Orientace křesťana v prostoru podnikání

Upraveno podle příspěvku předneseného 3. března 2001 na semináři pro křesťany-podnikatele pořádaném ČCE

Cílem tohoto příspěvku je hledat cesty, které mohou vést křesťana dneška k tomu, aby obstál v jednom specifickém prostoru lidského života – v podnikání. Možnosti orientace křesťana v prostoru podnikání budeme v tomto příspěvku probírat ze dvou pohledů:

- z pohledu etické orientace křesťana v prostoru podnikání, která je společná pro křesťany a nekřesťany,

- zda lze na prostor podnikání hledět specificky křesťansky, tj. zda a jak tento prostor lze vnímat a prožívat jako prostor Boží.

I. Etika v podnikání

Vezměme jako východisko, že chovat se mravně v prostoru podnikání patří pro křesťana k určité základní vybavenosti. V tomto směru ale neexistuje žádný principiální rozdíl, jak má k etice v podnikání přistupovat křesťan či nekřesťan, zdá se dokonce, že rozlišování etiky podnikání na „obecnou“ či jakousi specificky křesťanskou neslouží věci dobře.

Důvody a zdroje mravného chování jsou všelidské. Zdá se například, že chovat se mravně odpovídá vnitřnímu individuálně psychologickému i sociálnímu založení člověka, že člověk nechovající se mravně je vnitřně nezdravý a v posledku i sociálně nepřijatelný (viz [1]).

Obtíže s etikou

Ptejme se tedy: co je (v prostoru podnikání) dobré, správné, přiměřené, spravedlivé, mravné. K tomu lze říci, že:

- žádná etika nezbaví naše mravní rozhodování obtíží a konfliktů, ale

- je dobré se tímto směrem podívat, protože zde najdeme pomůcky a přístupy ukazující na to, které prvky mají být při mravním rozhodování brány v potaz.

Podržíme se jednoho důležitého etického přístupu (viz [2]), který vychází ze zkušenosti, že přestože v etice existují velmi významné jednotlivé hlasy (např. Kantův kategorický imperativ), je nutno přiznat, že bohužel zřejmě neexistuje žádný jednoduchý mravní princip, na který lze mravní rozhodování redukovat. Při mravním rozhodování se má přihlížet k různým mravním principům; jako nejdůležitější bývají uváděny následující čtyři:

1) Maximalizace užitku pro celek (utilitarismus)

Jednání je podle tohoto etického principu správné jen tehdy, pokud oproti jinému možnému jednání v dané situaci přináší větší celkový prospěch.

Příklad: zaměstnanci chtějí, abychom nakoupili mobilní telefony – co bude ale výhodnější pro firmu jako celek: zlepšení komunikace a dostupnosti, což následně přinese zvýšené tržby, nebo to bude znamenat jen a jen zvýšené náklady?

2) Ohled na práva a povinnosti

Zde se nemyslí jen práva podpořená určitým zákonem, ale obecně práva morální.

V definici morálně správného jednání podle tohoto principu se ozývá Kant s kategorickým imperativem: jednání je morálně správné tehdy, jestliže důvod jednání jednotlivce v určité situaci je takový, že může chtít, aby se jim v podobné situaci řídili všichni.

Příklad: mám uplatit někoho, abych dostal zakázku? Princip utilitarismu by to leckdy umožnil, ale nelze rozumně myslet společnost, kde by „všichni upláceli“. Pak na uplácení podle tohoto etického přístupu nemám morální právo.

Ohled na morální práva jednotlivce zahrnuje například ohled na míru zachování jejich svobody (aby např. nebyli manipulováni), právo na dostatečný přístup k informacím, které se jich týkají, a podobně.

3) Princip spravedlnosti.

Tento princip se zabývá distribucí přínosů a zátěže: učí, že přínosy a zátěž mají být distribuovány mezi členy určité skupiny ev. mezi různé skupiny „spravedlivě“, což v konkrétním případě znamená např. rovnoměrně nebo se zvláštním přihlédnutím na potřeby, schopnosti, přínos či svobodný výběr. Poznamenejme, že existuje mnoho druhů spravedlnosti: jinak si ji představuje marxista, jinak klasický liberál, ale princip samotný zůstává.

