Vídeňští osvícenci s jesuity obvykle bojovali. Někteří však byli i na jejich straně, byť se setkávali s výhradami ze strany vedení Tovaryšstva. K takovým patřil Josef Stepling.

Narodil se 29. 4. 1716 v Řezně. Jeho otec, Vestfálec, byl diplomat, matka byla Češka. Po otcově smrti se přestěhovali do Prahy,kde Josef studoval na jezuitských školách. Měl nadání pro exaktní vědy, rozvíjené učitelem matematiky P. Sykurou. Už v šestnácti letech dokázal vypočítat podle tabulek de la Hireových zatmění Měsíce, k němuž došlo v Praze 5. 5. 1733. To přispělo k tomu, že byl ještě v témže roce přijat do jezuitského řádu. V letech 1734–1735 absolvoval noviciát v Brně, 1736–1738 filozofická studia v Olomouci. Při studiu se potýkal s konfliktem mezi svým přírodovědeckým způsobem uvažování a scholastickou orientací výuky.

Po studiích, která si doplňoval soukromým studiem protestantských myslitelů Leibnize a Wolffa, působil v Kladsku a Svídnici jako učitel na jezuitských gymnáziích. Po návratu do Prahy studoval v letech 1742–1746 teologii. V letech 1743–1745 vedl čilou korespondenci s Wolffem. Spojoval je mj. zájem o čínské myšlení, jež tehdy bylo považováno za pohanské, což způsobilo oběma učencům nemalé problémy. Protestantský filosof se dozvídal od mladého jesuity o řádové teologii, Stepling zase přijímal podněty jeho a Leibnizových myšlenek. V roce 1747 byl Stepling vysvěcen na kněze a odešel na třetí probaci do Jičína.

Po návratu začal přednášet matematiku a fyziku, když předtím odmítl roku 1748 vedení pražské katedry filosofie, protože nechtěl vyučovat aristotelovskou filosofii, jež byla proti jeho přesvědčení. Na jeho žádost mu povolili přednášet pro spolubratry matematiku a fyziku v newtonovském duchu, navíc jej jmenovali ředitelem matematicko-fyzikálních studií na pražské univerzitě. V roce 1751 se významně zasloužil o vybudování klementinské hvězdárny a stal se jejím prvním ředitelem. Ze svého dědictví založil v Klementinu i matematickou knihovnu a nakoupil přístroje pro hvězdárnu. Díky Wolffovi se stal známým ve vědeckém světě. Mezi jeho žáky patřili četní pozdější ředitelé hvězdáren, jako např. Ziebrowski ve Vídni a Wendlingen v Madridu. Na univerzitě zavedl pravidelná setkání vyučujících z filozofické fakulty. Součástí byla přednáška, většinou Steplingova, a diskuse. Tématem bylo např. „Co je příčinou barometrických změn?“, „Jaké jsou nejlepší teploměry?“, „Odkud se bere ve vzduchu elektřina, napájející kovové tyče?“

Steplingova činnost neunikla Van Swietenovi, který s ním počítal v reformách školství. Proto se Stepling v roce 1753 stal ředitelem na filosofické fakultě v Praze. V roce 1763 byl tohoto úřadu zproštěn, ale dostal místo ředitele přírodovědecko-matematického oddělení, které bylo v rámci reforem odděleno od filosofické fakulty, a zde setrval až do smrti. Byla mu byla ponechána profesura i po zrušení jezuitského řádu, ačkoli byli jesuité výslovně vyloučeni z úřadu ředitele studií. Kromě toho mu bylo svěřeno vedení vyššího školství v Čechách. V novém duchu vychoval budoucí učitele matematiky a fyziky na pražské univerzitě (např. Jana Tesánka, Antonína Strnada a F. J. Gerstnera). Kromě Wolffa udržoval kontakty s dalšími vědeckými kapacitami své doby – mj. s J.-A. Nolletem, L. Eulerem a R. Boškovićem. Kromě jiného se stal se členem Společnosti pro orbu a svobodná umění v Čechách, založenou dvorským dekretem Marie Terezie v roce 1767, a dále Soukromé učené společnosti pro rozvoj matematiky, vlasteneckých dějin a přírodovědy z roku 1773, z níž se později vyvinula Královská česká společnost nauk.

Problémy, jak skloubit spolupráci s vídeňskými kruhy a členství v řádu, který byl od roku 1752 systematicky vytlačován ze svých posic zvláště ve vyšším školství, ukazuje korespondence Steplinga s  generálním vikářem řádu P. Timonim. Stepling zastával jasně a otevřeně katolické osvícenství; Timoni se mu neodvažoval odejmout důvěru, protože se obával, kdo by přišel místo něj.

Kondolence po Steplingově smrti v roce 1778 posílal celý tehdejší vědecký svět. Jeho památce nechala v roce 1780 zřídit Marie Terezie pomníček od sochaře Ignáce Platzera, který dnes stojí na dvoře Klementina. Stepling ovlivnil Josefa Dobrovského, Ignáce Cornovu a celou řadu exjezuitů a svých bývalých žáků.

Rakouská pomoc Vyššímu Brodu

Linec-Praha (KAP) Obnova cisterciáckého kláštera v jihočeském Vyšším Brodě i díky stálé podpoře z Rakouska dobře pokračuje. Nyní se mimo jiné renovuje hlavní brána kláštera. Klaus Zerbs, jednatel hornorakouského Spolku pro podporu vyšebrodského cisterciáckého kláštera (Verein zur Förderung des Zisterzienserstiftes Hohenfurth), uvedl, že během prací byly nedávno objeveny i staré fresky. Spolek založený roku 2002 podpořil renovaci kláštera už více než půl milionem eur. Vedle nynější restaurace takzvané Rožmberské brány spolek podporoval například výstavbu návštěvnického centra, obnovu dlažeb nádvoří a cest a další práce.

Opatství bylo založeno roku 1259 a osazeno mnichy z rakouského kláštera Wilhering. Patří do rakouské cisterciácké provincie a má za sebou dějiny plné zvratů. Poté, co klášter zabrali nejdříve nacisté a pak komunisté, se budovy začaly vracet svému původnímu účelu až roku 1990.

V současnosti zde žije pět mnichů pod vedením převora P. Justina Berky. Před uzavřením kláštera nacisty roku 1941 jich tu bylo 70. Velká část kláštera včetně kostela a slavné klášterní knihovny je už několik let opět náležitě opravená. V desolátním stavu stále jsou budovy bývalého hospodářského zázemí, kde byly stáje, pivovar, mlékárna a mlýn. Tato část doposud patří českému státu, stejně jako asi 500 hektarů lesa. Klaus Zerbs doufá, že majetek bude restituován a stane se opět hospodářskou základnou kláštera. Nyní má klášter vlastní příjmy v podstatě pouze z turistického ruchu.

Vatikán žádá o přijímání uprchlíků v Evropě

Vatikán (KAP) Kardinál Antonio Maria Veglio, president Papežské rady pro uprchlíky, žádá o větší solidaritu s válečnými uprchlíky z Blízkého Východu. Země jako Německo, Francie, Velká Británie a Španělsko by měly přijmout více lidí. Po schůzce s papežem Františkem kardinál řekl: „Tváří v tvář dramatům, která tito lidé prožívají, nemohu pochopit, když někdo říká: Pošleme je zpět do jejich země.“ Takový postoj prozrazuje nejen nedostatek lidskosti, ale i inteligence.

Evropa podle kardinála myslí vzhledem ke svým problémům až příliš jen na sebe. Ve srovnání s utrpením v zemích uprchlíků jsou však hospodářské krize a nezaměstnanost „relativně malé problémy“. Církev oproti tomu chce dávat příklad solidarity.

Veglio dále zdůraznil, že Evropa by neměla nechat Itálii samotnou řešit problém proudu uprchlíků přes Středozemní moře. Díky záchranné akci italské vlády zvané Mare nostrum bylo od loňského října zachráněno přes 100 000 uprchlíků na člunech. Přesto se jich letos už utopilo více než 1800.

Změna v Kongregaci pro bohoslužbu

Vatikán (KAP) Španělský kardinál Antonio Canizares Llovera (68) byl uvolněn z úřadu prefekta Kongregace pro bohoslužbu, kde působil od roku 2008, a jmenován arcibiskupem ve španělské Valencii. Pozorovatelé to považují za degradaci tohoto Ratzingerova muže, sám kardinál však uvádí, že změnu vítá, jelikož prý bude více zapojen do pastorace.

Bartoloměj: podpora životního prostředí

Istanbul (KAP) Konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. svolává na červen příštího roku do Istanbulu velkou konferenci k otázkám životního prostředí. Napsal to v pastýřském listě ke Dni ochrany stvoření 1. září. Uvádí, že církev nemůže zůstat lhostejná tváří v tváří pokračujícímu ničení životního prostředí. Vykořisťování přírody přitom podle patriarchy koření v neposlušnosti vůči Bohu. Je potřeba opět více respektu mezi lidmi navzájem, vůči zvířatům i všemu živému na světě. Doslova píše: „Jen když budeme prodchnuti tímto smýšlením a budeme oceňovat příspěvek každého zvířete a každé rostliny ke koloběhu života, jenž obepíná celý svět, vyřešíme všechny ekologické problémy bez námahy díky boží milosti a ne ubohou lidskou silou.“

Pro své ekologické angažmá bývá Bartoloměj často označován za zeleného patriarchu. Už organizoval „plovoucí sympózia“ ochranářů na téma několika moří a velkých řek.

Porada o pastoraci Romů na Slovensku

Bratislava (KAP) od 31. srpna do 2. září se ve Spišské Kapitule koná konference Církev a Romové, doposud největší na toto téma od sametové revoluce. Iniciátory jsou salesián Marián Drahoš a stálý jáhen Michal Horváth, který je sám Rom; záštitu nad akcí má košický arcibiskup Bernard Bober.

Nyní se na Slovensku v pastoraci Romů angažuje asi 20 kněží a řádových sester, přičemž je zde asi půl milionu Romů, z nichž se kolem 90 000 přihlásilo ke své národnosti při sčítání lidu. Z 820 slovenských romských osad je pokryto nějakou církví ani ne 100. Mnoho osad jsou fakticky ghetta, ale i tam, kde se někdo Romům věnuje, jsou podle Drahoše „mnohé problémy, které se nechají řešit jedině dlouhodobou prací a čekáním na postupnou změnu – v náboženské i v sociální oblasti“.

Křesťané na Východě v ohrožení

Mnichov-Berlín-Řím (KAP) Chaldejský s Římem sjednocený patriarcha Louis Raphael I. Sako vytkl mezinárodnímu společenství nečinnost vůči teroru islamistických milicí tzv. Islámského státu. V Süddetsche Zeitung zároveň kritizoval, že se muslimští intelektuálové a teologové dost účinně nezasazují proti teroristům. „Dodnes neexistuje žádné i jen vzdáleně konkrétní a dohledné řešení problémů, před nimiž stojíme, zatímco Islámskému státu stále přitékají proudy peněz, zbraní a bojovníků.“ Přitom je potřeba zachránit před zničením jezídy a křesťany. „Dalšími oběťmi pak budou muslimové, kteří se nepodvolí diktátu fundamentalistů,“ napsal Sako.

Mezitím v Berlíně naléhavě apeloval na vyslání pomoci křesťanům a jezídům vyhnaným v severním Iráku chaldejskokatolický arcibiskup mosulský Emil Shimoun Nona. Situace uprchlíků je katastrofální, řekl. Mimořádně zklamaně se přitom vyjádřil o muslimech – žádný z jejich vůdců doposud neodsoudil mimořádně brutální postup ozbrojenců Islámského státu. „Buďto mají strach, nebo přijímají to, co se děje,“ řekl. Sám Nona musel před islamisty prchnout a v jeho metropoli Mosulu zbývá již jen hrstka křesťanů. Více než sto tisíc křesťanů zde muselo opustit svá bydliště během několika hodin jen s tím, co pobrali do rukou. Přitom to často byli jejich muslimští sousedé a ne milice IS, kdo je okradl jako první. Sám šestačtyřicetiletý arcibiskup vyjádřil zklamání nad tím, že s ním přerušili kontakt i „umírnění“ muslimští přátelé jako lékaři a právníci. Pokud se nic nezmění, dva tisíce let stará přítomnost křesťanů v regionu končí.

Patriarchové ze Sýrie, Iráku a Libanonu, pravoslavní i uniatští, kteří podnikli solidární návštěvu u křesťanů a jezídů vyhnaných ze svých domovů v kurdském severním Iráku, cestují společně do USA, aby požádali kongres a Organizaci spojených národů o pomoc. Plánuje se také, že na valném shromáždění OSN v září vystoupí zvláštní papežský legát v Iráku a Jordánsku kardinál Fernando Filoni.

