Angela se narodila pravděpodobně ve Folignu roku 1248. Vdala se jako velmi mladá a měla několik dětí. Byla bohatá, pyšná a krásná, obdarovaná živou inteligencí, tíhnoucí k ironii. Emotivně byla mimořádně citlivá a měla vášnivý temperament. Měla ráda světské věci, dobrá jídla, hezké šaty, tanec a obdiv druhých. Podle P. Lachance Angelin život před konverzí „nebyl jen hledáním potěšení, bohatý na shovívavost k sobě samé, ale byl to i život hříšný.“

V roce 1285, když měla Angela 37 let, ji strach ze zavržení přivedl k tomu, aby se vyzpovídala. Neměla však sílu vyznat všechny hříchy, a tak nehodně přijala sv. přijímání. Modlila se proto ke sv. Františkovi, aby jí pomohl najít dobrého zpovědníka. Světec se jí zjevil ve snu v podobě zbožného starce. Následujícího dne hledala zpovědníka v kostele sv. Františka, ale nakonec ho našla v katedrále S. Feliciano v osobě svého příbuzného, františkána Arnalda, který ji vyzpovídal, stal se jejím zpovědníkem a později zapisovatelem jejích zjevení.

V létě 1291 byla Angela ve Folignu přijata do Třetího františkánského řádu. Na podzim téhož roku se rozhodla vykonat pouť do Assisi, aby na přímluvu sv. Františka získala Kristovu milost a žíla podle jeho přikázání chudoby. Na cestě do Assisi, v kapli zasvěcené Boží Trojici, uslyšela hlas, který jí řekl: „Prosila jsi mého služebníka Františka, a já jsem nechtěl poslat jiného posla. Já jsem Duch Svatý, a přišel jsem k tobě, abych ti dal útěchu, jakou jsi nikdy nezakusila.“ Angela byla natolik uchvácena něžností Boží lásky, která vstoupila do jejího srdce, že se na další cestě musela nechat vést druhými.

V Assisi, při návštěvě horní basiliky sv. Františka, Angela viděla ve vitráži postavu tohoto světce v Kristově lůně. Vidění ji vylekalo a naplnilo vědomím Boží přítom­nosti do té míry, že když se začalo vytrácet, začala v zármutku křičet a chtěla zemřít. Padla na podlahu basiliky a vydávala nearti­kulované zvuky, takže přitáhla pozornost bratří z konventu, kteří ji přikázali, aby už do Assisi nikdy nechodila. Angela se nicméně vrátila z Assisi plná pokoje. Arnaldo však byl znepokojen jejím stavem a začal zkoumat, zda se jí nezmocnil zlý duch. Angela dovolila Arnoldovi poznávat své duchovní zážitky, a on se rozhodl její slova zapisovat do knihy nazvané Memoriale. V této knize Angela mj. uvádí, že byla pronásledována františkány i členy Třetího řádu. Pravděpodobně na počátku roku 1293 těžce onemocněla a cítila se Bohem opuštěna. V letech 1294–1296 střídavě prožívala chvíle nejvyššího zoufalství s okamžiky Boží blízkosti.

Ve zbytku svého života se Angela stýkala se značným počtem žáků a obdivovatelů, kteří k ní přicházeli zblízka či zdaleka, aby poslouchali její duchovní učení. Jeden z jejích duchovních synů napsal svědectví: „Je v ní kořen vyprošující nám všechno a my jsme její radostí a korunou v Pánu.“ Angelin vliv se rozšířil i na učitele a doktory teologie, kteří procházeli Folignem. Díky Ubertinovi z Casale a dalším františkánům se Angela zapojila do zápasu mezi spirituály a Komunitou o míru chudoby. Lze říct, že její funkce v tomto konfliktu byla mírotvorná. Naopak otevřeně varovala před sektou fraticellů svobodného ducha, která hlásala, že člověk s Bohem v duši je nad zákonem a není zodpovědný za své skutky.

Koncem září 1308 byla Angela upoutána na lůžko a tehdy se dostala do vytržení, v němž se jí zjevilo množství andělů. Pochopila jejich poselství a napsala poslední slova své duchovní rodině, která tvoří jakousi syntézu její duchovní nauky. Píše o pěti tajemstvích Kristova života, která představují pro pravé učedníky cestu výstupu k Otci. Rozvijí také sedm darů Ducha svatého, z nichž největším je Láska, z které se požehnaní budou radovat v nebi v míře, v jaké jsou oni sami schopni milovat.

Angela z Foligna zemřela 4. ledna 1309. Její tělo bylo uloženo do kostela sv. Františka ve Folignu, kde je možné je vidět dodnes. 11. 7. 1701 ji blahořečil papež Kliment XI.

Kromě zápisu zjevení Memoriale se dochovalo jejích 8 zpráv o vnitřních zkušenos-tech, 9 dopisů, 12 promluv, 7 různých rozprav, oznámení o její smrti a jedna vzpomínková řeč nazvaná Epilog. Tyto spisy tvoří soubor, který moderní editoři nazvali Instruc-tiones a který se společně s Memoriale nazývá prostě Liber („Kniha“).

Vražda 21 koptů v Lýbii

Bonn (KAP/KNA) Islamisticé milice v Lýbii uveřejnily videozáznam z hromadné vraždy 21 egyptských koptských křesťanů. Tito rybáři byli islamisty uneseni na přelomu roku.

Koptský pravoslavný biskup v Německu Anba Damian se obává, že jde o „počátek laviny“, protože podle jeho informací teroristé unesli ještě dalších 35 křesťanů. Stejně jako ti, kteří byli již zavražděni, jsou ohroženi „ne kvůli nějaké vině, ale jen proto, že jsou křesťané“.

Koptský papež Theodoros II. prohlásil zavražděné za mučedníky a stanovil den jejich památky na 15. února.

Indická policie zvyšuje ochranu křesťanů

Nové Dillí (KAP/KNA) Po řadě vandalských útoků na kostely ustanovila policie v Novém Dillí zvláštního kontaktního důstojníka pro křesťanské instituce. Se svým štábem má sloužit jako partner křesťanským kostelům a školám v bezpečnostních otázkách. Městský policejní velitel Bhim Sain Bassi navíc svým podřízeným přikázal, aby tyto instituce více střežili.

V minulých týdnech v Novém Dillí došlo k řadě útoků na katolické instituce. Kvůli tomu pak demonstrovali křesťané ve vládní čtvrti hlavního města. Policie proti demonstrantům podle médií použila násilí a zatkla řadu osob včetně řeholnic a kněží.

Premiér Nárendra Módí odsoudil nenávist a násilí proti náboženským menšinám. Jeho vláda prý „nepřipustí, aby náboženské skupiny, ať tvoří většinu nebo menšinu, vyvolávaly nenávist vůči jiným skupinám.“

Islamisté zničili zbytky nejstaršího kostela

Dura Europos (HerKorr) Teroristé z tzv. Islámského státu zřejmě zničili zbytky domácí modlitebny v syrském městě Dura Europos. Ta byla nejstarším dochovaným křesťanským kultickým prostorem. Dokládají to satelitní snímky zveřejněné OSN.

Dura Europos bylo v seleucidském období významné řecké obchodní město na Eufratu. Archeologové zde ve 20. století objevili mj. pozůstatky antické synagogy a křesťanské domácí církve; obě budovy byly vyzdobeny vynikajícími nástěnnými obrazy. Modlitebna byla zřízena kolem roku 232 v již existujícím obytném domě. Roku 241 byla přistavěna křestní kaple. Mozaiky na stěnách ukazovaly scény ze stvoření a novozákonní motivy jako Dobrého pastýře a ženy na hrobě Ježíšově.

Vatikán chce reformu patentů na léčiva

Ženeva (KAP) Vatikán požaduje uvolnění patentní ochrany pro léčiva, aby bylo možné zajistit zdravotní péči v rozvojových zemích. Vatikánský diplomat arcibiskup Silvano Tomasi prohlásil v Ženevě na konferenci organizované Radou pro lidská práva OSN, že nynější způsob zacházení s duševním vlastnictvím „je v rozporu s právem na zdraví“. Snaha farmaceutických koncernů o zisk vede k tomu, že si lidé v chudých státech nemohou některé léky dovolit. Navíc farmaceutické firmy dostatečně neinvestují do výzkumu nemocí, které postihují hlavně chudé země. Takovými nemocemi jsou například AIDS, ebola, malárie či tuberkulóza.

Každý čtvrtý Evropan je ohrožen chudobou

Řím (KAP) Podle odhadu organizace Caritas Europa bylo roku 2013 asi 24,5 % (123 milionů) obyvatel EU ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením. Vůči roku 2012 toto číslo nepatrně pokleslo, celkem se však materiální situace milionů lidí od vypuknutí finanční krize roku 2008 drasticky zhoršila. Nejvíce jsou ohroženi obyvatelé Rumunska (40,4 %) a Řecka (35,1 %). Téměř každý desátý Evropan podle zprávy žil v absolutní chudobě. Roste také chudoba dětí a mladých lidí.

Caritas Europa ve své zprávě (anglicky nazvané Crisis Monitoring Report 2015) mimo jiné kritizuje nedostatečnou politiku nezaměstnanosti a požaduje opatření, která by vedla k vytvoření placené práce pro co největší počet lidí.

Ateista v USA zastřelil tři muslimy

Chapel Hill (NewStatesman) Po teroristických činech páchaných ve jménu islámu na Západě roste násilí extremistů vůči nevinným muslimům. Vážný případ se stal 10. února ve městě Chapel Hill v Severní Karolíně. Militantní ateista Craig Stephen Hicks (46) zde zastřelil tři své muslimské sousedy, studenty Deaha Shaddyho Barakata (23), jeho manželku Yusor Mohammad Abu-Salha (21) a její sestru Razan Mohammad Abu-Salha (19).

Hicks bojoval proti všem náboženstvím na sociálních sítích, byl rovněž přívržencem práva na držení zbraní. Po činu se údajně vzdal policii. Kritici poukazují na to, že americkým médiím trvalo řadu hodin, než masakr lidí palestinského původu bělochem náležitě pojmenovala jako teroristický útok.

