„Teologie a eucharistie“ – programový esej Alexandra Schmemanna

autor: 

I/ Alexander Schmemann a jeho esej „Teologie a eucharistie"

Alexander Schmemann (1921-1983) byl jedním z nejvýznamnějších pravoslavných teologů 20. století. V Institutu ekumenických studií byla jeho dílu věnována zevrubná pozornost již několikrát,1 proto ze životopisných a bibliografických údajů zmiňme jen to nejzákladnější: narodil se v Estonsku ruským rodičům, kteří poté přesídlili do Paříže. Tam vystudoval církevní dějiny v semináři sv. Sergeje. V roce 1946 byl vysvěcen na kněze a v následujících letech učil v tomto semináři církevní dějiny. V roce 1951 odjel do New Yorku, kde pak v semináři sv. Vladimíra působil až do konce života, od roku 1962 jako jeho děkan. Aktivně se zasazoval o ustavení autokefální pravoslavné církve ve Spojených státech (1970) a po dobu třiceti let byla jeho kázání vysílána posluchačům v Sovětském svazu na vlnách Radia Liberty. Zpočátku se aktivně účastnil ekumenického hnutí a vítal liturgickou obnovu na Západě. V letech 1962-65 byl pravoslavným pozorovatelem na II. vatikánském koncilu římskokatolické církve. Později se k ekumenismu stavěl kriticky, zejména ke snaze o jednotu křesťanů vycházející „zdola". Tato jeho kritika našla své vyjádření zejména v jeho posmrtně vydané knize The Eucharist. Sacrament of the Kingdom [Eucharistie. Svátost království] (1988). K jeho nejdůležitějším pracím vedle této knihy patří: The World as Sacrament [Svět jako svátost] (1965), For the Life of the World. Sacraments and Orthodoxy [Za život světa. Svátosti a pravoslaví] (1970) a Liturgy and Life. Christian Development Through Liturgical Experience [Liturgie a život. Křesťanský růst skrze liturgickou zkušenost] (1974).2 Na konci jeho života patřil jeho přátelům Alexander Solženicyn, žijící tehdy ve Spojených státech.

Schmemann byl tvůrcem liturgické teologie, vyzvihující eucharistii jako základ veškerého křesťanského života a zdroj vší pravoslavné teologie. Byl mimořádný stylista, jeho texty vynikají vedle myšlenkového bohatství i podmanivou básnivostí.3

Jeho esej „Theology and Eucharist" z roku 1961,4 který je předmětem mé práce, je možno považovat za Schmemannův esej programový, za text, v němž čtyřicetiletý autor předznamenává většinu témat, která bude později podrobně rozpracovávat ve svých knihách. Schmemann ovšem chápe tento esej nejen jako vytyčení programu své vlastní budoucí teologické práce, ale i jako výzvu mnohem širší: obrací se jím ke všem pravoslavným teologům, jejichž práci chce tímto textem ovlivnit a směrovat. Esej má tak nejen charakter věcný, ale i výrazně apelativní.

II/ Struktura a hlavní témata eseje „Teologie a eucharistie"

Esej „Teologie a eucharistie" je členěn do osmi kapitol. Kapitoly na sebe nejen přirozeně navazují, ale celkovou výpověď gradují - mimo jiné i tím Schmemann dosahuje zmíněné apelativnosti.

V 1. kapitole charakterizuje současný stav pravoslavné teologie. Vidí ji jakozmatenou a současně probouzející se. Zmateností myslí nedostatečnou jednotu různých pravoslavných teologů - jednotu jejich teologického jazyka i užívaných metod. Chybí mu též jejich vzájemná shoda o povaze kladených otázek a způsobu jejich řešení. Pravoslavná teologie se podle něj zbytečně rozvíjí v pluralitě různých teologických „klíčů". Schmemann však oceňuje, že nastalá zmatenost je projevem teologického probouzení a hledání. Současný stav pravoslavné teologie je podle něj důsledkem jejího mnohasetletého tragického osudu. Po pádu Byzantské říše a přerušení patristické tradice byla pravoslavná teologie pod vlivem západního myšlení, které ji deformovalo; na druhé straně v téže době se prudce změnily postavení a funkce teologie v životě pravoslavné církve.5 Teologie se z toho, co zajímalo celou církev a bylo jednou z jejích funkcí, stala samostatnou „školou", přestala být předmětem živého zájmu církve. V době psaní Schmemannova eseje (1961) se tato situace začala měnit. Přispěly k tomu konflikty a štěpení v církvi, nové „ekumenické"6 setkání s křesťanským Západem a tlak moderního světa: všechny tyto faktory napomohly zaostřit pozornost na pravoslavnou teologii a zvýšily její důležitost pro církev měrou nevídanou po mnoho staletí. Schmemann toto oživení vítá, je však přesvědčen, že je nutné, aby pravoslavná teologie dosáhla skutečné jednoty. Volá po syntéze nejrůznějších „soukromých teologií" do jednoho soudržného celku. Je přesvědčen, že pravoslavná teologie je samou svou podstatou obecným („Catholic") výrazem víry církve a církev žádnou jinou teologii než obecnou ani nezná, ani nepotřebuje.

