vždyť s tím jsem se narodil, s myšlenkou, že tu nebudu věčně. A proto je krásné prožít naplno každý den, každý okamžik, jak jen je to možné.“). Třetí otázka byla, co si myslí o výroku Blaise Pascala: „V srdci člověka je vakuum, které může naplnit jenom Bůh.“ Jeden respondent odpovídá, že Masaryk tvrdil, že k 1. světové válce došlo proto, že lidé ztratili víru. Člověk musí v něco věřit. On sám se upíná na lidi, na své přátele, a tak to vakuum necítí. Pokud by věděl, že takové vakuum je, řešil by ho ještě větším upnutím se na lidi. Druhý respondent odpovídá, že člověka dělá hodně člověkem svědomí, nutnost duševního života, a že žádné vakuum nepociťuje. Třetí respondent odpovídá, že dříve než se dopracoval k poznání o elementárních částicích, vakuum pociťoval, a kdyby zjistil, že se mýlí, zase by se to vakuum vrátilo. Když je mu nejhůř, obrací se do víry v přírodní zákonitosti, v matku přírodu.
Na závěr stručně shrňme některé poznatky z rozhovorů, a to ty, které považuji za klíčové a nosné k případnému dalšímu výzkumu či práci se členy KSM. Některé poznatky pro mne nejsou nijak překvapivé a dá se říci, že jsem je očekávala. Je to zejména fakt, že všichni tři dotázaní se považují za atheisty. Stejně tak i to, že světový názor dvou ze tří dotázaných byl v dětství ovlivněn jejich rodiči, zejména otci. Podobně je tomu i s důrazem všech tří respondentů na mezilidské vztahy, rodinné zázemí, přátele… Stejně logický je i poměrně značný zmatek respondentů v tom, co znamenají pojmy církev a dogmata, jakož i ochota ke spolupráci s levicově smýšlejícími křesťany. Co mne však již trochu překvapilo, je, že respondenti zdůrazňovali politický rozměr svého světového názoru poněkud méně, než jsem očekávala, a také méně dogmaticky a emočně. Naproti tomu o filosofickém či existenciálním rozměru svého světového názoru hovořili více, než jsem předpokládala. A co mne nejvíce překvapilo, je fakt, že jeden ze tří respondentů se považuje za idealistu a jiný připouští možnost posmrtného života. Tyto zajímavé souvislosti znázorňuje následující tabulka:
| Víra v posmrtný život: |
materialista | idealista |
| Nevěří v něj | 1 | 1 |
| Nevylučuje ho | 1 |
Lze tedy vyslovit hypotézu, že dnešní členové KSM jsou orientováni převážně nekonzumně, velký důraz kladou na mezilidské vztahy a jiné trvalé hodnoty. Jejich vztah ke křesťanství je poměrně otevřený. Jsou atheisticky smýšlející, nikoli však bojovně atheističtí, nemají nic proti víře ani proti věřícím, vadí jim však dogmatičnost a některé vnější projevy církve, jako třeba touha po církevních restitucích. V některých pojmech z náboženské oblasti mají zmatek: nemají jasno v tom, co je dogma, co církev, duševní jim splývá s duchovním… Věří, že křesťanství a komunistický světový názor mají mnoho společného – určitý mravní kodex, úsilí o spravedlnost, pomoc druhým… Jsou otevřeni diskusím o víře i spolupráci s křesťany, pokud s nimi najdou společnou řeč (např. v různých akcích spolupracují se skupinou levicově smýšlejících křesťanů). Celkově vzato, zdá se, že nová komunistická generace již překonala bojovný atheismus svých otců (resp. dědů) a myslí svobodněji, otevřeněji, vstřícněji, a také různoroději. Zcela reálně vidím do budoucna perspektivy pro nový křesťansko-marxistický dialog, a snad – dá-li Pán – i pro evangelizaci této nové komunistické generace.