Dvě knihy o podzemní církvi

V nedávné době u nás vyšly dvě knihy o tzv. skryté či podzemní církvi. Následující text se pokouší o jejich srovnání. Jeho autor nepochází z prostředí „davídkovské" skryté církve, a může proto uplatnit jistý nadhled.

Na začátek je třeba říci, jaký je vztah knihy Petra Fialy a Jiřího Hanuše Skrytá církev (CDK, Brno 1999) a díla Ondřeje Lišky Církev v podzemí  (Sursum, Tišnov 1999). Obě mají v podtitulku název společenství Koinótés. Zatímco u Lišky je zpracování historie a přínosu tohoto společenství sice důležitou, ale ne jedinou vrstvou, kniha Fialy a Hanuše je téměř monotematickou sondou založenou na životopise biskupa Felixe M. Davídka. Jako taková je však ve vztahu k danému tématu podrobnější a bude jistě východiskem pro všechna další zkoumání v této oblasti. Liška se programově snaží Koinótés zasadit do kontextu celého podzemí a snad i trochu potlačit „vedoucí úlohu", kterou mu Fiala s Hanušem připisují[1]. Na rozdíl od Fialy a Hanuše s jejich snahou o proniknutí do vnitřního dění tohoto společenství zůstává Liška raději vně a sází na pohled ze širší perspektivy. Je ovšem otázkou, nakolik je možné zůstat vnějším pozorovatelem. V kapitolách o tomto společenství ovšem Liška nezřídka čerpá z prvního vydání knihy Fialy a Hanuše (CDK 1994).

Důležitou odlišností mezi oběma knihami je podle mého názoru Liškovo apriorní hodnocení zmiňovaných faktů. Při popisu aktivit společenství Koinótés se neustále opakuje stálý přívlastek „problematický". Tím autor nejen zlehčuje a dnešním pohledem hodnotí tehdejší události, ale též skrytě marginalizuje a od ostatních částí skryté církve odřezává činnost právě této větve. Toto snažení se ovšem neomezuje jen na Liškovu knihu. . .

Různým způsobem se knihy zabývají hodnocením přínosu skryté církve. Liškovo pozitivum zde vidím v tom, že uvažuje o zkušenostech skryté církve a jejích eklesiologických modelech a hledá, jak je jimi možné obohatit dnešní církev. To ostatně považuji za dnes klíčovou výzvu a časopis Getsemany by se jí mohl ještě energičtěji chopit (mohl by to být jeho příspěvek k nepopulárnímu církevnímu sněmu). Ovšem zpět k Liškovi: při hodnocení Koinótés ukazuje Liška, myslím ne zcela neprávem, na jeho podstatně klerikální charakter, který může až zastiňovat chápání církve jako božího lidu. Zde by šlo samozřejmě vést diskuse o právu na eucharistii. Fiala a Hanuš si všímají[2] přínosu v Davídkově důrazu na vzdělávání a propojení mnoha věd s teologií - v „chardinovském duchu" má vše přispívat k posvěcování světa. Zvlášť aktuálně stojí za zmínku používání poznatků z teorie řízení a rozvíjení modelu lokální církve.

Ke kladům Liškovy knihy patří bezesporu uvedení Norem pro řešení případů tajných svěcení biskupů a kněží a následné teologické diskuse mezi H. Jorissenem a J. Ratzingerem o problému svěcení „sub conditione". Na druhou stranu fakt, že Fiala s Hanušem Normy neuvádějí, jakoby dokresloval jejich přístup k celé věci: píší spíše z pozice „uvnitř" skryté církve, zde tedy z pozice těch, kteří Normy do ruky nedostali a byli s nimi jen útržkovitě seznámeni. Částečnou satisfakcí snad může být doznání členů ČBK i kardinála Ratzingera, kteří „připustili, že způsob seznamování s obsahem ,Norem`, které nebyly tajně svěceným duchovním odevzdány do rukou, ale jen tlumočeny, způsobil nejasnosti a dohady".[3] Mimochodem, neměl by se Vatikán zamyslet i nad svou východní politikou ze 70. a 80. let, u nás nezřídka kritizovanou, a vyvodit z ní určité důsledky (např. se omluvit)?

Po přečtení obou knih jsem neměl pocit, že je třeba klást je do protikladu, i když v každé z nich je patrná určitá tendence. Pro pochopení ducha společenství Koinótés a kontextu doby jeho vzniku bych jednoznačně volil knihu Skrytá církev. Cítím z ní otevřenost pro rozmanitý život církve, který nelze poutat do systému pravidel. Ostatně kniha sama se považuje za oslavu skryté církve.[4] Práce Liškova mapuje širší prostor. Poctivě se snaží zjišťovat soulad všeho konání s církevním právem, a z této logiky potom problematizuje to, co se nezdá být korektním. Uznávám tento přístup (Liškovi nelze upřít zřejmou snahu o pochopení motivů tehdejších aktérů), nicméně považuji ho jen za jeden z možných - pokud by byl absolutizován, pak se z církve stane pouhá instituce.