Dominikánská republika zvažuje soud s nunciem

Santo Domingo-Vatikán (KAP) Dominikánská republika zvažuje žádost o vydání bývalého vatikánského nuncia arcibiskupa Józefa Wesołowskiho (66). Ten zde může být souzen kvůli podezření, že v církevních výchovných zařízeních sexuálně zneužil sedm dětí. Situaci může ulehčit fakt, že Wesołowski byl Vatikánem odvolán a zbaven statusu diplomata, čímž ztratil diplomatickou imunitu. Nyní probíhá proces jeho laicizace a bude následovat trestní proces ve Vatikánu. Informace k případu si již vyžádala i polská prokuratura. Polsko též zatklo údajného arcibiskupova spolupachatele, kněze W. Gila.

Informace o exkomunikaci manželů Marthy a Gerda Heizerových kvůli jejich „soukromému slavení eucharistie bez kněze“, zveřejněná innsbruckým biskupem Manfredem Scheuerem 22. května 2014, vzbudila nejen v Rakousku velkou pozornost. Jednalo se o výsledek téměř tříletého šetření Kongregace pro nauku víry, které biskup Scheuer tuto záležitost jako závažnější trestný čin (graviora delicta) zřejmě koncem roku 2011 nahlásil. 1

O co šlo? V tyrolské vesnici Absam nedaleko Innsbrucku se v domě manželů Heizerových řadu let pravidelně scházela malá modlitební skupina (cca 6 až 8 osob). Několikrát do roka (údajně 3–4krát) společně slavili eucharistii. Nejprve s knězem a po jeho smrti ve slavení pokračovali bez něj. V kontextu základních obcí (Basisgemeinde) nejen v Rakousku se prý nejednalo o nic neobvyklého.2 V září 2011 zveřejnila televizní stanice ORF reportáž z tohoto slavení „bez kněze“, což vedlo k zahájení vyšetřování ze strany diecéze a následnému předání kauzy vatikánské kongregaci.

Podstata jejich „zločinu“ se z pohledu kanonického práva zdá být na první pohled zřejmá. Kánon 1378 §2 odst. 1 konstatuje: „Do trestu interdiktu nebo, jde-li o duchovního, do suspenze, nastupujících bez rozhodnutí představeného upadá: kdo bez kněžského svěcení se pokouší sloužit mši.“ §3 téhož kánonu k tomu uvádí, že „mohou být přidány podle závažnosti zločinu další tresty včetně exkomunikace“. Jenže např. emeritní profesor kanonického práva Francesco Zanchini aplikaci uvedeného kánonu v případě manželů Heizerových zpochybňuje.3 S odkazem na znění tohoto kánonu v kodexu z roku 1917 („Předstírá-li /nekněz/ celebrování mše sv. anebo vyslechne-li svátostnou zpověď, upadá bez dalšího do exkomunikace, vyhrazené zvláštním způsobem Apoštolskému Stolci.“ kán. 2322 odst. 1 CIC 1917) upozorňuje, že byl zaměřen proti mužům-nekněžím, kteří by oblečení v liturgickém rouchu předstoupili k oltáři s úmyslem slavit eucharistii. Martha Heizerová se však podle Zanchiniho nikdy nesnažila předstírat, že je knězem, tudíž nemůže být za tento úmysl potrestána. Naopak slavením s přáteli chtěla upozornit na potřebnou revizi pojetí služebného kněžství. V závěru svého rozboru uvažuje Zanchini nad tím, že slavení eucharistie bez kněze je na nejlepší cestě stát se otázkou přežití církve. Zanchini použil formulaci stantis et cadentis Ecclesiae, tj. otázka, se kterou stojí nebo padá církev. Touto formulací označovali teologové reformace nauku o ospravedlnění.

Osobně považuji kauzu za velmi zpolitizovanou. Ať už ze strany manželů Heizerových, jejichž medializace soukromého slavení na mne působí jako určitá provokace. Tak také ze strany Kongregace pro nauku víry, jejíž načasování zveřejnění exkomunikace vůči Marthě Heizerové, 67leté penzionované učitelce náboženství, zřejmě souvisí s její volbou předsedkyní hnutí Wir sind Kirche (My jsme církev) v Rakousku (došlo k němu v dubnu 2014). V řadě prohlášení, která jsem četl, převažovaly nad věcnou debatou emoce, tj. sympatie resp. antipatie vůči tomuto reformnímu hnutí. Exkomunikace navíc přispěla k většímu napětí uvnitř tohoto hnutí. Např. předchůdce Marthy Heizerové v čele rakouské Wir sind Kirche, Hans Peter Hurka, se vůči své nástupkyni vyjádřil kriticky a klade si otázku nad působením hnutí uvnitř katolické církve, když v jejím čele bude stát exkomunikovaná osoba.

Jedním z textů, které podle mne stojí za zamyšlení, byl text emeritního profesora pastorální teologie Paula Zulehnera.4 Klade několik otázek, které by podle něho měly být předmětem dalších úvah, případně diskusí na synodě kněží. Jednou z nich je např. otázka, jakým způsobem vlastně spolupůsobí shromážděna obec a její představený (kněz) s Duchem svatým při slavení eucharistie, když ústředním prvkem je epikleze (tj. vzývání Ducha svatého). Dále jak daleko může jít aktivní účast laiků při slavení liturgie, kterou II. vatikánský koncil tak zdůrazňoval. Rovněž Zulehner připomněl důraz na důležitost slavení eucharistie, která je vrcholem a zdrojem činnosti církve (konstituce o církvi, SC 10) a církev z ní žije (viz encyklika Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia z roku 2003). Církevní vedení by mělo zohlednit tuto důležitost eucharistie a umožnit slavení v místních obcích, což s ohledem na požadavky kladené na budoucí kněze a souvisejícím nedostatkem kněží není vždy možné. Zatímco pojetí laika bylo koncilem a v době po koncilu značně prohloubeno, pojetí kněžské služby zůstalo nezměněno, což mimo jiné vede k napětí. V závěru klade Zulehner provokativní otázku, zda místo exkomunikace by v případě Marthy Heizerové nebyla na místě spíš ordinace (tj. pověření ke kněžské službě, resp. ke službě Slova a svátostí).

Myslím si, že obecně rozšířené pojetí katolického kněze je příliš zaseklé na středověké představě jakéhosi šamana nebo kouzelníka, který má „moc proměňovat“ a bez kterého církev nemůže existovat. Je vcelku jedno, zda se jedná o očekávání věřících nebo zda tuto představu pěstují v seminářích, aby pocitem určité výjimečnosti motivovali nemnohé zájemce o toto povolání, kdysi prestižní (učitel a kněz byli ještě před sto lety na venkově leckdy jediní vzdělanci a univerzální rádci) a dnes naopak velmi nepopulární (podle výzkumů prestiže povolání v ČR je kněz na konci žebříčku spolu s uklízečkou, poslancem a ministrem). Nedávno jsem např. zaslechl na úvod primiční mše údajný výrok patrona kněží Jana Baptisty Maria Vianneyho (1786–1859): „Kdybych potkal kněze a anděla, pozdravil bych nejprve kněze a až pak anděla.“ Už si nepamatuji, zda pohoršlivé pokračování výroku bylo rovněž uvedeno nebo vynecháno: „Anděl je totiž přítelem Božím, ale kněz jeho zástupcem.“

Jeden z osmi členů rady kardinálů a papežových poradců, mnichovský arcibiskup a současný předseda německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx, v rozhovoru v září 2013 označil za omyl představu, že církev vzniká jen tam, kde je kněz. To je nesmysl, konstatoval kardinál. Církev začíná tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu (srov. Mt 18,20).5 Snad jen škoda, že kardinál nešel trochu dál a nezamyslel se nad kořeny myšlenky církve soustředěné na kněze, kterou nalezneme už ve 4. století.6 Tuto představu jen posílil důraz pozdně středověké teologie na Kristovu přítomnost v eucharistii, která podle tehdejší představy závisela na knězi a jeho moci nad touto svátostí.7 Tato moc nalezla své vyjádření v předávání bohoslužebného náčiní při kněžském svěcení, což bylo některými teology a např. v dekretu florentského koncilu pro Armény (z 22. listopadu 1439) považováno za podstatnou součást této svátosti. Absence této praxe v prvním tisíciletí a ve východních církvích vedla k pochybnostem, které definitivně odstranil papež Pius XII: apoštolskou konstitucí Sacramentum Ordinis z 30. listopadu 1947, v níž za podstatnou součást kněžského svěcení prohlásil toliko vzkládání rukou biskupa na svěcence.

Při hledání inspirace pro novou podobu služebného kněžství by neměla zůstat stranou skutečnost, že Nový zákon zvláštní kněžskou službu nezná, resp. za jediného velekněze považuje Krista (např. Žd 7,23–26) nebo je zmíněn celý Boží lid jako královské kněžstvo (1 P 2,9). Žádnou z uvedených služeb či obdarování nemůžeme bez problémů identifikovat s pozdější kněžskou službou. Když jsou vypočítávány různé dary, ten, kdo je ustanoven k „řízení církve“ (1 K 12,28) nebo „stojí v čele“ (Ř 12,8), není zmíněn na prvním místě ani jinak vyvýšen nad ostatními. Jedná se o jednu službu z řady dalších. Někteří autoři předpokládají, že právě ti, kdo stáli v čele místní církve, předsedali také slavení liturgie. Při bohoslužbách slavených v domech mohli shromáždění předsedat hostitelé nebo hostitelky.8 Jedná se však jen o domněnky a otázka předsednictví eucharistického slavení v nejstarší době zůstává otevřená.9

Ani nejstarší pobiblická svědectví nejsou jednoznačná.10 Za zajímavou považuji mimo jiné skutečnost, že zatímco podle Didaché (datace kolísá kolem roku 100) si biskupy a jáhny volí sama obec bez zmínky o zásazích zvenčí (15,1; podle spisu tito slouží službou proroků a učitelů, přičemž putující proroci jsou zmíněni coby předsedající eucharistickému slavení), v tzv. Klementově listu do Korintu (datovaném kolem roku 95) najdeme zárodek myšlenky o apoštolské posloupnosti: Ježíš Kristus byl vyslán od Boha, apoštolům zvěstoval radostnou zvěst a ti, jak kázali po vsích i městech, ustanovovali správce a služebníky (tj. biskupy a jáhny; 42, 1–4). Ignác z Antiochie ve svých listech ze začátku 2. století zdůrazňuje roli biskupa, proto je oblíben v církvích s důrazem na biskupský úřad. V Ignácově listu Smyrenským je uvedeno: „Bez biskupa ať nikdo nedělá nic, co by se týkalo církve. Za platnou považujte takovou eucharistii, kterou slaví biskup nebo někdo, komu to on povolil.“ (8,1)

V rámci úvah o podobě kněžské služby v katolické církvi by měla zaznít zmínka o praxi v protestantských církvích.11 Tyto církve sice nesdílejí představu o „kněžsko-svátostné pravomoci předsedajícího“, přesto dbají o to, aby v čele bohoslužby byl někdo, koho církev v uznání jeho obdarování k této službě povolala. Myšlena je ordinace pro „službu Slovem a svátostmi“. Při bližším pohledu do pravidel jednotlivých církví zjistíme, že někdy existuje možnost, aby večeři Páně vysluhoval i neordinovaný muž nebo žena, ale vždy na základě pověření vedení církve.12 Dosud nejvýznamnější ekumenický text komise pro víru a řád Světové rady církví o eucharistii, zveřejněný v roce 1982 na zasedání v Limě (proto se mluví o tzv. limských dokumentech, jde o tři dokumenty: o křtu, eucharistii a ordinované službě) k tomu uvádí (č. 29):

„Při slavení eucharistie Kristus shromažďuje, učí a sytí církev. Je to sám Kristus, který zve k tomuto hodu a on mu předsedá. Je pastýřem, který vede lid Boží, je prorokem, který zvěstuje slovo Boží, je knězem, který oslavuje tajemství Boží. Ve většině církví je toto předsednictví Kristovo symbolizováno ordinovaným služebníkem církve. Ten, kdo předsedá eucharistickému hodu ve jménu Kristově, jasně vyjadřuje, že obřad není dílem či vlastnictvím těch, kdo se shromáždili; večeře Páně je přijímána jako dar Krista, který žije ve své církví. Ten, kdo vysluhuje večeři Páně, je vyslancem, který zde zastupuje Boží iniciativu a vyjadřuje spojení místního sboru s jinými místními sbory obecné církve.“

Myslím si, že exkomunikace manželů Heitzerových problematiku eucharistického slavení a role služebného kněžství příliš neřeší. Jak už bylo zmíněno, zkušenosti se slavením eucharistie bez kněze mají různé skupiny základních obcí a někdy jde o formy, které vzbuzují rozpaky.13 Ještě komplikovanější je situace křesťanských komunit např. v odlehlých oblastech Latinské Ameriky, kam se kněz dostane málokdy a jsou odkázány na službu laiků.14 Nebylo by tedy na místě si spolu s Zulehnerem klást otázku, zda spíše než o dalších exkomunikacích by nebylo přiměřenější uvažovat o rozšíření forem „služby Slovem a svátostmi“, ke které by byli, po pečlivém zvážení a za souhlasu místního společenství, biskupem povoláváni osvědčení mužové a ženy?

