Boží Trojice, trojjediný Bůh - nejhlubší tajemství křesťanské víry a nauky. Tajemství nepopsatelné, neuchopitelné, nevyslovitelné. Přesto je nutné o něm mluvit a s vědomím toho, že naše slova jsou nedostatečná, se jej snažit popsat, porozumět, přiblížit. Nauka o Trojici byla formulována ve 3. a 4. stol. po Kristu v polemice proti ariánské herezi. V této polemice byl nejprve formulován vztah Otec - Syn (Syn je stejné podstaty, zrozený, ne stvořený, plně a neoddělitelně Bůh i člověk) a později i vztah Otec - Syn - Duch svatý.1 2 3
Trojiční nauka, jak ji formulovali kapadočtí, se uchovala na Východě v podstatě beze změny. Západní učení se soustředilo více na Trojici imanentní, na vztahy uvnitř Trojice. Tato nauka začala být velmi složitá a pomalu ze západní teologie vymizela. To bylo spojeno i s podceněním úlohy Ducha svatého a přeceněním úlohy církve. Teologické traktáty většinou obsahovaly nejprve pojednání o jediném Bohu a teprve pak o trojjediném Bohu. Protestantská tradice nepovažovala trojiční nauku za zásadně důležitou pro křesťanství, protože ji nelze najít v samotném Písmu. Tato situace trvala až do II. vatikánského koncilu a teprve druhá polovina 20. století přinesla oživení zájmu o trojiční teologii. Jedním z autorů, kteří nově rozpracovali trojiční nauku je německý protestantský teolog Jürgen Moltmann (nar. 1926). Tuto nauku popsal ve dvou knihách The Trinity and the Kingdom The Doctrine of God4 a History and the Triune God. Contributions to Trinitarian Theology.5 Ve své nauce zdůrazňuje společenství a solidaritu jako přirozenost a podstatu trojjediného Boha. Zdůrazňuje návrat k Cypriánově formulaci: „Církev je tvořena lidmi sjednocenými jednotou Otce, Syna a Ducha svatého." Jako hlavní rys Boha vidí jeho věčnou lásku ke všem tvorům. Vypracovává trinitární historii spásy: je jedno Boží království, ale tři stádia k jeho dosažení: království přírody, království milosti a království slávy. Význam a dopad této trinitární nauky pro eklesiologii popsal Moltmann v knize Church in the Power of the Spirit6 a pro nauku o stvoření a náš vztah ke světu a k stvoření v knize Bůh ve stvoření.7 Úkolem této práce je pokusit se popsat hlavní rysy Moltmannovy trojiční nauky o církvi a stvoření.
„Církev je společenství ospravedlněných hříšníků, společenství těch, kteří byli osvobozeni Kristem, kteří zažívají spásu a život v díkůvzdání. Je na cestě k naplnění významu události Krista. S očima upřenýma na Krista žije v Duchu svatém a tak je sama počátkem a zárodkem budoucího nového stvoření. Zvěstuje Krista; ale to, že jej zvěstuje, je již příslibem a počátkem budoucího Božího přebývání ve světě. Věří v Krista a Kristu; ale fakt, že věří, je již výraz naděje. Ve své svobodě následuje Krista; ale to je již očekávání vzkříšení. Ve Večeři Páně si připomíná a zpřítomňuje smrt Kristovu, která vede k životu; ale to, že se tak děje, je předzvěstí přicházejícího pokoje. Vyznává Ježíše, ukřižovaného, jako Pána; v tomto vyznání je již obsaženo očekávání Božího království. Vztah mezi tím, co se děje a faktem, že se to děje, může být pojímán a pochopen jen pneumatologicky. Společenství Kristovo, které je církev, se děje v Duchu svatém. Duch je společenství. Víra přijímá Boha v Kristu a toto přijetí je samo mocí Ducha. Jako historické Kristovo společenství je církev proto eschatologické tvoření Ducha."
Tato Moltmannova „definice" církve, jaká je v trinitárním pojetí, asi nejvýstižněji ve zkratce charakterizuje jeho novou eklesiologii.
