Křesťanská etika podle Řeči na hoře

Občas slyšíme, jak někteří křesťané hlasitě hájí tu či onu „křesťanskou hodnotu“.  Může se to týkat oblasti potratů, homosexuality, regulace sexuálních kontaktů nebo i konkrétních politických postojů. Tento příspěvek má být pomůckou k úvahám, zda skutečně mohou existovat nějaké specifické křesťanské hodnoty či etika ve smyslu souboru mravních norem a pravidel, které musí křesťan hájit a v jejím rámci jednat.

Využiji přitom rozbor etiky řeči na hoře (Mt 5–7), kterou provedl E. Lohse ve své publikaci zabývající se obecně etikou Nového zákona1.

Etika řeči na hoře

Lohse pro svůj rozbor řeči na hoře2 navrhuje jako východisko hledání „nové“ či „lepší“ spravedlnosti odpovídající přicházejícímu Božího království.

Starozákonní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti nějakého jednání by se dalo shrnout např. dle Lv 18,5, kdy Hospodin říká: Zachovávejte má ustanovení a nařízení, když je člověk plní, bude skrze ně žít. Já jsem Hospodin. Klíčovou roli zde hraje tedy Zákon se svými ustanoveními, skrze která Bůh vyjádřil svou přízeň svému národu. Dodržování ustanovení Zákona znamenalo pro žida přihlášení se k této Boží přízni a k životu, který svým věrným skrze Zákon nabízí. Bůh je spravedlivý a spravedlivé je jeho jednání. V této Boží spravedlnosti má zbožný žid chodit a jednat – v tomto smyslu můžeme spravedlnost chápat eticky3. A Ježíš, který nemínil založit žádné nové náboženství, ale záležitostí jeho srdce byla pro něj obnova židovstva, se nezdráhá opakovat: Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání! (Mt 19,17).

Ježíš Zákon s jeho ustanoveními neodmítá, chápe ho ale jako základnu a východisko, protože zde jde o víc. Součástí řeči na hoře je také výzva: Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno (6,33). Východiskem je tedy Boží království a jeho spravedlnost, zapomenout na to může znamenat, že se „naše“ spravedlnost stane rychle marnou (srv. Mt 6,1: Dávejte si pozor, abyste nekonali svou spravedlnost před lidmi, jim na odiv). Zákon je zde podle Ježíše jistě dobrý, ale není systémem pravidel, jejichž dodržování by vstup do Božího království (v Matoušově verzi „království nebes”) zajistilo.

Farizeové a učitelé Zákona měli proti většině židů zdánlivou výhodu – Zákon znali, měli tak šanci se jím řídit a tím mít dveře do přicházejícího Božího království4 otevřena. Ježíš nicméně před takovým elitářským a exkluzivistickým přístupem zjevně varoval: Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte (Mt 5,20).

Jaká je tedy ona „vyšší“ spravedlnost? Připomeňme nejprve, že řeč na hoře začíná blahoslavenstvími. Blahoslavenství mají v celku horské řeči nikoli etickou, ale uklidňující, povzbuzující a o přicházející spáse ujišťující roli: království nebes už je těch, kteří jsou chudí duchem, takový jsou blahoslavení. Toto můžeme interpretovat i tak, že jsou to ti, kteří o Zákoně příliš nevědí a nemohou ho dodržovat, ale jsou Božímu království otevřeni nějak „jinak“ než dodržováním Zákona. Blahoslavenství je velkolepým povzbuzením, že to přijímání „jinak“ je možné. Díky Ježíšovu „novému učení“ se toto „jinak“ naplňuje. Lidé se mohou chovat bez fatálních a svazujících starostí o svůj oděv nebo obživu (Mt 6,25nn), řeč na hoře nemá tak svůj původ v institutu zákona, ale v útěše blahoslavenství – radost útěchy pak přechází do jeho další části.

Ono nové učení se nastiňuje v šesti antitezích (Slyšeli jste… Já vám však pravím, od Mt 5,21). Tak například je v Zákonu je psáno „Nezabiješ“. Ale Matoušův Ježíš zkoumá, co je za tímto konkrétním příkazem - dochází k tomu, že je to hněv a nesmířený hněv do Božího království nepatří. Před obětí na oltář se má obětník nejprve pokusit nabídnout smíření, aby hněv nemusel Božímu království překážet. Podobně je tomu si následujícími antitezemi.

