Hlásím se k církvi, která chce být turistickým klubem!
Na tiskové konferenci dne 24. 2. prohlásil (již poněkolikáté) pan kardinál Vlk, že při jednáních o vztazích církve a státu ocenil, že politikové nejednají s církví jako s klubem turistů. Po vyslechnutí této informace se mně (už rovněž poněkolikáté) zželelo turistických, vlastivědných i jiných spolků. Jak k tomu asi přijdou, když jsou neustále brány do úst jako odstrašující příklad! Jako křesťan cítím určitou povinnost se jim omluvit. Možná ale tyto spolky o žádnou omluvu nestojí, protože se jim po kardinálových výrocích tak trošku uleví. Řeknou si možná: „Zaplať pánbu, že nás už nikdo nebude spojovat s tou zpropadenou církevní institucí!"
Moje úvahy však vedou směrem právě opačným. Tvrdím, že by církvi vůbec neublížilo, kdyby na sebe sama začala nahlížet jako na turistický klub jistého druhu. Odvolávám se na tyto skutečnosti:
a) Ježíš Nazaretský byl od jistého roku svého života poutníkem. Dalo by se říci, že organizoval menší cesty od městečka k městečku. Jeho cestování - a cestování jeho přátel - bylo však na úrovni doby, žádný luxus. Něco jako cestovní kancelář Kudrna, sotva spacák, deštíček padal na spravedlivého i nespravedlivého.
b) I později bylo putování ve velké oblibě: Santiago da Compostella, Cáchy, Tours, Řím, vlastně celá Evropa zorganizovaná do turistické poutní sítě. A později se chodilo ještě dál, na Východ, na místa tolik drahá křesťanským srdcím. Křesťané celý středověk i novověk chodili jako diví, i když jejich motivem bylo spíše pokání než pouhá zvídavost.
c) Celému tomuto poutnictví se dostalo skvělé satisfakce na Druhém vatikánském koncilu. Ten prohlásil o celé církvi, že je putujícím lidem Božím. . . Tedy nic statického, žádné vysedávání před vlastním zápražím, žádné mletí mlýnku před vlastním prahem. Docela dobře toto koncilní rozhodnutí aplikuje současný papež, který je víc na cestách, než ve Vatikáně což je mimochodem zřejmě důvod dnešních kuriálních praktik. Však to znáte: . . .když je šéf na služební cestě!
d) I náš episkopát není zcela proti výletům a putování: Naposledy Mons. Jan Graubner ve svém pastýřském listě postním listě, v němž prohlásil, že „celý život křesťana je jakoby poutí do domu Otce."
Z těchto důvodů je pozoruhodné, že se církevní představitelé brání srovnání s turistickým klubem. A propos: kéž by se lidé dívali na církev alespoň jako na turistický klub! Však si to poslechněte někde v obchodě či na ulici, jak lidé smýšlí o instituci, která sebe sama považuje za svatou! Turistický klub je naopak povětšinou váženou organizací, která nebývá obviňována z kdejakých špatností.
Toužím po církvi, která by byla opravdovým turistickým klubem! Která by si neustále nehrála na dozorce kontrolujícího společenskou morálku, na bohorovnou strážkyni hodnot a věčných pravd, na instituci, jíž není ve větě rovno. Toužím po církvi, která by s lidmi putovala po jejich často křivolakých cestách.
ad Církev jako klub turistů (G 6/99)
Pane Hanuši, bratře v Kristu, nevím, co jste chtěl říci tím, že se hlásíte k církvi, která chce být turistickým klubem.
Začněme Vaším prohlášením, že se chcete zastat klubu turistů proto, že je brán do úst jako odstrašující příklad. Tato věta je naprosto demagogická. I pan kardinál tím co říká, nemá vůbec nic proti klubu turistů, ale správně vidí, že církev je něco jiného než klub turistů. A věřím, že i klub turistů chápe, že má jiné poslání než církev, Snad nebude od věci připomenout, že církev založil Kristus. Klub turistů nemá v úmyslu doputovat do věčné blaženosti, ale jen třeba na horu Říp, což je pro ně dostačujícím cílem v daném okamžiku.
Církev má od Krista svěřeny svátosti, které mají přivést lidi k věčnému cíli. V církvi se lidé scházejí ve jménu Krista, a proto je on uprostřed nich. Církvi slíbil, že s ní bude až do skonání světa. Církev bez Krista by byla velice podobná klubu turistů, ale to by už nebyla církev - tělo Kristovo. (. . .)
Připouštím, že křesťané, z nichž nevylučuji ani sebe, se často chovají jinak, než by se od nich jako vyznavačů Krista očekávalo, ale to snad není důvod měnit církev na klub turistů. (. . .) Tomu, že II. vatikánský koncil označil církev za putující lid boží, rozumím tak, abych se my křesťané na tomto světě příliš nezabydlili. (. . .)
Církev plní své poslání hlásáním evangelia - radostné zvěsti. Od Boha má také poslání ukazovat k cíli. Bez cíle je křivolaké putování k ničemu.
Ladislav Malinka