V 2. kapitole Schmemann předesílá, že výše zmíněnou teologickou jednotou nemyslí jednohlasnost, ale „symfoničnost". Nejde mu o uniformitu, ale volá po vnitřní proměně teologického myšlení jako takového, po proměně založené na novém - nebo naopak velmi starém - vztahu mezi teologií a církví. Tvrdí, že po celá staletí byla teologie církvi odcizena, což mělo tragické důsledky jak pro ni, tak pro církev samu. Z teologie se stala pouhá intelektuální činnost bez jakéhokoli využití pro skutečné potřeby církve. Teologie je v rámci církve sebestředným světem samým o sobě, odděleným od běžného církevního života vysoce odborným jazykem.7 Teologové už ani nepřemýšlejí o tom, že by mohli život církve jakkoli ovlivňovat. Na druhé straně církev (biskupové, kněží, laici) jsou k práci teologů zcela lhostejní. V takové situaci není teologie vedena zkušeností, potřebami a problémy církve, ale jednotlivými zájmy jednotlivých teologů. Pravoslavná teologie může být liberální, konzervativní, neopatristická, neomystická, historická, antihistorická, „ekumenická" i protizápadní - neoslovuje však nikoho jiného než profesionální teology samé a vyvolává jen nepodstatné rozepře v akademických časopisech. Tato situace je tragická i pro církev. Zatímco církevní představení si mohou myslet, že všechny problémy a těžkosti lze vyřešit zlepšením běžného chodu církve a prostým odkazováním na minulost, Schmemann je přesvědčen, že církev teologii nutně potřebuje. Její základní úlohou je neustále vztahovat současnou zkušenost církve ke zdrojům její víry, k živé a život dávající pravdě. Schmemann říká: „Ideálem je stav, kdy teologie je vědomím církve, zdrojem její očistné sebekritiky, stálým odkazováním na nejzazší cíle její existence." Bez teologie je církev ohrožena tím, že zapomene na svou vlastní tradici a překroutí ji, že se stane zajatcem pragmatického ducha „tohoto světa". Schmemann si klade otázky: Jak znovu sjednotit teologii a církev? Jak a kde? A dává odpověď: „Prostřednictvím eucharistie a v eucharistii, jíž je rozuměno a jež je žita jako církevní Svátost, jako dění, které vždy dělá církev tím, čím je - lidem Božím, chrámem Ducha svatého, tělem Kristovým, darem a projevem nového života v novém věku." V eucharistii a jenom v ní jako v jedinečném středu křesťanského života a zkušenosti může teologie znovu načerpat svůj „pramen mládí", znovuzrodit se jako „živoucí svědectví pro živoucí církev, pro její víru, naději a lásku". Schmemann zdůrazňuje, že mu nejde o neospravedlnitelné zúžení teologie na liturgiku, v níž je eucharistie pojímána jen jako jedna ze svátostí, ani se nesnaží přimět teology k tomu, aby se stali „více liturgickými, více ´eucharistickými´". Vysvětluje, že jeho výše zmíněná odpověď si vyžádá mnohem rozsáhlejší rozpracování, než umožňuje tento krátký esej,8 je však přesvědčen, že poznámky následující v dalších kapitolách alespoň připraví půdu pro tvořivou diskusi.

