Dopis z Říma

Komentář z března 2009

Pro církev nebyla letošní postní doba nic zvláště pěkného. Ratzingera to skutečně ctí, když teď napsal všem biskupům dopis..., ale proč ne již před několika týdny? Ještě víc by ho ale ctilo, kdyby se také přiznal, že udělal chybu. Můj kolega Peter Hünermann z Tübingen píše v Herder Korrespondenz (č. 3/2009) o „skandálním pochybení úřadu proti víře a mravům církve". Má papež na mysli zvláště jeho, když píše v dopise adresovaném biskupům o „nepřátelství připraveném ke skoku", které musel v Německu zjistit a které ho velmi ranilo? „Nepřátelství" nemohu při nejlepší vůli objevit u žádného opravdového Ratzingerova kritika. Už v dřívějších dobách dovedl Ratzinger rozdávat ostré posudky na všechny strany, ale sám na kritiku reagoval vždycky jako mimóza. Kritika, to byla dříve a je až dodnes „nevraživost" zlého světa.

A k tomu: popírání holocaustu/šoa Williamsonem bylo prý pro papeže „nepřevídatelné"! Myslí to opravdu vážně a věří, že mu to někdo koupí? Nebo snad - jestliže je tomu skutečně tak, nevystavuje si tím zhoubné vysvědčení vlastní neschopnosti? Svého času vedl přece jako kardinál a prefekt kongregace rozličné rozhovory s bratry společenství Pia X., a musel se tedy seznámit s masivním antisemitským postojem a názory těchto lidí. Všechno to ale dobře souhlasí se skutečností, že v roce 1998 ve sborníku nakladatelství Aula-Verlag ve Štýrském Hradci zveřejnil společně s pravicovými extremisty a popírači holocaustu článek Freiheit und Wahrheit (Svoboda a pravda). A tak je to podivný pocit, když teď po zveřejnění tohoto římského dopisu propuká v německé biskupské konferenci i ústředním výboru německých katolíků nadšení a vzniká představa, jako by najednou bylo všechno v pořádku. Hovoří se dokonce o „povzbudivém a dopředu zaměřením znamení", ba o „historicky jedinečném dokumentu". Já sám a mnoho dalších toto nadšení sdílet nemohu. Ostatně je tento dopis jenom proto historicky jedinečný dokument, protože se dřívější papežové takových chyb nedopouštěli a tak neměli zapotřebí se k nim dodatečně přiznávat.

Mezitím se může už mluvit o „pontifikátu nehod" a o hromadě střepů, když se pozoruje, jak často papež Ratzinger musel v necelých čtyřech letech už dodávat vysvětlení a omluvy na projevy a prohlášení. Vinu na tom nesou jeho sólová vystoupení a jeho očividná rezistence vůči radám, jakož i jeho minulost profesora a strážce víry. Vědomě vzbuzuje dojem neomylnosti; již jako kardinál, prefekt kongregace zacházel s tímto pojmem lehkovážně a troufale. V příloze k tomuto komentáři je možno si přečíst několik pohledů do papežovy duše, které mi mailem poslal jeden mladý benediktinský mnich. Byl v Pasově mým studentem a letos na podzim budu kázat na jeho primici.

Protože teď po mnoha týdnech ovládá pole kvůli iritujícím vnitrocírkevním postupům příliš mnoho emocí, mělo by se střízlivě zůstat u následujících faktů. Druhý vatikánský koncil (1962-1965) je s oblibou vykládán jako otevření katolické církve duchu západní moderny. Zde se naučila přijmout svobodu vyznání a svobodu svědomí, vyvinula nový pohled na židovství, pokusila se o ekumenické sblížení a dorozumění s jinými křesťanskými církvemi a rozloučila se s radikálním antimodernismem, který utvářel katolickou mentalitu uzavřeného ghetta. Tak platí pro mnohé tento koncil jako vnitrocírkevní osvícenství, kterým byly svobodomyslné myšlenky 17. a 18. století slity do nového křesťanského humanismu.

