Církev a křesťané mezi politikou a občanskou společností

Demonstrace proti politickému působení Dominika Duky a modlitba za Boží církev u příležitosti jmenování arcibiskupa Duky kardinálem vzbudila řadu reakcí, souhlasných i odmítavých. Hlavním záměrem vystoupení bylo ukázat, a dostatečně zřetelně, že mezi katolíky jsou i takoví, kteří s některými kroky arcibiskupa Duky (a České biskupské konference pod jeho vedením) nesouhlasí, a uvědomují si, jak negativně mohou tyto kroky působit na veřejnost. Šlo o to pokusit se obraz církve a křesťanů, který, jak jsme přesvědčeni, je tímto poškozován, jistým způsobem doplnit a obohatit. Nakolik se nám podařilo, musí posoudit jiní. Následující text je pokusem o hlubší pohled na věc, o ohledání problému, který je možné nazvat „církev a křesťané mezi politikou a občanskou společností".

Kardinálové a Evropa

Zatímco se pražský arcibiskup Dominik Duka připravoval na cestu do Říma a převzetí kardinálských insignií z rukou papeže, jeho předchůdce v úřadu primasa českého Miloslav Vlk připojil svůj podpis k petici tří stovek osobností vyzývajících premiéra Nečase k podpisu evropské smlouvy o fiskální unii. Spolu s Tomášem Halíkem se tak ocitl v nečekaném sousedství např. s jedním z nejrezolutnějších kritiků dnes v Evropě převládající neoliberální politiky, sociologem Janem Kellerem. Vlkův nástupce by takovou výzvu zřejmě nepodepsal. V projevu k výročí 20 let nadace Konrada Adenauera loni 1. listopadu přirovnal Dominik Duka snahu pokračovat v politické integraci Evropy k extrémním postojům, blízkým demonstracím neonacistů a dalších levicových radikálů.

Názorová propast mezi postoji dvou českých kardinálů k evropské integraci je jen jedním, byť výrazným projevem polarizace postojů v naší největší křesťanské církvi. Toto názorové tříbení se přitom odehrává na dvou základních osách - jednak mezi „špičkami" církve, k nimž je vedle biskupů třeba počítat i společensky uznávané a mediálně atraktivní jednotlivce z nižších pater církevní hierarchie, jednak v těchto nižších patrech samotných, kde proti sobě stojí vyhraňující se názorové skupiny a okruhy založené na aktivitě poměrně malého počtu osob. Jakákoli smysluplná úvaha o politické a sociální angažovanosti katolíků přitom musí vzít v úvahu skutečnost, že sám fakt takové angažovanosti, ať již v jakémkoli směru (konzervativní „pravice", sociální a liberální „levice"), není pro většinu z nich něčím samozřejmým; svou víru prožívají v intimitě osobního života a vztahů a necítí potřebu vstupovat na kolbiště politiky a veřejné diskuse.

Společnost očima biskupů

V posledním zhruba roce jsme svědky narůstajícího nepoměru mezi dynamikou vývoje společnosti jako celku, zejména onoho obtížně uchopitelného otevřeného prostoru střetání a formování názorů a postojů, označovaného jako občanská společnost, a „výstupy", které v tomto směru vycházejí z nejvyšších pater naší církevní hierarchie. Jako první konkrétní příklad může sloužit prohlášení České biskupské konference z ledna loňského roku. Reaguje na vypjatou situaci kolem stávky lékařů a další protesty, především ze strany odborů, proti programu reforem současné vlády. Hlavním záměrem textu je uklidnit rozbouřenou situaci, připomenout důležitost řádu, morálních principů a odpovědnosti, vyzvat všechny k ochotě obětovat něco pro společné dobro. Až potud je vše v naprostém pořádku. Problémy začínají tam, kde se biskupové pokoušejí pojmenovat konkrétní projevy toho, co považují za ohrožení, a příčiny stávající situace.

Stručně shrnuto, podle našich biskupů je příčinou deformací polistopadové demokracie morální úpadek, projevující se kromě krize rodiny a demografického poklesu egoismem určitých skupin, které by měly být ostatním vzorem správného jednání. Následuje výčet těchto skupin - lékaři, kteří si berou pacienty za rukojmí svého nátlaku; právníci, kteří přestávají hledat spravedlnost; soudci, kteří se obávají rozhodovat a protahují soudní řízení; učitelé, kteří se více zajímají o své platy než o výsledky školství; státníci, kteří se zabývají „populistickým sebe vynášením a neřeší skutečné problémy" ; pracovníci médií, kteří pracují bulvárním způsobem; a všichni, kdo se v běžném životě chovají sobecky a škodí jeden druhému.