Příklad: Jak rozdělit prémie? Princip utilitarismu by mohl rychle zavést k nespravedlnostem, princip morálních práv by možná dovedl k tomu, že bych si přidělování prémií rozmyslel, takže zřejmě přihlédnu k tomu, jaký přínos měli jednotliví zaměstnanci v uplynulém období k tomu, že ony prémie rozdělovat vůbec mohu. Možná přihlédnu i k tomu, jak který zaměstnanec pracuje ve firmě dlouho, ale asi bych neměl přihlížet k tomu, že se mi jedna zaměstnankyně opravdu líbí nebo že mi můj jinak dobrý obchodník včera vynadal.

U principu spravedlnosti lze uvést jeden specifický model, který může být v prostoru podnikání užitečný – viz Obrázek 1 popisující požadavek „spravedlivého“ vyvažování nároků různých entit, kterých se v prostoru podnikání může jednotlivé rozhodování dotýkat.

4) Princip péče

Zde se ptám, zda jsou pro mne určité personální vztahy natolik důležité, že cítím, že je musím nadřadit oproti institucionálním závazkům.

Oproti třem výše uvedeným principům, kde bychom mohli citovat významné etiky jako je Hume, Kant nebo J. Rawls, je zde pohled z jiné perspektivy – je to důležitý příspěvek především feministické etiky, a bohudíky se dnes princip péče spolu s oněmi dříve uvedenými již uznává jako jeden za základních.

Příklad: Mám ve firmě společníka, se kterým jsme firmu za obětí rodinnému i osobnímu životu zakládali a převedli nejhoršími počátečními roky a který je i mým dobrým přítelem a vím, že spolu nejvíce formujeme určitého „ducha“ firmy. Předpokládejme, že za mnou přijde s tím, že by rád měl doma počítač, aby na něm mohl doma pracovat. Pokud mám silné podezření, že ten počítač bude hlavně určen na počítačové hry pro jeho děti, pak to užitek pro firmu nepřinese, právo na to můj přítel také určitě nemá a konečně to už vůbec není spravedlivé vůči jiným zaměstnancům, naopak by se možná našli jiní, kteří by počítač doma dobře využili pro práci.

První tři uvedené morální principy zde tedy „nefungují“: přesto je-li pravdou, že vztahy s nejbližšími jsou pro život člověka bazální a natolik konstitutivní, v našem příkladu mohou – snad – odůvodnit i nákup tohoto počítače.

Je třeba jistě říci, že zneužití principu péče může rychle vést k protežování a dále, jak asi vědí ti, kteří mají zaměstnance, někteří z nich nám bývají příjemnější než jiní, i když objektivní výsledky jejich práce i jejich schopnosti s touto naší osobnostní preferencí nemusejí právě korelovat. To není samo o sobě nic špatného, je třeba si to jen uvědomit a umět tuto okolnost zpracovávat.

Obrázek – Vyvažování nároků jednotlivých prvků vnější a vnitřní struktury podniku

Integrace principů

Zdá se, že uvedené čtyři druhy morálních úsudků opravdu nejsou navzájem redukovatelné, tedy že se v dané konkrétní situaci nedají nahradit jeden druhým. Morální rozhodování pak má integrovat všechny čtyři přístupy, i když jeden z nich může být pro danou konkrétní situaci rozhodující.

Pokusme se s využitím ještě jednoho obrázku o určité shrnutí, kde uvádíme stručně u každého z morálních principů případ, kdy je na místě ho využít, jeho výhody (+) i nevýhody (-) a orientační otázku:

Obrázek – Přístupy k morálnímu rozhodování

Poznámky:

1) V určitých případech lze hovořit o vahách uvedených principů: práva jednotlivců mohou znamenat více než užitek i spravedlnost, spravedlnost může znamenat více než užitek, ohled na práva jednotlivců může znamenat více než spravedlnost. Ale v řadě jiných konkrétních situací takové váhy nemusejí platit.

2) Výše je uveden pouze jeden z možných modelů přístupu k etickému rozhodování. Kromě toho naše morální přístupy bývají „prima facie“ a mohou být i pro daný konkrétní případ proměněny.