Chile: protest proti jmenování biskupa

Santiago (KAP/KNA) 51 členů chilského parlamentu vyzvalo papeže Františka otevřeným dopisem, aby přezkoumal jmenování Juana Barrose Madrida biskupem jihochilské diecéze Osorno. Poslanci Barrose viní z toho, že se snažil ututlat případy sexuálního zneužívání, jež spáchal kněz Fernando Karadima, který byl mezitím podle církevního práva odsouzen za porušování celibátu. Karadima řídil dlouhá desetiletí v chilském hlavním městě práci s mládeží a patřil k nejznámějším chilským kněžím. Soud roku 2011 zastavil řízení, které proti němu bylo vedeno, z důvodu promlčení. Soudkyně Jessica Gonzálezová však přitom prohlásila, že obvinění jsou „věrohodná a spolehlivá“. Ze svědectví obětí zneužívání přitom zároveň vyplynula Barrosova spoluvina na tom, že případ vyzněl do ztracena.

Španělský kněžský klan zachránilo promlčení

Granada (KAP/KNA) Obžaloba osmi z devíti katolických kněží z pohlavního zneužívání ministranta skončila v jihošpanělské Granadě bez výsledku. Skutky se staly mezi roky 2004 a 2007 a jsou podle španělského práva promlčeny. Skandál vypukl poté, co se dnes pětadvacetiletý bývalý ministrant se svými otřesnými zážitky loni svěřil v dopise papeži. Papež mu pak osobně zatelefonoval a jménem církve se omluvil. Současně nařídil interní církevní vyšetřování. Na počátku roku 2015 veřejně požádal o odpuštění i granadský arcibiskup Francisco Javier Martínez, který se během nedělní mše na několik minut vrhl k zemi na znamení pokory.

Obžalovaní duchovní náleželi ke „kněžskému klanu“ zvanému Romanones, charakterem prý podobnému sektě. Jedině vůdce klanu Román Martínez zůstává obžalovaným a za dlouhotrvající pohlavní zneužívání mu hrozí až deset let vězení. Po zveřejnění případu se přihlásil jiný bývalý ministrant a uvedl, že ho Román Martínez pohlavně zneužíval v 90. letech.

19 nových kardinálů uvedeno do úřadu

Vatikán (KAP) Papež František uvedl do kardinálského úřadu 19 duchovních ze všech pěti obydlených kontinentů. Dvacátý jmenovaný, kolumbijský arcibiskup José de Jesús Horacio Pimiento Rodríguez (96) se nezúčastnil ze zdravotních důvodů. Ceremonii byl přítomen i emeritní papež Benedikt XVI. Papež František v kázání vyzval nové nositele vysokého církevního úřadu k pokoře a skromnosti. Také zdůraznil, že kardinálský titul není jen čestný, jen vyznamenání, ale že jeho nositelé se musejí stát hybateli církevního společenství.

Je potřeba reformovat islámské vzdělání

Káhira (KAP) Velký imám káhirské mešity Al-Azhar a rektor k ní přidružené univerzity šejk Muhammad Ahmad Tájib hovořil na konferenci o boji s terorismem v Káhiře. Vzhledem k „názorovému chaosu“ uvnitř islámu a vlivu extremistických skupin, jež islám chápou falešně, je podle něj potřebná reforma vzdělání muslimů. Vyzval také ke svolání mezinárodní konference muslimských učenců, na které by se projednaly společné hodnoty muslimů a lokální výklady islámu. To by pak mohlo podpořit společenskou stabilitu a omezit extremismus.

Káhirská univerzita Al-Azhar je nevýznamnější autorita sunnitského islámu. Muhammad Ahmad Tájib, který studoval ve Francii, je považován za jednoho z nejumírněnějších muslimských teologů.

Slovensko má za sebou nešťastné referendum.1 Nešťastné ne kvůli jeho výsledku nebo kvůli neplatnosti s ohledem na nízkou účast oprávněných voličů (21,41 %, k platnosti by byla třeba účast nad 50 %), ale jak trefně vyjádřil prezident SR Andrej Kiska: „Nikto nemôže považovať za svoje víťazstvo, keď jedným z výsledkov referenda sú aj rozhádané rodiny, priatelia. Domovy, pracoviská, chrámy, Slovensko, na ktorom pribudli nezmieriteľné nepriateľské emócie, ktoré tomuto referendu v mnohých prípadoch predchádzali.“2 (…)

Kampaň byla zbytečně agresivní a vyhrocená. S nebývalou intenzitou se do ní zapojila katolická církev na Slovensku. V pastýřském listu, který se četl v neděli 1. února 2015 v rámci homilie, vyzvali slovenští biskupové k intenzivní kampani mezi známými, přáteli a příbuznými i na sociálních sítích, neboť jde o zápas „o najzákladnejšie hodnoty. Na nich stojí, no bez nich padá celá naša spoločnosť.“3 Před referendem byla vyhlášena devítidenní modlitební novéna za rodinu a v noci ze 6. na 7. února biskupové doporučili ve farnostech a v řeholních společenstvích uspořádat „celonočnú adoráciu pred Eucharistiou“.4 Opět ocituji řadového katolického křesťana, byť ve funkci prezidenta, který dopředu oznámil, že na první dvě otázky odpoví ano a na třetí naopak ne. Prezident neskrýval rozčarování nad kampaní: „Napríklad hlasy kresťanských duchovných a teológov, ktorí nabádali k porozumeniu a ukazovali cestu k sebe, tak tieto hlasy boli prekričané – a počas kampane zaznievali aj zjednodušené, nepravdivé, necitlivé a veľakrát urážlivé tvrdenia a výroky. Bol som rozčarovaný z toho, ako v niektorých prejavoch prekročila verejná diskusia a kampaň pred referendom hranice základnej slušnosti ešte viac, než ktorákoľvek kampaň u nás doteraz.“5 K těmto „překřičeným“ hlasům patřilo třeba stanovisko teologů, většinou evangelických, z 30. ledna 2015, v němž se mimo jiné uvádí: „Referendum je misijne kontraproduktívne a kompromituje zvesť evanjelia Ježiša Krista v očiach spoločnosti. Poslaním kresťanov je šírenie zvesti, ktorá je ponukou pre každého človeka. Tento nástroj slúži na prezentovanie hodnôt, ktoré dokážu transformovať spoločnosť len vtedy ak si ľudí získajú na základe ich slobodného rozhodnutia. Cesta skratiek a autoritatívnych rozhodnutí v prospech kresťanských hodnôt sa už viackrát v minulosti ukázala ako zlá a poškodzujúca samotnú vec Kristovho evanjelia...“6

Já sám bych se například ptal, proč by respektovaná možnost pro vytváření trvalých a plnohodnotných vztahů mezi homosexuálními osobami měla být oslabením rodiny? Myslím si, že by naopak mohla být podporou a oceněním hodnoty trvalých svazků a věrnosti.7

V rámci kampaně pro referendum byla použita rovněž „papežská karta“, resp. dvojí vyjádření papeže údajně ve prospěch referenda.8 Působí poněkud zvláštně, že papežova slova, která reprodukoval kněz Matúš Imrich s tím, že papež pozdravil Slováky „približne týmito slovami“, se do týdne objevila na billboardech vyzývajících k účasti na referendu a trojímu ano.9 Pro jistotu a možná pro vyvrácení pochybností bylo druhé vyjádření podpory těsně před referendem vysloveno během generální audience, která je zaznamenávána na kamery.10 Aniž bych chtěl snižovat míru podpory, kterou současný papež František věnuje rodině, přesto dostupné záběry i chybějící zmínky v jiných zdrojích, např. v české redakci Vatikánského rádia jsou podle mne především svědectvím o vlivné lobby slovenské katolické církve ve Vatikánu.11 Jednoduše řečeno papež přečetl text připravený lidmi, kterým důvěřuje. Na druhou stranu je pravda, že papež podobným způsobem podpořil obdobné referendum v Chorvatsku, které se konalo 1. prosince 2013.

Srovnání slovenského referenda s chorvatským je zajímavé. Především tím, že jak v Chorvatsku tak na Slovensku prorodinné kampani předcházely personální problémy. Zatímco na Slovensku je to dodnes uspokojivě nevysvětlené odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka v červenci 2012,12 v Chorvatsku to byla v srpnu 2011 zavedená nucená správa v diecézi Poreč a Pula, jejíž biskup Ivan Milovan (nar. 1940) odmítl podepsat Vatikánem zprostředkovanou dohodu ohledně nemovitosti istrijského kláštera.13 Také průběh byl velmi podobný: nejprve občanská petice, snaha o snížení 50% hranice pro platnost referenda a hlasování.14 Jenže v Chorvatsku se na rozdíl od Slovenska podařilo snížit hranici platnosti referenda,15 takže účast necelých 38 % (z nichž 66 % se vyslovilo pro) stačilo. Navíc v Chorvatsku se hlasovalo o doplněk ústavy, který by definoval manželství jako svazek muže a ženy, což se však na Slovensku stalo již v červnu 2014.16

S ohledem na silné angažmá katolické církve stojí za zmínku, že ve sčítání lidu roku 2011 se k římskokatolické a řeckokatolické církvi na Slovensku přihlásilo 65 % (3,5 mil.) obyvatel. Necelých 900 000 hlasů je zhruba třetina z počtu osob nad 18 let, které se na Slovensku v roce 2011 přihlásily ke katolické církvi. Většina katolíků na Slovensku tak nevyslyšela naléhavou výzvu svých biskupů k zápasu „o nejzákladnější hodnoty, na nichž stojí a bez nichž padá celá naše společnost“...

Zvláštní je vyjádření Anny Verešové z Aliance pro rodinu, která po referendu obvinila média a nedostatečnou účast vysvětlila skutečností, že se k lidem nedostala informace o referendu.17 Její výzva médiím k sebereflexi, samozřejmě bez náznaku jakékoliv vlastní sebereflexe nad způsobem vedení kampaně, by mohla do budoucna avizovat snahu vnutit médiím přání, jak by měla „správně“ informovat. Ostatně Verešová už před referendem prohlásila, že téměř 400 tisíc podpisů považuje bez ohledu na referendum za vítězství. Nyní se již může ohánět „téměř milionem voličů“, takže předpokládám, že o ní ještě uslyšíme.