Na první pohled zarazí jednostrannost tohoto pohledu na společnost a její krizi. Zarazí, co všechno ve výčtu chybí - vlivové skupiny napojené na politiky a politické strany, které zasahují do tvorby zákonů, uchvacují pro sebe státní prostředky a „parcelují" si oblast veřejného zájmu; soukromé firmy, které zneužívají svého postavení na trhu; nebo ti politici a státníci, kteří se pokoušejí ovlivňovat nezávislost justice, nebo kteří svými rozhodnutími mohou způsobit vážné škody sociálnímu systému, kultuře či životnímu prostředí. Tato část skutečnosti je zcela opomenuta, stejně jako chybí alespoň náznak empatie k složité situaci mnoha společenských skupin. Celé prohlášení působí dojmem na objednávku psané obhajoby vládních reforem tak, jak jsou prováděny, a paušálního odsouzení všech těch, kdo jsou s nimi nespokojeni, ačkoli konkrétně (byť nevysloveně) se kritika obrací zejména proti odborům jednotlivých profesí.

Takto pojaté vyjádření si ovšem plně zaslouží výtku politizace - nejde přece o pokus (každopádně ne o pokus zdařilý) na základě křesťanského pohledu na svět, věrouky a morálky pojmenovat sociální skutečnost v celé její složitosti a vyzvat k zaujetí odpovědného a adekvátního postoje. Jde o, stručně řečeno, vyjádření bezvýhradné podpory stávající vládě, oděné do obecné výzvy k morálně správnému jednání. Tato výzva je ovšem formulována tak, že se vztahuje nikoli k celku společnosti, ale jen k její části. Umravňováni jsou zkrátka jen někteří. Prohlášení, které chce být obecně platnou výzvou ke shodě a společnému hledání obecného dobrého, tak ve výsledku svůj záměr nemůže naplnit, protože není založeno na poctivé a komplexní analýze skutečnosti.

Společně proti modernismu

Druhý příklad, a ve svých důsledcích ještě závažnější, představuje zářijový projev prezidenta Klause ve Staré Boleslavi a jeho přijetí ze strany biskupů. Tři nejdůležitější body Klausova projevu jsou kritika evropské integrace (demokratický stát je obětován „ve prospěch nadstátních uskupení, která nikdy nemohou získat demokratickou legitimitu"), odpor proti přistěhovalectví a obhajoba „čistého" národního společenství („přirozeně strukturovaná národní společenství" jsou erodována tlakem na přijetí multikulturalismu), a odmítnutí sociálního státu („Faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet.") Své oblíbené téma, odpor k módním ideologiím neboli různým „-ismům" (humanrightismus, environmentalismus, ngoismus aj.), tentokrát Václav Klaus obratně přizpůsobil svým posluchačům tím, že za nepřátele označil „oportunistické modernisty", „falešné proroky takzvaného pokroku a modernismu". „Modernista" je přitom v určitých konzervativně katolických kruzích synonymem pro (zchytralého, nebezpečného) nepřítele.

Pozitivní stránka boleslavského projevu je pokusem o formulaci konzervativního programu, založeného na tradičních hodnotách jako je rodina, národ, vlast, odpovědnost za sebe sama. Varování před módními postoji, „které pro vybrané skupiny velmi nevybíravými způsoby vyžadují nejrůznější, v minulosti nikdy neexistující privilegia", muselo najít u mnoha účastníků poutní mši příznivé přijetí - bezpochyby jako první taková skupina v mysli vytane homosexuální menšina. Klausův projev je mimořádně obratný také v tom, jak zasazuje některé důležité pojmy katolické sensibility a etiky („přijetí života" evokující postoj církve k potratům a antikoncepci) do nových, obsahově disparátních souvislostí , jako je odmítnutí sociálního státu: „Přijetí života jako nepřetržitého úsilí o hledání jeho smyslu, pocit vlastní odpovědnosti za sebe a jiné, a radování se z každého sebemenšího zdaru v tomto úsilí jsou vystřídávány nárokem absolutního a z vnějšku zaručeného štěstí (rozuměj: sociálního státu)."

Výmluvné je také to, komu v katolické církvi, kterou oslovil jako sympatizující host zvenčí, prezident svůj program adresoval. Jsou to jednak představitelé církve (biskupové), jednak venkovské farnosti, kde se podle něj o krizových jevech moderní doby více hovoří (doplňme: více než ve farnostech městských, např. studentských). Celkově projev navozuje atmosféru defenzívy, obležení, ohrožení , kdy ve veřejném prostoru dominují oportunističtí modernisté a „druhá strana má převahu, zejména mediální". Václav Klaus nabídl církevním představitelům mimo jiné dlouhodobě pěstovaný obraz sebe sama, obraz shodující se s pohledem jisté části církve na sebe sama - nositel menšinových, mediálně zesměšňovaných, ale o to potřebnějších, protože tradičních a neměnných názorů. Reakce představitelů církve byla zřejmě i proto přesně taková, jakou si prezident přál: přivítali bez jakýchkoli výhrad jeho projev s vyhraněným politickým obsahem jako vyjádření těch nejdůležitějších křesťanských hodnot.