1 Tzv. pokus o sloužení mše nebo simulace jejího slavení (kán. 1378, § 2, odst. 1 CIC 1983) spadá mezi závažnější zločiny, jejichž řešení spadá do kompetence Kongregace pro nauku víry podle motu proprio Sacramentorum sanctitatis tutela z roku 2001 novelizovaném rozhodnutím papeže Benedikta XVI. z 21. května 2010. Tyto normy byly předmětem diskusí v souvislosti s vyšetřováním případů sexuálních deliktů kněží, jejichž šetření si Kongregace pro nauku víry rovněž vyhradila. Text norem online:

http://www.vatican.va/resources/resources_norme_cs.pdf

2 Vycházím např. z informací obsažených v textu Helmuta Theodora Rohnera (kněze a misionáře s 15letou zkušeností se základními obcemi v Brazílii) ohledně kauzy manželů Heizerových ze 4.11.2011. Online: http://www.helmut-theodor-rohner.eu/pdf/aktuell/brief.pdf

3 Jeho rozbor (v italštině) online:

http://www.statoechiese.it/images/stories/2014.7/zanchinim_o_roma.pdf

4 Zulehner, Paul. Offene Fragen zu Heizers Exkommunikation – es braucht eine Priestersynode. 23. 5. 2014. Online: http://zulehner.wordpress.com/2014/05/23/offene-fragen-zu-heizers-exkomm...

5 „Es kursiert bei uns manchmal noch eine weitere Vorstellung, die ich für verfehlt halte: Erst muss ein Priester da sein, sonst passiert Kirche nicht – Unsinn! Kirche beginnt, wo zwei oder drei in Seinem Namen versammelt sind.“ Wir herrschen nicht! Die Zeit, 23.9.2013, online: http://www.zeit.de/2013/38/kardinal-reinhard-marx-berater-papst/komplett...

6 Známý je např. výrok sv. Jeronýma: „Ecclesia non est quae non habet sacerdotes.“ (Bez kněze není církev.) z jeho Dialogus contra Luciferianos.

7 Je dobré si připomenout, že církev 1. tisíciletí neznala praxi, aby se věřící v modlitbě obracel ke Kristu přítomnému v proměněném chlebu. Rovněž různé eucharistické zázraky se objevily až po zdůraznění Kristovy přítomnosti v eucharistii po teologických sporech 11. století. Ke zbožnosti viz Taft, Robert F. Is There Devotion to the Holy Eucharist in the Christian East? A Footnote to the October 2005 Synod on the Eucharist. Worship 80 (2006) 213-233. K přesunu pozornosti od ostatků svatých k eucharistii viz Snoek, Godefridus J. C. Medieval piety from relics to the Eucharist : a process of mutual interaction. Leiden 1995.

8 Mezi majitelkami domu, kde se scházela církev, je zmíněna Lydie ve Filipech (Sk 16, 14-15.40) nebo Nymfa v Laodiceji (Ko 4, 15).

9 Kunetka, František. Eucharistie v křesťanské antice. Olomouc, 2004, s. 14.

10 Rozbor této problematiky u nejstarších autorů viz Legrand, Hervé-Marie. The presidency of the Eucharist According to the Ancient Tradition. Worship 53, 1979, s. 413-438.

11 Podle Filipi, Pavel. Pozvání k oslavě – evangelická liturgika. Praha 2011, s. 89.

12 Viz např. Zásady Slezské církve evangelické augsburského vyznání z roku 2004, s. 11. Online: http://www.sceav.cz/index.php/cs/ke-stazeni/doc_details/19-zasady-sceav

13 Viz k tomu velmi zajímavé zprávy Martina Šályho o zkušenostech se základními obcemi ve Vídni (2009) a ve Španělsku (2011). Online: http://www.rkckomunio.cz/basisViden2009 a http://www.rkckomunio.cz/Na_kraj_sveta_na_okraj_cirkve

14 Situaci v Hondurasu jsem se pokusil přiblížit ve svém článku Vyslanci slova božího v Hondurasu. Getsemany2013, č. 6, s. 142 – 146. Online: http://www.getsemany.cz/node/3036

Neučesané zamyšlení nad gay mučedníky a naším křesťanstvím

„Pak jsem se jal přemýšlet o mládí a umírání, o základním tématu dobré a špatné poezie a dobrého a špatného dramatu na celém světě.“

John D. MacDonald: Osamělý stříbrný déšť

Ten příběh je dnes poměrně dobře známý: V noci ze 6. na 7. října 1998 byl Matthew Shepard, jednadvacetiletý student politologie, několik mil od Laramie, dvěma jinými mladíky brutálně bit do hlavy pistolí, následkem čehož po šesti dnech v nemocnici ve Fort Collinsu zemřel. Důvodem útoku byla (asi) jeho otevřená homosexualita.

Z místa činu se stalo poutní místo (nejen) gayů, podobně jako ze Stonewallu v New Yorku, kde bitka mezi gayi a policisty v červnu roku 1969 započala novou etapu v bojích za práva sexuálních menšin. Umučený mladík inspiroval četné malíře (ano, i ikonopisce), básníky a dramatiky k – někdy pozoruhodné – tvorbě. Lví podíl na Mattově celosvětové popularitě má dozajista film The Matthew Shepard Story režiséra Rogera Spottiswooda z roku 2002. Skutečný Matt, jak ho známe z fotografií a amatérských videonahrávek, tuctový a nijak zvlášť přitažlivý W.A.S.P., dostal s tváří Shanea Meiera okouzlující bezprostřednost a moc zapůsobit na divákovo otupělé svědomí. A přitom ten film není laciný „doják“. (No, možná trochu.) Je nejen jakousi „pohyblivou“ gay ikonou, ale zároveň prstem, který ukazuje na zběsilou krutost, skrývající se někde v nás.

Církve také zareagovaly, aby ne. Zvláště některé. Liberální (a alternativní) křesťanské skupiny vzývají Matta ve svých litaniích, společně s jinými „svatými“ gayi. Fundamentalisté – jako neslavná Westboro Baptist Church, se svými transparenty GOD HATE FAGS („Bůh nenávidí teplouše“) – ho zase nesmlouvavě posílají do pekla. Což není překvapující. Spíše už překvapila a u mnohých desiluzi přivodila kniha The Book of the Matt (2013) investigativního novináře Stephena Jimenéze, který nachází jiný důvod k vraždě – konflikt mezi narkomanem a jeho dealerem, příležitostnými milenci. Ale trůnem „velkomučedníka sexuální orientace“ to sotva mohlo otřást.

Ve Spojených Státech je na homosexuálech a transsexuálech pácháno násilí poměrně často, vraždy nejsou výjimečné, nehledě k tomu, že podle statistik tam ročně 1470 mladých gayů a lesbiček spáchá sebevraždu pod tlakem šikany. Proč se právě Matthew stal nejpopulárnějším z nich?

Jsem toho názoru, že – krom obrovské propagandy – je Mattova smrt vzorně archetypální – jeho připoutání k ohradě a osamělé zdlouhavé umírání, ho připodobňuje mýtickým hrdinům, například  irskému mladému bojovníku Cú Chulainnovi, který, smrtelně zraněný Lúgaidovým kopím, po tři dny umírá u vztyčeného kamene (falický symbol, že?), k němuž se sám připoutal. Především však upomíná na samotné Ukřižování. Tento prvek použil záměrně na své olejomalbě z roku 2006 i Matthew Wettlaufer a podobnost ještě zdůraznil muzikál Phila Halla Matthew Passion (2007), kde vedle sebe klade příběh Matthewa a Ježíše. Ikonograficky tak Matt vyhovuje velmi dobře představě posvátné oběti. Oběti, u které se předpokládá nevinnost, nevinnost spojovaná s mládím. Většinou bývá onou obětí dospívající mladík, ale ne vždy – jak emotivní je třeba Delarocheův obraz Jeune martyre (Mladá mučednice)!

V raném křesťanství, kde se, vlivem antického smýšlení, mladistvá krása chápala jako projev božství, býval i Ježíš zobrazován – pod nezpochybnitelnou autoritou Janova evangelia (10, 14) – jako Krásný Pastýř (ho poimén ho kalos) s ovečkou na ramenou, nebo jako mladík apollónského typu, vyučující z katedry své učedníky. Zřejmě i to napomáhalo úspěšnému šíření evangelia ve Středomoří – mladý umírající hrdina-mučedník býval ve starých kulturách objektem božské úcty. Ježíšova oběť se tak stala každému snadno uvěřitelnou, srozumitelnou a uchvacující. Nebylo to nic nového – A BYLO TO NOVÉ!

Co dnes? Necítíme v sekularizované společnosti podobně naléhavou potřebu moderního pojetí Ježíše? Ano. A bývá, bohudík (Bohu dík), plněna. Povšimněme si třeba cyklu pašijových obrazů současného malíře Douglase Blancharda s pohledným Ježíšem v riflích – to je vyvrženec Ježíš, který má sílu oslovit dnešní vyvržené, tak jako je oslovoval a povolával historický Ješua v Galileji. Pravý Bůh a Pravý Chlap, ze kterého jsme my a naši otcové udělali modlu pro svíčkové báby. A že je Blanchardův Ježíš až eroticky vyzývavý? To se ví, že je. Copak se erotika a mystika těsně neprolínají? A co by bylo křesťanství bez mystiky? Nanejvýš filosofická škola, možná ještě stále v rámci judaismu. Když se z křesťanství vytratí to podstatné – láskyplný (ale řekněme to naplno: milenecký) vztah mezi Ježíšem a křesťanem – pak zdegeneruje na pouhé náboženství. A název „náboženství lásky“, který pro křesťanství tak samozřejmě (a hrdě) používáme, je po dvou tisíciletích jeho nepřehlédnutelné existence přinejmenším trochu zavádějící.

Je možné, že se z Matta stane nový mesiáš nového náboženství? Nějaké božstvo – jako, v době celkem nedávné, zavražděná politička Indira Gándhíová splynula s bohyní Bharatmatou, „Matkou Indie“? Nemyslím si to, nicméně je vidno, že i (sub)kultura gayů zřejmě potřebuje cosi zásadně kultického. Od Ježíše je odháníme jako nehodné, zvrhlé, stigmatizované, tak čemu se divíme? Planeme celá staletí šlechetnou touhou přivést k Ježíši – třeba proti jejich vůli – domorodce z nejvzdálenějších ostrovů, a zároveň ženeme pryč z Jeho blízkosti ty, kdo potřebují pocítit uzdravující dotyk Boží Moci. – Mimochodem, gayové už své speciální božstvo mají. Pamatujeme se na to možná z dějepisu: v říjnu roku 130 po Kr. se v Nilu za nejasných okolností utopil osmnáctiletý Antinoos, milenec císaře Aelia Hadriana. Byl zbožštěn a jeho uctívání se rozšířilo po Římské říši, což pochopitelně vzbuzovalo rozhořčení křesťanských teologů, zvláště největšího z nich – Órigena. Antinoův kult došel v roce 2002 svého – soudím, že lehce recesistického – obnovení, a v Hollywoodu (kde taky jinde?) byl založen první chrám Ecclesiae Antinoi. Tato neopohanská víra má své vlastní kněžstvo, liturgii, internetové stránky, svátky a ovšem i vlastní svaté. Mezi nimi nechybí ani Matthew Shepard, mučedník. Co si o tom ten – nejspíš dost vlažný – příslušník episkopální církve myslí, se ale dozvíme až na Věčnosti.

Matthew vstoupil do oblasti mýtu – nikoli v tom smyslu, že by reálně neexistoval, že by člověk toho jména nežil a krutě nezemřel – ale v tom, že v sobě zahrnul všechny oběti fomofobního násilí, včetně těch, které teprve přijdou. (A ony přijdou.) Možná jsou odhalení Stephena Jimenéze ohledně pozadí Mattovy vraždy částečně pravdivá, možná vůbec ne. Nevím. Co na tom konečně záleží? Ten nešťastný bloncek z Laramie opustil hmotný svět a s ním jsou tedy zapomenuty i jeho prohřešky a viny, žije však dál v mýtickém příběhu jako věčně mladý a krásný hrdina.

Několik faktů k případu limburského biskupa Franze-Petera Tebartze-van Elsta

Závěrečná zpráva vyšetřovací komise ustavené Německou biskupskou konferencí byla vydána 26. března 2014 (viz www.bistum-limburg.de).