Etika principů a etika ctností

Na závěr první části lze uvést, že jsme se velmi zhruba pokoušeli načrtnout přístup z tzv. etiky principů. Existuje jiný pohled na etiku, který zdánlivě může být pro křesťana zajímavější: etika ctností. Ta se neptá, podle jakých principů mám jednat, abych jednal morálně, ale zda určité jednání projevuje nebo rozvíjí u mne jako původce jednání morálně dobrý nebo morálně špatný charakter.

Příklad: Budu čestný, když přijmu tohoto člověka, který zjevně potřebuje práci a prosí mne o ni, i když ho ve firmě určitě nepotřebujeme?

Zdánlivě etika ctností vypadá pro křesťana přístupnější, ale její význam nelze přeceňovat např. už proto, že není vždy jasné, které ctnosti jsou pro člověka přiměřené. Mezi etikou principů a etikou ctností existují styčné body.

II. Křesťan a prostor podnikání

Zdá se, že pokud se v prostoru podnikání chci chovat mravně, nemám jako věřící křesťan k dispozici nějaké jiné pomůcky nebo přístupy, než kdokoli jiný.

Mám tedy vůbec k prostoru podnikání přistupovat jako křesťan nějak „jinak“? Určitě ano, ale nesouvisí to jednoznačně s morálkou, ale s celkovým přístupem křesťana ke světu, jehož je svět podnikání součástí. Morálka sama o sobě spásu nepřináší – i Ježíš za svého života porušoval obecně přijímané mravní normy, a přesto, jak věříme, je naším Spasitelem.

Je prostor podnikání „zlý“?

Bohužel k prostoru podnikání mnoho křesťanů stále přistupuje jako téměř k ďábelské aréně, které se slušný člověk nejlépe vyhne, protože tam přece jde v prvé řadě o zisk. Ve skutečnosti svět podnikání je právě svět: hříšný a stále vykupovaný Boží spásonosnou milostí.

Všichni teoretici demokratického kapitalismu počínaje Adamem Smithem věděli, že nepíší o ideální společnost, ale o společnosti, která by určitým co nejlepším způsobem organizovala výrobu a distribuci zboží a služeb. Adam Smith byl zastáncem utilitarismu a hledal, jakým způsobem by bylo možné zorganizovat společnost tak, aby to přineslo největší užitek pro všechny. Ve svých návrzích počítal s tím, že motivací člověka je maximalizovat při výměně zboží svůj osobní zisk a minimalizovat svou ztrátu; jak se ukázalo později, zdaleka to není s takto pojímanou lidskou motivací v prostoru trhu tak jednoduché.

Současně však tato řekněme sobecká motivace je v prostoru tzv. ideálního trhu s jeho tržním mechanismem nabídky a poptávky velmi dobře zpracována do celospolečensky nejužitečnější podoby. Kromě toho v prostředí (ideálního) trhu funguje i jedna velmi důležitá forma spravedlnosti: každý dostává nakonec tolik, čím sám přispívá.

Onen zisk v prostoru podnikání nevzniká z vykořisťování, z nějaké „hry s nulovým součtem“, jako když se ve středověku předpokládalo, že to, co se někde vezme, musí automaticky někde chybět. Principem zisku je, že pokud já s někým udělám obchod, chci stejně jako můj obchodní partner, aby to bylo pro mne výhodné. Pokud výhodnost obchodu je ohodnocena tržně oběma stranami, globální zisk včetně růstu hrubého domácího produktu je na světě.

Volný trh ukazuje názorně svou životaschopnost už tím, že se podařilo tam, kde začal fungovat, vymýtit hladomory, i tím, že funguje ve spojení s demokracií dodnes, zatímco projekty nebo dokonce praktické snahy o realizaci některé z forem „ideální společnosti“ neuspěly.

Opatrnost při spojení křesťanství a podnikání

Bylo by hezké, pokud by bylo možné prostor podnikání nějak hmatatelně a jasně svázat s křesťanstvím. Vyskytla se řada pokusů podnikání vnímat a přetvořit „po křesťanském způsobu“. Podle všeho je však zde stále nejlepší mít na paměti Ježíšova slova „Co je císařovo, císaři, co je Božího, Bohu“.