Na Slovensku nešlo o nic jiného než o demagogickou mobilizaci postavenou na falešných předpokladech. Je to typická „morální panika“, podobně jako vzrůstající islamofobie v Česku.18 Myslím si, že jde o zástupný a z části umělý problém.19 Pokud by mělo jít o ochranu rodiny, proč se nehlasuje třeba o zákazu rozvodů, o tvrdých trestech za nevěru, o propopulační a prorodinné politice, o zákazu hazardu atd.? Výsledkem celé akce je tak jen hlubší polarizace slovenské společnosti.

1 V sobotu 7. února 2015 občané SR v referendu odpovídali na tři otázky:

1) Súhlasíte s tým, aby sa manželstvom nemohlo nazývať žiadne iné spolužitie osôb okrem zväzku medzi jedným mužom a jednou ženou?

2) Súhlasíte s tým, aby párom alebo skupinám osôb rovnakého pohlavia nebolo umožnené osvojenie (adopcia) detí a ich následná výchova?

3) Súhlasíte s tým, aby školy nemohli vyžadovať účasť detí na vyučovaní v oblasti sexuálneho správania či eutanázie, ak ich rodičia alebo deti samé nesúhlasia s obsahom vyučovania?

Referendum vyhlásil prezident SR rozhodnutím č. 320/2014 Z. z. 27. listopadu 2014 na základě petice občanů přijaté 27. srpna 2014 a obsahující více než zákonem požadovaných 350.000 podpisů. Původní návrh obsahoval otázky čtyři, ale po přezkoumání Ústavním soudem SR byla na neveřejném zasedání 28. října 2014 označena za protiústavní otázka: „Súhlasíte s tým, aby žiadnemu inému spolužitiu osôb okrem manželstva nebola priznaná osobitná ochrana, práva a povinnosti, ktoré sú právnymi normami k 1. 3. 2014 priznané iba manželstvu a manželom (najmä uznanie, registrácia či evidovanie ako životného spoločenstva pred verejnou autoritou, možnosť osvojenia dieťaťa druhým manželom rodiča)?“

2 Vyhlásenie prezidenta k referendu, 9.2.2015. Dostupné z: https://www.prezident.sk/?spravy-tlacoveho-oddelenia&news_id=19893

3 Pastiersky list biskupov Slovenska k národnému referendu o ochrane rodiny dňa 7. februára 2015. Dostupné z: http://kbs.sk/obsah/sekcia/h/dokumenty-a-vyhlasenia/p/pastierske-listy-k...

4 Pozvánky na celonočné adorácie v Bratislave, v Senci, Šaštíne i Trnave. TK KBS, 6.2.2015. Dostupné z: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20150206062

5 Vyhlásenie prezidenta k referendu, 9.2.2015. Dostupné z: https://www.prezident.sk/?spravy-tlacoveho-oddelenia&news_id=19893

6 Stanovisko teológov k referendu 7. 2. 2015. Je to tak, 2.2.2015. Dostupné z: http://www.jetotak.sk/editorial/stanovisko-teologov-k-referendu-7-2-2015

7 K referendu na Slovensku se podle mne hodí následující delší citát z knižního rozhovoru s Timothy Radcliffem (nar. 1945, generální magister dominikánů v letech 1992-2001):

„Církev, vzhledem k tomu, čím je, nemůže nikoho vyloučit ze svého středu s definitivní platností. Je znamením jednoty celého lidského rodu, chce, aby se všichni sešli v nebeském království. Říká pouze: „Vzhůru, jděte do domu svého Otce.“ Pro každého ta cesta bude jiná. Zjednodušeně lze říct, že jsou dva důvody, proč se lidé dostávají do konfliktu s církví.

Zaprvé tehdy, když je z jejich názorů a postojů cítit nenávist. Mám na mysli všechny druhy rasismu, nenávisti vůči černým, židům, homosexuálům..., když člověk říká: „tohle není můj bratr“. V takových případech musí být postoj církve jednoznačný. Budeme se snažit s takovým člověkem setkat, mluvit s ním, pokusíme se ho přesvědčit, ale nikdy nesmí vzniknout dojem, že takové názory jsou nějak slučitelné s evangeliem. Nenávist je v zásadním rozporu s naší vírou.

Pak jsou ovšem lidé, kteří jsou v rozporu s církví ne proto, že by nenáviděli, ale proto, že žijí ve vztazích, které církev zapovídá. A to jsou skutečně nemanželské páry, lidé, kteří žijí v druhém manželství, homosexuálové... Musíme si ovšem uvědomit, že ty vztahy stojí na lásce. A každá láska jakožto láska je dobrá a zpřítomňuje Boha. Výchozím bodem je jejich touha milovat. Musíme si toho být vědomi a nahlédnout, jakou to má hodnotu. Součástí mravních principů, které církev hlásá, se nesmí nikdy stát zákaz lásky. Církev může pouze člověku pomoci, aby jeho láska měla větší hodnotu. Neexistuje taková lidská láska, která by nepotřebovala uzdravit, postoupit dál k větší zralosti a plnosti. To platí i o lásce manželské.

Pokud chceme, aby všichni tito lidé nahlédli, že morální učení církve je evangelium, dobrá zvěst, musíme se s nimi setkat, vstoupit do jejich života, sdílet jejich emoce. Musíme porozumět tomu, jak se dívají na svět, jak o něm mluví, poučit se od nich. Tak se dozvíme, jak jim zprostředkovat církevní učení. Jádrem evangelia je láska Boha k lidem. To, o čem jsme přesvědčeni, můžeme sdělovat pouze v přátelském vztahu.“

RADCLIFFE, Timothy. Nazývám vás přáteli. Kostelní Vydří – Praha, 2002, s. 72-73.

8 Podle TK KBS poprvé při úvodním pozdravu při ranní bohoslužbě v Domě sv. Marty dne 22.1.2015 a podruhé při generální audience dne 4.2.2015.

9 MATEJOVIČOVÁ, Daniela. Pápež František podporil slovenské referendum o rodine. Postoy.sk, 22.1.2015. Dostupné z: http://www.postoy.sk/content/papez-frantisek-dnes-podporil-slovenske-ref... a Pápež František je tvárou reklamy k referendu. Autor sa skrýva. HN, 30.1.2015. Dostupné z: http://strategie.hnonline.sk/spravy/reklama/papez-frantisek-je-tvarou-re...

10 Video: Pápež znovu podporil slovenskú cirkev v snahe brániť rodinu. TK KBS, 4.2.2015. Dostupné z: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20150204036

11 Momentálně k nejvlivnějším Slovákům ve Vatikánu patří arcibiskup Cyril Vasiľ (nar. 1965), od roku 2009 sekretář Kongregace pro východní církve. I on se zapojil do podpory referenda. Arcibiskup C. Vasiľ: Podporou referenda Cirkev plní svoje poslanie. TK KBS, 2.2.2015.

Dostupný z: http://www.tkkbs.sk/view.php?cisloclanku=20150202043

12 Srovnejme mlčení, které ze strany slovenských biskupů provázelo a provází kauzu arcibiskupa Bezáka, a jejich horlivou podporu referenda.

13 Svatý stolec vysvětluje svou roli ve sporu o majetek chorvatské diecéze. Radio Vaticana, 3.8.2011. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14953

14 Lukáš Pitel v prosinci 2013 považoval chorvatské referendum za povzbuzení i pro Slovensko: „Môže byť povzbudivým signálom aj pre Slovensko. Koniec koncov, nedávny výskum agentúry Focus naznačuje, že v slovenskej populácii by bola podpora takejto ústavnej definície manželstva na podobnej úrovni ako v Chorvátsku. Navyše, septembrový Pochod za život ukázal, že minimálne na prvé fázy takejto iniciatívy máme slušné predpoklady: schopných organizátorov, dostatok dobrovoľníkov a verejnosti ochotnej sa zúčastniť, a v neposlednom rade podporu cirkevnej vrchnosti. Získať dostatok podpisov na vypísanie takéhoto referenda nie je nereálne. Žiaľ, prekročiť stále platné kvórum 50-percentnej účasti občanov by už bol oveľa tvrdší oriešok.“ PITEL, Lukáš. GLÓBUS: Chorvátske víťazstvo. Postoy.sk, 5.12.2013. Dostupné z: http://www.postoy.sk/chorvatske_vitazstvo

15 Návrh strany Igora Matoviče (nar. 1973) OBYČAJNÍ ĽUDIA a nezávislé osobnosti z prosince 2014 na novelu Ústavy, tj. snížení hranice platnosti referenda z 50 % na 20 %, nebyl schválen Národní radou.

16 Ústava Slovenské republiky, čl. 41 odstavec 1.

17 Hovorkyňa Aliancie Verešová: K ľuďom sa nedostala informácia o referende. SME.sk, 8.2.2015. Dostupné z: http://www.sme.sk/c/7634464/hovorkyna-aliancie-veresova-k-ludom-sa-nedos...

18 Morální panika je reakce sociální skupiny založená na falešném nebo přehnaném dojmu, že chování nějaké jiné skupiny (většinou minoritní) je nebezpečně deviantní a je hrozbou pro společnost. Viz VOLEK, Jaromír. Konstrukce morální paniky a sociální exkluze. In Sborník prací fakulty sociálních studií Brněnské univerzity, Sociální studia 5, 2000, s. 97-113.

19 Manželství je na Slovensku definováno ústavou, při adopcích jsou výrazně preferována manželství a výuka sexuální výchovy není plošně zavedena.

Manželský svazek německého reformátora Martina Luthera s Kateřinou z Bory (Katharina von Bora) je příznačnou součástí dějinného procesu reformace a poukazuje na jeho symbolickou hodnotu pro reformaci, ale i pro moderní dějiny vůbec. Dnes se totiž uznává, že Lutherovo manželství určilo charakter vztahů v německých rodinách na následující čtyři století.1 Lutherovy myšlenky a příklad jsou znovu aktuální v kontextu života současné církve, zejména té katolické, kde dochází k medializaci případů sexuálního zneužívání dětí ze strany kléru, způsobeným povinným celibátem.

