Jiří Hanuš

Cílem tohoto krátkého příspěvku je upozornit na absenci teologické reflexe při historické práci nad nejnovějšími církevními dějinami. Je samozřejmé, že prvotní historikovou starostí je shromáždění pramenů, popřípadě jiných svědectví, a jejich kritické prozkoumání. Potom je však svému řemeslu povinován interpretací, při níž musí vzít v úvahu opravdu všechny dějinné okolnosti. Nejde v žádném případě o vytváření nějaké filozofie či teologie dějin, spíše o všechny aspekty skutečnosti, které nejsou viditelné na první pohled, ale přece jen se „hlásí o slovo“. Tyto aspekty je možné zviditelnit například těmito otázkami: Jak si křesťané v posledním půlstoletí představovali Boha? Jako přísného soudce trestajícího hříchy křesťanů a celého světa, nebo jako milosrdného zachránce, které v každé, byť sebetragičtější situaci, poskytuje východisko a naději? Jak křesťané v posledním půlstoletí pohlíželi na svou církev (své církve), které eklesiální modely považovali vhodné a které za nevyhovující, v čem viděli zásadní úlohu církve, jak prožívali liturgické dění? A konečně: Jak si křesťané představovali okolní „svět“, či jak jej hodnotili, popřípadě přetvářeli. Jakou prosazovali misijní strategii, pokud na ni – z důvodů vnitřních nebo vnějších – nerezignovali.

Z temna doby komunistické III.

V roce 1949 podnikla komunistická moc v Československu mnoho kroků, kterými chtěla zlikvidovat významné středisko odporu a jiného (opačného) ideového názoru, katolickou církev. V této cestě jí stáli především biskupové, kteří ve své většině byli protikomunisticky orientováni, i když v rámci biskupské konference existovaly různé názory na konkrétní kroky, které by měla církev vzhledem k nové situaci po roce 1948 podniknout.¹ Na jednotlivá biskupství byli proto ustanoveni tzv. zmocněnci, kteří měli dohlížet na biskupa a byli vybaveni pravomocemi, které výrazně omezovaly biskupovu činnost. Na brněnskou konzistoř byl dosazen zmocněnec v červnu 1949 a hned poté byla provedena celá řada radikálních opatření, jako bylo penzionování starých kanovníků a jmenování nových, jmenování gen. vikáře, výměna kancléře. Došlo rovněž k výrazné izolaci biskupa, k územní reorganizaci, jmenování nových děkanů a pod. Podle zmocněnce Vladimíra Starého, který ve své činnosti projevoval značnou horlivost, cílem těchto opatření bylo „omeziti a zatlačiti vliv církve a biskupa, odbourati jejich dřívější výsady, odstraniti tuhou a starou reakční páteř v celé struktuře vedení diecése“².