Ze zpětného pohledu po více než čtyřiceti letech je názor na tento koncil ale daleko střízlivější. Neboť se vlastně nevynalezlo nic nového, protože mnohé z těch převratných věcí, které se tehdy v Římě diskutovaly a které byly usneseny, byly již před tím v německy a francouzsky mluvících zemích založeny a uskutečňovaly se tam. Tím pádem nebyl koncil žádný přelom, nýbrž obnova a další vývoj v souvislosti s předchozím. Z toho důvodu by bylo třeba se intenzivně zabývat textem hluboce založeného projevu, který papež Jan XXIII. pronesl u příležitosti zahájení koncilu 11. října 1962. V tomto projevu zdůraznil, že to má být pastorální koncil a že nemá vyhlašovat žádná nová dogmata. Zato bude ale „dále podávat věrouku čistě a nezkráceně, bez oslabování a bez zkreslování" a bude základní články víry přezkoumávat na úrovni teologické vědy a je dál popisovat, a tím se odváží učinit skok kupředu. „Neboť jedna věc je podstata předávaného učení víry, jiná věc je formulace, ve které je podáváno." A tak panovala tendence dostat se kupředu, která byla nesena vizemi a optimismem papeže Jana XXIII. Dnes prožíváme pravý opak. Když předseda švýcarské biskupské konference tvrdí, že Benedikt XVI. staví celý svůj učitelský úřad na základně tohoto koncilu, tak již samotné zastavení reforem v církvi usvědčuje toto tvrzení ze lži, o těch různých hromádkách střepů ani nemluvě.

A tím, že papež opět zahrnuje a integruje do církve exkomunikované lefebvristy, rehabilituje jejich chápání církve: a to je panovačné, netolerantní, uzavřené vůči ekumeně, téměř bez pochopení pro svobodu a lidská práva. Zcela správně požaduje Benedikt XVI. ve svém dopise z Říma rozvíjení Druhého vatikánského koncilu a píše: „Není možno učitelskou autoritu církve zmrazit na stav v roce 1962." Ale jeho jednání si mnohonásobně s právě tímto koncilem protiřečí a představuje jedno „dějství v tragedii postupně pokračující demontáže koncilu" (Wolfgang Seibel SJ). 

Jestliže má být papežova vůle ke smíření hodnověrná, potom by měl nabídnout smířlivou ruku také na druhou stranu. Avšak to se nestane. Protože „existuje dostatek náznaků na to - a to není zlomyslná pomluva - že Benedikt XVI. má - tak říkajíc bez servítku - s mnohými pozicemi Druhého vatikánského koncilu potíže, a působí dojmem, že mu v mnohých bodech záleží na reformě reformy. Právě na tomto místě se člověk ptá, zda-li se u něho - je velmi obtížné zde správně formulovat - neexistuje množinový průnik s tradicionalistickými pozicemi, které také hrály roli při snětí exkomunikace oněch čtyř biskupů." To všechno je důvod pro onu v církvi nadále převládající nespokojenost a hněv právě u angažovaných katolíků. Z toho důvodu je to vlastně absurdní a naprostý nesmysl, když jistí biskupové a určité kruhy vznášejí výčitky, že je prý papež stavěn proti Druhému vatikánskému koncilu. Je třeba pozdvižení a ne přerušení! Ať dá Bůh, abychom dostáli požadavkům velkého církevního dědictví, abychom skončili s malicherným rozčilováním a mohli dnešním lidem věrohodně dosvědčit: „Křesťanství je vyznání lásky Boha k světu a lidem" (Eugen Biser).

 

Příloha: Náhled do papežovy duše

Joachim Frank (zveřejněno v Kölner Stadtanzeiger dne 12. března 2009)

Benedikt XVI. se dopisem vyjádřil ke spornému zrušení exkomunikace čtyř členů Piova bratrstva - a při tom přiznal chyby. Tento dopis poskytuje jeden z řídkých náhledů do duše papeže. Četba textů se vyplácí. To platí také pro dopis papeže biskupům římskokatolické církve. Na několika málo stránkách dokumentuje tento text velikost i hranice Benedikta XVI., který byl kdysi profesorem a kardinálem a jmenoval se Joseph Ratzinger.

Tím že papež adresoval svůj dopis biskupům, oslovuje vědomě ty lidi, které považuje teologicky a církevně právně za svůj „inner circle", svůj důvěrný okruh kleriků, i když se při tom jedná o mnoho tisíc hlav. Je to zřejmě tak trochu fikce něčeho soukromého, kterou je možno vyposlouchat z komorního tónu papežova dopisu. Jenom to umožňuje papeži - jako soukromé osobě - v souvislosti s pokusem o smíření s reakčním Piovým bratrstvem nepokrytě přiznat chyby a „nehody" (neobvyklé slovo ve vatikánském slovníku) a litovat jich. V postoji nejvyššího církevního učitelského úřadu, který papež zosobňuje, by byla taková sebekritika těžko představitelná.

Co se týče internetu se Vatikán učí

Biskupové a spolu s nim i veřejnost nyní ví, že internet hrál dosud v římské kurii jenom podřadnou roli. Absurdní a lidsky ponižující teze popírače holocaustu Richarda Williamsona se daly v internetové síti najít, ale k odpovědným lidem ve Vatikánu se nedostaly. „Naučil jsem se tím, že si u Svaté stolice musíme dávat na tento zdroj zpráv v budoucnosti pozor," říká papež.