V suterénu politické (ne)korektnosti

Na první pohled sympatická představa nekonformního nositele opomíjených a opovrhovaných tradičních ctností má ale i svou odvrácenou stranu. Snad nejlépe ji odhaluje pohled do útrob webu euportal (euportal.parlamentnilisty.cz), jednoho ze serverů občanského sdružení Český portál. Jeho stránky zdobí doporučení prezidenta republiky Václava Klause, podle něhož je euportal „přední český eurorealistický internetový časopis, který z pravicových, konzervativně-liberálních pozic upozorňuje na možná rizika evropské integrace a pozitivním způsobem tím přispívá k debatě o tom, kam by integrace měla směřovat", je to „netriviální diskusní platforma", poukazující na problémy dnešní Evropy (následuje celá plejáda nebezpečných „-ismů" včetně homosexualismu a multikulturalismu doplněná o politickou korektnost) a podporující „spontánní integrační proces" oproti snaze o vytváření evropského superstátu.

Bližší pohled do nitra serveru ale ukazuje, že zdaleka nejde jen o „politicky nekorektní", tj. otevřenou a necenzurovanou diskusi o problematice evropské integrace. Hraje se na podstatně triviálnější notu, jako jsou vtipy s protiromskou tematikou. Najdeme je mezi nejčtenějšími příspěvky. Mezi další oblíbená témata patří Václav Havel (V.H. jako opilec a pedofil, největší škůdce polistopadového vývoje aj.), další osobnosti „pravdolásky" jako Karel Schwarzenberg nebo Tomáš Halík („notorická banda havlistů pod vedením „kněze" Halíka"), své místo má islamofobní agenda („Islám aneb když pedofil založil náboženství"). Mezi autory euportalu figuruje i Adam B. Bartoš, autor „seznamu pravdoláskařů", kde na způsob soupisů třídních nepřátel shrnuje osobnosti závadného „havlistického" světonázoru. Právě Bartoš, jehož články označil Václav Klaus na podzim 2010 za „geniální", čelí nyní za jeden ze svých textů hned dvěma trestním oznámením za propagaci antisemitismu.

Seznam autorů je velmi rozsáhlý a různorodý, najdeme v něm politiky současné i bývalé, komentátory nejrůznějšího ražení, liberální i konzervativní. Zejména mezi staršími příspěvky lze nalézt takové, které naplňují představu o „netriviální diskusní platformě". Bohužel jsou však zejména v poslední době překryty zdivočelými projevy politické nekorektnostnosti, názory přeháněnými do extrému, takže je Evropská unie srovnávána s Hitlerovou Novou Evropou nebo Sovětským svazem. V této radikalizaci hrají nemalou roli příspěvky autorů z nejkonzervativnějšího křídla veřejně vystupujících a tedy mediálně „viditelných" katolíků. Řada z nich patří mezi signatáře Akce D.O.S.T. - Michal Semín, Radomír Malý, Radim Ucháč, Ladislav Bátora nebo právě Adam Bartoš, do tohoto okruhu ale patří např. i prezidentův vicekancléř Petr Hájek.

Vedle politického programu, který lze stručně charakterizovat jako „maďarskou cestu", lze v jejich příspěvcích najít i program teologický. Najdeme zde např. převzatý text pod názvem „Papež Lev XIII.: Nerovnost je základ společenského řádu", pochopitelně odmítnutí „modernistického" 2. vatikánského koncilu, především otevřenosti vůči nekřesťanským náboženstvím, včetně útoků na nositele těchto zavrženíhodných moderních omylů („zednářský papež Jan Pavel II."), a přihlášení se k té části církve, která koncil odmítla a s Římem se rozešla (arcibiskup Marcel Lefebvre). A nechybí ani často nevybíravé výpady na dnešní protivníky - tedy na jinak, „moderně" smýšlející katolíky, především Tomáše Halíka a Miloslava Vlka.