Komise vycházela „pouze z hlediska církevního (kanonického) práva, nikoli práva světského“. Na počátku své úřední dráhy (v listopadu 2007) se biskup Tebarzt-van Elst „po dohodě se svým loajálně jednajícím generálním vikářem rozhoduje provést změnu platného statutu a tím nově organizovat biskupský úřad: mimo jiné zřídit správní radu a zároveň zbavit dosavadní církevní grémia jejich práva na spolurozhodování a kontrolu. Dómská kapitula se pokouší předložit biskupovi své námitky, avšak považuje ho ve věci statutu za církevního zákonodárce, a proto mu sděluje písemně, že svoji spolupráci na nové verzi statutu a tudíž i na stavebních opatřeních ukončuje. Nejpozději od 1. 4. 2011, kdy nový statut vstoupil v platnost, neexistují v protokolech dómské kapituly žádná další sdělení týkající se stavebních opatření. V květnu 2010 předkládá architekt Frielinghaus první plány, a v téže době přebírá biskupský stolec, zastupovaný biskupem, roli stavebníka a tím veškerou odpovědnost za stavební opatření. […] Diecézní stavitel, manažer, právník, členové správní rady a v neposlední řadě i generální vikář respektují hierarchickou strukturu diecéze v katolické církvi a samozřejmě důstojnost a postavení biskupa jakožto svěcením legitimovaného držitele nejvyššího úřadu v biskupství, a proto nejen loajálně provádějí jeho příkazy, nýbrž se snaží i plnit všechna jeho přání. Představa, že by biskupovi oponovali či přímo odporovali, způsobuje právě staviteli a manažerovi špatné svědomí.“ V závěru konstatuje vyšetřovací komise: „Církevněprávní předpisy a normy platné pro biskupský stolec byly v maximální míře ignorovány […].“

Původně udané stavební náklady ve výši 5,5 milionů € byly „prostě lež“. Od roku 2010 je jasné, že stavební náklady činí 31 milionů. Do toho nejsou započítány požadavky majitelů sousedních objektů, na jejichž domech se v důsledku provozu těžkých transportérů jezdících na staveniště na Dombergu (Dómský vrch ve Freisingu) objevily trhliny. To vše bylo možné proto, že Tebartz-van Elst zbavil dómskou kapitulu moci a přenesl kontrolu na trojčlenné grémium, které nadto zavázal k mlčenlivosti.

V letech 2012 a 2013 nebyl ovšem vypracován rozpočet biskupského stolce. Protože celá záležitost dodnes není dostatečně transparentní, byla pod tlakem veřejnosti pověřena komise biskupské konference, aby zkontrolovala všechny výdaje spojené s Dombergem. Výsledek byl nyní předložen. Vyplývá z něj mj., že co se týče skutečných nákladů, biskup Tebarzt-van Elst nejen klamal veřejnost, nýbrž „skutečné náklady nesdělil začátkem září [2013] ani kardinálu Lajolovi“.

Zpráva vyšetřovací komise se nicméně týká pouze stavební aktivity na Dombergu. Kromě toho zahájil městský soud v Hamburku proti biskupovi soudní řízení kvůli falešnému místopřísežnému prohlášení, týkajícímu se jeho letu první třídou za chudými do Indie. Mezitím biskup pochybení připustil a tak mohla prokuratura – poté, co biskup zaplatil 20 tisíc € – soudní řízení zastavit.

Fakta budí pohoršení nejen ve veřejnosti. Přibývá katolíků, kteří se – částečně kvůli konfliktu svědomí – od takové církve odvracejí a odmítají jí platit církevní daň a církevní příspěvky. Kritizují, že „církvi často chybí smysl pro ekonomické jednání“ (slova předsedy Svazu katolických podnikatelů v Německu) a že, jak ukazuje příklad honosné stavby v Limburgu, pro ni zjevně „chudí nejsou hlavními adresáty evangelia“.

Netransparentní a rozmařilé zacházení biskupa Tebarzte-van Elsta s církevními financemi není jediným pobuřujícím jevem v diecézi. Mnohem větší problém pro pastoraci a komunikaci v diecézi představuje způsob vedení, vyznačující se arogancí, samolibostí a narcismem. Kritikové jsou často ponižováni nebo propouštěni nebo sesazováni (jak sdělil 21. 11. 2013 na klauzurním setkání pastoračních pracovníků okresu Hohenheim kněz pověřený problematikou spadající pod forum internum).

V prohlášení podepsaném 21 kněžími diecéze, v němž jsou obsaženy návrhy na utváření církevního soužití, se říká: „Cítíme, že v biskupství panuje atmosféra ochromujícího strachu, která bere lidem životní radost, radost z práce, radost z církve. Není možné, není přípustné, aby církevní vedení záměrně či neúmyslně vyvolávalo strach a ochromovalo angažovanost kněží, zaměstnanců a dobrovolných spolupracovníků.“ Ukazuje se, že důvěra diecéze k biskupovi je v hluboké krizi. Členové Městského shromáždění frankfurtských katolíků, Synodní rady města Frankfurtu, církevní zaměstnanci, kněží i frankfurtští občanů apelují v otevřeném dopise na biskupa Tebartze-van Elsta, aby „udělal všechno pro obnovení ztracené důvěry. Žádáme Vás rovněž, abyste uznal a respektoval, že loajalita, kterou právem požadujete, nemůže znamenat zákaz nesouhlasu či kritiky. Právě starost o naše biskupství nutně přikazuje, abychom chybný vývoj pojmenovali a usilovali o změnu.“

Důvěra mezi Tebartzem-van Elstem a velkou částí kněží a věřících v diecézi je tak těžce otřesena, že mnozí považují návrat biskupa do diecéze Limburg za nemožný. Kdyby k němu bylo došlo, bylo by to způsobilo polarizaci v diecézi a nedozírnou škodu pro Limburg a celou katolickou církev v Německu.

Poučení pro světovou církev?

První nutný krok pro všechny diecéze a církevní instituce světové církve je zajistit transparenci, pravdivost a profesionalitu při zacházení s financemi, kapitálem a jiným majetkem. Marie-Luise Döttová, poslankyně parlamentu a předsedkyně Svazu katolických podnikatelů, žádá: „Církev by se ve svém hospodaření měla řídit ekonomickými pravidly. Nepotřebuje žádné „stínové rozpočty“, nýbrž normální kupecké účetnictví s podvojnou evidencí, seriózní výroční uzávěrky, střední- až dlouhodobý plán rozpočtu a následné zveřejnění bilance.“ Kromě otevřeného a pravdivého informování o tom, do jakých projektů a z jakých důvodů se bude investovat, musejí církevní instituce při všech svých podnicích, akcích a ve všech zařízeních (mj. např. v Charitě) přísně a důsledně dbát, aby substance zdrojů a společných statků zůstala chráněna a zachována z eticko-ekologických, sociálních a kulturních hledisek pro dnešní i budoucí generace. O tyto cíle jde při investování kapitálu především, nikoli o cíle ekonomické. Ty by odpovídaly kapitalistickému způsobu hospodaření, o němž papež František hovoří jako o ekonomice, která zabíjí. Jen pak se může církev také věrohodně zasazovat o to, aby byly tyto zásady dodržovány v politice a ekonomice a aby bylo posilováno vědomí kulturního řádu, jež je předpokladem mírového soužití uvnitř společností a kultur i mezi nimi.

Ztráta věrohodnosti způsobená autoritářským stylem, jakým Tebarzt-van Elst vedl diecézi, postihla nejen Limburg, se projevuje v celé německé církvi a rovněž za hranicemi Německa. Jejím důvodem je sice biskupova nedostatečná schopnost vedení, nicméně je třeba si uvědomit, že v podstatě nedotknutelná obrovská moc, jíž je biskupský úřad vybaven, podporuje tento způsob vedení, jenž připomíná středověk. Ukazuje se zde zásadní problém, před nímž stojí hierarchicky strukturovaná instituce v kontextu demokratických struktur.

Pravdu má Rudolf Neumaier (Süddeutsche Zeitung 15. 10. 2013): „Kdykoli jsou kritizováni biskupové, narazí na sebe dva světy, dva systémy: Demokracie, v níž jsou si všichni lidé před zákonem rovni, a katolické duchovenstvo, které z venku vypadá jako klasická monarchie. V ní panuje princip poslušnosti: nahoře stojí papež, dole v podstatě nesvéprávní „prostí věřící“, mezi tím poslušní ‚hierarchové‘. Oba systémy, svět a církev, jsou stále ještě obtížně kompatibilní a zůstanou takovými, dokud bude základním pilířem hierarchie duchovních nezpochybnitelná poslušnost.“

Podle kardinála Gerharda Ludwiga Müllera zní odůvodnění takto: „Bezprostřední, osobní a přímá pastýřská moc biskupa v jemu svěřené místní církvi (diecézi) se odvozuje z božského práva.“ Vzhledem k tomu, že se kardinál Müller opakovaně vehementně zasazoval o to, aby Tebarzt-van Elst biskupem v Limburgu zůstal, zdá se, že omlouvá jeho chybné jednání božským právem. Tím je odůvodnění moci duchovních lokalizováno tak vysoko, že ji nemůže zpochybnit ani církevní právo. To ovšem neodpovídá Ježíšovu postoji v otázce panování: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.“ (Mk 10, 42-44) Papež František shrnuje, jak si představuje biskupa místní církve: „Biskup musí ve své diecézní církvi vždycky podporovat misijní společenství a usilovat tak o ideál prvních křesťanských společenství, v nichž věřící měli jedno srdce a jednu duši (srov. Sk 4,32). Proto stojí někdy vpředu, aby ukazoval cestu a podporoval naději lidu, jindy je svojí jednoduchou a milosrdnou blízkostí prostě uprostřed všech a za určitých okolností bude muset jít za lidem, aby jednak pomohl těm, kteří zůstali vzadu, a také proto, že stádce samo má schopnost rozpoznávat nové cesty. Ve svém poslání podporovat dynamické, otevřené a misionářské společenství bude podněcovat a hledat […] způsoby spolurozhodování i další formy pastoračního dialogu v touze naslouchat všem a nejen těm, kdo jsou vždy připraveni mu lichotit. (Evangelii Gaudium 31) Stane-li se toto kritériem, budeme moci s Bernwardem Bickmannem1 říct: „Uznat, že každý jednotlivec má svobodu hledat cesty, bude prvním krokem k uznání svobody a rovnosti lidí, kteří by měli možnost vyjádření v silných synodálních strukturách.“

Jestliže tedy biskup prakticky ztratí důvěru své diecéze, jak se stalo v případě Tebartze-van Elsta, zbývá především možnost, že sám odstoupí. Jak nyní víme, Tebartz-van Elst nabídl papeži svou rezignaci na funkci limburského biskupa v říjnu 2013. Snad vnímal atmosféru strachu, kterou sám vyvolal, snad si všiml, že v důsledku jeho způsobu vedení ho věřící, kněží a pastoračními spolupracovníci považují za autoritářského, sebestředného a narcistního vládce. Papež František jeho resignaci přijal a z funkce biskupa ho odvolal. Ostatně i návrh na jeho jmenování do Limburgu vzešel kdysi z Říma. Diecéze to přijala s velkým ulehčením. Byl také nejvyšší čas, „protože obyvatele Limburgu to psychicky a nervově ničilo“ (jak řekl kardinál Lehmann po své návštěvě u papeže Františka).

Církevní právo (kan. 460–468, 492–502, 511–514 a 536–537) sice určuje, jak má biskup své kněze a věřící přibírat jako poradce při vytváření misijní církve. To samo ale nestačí. Kromě toho by měl František ustanovit, aby se synodální grémia podílela i na navrhování biskupských kandidátů v Římě. Také je třeba zjistit, jakou roli při výběru kandidátů na biskupský úřad hraje příslušný nuncius. A konečně by se synodální grémia mohla zabývat i speciálními požadavky, které na kandidáta čekají v konkrétní diecézi v oblasti socioekonomické, sociální a kulturní, a zkoumat, má-li pro vedení konkrétní diecéze potřebnou kompetenci. Před volbou kandidáta by mělo být vyjasněno, jak chápe svůj úřad, zda dokáže uplatňovat svou autoritu při participativním způsobu vedení, pro nějž je typická důvěra a věrohodnost, a zda své spolupracovníky a věřící, jimž byla křtem propůjčena spoluúčast na prorockém, kněžském a pastýřském úřadu, bere vážně, zda je oceňuje a motivuje. V neposlední řadě by měl být jeho životní styl příkladný, měl by ukazovat, co to znamená vykládat znamení doby ve světle evangelia a jednat misijně.

Zpráva vyšetřovací komise ukazuje zcela jasně, že spolurozhodováním synodálních grémií musí být přemíra moci biskupů zřetelně vymezena.

Při obsazování biskupských míst je nutno respektovat ještě jeden fakt. V současné době se v Německu několik biskupů chystá na odchod do penze. Na druhé straně se zásoba vhodných kandidátů dosti ztenčila. To platí do značné míry pro celou Evropu. Pro řešení problému by bylo zapotřebí změnit zákon o povinném celibátu, aby bylo více mužů motivováno k přípravě na důležité úřady v církvi. Změna současného zákona o celibátu je beze všeho možná – ten přece vděčí za svůj vznik určité historické situaci, která už dnes neexistuje. I ženám by měl být otevřen přístup k úřadu. Má-li se ve vedení našich diecézí skutečně něco změnit, je velmi žádoucí, aby ženy mohly zastávat všechny vedoucí pozice v ordinariátech. „Neodmyslitelným přínosem ženy pro společnost je její senzibilita, intuice a určité zvláštní schopnosti, které jsou obvykle vlastní spíše ženám než mužům, např. speciální pozornost vůči druhým“ (Evangelii gaudium 103). Ženy ve všech vedoucích funkcích by mohly být pro hierarchy se sklonem k samolibosti a narcismu pobídkou, aby si brali k srdci názory a naděje lidí, aby se učili, co znamená misijní služba při následování Krista.