3. kapitola se podrobně zabývá eucharistií. Schmemann soudí, že „oficiální, postpatristická, Západem ovlivněná" pravoslavná teologie chápe eucharistii jen jako jednu ze svátostí. Eucharistie je sice v životě církve vnímána jako klíčová, je od ní ale institucionálně odlišná. Eucharistie je umožňována díky moci a milosti dané církvi; její existence eucharistii předchází a je na ní „virtuálně nezávislá". Církev je chápána jako instituce obdařená božskou mocí: učit, vést, posvěcovat; jako struktura, která nakládá s milostí. Moc církve v tomto pojetí není odvozena z eucharistie. Ta je jen plodem, výsledkem existence církve, nikoli jejím zdrojem. Církev je tím, co umožňuje svátosti, není jejich cílem. Pro oficiální pravoslavnou teologii je konečným smyslem a důvodem svátostí uspokojení jedince, nikoli naplnění či povznesení církve. Církev je tak ztotožňována s kultem či bohoslužbou. Pro většinu kněží i laiků je církev „kultickou" či liturgickou institucí a všechno, co dělá, směřuje k naplnění svých vlastních liturgických potřeb: staví chrámy, hmotně zajišťuje kněží, zaopatřuje předměty potřebné k liturgii. I výuka laiků směřuje většinou jen k učení různých liturgických předpisů. Církev tak existuje zejména proto, aby naplňovala „náboženské potřeby" svých členů, z nichž ta nejobvyklejší je bohoslužba. Církev je svými členy vnímána jako instituce existující především kvůli liturgii. Není společenstvím. Kromě účasti na bohoslužbách se církev jako společenství nikde neprojevuje. Zkušenost bohoslužby však již dávno není společným liturgickým konáním. Bohoslužba je shromážděním jednotlivců, kteří individuálně uspokojují své individuální náboženské potřeby, nevytvářejí však církev. Communio není společným konáním. I kázání je určeno jednotlivcům a jejich soukromým potřebám a starostem, ne církvi jako celku. Jeho tématem je jednotlivý křesťan, ne celek církve.

4. kapitola je nejdelší a teologicky nejpropracovanější - je to kapitola eklesiologická. Schmemann připouští, že pravoslavná teologie i církevní praxe zmíněné výše jsou v danou chvíli kritizovány a považovány za jednostranné a nedostatečné. Sociálně orientovaný „étos" doby vyvolává reakci proti eklesiologii, v níž se institucionální absolutismus spojuje s duchovním individualismem. Odtud plyne zájem o roli laiků v církvi, o ty rysy bohoslužby, které vedou ke společnému konání, odtud snahy o úplnější definici církve a též důraz na „učast", kladený liturgickým hnutím. Schmemann se ovšem obává i druhé jednostrannosti: aby církev nebyla dávána na roveň „organismu". Jednoduchá spojnice „církev je společenství - toto společenství je organismus - tento organismus je tělo Kristovo" dělá z církve téměř nějaké biologické substanciální bytí -, jehož „organická jednota" zastiňuje osobní, spirituální a dynamické aspekty života. Jednota přestává být chápána jako jednota mnohých, kteří se v jednotě naplňují a jednotou se stávají. Církev je v tomto pojetí daná skutečnost, organismus, jehož život je jeho členům předáván ve svátostech, přičemž svátosti, a zvláště eucharistie, jsou prostředky tohoto předávání. Schmemann se vrací k církevním otcům a poukazuje na to, že z jejich úhlu pohledu je církev především darem nového života, který ovšem není životem církve, ale životem Krista v nás, našeho života v něm. Novostí života zde není myšleno „bytí", které nikdy předtím neexistovalo, ale obnovený a přeměněný vztah mezi Bohem a jeho svořením. A tak stejně jako církev není žádná „hypostáze" či „osobnost" sama o sobě, odlišná od hypostáze Krista v lidech, kteří ji tvoří, nemá též žádnou vlastní „přirozenost", protože je novým životem „staré" přirozenosti přeměněné v Kristu. V něm člověk a skrze člověka veškerá „příroda" našli svůj pravdivý život a stali se novým stvořením, novým bytím, tělem Kristovým. Církev nám dává nový život ne proto, že je „organismem", ale nový život nám v ní darovaný (či, lépe řečeno - církev jakožto nový život) nás organismem činí, proměňuje nás v tělo Kristovo, vyjevuje nás jako „nové bytí". Podle Schmemanna by bylo velkou chybou vztahovat biblický a tradicí užívaný pojem „tělo Kristovo" na církev jakožto instituci nebo společenství. Ty samy o sobě nejsou novým životem, novým bytím a novým věkem. Patří do dějin spásy a tím pádem zcela do „tohoto světa". Církev jakožto instituce existuje proto, aby v „tomto světě" vyjevovala „příští svět", království Boží, naplněné a projevené v Kristu. Je cestou „starého" v „nové", reprezentuje a zpřítomňuje celé lidstvo, protože lidstvo a celé stvoření byly od samého počátku volány k tomu, aby se staly chrámem Ducha svatého. Církev je obnovením původního a věčného údělu samotného stvoření. Je přítomností Božího konání ve světě. Tak je tomu ovšem pouze v případě, že uskutečňuje a naplňuje zmíněnou „cestu", že překračuje sebe sama jakožto „instituci" a „společenství" a stává se novým životem nového stvoření, je tělem Kristovým. Jakožto instituce je církev v tomto světě svátostí těla Kristova, království Božího a příštího světa. Podle Schmemanna musíme znovu objevit eschatologickou dimenzi církve. „Tělo Kristovo není a nikdy nemůže být z tohoto světa," říká Schmemann. Nový život, který začal zářit z Kristova hrobu, je životem „nového eónu", „příštího věku". Sestoupení Ducha svatého o letnicích započalo nový eón, oznámilo konec tohoto světa, protože nikdo nemůže mít Krista jako svůj vlastní život, aniž by zemřel a stále umíral tomuto světu. Nic, co je z tohoto světa - žádná instituce, žádné společenství, žádná církev - nemůže být ztotožňováno s novým eónem, s novým bytím. I to nejdokonalejší křesťanské společenství je jako společenství vždy z toho světa, žijící jeho život a na něm závislé. Jedině putováním do nového eónu, předjímáním příštího světa, se může společenství podílet na těle Kristově, které nikdy nemůže být „součástí" tohoto světa, protože Kristus vystoupil na nebesa a jeho království jsou nebesa.