Mezi přispěvateli euportalu figuruje také jméno Dominika Duky. Jeho studie o španělské inkvizici (pod názvem „Líčení o inkvizici a krvavých a sadistických scénách jsou vymyšlené báchorky") byla na portálu publikována 9. února tohoto roku. Text je zajímavý tím, že vedle obhajoby metod inkvizice obsahuje útok na osvícenství a liberalismus, sugeruje představu, že dnešní evropské vlády (konkrétně jmenovány „socialistické vlády Francie, Španělska a Malty") jsou nedemokratické, protináboženské a protikřesťanské, protože usilují o likvidaci církevních škol. Přirovnání ke Goebbelsovi a Stalinovi na sebe nedá dlouho čekat. Snad ještě více varující než hrubý metr, kterým Dominik Duka měří nesrovnatelné systémy a ideologie, je to, že se jeho text objevuje také na stránkách strany Národní sjednocení, již lze bez nadsázky označit za fašistickou, založenou na představě stavovského státu korporací, nacionalismu a izolacionismu, včetně požadavku vystoupení ČR z Evropské unie. Představitelé Národního sjednocení adresovali kardinálu Dukovi vřelé blahopřání k jeho kardinálskému jmenování.

Mezi politikou a občanskou společností

Z myšlenkové blízkosti primasa českého jisté (krajní) části našeho politického spektra jistě nelze vyvozovat dalekosáhlé závěry o směřování církve jako celku. Přesto je ale tato rýsující se koalice ultrakonzervativců, nacionalistů a pravicových extremistů, zaštiťující se osobou pražského arcibiskupa a kardinála, stejně jako podporou stávající hlavy státu, velmi znepokojující. Jinou nepříliš povzbudisou skutečností je to, že římskokatolická církev ústy svých představitelů ztrácí schopnost oslovovat velkou část veřejnosti, včetně těch jejích složek, které by jí měly být svým zaměřením blízké. Nesnaží se oslovit jednotlivé složky občanské společnosti, od ekologických iniciativ až po univerzity bouřící se v těchto týdnech a měsících proti navrhované reformě vysokých škol. Hlasy, které z církve do společnosti znějí, jsou pak nutně vnímány jako ojedinělé volání výjimečných či do jisté míry izolovaných osobností nebo aktivních až aktivistických, v každém případě malých a okrajových skupin.

Přesto se v posledních měsících a týdnech objevují i nadějné náznaky. K již vzpomenuté reformě vysokých škol se v minulém týdnu vedle dalších fakult jasně vyjádřila akademická obec Katolické teologické fakulty UK, když odmítla podřízení vzdělání a kultury tržní logice. Podpořil ji přímo na místě i Miloslav Vlk. Autoři loňské Svatováclavské výzvy reagující na prezidentův boleslavský projev vyvinuli značné úsilí a podařilo se jim dosáhnout několika osobních setkání s biskupy. Z pohledu společnosti církev obklopující se ale lze ptát, zda výsledky tohoto dialogu nejsou přece jen nedostatečné. Jedním z nich bylo připomenutí dokumentu Pokoj a dobro, obsahujícího mimo jiné kritiku některých aspektů polistopadové ekonomické transformace a varování před uplatňováním tržních principů na oblasti, které se bytostně řídí jinou logikou. Tento dokument byl ale vydán již v roce 2000, a od té doby podobně promyšlený a propracovaný materiál ke společenským a ekonomickým otázkám z prostředí naší církve nevyšel.

Nechybí přitom hlasy „zdola" k tomu vybízející, jako byla loňská Výzva k sociální angažovanosti biskupů. Ačkoli časově předcházela Svatováclavskou výzvu, jejím autorkám, dvěma katolickým laičkám, za pět měsíců nikdo z České biskupské konference neodpověděl. Jeden z kritických hlasů z prostředí církve, jezuita Václav Umlauf, nedávno vznesl otázku, zda naše katolická církev zažije 17. listopad. Sám fakt položení takové otázky svědčí o tom, že situaci, v níž se dnešní církev nachází, lze vnímat jako totalitní. Její autor se podivuje nad neschopností laiků v naší církvi založit hnutí podobná rakouskému a německému Wir sind Kirche. Důvody k této opožděnosti není zase tak těžké najít - nedostatek teologicky vzdělaných laiků, celková podvyživenost občanské společnosti u nás, křesťanskou složku nevyjímaje, a snad i celkově pasivní, konzumní mentalita mnoha katolíků, spokojeně zabydlených ve své středostavovské existenci.

Jiná cesta než probuzení „zdola", aktivizace na základní úrovni, na úrovni laiků přitom není. Otevřená občanská společnost, tedy takový typ společnosti, ve které žijeme a doufejme budeme žít, vyžaduje aktivitu při vyhledávání informací, zastávání názorů, utváření seskupení soustředěných kolem hodnot, které daná skupina považuje za důležité. Tuto aktivitu musí na sebe vzít každý jednotlivý křesťan, žádná vyšší autorita to za něj neudělá. K této aktivitě přitom patří i odvaha postavit se tomu, co považujeme za nesprávné a nebezpečné, a vystavit se tak třeba kritice i neporozumění. Jedno z hesel, která jsme použili při našem vystoupení, to vyjadřuje výstižně: „I křesťané jsou občané".