Lyonská ekumenická kuchařka

40. konference IEF, Lyon 19.-26. července 2010

Vzájemné obdarovávání. K jaké jednotě směřujeme? Takové motto si vytkla letošní, již 40. mezinárodní konference International Ecumenical Fellowship (Mezinárodní ekumenické sdružení, IEF). Společenství křesťanů z různých církví a z deseti států Evropy, sdružující laiky i ordinované služebníky, se už více než čtyři desetiletí snaží „žít už dnes církev zítřka", překonávat aktuální rozdělení křesťanů odvážnou anticipací budoucí jednoty. Otázka, kterou si lyonské setkání položilo, jakoby vyjadřuje dnešní stav ekumenického hnutí, kdy přibývá pochybností, překážek a otázek a naopak jakoby ubývá jistot a naděje. Konference sama pak některé otazníky podtrhla a zvýraznila, na druhé straně ale nabídla překvapivě mnoho důvodů pro pozitivnější pohled. Její program nabídl vyvážené a přitom bohaté spojení teologické práce, prakticky orientované a žité spirituality, a liturgické, kulturní a umělecké tradice. Přispělo k tomu jistě i místo konání - Lyon, římské Lugdunum, je nejen jedním z center křesťanství v Evropě již od starověku, ale ve 20. století také významným ohniskem ekumenických iniciativ.

Jádro programu tvořilo představení široké palety ekumenických komunit a skupin a jejich aktivit. Dombes, Taizé, Bose, Chemin neuf - cesty odlišné co do organizace a uspořádání, ale nikoli co do cíle, jímž je žité, sdílené ekumenické křesťanství. Nejstarší z těchto ekumenických komunit, skupina z Dombes (Groupe des Dombes), vznikla před více než 70 lety z iniciativy francouzského (lyonského) katolického duchovního Paula Couturiera a švýcarského reformovaného pastora Richarda Baümlina. Jejím cílem od počátku bylo v důsledně ekumenickém složení a důsledně teologickým způsobem hledat odpovědi na nejdůležitější otázky ekumenického dialogu. Skupinu tvořilo a dodnes tvoří čtyřicet teologů, dvacet z nich katolických a dvacet protestantských. Složení se v průběhu let mnohokrát obměnilo, ale metoda zůstává táž. Každý rok na přelomu srpna a září se členové a členky skupiny sejdou v meditativním prostředí (do roku 1997 v trapistickém klášteře Dombes, od té doby v klášteře benediktinek v Pradines) a během čtyř dní se věnují společné práci, diskusi nad aktuálními otázkami ekumeny, ale i společnému liturgickému slavení v katolické i protestantské tradici. Již od poloviny 50. let zveřejňovala skupina krátké teze, výsledky svého teologického hledání (první z r. 1956 se týkala prvotního hříchu), a v roce 1972 vydala první delší dokument, zaměřený na otázky eucharistie a interkomunia. Další dokumenty se týkaly pojetí úřadu v církvích, postavení biskupa, Ducha svatého a svátostí, Marie a jejího místa v jednotlivých křesťanských tradicích. Zatím poslední publikace skupiny je z roku 2005 a věnuje se problematice věroučné autority v křes­ťanských církvích. Postup prací skupiny z Dombes je vždy týž: důkladný průzkum historických okolností v dané otázce, pak konfrontace s biblickým poselstvím, pokus o společnou teologickou formulaci, a nakonec konkrétní výzvy k obrácení církví k akci vyplývající z reflexe v dané otázce.

Mnohem známější ekumenická komunita z Taizé nabízí od svého vzniku v roce 1940 zcela jiný přístup: nabídnout prostou a přitom hlubokou ekumenickou spiritualitu, vyjadřující se především jednoduchými, přístupnými písněmi, meditacemi a duchem skutečného bratrství. Díky tomu si Taizé získalo opravdu masovou popularitu mezi křesťany všech církví a stalo se jakýmsi symbolem ekumenické spirituality. Na lyonské konferenci bylo Taizé zastoupeno večerem písní a meditací v protestantském „templu" (temple je ve francouzštině označení pro protestantský kostel, běžné église se užívá pro chrámy katolické) a seminářem člena komunity Pierre-Yvese Emeryho o ekumenismu jako osobním obrácení.