V 5. kapitole se Schmemann vrací k eucharistii. Vidí v ní skutečný akt putování, v němž se církev naplňuje jakožto nové stvoření a - tím pádem - jako skutečná Svátost církve. V eucharistii církev překračuje rozměr „instituce" a stává se tělem Kristovým. Je to „eschaton" církve, její vyjevení se jakožto příštího světa. Současná pravoslavná teologie podřazuje eucharistii církvi, pravoslavná praxe vnímá církev jako „liturgickou instituci" a kult. Schmemann tvrdí, že vztah mezi církví a eucharistií musí být obrácen: je to eucharistie, co vytváří církev a dělá ji tím, čím je. Řecké slovo „leitourgia" neodkazovalo k ničemu kultickému. Znamenalo veřejnou službu konanou ve prospěch celého společenství. Je-li křesťanská bohoslužba „leitourgia", nemůže být redukována na kult či jako takový popisována. Je svou podstatou funkční, cíl, kterého chce dosáhnout, překračuje veškeré kategorie kultu. Tímto cílem je církev jakožto projev a přítomnost „nového eónu" království Božího. V tomto smyslu je církev skutečně liturgickou institucí, institucí, jež svou „leitourgií" naplňuje sebe sama jakožto tělo Kristovo a nové stvoření. Schmemann dále nastoluje otázku vztahu mezi eucharistií a ostatními svátostmi. Chápe eucharistii jako zcela jedinečnou Svátost církve. Všechny ostatní svátosti se vztahují k jednotlivým členům církve a jejich smyslem je integrovat jednotlivého člověka do církve. Ta je ovšem naplněna právě v eucharistii - a tak každá svátost dochází svého konce, svého naplnění v eucharistii. Ta je svátostí všech svátostí, skutečnou Svátostí církve.

6. kapitola dále rozpracovává pojednání o eucharistii do konkrétních detailů. Říká, že pravoslavná liturgie není sledem symbolických úkonů, stojících vůči vlastní svátosti v opozici jakožto „symbolismus vůči realismu", ale „sama celá je svátostí: je to jediné, organické, soudržné putování, v němž každý krok připravuje a umožňuje krok následující". Eucharistie je putování, vedoucí církev do „nebes", do jejího sebenaplnění jakožto království Božího. Pravoslavná liturgie je vyjádřením tohoto putování. Vchod je skutečným vchodem, počátkem Kristova vystoupení k trůnu Božímu. Přenesení chleba a vína na oltář není symbolem Kristova pohřbu, ale skutečnou obětí, přenesením našich životů a těl a celého hmotného stvoření do nebes, jejich spojením s jedinečnou a všeobjímající obětí všech obětí - obětí Kristovou. Prosfora umožňuje anaforu - pozvednutí církve, její eschatologické naplnění skrze eucharistii. Eucharistie - „díkůvzdání" - je ta pravá skutečnost království jakožto „radosti a pokoje v Duchu svatém", konec a naplnění našeho vystoupení do nebes. Epikléze není ničím jiným než stvrzením skutečnosti, že se posvěcení, tedy proměna chleba a vína v tělo a krev Kristovu, odehrává v „novém eónu" Ducha svatého. Naše pozemská strava se stává tělem a krví Kristovou, protože byla přijata a vyzdvižena do „příštího věku", kde Kristus je skutečně tím pravým životem, skutečnou stravou veškerého života a církev je jeho tělem.