Čerpám především ze slovenského překladu Lutherova životopisu amerického badatele Rolanda H. Baintona, Zde stojím – Život Martina Luthera, odkud přebírám i odkazy na Výmarské vydání sebraných Lutherových spisů, zejména Lutherovy korespondence a pasáží z Řečí u stolu.

Prolog

Martin Luther (1483–1546) ve spise O babylónském zajetí církve z roku 1520 napsal, že lidské zákony nemohou zrušit Boží příkazy. A jelikož Bůh ustanovil manželství, je svazek kněze a jeho manželky pravým a nerozlučitelným svazkem. Ve stejném roce, v díle Křesťanské šlechtě německého národa, Luther prohlásil, že kněz musí mít hospodyni, a dávat za takových okolností muže a ženu dohromady je jako položit slámu vedle ohně a domnívat se, že nechytne. Kněží by měli mít možnost se oženit, i kdyby se kvůli tomu zrušilo kanonické právo.2

Lutherovy myšlenky brzy našly úrodnou půdu. V roce 1521, když Luther dlel ve vyhnanství na hradě Wartburg, se oženili tři kněží. Mohučský arcibiskup Albrecht je za to uvěznil, proti čemuž Luther ostře protestoval.3 Albrecht požádal o radu univerzitu ve Wittenbergu, ale nedostalo se mu odpovědi. Místo toho tamní univerzitní profesor Andreas Karlstadt napsal práci o celibátu, v níž tvrdil, že kněží se nejen mohou, ale přímo musí oženit a měli by se stát otci rodiny. Nahradil tak povinný celibát kněží povinným manželským svazkem s povinným otcovstvím, aby se nakonec sám oženil s Annou Mochau, dívkou z urozené rodiny.4 Ve svatebním oznámení, které zaslal saskému kurfiřtovi Fridrichovi Moudrému, Karlstadt píše:

„Nejurozenější kníže, zjistil jsem, že ani jeden stav není v Písmu svatém veleben tak, jako stav manželský. Též jsem vypozoroval, že manželství je přípustné pro duchovenstvo, a že bez manželství mnoho ubohých kněží bolestně trpělo v ďáblových žalářích.“5

Karlstadt se tak s odvoláním na Bibli a s poukazem na svá studia dovolává práva na manželství kněží jakožto osvobození z utrpení hříchu, způsobeným jejich povinným celibátem. Luther měl z Karlstadtovy svatby velkou radost, ale sám neměl chuť ho následovat, protože byl nejen knězem, ale i mnichem. Když pak Karlstadt vystoupil i proti celibátu mnichů, Luther se nejprve polekal a napsal, že jemu Wittenbergští žádnou manželku nedají.6

Pod vlivem plamenného kázání Gabriela Zwillinga začali augustiniánští mniši opouštět klášter ve Wittenbergu. 30. listopadu 1521 jich odešlo patnáct.7 Opat hlásil kurfiřtovi Fridrichovi:

„Veřejně se káže, že žádný mnich nemůže být spasen v mnišské kutně, že kláštery jsou v pazourech ďábla, že je třeba mnichy vyhnat a kláštery zbourat. Velmi pochybuji o tom, že se takové učení opírá o evangelium.“8

Melanchthon si kladl otázku, zda se mají tito mniši vrátit do kláštera, a pokud ne, má se jim dovolit, aby se ženili? Požádal o radu Luthera, který mu napsal: „Mnišský stav se mi jeví odlišný od kněžského stavu. Mnich složil sliby dobrovolně. Tvrdíš, že řeholní slib není závazný, protože jej není možné splnit. Takovým dokazováním bys zrušil všechny Boží příkazy. Říkáš, že přísaha vede k otroctví. Nemusí tomu tak být. Svatý Bernard žil šťastně i pod svou přísahou. Ve skutečnosti otázka nezní, zda je možné sliby dodržet, ale zda je nařídil Bůh.“9 Luther tedy vidí rozdíl mezi mnichem a knězem v tom, že mnich slíbil zachovávat celibát dobrovolně, kdežto katolický kněz nikoliv. Proti Melanchthonově tezi, že mnich není schopen celibát dodržet, a proto není řeholní slib závazný, Luther poukazuje na to, že takovým způsobem by se Melanchthon dotkl všech Božích přikázání. Odporuje svému příteli v jeho tvrzení, že každá přísaha vede k otroctví tím, že udává příklad Bernarda z Clairvaux (1090–1153), který dokázal žít šťastně i jako cisterciácký mnich. Luther se neptá, zda je možné sliby dodržet, ale zda pocházejí od Boha. Proto se pustil do studia Písma, aby tam hledal odpověď. Brzy nato poslal z Wartburgu do Wittenbergu několik tezí, které nedlouho poté následoval jeho spis O řeholních slibech. V úvodu adresovaném svému otci Luther prohlašuje, že rozpoznává ruku Boží prozřetelnosti ve svém rozhodnutí stát se knězem. Nyní totiž může na základě vlastní zkušenosti svědčit proti klášternímu životu. Luther zjistil, že mnišský slib nevychází z Písma, ale je v rozporu s láskou k bližnímu a se svobodou:10„Manželství je dobré, panenství a panictví jsou lepší, ale svoboda je nejlepší.“11 Luther dále napsal, že řeholní sliby se opírají o falešný předpoklad, že existuje jakési zvláštní vnitřní volání, povolání, které nabádá lepší, dokonalejší křesťany, aby zachovávali předpisy vedoucí k nedosažitelnému ideálu, zatímco obyčejní křesťané plní jen příkazy. Luther proti tomu tvrdí, že žádné zvláštní náboženské povolání prostě neexistuje, protože Bůh přichází ke každému člověku při plnění běžných povinností.12

Farář ze zámeckého kostela ve Wittenbergu, Justus Jonas o Lutherově spisu řekl: „Toto je dílo, které vyprázdní kláštery“.13 Augustiniáni ve Wittenbergu, ke kterým patřil i Luther, místo toho, aby disciplinárně stíhali odpadlé mnichy, se na svém zasedání 6. ledna 1522 rozhodli, že se každý člen řádu může svobodně rozhodnout, zda zůstane nebo odejde, podle toho, jak sám uzná za vhodné.14 Tím se fakticky kongregace rozpadla.

Útěk Kateřiny z Bory

Na začátku března 1522 se Martin Luther vrátil z Wartburgu do Wittenbergu a zřejmě se ubytoval v bývalém augustiniánském klášteře.15 V té době už řeholníci hromadně kláštery opouštěli. Vyskytly se však i případy věrnosti řeholi: klarisky v Norimberku pod vedením abatyše Caritas Pirkheimerové odolávaly nátlaku městské rady na jejich rozpuštění.16 Cisterciácké jeptišky ze sousedství Wittenbergu požádaly Luthera o radu, jak se mají zachovat, když se rozhodly následovat Lutherovy myšlenky. Luther se rozhodl, že se postará o jejich útěk, což bylo od něho troufalé, neboť únos jeptišky se trestal smrtí. Luther si tajně obstaral pomoc Leonarda Koppa, postaršího měšťana z Torgau, který s cisterciáckým klášterem obchodoval. Kopp o Bílé sobotě 1523 naložil do krytého vozu místo sudů dvanáct jeptišek.17 Tři z nich se vrátily domů, zbylých devět přijelo do Wittenbergu. Jeden student o tom napsal svému příteli: „Do města právě dorazil vůz plný vestálek, a všechny touží po vdavkách víc, než po životě. Kéž jim dá Pán Bůh manžely, aby je nestihlo něco horšího.“18

Luther považoval za svou povinnost najít pro všech devět jeptišek domov, manžely nebo práci. Někdo mu navrhl, aby se sám oženil. 30. listopadu 1524 k tomu Luther, který 9. října toho roku odložil řeholní šat,19 poznamenal, že nic takového nemá v úmyslu. Nikoliv proto, že by byl bezpohlavní jako kámen, nebo proto, že by měl něco proti manželství, ale proto, že stále čeká, že bude popraven jako kacíř.20 O pět měsíců nato mu zřejmě Georg Spalatin návrh zopakoval. Luther mu napsal:

„Pokud mě chceš mít za příklad, tak to se už vrchovatě stalo, protože jsem měl tři manželky naráz a miloval je tak, že mě o dvě obrali jiní manželé. Třetí držím jen levou rukou a asi mně ji chtějí též ukradnout.“21

Žertovná narážka na tři manželky se týkala třech posledních jeptišek, které ještě čekaly na zaopatření. Nakonec se Luther postaral o všechny, kromě jedné, Kateřiny z Bory.22

Kateřina z Bory se narodila 29. ledna 1499 ve zchudlé šlechtické rodině na statku Lippendorf, jižně od Lipska. V šesti letech jí zemřela matka a otec ji svěřil do klášterní péče. V klášteře se Kateřina učila zpěvu, psaní, čtení a základům latiny. V roce 1515 složila řeholní slib a stala se jeptiškou. Když se jí do ruky dostaly spisy Martina Luthera, byla jimi ovlivněna tak, že se ještě s dalšími řeholnicemi rozhodla k útěku. Domů se vrátit nemohla, protože by ji tam za porušení řeholního slibu čekal trest smrti. A tak se s ostatními osmi řeholnicemi uchýlila do Wittenbergu, kde během následujících dvou let zřejmě žila v domě Lucase Cranacha, kde se učila domácím pracím.23

Lutherova svatba

Kateřina z Bory se původně měla vdát za Hieronyma Baumgartnera, mladého šlechtice z Norimberku, který ve Wittenbergu studoval. Rodina mu však pravděpodobně sňatek rozmluvila a Baumgartner se oženil s jinou ženou. Luther pro Kateřinu potom vybral dalšího nápadníka, doktora Glatze, kterého podle Luthera Kateřina bez výhrad akceptovala.24 Kateřina však byla na rozpacích a požádala Mikuláše Amsdorfa, aby Lutherovi řekl, že Glatze nemůže vystát. A že by se provdala buď za samotného Amsdorfa, nebo za Luthera. Bainton se domnívá, že Kateřina uvedla tato jména proto, že vůbec nepřipadala v úvahu pro pokročilý věk jejich nositelů.25