K tomu, aby mohl vypracovat trinitární eklesiologii, potřebuje se Moltmann nejprve zabývat naukou o Trojici. Bůh se zjevuje jako vysílající Otec a poslaný Syn, který ale existuje od věčnosti. „The missio ad extra reveals missio ad intra. Missio ad intra is the basis for missio ad extra." („Poslání navenek vyjevuje poslání dovnitř. Poslání dovnitř je základnou poslání navenek," překlad red.) Duch pak oslavuje Otce i Syna osvobozením člověka pro společenství s nimi, vedením osvobozeného člověka k radosti a díkůvzdání. „Oslava Syna a Otce skrze Ducha svatého staví člověka na cestu ke slávě, k níž byl povolán." A tato událost oslavení ukazuje nad sebe, k trinitárnímu působení Boha ve světě. Odkazuje i k oslavené Trojici na konci věků, kdy oslaví sebe sama v osvobození stvoření a v novém stvoření. Sláva Boží může být úplná jen tehdy, bude-li osvobozeno celé stvoření. Trojice je tak ve své podstatě od svého věčného počátku otevřena světu a člověku. „Duch svatý oslavuje Krista ve světě a svět v Kristu ke slávě Otce. Tím spojuje stvoření se Synem a také Syna s Otcem. Jako síla oslavení je Duch svatý také silou sjednocení." Aby bylo možno tuto otevřenost Trojice a její účast na osvobození člověka a celého stvoření lépe pochopit, je třeba změnit i představu Boha. Bůh není neměnný, protože by pak nebyl svobodný ve svém vztahu ke stvoření; Bůh není neschopen utrpení - ve své svobodě je schopen trpět pádem a špatným stavem svého stvoření; Bůh není nezranitelný - je schopen otevřít se bolesti kříže; Bůh není dokonalý, znamená-li to, že ve své lásce nechtěl, aby jeho stvoření bylo nutně dokonalé. Událost Syna a Ducha přináší Bohu v Trojici zkušenost, "něco nového". Po vzkříšení a oslavení Syna je vztah v Trojici nový pro zkušenost s trpícím světem. Při ukřižování pocítil Bůh něco, co neoddělitelně patří ke spáse světa - bolest. Proto se Bůh oslavil právě v tom, který byl ukřižován; a tak se obětovaný Beránek stává věčnou pečetí Božího oslavení.
Stejně tak, jako mluvíme o Boží zranitelnosti, utrpení a bolesti ve světle Kristova utrpení, smrti a sestoupení do pekel, kdy Bůh zakouší dějiny, můžeme mluvit i o Boží radosti a štěstí ve spojení s Kristovým vzkříšením a oslavením. Tak Bůh tvoří dějiny. „Bůh zakouší dějiny, aby je ovlivnil. Vychází ze sebe, aby v sobě sjednocoval. Je zranitelný, bere na sebe smrt a utrpení, aby uzdravoval, osvobozoval a dával nový život... Ale prožité utrpení, které přineslo osvobození, věčný život a jednotu, se stává důvodem věčné radosti v Boží spáse a v novém stvoření."
A jaká by měla být církev, jež má „reprezentovat" tohoto trojjediného Boha? Moltmann říká, že je třeba obnovit teologickou koncepci církve, a že to má být koncepce misie. Současná církev podle něj nepovolává, ale učí a křtí děti a tím reprodukuje sebe sama. Církev by se ale opět měla stát církví misijní, mít sílu k ekumenickému společenství, objevovat a hlásat univerzalitu Božího království a uznat laický apoštolát. Církev se má stát sekulární, otevřená světu. Taková svobodná církev zná rozdíly, ale ne rozdělení. Vyznává, že vylití Ducha svatého platí pro všechny. Důležité není šířit církev, ale království. Účelem není oslava církve, ale Otce skrze Syna v Duchu svatém. „První slovo církve není církev, ale Kristus. Poslední slovo církve není církev, ale sláva Otce, Syna i Ducha svobody." Svoboda, kterou má církev přinášet, je svoboda pro společenství s Bohem, člověkem a přírodou. Církev musí vědět, že je bezprostředně závislá na Kristu. Měla by sama sebe vidět jako proměnný a dočasný jev v dějinách; její funkcí je dojít do Božího království. Není to církev, která má přinést spásu světu, je to poslání Syna a Ducha od Otce, které zahrnuje církev, zakládá a tvoří ji a provází ji na její cestě. Není to církev, která spravuje Ducha jako Ducha kázání, Ducha svátostí, Ducha služby a Ducha tradice. Je to Duch, který spravuje církev ve Slovu, víře, svátostech a milosti, úřadu a tradici. Chápe-li církev sebe sama se všemi úkoly a mocí v Duchu a v horizontu působení Ducha, pak také chápe svoji „výlučnost" jako součást moci Ducha a nemá potřebu si za každou cenu udržovat zvláštní moc a práva. Nebude se pak nevraživě dívat na působení Ducha mimo církev, ale radostně je přijme jako znak toho, že Duch je větší než církev a že Boží spása sahá i mimo církev. Pravá církev je podle Moltmanna písní díkůvzdání osvobozených, společenstvím lásky, církví pod křížem.