V 7. kapitole se Schmemann z působivého závěru předchozí kapitoly vrací zpět k otázce vztahu mezi teologií a církví. Klade si otázku, co vlastně znamená obecně pociťovaná nutnost „návratu k církevním otcům". Znamená to pouze opakovat to, co řekli již oni? Schmemann se domnívá, že to by současné odcizení pravoslavné teologie a církve nijak nevyřešilo. Je třeba odpovídat na „skutečné otázky naší doby, na skutečné potřeby církve". Skutečným „návratem k otcům" je podle Schmemanna především obnovení jejich ducha, skryté inspirace, která je učinila pravými svědky církve. Je třeba vrátit se vpravdě k otcům, nejen k jejich textům; vrátit se k všeobjímajícímu, všezahrnujícímu a všeproměňujícímu životu, k putování do skutečnosti spásy a proměnění. Tato zkušenost je soustředěna v eucharistii, skutečné svátosti církve, jejím pravém projevení a sebezjevení. Eucharistie je přirozeným zdrojem a nezbytným „referenčním pojmem" teologie, která přináší svědectví víře, životu církve a církvi jako spáse a novému životu v Kristu, církvi, jejíž zkušenost se projevuje, předává a obnovuje právě v eucharistii. Je to eucharistie, v níž církev přestává být „institucí, doktrínou, systémem" a stává se „Životem, Vizí, Spasením". V eucharistii se slovo Boží naplňuje a lidská mysl je uschopněna vyjádřit mysl Kristovu. V eucharistii se nachází zdroj teologie, „slov o Bohu", „událost", která proměňuje lidské uvažování ve sdělování Boží pravdy.

V závěrečné 8. kapitole shrnuje Schmemann do dvou poznámek svůj názor na to, co by 1) měla dělat současná pravoslavná teologie, 2) co patří k duchu pravoslavné teologie vůbec. V první poznámce Schmemann říká, že „eucharistický obrat" v teologii neznamená žádný definitivní program, žádný předepsaný seznam témat a otázek. Naopak - osvobozuje teologii od zmrtvělé autority pseudotradičních systémů a uvádí ji do přímého kontaktu s celkem skutečnosti: Boha, člověka a světa. „Znovuobjevit" eucharistii znamená obnovit její eklesiologickou a eschatologickou „plnost" a poznat ji znovu jako skutečnou Svátost církve. Eucharistie nesmí být redukována na množství uměle od sebe oddělených „otázek", musí být transcendována v nové scelující vizi a zkušenosti. Taková scelující vize je možná jen tehdy, když eucharistie nebude v teologickém zkoumání abstrahována od eucharistické „leitourgie", od konání, v němž je možno všechny jednotlivé aspekty eucharistie pochopit ve správné perspektivě a v jejich přirozených vzájemných vztazích. Schmemann podtrhuje: „Lex orandi musí být obnovena jako lex credendi." Znovuobjevení eucharistie jako skutečné Svátosti církve je ve skutečnosti znovuobjevením církve „in actu", církve jako Svátosti Kristovy, jeho parúsie - přicházení a přítomnosti království příštího věku. Schmemann si je vědom obrovské složitosti celé otázky. Připomíná, že pravý smysl „leitourgie" církve musí být znovu nalezen. Přehodnocen musí být celý dlouhý vývoj liturgického konání. Je třeba překonat také lhostejnost a odpor zmrtvělého konzervatismu a pseudotradicionalismu v církvi - to vše je nutné, ale je to jediný způsob, jak znovuobnovit skutečně platnou roli teologie v rámci církve. V druhé poznámce Schmemann vítá nově zavedený pojem „eucharistická eklesiologie" a volá po „eucharistické teologii". Říká, že celý tento esej je pokusem ukázat, že skutečná pravoslavná teologie je samou svou podstatou „eucharistická". Znamená to, že eucharistie není předmětem teologického zkoumání a analýzy. Eucharistie je okamžikem pravdy v životě církve, který umožňuje vidět skutečné „předměty" zkoumání teologie - Boha, člověka a svět - v pravém světle. Teologie, stejně jako jakákoli jiná křesťanská služba či „leitourgia", je dar Ducha svatého. Tento dar je dán v církvi, která sebe sama naplňuje jako společenství Ducha svatého, v němž nabízí v Kristu a nabízí jej a je přijímána Kristem a dostává od něj. Úkolem teologie je být svědkem této pravdy, přičemž tento úkol je nekonečný.