V Matoušově pojetí je smyslem „nového učení“, které Ježíš jako pravý vykladač Zákona přinesl, aby byl Zákon naplněn: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. (Mt 5,17).

Plností Zákona je pak bezhraničná Boží láska, která se má projevovat v milosrdenství učedníků, které má být tak velkorysé, že bude Boží lásku připomínat jako znamení (láska k nepřátelům, láska k tomu, kdo první uhodí atd.). To je původní úmysl Zákona, Boží vůle, kterou je třeba plnit. Boží vůle není v hrdinském plnění předpisů, v preciznosti plnění toho či onoho pravidla nebo skutku, cílem je sebedarování se celého člověka službě smíření mezi lidmi a tím dispozice při nastolování Božího pokoje v království nebes.

Součástí lásky je samozřejmě odpuštění a znovu se zde provazuje odpuštění Boží s naším odpuštěním jako znamením Božího odpuštění: A odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám (Mt 6,12). To, že my jsme už odpustili, je jistě jedním z těch nejspolehlivějších znamení Božího království, vždyť nároky, které řeč na člověka klade (např. zvládnout svůj hněv – k tomu lze připomenout Mat 21,12) jsou vlastně nesplnitelné. Jen Bůh je ten, který v plnosti odpustí, u kterého platí, že nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé (Mt 5,45). Jestliže my lidé tím plným znamením Božího království být často nedokážeme, ani tak se nemusíme trápit – Bůh odpouští, odpouštějme tedy i my a tím bude náš úkol být znamením opět plněn.

Pravidla řeči na hoře nejsou tedy návody k použití. Řeč na hoře ustavičně křesťanům připomíná, co jim a celému světu ještě chybí a vybízí je svými slovy a činy být znamením naděje, že ono chybějící bude s definitivním příchodem Božího království naplněno. Jaká je a bude bezhraničná Boží láska, tak bezhraničná ať je i láska učedníků, tím se právě nová spravedlnost Božího království lásky může stát přítomností. A taková etika je dostupná všem, nikoli jen těm, kteří znají Zákon. Zákon není nutné rušit, k „nové spravedlnosti“ je možné se skrze jeho slova dobře dobrat, královská cesta k tomu vede přes „zlaté pravidlo“ a přikázání lásky Budeš milovat svého bližního (srv. Mt 5,41).

Závěr

Cílem etiky horské řeči je tedy ohlašování blízkosti Božího království, jehož spravedlnost je jiná než naše. Pokud je tomu tak, pak s pevnými či dokonce „věčnými“ křesťanskými hodnotami, pravidly nebo etickými systémy musí být nutně potíž. Křesťan si zřejmě nemůže nikdy být jist, zda ta či ona mravní norma je sama o sobě „křesťanská“. Koneckonců už první křesťané převzali velmi mnoho norem z židovství a helénské kultury, ale jde především o to, že pokud bychom řekli, že „být dobrým křesťanem“ znamená dodržování toho či onoho ustanovení, nebezpečně si zahráváme s pokušením zákonictví, před kterým Ježíš v řeči na hoře varuje.

To není výzva k bezzákonnosti. Naopak, jako směrnici a východisko můžeme říci, že zákony či zvyklosti společnosti, rodiny, práce nebo církve je dobré dodržovat, protože jsou možností pro to, aby lidé činili cokoli společně. Ale křesťan má podle řeči na hoře vždy hledat „plnost“ a „novou spravedlnost“ v rámci či vevnitř všech pravidel. A takový postoj nás může někdy dovést i  k porušení litery nějakého pravidla, je-li to nutné, a půjdeme tím ve stopách našeho Mistra (Mat 12,1nn aj.).

Etika křesťanství není podle řeči na hoře vůbec jednoduchá, protože systémem pravidel nemůže být vymezena. Chování křesťanů i jejich etická pravidla má být znamením přicházejícího Božího království. Křesťanská etika je věcí dynamickou, protože mravní pravidla musejí být neustále promýšlena, zvažována a aktualizována pro danou situaci, aby se jednání podle toho či onoho i třeba původně „křesťanského“ pravidla nestalo náhle kamenem úrazu, ale zůstalo znamením přicházejícího Božího království.