I prostředky spásy - Slovo a svátosti - a službu církve pojímá Moltmann trinitárně:
Evangelium. Evangelium je Slovo Boží, Bůh sám, Slovo jako přikázání i příslib. Vyzývá nás k poslouchání i poslušnosti a je přijato či odmítnuto. Rozpoznání a přijetí Slova jako Slova Božího zároveň znamená i sebepochopení věřícího posluchače. Je to osvobozující zvěst o Kristu, která zaslibuje království, činí zvěstování spasitelným prostředníkem budoucnosti a činí víru nadějí vidět tváří v tvář. Zvěstování Krista vstupuje do našich životů jako volání i útěcha. Je to spasitelné poselství radosti a jako takové řeč osvobození, kterou lze pochopit jen působením Ducha svatého. Evangelium má charakter skryté síly zjevení, která se do přítomnosti vlamuje z konce časů. Evangelium hlásá Krista jako Pána mesiášského království a je prvním znakem a příslibem mesiášské doby. Objevuje ve vzkříšení ukřižovaného Krista zlom věků a skryté svítání mesiášské budoucnosti.
Křest. Skrze křest je církev volána ke svobodě mesiášské doby, křtem jsou věřící přijati do Kristova společenství a do trojičního působení Boha. Křest je znamením Boha přicházejícího do osobního života. V tomto smyslu je křest spojen s evangeliem - obojí je viditelným znakem působení Ducha svatého, který spojuje věřící s Kristem a je silou nového stvoření. Moltmann vyčítá církvi, že křest ztrácí charakter veřejného, konfesního znamení naděje a víry. Přitom by měl být chápán jako část trinitárních vztahů eschatologického Božího působení ve světě. Jako znamení smíření daného smrtí Ježíše Krista, křest představuje tvořivou sílu Ducha svatého. Vede do Kristovy smrti, ale zároveň k očekávání vzkříšení. Křest nefunguje podle Moltmanna „ex opere operato", ale „ex verbo vocante". Je slovem zaslíbení, je působící událostí, ale bez víry nemůže způsobit nic. Křest je nutný pro život víry, ale nelze říci, že by byl nutný pro spásu. Moltmann se přiklání k názoru, že by křest nemluvňat měl být nahrazen požehnáním a křtít by se mělo až na základě vlastní víry. Svobodná a osvobozující církev by měla žít ze křtu jako události osvobození.
Večeře Páně. Společenství u stolu Páně je eschatologické znamení toho, že „jsme na cestě", je opakovaným a opakovatelným znamením naděje. Večeře Páně má podle Moltmanna být veřejným a otevřeným stolováním společenství, k pokoji a spravedlnosti Boží ve světě. Ke stolu nezve církev, ale Kristus a pozvání je určeno všem, ke kterým je církev poslána.
Jakékoli omezení pozvaných činí z Večeře Páně večeři církve a v centru pak není společenství s Ježíšem Kristem, ale s církví. Večeře Páně má být oslavou osvobozující přítomnosti ukřižovaného a vzkříšeného Pána. Moltmann odmítá i nutnost svěcení pro vysluhování eucharistie; říká, že každý, kdo slyší volání a následuje, je oprávněn lámat chléb a rozdělovat víno. Jde o službu celé kongregace, vždyť Ježíš zemřel za všechny. Moltmann zdůrazňuje význam společenství stolu Páně, jeho eschatologický charakter; má být nahlížen z perspektivy univerzální hostiny národů v přicházejícím království (Iz 2, 2-4). „V Ježíšově přítomnosti Večeře Páně jedinečným způsobem spojuje minulost s budoucností, dějiny a eschatologii a stává se znamením osvobozující milosti." Neoddělitelnou součástí eucharistické slavnosti je epiklese, protože celá slavnost je slavena jako dar Ducha svatého. Skrze něho dostává společenství stolu život a sílu nového stvoření a ujištění o přicházejícím království. V jeho působení se eucharistie stává svátostí času, protože obrací jeho chod: nesměřuje do minulosti, ale naopak - čas je skrze Krista otevřen do budoucnosti jednou provždy a pro všechny, aby byl jednou završen v parusii.
Bohoslužba. Moltmann kritizuje, že většina dnešních bohoslužeb nevyjadřuje v dostatečné míře radost a svobodu a nedává dost prostoru spontaneitě slavení. Volá po reformě bohoslužby, společně s reformou církve. Křesťanská bohoslužba má být proměněna ve spontánní slavení. Teprve pak bude mít účinek i na radostnost denního života. Bohoslužba ale také, společně s radostí vzkříšení a svobody, přináší přítomnost ukřižovaného - a tedy i bolest nad selháními a proviněními. Kde se prožívá Boží blízkost v Duchu svatém, tam se prožívá i bezbožnost. Kde lidé začínají žít v království Syna člověka, tam se bolestně pociťují nelidské vztahy a chování. A to je nutný krok k jejich nápravě.