Luther zpočátku Kateřinin návrh nebral vážně, ale když si jeho otec přál, aby syn zachoval jméno jeho rodu,26 Luther změnil názor. Podle něho by nebylo vhodné, aby založil rodinu kvůli hrozbě upálení, ale manželstvím by Kateřině mohl poskytnout společenský status a zároveň vydat svědectví své víry. V květnu 1525, uprostřed vrcholící selské války, Luther oznámil, že se ožení s Kateřinou z Bory dřív, než sám umře. Začátkem června, když Albrecht z Mohuče uvažoval o sekularizaci svého biskupství,27 Luther napsal:

„Pokud jej v tom moje svatba podpoří, jsem připraven. Věřím v manželství a mám v úmyslu oženit se dřív, než umřu, i kdyby to mělo být jen zasnoubení jako Josefovo.“28

Luther uvedl tři důvody, proč se oženil: aby udělal radost svému otci, rozhněval papeže a ďábla a aby zpečetil své svědectví před mučednickou smrtí.29 Lutherovi přátelé se jeho svatby zalekli a odmítali ji. Jeden právník předpověděl, že „svět a ďábel se budou smát a Lutherovo dílo postihne zkáza“.30

13. června 1525 se Luther veřejně s Kateřinou zasnoubil a z právního hlediska se stal ženatým mužem. Vlastní svatba se konala ve čtvrtek 27. června ve Wittenbergu.31 Náboženský obřad se konal ve farním kostele za účasti všeho lidu. Poté následovala hostina v augustiniánském klášteře a po večeři tanec na radnici. Oslava trvala do jedenácti hodin v noci, kdy se hosté rozloučili a rozešli domů.32 V tom se objevil Karlstadt, který utekl před sedláckou válkou. Žádal Luthera, aby jej u sebe ukryl, čemuž Luther vyhověl.33 Tato okolnost zřejmě způsobila, že Lutherovo manželství nebylo konzumováno o svatební noci.

Rodinné zázemí

Jako každé manželství, tak i to Lutherovo muselo mít ekonomické zajištění. Kateřina Lutherová byla jako bývalá řeholnice bez věna a její muž ztratil právo na příjmy z kláštera, protože se zřekl mnišského života. Plat z jeho působení na wittenberské univerzitě nestačil pokrýt rodinné náklady, a tak se Martin v roce 1526 naučil obrábět dřevo na soustruhu, aby mohl v případě nouze uživit svou rodinu.34 Přesto se hodlal věnovat službě Božího slova a spoléhal se, že Bůh se o to postará. Kurfiřst Fridrich Moudrý tak daroval Lutherovi a jeho nevěstě augustiniánský klášter, zdvojnásobil mu plat a často mu posílal zvěřinu, šaty a víno.35 Mohučský arcibiskup Albrecht z Brandenburku zase poslal Kateřině darem dvacet zlatých, které její manžel nechtěl přijmout.36 Luther byl tak štědrý a marnotratný, že mu malíř a bankéř Lucas Cranach odmítl proplatit směnku, což Luther komentoval slovy: „Myslím, že mě nemohou obvinit z lakomství“.37

Co se týče hospodářství, Luther pomáhal své ženě v péči o zahradu, v níž pěstovali salát, kapustu, hrách, fazole, melouny a okurky. Kateřina se starala o ovocný sad, který jim poskytoval jablka, hroznové víno, hrušky, ořechy a broskve.38 Rovněž měla na starost rybník s pstruhy, kapry, štikami a okouny.39 Na jejich dvoře pěstovali slepice, kačeny, krávy a prasata. Později Luther získal statek v Zulsdorfu, na kterém Kateřina trávila několik týdnů v roce a hospodařila tam.40

Kateřina se však osvědčila i jako pečovatelka svého muže, který býval často nemocný. Postupně trpěl dnou, nespavostí, katarem, hemeroidy, zácpou, žlučovými kameny, závratí a zvoněním v uších.41 Kateřina se vyznala v bylinách, teplých obkladech a masážích. Její syn Pavel, který se stal lékařem, o své matce řekl, že byla polovičním doktorem. Kateřina nedovolila Martinovi pít víno, ale dávala mu pivo, které sama vařila a které sloužilo jako sedativum na nespavost a pomáhalo rozpouštět žlučové kameny.42 Luther byl za to své ženě tak vděčný, že nazval Pavlův List Galatským „mojí Kateřinou z Bory“.43

Synové a dcery

22. října 1526 se Luther svěřil příteli: „Moje Kateřina naplňuje verš 1,28 z Genesis.“44 Tento verš zkráceně zní: „A Bůh jim požehnal a řekl jim: ,Ploďte a množte se a naplňte zemi.‘“.45 Hospodin tak žehná prvním lidem a vyzývá je, aby se rozmnožovali a obydlili zem. 26. května 1526 Luther napsal jinému příteli: „Na svět se chystá dítě mnicha a jeptišky. Takové dítě musí mít za kmotra velkého pána. Proto tě zvu. Nevím přesně, kdy to bude.“46

8. června 1526 Luther oznamuje, že „Moje milá Kateřina přivedla včera o druhé (hodině) na svět z Boží milosti synáčka, Hanse Luthera.“47 Lutherovi měli celkem šest dětí, následuje jejich výčet s daty narození: Hans (7. 6. 1526), Alžběta (10. 12. 1527), Magdalena (17. 12. 1529), Martin (9. 11. 1531), Pavel (28. 1. 1533) a Markéta (17. 12. 1534).48 Alžběta se nedožila ani jednoho roku a Magdalena zemřela ve dvanácti letech.49

Kromě vlastních dětí Lutherovi vychovali ještě čtyři osiřelé děti jejich příbuzných. Aby získali víc peněz, otevřeli v klášteře penzión se stravou pro studenty, takže jejich domácnost čítala dvacet pět členů. Klášter však sloužil i jako špitál pro nemocné. O všechny se staralo služebnictvo pod Kateřininým dohledem.50

Lutherova teologie manželství

Luther, který už v roce 1522 napsal spis O manželském životě,51 byl ovlivněn Pavlovou a Augustinovou teologií manželství, která si uchovávala patriarchální ráz. Luther trval na tom, že muž je hlavou ženy, neboť byl stvořen dřív. Žena má muži prokazovat lásku, čest a poslušnost. Muž má ženě vládnout, ale laskavě. Žena má svou oblast působnosti a s dětmi dokáže jedním prstem udělat víc, než muž oběma rukama.52 Děti jsou podřízeny rodičům a zejména otci, který v domácnosti požívá stejnou autoritu jako světská moc ve státě.53 Neúcta k rodičům je porušením Deseti přikázání.54

Luther umístil instituci manželství do rámce rodinných vztahů.55 Podle něho mají ženichy a nevěsty vybírat rodiny. Rodiče by sice neměli nutit děti do svazků, které jsou jim odporné, ale děti by zase neměli jen kvůli pobláznění odmítat rozumnou volbu starších.56 Pokud se Luther v tomto ohledu držel středověkého názoru, v jiných věcech se s ním rozcházel. Především odmítal ideál neposkvrněnosti, čímž se podle Baintona otevřela cesta k romantickému chápání manželství. Manželství je pro Luthera čistším stavem než mnišské odříkání, protože umožňuje integrovat pohlavní touhu většiny, která není nadána zdrženlivostí.57

Po své svatbě začal Luther vykreslovat manželství jako školu charakteru. Manželství tak nahrazuje klášterní život, který církev považovala za půdu, kde se člověk cvičí v ctnosti, a za nejjistější cestu do nebe. Rodinný život podle Luthera vyžaduje statečnost, trpělivost, laskavost a pokoru. Muž se musí celý život trápit, aby zabezpečil každodenní chléb.58 Žena musí rodit děti. V době těhotenství ji trápí závratě, bolesti hlavy a zubů, nevolnost a opuchliny na nohách.59 Výchova dětí představuje pro oba rodiče zkoušku. Když Lutherův malý syn hodinu plakal a rodiče byli vysíleni, Luther poznamenal: „Právě z tohoto důvodu církevní Otcové znevažovali manželství. Ale Pán Bůh před posledním dnem navrátil manželství a světské moci úctu, která jim patří.“60 Mezi manžely vznikají i nedorozumění. Luther jednou vykřikl:

„Dobrý Bože! Kolik trápení stojí takové manželství! Adam pořádně zkazil naši povahu. Pomysli na všechny ty hádky, které museli mít Adam s Evou za devět set let svého života. Eva řekla: ,Ty jsi snědl jablko.‘ a Adam odsekl: ,Ty jsi mi ho dala.‘“.61

Luther tak vztáhl původ nesouladu mezi manžely na archetypální vyprávění o pádu prvních lidí v Edenu, jak je představuje starozákonní kniha Genesis. Taková relace se může z dnešního pohledu jevit jako úsměvná a je možné, že i Luther s ní chtěl odlehčit nelehkou realitu svého života.