Bose je vesnička v italských Alpách, a místo, kde sídlí další a mnohem méně známá ekumenická komunita. Vznikla v roce 1965, v týž den, kdy se ve Vatikánu uzavřelo jednání koncilu. Již od počátku byli mezi členy komunity katolíci i protestanti, muži i ženy. Život komunity připomíná benediktinské klášterní společenství s jeho heslem ora et labora: společná chórová modlitba, biblická meditace, společné bdění a rozjímání před nedělní liturgií jako příprava na slavení eucharistie. Na druhé straně práce - na zahradě, v hrnčířské dílně, malování ikon, vydavatelství a tiskárna, biblické studium a katecheze, to vše nejen „dovnitř" komunity, ale i ve prospěch církevních společenství v okolí. Bose je také v tradici benediktinské pohostinnosti otevřené pro všechny, kdo hledají místo ztišení a duchovního usebrání. V současnosti tvoří komunitu v Bose více než 80 členek a členů, mezi nimi mnoho protestantů. Již od roku 1981 žije několik členů také v Jeruzalémě.

Nová cesta, Chemin neuf, vznikla v roce 1973 v Lyonu jako katolická komunita s ekumenickým povoláním. Dnes čítá Nová cesta již přes 1500 členů ve 25 zemích Evropy, Afriky, Ameriky a Blízkého východu. Chemin neuf sdružuje křesťany všech vyznání, muže i ženy, žijící v celibátu i v manželství, bezdětné páry i rodiny, skupiny žijící v určité lokalitě i pod společnou střechou v jedné komunitě. Svědectví o ekumenické šíři komunity jsme vyslechli v klášterním kostele Dombes, kde dnes po odchodu trapistů sídlí jedna ze skupin Chemin neuf. Nejprve promluvili manželé - pravoslavná Ruska a africký katolík, pak německá protestantská sestra. Všichni se shodli v tom, že sdílení se sestrami a bratry z jiných církví jejich vlastní církevní identitu neruší a nesmazává, ale naopak prohlubuje.

Aktivita ekumenických skupin a komunit, tvořících celou navzájem propojenou síť, připomíná počátky křesťanství v převážně pohanské Evropě - zárodky nové, ekumenické evangelizace...

Program konference nabídl ale ještě bohatší menu, hodné hostitelské země. Mezi tématy tradičních několikadílných „workshopů" nechyběla nejznámější osobnost lyonského křesťanství, církevní otec a protignostický polemik sv. Irenej, dále významný teolog 2. vatikánského koncilu Jean Marie Tillard, představení protestantských církví, vztah katolické církve a pravoslaví, život v konfesně smíšených manželstvích nebo ožehavá problematika přestupů z jedné církve do jiné. Nebo třeba reflexe tématu „sdílení darů" formou hudby a výtvarné tvorby. Pravoslavnou tradici zastupoval večer věnovaný ikonám - společně o nich promluvili manželé, francouzský pravoslavný kněz a jeho žena, ikonopiska. Již to samo o sobě bylo silným svědectvím o pravoslavné spiritualitě. Při následujících pravoslavných nešporách k památce zesnutí svaté Anny zněly krásné zpěvy ve francouzštině.