Reforma církve musí začít „zdola", vytvářením společenství (kongregací), která se budou organizovat sama v souladu s evangeliem, jeho zaslíbeními a výzvami. Jako Kristova církev mají tyto kongregace všemi silami realizovat své sociální, politické a kulturní možnosti, aby skrze ně byli lidé konfrontováni s Kristovou svobodou a pozvání do mesiášského království.8 Život a činnost komunit má přinášet Boží pokoj do tohoto konfliktního světa. Stupeň a řád svobody v komunitě se tak stane znamením a bodem počátku překonání bezbožných a nelidských podmínek panování a útlaku ve společnosti. Jde o řád ukazující osvobození od hříchu, zákona a smrti. „Ustavení Kristova společenství je ustavením nového života uprostřed starého a ustavením opravdového života uprostřed toho, co je špatné." Církev má být pozemskou formou Kristova panování, které přemáhá svět a osvobozuje svět. Kristova vláda nemůže být reprezentována hierarchií separovanou od lidí, ale jen bratrským řádem charismatické komunity. To ovšem znamená zrušit v církvi privilegia a jakoukoli nadřazenost.
Působením Ducha se stal celý lid „královským kněžstvem"; všichni věřící mají obecné kněžství. Ale společenství potřebuje speciální služby: kazatele, presbytery i diákony, kterými pověřuje lidi ze svého středu. Působí-li někdo ve společenství jako kazatel či vysluhuje eucharistii, pak tak činí v Kristově jménu. Nejsou to „nositelé úřadu", ale Kristus. Komunita a její členové nesoucí v ní zvláštní pověření rostou spolu a závisí jeden na druhém. Základním aktem církve je shromažďování na základě zaslechnutého Božího volání. Církev je také společenství v čase - s těmi, co byli a s těmi, co přijdou. Stojí na základu apoštolů a proroků - jejich úloha je neopakovatelná, ale služba evangeliu je předávána každému věřícímu. Apoštolská posloupnost tedy může být vztažena pouze na zvěstování a patří celé církvi a každému pro jeho službu, do které je postaven dary Ducha svatého.
Jak již bylo řečeno, reforma církve a komunit má proběhnout odspodu. Příkladem jsou „grass-root" komunity. Musí být dán prostor alternativním formám křesťanského života, za předpokladu, že chtějí reformovat církev a nevytvářejí gheta. Ideálem je kongregace shromážděná v Kristově otevřenosti. Shrnout, jak by takové komunity měly vypadat je těžké, neboť se budou velmi různit. Ale následující body jsou podle Moltmanna zásadní pro všechny:
- dobrovolná asociace členů v křesťanském společenství
- společenství zvladatelné velikosti, ve kterém je možný život ve vzájemném přátelství a společném plnění specifických úkolů
- probouzení tvořivých sil u každého individua a odložení privilegií, které někteří dosud měli
- autonomie ve způsobu duchovního života komunity a života ve společenství
- společné soustředění na specifické křesťanské úkoly ve společnosti, ať již jde o evangelizaci či osvobozování utlačovaných
- dobrovolný návrat k jednoduchému kristo-centrismu v náboženském životě a reflexi nové křesťanské praxe v teologii.
Pak budeme mít na místě „církve pro lidi" „církev lidí", která bude žít, trpět a jednat mezi lidmi a s nimi. „Jestliže tyto komunity nabídnou lidem prostředí přátelství bez dominance, ve kterém mohou najít sami sebe a své tvůrčí schopnosti a vystoupit tak ze své samoty, bezmoci a závislosti - pak tyto komunity umožní lidem stát se subjekty svých vlastních dějin v osvobozujících dějinách Boha."
Stojíme tváří v tvář ohrožení existence lidí i Země, stojíme tváří v tvář ekologické krizi. Člověk si „podmanil" zemi neblahým způsobem, biblická slova o vládě člověka (Gn 1,26) byla vzata příliš doslova. Dosavadní nauka o stvoření považovala Boha za absolutní subjekt a stvoření za objekt, pasivní materii. Vztah Boha ke světu byl často chápán jako jednostranný panovnický vztah; a prostřednictvím vlády nad světem pak člověk odpovídal svému Bohu. Bůh stojí v transcendenci a příroda je odbožštěna. Člověk byl stvořen jako obraz Boží, koruna stvoření a je tedy určen k panování nad stvořením. Kam tato nauka i chování lidstvo dovedly, víme. Otázkou je co teď s tím? Moltmann nenabízí řešení krizové ekologické situace, ale novou nauku o stvoření, nauku trinitární, která zahrnuje do Boží lásky a spásy celé stvoření. Nauku nehierarchickou, decentralizovanou a společenstevní.