Luther však začleňoval do manželského života i lásku. Podle něho musí křesťan milovat svého bližního jako sebe samého, a manželka je jeho nejbližším bližním. Proto by manželka měla být jeho nejdražším přítelem.62 Když v manželství přetrvává láska, je to největší Boží milost.63

Epilog

18. února 1546 Luther umírá v Eisleben, kde krátce předtím pronesl kázání proti Židům. Zpráva o smrti manžela Kateřinu bolestně zasáhla. 22. února 1546 byl Luther pohřben v zámeckém kostele ve Wittenbergu.64 Lutherovi vedli dobré manželství, které bylo dost silné na to, aby dokázalo překonat různá napětí. Kateřinin výkon v oblasti hospodaření, její inteligence a osobnost ji staví do pozice rovnocenné partnerky. Podíl Kateřiny na Lutherově teologické práci je mnohem větší, než se dosud připouští. Lutherova manželka si rychle osvojovala záležitosti spojené s reformací. Někteří vrstevníci ji považovali za světlo Lutherova domu a vzor pro manželky evangelických farářů. Na svém muži si nejvíce vážila jeho připravenosti a obětavosti v duchovních věcech. Její tragédií bylo, že společnost ve Wittenbergu ji akceptovala jen za života jejího manžela. S jeho smrtí v podstatě zhasl i její život. Zemřela 20. prosince 1552 v Torgau na následky dopravní nehody, kterou utrpěla na útěku před morem ve Wittenbergu.65

Závěr

Domnívám se, že Lutherovo manželství má pro reformaci symbolický význam, protože je uzavřel její hlavní původce jako životodárné východisko z chaosu, který způsobil svou kritikou mnišského života a kněžského celibátu. Martin Luther se oženil mj. z idealistického důvodu, aby vydal svědectví o své víře. Skutečnost, že manželství uzavřeli bývalý mnich a bývalá jeptiška, samo o sobě naplňuje význam slov symbolon a symbolé, odvozených od slovesa symbalein, dávat dohromady, scházet se. Manželství bývalých řeholníků je vskutku reformační (pokud ne revoluční) symbol, protože přetváří a obnovuje (reformare) archetypální a přirozený sňatek muže a ženy, kterému žehná Bůh v jeho potomcích a obnoveném společenství (v místě sekularizovaného kláštera ve Wittenbergu). Obnovený vztah muže a ženy, kterým hrozil za jejich odvážné chování trest smrti, obrozuje skutečnost středověkého světa, který skončil, a otvírá prostor pro dynamičnost a tvář novověku. Z čistě lidského hlediska je svatba Kateřiny z Bory a Martina Luthera čin osvobozující a vývojově zdravý. Vzpomeneme-li, že se Órigenés (185–253) údajně vykastroval, aby předešel pomluvám o svém vztahu k žákyním, a Jutta ze Sponheimu (1092–1136) na sebe v poustevně navlékala řetěz, aby potlačila tělesnou touhu, pak se mi zdá, že životní příběhy moderních lidí vzaly v Lutherově manželství dobrý konec, na který můžeme jako lidé postmoderny směle navazovat.

Použitá literatura

Bainton, Roland, H.: Martin Luther. Bratislava : Návrat domov, 1999. Přel. Dezider Kamhal.

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad. Praha : Česká biblická společnost, 2005.

Franzen, August, Malé církevní dějiny. Praha : Zvon, 1995. Přel. Bedřich Smékal.

Chlebek, Daniel, Kateřina von Bora. Elektronický zdroj: URL http://sceav.cz/index.php/en/history/122-katerina-von-bora. (Navštíveno 7. 12. 2014.)

Oberman, Heiko A., Luther : Man between God and the Devil. New Haven – London : Yale University Press, 1989. Trans. Eileen Walliser-Schwarzbart.

1 Bainton, Roland H., Martin Luther. Bratislava : Návrat domov, 1999, s. 306.

2 Weimar Ausgabe VI., 441. Bainton, Martin Luther. s. 201

3 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 442, s. 408. Bainton, Martin Luther, s. 202.

4 Miller, Nikolaus, Die Wittenberger Bewegung, 2. vyd. , 1911, č. 102. Bainton, Martin Luther, s. 202n.

5 Corpus reformatorum I., č. 184. Bainton, Martin Luther, s. 203.

6 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 426. Bainton, Martin Luther, s. 203.

7 Miller, Die Wittenberger Bewegung, č. 31. Bainton, Martin Luther, s. 203.

8 Miller, Die Wittenberger Bewegung, č. 28. Bainton, Martin Luther, s. 203

9 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 424, 428. Bainton, Martin Luther, s. 203n.

10 Bainton, Martin Luther, s. 204.

11 Weimar Ausgabe VIII., 330. Bainton, Martin Luther, s. 204.

12 Bainton, Martin Luther, s. 204.

13 Weimar Ausgabe VIII., 569. Bainton, Martin Luther, s. 204.

14 Bainton, Martin Luther, s. 204.

15 Bainton, Martin Luther, s. 15.

16 Franzen, August, Malé církevní dějiny. Praha : Zvon, 1995, s. 198.

17 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 600. Bainton, Martin Luther, s. 293.

18 Beatus, Rhenanus, Briefwechsel. Horawitz und Hartfelder, 1836, s. 319. Bainton, Martin Luther, s. 293.

19 Oberman, Heiko A., Luther : Man between God and the Devil. New Haven – London : Yale University Press, 1989, s. 358.

20 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 800. Bainton, Martin Luther, s. 293n.

21 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 857. Bainton, Martin Luther, s. 294.

22 Bainton, Martin Luther, s. 294.

23 Chlebek, Daniel, Kateřina von Bora. Elektronický zdroj: http://sceav.cz/index.php/en/history/122-katerina-von-bora. (Navštíveno 7. 12. 2014.)

24 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 782. Bainton, Martin Luther, s. 294.

25 Bainton, Martin Luther, s. 294n.

26 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 890, 900. Bainton, Martin Luther, s. 295.

27 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 860. Bainton, Martin Luther, s. 295.

28 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 883. Bainton, Martin Luther, s. 295. Josef – snoubenec Panny Marie.

29 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 900. Bainton, Martin Luther, s. 295.

30 Boehmer, Heinrich, „Luthers Ehe“. In Luther Jahrbuch, VII, 1925, s. 65. Bainton, Martin Luther, s. 295.

31 Bainton, Martin Luther, s. 296.

32 Bainton, Martin Luther, s. 297.

33 Bainton, Martin Luther, s. 300n.

34 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 1065, Bainton, Martin Luther, s. 298.

35 Seidemann, Johann Karl, „Luthers Grundbesitz“, in Zeitschrift für die historische Theologie, XXX, 1860, s. 475-564. Bainton, Martin Luther, s. 298.

36 Tischreden in Weimar Ausgabe, 3038B, s. 154. Bainton, Martin Luther, s. 298.

37 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 1078. Bainton, Martin Luther, s. 298n.

38 Kroker, Ernst, Katharina von Bora, 1906, s. 105. Bainton, Martin Luther, s. 299.

39 Tischreden in Weimar Ausgabe, 3390B, s. 154. Bainton, Martin Luther, s. 299.

40 Bainton, Martin Luther, s. 299.

41 Tischreden in Weimar Ausgabe, 2437. Bainton, Martin Luther, s. 299.

42 Bainton, Martin Luther, s. 299.

43 Tischreden in Weimar Ausgabe, 146. Bainton, Martin Luther, s. 300.

44 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 932. Bainton, Martin Luther, s. 300.

45 Bible : Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih). Český ekumenický překlad. Praha : Česká biblická společnost, 2005, s. 22.

46 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 1013. Bainton, Martin Luther, s. 300.

47 Briefwechsel in Weimar Ausgabe, 1017. Bainton, Martin Luther, s. 300.

48 Tischreden in Weimar Ausgabe, 1101. Bainton, Martin Luther, s. 300.

49 Chlebek, Kateřina von Bora. Elektronický zdroj.

50 Bainton, Martin Luther, s. 301.

51 Vom ehelichen Leben. Weimar Ausgabe 10 II 275-304. Česky vyšlo O manželském životě. In Luther, Martin, Kdybych měl nekonečně světů…: Výbor z díla I. Praha : Lutherova společnost, 2008, s. 117-143. Přel. Hana Volná a Ondřej Macek.

52 Bainton, Martin Luther, s. 306.

53 Tischreden in Weimar Ausgabe, 55. Bainton, Martin Luther, s. 306.

54 Srov. Ex 20,12. Bainton, Martin Luther, s. 306.

55 Tischreden in Weimar Ausgabe, 3566. Bainton, Martin Luther, s. 307.

56 Bainton, Martin Luther, s. 307.

57 Bainton, Martin Luther, s. 307.

58 Weimar Ausgabe XII, 106. Bainton, Martin Luther, s. 308.

59 Weimar Ausgabe XVII, 1 24-25. Bainton, Martin Luther, s. 308.

60 Tischreden in Weimar Ausgabe, 2867B. Bainton, Martin Luther, s. 308.

61 Tischreden in Weimar Ausgabe, 3675. Bainton, Martin Luther, s. 308.

62 Weimar Ausgabe XXVI, 360. Bainton, Martin Luther, s. 309.

63 Bainton, Martin Luther, s. 309.

64 Oberman, Luther : Man between God and the Devil, s. 362.

65 Chlebek, Kateřina von Bora. Elektronický zdroj.

Reakce na Lineamenta XIV. řádného generálního shromáždění Biskupské synody1

Především k první, nečíslované otázce: Odpovídá popis situace rodin předkládaný v Relatio Synodi tomu, co registrujeme v dnešní církvi a společnosti?

Podle mého názoru sociologický popis v první části dokumentu nedosahuje kvality další – teologické – části. Je to vidět už z čistě formálního hlediska. Další části dokumentu citují prameny (bibli či papežské dokumenty), a tak umožňují čtenáři prohloubit své pochopení a blíží se charakterem vědeckému textu. Naopak první část je souborem postřehů různé kvality a různého dosahu, uváděných bez kontextu a bez odkazu na vědecké (tj. sociologické, psychologické a jiné) práce, kde by se uvedené teze odůvodňovaly a hlouběji rozebíraly. Považuji to za důležité tím spíš, že dokument má ambice zachytit situaci na celém světě, přičemž problémy a situace rodiny se velmi zřetelně liší kontinent od kontinentu a často region od regionu. A nepřítomnost ruky expertů pak může vést i k zavádějícím výrokům jako „Z důvodů sekularizace se v mnoha částech světa značně omezil odkaz na Boha a víra již není sdílena ve společnosti.“ (čl. 7) Přitom sekularizace v moderním smyslu je přímo definována jako proces omezení odkazů na Boha a pokles vlivu náboženství. Takže jde o truismus typu „z důvodů elektrifikace byla po obcích rozvedena elektřina“. Proto by bylo na místě první část přepracovat se zapojením odborníků z oblasti humanitních věd, kteří působí v různých částech světa, abychom dostali vědecky fundovaný a náležitě globální pohled na situaci rodiny.