Papež František oslovuje všechny věřící křesťany a zve je k „nové etapě evangelizace“ (Evangelii gaudium 1): „Laici představují naprostou většinu Božího lidu. […] Nicméně vědomí odpovědnosti laiků, propůjčené jim křtem a biřmováním, se neprojevuje všude stejně. V některých případech proto, že se laici na převzetí důležitých úkolů nepřipravovali, v jiných proto, že ve svých místních církvích – v důsledku přebujelého klerikalismu, který jim nedovoluje podílet se na rozhodování – nenašli prostor, aby se mohli vyjadřovat a jednat.“ (Evangelii gaudium 102)

Shrnutí

Nezbývá než doufat, že reforma kurie, kterou papež zahájil, umožní na všech úrovních partnerskou spolupráci duchovních a laiků, a že vpravdě misijní církev bude laiky v jejich roli, jak ji František popsal, plně akceptovat a respektovat. Pak by se krize vyvolaná případem limburského biskupa stala příležitostí vykročit směrem k živé misijní církvi.

Z Concilia přeložila Helena Medková

1 Politolog, sociolog, vedoucí Františkánského vzdělávacího centra Großkrotzenburg.

V legendách z normanské doby (12. st.) je představen společenský konflikt mezi představiteli církevní (světci) a světské (králové) autority v keltských oblastech Británie (Dumnonia, Gwynedd) v 5.-6. století. Protože legendy pracují s ustálenými a často se opakujícími motivy, vybrali jsme tři typické epizody. Budeme se zajímat především o jejich společné body a pokusíme se vyčíst z těchto příběhů, jak chápala církev (vlastně klérus) svou úlohu ve středověké společnosti.

Llan – království v království

V každém z těchto legendárních příběhů je vidět, jak je reprezentant církve obdařen králem pozemky. To by nás však nemělo zarážet. Dotyční světci totiž průkopnicky zakládali mnišské komunity (llan) jako určitou „lidštější“ a „božštější“ alternativu k – mnohem barbarštějšímu – státnímu zřízení raného středověku. Přinejmenším v některých klášterních osadách žily společně zasvěceným životem i manželské páry1, a opati sami často pocházeli z královského rodu – zde uvedený Carannog byl vnukem (v legendách prvorozeným synem) Cerediga z Ceredigionu2, Cybi dědicem království Kernow, Gildas jedním z mnoha potomků Kawa, vládce v Alt Clut. Britonští světští panovníci duchovní komunity, vedené svými příbuznými, obvykle podporovali, a někdy se sami ke stáru do nich uchylovali. Teprve ve vrcholném středověku se pořímštěná církev na Britských ostrovech – a zde především její kláštery a kapituly – stala konkurentem a nepřítelem světské moci.3

Vita I. Sancti Carantoci

§3. A pak se vrátil do svého rodného kraje Ceredigionu, do své jeskyně, s mnoha kleriky, a tam vykonal mnoho zázraků, které nikdo nedokáže vyjmenovat. Kristus mu věnoval vznešený oltář z nebe, barvy nevýslovné. Potom přišel k řece Severn, chtěje ji přeplout, i vhodil oltář do moře, aby ho předešel tam, kam Bůh si přál, aby šel.

§ 4. V té době Cadwy a Artuš vládli v oné zemi, příbytek měli v Dindraithov. A Artuš bloudil kolem dokola, hledaje nejhrozivějšího hada, obrovského a příšerného, který pustošil dvanáct dílů země Carrum. Carannog přišel a pozdravil Artuše, který od něj s radostí přijal požehnání. Carannog se Artuše zeptal, zda slyšel, kde přistál jeho oltář. A Artuš mu odpověděl: "Povím ti to, když dostanu odměnu." On řekl: "Jakou odměnu chceš za (odpověď na) tuto otázku?" Odpověděl: "Jsi-li služebník Boží, přivedeš hada, který je ti nablízku, tak abychom ho viděli."(…)4 A pak svatý Carannog šel a modlil se k Pánu, a ihned had přišel vydávajíce obrovský rámus, jako když tele běží ke své matce, a sklonil svou hlavu před služebníkem Božím jako otrok podřizující se svému pánu s pokorným srdcem a pohledem úkosem. A (had) odešel a zůstal tak, jak předtím (svatý Carannog) předpověděl, podle Božího příkazu. A dostal oltář, z něhož si Artuš zamýšlel udělat stůl, ten však byl ze svého místa pokaždé vržen do dálky. A král požádal (Carannoga), aby přijal Carrum navždy písemným dokumentem. A následně tam vystavěl kostel.

§5. Pak se ozval hlas k němu z nebe ohledně oltáře vhozeného do moře. Pak nechali Cadwy (a) Artuš pátrat po tom oltáři, a bylo jim řečeno, že přistál v ústí (řeky) Guellit. I řekl král: "Znovu mu dám dvanáct částí té země, kde byl oltář nalezen." Carannog pak šel a postavil tam kostel a klášter, který byl nazván Carrov.5

§6. Zkrocení draka (jen zdánlivě jde o hada, v textu jsou pak dále zmíněny drápy a křídla) je čin u keltských světců a světic obvyklý6 a zřejmě se jedná o - ve středověku oblíbený i obecně srozumitelný - kód pro vymýcení předkřesťanských kultů.7 Požadavek Artuše – neschopného si s obludou poradit – je ve své podstatě vulgárním vydíráním. Světec se mu bez reptání podvoluje, jak z úcty ke světské autoritě,8 tak jistě i z důvodu křesťanské horlivosti.

Cadwy se připomíná v rodokmenech britonských králů jako „Cado m. Gereint“9, a ve velšských pohádkových příbězích jako „Kadwr, hrabě cornwallský, jenž obléká králi zbroj v den boje a války“10. Zřejmě se za ním skrývá skutečná historická osobnost (brito)římského náčelníka v Dumnonii na přelomu 5.-6. st. po Kr., jeho jméno zaznívá i v názvu pevnosti Cadbury. Artuš - což je zajímavé - je jmenován až jako druhý, a není ani tím, kdo vítá Carannoga, přicházejícího se zkroceným drakem, jako představený (nebo velitel) města11.To téměř svádí k doměnce, že možná v původní verzi legendy figuroval pouze jediný vládce Dindrathovu (Dunster) - Cado Arthurus (v § 5 mezi jejich jmény schází spojka „et“) a teprve později došlo k jeho rozdělení na dva muže – neutrálního/čestného Cadwyho a nečestného Artuše12.) Artušovy svatokrádežné pokusy zmocnit se Kristova nebeského oltáře 13 musely působit ve 12. století, v zemích anglické koruny, obzvlášť aktuálně: představovaly hamižnost světské moci, usilující rozšířit svou nadvládu nad církví.14

Světec se proti Artušově uchvatitelským spádům nebrání, Boží moc jedná za něj, a pokorný Carannog pro Boha, pro sebe a pro svou komunitu, získává odměnu. K nebeskému oltáři přibírá nádavkem pozemské državy. Příběh o navrácení oltáře je uveden dvakrát (§5 a 6), snad proto, aby se podtrhlo dvojí darování pozemků – v Carrumu a Carrovu.

Vita I. Sancti Kebii

§ 17. V té době panoval nad zemí Gwynedd král Maelgwn. Jednoho dne se vydal do horských oblastí lovit. Uviděl kozu a poštval své molosské psy, aby ji chytili. Koza spěchala vyhledat ochranu v chýši svatého Cybiho. (A svatý Cybi pravil svému učedníku Caffovi: „Odejdi od mě, nemůžeme být spolu." A když přišel do města, které se od onoho dne nazývá Merthyr Caffo, pastýři z Rhosyru zabili Caffa. A tak požehnaný Cybi proklel pastevce z Rhosyru i s jejich paní.) A koza nalezla ochranu.

§ 18. A král Maelgwn pokračoval v jejím stíhání, až k Cybiho chýši. A král mu řekl: „Pusť tu kozu." I řekl Cybi: „Nenechám ji jít, pokud neušetříš její život." A rozhněvaný král řekl: „Když ji nenecháš jít, vypudím tě z této země". I řekl požehnaný Cybi: „To není ve tvé moci, vypudit mě z této země, to je (jen) v moci Boží. Ale přesto pustím tuto kozu kvůli tobě, jestli budeš ochoten všemohoucímu Bohu a mně obětovat veškerou zemi, kterou ona oběhne před tvými molosskými psy." I řekl král: „Dobrovolně to obětuji." A svatý Cybi pustil kozu, a molosští psi ji pronásledovali po celém hřebeni, a ona se opět vrátila do chýše svatého Cybi.

§ 19. Potom vznikl spor mezi králem Maelgwnem a svatý Cybi, ale (král) nedokázal odolat Božímu služebníku. A tak vydal svou pevnost všemohoucímu Bohu a svatému Cybi jako na věky obětovanou almužnu.15

Mytologické schéma ukazuje mladého hrdinu (v pohádkách je to zpravidla princ), pronásledujícího zvěř – (často bílého)16 jelena, laň (nebo, zde neobvykle, kozu) - jež hraje úlohu psychopompa (zásvětního průvodce)17, a vede ho do zásvětí, kde se může - ne-li už cestou tam - setkat s archetypální postavou svatého muže, jenž ho „zasvětí“. V legendách ovšem dochází k posunu, hlavním aktérem je právě světec. Bez ohledu na to, dojde-li mezi nimi k přímému konfliktu, světský hrdina – v jakousi odměnu za setkání s moudrostí „Jiného světa“ – obdaruje světce pozemky světa tohoto, zde mimo jiné polozřícenou římskou pevností u pobřeží Ynys Mona.

Gwyneddský král Malegwn (+ 547) je dvojznačná postava – na jedné straně štědrý podporovatel církve (a světců zvlášť), na druhé je v „De excidio et conquestu Britanniae“ (II, 33- 35)18 svým současníkem Gildasem – spolu se čtyřmi dalšími britskými předáky – pranýřován, a charakterizován jako „ostrovní drak“ (insularis draco). Kromě biblického obrazu,19 vtipně spojeného s rudým drakem ve znaku gwyneddského královského domu, tu snad můžeme chápat draka i jako kulturní archetyp barbarské síly, s níž se musí hrdina (světec) utkat. V Maelgwnovi poznáváme běžný středověký obraz korunovaného hříšníka, vykupujícího si odpuštění ze zločinů štědrými dary církvi.

Caffova vražda může jistě být motivována nevraživostí nekřesťanského (povrchně křesťanského) obyvatelstva, právě tak jako pověrečnou záští vesničanů k – od společenského průměru se lišícímu - jedinci20, ale vsunutím této zprávy do příběhu Cybiho a gwyneddského krále se zřejmě také poukazuje na barbarskou nezákonnost v Maelgwnově království.21

Ochranitelský postoj svatého muže ke štvané zvěři, má asi říkat neprivilegovaným laikům: ´Církev je tu proto, aby přijímala a bránila vás, nezřídka nespravedlivě stíhané světskou mocí.´ Nakolik to – především ve vrcholném středověku - odpovídalo většinové praxi a bylo čisté od vedlejších úmyslů, ponechme stranou. Zde už – narozdíl od prvního příběhu - světec králi přímo oponuje, zdůrazňuje, že podléhá pouze samotnému Bohu.

Vita Gildae auctore Caradoco Lancarbanensi

§10. Gildas (…) opustil ostrov, vyplul na palubě malé lodi, a ve velkém zármutku se dopravil do Glastonie v době, kdy Letní zemi vládl král Melvas. Byl přijat s velkými poctami opatem z Glastonie, i učil bratry a rozptýlený lid, kterak rozsévat vzácné sémě nebeského učení. Tam také sepsal dějiny králů Británie. Glastonia znamená „skleněné město“, získala jméno podle skla, je to město, jehož název má původ v jazyce Britů. Bylo obleženo tyranem Artušem s bezpočetným davem, pro jeho manželku Gwenhwyfar, kterou zmíněný chlípný král zhanobil a unesl a dopravil tam kvůli ochraně, pro útočiště, skýtající nezranitelné postavení, pro překážky rákosových houštin, řeky a bažiny. Vzpurný král hledal královnu během jednoho celého roku, až konečně uslyšel, kde se zdržuje. Poté zburcoval vojska celé Cornubie a Dibnerie, vše bylo připraveno k válce mezi nepřáteli.