„Návrat k Bibli, návrat k otcům... To znamená především návrat k církvi skrze eucharistii a k eucharistii skrze církev. Zde jsou nám texty Písma dávány znovu a znovu jako živoucí a život dávající slovo Boží, zde se setkávámi s otci nikoli v knihách, ale ve skutečnosti," říká Schmemann v závěru svého článku. A dodává: otcové mluvili jazykem své doby, my musíme mluvit jazykem doby naší. A na závěr cituje sv. Ireneje z Lyonu z jeho spisu Proti herezím: „Neboť jazyky světa jsou různé, ale síla tradice je jedna a tatáž." A doplňuje druhým citátem z Irenejova spisu: „Naše učení je potvrzením eucharistie, a eucharistie potvrzuje naše učení."

III/ Kontext, otázky, ozvuky

Schmemannův esej „Teologie a eucharistie" v sobě zřetelně nese ducha doby svého vzniku, tedy počátku 60. let. Přes všechnu - v podstatě zdrcující - kritiku stávajícího stavu vztahu mezi pravoslavnou teologií a církví je to esej působící optimisticky: nejen autorovým nasazením, vytyčováním plánů pro sebe i pro ostatní teology, ale i kontextem, který Schmemann ve svém eseji zmiňuje. Byla to doba ekumenických aktivit, II. vatikánského koncilu, hnutí liturgické obnovy. S tím vším Schmemann souzní a v rámci pravoslavné teologie a pravoslavné církve se snaží o něco podobného. Není bez zajímavosti, že jeho popis vztahu mezi teologií a církví pravoslavnou by bylo možno téměř beze změny vztáhnout i na jiné křesťanské tradice, a to bohužel i dnes, půl století od vzniku eseje.9

Schmemannova liturgická teologie načrtnutá v eseji „Teologie a eucharistie" je cenná hned v několika bodech, za něž považuji: 1) volání po opětovném spojení teologie s církví a jejími potřebami; 2) důraz na kořeny všeho církevního konání v Kristu („církev je především darem nového života, který ovšem není životem církve, ale životem Krista v nás, našeho života v něm") postavený proti pouhému udržování a zabezpečování církevního provozu „v tomto světě"; 3) hierarchizaci vztahu mezi eucharistií a církví, kdy to není církev, co umožňuje eucharistii, ale naopak je to eucharistie, skrze niž se církev stává tím, čím je; 4) důraz na eucharistickou liturgii jako na konání skutečné, jako na onen střed křesťanského života, skutečnou Svátost církve, z níž může nejen vycházet a čerpat teologie, ale v níž a z níž se může církev uskutečňovat jako communio, nikoli jen jako soubor jednotlivců, kteří naplňují své vlastní individuální náboženské potřeby.

Schmemann - žijící ve Spojených státech - se ve svém eseji vymezuje proti individualismu charakteristickému pro západní společnost, volá po společném křesťanském sdílení, po participaci, jejímž středobodem je eucharistická liturgie.10 Za nejproblemaičtější místo Schmemannova eseje považuji závěr 4. kapitoly, v němž klade království Boží jednoznačně zcela mimo „tento svět", na nebesa. Domnívám se, že takové pojetí Božího království je příliš zužující, království Boží je tak definováno pod rámec toho, co o něm víme z Písma.11