„Ve svobodném vzplanutí své lásky vychází věčný Bůh ze sebe a tvoří stvoření, skutečnost, která je zde jako on, a přece je jiná než on. Skrze Syna tvoří, smiřuje a vykupuje Bůh své stvoření. V síle Ducha je Bůh ve svém stvoření a ve vykoupení tohoto stvoření sám přítomný. V hojnosti lásky, z níž pochází vše, co vzchází od Boha, se už nachází připravenost Boha snášet odpor svých tvorů. V něm se nachází také vůle ke smíření a vykoupení světa, vůle trpící, ale vytrvalá ve své naději."
Základní premisou Moltmannovy nauky je, že Stvořitel přebývá skrze svého Ducha ve svém stvoření. Přebývá ve svém stvoření jako celku i v každém jednotlivém tvoru a udržuje ho mocí svého Ducha pohromadě a při životě. Moltmann říká, že křesťanská nauka o stvoření má být utvářena zjevením Krista a zkušeností Ducha. Vztah Boha ke světu pak musíme chápat jako mnohovrstevný vztah společenství. Otec tvoří skrze Syna v Duchu svatém. Stvoření je od Boha stvořeno, skrze Boha formováno a v Bohu jsoucí.9 Stvoření je svobodný akt Boží lásky. To, že člověk byl stvořen jako Boží obraz, je výrazem sebeomezení a snížení se nesrovnatelně nás převyšujícího Boha. Sebesdílení Boží dobroty v lásce ke stvoření není podle Moltmanna otázkou svobodné volby, nýbrž samozřejmým působením jeho věčné podstaty. Ve své stvořitelské činnosti je Bůh sám sebou. Stvoření vzniká z vnitřního napětí v Bohu samém - Bůh tvoří svět a zároveň do něj vstupuje. Ve stvoření je tedy možné rozeznat sebeodlišení a sebediferenciaci Boha; Bůh je v sobě a zároveň mimo sebe. Ke stvoření si Bůh musel utvořit prostor, musel ustoupit sám sobě, „uskromnit se". Bůh musí vzít zpět svou přítomnost, aby vytvořil „nihil", z kterého pak tvoří. Moltmann tu vychází z kabalistického učení o Bohem opuštěném prostoru, který však nabývá ohrožující charakter až pádem člověka a sebeuzavřením tvorů vůči Boží lásce.10 Moltmann rozlišuje počáteční tvoření, historické tvoření a eschatologické tvoření. Počáteční tvoření je creatio ex nihilo, historické tvoření „namáhavé tvoření spásy z překonání zla" a eschatologické tvoření vzniká z překonání hříchu a smrti. Stvoření není hotové, jde o creatio continua, jež Moltmann ztotožňuje s evolucí.11 Pohyb od počátečního sebeomezení k eschatologickému odstranění tohoto sebeomezení nazývá Moltmann novým stvořením. I v království slávy zůstane však svět Božím stvořením a nestane se samotným Bohem. Podílem stvoření na eschatologické přítomnosti Boha vzniká „svět bez konce", věčný život. Království slávy, které dokonává proces stvoření skrze přebývání Boha, si nemůžeme představit jako ke konci přivedený uzavřený systém, ale jako otevřenost všech konečných životních systémů pro plnost života.
„Syn, věčný protějšek v Bohu samém, se stává moudrostí, vzorem, skrze který je stvoření učiněno. Syn, ve kterém je svět stvořen, se stává tělem a vstupuje sám do světa, aby ho vykoupil. Trpí sebezničením stvoření, aby je skrze své utrpení vyléčil. Co není tímto způsobem přijato Bohem v jeho stvoření, to nemůže být uzdraveno."
Bůh tvoří, smiřuje a vykupuje skrze Syna. Vykoupení znamená osvobození lidí, uspokojení přírody a spasení člověka i přírody. Křesťanská nauka o stvoření ve světle Kristově má proto být naukou o osvobození lidí, uspokojení přírody a spasení člověka i přírody. Víra v Ježíše Krista je podle Moltmanna křesťanskou podobou víry ve stvoření. V pohledu na Kristův kříž znamená creatio ex nihilo odpuštění hříchů a v pohledu na stvoření znamená Kristův kříž upevnění celého vesmíru. Syn se vydává ničivému nic, aby je překonal a daroval tak stvoření spásu a svobodu. Vtělení Syna tak má kosmologický rozměr; je to událost, ve které se Bůh spojuje s lidstvem. Je-li Kristus prostředníkem spásy pro celé stvoření, pak je také důvodem pro jeho existenci. V tomto smyslu je Ježíš prostředníkem celého stvoření. Stvoření je samo zaslíbením zmrtvýchvstání, přemožení smrti ve vítězství věčného života. „V Božím pohybu, jeho vtělení a jeho obětování na kříži se otevírá také nebe pro zemi a země pro nebe, nebe a země jsou sjednoceny a v úplném míru Krista docházejí vzájemného otevřeného společenství."