§11. Když to viděl opat z Glastonie, vstoupil, za účasti duchovenstva a Gildase Moudrého, mezi bojující vojska, a mírnými způsoby radil svému králi Melvasovi, navrátit unesenou paní. Proto ta, jež měla být navrácena, navrácena byla v míru a dobrovolně. Když byly urovnány tyto záležitosti, oba králové věnovali opatovi jako dar mnohá území, a přišli navštívit chrám Panny Marie a pomodlili se tam, zatímco opat stvrdil to drahé pobratření, výměnou za mír se těšil ze svěřených výhod (…).22

V tomto vyprávění nejsme svědky konfliktu mezi církví (světcem) a státem (králem), ale mezi dvěma vojsky, a klérus hraje v konfliktu roli prostředníka. Je sporné, jestli mnišská komunita v Glastonii (Glastonbury Tor) existovala už v Gildasově době (6.st.), Glastonia je tu však ztotožněna s nadpřirozenou „Skleněnou pevností“ (caer wydyr) daleko na Západě, s místem, kde přebývají bájní tvorové a duchové předkřesťanských hrdinů.23 Potom ovšem musí být Melvas vládcem podsvětí, a o nic historičtějšími hrdiny nejsou ani Artuš a Gwenhwyvar („bílý přízrak“) 24. Máme zde asi před sebou klasický mytologický trojúhelník (král, nevěrná žena, svůdce). Ovšem do vzorce vstupuje středověký klerik, který nahradí původní rozuzlení vlastní (církevní) verzí a zdeformuje mýtus v pseudohistorickou povídku.25

Určitou katarzí může být společná modlitba – církví usmířených – euhemerizovaných bohů v křesťanském kostele, ale pravou korunou vyprávění je udělení hmotných statků křesťanské církvi, a to duchovními bytostmi předkřesťanské kultury. Hlavní ponaučení, které nám z toho plyne, je zjevně to, že duchovenstvo si moudře ví rady i tam, kde světská moc, zaslepená nízkými pudy, sahá po zbrani.

Závěr

Tyto tři legendární příběhy – naivně pohádkové vyprávění o Cybiho sporu s Maelgwnem kvůli koze, spojení dvou zázračných motivů (drak a nebeský oltář) v příběhu dumnonijské misie Carannoga z Ceredigionu, i historizující přetvoření mýtu z Caradocova životopisu svatého Gildase, všechny mají tři společné – a nijak překvapující – body:

1. Představitel světské moci se – narozdíl od šlechetného zástupce církve - chová hanebně, nebo je, přinejmenším, neschopný.

2. Tento představitel je (někdy za pomoci zjevného Božího zásahu) před autoritou svatého muže pokořen a zahanben.

3. Pokořený a zahanbený představitel světské moci neopomene zástupce církve obdarovat, zpravidla pozemky.

Sama sebe pak církev prezentuje jako

1. úspěšnou bojovnici proti zlu (drak) tam, kde je světská moc bezmocná,

2. neústupnou ochránkyni svévolně stíhaných světskou mocí (koza), a 

3. spravedlivou rozhodčí rozbrojů mezi světskými potentáty (Artuš a Melvas).

Středověcí autoři (zpracovatelé) těchto legend je tvořili jednak pro povzbuzení vlastních klerických/mnišských kruhů - v době normanských/plantagenetovských králů téměř neustále ve sporu s královskou mocí - a dále pro lidové vrstvy, které měly být na příbězích z dávných dějin vzdělány a utvrzeny v tom, že církev je jejich ochránkyní, a že je to pouze (římská) církev, na jejíž straně stojí Bůh, spravedlnost i (církevní) právo. S odkazem svatých opatů keltské církve poloviny prvního tisíciletí však církevní organizace 12. století měla už pramálo společného.

Prameny

De excidio et conquestu Britanniae in http://www.maryjones.us/ctexts/gildas01.html

Farmer, David Hugh, Oxfordský lexikón svätcov, Bratislava: Kaligram 1996

von Franz, Marie-Luise, Psychologický výklad pohádek, Praha: Portál, 1998

Genealogie from Jesus College 20 in http://kmatthews.org.uk/history/jesus_college_20/index.html

Harleian MS 3859: The Genealogies in http://www.maryjones.us/ctexts/genealogies.html

Heers, Jacqoues, Svátky bláznů a karnevaly, Praha: Argo, 2006

Chadwick, Nora K., The Age of the Saints in the Early Celtic Church, London: Oxford University Press, 1961

Mabinogi (překlad z velštiny Jan Vilikovský), Brno: Zvláštní vydání, 1995

Vita Gildae auctore Caradaco Lancarbanensis in http://maryjones.us/ctexts/gildas06.html

Vita I. Sancti Carantoci in http://maryjones.us/ctexts/caranntog1.html

Vita I. Sancti Kebii in http://maryjones.us/ctext/cybi1.html

 

1 Srv. Chadwick, N. K., The Age of the Saints in the Early Celtic Church, London: Oxford University Press, 1961, str. 140.

2 Carannogův původ je – ve „Vita II. Sancti Carantoci“ (§1) odvozován ze spojení boha Beli Mawra s Annou, sestřenicí Panny Marie. Na ně, jako na své předky, se odvolávali ostatně všichni potomci Cuneddy Wlediga a Coela Hena (srv. Harleian MS 3859).

3 K podporování zbojníků církevními kruhy v Anglii srv. např. Heers, J., Svátky bláznů a karnevaly, Praha: Argo, 2006, str.62-63.

4 Zde vynechávám popis zkrocení draka, který má četné paralely v jiných hagiografiích.

5 Vita I. Sancti Carantoci in: http://maryjones.us/ctexts/caranntog1.html.

6 Jen namátkou: Arthfael, Pavel Aurelian, Tudwal, Gildas.

7 Jiným takovým symbolem pohanství je obr/obryně.

8 Srv. Ř 13,1-7

9 Jesus College MS 20 in http://www.kmatthews.org.uk/history/jesus_college_20/index.html

10 Viz. „Sen Rhonabwyův“ in Mabinogi, Brno: Zvláštní vydání, 1995, str.133.

11 „Pak šli spolu do pevnosti a pozdravil Cadwyho, jenž ho uvítal.“ (§4)

12 Později ve středověku nabude Artuš démonických rysů jakožto vůdce Divoké honby.

13 Oltář (přenosná oltářní mensa) – ústřední dějiště liturgického dění – se těšil velké oblibě v keltské literatuře. Připomínám příběh, zaznamenaný v Nenniových „Mirabiliích“ (9.st.), a lokalizovaný na jižní pobřeží Walesu, o tajemné lodi, převážející mrtvolu světce, nad jehož tváří se vznáší oltář. Epizodu převzal i autor „Vita Sancti Iltuti“ (kol.1140).

14 Ve „Vita Sancti Paternus“ (§21) se Artuš dokonce pokusí strhat ze světce tuniku, po které hříšně zatoužil. Je asi zbytečné dodávat, že je na místě Bohem ztrestán – propadne se po bradu do země.

15 Vita I. Sancti Kebii in: http://maryjones.uc/ctexts/cyybi1.html.

16 Velšské slovo gwen neznamená jen „bílý“, ale také „posvátný“ nebo přímo „nadpřirozený“.

17 von Franz, M.-L., Psychologický výklad pohádek, Praha: Portál, 1998, str. 96. Motiv poustevníka s jelenem či laní se objevuje v evropských legendách velice často, z našich světců lze uvést jako příklad Ivana a Prokopa.

18 De excidio et conquestu Britanniae in http://www.maryjones.uk/ctexts/gildas01.html. Působivá obžaloba, proložená biblickými citáty, obsahuje narážku na „víno vylisované ze sodomských hroznů“ (uino de sodomitana uite expresso). Také Geoffrey z Monmouthu v „Historii králů Británie“ (XI, 7), sepsané o pět století později, Maelgwnovi vyčítá sodomii.

19 Srv. Zj 13, 1-4

20 Podobně bude – o několik desetiletí později – přepaden a zavražděn pastýři pro svou „jinakost“ Lailoken, šílený prorok z Caledonského lesa (Merlinus Silvestris).

21 Nastolení spravedlivých poměrů v zemi bylo spojováno s očekávaným návratem velšských „supermanů“ (Kymri penbaladir) Cynana a Cadwalladyra Blahoslaveného, který prorokují některé básně, pocházející snad už z 9. st. a dochované v rukopisu „Černé knihy Carmarthenské“(13.st).

22 Vita Gildae auctore Caradoco Lancarbanensis in: http://maryjones.us/ctexts/gildas06.html.

23Jindy bylo toto nadpřirozené místo lokalizováno na ostrov Lundy (Ynys Weir) u cornwallského pobřeží, kam – podle velšské básně (asi 9.st.) „Preiddeu Annwn“ - vtrhl mýtický hrdina Artuš, aby odtud odnesl kotel básnické inspirace, patřící Pánovi Jiného světa (obdoba Melvase), jakož i  jeho stádo strakatého dobytka.

24 Téma bylo ve středověku zpracováno ve dvou verzích básně „Rozhovor Melvase s Gwenhwyvar“ (Ymddiddan Melwas ac Wenhyvar).

25 Domnívám se však, že lokalizace mýtického příběhu do „Letní země“ může být ovlivněna neúspěšným tažením Cadwalladyra Blahoslaveného do Somersetu v roce 658.

Ve zprávách 5. 7. 2014 jsem viděl pár záběrů z Velehradu, které mě podnítily, abych se podíval na záznam letošní „bohoslužby z Velehradu“1. I když by celá liturgie stála za důkladný rozbor, všimnu si jediné části, resp. dvou částí propojených v jednu: přímluv propojených s přípravou darů. Právě propojení svojí povahou velmi odlišných oddílů (jeden je součástí bloku slova a druhý součástí eucharistického bloku) je předmětem tohoto příspěvku.

Přímluvy

Modlitba věřících (přímluvy) byla v římské liturgii obnovena po více než patnácti stech letech reformou II. vat. koncilu. Uzavírá blok liturgie slova a je odpovědí na slyšené boží slovo. Svojí povahou je určena křesťanské obci. Především v přímluvách má dojít k uplatnění obecného kněžství jednotlivých členů slavící obce. „V přímluvách neboli modlitbě věřících odpovídá lid na Boží slovo s vírou přijaté a vykonává poslání svého na křtu přijatého kněžství tím, že prosí Boha za spásu všech lidí.“2 Obecnost se týká i náplně přímluv – jsou zaměřeny především vně shromáždění - mají slavící shromáždění propojovat s celou církví i s celým světem.

Pořadí proseb je obvykle toto:

a) za potřeby církve;

b) za státní představitele a spásu celého světa;

c) za ty, které tíží jakékoli nesnáze;

d) za místní společenství.3

Přímluvy představují v českých zemích, podle mého názoru, nejzanedbanější část pokoncilní liturgie. Čtyři okruhy přímluv jsou často zaměněny za čtyři přímluvy. Část, která ve starověku svým rozsahem a významem odpovídala eucharistické modlitbě,4 trvá často méně než minutu… Pokřtění se na formulaci přímluv podílí minimálně.

Přímluvy na Velehradě byly čteny a možná i připravovány laiky. Byla jim věnována vcelku náležitá pozornost. To je jistě chvályhodné. Škoda, že byly převážně monotematické (až na dvě přímluvy). Rubriky to sice mimořádně připouští, je však otázka, zda to byl případ Velehradské bohoslužby: „Avšak při zvláštní příležitosti, jako je biřmování, sňatek, pohřeb, může se pořadí proseb upravit s přihlédnutím k této zvláštní okolnosti. Pronášené úmysly ať jsou střízlivé, sestavené s rozumnou volností a stručností a ať vyjadřují prosby celého společenství.“5

Přes tyto dílčí nedostatky nepodrobuji kritice přímluvy jako takové, ale to, co je provázelo.

Během přímluv byly přinášeny předsedajícímu různé předměty, s eucharistickou symbolikou nemající žádný vztah. Nebyly ani určeny pro někoho potřebného. Patřily mezi ně hračky, mobilní telefon, počítač. Jakési prázdné, zavádějící symboly. Křesťanská liturgie převzala antické pojetí symbolu, kdy symbol v sobě nese část skutečnosti, na kterou poukazuje. Symbolická komunikace nepotřebuje žádné vysvětlování. Na Velehradě byla „symbolika“ jednotlivých předmětů krkolomně vysvětlována. Zvláště zmatečné bylo přinášení další bible a dalšího kříže – symbolů, které již jednou byly přineseny na začátku bohoslužby (jako evangeliář a procesní kříž). Nakonec byl přinesen chléb a víno, které do průvodu patří. Mohla by tam být i voda. Na vodu, která se již od antiky přilévá do vína (pouze barbaři pili neředěné víno) se ale zapomnělo a byla dodatečně sháněna…

Průvod s dary

Specifikem římské eucharistické liturgie starověku a raného středověku jsou tři průvody:

1. Vstupní průvod, kdy účastníci (nejen klérus) přicházeli z místa shromáždění (statio) na místo slavení (collecta)

2. Průvod s dary, při kterém pokřtění přinášeli dary určené pro chudé. Byla to jistá forma diakonie. Část těchto darů (chléb a víno) byla využita pro eucharistické dění (dobrořečení nad nimi, lámání a přijímání)

3. Průvod s požehnaným (chcete-li konsekrovaným) chlebem a vínem, které služebníci vraceli dárcům, kteří je přijímali.

Během všech těchto průvodů jsou zpívány procesuální zpěvy (žalmy s antifonami) a děj je zakončen předsednickou modlitbou (vstupní, nad dary či postcommunio)

Reforma II. vat. koncilu tyto průvody obnovila, byť s jistými omezeními. K průvodu s dary rubriky mj. stanovují: „… Potom se přinášejí dary. Je chvályhodné, aby chléb a víno přinášeli věřící. Kněz nebo jáhen je od nich přijímá na vhodném místě, aby je odnesl na oltář. Ačkoli chléb a víno určené k bohoslužbě nepřinášejí věřící ze svého jako kdysi, přece obřad přinášení darů si uchovává svůj duchovní význam a smysl. Je možné převzít zároveň i peníze nebo jiné dary přinášené věřícími pro chudé a pro kostel anebo v kostele sebrané, ty se uloží na vhodném místě mimo oltář.“6

Nevím, co autoři scénáře na Velehradě sledovali, ale očividně se octli mimo (závazná) pravidla. Přitom liturgie, které předsedá diecézní biskup, má být vzorem pro celou diecézi:

„Největší význam má slavení eucharistie ve společenství místní církve. Diecézní biskup, hlavní rozdělovatel Božích tajemství v jemu svěřené místní církvi, je správce, podněcovatel a strážce celého liturgického života. Při slavení liturgie, kterému předsedá, zejména ovšem při slavení eucharistie, kterou slaví spolu s kněžími, jáhny a lidem, se projevuje tajemství církve. A proto slavení těchto mší mají být vzorem pro celou diecézi.