Vymezit místo Schmemannova eseje v rámci poválečné pravoslavné teologie či liturgiky zcela přesahuje rámec této seminární práce. Jen na okraj proto zmiňuji dvě v češtině dostupné práce, v nichž lze nalézt ozvuky Schmemannova díla. Americký liturgik Robert F. Taft, katolický kněz vysvěcený v byzantsko-slovanském ritu a žijící v Římě, ve své knize Život z liturgie. Tradice Východu i Západu12 zmiňuje v Meditaci o postní době13 Schmemanna: „Především je zde to, co Alexander Schmemann nazývá postem církve, od okamžiku, kdy eucharistie je způsob, jakým církev řeší svoje každodenní očekávání Mesiáše: její hostina ukazuje na království, které přichází, a tedy v některých východních tradicích je eucharistie neslučitelná s postem v postní době." Zde Taft v užití pojmu „post církve" vychází ze Schmemannovy knihy Great Lent. Journey to Pascha (1969),14 ovšem jeho charakteristika „eucharistie jako způsobu, jakým církev řeší svoje každodenní očekávání Mesiáše" je nejen naprosto neschmemannovská, ale jdoucí vysloveně proti Schmemannovu klíčovému nadřazení eucharistie církvi. Naproti tomu katolický kardinál Tomáš Špidlík, znalec spirituality křesťanského východu,15 který Schmemannovy práce bezpochyby četl, ve své knize Eucharistie. Lék nesmrtelnosti16 chápe eucharistii ve vztahu k církvi ve Schmemannově duchu - v kapitole nazvané přímo „Církev je tvořena eucharistií"17 říká: „Eucharistie je naše zcela výjimečné společné dýchání; jeho prostřednictvím žijeme rozměr univerzální církve a celého lidstva [...]. Díky eucharistii [...] společenství je začleněno do těla Kristova a toto tělo je nerozlučitelné od své hlavy."

IV/ Závěr

Schmemannův esej „Teologie a eucharistie" z roku 1961 je možno chápat jako esej programový. Schmemann v něm vytyčil směr další své vlastní teologické práce a apeloval na pravoslavné teology, které volal k větší blízkosti problémům a potřebám církve v dané chvíli. Současně připomněl církvi, že nutně potřebuje svou teologii, že nemůže být pouze „institucí". Pro znovusblížení pravoslavné teologie a církve Schmemann našel řešení „prostřednictvím eucharistie a v eucharistii". V jeho pojetí je eucharistická liturgie konáním skutečným, nikoli symbolickým, je putováním vedoucím církev do „nebes", do jejího sebenaplnění jakožto království Božího. Pro jiné křesťanské tradice je Schmemannův esej cenný teologickým zdůrazněníním významu liturgie pro vytváření společenství a jejího ústředního místa v konstituování církve samé. Vedle toho je cenný i jinými hodnotami: hlubokou autorovou vírou, kterou četba textu dává poznat, a mimořádnou básnickou intenzitou.

Použitá literatura:

Hierothos (Vlachos), Metropolita: Pravoslavná spiritualita. Stručné uvedení, z anglického originálu „Orthodox Spirituality" přeložil Jiří Ján, Prešov, Pravoslávna bohoslovecká fakulta Prešovské univerzity 2006.

Kočandrle, Vladimír: Obrazoborectví očima Alexandra Schmemanna, Getsemany, 2008, č. 192, březen.

Macháčková, Ivana: Svátostná povaha světa a člověka v teologii Alexandra Schmemanna, Getsemany, 2007, č. 158, léto.

Macháčková, Ivana: Svět jako „první svátost". Pojetí světa v liturgické teologii Alexandra Schmemanna, bakalářská páce, Praha, Institut ekumenických studií 2006.

Schmemann, Alexander: Theology and Eucharist, St. Vladimir´s Seminary Quarterly, Vol. 5, 1961, No. 4, Winter, s. 10-23. (Dostupné na: http://www.schmemann.org/byhim/theologyandeucharist.html)

Schmemann, Alexander: Vel´ký pôst. Cesta k pasche, z anglického originálu „Great Lent. Journey to Pascha" z roku 1969 přeložil Marián Nadzam, Prešov, Pravoslávna bohoslovecká fakulta Prešovské univerzity 1996.

Špidlík, Tomáš: Eucharistie. Lék nesmrtelnosti, z italského originálu „L´eucarestia - farmaceo d´inmmortalità" přeložil Pavel Ambros, Velehrad, Refugium 2005.

Špidlík, Tomáš: Spiritualita křesťanského východu. Systematická příručka, Velehrad, Refugium 2002.

Taft, Robert F.: Život z liturgie. Tradice Východu i Západu, z italského originálu „Oltre l´oriente a l´occidente. per una tradizione liturgica vita" přeložili Michal Umlauf a Vít Peštuka, Olomouc, Refugium 2008.