Nezdá se, že by takové spojení či dokonce přetvoření prostoru podnikání po křesťanském způsobu bylo možné. Věřím dokonce, že není užitečné vůbec používat pojmy jako „křesťanský podnikatel“ nebo dokonce „křesťanská firma“.

Žily nebo i stále žijí i široce pojaté pokusy o syntézy – vzpomeňme např. Maxem Weberem analyzovanou tendenci považovat úspěch v podnikání za znamení Boží přízně, nebo Tillichovo „každý křesťan musí být socialistou“, levicovost většiny křesťanů ve vztahu k podnikání, anebo třeba katolickou hospodářskou etiku třetí cesty s akcentem na „spravedlivé rozdělování statků“ bez valného zájmu o to, jak zajistit, aby vůbec takové statky byly k dispozici.

Při pokušení syntetizovat křesťanství a prostor podnikání se můžeme možná poučit z historie vnímání Ježíše Krista jako úplného Boha a úplného člověka: nakonec křesťanstvo přijalo za své obojí s tím, že to, co tyto dva pohledy spojuje do pravé syntézy, je živý Duch – který ale mimochodem, jak víme, vane kam chce. Jinak řečeno: „syntéza“ je zde možná pouze naší vírou.

Nabídnul bych dále dvě možné cesty pro křesťana: vidět prostor podnikání jako prostor plný znamení Boží milosti a spásy a přistoupit k prostoru podnikání s osobní vztahovou spiritualitou.

Prostor podnikání plný znamení Boží milosti

Příklad: byla zde řeč o tom, že zisk v prostrou podnikání vznikne poté, co prodávající a kupující udělají dobrý obchod. Dojde pak ke smíření obchodujících stran, k zamíření jedním směrem: obě strany dobře hodnotí to, co dostaly, a možná zde tím vzniká i nová kvalita jejich spolupráce. Samozřejmě, že ke smíření i dojít nemusí: já jdu pak nakoupit jinam či snad obchod je uzavřen pod určitým nátlakem. Pokud ale obě strany mají po tvrdém vyjednávání pocit, že se dobře dohodly, výsledkem je smíření, které můžeme jistě vidět vírou jako jedno z pravých znamení Boží přítomnosti v prostoru podnikání.

Takových znamení lze vidět více (viz [4]): V prostoru podnikání se buduje lidská komunita, aniž by utrpěla individualita – můžeme tak hledat paralelu v Trojici. Samotný vstup do „realistického“ prostoru podnikání můžeme dát do souvislosti s inkarnací, vedoucí k výzvě naučit se umění skromnosti a osvojit si životní realismus. V konkurenci můžeme vidět znamení svobody lišit se, podobně jako existuje různost konkurujících si spiritualit. A jistě můžeme hovořit o svobodě tvorby jako odrazu Božího stvořitelského díla: podnikání je vpravdě tvůrčí činností.

Osobní vztahová spiritualita a prostor podnikání

Pokud chceme hovořit o osobní křesťanské spiritualitě, dostáváme se opravdu na osobní rovinu jak vnímá a žije křesťanství každý z nás – a to je patrně vždy trochu jiné!

Uvedl bych za sebe možnost vnímání vztahovosti: to, čím je pro mne z velké míry Ježíš z Nazareta Kristem je to, že použil lidské (rodinné) vztahy pro vztahování se k Bohu. Ježíš se chápal jako Syn Otce, a tím si vybral z širokého proudu židovské tradice právě onen řekněme jeremiášovsko-izaiášovský model Boha jako Otce a odhodlal se k životnímu experimentu svůj vztah k Bohu jako intenzivní vztah lidského syna a otce prožít. Takové intenzivní vztahování je pak zosobněno Božím Duchem.

Pokud vnímám křesťanství takto i pro prostor podnikání, pak to zde znamená patrně se stále a stále pokoušet vnímat za financemi, produkty, projekty, vlastní únavou atd. konkrétní lidi a přistupovat k nim jako ke svému Ty, na kom jsem (v konečném důsledku) bytostně závislý jako křesťan, protože svůj vztah k nim nemohu oddělit od vztahu k Bohu.