Biskup tedy má mít na mysli, aby kněží, jáhni i věřící laikové vždy správně chápali pravý smysl liturgických obřadů a textů a tak aby byli vedeni k aktivnímu a užitek přinášejícímu slavení eucharistie. Za tím účelem ať také bdí nad tím, aby se zvětšovala důstojnost těchto bohoslužeb, k níž velmi přispívá krása posvátného místa, hudby a umění.“7

Biskup nemusí být odborníkem na všechno, za liturgii však odpovídá a má možnost, někdy i povinnost si vyžádat posouzení odborníka. Je to důležité zejména u slavností přenášených televizí. Zmiňuje se o tom samotná Liturgická konstituce II. vat. koncilu: „Rozhlasový a televizní přenos posvátných úkonů; zvláště pokud jde o eucharistickou oběť, ať se děje taktně a důstojně, pod vedením a odpovědností odborníka, kterého tím úkolem pověří biskupové.“

Jaké jsou možnosti?

Vyvarovat se paraliturgickým excesům, jaké bylo možno sledovat na Velehradě, není tak složité. Chceme-li rozvíjet skutečnou eucharistickou symboliku, stačí pozorně číst Všeobecné pokyny k Římskému misálu a držet se jich.

1. Chléb užívaný k eucharistii má být zřetelným znamením běžného chleba. I když se v latinské církvi užívá chléb nekvašený, nic nebrání tomu, aby byl silnější, aby nebyl nepřirozeně bílý, aby byl větší a dal se nalámat na množství částek: „Zřetelnost znamení vyžaduje, aby látka ke slavení eucharistie měla vzhled opravdového pokrmu. Eucharistický chléb, i když nekvašený a v dosavadní podobě, má být takový, aby kněz při mši s účasti lidu mohl hostii opravdu lámat na více částí a aspoň některým věřícím je podat. Tím se nevylučují malé hostie, když to vyžaduje počet přijímajících a jiné pastorační důvody. Lámání chleba – tak byla eucharistie v apoštolské době označována – zřetelně ukazuje sílu a důležitost znamení jednoty všech v jednom chlebě i znamení lásky, když se jeden chléb rozděluje mezi bratry a sestry.“8

Stále užívaná bílá kolečka připomínají spíše papír než chléb. Můj učitel liturgiky říkal, že je pak těžší věřit, že se jedná o chléb, než věřit, že jde o Kristovo tělo.

2. V rámci tak důležité slavnosti by bylo nanejvýš vhodné přijímat pod obojí způsobou. Žádné ustanovení tomu nebrání. Naopak: „Plněji je vyjádřeno svátostné znamení při svatém přijímání, když se podává pod obojí způsobou. V této formě totiž dokonaleji vyniká znamení eucharistické hostiny a jasněji je vyjádřena vůle, jíž nová a věčná smlouva je stvrzena Kristovou krví, i vztah mezi hostinou eucharistickou a hostinou eschatologickou v království Otcově.“9 Jistě by tak byla lépe uctěna i památka sv. Konstantina a Metoděje. V jejich době jiné přijímání než pod obojí nebylo známé (ani na Východě, ani za Západě). Námitky, že by to dlouho trvalo, se mi zdají nepodložené. Bylo tam snad málo služebníků? Či snad je na Moravě problém sehnat pár litrů kvalitního vína?

3. Liturgický prostor, který je pro účel slavnosti postaven na nádvoří Velehradu je vhodný spíše pro estrádu než pro eucharistickou liturgii. Jak napomáhá uchopit smysl eucharistie, když se díváme téměř všem sousedům na záda? V kamenných kostelích často brání úpravám liturgického prostoru památkově chráněné lavice, které tam byly v době protireformace umístěny. Na nádvoří by nebyl problém komuniální prostor vytvořit. Opět by to bylo v duchu cyrilometodějských tradic. Nedávno byl vykopán takový velký prostor s centrální disposicí na Vyšehradě…

1http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10727174275-bohosluzba-z-velehradu/

2Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Editio typica tertia 2002, odst. 69

3Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Editio typica tertia 2002, odst. 70

4srov. I. apologie Justina, mučedníka 67

5Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Editio typica tertia 2002, odst. 70

6Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Editio typica tertia 2002, odst. 73

7Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Editio typica tertia 2002, odst. 22

8Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Editio typica tertia 2002, odst. 321

9Všeobecné pokyny k Římskému misálu, Editio typica tertia 2002, odst. 281

Podle zprávy agentury Religion News Service, uveřejněné v internetových novinách Huffington Post1, řekl tajemník italské biskupské konference biskup Nunzio Galantino, že „nekonvenční páry“ by se měly v církvi cítit doma a neměly by být terčem „faktické diskriminace“. „Páry mimo řádnou manželskou situaci jsou také křesťané, ale někdy se na shlíží s předsudky,“ cituje zpráva Galantina a přidává jeho výrok z Orvieta, podle něhož „břemeno vyloučení od svátostí je nespravedlivá cena, kterou musejí platit, nádavkem k faktické diskriminaci.“ Galantino to zmínil v širším kontextu, kdy se přimlouval za větší otevřenost církve i k jiným často diskriminovaným skupinám, zejména chudým, migrantům a tělesně postiženým.

Galantino je dost nekonvenční biskup. Je známý tím, že podobně jako papež František pohrdá privilegii a tituly, myslí na chudé a nedává si vždy pozor na jazyk. Kromě větší vstřícnosti k „nekonvenčním párům“ již také podpořil například zdobrovolnění kněžského celibátu a větší vstřícnost k homosexuálům. Asi právě pro svou nekonvenčnost a prostotu ovšem byl Františkem jmenován na klíčovou pozici v italském episkopátu. Je tedy dost možné, že názory, které vyslovuje, naleznou sluchu na nadcházejícím synodu o rodině, který začne v říjnu.

Kdo jsou „nekonvenční páry“? Citovaná zpráva je vykládá především jako lidi, kteří byli rozvedeni a uzavřeli poté další sňatek. Ti v současné katolické církvi jsou považováni za těžké hříšníky, kteří se proviňují cizoložstvím, a tedy nesmějí přistupovat ke svátostem, pokud nechtějí svoje druhé manželství opustit. Příliš se přitom na úrovni teorie neřeší například to, že v tomto druhém vztahu už mezitím mohou být i děti, které by se takovýmto předpisovým „křesťanským“ řešením ocitly bez rodiče...

Kromě lidí ve druhém manželství po rozvodu se však „nekonvenčnost“ týká i jiných partnerství. Článek na okraj zmiňuje páry žijící spolu bez sňatku a homosexuální páry. I v těchto situacích by lidé měli být v katolické církvi považováni za hříšníky nehodné svátostí. Přitom ovšem se takový stav postupně stává běžnou normou. V některých oblastech západní a střední Evropy například již velmi výjimečně najdeme manžele, kteří by uzavírali sňatek, aniž by předtím spolu nějakou dobu nežili, nemluvě o mnoha dvojicích, které spolu žijí, ale z různých důvodů ani nemají v úmyslu formální sňatek uzavřít. Podobně i homosexuální soužití je v řadě zemí běžně tolerovanou a hojně rozšířenou formou života a je ostatně i z hlediska sebekonzervativnější mravouky mnohem lepší než neregulovaná homosexuální promiskuita.

Jak ovšem věc řešit teologicky? Jistě musí zůstat v platnosti, že těžký hřích vylučuje od stolu Páně. Ale mělo by se především odstranit chápání hříchu jako překročení určitého objektivního příkazu či pravidla. Hřích je především věc subjektivní – dobrovolný rozchod s Bohem, pohrdání boží láskou. Jestliže někdo žije v „nekonvenčním vztahu“ s čistým svědomím, se snahou řešit svůj život co nejlépe, s láskou k druhým lidem, pak nemá smysl mu vyčítat „objektivní hřích“.

Dále by bylo potřeba vzít vážně to, že Bůh může odpouštět minulá provinění. Rozvod má skoro vždy viníky na obou stranách a ten, kdo se rozvedl, by to měl pokorně přijmout. Nicméně i provinění velmi závažná mohou být odpuštěna a jako křestané věříme, že Bůh chce a může odpustit.

A konečně by bylo se potřeba vůbec přeorientovat v oblasti morálky. Současný papež to ostatně zřejmě dost silně cítí a působí tímto směrem. Problémy partnerského soužití, sexuality a bioetiky jsou důležité. Není však dobré se na ně fixovat. Z hlediska křesťanství nejsou nikterak klíčové. Ježíš svou dráhu proroka sice začal na svatbě v Káni, čímž naznačil, že manželství je velmi dobrá věc. Během svého působení však se těmto otázkám, tak drahým modernímu křesťanství, věnoval až pozoruhodně málo. Jeho témata byla jiná: Bůh a boží království, chudoba a utrpení, láska a odpuštění, odmítnutí pokrytectví a falše. Nic specificky matrimoniálního či sexuálního. Ježíš chtěl lidi osvobodit a dát jim vnitřní kompas, kterým by se správně orientovali k Bohu a otevírali Bohu cestu; naopak přílišné lpění na pravidlech se často rovná oživování překonaného zákonictví a farizejství, a jde tedy proti jeho záměru.

Doufejme tedy, že vlaštovka vypuštěná biskupem Galantinem je předzvěstí obratu ve vztahu církve k „nekonvenčním“ lidem všeho druhu a znamením, že se církevnické konvence začínají zase drolit.

1 Josephine McKenna: Top Italian Bishop Nunzio Galantino Says Church Must Welcome 'Unconventional Couples' in http://www.huffingtonpost.com/2014/08/28/bishop-nunzio-galantino_n_57305...

Portrét benediktinského opata Rautenstraucha (1734–1785), rodáka od Nového Boru a čelného představitele rakouského teologického osvícenství, jsme přinesli na obálce letního čísla Getseman (262). Pro čtenáře neznalé latiny nebo staré němčiny jsou jeho texty (a vůbec texty náboženských myslitelů jeho okruhu) velmi obtížně dostupné. Proto jsme se rozhodli přeložit a otisknout krátkou ukázku jeho díla, úvod k Rautenstrauchovu rozvrhu dogmatické teologie Anleitung und Grundriß zur Systematischen Dogmatischen Theologie (Vídeň 1776). Čerpali jsme ze skenu umístěného na internetové adrese http://books.google.cz/books?id=9z1BAAAAcAAJ (stránky Google Books).