Talpová, Martina: Srovnání pojetí symbolu v díle Paula Ricoeura a Alexandra Schmemanna, Getsemany, 2009, č. 204, duben.

Ware, Kallistos: Cestou orthodoxie, z anglického originálu přeložili Milan Bobysud a Rudolf Valenta, Praha, Síť 1996.

1 Macháčková, Ivana: Svět jako „první svátost". Pojetí světa v liturgické teologii Alexandra Schmemanna, bakalářská páce, Praha, Institut ekumenických studií 2006; Macháčková, Ivana: Svátostná povaha světa a člověka v teologii Alexandra Schmemanna, Getsemany, 2007, č. 158, léto; Kočandrle, Vladimír: Obrazoborectví očima Alexandra Schmemanna, Getsemany, 2008, č. 192, březen; Talpová, Martina: Srovnání pojetí symbolu v díle Paula Ricoeura a Alexandra Schmemanna, Getsemany, 2009, č. 204, duben.

2 Jeho knižní bibliografie obsahuje dalších deset základních titulů a řadu drobnějších prací a výborů. Do češtiny žádná jeho kniha přeložena nebyla, ve slovenštině je čtenářům k dispozici svazek Vel´ký pôst. Cesta k pasche, Prešov, Pravoslávna bohoslovecká fakulta Prešovské univerzity 1996.

3 Jeho knihu Vel´ký pôst. Cesta k pasche ve slovenském překladu je možno místy číst téměř jako meditativní modlitbu. I esej „Theology and Eucharist", který je předmětem mé práce, je po stylistické a kompoziční stránce strhující prací.

4 Schmemann, Alexander: Theology and Eucharist, St. Vladimir´s Seminary Quarterly, Vol. 5, 1961, No. 4, Winter, s. 10-23. (Dostupné na: http://www.schmemann.org/byhim/theologyandeucharist.html).

5 Schmemann mluví o pravoslavné církvi jako církvi jediné („the Church"). Nezmiňuje se o jednotlivých autokefálních pravoslavných církvích a o případných odlišnostech mezi nimi.

6 Uvozovky zde používá sám Schmemann.

7 Odtud je možné vysledovat Schmemannův důraz na srozumitelný a básnicky působivý styl jeho vlastních textů.

8 I z této Schmemannovy poznámky lze vyvozovat programový charakter eseje „Teologie a eucharistie": vytyčuje zde program nejen pravoslavné teologii jako celku, ale i sám sobě - v příštích letech bude pracovat na knihách, které budou stručně načrtnuté teze tohoto eseje důkladně rozpracovávat.

9 Stačí se například jen v České republice letmo seznámit s dostupnou teologickou literaturou katolickou či evangelickou a pak náhodně navštívit nějaký venkovský katolický kostel či evangelický sbor a účastnit se mše či nedělní bohoslužby.

10 Ivana Macháčková ve své bakalářské práci ukázala, že Schmemann ovšem bohužel vůbec nemluví o tom, jak zvěstovat či žít evangelium mimo liturgii. Viz Macháčková, Ivana: Svět jako „první svátost". Pojetí světa v liturgické teologii Alexandra Schmemanna mj. v pozn. 150. Poukázala též na kritiku Schmemannovy teologie z pera Bruce T. Morilla v knize Anamnesis as Dangerous Memory [Anamnéze jako nebezpečná vzpomínka] (2000), který Schmemannovu liturgickou teologii hodnotí velmi pozitivně, ale Schmemannovy výzvy po participaci ve společenství se mu nezdají být dostatečné, když nevedou k aktivní křesťanské službě ve světě. Tamtéž, kapitola 6. 2.

11 Jak ukázala Ivana Macháčková, totéž na Schmemannově teologii kritizuje ve své knize i Bruce T. Morrill. Viz výše v pozn. 10.

12 Taft, Robert F.: Život z liturgie. Tradice Východu i Západu, Olomouc, Refugium 2008.

13 Taft, Robert F.: Život z liturgie. Tradice Východu i Západu, s. 81.

14 Schmemann, Alexander: Vel´ký pôst. Cesta k pasche

15 Viz mj. jeho knihu Spiritualita křesťanského východu. Systematická příručka, Velehrad, Refugium 2002.

16 Špidlík, Tomáš: Eucharistie. Lék nesmrtelnosti, Velehrad, Refugium 2005.

17 Špidlík, Tomáš: Eucharistie. Lék nesmrtelnosti, s. 38.