Rád bych připojil ještě několik poznámek (nejen) k tématu skryté církve. V prosinci loňského roku bylo pražskými biskupy oficiálně zrušeno společenství Filadelfia shromážděné kolem kněze Vladimíra Mikulici. Získal jsem zde určitou osobní zkušenost a to, co mi postupně stále více vadilo, byly jisté „sektářské" prvky, jako např. pěstování pocitu výlučnosti a braní sama sebe jako toho jediného pravého předvoje v církvi, shlížení k ostatním s despektem, extrémní utajování informací - bránění se zjevnosti, pevná hierarchická struktura a autoritářství, určitá forma eschatologie na úkor jiných přístupů a samozřejmě velká náboženská horlivost. V takovém případě vždy hrozí zaslepenost a zneužití. Při čtení o biskupu Davídkovi mě mnohokrát mimoděk napadaly jasné podobnosti. Nepopírám i velké odlišnosti, např. v přístupu k ženám, ale zůstaňme nyní u připodobnění. Ne všechno jde vysvětlit jako podmíněné dobou a někdy mám pocit, že určité výše zmíněné tendence se mnohým křesťanům, zvláště těm, kteří prošli nějakým uzavřenějším společenstvím, zavrtaly hluboko pod kůži. Proto se u všech společenství církve, včetně těch, která navazují na různé okruhy skryté církve, přimlouvám za vědomou sebereflexi a odmítání sektářských sklonů u sebe i u druhých. Vždyť mají šanci obohatit širší církev o svou jedinečnou zkušenost se životem víry nebo varovat před různými slepými uličkami (jako se o to snaží časopis Poděšen vydávaný bývalými členy společenství Filadelfia). Chápu, že někdy může jít o obavu ze ztráty identity a toho specifického, k čemu společenství dospělo a dospívá.

Chápu, že je ve hře strach z tlaku autority, která neporozumí a otočí se zády. Pokud jde však o skutečné boží obdarování, pak tu není jen pro mě a mé společenství, ale pro celou církev. Ta mě sice možná nyní nechápe, ale to mě nezbavuje povinnosti vést s ní rozhovor či, jinými slovy, neuzavřít se do ghetta. Pokud prožívám jako boží obdarování slavení eucharistie s bratry a sestrami z jiné křesťanské tradice a naše víra se zde velice sbližuje, pak to přeji i ostatním křesťanům (přestože respektuji fakt, že církev jako celek k tomu ještě nedospěla). Proto myslím, že mohlo být škoda např. to, že biskup Blaha nepřijal údajně nabízenou biskupskou službu v Litoměřicích[5] a že taktéž další biskupové, až na výjimky, se neobjevili v řízení stávajících diecézí (ať už jako biskupové sídelní či biskupové se zvláštními úkoly). Je škoda, že mezi biskupy tajně svěcenými a nově svěcenými nedocházelo (nedochází) ke kolegiálnímu rozhovoru, při kterém by se vzájemně vyjasňovaly názory na další činnost naší církve a docházelo se ke shodě. Projevem toho pak může být situace, kdy veřejný biskup odmítá slavit eucharistii společně s tajně svěceným biskupem Zahradníkem (či jen knězem Zahradníkem). Podle mého soudu nejde o zlou vůli, ale malou velkorysost a nedostatek odvahy rozhodnout se a vzít na sebe odpovědnost za toto rozhodnutí. Slovy Davídka, ale proti jeho duchu, tu dostává přednost řád regulace před řádem konání.

Těchto několik slov je určeno pro časopis Getsemany, takže by bylo dobré ještě zmínit, jak o něm píší autoři našich dvou knih (pomineme zde samozřejmě hojné citace z Getseman, zvláště z ročenky 1995). Fiala s Hanušem se omezují na neutrální vyjádření, že pražská ES „našla svůj publikační prostor v časopise Getsemany"[6], zatímco Liška uvádí: „Neveřejné působení církve nachází v současnosti stabilní ohlas na stránkách nekonformního křesťanského periodika Getsemany. Sám časopis má své kořeny právě v prostředí Ecclesiae silentii a věnuje ji dlouhodobě zájem" a dále píše, že členové ES .mj. vydávají nekonformní křesťanský měsíčník, který nejen informuje o stavu řešení otázek spojených se „skrytou církví`, ale především nabízí čtenářům vodítko v praktickém i duchovním životě a zprostředkovává obraz určitých proudů moderního katolicismu a křesťanství"[7]. V této souvislosti rád konstatuji, že Getsemany nezůstaly jen prostorem k řešení problémů jak dál se skrytou církví a k odreagovávání si vlastních traumat, ale vykročily k otevírání oblastí, které skrytou církev přesahují. Chtějí být časopisem ekumenickým, soustavně se zabývají biblí a věnují se tématům, která zaměstnávají celosvětovou církev. Při tom všem se mohou opírat o zkušenosti české skryté církve jako o svébytnou křesťanskou tradici (či spíše tradice). Kristova církev, která v sobě snese bohatství tradic, a přesto zůstává jednou, je ta církev, ve kterou věřím.



[1] Fiala, P. - Hanuš, J.: Skrytá církev. CDK 1999, s. 5: .Avšak stále zřetelněji se 1 ukazuje, že tajná církevní struktura, celá hierarchická stavba, jež se vytvářela v podzemí, byla do značné míry tak či onak spojena s osobností Felixe M. Davídka a s jeho společenstvím, a že tedy - při určitém zjednodušení - lze na ně označení „skrytá církev` vztáhnout možná případněji než na jiné skupiny."

[2] tamtéž s. 178 nn.

[3] Oficiální zpráva ČBK z návštěvy .ad limina" v září 1998. In: Liška, O.: Církev v podzemí. Sursum 1999.

[4] srov. Fiala, P. - Hanuš, J.: cit. d. 10.

[5] srov. Liška, O.: cit. d. s. 163. Jiný údaj ovšem popírá, že k nabídce 5 vůbec došlo.

[6] Fiala, J. - Hanuš, J.: cit. d. s. 202.

[7] Liška, O.: cit. d. s. 10 a 171.