Dokument sice nedefinuje, co je „rodina“, ale prosvítá jím tradiční definice, že rodina jsou muž a žena spojení v manželství, a jejich děti (Katech. kat. c. 2202, viz otázka 4 za dokumentem). Tato definice je podle mého názoru nesmyslně úzká dokonce i z hlediska běžné křesťanské praxe: pokud například manželství zanikne úmrtím jednoho z manželů, tvoří přesto přeživší manžel s dětmi i nadále rodinu (tzv. neúplnou rodinu), i když již katechismové definici neodpovídají. A když si pak přeživší manžel vezme někoho jiného, považujeme za samozřejmé, že děti z prvního manželství patří do nově vzniklé rodiny, i když nejsou dětmi onoho manželského páru, ale jen z jednoho manželů, a do katechismové definice se tedy přesně nevejdou. Podobně adoptivní děti nebo příslušník starší generace, který žije v domácnosti svého dítěte jako člen rodiny.

A je to definice tím spíše nedostatečná z hlediska současné rodinné praxe na Západě, kdy se děti často rodí bez manželství a rodinné konfigurace se rychle mění. Přesto jsou vzájemná pouta partnerské, rodičovské a dětinné lásky cenná a všeobecně se má za to, že ustavují rodinu.

Je třeba doplnit katechismovou definici rodiny v tom smyslu, že rodina v širším smyslu je každé společenství osob spřízněných pokrevně nebo volbou, které společně žijí a jsou k sobě zavázány vzájemnou odpovědností a láskou. A že manželství s dětmi tvoří typickou, ale nikoli jedinou možnou formu rodiny.

Mnoho lidí na světě tvoří rodiny (v onom širokém sociologickém smyslu), které se značně vymykají tomu, co církev považuje za žádoucí a typické. Nejvýrazněji se vymykajícími případy jsou polygamní rodiny v části třetího světa a homosexuální páry s dětmi v prvním světě. Nejběžnější „mimořádnou“ situací na Západě pak je partnerské soužití osob, které nechtějí anebo ani nemohou uzavřít kanonické manželství. Myslím, že dokonce i takové konfigurace mohou být pro jejich členy příležitostí projevovat autentickou lásku a vzájemnou odpovědnost. Že je lépe, pokud lidé žijí v takových svazcích, než aby žili bez opory osamoceni. Církev by proto podle mého názoru měla dát jasně najevo, že sice možná nepovažuje formu za ideální, ale že nechce taková mezilidská pouta oslabovat a rozbíjet, ale naopak posilovat a žehnat. Snad by se dala zahrnout pod pojem „přirozeného manželství“ nebo spíše analogicky vytvořené „přirozené rodiny“, kterou lze považovat za požehnanou a za předstupeň křesťanské rodiny v plném slova smyslu.

Další téma dokumentu je natalita. Článek 10 uvádí „demografický pokles, způsobený smýšlením, zaměřeným proti natalitě a prosazovaný světovými politikami reprodukčního zdraví“. Ve skutečnosti v celosvětovém měřítku nedochází k demografickému poklesu, naopak stále pokračuje demografický růst. A tento růst je jednou z příčin toho, že se zdroje naší Země stále více blíží vyčerpání, že lidstvo ničí své životní prostředí. Demografický pokles je typický jen pro některé vyspělé země, zejména evropské. A tam, kde k demografickému poklesu dochází, je otázkou, co je jeho příčinou. Myslím si, že „smýšlení zaměřené proti natalitě“, které uvádí dokument, tou hlavní příčinou není: lidí, kteří vůbec nechtějí děti, je stále menšina i na Západě. Církev by proto podle mého názoru měla zaujmout vyváženější pozici k porodnosti. Vysoká natalita není hodnotou sama o sobě – je především potřeba, aby se děti rodily do světa, který jim bude moci nabídnout hmotné i duchovní zázemí pro šťastný život.

Je dále škoda, že dokument zmiňuje internet jen v souvislosti s jeho perverzním užíváním k „šíření pornografie a komercionalizace těla“ v článku 10. Je jednak vůbec otázka, jak silný vliv to má na rodiny a manželství – domnívám se, že pornografie i komercionalizace těla byly dávno před internetem rozšířené až dost a že internet zas tak velkou váhu v tomto směru nemá. Ale hlavně si myslím, že zejména v prostředí diaspory, jako je naše, by církev měla výslovně ocenit a využít pozitivní potenciál internetu pro propojování křesťanských rodin. Přenecháme-li internet pornografům, budeme nad tím naříkat, ale nebudeme mít žádnou internetovou pastoraci rodin, dětí a dospělých, tak jsme zahodili šanci.

Co dále v dokumentu silně postrádám, je zmínka o tom, že popularita manželství klesá i z těchto důvodů:

1. V řadě zemí stát formálně uzavřené manželství ekonomicky a jinak příliš nezvýhodňuje proti nesezdanému soužití, a dokonce může docházet k situacím, kdy ho znevýhodňuje. Např. když by po dalším sňatku žena ztratila vdovský důchod, rozmyslí si do druhého manželství vstupovat a bude raději žít se svým partnerem bez sňatku.

2. V zemích, jako je Česko, přestává manželství být společensky očekávanou normou a stává se spíše jakýmsi ozdobným doplňkem vztahu, který si pořizují lidé, mající dostatek peněz na uspořádání nákladného obřadu.

3. Páry se často obávají problémů, které vzniknou při případném rozpadu vztahu, pokud by existovalo manželství. Zde paradoxně mohou být na vině i opatření v dobré víře přijatá institucemi k tomu, aby se manželství ochránilo – včetně rigidního katolické učení o nerozlučitelnosti manželství. „Je-li rozdělení manželství tak bolestivé a náročné, raději do manželství nebudeme vstupovat,“ uvažují pak nesezdané páry v situaci kdy vědí, že – jako v Česku – se polovina manželství časem rozpadne.

4. V rozvinutých zemích pro příslušníky střední třídy (která je obvykle poměrně široká) znamená dítě často velkou finanční zátěž a námahu, pro ženu navíc i ztracenou příležitost v rozvoji kariéry. To má vliv jak na natalitu (lidé se z těchto důvodů bojí mít děti), tak i na ochotu uzavírat manželství.

Otázka 5 se ptá: Jak by se dalo napomoct formaci vysvěcených služebníků ve vztahu k těmto otázkám?

Zásadní problém katolické církve je, že má stále málo vysvěcených služebníků, kteří žijí či žili v manželství, a to ještě většinou na nízkých stupních hierarchie (nyní se v latinské části církve běžně připouští jen svěcení ženatých jáhnů, ve východní pak i kněží). Následkem je, že o manželství, rodičovství a sexualitě pak učí, bádají, rozhodují a káží lidé, kteří se nikdy v životě tohoto úkolu ani prstem nedokli. Znají sice snad manželství z perspektivy dítěte, ale tato perspektiva je úplně jiná, než perspektiva dospělého. A ještě méně než ženatí muži se v katolické církvi dostávají ke slovu vdané ženy.

Proto by církev měla především pracovat na tom, aby více vyvážila pohled celibátníků a lidí žijících v manželství, mužů i žen. To souvisí i s tím, že těmto lidem popřeje více sluchu a rozhodovacích pravomocí. Teoreticky církev tvrdí, že manželství je svátost stejně jako kněžství a že muži a ženy jsou si v Kristu rovni. V praxi ale tento teoretický postoj vidět příliš není. Působí to ztrátu orientace v těchto otázkách a ztrátu důvěryhodnosti navenek. Mnoho lidí cítí, že když o otázkách manželství mluví celibátníci, je to jako kdybychom slepce od narození pověřili přednáškami o malířství.

Otázka 8 zkoumá, jaké hodnoty manželství a rodiny vidí mladí a manželé ve svém životě a jakým dimenzím hříchu je třeba se vyhýbat a překonávat je.

Podle výzkumu CVVM z roku 2011 jsou hodnoty „mít děti“ a „mít partnera“ mezi nejvýše zastoupenými v české populaci. Ztotožňuje se s nimi víc než tři čtvrtiny naší populace. Na druhou stranu formální manželství většina Čechů za příliš důležité nepovažuje a akceptuje rozvod v případě, že manželství nefunguje. Projevuje se to i na populačním chování, kdy přibližně polovina manželství končí rozvodem a stále více dětí se rodí mimo manželství. Vztah mezi manželstvím a dětmi se v Česku rozvolnil zejména kolem poloviny 90. let („Děti až po svatbě?“ ČSÚ, 2013). Typické je, že i v případě uzavření sňatku tomu předchází nějaká doba společného soužití – tradiční vzorec, kdy spolu dvojice začala žít až po sňatku, se stal velmi výjimečným a není již úplně samozřejmý ani v populaci věřících.

Z toho vyplývá, že Češi se rychle vzdalují církevní představě o utváření pohlavních a rodičovských vztahů, i když základní hodnoty – partnerskou lásku a rodičovství – považují i nadále za důležité. Z hlediska církevní pastorace to podle mne znamená vycházet z těchto hodnot, hlásat a podporovat je, a nabízet svátost manželství jako jejich zdokonalení a završení, ale nepředpokládat, že lidé automaticky budou o manželství žádat. A vážit si těch lidí, kteří se ony pozitivní hodnoty poctivě snaží realizovat i mimo manželství. Jinak hrozí, že se církev bude běžným lidem jevit stále staromódnější a směšnější.

Lidem stejně jako dřív hrozí, že jejich vztahy se smrsknou na pragmatickou rovinu (ať hmotnou nebo sexuální) a vytratí se z nich láska a spiritualita a vzájemný závazek. Církev by měla právě o tom hovořit a pomáhat. To znamená nelamentovat tolik nad rozpadem manželství, ale nabízet lidem cesty, jak stávající vztahy zkvalitnit. A nejde přitom o žádná velká opatření, ale spíše o maličkosti v běžném životě. Třeba rodičům z nějakého města na odpoledne zajistit hlídání dětí, pozvat je na podnětný film či přednášku a hovořit pak s nimi o tom, co je trápí.