Bylo by to trochu naduté k tomu poznamenat, že v 21. století by neměl být kvůli podobnému poznatku zapotřebí takový skandál. Daleko podstatnější je ale jiná námitka: Williamsovy výpady byly tak široce dokumentovány, že církevním úřadům, které se nezabývají ničím jiným než těmi několika roztroušenými Piovými bratry, by měly být známy i z tradičních zdrojů tradičními cestami.

V mnohý svých částech je papežův dopis jakési dělání reklamy pro porozumění „tichému gestu podané ruky" - vůči skupině, to nezapomeňme, která ústřední texty církevního magisteria týkající se náboženské svobody, ekumeny, vztahu mezi církví a moderním světem tupí jako ďábelské dílo. Přesto se blahosklonný čtenář neobejde bez respektu k jeho argumentům. Papež je totiž opravdu jemnocitný člověk a intelektuál, který se - v pozitivním smyslu - dovede sugestivně hlásit ke slovu. Když chce. „Neměla by také velká církev smět být velkorysá u vědomí dlouhého dechu, který bezpochyby má?" Z takových slov čiší onen duch, se kterým Benedikt XVI. otevřel svůj pontifikát: svobodomyslný, štědrý, lákavý. „Ano, Svatý otče!" Tak by chtěl člověk odpovědět papeži na jeho otázku po zaměření církve. Chtělo by se pokračovat: „Nic nám není milejší než něco takového - ale potom prosím pěkně jako základní zaměření celého církevního poselství a ne jenom v záležitosti dohody s jednou vysoce pochybnou odštěpenou skupinkou."

Papež dělá sociálněpsychologicky z Piových bratrů obětní beránky, kterým se může v rámci jakési na toleranci zaměřené společenské korektnosti beztrestně povolit uzda. Tam to ale začíná být nepoctivé. Může papež rozhořčení lidí na ty, kteří titulují Židy - ve ztemnělém teologickém pomatení - jako „bohovrahy", skutečně takhle odbýt? Smí papež kritiku Vatikánu ledabyle vykládat jako „reflex chňapnout a kousnout", jak to činí se zpětným poukazem na biblický motiv?

Upřímná obava biskupů

Samozřejmě že existují „církevní nenávistníci", kteří budou stále říkat: co dobrého může přijít od papeže? Ale z četných biskupů, teologů a věřících mluvila po Benediktově rozhodnutí o Piových bratrech přece upřímná starost o budoucí cestu církve - a možná také zranění tím, že papež v „ekumenickém smýšlení" napřahuje ruku, kterou pro evangelické sestry a bratry tak ofenzivně nenabízí. O znovu sezdaných rozvedených a jiných lidech s „církevněprávními nepravidelnostmi" ani nemluvě.

Při všem jemnocitu nebyl Ratzinger nikdy člověkem, který by nevěděl, jak se zachází i s těžkými zbraněmi - sice ne s mohutnou šavlí, ale zato s rapírem. Což přijde pro postiženého ve výsledku celkem stejně. Protiútok na sebe ale „trpěl" vždy s pocitem nespravedlivě bitého. „Nevraživosti" zlého světa byly pro něho také vždy příznakem ztráty orientace - samozřejmě: orientace směrem na učení církve a jejích autorit. Tento kulturně pesimistický postoj, občas až na pokraji plačtivosti, si Ratzinger ponechal i jako Benedikt XVI. Jeho dopis je proto také jeden ze vzácných pohledů do duše papežovy. V závěru působí trochu jako ten řidič auta na dálnici, který slyší rozhlasové varování před řidičem jedoucím v jeho úseku v protisměru a řekne: „Jeden řidič jedoucí v protisměru? Kdepak, jsou jich tisíce!"

Tyto shromážděné prvky, které by bylo možno ještě dlouho doplňovat, ukazují jasně, že existuje dostatek náznaků na to - a to není zlomyslná pomluva - že Benedikt XVI. má - tak říkajíc bez servítku - s mnohými pozicemi Druhého vatikánského koncilu potíže, a působí dojmem, že mu v mnohých bodech záleží na reformě reformy. Právě na tomto místě se člověk ptá, zda-li se u něho - je velmi obtížné zde správně formulovat - neexistuje „množinový průnik" s tradicionalistickými pozicemi, které také hrály roli při snětí exkomunikace oněch čtyř biskupů. Na straně Piova bratrstva jsou každopádně tyto fantazie živeny. Řekněme to zcela otevřeně: Bratrstvo Pia X. sní o tom, že se opět pevně v katolické církvi usadí, se všemi právy a povinnostmi, aby církev uvedlo zase zpět na cestu předkoncilové církve.

Z německého rukopisu autora „Ein Brief aus Rom... (Ein Kommentar)" přeložil Jiří G. Kohl.