Dvě hlavní přednášky nabídly dvě odlišná zamyšlení nad současností a budoucností ekumenického hnutí. V první z nich (její překlad také najdete v tomto čísle Getseman) se teolog, katolický kněz a člen skupiny z Dombes Yves-Marie Blanchard zamyslel nad tím, jaká je budoucnost ekumenismu v epoše globalizace. Východiskem je v jeho pohledu obrácení, metanoia, konkrétně ilustrované na příkladu náročné metody a hermeneutiky skupiny z Dombes. Jedině takovýto „hlubinný" ekumenismus má naději. Ve druhé přednášce pak Hubert Van Beek, reformovaný teolog a sekretář Světového křesťanského fóra (Forum Chrétien Mondial) obrátil pozornost k zásadní a přitom opomíjené skutečnosti - veliká část křesťanů, čítající dnes 500 až 600 milionů, zůstává mimo „klasický ekumenismus" - křesťané letničních církví. Jejich zapojení, rozšíření dosavadního pojetí ekumenismu může přinést nové, závažné obtíže (například v otázce křtu), ale může také znamenat oživení a dodání nové dynamiky stagnujícímu ekumenickému hnutí. Rozdělení na „ekumenické" a „evangelikální" křesťany je stejně skandální a závažné jako všechna historická rozdělení. Cesta podle H. Van Beeka spočívá ve vzájemném sdílení - ne ve formě bilaterálních „dialogů", které spíš skutečnou jednotu zastírají a vedou k posilování konfesionalismu, ale v širokém fóru vzájemného sdílení víry, misijní práce, způsobů chápání jednoty i angažovanosti v sociální a politické oblasti.

V průběhu konference jsme slavili tři eucharistické liturgie - reformovanou, anglikánskou a římskokatolickou. Reformovaná liturgie, slavená podle řádu francouzské reformované církve, byla oproti temné kalvínské bohoslužbě na loňské konferenci v Kluži mnohem vyváženější, s bohatou anaforou a jasnou symbolikou komunia v jednom velkém kruhu. Anglikánská liturgie byla nejkompaktnějším spojením slova, symbolického jednání a hudby. Ve spádu liturgie nesené tématem „Dar Ducha svatého" bylo spojení prostoty a vznešenosti, a anglikánská tradice se tak představila jako schopná být oním spojujícím prvkem mezi katolickým a protestantským světem. Jak při reformované, tak při anglikánské liturgii posloužil homilií katolický kněz. Na závěr konference, v neděli nás čekala liturgie v lyonské katedrále sv. Jana. Sloužil ji lyonský metropolita, kardinál Philippe Barbarin. Tato bohoslužba byla nakonec z ekumenického hlediska nejslabší ze všech. Ekumenický prvek zastupovala krátká vstupní promluva protestantského bratra z komunity v Bose Matthiase Wirze, který na příkladu evangelijního textu z Lukáše s paralelním textem Ježíšovy modlitby nabídl cvičení v naslouchání lehce odlišným svědectvím o tomtéž poselství spásy v Kristu. Pak již se do centra pozornosti dostali poutníci do Compostely, kteří vedle členů IEF tvořili druhou velkou skupinu účastníků bohoslužby. Nekatoličtí duchovní z řad IEF byli přizváni k účasti, bylo jim však výslovně odepřeno komunio. Pro neordinované nekatolíky byla účast či neúčast ponechána na jejich svědomí. Je třeba dodat, že kardinál Barbarin se před liturgií s nekatolickými duchovními sešel a s každým se osobně pozdravil, jejich odmítnutí od stolu Páně ale přesto položilo na slavnost dlouhý stín.

A nebyl jediný. Při anglikánské liturgii vystoupila s osobní přímluvou prezidentka IEF, lady Kate Davson, a upozornila na ránu, kterou pro anglikánské společenství znamená nedávné vatikánské rozhodnutí o zřízení osobních ordinariátů pro anglikánské „přeběhlíky" k římskokatolické církvi. Večerní modlitba komunity Chemin neuf v Dombes zase přinesla symbolické připomenutí bolesti z rozdělení u stolu Páně - byla přinesena prázdná paténa a prázdný kalich, a takto prázdné zůstaly po celou dobu společné modlitby.

K jaké jednotě směřujeme? Lyonská konference jednu solidní odpověď nabídla: k jednotě ve vzájemném sdílení svých obdarování, k jednotě, která není uniformitou, ale tvořivou součinností a spolužitím. Sdílení obdarování a jejich stále lepší a hlubší poznávání je jistou, i když možná pomalou cestou ke skutečné, hluboké jednotě, která rozpory nezlehčuje a neignoruje, ale překonává a uzdravuje.