„Bůh Duch je také Duchem, celkovou shodou, strukturou, informací, energií univerza. Duch univerza je Duchem, který vychází z Otce, a v Synu osvěcuje. Evoluce a katastrofy univerza jsou také pohyby a zážitky Ducha stvoření. Proto ,sténá‘ podle Pavla Boží Duch ve všech tvorech pod mocí nicotného. Proto se Boží Duch transcenduje ve všech tvorech. To se manifestuje v sebeorganizaci a v sebetrancendenci všech živých tvorů."
Duch Stvořitel je přítomen ve svém stvoření (Ž 104); je to kosmické, smírčí a vykupující přebývání. Duch tvoří, uchovává, obnovuje a dokonává. Stvoření tak lze chápat jako diferencovanou přítomnost Ducha. Duch vychází z Otce a v Synu osvětluje a transcenduje ve všech tvorech. Síla Ducha je Boží tvořivou silou, která ospravedlňuje hříšníky a křísí mrtvé. Duch svatý je silou vzkříšení; dary Ducha jsou síly nového, věčného života. Duch je silou lásky, ze které stvoření vzešlo a kterou je neseno. V oživujícím a přebývajícím působení Ducha se uplatňuje celé trojiční působení; v něm dospívá stvoření Otce skrze Syna a smíření světa s Bohem skrze Krista k cíli.
Celé stvoření představuje Duchem formovanou realitu. Duch je tvořivá síla, společenství i zážitek individuace vlastního poslání. Je budoucností nového stvoření, příslibem znovuzrození kosmu ke slávě Boží. Moltmann mluví ve větší části textu o Duchu, Duchu Božím, méně často o Duchu svatém. Mluví ale také o Duchu s mnoha dalšími přívlastky, někdy i o duchu (s malým d). Kosmický Duch působí v přírodě - je principem kreativity, vytváří vzájemné působení, život ve společenství. „Duch Boží je ,společným Duchem‘ stvoření," říká Moltmann.
Je principem individuace, principem intencionality. Jeho přítomnost ve stvoření jako nekonečného v konečném naplňuje vše živé sebetranscendencí.12 Dále Moltmann říká, že Duchem lze nazvat informace, které určují všechny systémy hmoty a života. „V rozvíjejícím se světě je přítomný nejen Duch Boží, nýbrž spíše Bůh Duch s jeho nestvořenými a tvořivými energiemi." Podle Moltmanna je možné nazvat Ducha stvoření Duchem Božím, ale podle biblického jazyka to není Duch svatý. Duchem svatým lze nazvat Ducha spasení a posvěcení, tedy přítomnost vykupujícího a nově tvořícího Boha. Je to Duch Kristův a Duch Boží. Duch svatý nepotlačuje stvořitelského Ducha, nýbrž ho transformuje. Dále Moltmann mluví o Duchu jako anticipaci (duchu života, nasměrování lidského bytí), Duchu jako komunikaci (duchu života ve vztahu, komunikaci), Duchu jako kladném přístupu k životu (duchu života, lásky, radosti), Duchu zmrtvýchvstání, Duchu přitakání.13 Přes tuto složitou kategorizaci Moltmann vidí celé stvoření jako nesené Duchem a v Duchu: „Chápání ,stvoření v Božím Duchu‘ nejen staví stvoření vůči Bohu, nýbrž je zároveň také přijímá dovnitř Boha, aniž by je zbožštilo. Bůh proniká své stvoření tvořivými o oživujícími silami Ducha... Z hlediska Ducha ve stvoření je třeba nahlížet také vztah Boha a světa jako perichoretický vztah."