Lze to vůbec v drsném světě podnikání? Pokud si spočítáme, že můžeme postavit věž nebo s deseti tisíci se postavit proti dvaceti tisícům, můžeme zkusit se vydat s kůží na svobodný trh s osobní vztahovou spiritualitou – abychom nepozbyli slanosti, kterou má být země podnikání osolena. S plným vědomím rizika, že pokud to přinese nějaké ovoce, toto zdaleka nemusí být zjevné v kategoriích podnikatelské úspěšnosti.

Může nám být ale oporou, že znovu existuje nemálo styčných bodů v reálném světě podnikání:

Můžeme důvěřovat, že ode mne zákazník něco koupí (každý obchodník ví, že potřebuje zásobárnu takové důvěry, protože třeba jednou prodá a pětkrát neprodá), naději, že nejlepší pro obchodní vztah se zákazníkem je opravdu se zajímat se o jeho potřeby (takto to ovšem již dnes učí kvalitní prodejní kurzy – pryč je doba návodů typu „přesvědčit a inkasovat“), můžeme důvěřovat tomu, že když někoho jednou přijmeme jako zaměstnance a dvakrát něco pokazí, tak že už to napotřetí udělá dobře. Můžeme mít za cíl se při údržbě nějakého dodaného zařízení nebo řešení o svého zákazníka dobře starat – a průzkumy ukazují, že 80 % zákazníků nepřechází ke konkurenci primárně proto, že by konkurenční řešení bylo lepší, ale proto, že mají pocit, že se o ně stávající dodavatel špatně stará.

Zde může být prostor pro žití vztahových vazeb v prostoru podnikání, které mohou být cestou křesťanské spirituality nejen pro prostor podnikání.

Důležité závěrem – aby takový postup nebyl v daném případě nějakým kvazikřesťanským sněním, v tom nám může pomoci – kromě běžných zdravých podnikatelských praktik – jako východisko a zpětný korektiv etika podnikání.

Závěr

Právě sem bychom chtěli směřovat svůj opatrný návrh pro orientaci křesťana v prostoru podnikání: použijme etiku podnikání jako určité východisko. Jako křesťané hledejme navíc v tomto prostoru znamení Boží přítomnosti a pokoušejme se intenzivně prožívat všechny vztahy v prostoru podnikání jako božsky důležité. Používejme znovu rady etiky podnikání jako určitý zpětný korektiv a obranu proti případnému blouznění.

Na závěr si ještě připomeňme, že nejsme sami na úkol, aby se nám jako křesťanům orientace v podnikání dařila – jistě na tomto poli intenzivně podniká také zmíněný Duch Boží, bez něhož se taková orientace koneckonců nemůže podařit. Nezbývá než si přát hojnost jeho přítomnosti.

Literatura

[1] Anzenbacher, A.: Úvod do etiky. Zvon, Praha 1994. ISBN 80-7113-111-3
[2] Velasquez, M.: Business Ethics: concepts and cases. Prentice Hall, New Jersey 1998. ISBN 0-13-350851-X
[3] Shaw, W. H.: Business Ethics. Wadsworth, London 1999. ISBN 0-534-55193-9
[4] Novak, M.: Duch demokratického kapitalismu. Občanský institut Praha 1992. ISBN 80-900190-1-3
[5] Obchodní zákoník a související předpisy. Sagit, Ostrava 1999. ISBN 80-7108-067-9
[6] Etzioni, A: Morální dimenze ekonomiky. Victoria Publishing, Praha 1995. ISBN 80-85865-19-X
[7] Velek, J. (editor): Etika autonomie a autenticity. Filosofia, Praha 1997. ISBN 80-7007-099-4
[8] Kant, I: Kritika praktického rozumu. Svoboda, Praha 1996. ISBN 80-205-0507-5
[9] Drucker, P.: Řízení v době velkých změn. Management press, Praha 1998. ISBN 80-85943-48-6
[10] Koonz, H., Weihrich, H.: Management. Victoria Publishing, Praha 1993. ISBN 80-85605-45-7