Ta část teologie, kterou běžně nazýváme dogmatickou teologií či dogmatikou, není vpravdě a nemá být ničím jiným než vědeckou systematizací nauk rozptýlených v Písmu svatém a ústním podání. Z toho vyplývá,

1. že doposud obvyklé rozdělení dogmatiky do osmi traktátů už není možné udržet, jelikož vědecký systém takovým způsobem nelze myslet, natož vykládat. Vždyť od dobrého dogmatika se předně žádá, aby nahlédl celou souvislost obsahů věrouky podle jejich přirozených vazeb a dokázal ji doslova jedním pohledem přehlédnout; jinak by nebyl s to dostatečně rozlišit základní a hlavní pravdy od důsledků a vedlejších pravd, učení víry od systémových důsledků, lidských přídavků a hypotéz, ani důkladně posoudit, nakolik se ta či ona věta odchyluje od pravdy a zda a nakolik je nebezpečná. Umět to přesně rozlišit je přece tím důležitější, čím větší může být neštěstí, vznikající tím, že se pouhé lidské úsudky vydávají za božské anebo naopak zjevené pravdy za lidské výmysly. Neuspořádanost doposud obvyklých traktátů systematickou souvislost neumožňuje, a tak je zjevně nemožné z nich nahlédnout souvislosti věrouky. Proto musí

2. namísto obvyklých osmi traktátů celá dogmatika být vtělena do jednoho přirozeného systému, tj. celý její rozsah se musí přednášet v takovém pořádku, aby se vždy napřed vyložilo to, čeho znalost se předpokládá v dalším výkladu. Přitom však

3. v žádném případě nelze chtít teologii obléci do šatů matematické metody. V tomto oděvu pravda a podstata systematické metody nespočívá; spíš to rozum oslabí než nasytí, a proto se to pro teologii ani náboženství nehodí. Pravá podstata metody je v tom, že vždy z první pravdy vyplývá následující a z ní zase další. Podobně jako řetěz, jehož články na sobě nepřerušeně visí, se vše odvozuje tak, že důsledky vždy získávají světlo a sílu z předpokladů. Právě to je to, co zde rozumíme vědeckým systémem, jak se má dogmatika pojímat. Je dále

4. zneužitím, když někdo dogmatiku nadepíše a rozpracovává „v duchu sv. Augustina, Tomáše, Scotta“ atp. Dogmatika je vědecký systém učení Ježíše Krista; musí se tedy přednášet „v duchu Ježíše Krista“. Nauky, které si teologické školy vybírají a přijímají od svých hlav, jejichž jména nesou, jsou vedlejší věci, a často postradatelné vedlejší věci, podle kterých by se teologie neměla ani pojmenovávat, ani z nich činit věci hlavní. Což se žel často děje a dogmata fidei se přednášejí jen krátce a zběžně, zatímco quaestiones a doctrinas scholasticas, zejména ty, jež odlišují jednu teologickou sektu od druhé, např. augustiniány od tomistů nebo scottistů, se vykládají s úžasnou obšírností a rozebírají se i nejmenší podrobnosti. Zdá se pak, že těmto učitelům více na srdci leží snaha získat své sektě mnoho přívrženců než snaha vychovat pravé teology. Proto musejí

5. zbytečné a žádný praktický užitek nepřinášející školometské otázky z opravdové dogmatiky zmizet. Naopak problémy, jež mohou být užitečné při výkladu učení víry, se nemají již pojednávat v podobě scholastických sporů, v nichž se skoro donekonečna kupí námitka za námitkou, ale mají se učit historicky. Je třeba stručně a krátce předložit názory jednotlivých teologických sekt a škol, pak zhodnocení každé z nich, a konečně jaké výhody a přednosti mají jedna před druhou. Čímž se navíc získá také to, že odpadnou všechna nepřátelství, vyvolávaná podobnými teologickými sektami a stranami, jež často ne bez pohoršení uváděla do sporů celá duchovní společenství. Také není potřeba

6. bránit všechny nauky se stejnou výzbrojí a intenzitou. Je snad potřeba táhnout do pole proti nepřátelům, kteří již neexistují, stejně jako proti těm, kteří tu ještě skutečně skutečně jsou a nepřestali zuřit? Mnoho druhů kacířů a herezí, které kdysi ohrožovaly církev, dnes již neexistují, zcela vymřely a byly vyhlazeny. Proč bychom se tedy měli i dnes s nimi v teologii tolika argumenty přít? Jediné, co je zde zapotřebí, je krátká historická zmínka a uvedení hlavního argumentu proti nim, aby studenti nahlédli jejich omyl. O to více je naopak potřeba se snažit vyvrátit ty falešné nauky, které se rozmáhají dnes, zvláště v Německu. Tím však

7. bude dogmatika ještě užitečnější: proto mají její učitelé přednostně studovat nejnovější naukové systémy nevěřících a kacířů a jejich dogmatické důkazy a sami hledat jejich vyvrácení, a ne se věnovat pouze zastaralým systémům, které sami současní kacíři zavrhují. S užitkem však přitom vždy lze demonstrovat četné proměny jejich herezí, a tím dokázat jejich nestálost. Tak vyžaduje

8. povaha systematické souvislosti to, že se u předkládaných nauk neuvádějí veškeré důkazy bez výběru a kritiky, nýbrž (zejména při citaci biblických míst) pouze ty, které obsahují silný důkaz a označují se jako klasická místa. Aby jejich sílu žáci skutečně naplno pocítili, nesměji jim učitelé vybrané texty jen tak předložit, ale musejí je správně rozčlenit a ukázat jejich pravý smysl pomocí hermeneutických pravidel, jejichž znalost si žáci beztak osvojili již v předchozím školním roce. Protože však doposud

9. byla dogmatika vykládána jako roh hojnosti obsahující morálku, polemiku, církevní dějiny atd., musejí se v budoucnosti z ní tyto odlišné disciplíny vynechat, jakož i ty, kterým již byly věnovány zvláštní přednášky, jako jsou patristika, hermeneutika a pastorační teologie. Vyžaduje to povaha systematického výkladu, jakým je potřeba dogmatiku učinit a který nestrpí žádné odbočky do oblastí, jež sice do jisté míry souvisejí s hlavním tématem systému, ale potřebují samostatné zpracování. Hranice oddělených vědních oborů se nesmějí překračovat, aby nedocházelo jako dříve k tomu, že se některá témata objeví v přednáškách vícekrát a jiná, rovněž náležející do oblasti teologických věd, se studentům nikdy nevyloží. Tím též

10. dogmatika už nenakyne do podoby osmi tlustých oktávových nebo dokonce kvartových svazků, které si většina studentů ani nemůže opatřit kvůli jejich vysoké ceně. Dva oktávové svazečky postačí na celý systém dogmatiky očištěné podle popsaných pravidel. Následkem toho

11. nezabere výuka dogmatiky už rozsah čtyř let, ale jen dva roky, a sice v prvním ročníku úvodní část až po křesťanské období, druhá polovina pak bude vyložena ve druhém ročníku denně po dvou hodinách. Když student najde již v učebnici všechno podrobně popsané a potom to učitel ještě rozvláčně předčítá a rozebírá, má to obvykle ten následek, že student se toho přesytí, jeho studijní zápal ochladne, pak navštěvuje přednášky lhostejně, spíš z donucení než z touhy po vědění, a nakonec si z nich odnáší užitek žádný nebo aspoň mnohem menší, než kdyby učebnice i přednáška byly přiměřeně stručné. Poněvadž tedy

12. je dogmatika vědecký systém pravd, jež Bůh lidskému pokolení zjevil k jeho spáse, a toto zjevení Bůh předával krok za krokem, doslova po stupních, tak musí i teologický systém nepochybně dopadnout nejlépe, pokud se v něm dodržuje stejný pořádek, jaký vidíme u předávání zjevení, a ten se přijme za nejjistější vodítko; tak se to vyzkoušelo již v Nárysu dogmatického systému. Je to navíc zcela nezbytné k tomu, aby teologie znovu získala svoji dřívější důstojnost a prestiž. Vždyť teologie nesporně musí získat nejvyšší prestiž, vycházející z prestiže a důstojnosti zjeveného náboženství. Musí tedy svým celým systémem šířit velikost a nádheru našeho náboženství a vyzařovat ji ve všech svých částech. Tato velikost a nádhera našeho náboženství však spočívá především v onom gigantickém božím díle, totiž ve vykoupení lidského pokolení skrze Ježíše Krista, určeného k naší spáse již před stvořením světa, přislíbeného na počátku světa, předpovězeného tolika proroky, neznačeného obětí a předobrazy, připraveného Zákonem a konečně evangeliem hlásaného celému světu. Jak tedy toto vše může být celou teologií lépe šířeno a vyzdviženo, než když vezmeme právě celý postup tohoto tak velikého díla podle jeho vlastního řádu za směrnici k uspořádání teologického systému? V tomto uspořádání vystavíme pohledu naráz celé dějiny pravého náboženství, ty pozoruhodné a nádherné dějiny zázraků všemohoucího, prozřetelného a milujícího Boha na lidském pokolení, jež se s nejvyšší moudrostí postupně řetězí po více než čtyři tisíciletí jeden po druhém! Dějiny, dodávající našemu náboženství nejvyšší lesk a nadřazenost, činící ho nekonečně úctyhodným, tak, že v porovnání s ním se dějiny pohanského náboženství, jak také vyšly z rukou Homérových, jeví nanejvýš odpudivé, protože neobsahují nic než spleť bláhových výmyslů lidí, činících ze svých bohů darebáky, kteří myslí a jednají ještě neřestněji než lidé samotní. Jak by tedy i sama dogmatika neměla od těchto dějin náboženství, jež ve svém systému ukazuje, převzít prestiž, spojenou s úctou a láskou? V očích těch, kteří si ji doposud ošklivili nebo na ni shlíželi z výše svých světských věd, se tak dogmatika stane úctyhodnější; stejně jako náboženství samotné, kdybychom je při výuce náboženství stále ukazovali z této tak nádherné strany. A tak konečně

13. k nejvýznamnějším cílům teologie vůbec patří přednostně též výchova dobrých služebníků evangelia a dokonalých duchovních pastýřů: učitelé dogmatiky se proto mají snažit svou přednášku připravit tak, aby pravdy náboženství, které předkládají posluchačům, oslovovaly nejen rozum, ale i srdce. S tím záměrem mají vždy na závěr svých teoretických výkladů připojit i morální napomenutí, aby se jejich žáci spíše stali příklady zbožnosti, kterou později budou jako učitelé lidu mít za úkol co nejvhodněji a nejdůrazněji kázat. Velmi se mýlí ti, kdo si myslí, že naše náboženské pravdy nejsou nic než věci, které se stačí naučit, pochopit a uvěřit jim.

Ne, jsou to i věci přinášející ovoce, z nichž pro nás plynou nejčistší mravní nauky a nejdojemnější motivy k ctnosti, kterou máme projevovat vůči Bohu i mezi sebou navzájem.

To je třeba horlivě hlásat, citelně a účinně, aby se křesťanství více projevilo skutky a náboženství aby nesmírně získalo.

Z německého originálu přeložil Jan Spousta

Pro potřeby Institutu ekumenických studií v Praze vydala Síť s.r.o. v r. 2014, Uspořádali Daniela Knorrová a Pavel Hradilek. 2. upravené a doplněné vydání. Cena zpěvníku formátu A5 v kroužkové vazbě 200 Kč.

Biblický zpěvník je určen jako pomůcka při slavení západních liturgií (Večeře Páně, iniciační svátosti, ranní a večerní modlitby, samostatná liturgie slova, liturgie smíření). Obsahuje asi 360 zpěvů. Navazuje na biblické texty ekumenického lekcionáře (Revised Common Lectionary). Důraz je kladen na žalmy (a kantika) všech tří cyklů nedělního ekumenického lekcionáře a hymny vycházející z biblických textů.

Záměrně je volena žánrová pestrost zpěvů, jsme však limitováni zdroji, kterými jednotlivé křesťanské tradice disponují. Převážnou část žalmů komponovala Klára Jíchová – skupina Deše (první desetiletí tohoto století) a Stanislav Ferdus – skupina Lazaři (90. léta minulého století). Žalmy, které nejsou v nedělním ekumenickém lekcionáři zařazeny, nebo zpěvy žalmů, které neobsahovaly klíčové verše, pro které je žalm do lekcionáře zařazen, budou vydány v samostatném Žaltáři, který bude po Biblickém zpěvníku následovat.

Při výběru zpěvů ordinarií je preferována věrnost textové předloze. Ostatně u libovolného liturgického zpěvu je třeba klást ještě větší důraz na text než na melodii. Zpěvy jsou vybírány s ohledem na to, aby podporovaly zpěv celého shromáždění. Zpěvy, které vyžadují soustavnou přípravu pěveckého sboru a mají koncertní charakter nebyly preferovány.

Kromě osvědčených zpěvů z Taizé jsou zařazeny i zpěvy ekumenické komunity na skotském ostrově Iona. John L. Bell, skladatel této komunity využívá jako předlohy nejen melodie skotské či keltské, ale i africké, latinsko-americké a asijské. Zpěvy z Iony opatřil českými texty Tomáš Bísek.

Na rozdíl od prvního vydání je upuštěno od barevného odlišení jednotlivých sekcí a je využito číselného označení zpěvů.

Zpěvník je možné objednat mailem: obchod@getsemany.cz,

nebo poštou: Getsemany, Alešova 1247, 252 28 Černošice

Struktura Biblického zpěvníku

• žalmy (jednotlivé nápěvy značeny A, B, C, D…)

• hymny denní modlitby

ranní

večerní

před spaním

• hymny s biblickou tematikou (řazeny podle umístění v bibli)

• zpěvy podle liturgického roku:

adventní

vánoční

postní

pro Triduum

velikonoční

letniční

s eschatologickou tematikou

• nedělní zpěvy

• křestní zpěvy

• zpěvy k smíření

• duchovní písně světové církve

• zpěvy chvály

• zpěvy před jídlem

• zpěvy ordinária:

gloria

aleluja

kyrie

sanktus

anamnetické aklamace

amen

agnus