Lidé jsou subsystémy kosmického životního systému a v něm přebývajícího Božího Ducha. Člověk je tedy součástí stvoření, součástí přírody. Je nejvyšším z tvorů a jako takový je schopen poznávat. Poznání mu však má sloužit k spoluúčasti, ne k ovládání. Poznání světa jako stvoření je podle Moltmanna ve své původní podobě poděkováním za dar stvoření a společenství v něm a oslava Stvořitele. Víra v Boha Stvořitele přináší naději a důvěru a ty zavazují člověka k věrnosti zemi. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu (Gn 1,26). Podobnost Bohu nejprve označuje vztah Boha k lidem a teprve pak vztah lidí k Bohu. Moltmann říká, že teologicky lze člověku rozumět nejprve jako imago mundi, než ho lze chápat jako imago Dei. Jako Boží obraz mají lidé Boha zastupovat ve stvoření. Jako Boží obraz jsou lidé pro Boha protějškem, ve kterém se chce poznat. Jsou stvořeni k tomu, aby Bohu odpovídali a aby velebili jeho slávu. V tomto smyslu jsou lidé „kněžskými tvory", „eucharistickými bytostmi". Stejně jako zastupují Boha ve stvoření, zastupují stvoření před Bohem. Můžeme se ptát, jak může být hříšný člověk Božím obrazem? Na to Moltamnn odpovídá, že lidský hřích může zvrátit vztah člověka k Bohu, ale nemůže zničit vztah Boha k člověku. Po pádu je třeba toto určení člověka být obrazem Božím na zemi nahlížet jako Boží milost a mesiášské povolání člověka skrze Krista. Dále Moltmann rozlišuje trojí určení (povolání) člověka: 1. Původní určení jako imago Dei, 2. Mesiášské povolání jako imago Christi a konečně 3. Eschatologické oslavení jako gloria Dei. V tomto smyslu lidé vládnou na zemi ve jménu Božím nad ostatními tvory, jsou protějškem Boha na zemi, se kterým chce Bůh mluvit a jsou zjevením Boží slávy na zemi. Člověk je také obrazem
Boží trojice. Je tvorem společenským a lidská rodina (muž, žena, dítě) je obrazem společenství v Boží Trojici. Lidé byli Kristem nejen obrozeni z hříchu zpět k obrazu Božímu, ale věčný Syn se stal člověkem a podobal se jim a lidé přijímají podobu Syna a jsou skrze Ducha svatého přijati do věčného společenství s Otcem. „Skrze Syna se tedy Boží Trojice otvírá člověku... Otec tvoří, vykoupí a dokoná lidi skrze Ducha v obraze Syna." Závěrem pojednání o člověku popisuje Moltmann, co je a jak by měl vypadat lidský život. Měl by to být život přijatý, prožitý a milovaný, život v kladném přístupu a lásce k lidské křehkosti a smrtelnosti. V tomto pohledu je pak umírání přechodem do jiné formy bytí a naděje na zmrtvýchvstání je do budoucnosti zaměřenou vírou ve stvoření.
Korunou stvoření podle Moltmanna není člověk, ale šabat, neboť v něm a skrze něj dokonal Bůh své stvoření. „Je to šabat, který označuje svět za stvoření, světí ho a žehná mu." Dokonání stvoření spočívá v Božím klidu. Z něj pramení požehnání a posvěcení sedmého dne. Stvořitelská díla ukazují v činnostech Boha stálou transcendenci Stvořitele, zatímco šabat poukazuje na imanenci Stvořitele v jeho stvoření. Šabat je svátkem stvoření, které se událo ke spasení. Šabatem Boha ve stvoření začínají dějiny Boha se světem a světa s Bohem. Šabat je první, co Bůh posvětil. Moltmann zdůrazňuje význam slavení šabatu, říká: „V tichu šabatu už lidé nezasahují prací do okolního světa, nýbrž nechávají celé stvoření Boha v klidu. Uznávají neporušitelnost stvoření za Boží vlastnictví a světí tento den svou radostí z bytí jako Boží tvorové ve společenství stvoření." Tím otevírá mír šabatu také mír pro přírodu. V odpočinku Božím získávají všichni svou svobodu a šabat se tak stává symbolem vnitřní svobody. Šabatní klid je nestvořenou milostí Boží přítomnosti pro celé stvoření. O šabatu Bůh začíná „vnímat" své tvory, nechává se jimi oslovovat a obšťastňovat. Šabat jako dokonání stvoření a jako zjevení pokojného přebývání Boha v jeho stvoření odkazuje na budoucnost, kdy se Boží stvoření a zjevení stanou jedním. To je vykoupení. Ježíšovo zvěstování Božího království pak ohlašuje mesiášský šabat a svobodu mesiášské doby. „Pod Ježíšovým zvěstováním blízkosti Království se celý život stává svátkem šabatu." Křesťanskou neděli je třeba v tomto smyslu nahlížet jako mesiášské rozšíření šabatu Izraele. Moltmann se přimlouvá za svěcení sobotního večera jako ticha šabatu. Říká: „Po týdenní práci dojde člověk klidu v Boží přítomnosti. V tento večer člověk cítí něco z božského ,dokonání‘ stvoření. Služba Bohu v nedělním ránu pak může být zcela postavena do svobody zmrtvýchvstání Krista pro nové stvoření. V ní má být rozšířena ona mesiášská naděje, která obnovuje život."
