Otto Hermann Pesch: Svědectví o víře
Vyšehrad 2014, 191 str. ISBN 978-80-7429-482-2. Přeložila Helena Medková
Nakladatelství Vyšehrad v loni na podzim vydalo knihu Svědectví o víře od významného německého teologa Otto Hermanna Pesche (1931-2014). Je to v pořadí už pátá publikace tohoto autora, kterou Vyšehrad vydal. Pesch napsal knihu na začátku sedmdesátých let 20. století, přesto se dá říct, že její vydání v České republice je aktuální díky změněným společenským a ideovým podmínkám, které u nás dospěly do podobné situace, jako byla ta v západním Německu před čtyřiceti lety. Kniha je určena pro dospělého čtenáře, ve své době byla v Německu používána v hodinách náboženství ve vyšších třídách gymnázií a při vzdělávání učitelů náboženství. Její autor doufá, že „kniha poslouží jako první pomoc pro čtenáře, který si bude chtít vyjasnit svoji víru, jako pomůcka, jejímž největším úspěchem bude, stane-li se brzy zbytečnou“. Kniha je rozčleněna na sedmnáct kapitol, má předmluvu a doslov autora a na konci obsáhlý komentovaný seznam literatury k další četbě, která se věnuje v knize probíraným tématům.
Pesch začíná svou knihu spíše filosofujícími úvahami každého člověka, který se ptá po smyslu svého života a po naději na spásu (v širokém smyslu toho slova) v postmoderním světě, který se kvůli své složitosti a tlakům člověku odcizuje. Jako odpověď na tyto existenciální otázky Pesch předkládá křesťanskou víru v Boha, která člověka těchto otázek nakonec zbavuje, protože je naplňuje svým obsahem a smyslem. Pesch se potom obrací k Ježíšově zvěstování Božího království jakožto Boží blízkosti věnované člověku. Konstatuje, že toto Ježíšovo hlásání bylo za jeho života neúspěšné, ale po jeho vzkříšení bylo oživeno společně s vírou v Ježíše samotného. Ježíš hlásal Boha, který působí skrze víru člověka v Něho, zejména v Jeho moc uzdravovat. Víra v Boha ale hledajícímu a tápajícímu člověku připouští Boží pomoc vůbec, jak to čteme v podobenství o hořčičném zrnu. Po Ježíšově zmrtvýchvstání se Boží blízkost pro lidi stala trvale platnou skutečností.
Pesch dále konstatuje, že přes svou vyspělost věda a technika nemohou nahradit víru v Boha, protože se jim nedaří odpovědět na otázky smyslu života, zatímco víře ano. Biblické poselství je sice pro dnešního člověka zčásti nesrozumitelné, ale tento fakt ho jen nabádá a opravňuje k tomu, aby je stále znovu překládal do své nové situace a vykládal podle svých schopností. Víra v Boha vede člověka k poznání, že nejvyšší mocí, která vládne světu, je láska ve všech svých podobách a na všech svých úrovních. Nikoliv tedy sobectví a nenávist, což člověku dává odvahu a svobodu k životu v radosti. Pesch doslova vyznává víru takto:
„Věřit na Ježíšovo slovo v Boha znamená být si jist, že přes všechny záhady, všechny absurdity a všechno, co mě na tomto světě trápí a ohrožuje, drží můj život ve své dlani všemocná a nekonečná láska. Kdo věří, ten je bez ohledu na všechny rozpory zbaven starosti o sebe, nemusí hledat smysl svého života.“ (Str. 169).
Závěrečné kapitoly knihy se věnují vztahu víry a církve, víry a morálky a svobodě křesťana. Zde je myslím zajímavá a důležitá myšlenka, že křesťan není svou vírou nucen k „páchání dobrých skutků“. Pesch říká, že etické jednání není podmínkou spásy, nýbrž plodem přijaté spásy, díkem za to, co nám Bůh daroval. V doslovu Pesch píše, že v knize záměrně chybí kapitola o hříchu, protože se domníval, že důležitější bude vyložit křesťanskou morálku pozitivně. Kniha má ekumenický přesah, protože se autor, ač katolík, neváhá obracet na Martina Luthera, aby ilustroval nejedno probírané téma.