Závěrem se můžeme ptát, jaké shody a jaké rozdíly nacházíme v trinitární eklesiologii a nauce o stvoření. Shodu lze vidět zejména ve zdůrazňování úlohy Trojice - tvůrčí síly Boha Otce, vykupujícího, spásného působení Kristova a posvěcující a životadárné moci Ducha svatého jak v církvi, tak v celém stvoření. Moltmann popisuje spásu a vykoupení pro celé stvoření, nejen pro člověka. Svoboda, kterou přináší víra a kterou hlásá církev je svobodou pro společenství i s přírodou. Také do eschatologického nového tvoření zahrnuje Moltmann celé stvoření. Církev i celé stvoření vznikly z Boží lásky a milosti a jsou jimi neseny. Obě nauky mají samozřejmě svá specifika, ale výrazné rozdíly jsem žádné nepostřehla.
LaCugna, C. M. (1996) Trojiční tajemství Boha, v: Fiorenza, S. S., Galvin, J. P.: Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva. Díl 1. CDK, Vyšehrad, Brno, s. 167-210.
Dolejšová, I. Trojice I - Historická část. Pracovní texty IES Praha
Dolejšová, I. Trojjediný Bůh (současné přístupy). Pracovní texty IES Praha
Moltmann, J. (1993) The Trinity and the Kingdom. The Doctrine of God. Fortress Press, Minneapolis
Moltmann, J. (1991) History and the Triune God. Contributions to Trinitarian Theology. Crossroad, New York
Moltmann, J. (1993) The Church in the Power of the Spirit. A Contribution to Messianic Ecclesiology. Fortress Press, Minneapolis
Moltmann, J. (1999) Bůh ve stvoření. Ekologická nauka o stvoření. CDK Vyšehrad
1LaCugna, C. M. (1996) Trojiční tajemství Boha, v: Fiorenza, S. S., Galvin, J. P.: Systematická teologie. Římskokatolická perspektiva. Díl 1. CDK, Vyšehrad, Brno, s.167-210.
2Dolejšová, I. Trojice I -Historická část. Pracovní texty IES Praha
3Dolejšová, I. Trojjediný Bůh (současné přístupy). Pracovní texty IES Praha
4Moltmann, J. (1993 a) The Trinity and the Kingdom. The Doctrine of God. Fortress Press, Minneapolis
5Moltmann, J. (1991) History and the Triune God. Contributions to Trinitarian Theology. Crossroad, New York
6Moltmann, J. (1993 b) The Church in the Power of the Spirit. A Contribution to Messianic Ecclesiology. Fortress Press
7Moltmann, J. (1999) Bůh ve stvoření. Ekologická nauka o stvoření. CDK Vyšehrad
8Moltmann zdůrazňuje sociální, kulturní a politické aktivity společenství (kongregací). Říká, že církev má být sekulární a otevřená. S otevřenou církví nelze nesouhlasit, neumím si však představit, co znamená církev sekulární. Rovněž přílišný důraz na zmíněné aktivity, které do značné míry nacházíme i „ve světě", mi nepřipadá nosný. Církev si podle mne musí zachovat svoji specificitu ve zvěstování a vysluhování svátostí.
9Moltmann mluví o Bohu, o Kristu a o Duchu. Z textu není vždy patrné, zda Bohem je míněn jen Bůh Otec či celá Trojice.
10Ale přebývá-li Bůh ve svém Duchu ve stvoření, jak může být prostor bez Boha? Moltmann píše na jiném místě: „zůstane skutečnost vně Boha přece v Bohu... Bůh je vše ve všem." (str. 76)
11Moltmann říká, že evoluci nelze srovnávat se stvořením, ale s pořádáním stvoření. Na druhé straně říká, že evoluce = stvoření, protože zachycuje celé bohatství forem bytí v jediném Božím okamžiku. A dále čteme, že stvoření není hotovo, že evoluce je pokračující Boží tvoření (creatio continua). Již tyto výpovědi samy o sobě si odporují. Navíc, je-li evoluce pořádání stvoření a jeho proměna, stejně to předpokládá nějaké počáteční stvoření a s tím by asi evolucionisté příliš nesouhlasili.
12Moltmann často mluví o Duchu jako síle sebetranscendence všech tvorů nebo dokonce všeho živého. Na druhé straně mluví o člověku jako jediném tvoru schopném reflektovat Boží autoritu, slávu, lásku. Jak může tvor neschopný této reflexe sebetranscendovat?
13Moltmannova kategorizace Ducha do mnoha „škatulek" mi připadá nemístná. Sám Moltamnn popisuje Ducha Božího jako sílu stvoření i jeho udržování, bez které není nic. A pak tuto nepopsatelnou a neuchopitelnou Boží moc škatulkuje do řady velmi lidských kategorií.