Otázka 10 zní: Co můžeme dělat pro to, abychom ukazovali velikost a krásu daru nerozlučitelnosti tak, aby vzbuzoval touhu žít ho a uskutečňovat stále více?

Myslím si, že především by církev měla přestat chápat dar nerozlučitelnosti mechanicky, tedy jako prostou nemožnost anulovat či rozvést právoplatně uzavřené manželství. Ježíšův výrok „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ z Mt 19,6 je dynamický: zakazuje, abychom v konkrétní situaci fungující manželství torpédovali a narušovali, protože manželství je posvátné. Zakazuje být vůči partnerovi tvrdý nebo ho chtít dokonce zapudit a opustit. Ale asi není myšlený jako příkaz pro církevní právníky, že nesmí nikdy zrušit formálně sice existující, ale fakticky již dávno rozpadlé manželství. Podobně jako když třeba Bůh sice zakazuje svévolně zabít člověka, ale jakmile už je ten člověk jednou zabitý, tak ani církev neudržuje právní fikci, že je živý, a nezabraňuje vypořádání dědického řízení.

Kdyby církev toto udělala, tak by se jí více otevřely oči pro věci, které se skutečně prohřešují proti Ježíšovu příkazu: totiž pro všechno, čím manželé i okolní společnost narušují dobré vztahy v rodinách. A především by více chápala, že manželství se nezachrání formálním zákazem rozvodu, ale tím, že se pečuje o vzájemnou lásku členů ještě fungující rodiny. My jsme se tím mechanickým výkladem Mt 19,6 jako církev jednak dostali na vedlejší kolej debaty o manželství, a jednak – a především – jsme tvrdostí takového pojetí způsobili mnoho zla a utrpení. Měli bychom se v této věci poučit u mnoha jiných křesťanských církví, kde se Kristův zákaz rozvodu nevykládá tak mechanicky a absolutně.

1 Reakce byla vyžádána Národním centrem pro rodinu a spolu s reakcemi dalších respondentů by měla sloužit při vypracování podkladů pro české biskupy, kteří se budou podzimní synody účastnit. Text je mírně krácen a upraven. Samotná Lineamenta v českém překladu jsou ke stažení např. na stránkách farnosti Mariánské Hory: http://www.farnost-marianskehory.cz/index.php/archiv/2015/170-lineamenta...

Děkuji za pozvání, kterého si velmi vážím.[1] Nebudu skrývat rozpaky, se kterými jsem pozvání přijal a se kterými před vás předstupuji. Nepovažuji se za experta na husitství, nezasedám v žádné komisi a nejsem členem žádného grémia, které se podílí na přípravách oficiálních oslav Husova jubilea v roce 2015. Nebudu předstírat, že jsem přečetl vše od Jana Husa, natož vše, co bylo o Husovi napsáno, dokonce ani ne vše, co o Husovi napsali katolíci. Předstupuji před vás jako řadový katolický křesťan s historickým a teologickým vzděláním, který je v dobrém slova smyslu „zkažen“ tím, že léta působí na Evangelické teologické fakultě a je stálým hostem poradního odboru ekumenického při Synodní radě Českobratrské církve evangelické.

Promiňte mi takové vymezení na úvod. Původně jsem se poněkud zalekl, když první návrh názvu mého příspěvku zněl „Katolická pravda o Husovi“. Chápu, že hierarchické zřízení katolické církve, pojetí učitelský úřadu a chování mnohých katolických křesťanů svádí k představě určitého monolitu, který vynáší „pravdy“, jež jsou povinni sdílet všichni členové. Ve skutečnosti tomu tak není a podle mne ani nikdy nebylo. V katolické církvi vždy zaznívaly různé hlasy a různé názory, i když v průběhu dějin se pojetí katolicity, tedy všeobecnosti, církve postupně zužovalo a konfesně vymezovalo. Biskupové na II. vatikánském koncilu s vydatnou pomocí teologů znovuobjevili širší pojetí katolicity. Zároveň podpořili „oprávněnou autonomii kultury a zvláště věd“ (Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, přijata 7. prosince 1965, zkratka GS, 59) a svobodu „hledat pravdu, projevovat i rozšiřovat své názory“ (GS, 59). Podobně jako v politické sféře, kde jsou katoličtí křesťané vyzváni k uznání oprávněné různosti názorů („při řízení časných záležitostí“ GS, 75) – tudíž se nevyžaduje, aby byli členy jen jedné, tedy „katolické“ politické strany nebo sdružení či spolku – tak také mohou zastávat různé názory na historickou postavu mistra Jana Husa a její různé interpretace. Proto jsem zvolil jednodušší a obecnější název „Katolíci o Husovi“.

Osobní zkušenost s Husem v katolické farnosti

Vyjdu z osobní zkušenosti. Můj starší syn, kterému bude 10 let, má rád historii a samozřejmě i Husa a husitství – mimochodem nedávno prohlásil: „Tatí, kdybych si měl vybrat a nebylo by křesťanství, tak bych si vybral husitství.“ V loňském roce připadl svátek Jana Husa (6. července) na neděli. Brzy po začátku nedělní bohoslužby se ke mne naklonil a pošeptal mi: „Jsem zvědavý, jestli se farář zmíní i o mistru Janu Husovi, který má dnes svátek.“ Chtěl jsem předejít jeho zklamání, tak jsem mu šeptem odpověděl, že asi těžko, protože Jan Hus byl církví odsouzený a upálený jako kacíř. Na otázku, co je to kacíř, jsem jen stručně odpověděl, že je to ten, kdo podle církve učí něco jiného, ale že mu to vysvětlím později. On samozřejmě ví, že Jan Hus byl upálený a ví, že existují různé církve, např. i husitská, ale nějak si to v tuto chvíli nespojil. Prostě Jan Hus má svátek. Bohoslužba pokračovala a o Husovi zatím žádná zmínka. Já jsem ocenil, že kázání se drželo biblického textu – což nebývá v katolických kostelech pravidlem – ale připadalo mi obtížně srozumitelné i pro dospělé, natož pro děti. Úplně v závěru bohoslužby potřeboval mladší syn nutně na záchod, tak jsme během ohlášek odběhli. Když jsme se vrátili, staršímu synovi zářily oči a významně mi oznamoval: „Tak se o něm přece jen zmínil!“ Zdá se, že ke štěstí mu stačila jen stručná zmínka v ohláškách. Řekl jsem mu, ať zajde do sakristie a řekne panu faráři, že mu zmínkou o Husovi udělal radost. Považuji za vhodné, aby farář měl zpětnou vazbu a aby neslyšel nebo nečetl jen kritiky, ale aby se k němu dostala i pochvala. Po chvíli se spokojený syn vrátil a reprodukoval mi svůj rozhovor s panem farářem. Syn mu řekl: „Jsem rád, že jste se zmínil o mistru Janu Husovi.“ A pan farář odpověděl: „Ano, děkuji, i když ho upálili byl to dobrý člověk. Takové potyčky v církvi taky byly a jsou...“ Pak prý spolu ještě prohodili pár slov o válce na Ukrajině.

S jistým zjednodušením mohu na této příhodě ilustrovat tři skutečnosti:

1) Běžný katolický křesťan se v kontextu svého církevního prostředí o postavu Husa zřejmě nijak zvlášť nezajímá. V den jeho svátku byla v našem případě o něm zmínka pouze v ohláškách. Ostatně jedna z mých prvních myšlenek nad tématem „Katolíci o Husovi“ byla ta, že Hus většinu katolických křesťanů nijak zvlášť nezajímá. Sice mi to někteří kolegové vymlouvali, ale třeba v jednom starším rozhovoru s Tomášem Halíkem z roku 2008, ve kterém je řeč o „druhém životě“ Jana Husa, na závěrečnou otázku „Proč má Jan Hus katolíky zajímat? A zajímá je vůbec?“ Tomáš Halík odpověděl: „Z velké části je vůbec nezajímá, jak je bohužel zajímá máloco. /tedy není to jen problém Husa – pozn. MV/ Ale platí, co jsem se snažil vyjádřit před léty: Má-li být české katolictví opravdu české a má-li být katolické (to je úplné), nesmí vnímat Husa jako někoho za svými hradbami.“[2]

2) Podnět k zamyšlení nad Janem Husem pro katolického křesťana přichází často „zvenčí“. Dozvídá se o něm ve škole nebo v médiích většinou v souvislosti s nějakým výročím. Můj syn o Husovi ví díky svému soukromému zájmu o historii, našich rozhovorech i na základě přátelství s několika členy Československé církve husitské. Ve škole se o dějinách budou učit teprve nyní ve 4. třídě. Ze zvědavosti jsem se podíval do jeho učebnice Vlastivědy, kde je reprodukována kresba Jana Husa se svatozáří od Mikoláše Aleše z roku 1899. [3] O Husovi je v ní mimo jiné uvedeno: „Dobře si uvědomoval rozdíl mezi slovy bible a rozmařilým životem církve... Církev poznala, že by jí Hus mohl být nebezpečný. Chudí ho nadšeně poslouchali, ale bohatí se cítili být ohroženi... I přes slib císaře Zikmunda byl Hus po příjezdu do Kostnice uvězněn a nedostal žádnou možnost obhájit svoje myšlenky /což je v rozporu s historickou skutečností – pozn. MV/. Když mu církevní sněm nabídl, že si může zachránit život odvoláním svého učení, Hus odmítl.“ [4]

Podnětem „zvenčí“ může být také snaha postavu Husa využít, resp. zneužít, k nějakým politickým či ideologickým cílům. Tomáš Halík Jana Husa opakovaně přirovnal k „projekčnímu plátnu“, do kterého si různé generace a ideové skupiny promítají své vlastní představy a ideová východiska (např. nacionálně protiněmecká, proticírkevní, Hus jako předchůdce komunistů atd.).[5] Když jsem se probíral různými polemikami katolických autorů o Husovi, tak mě v této souvislosti zaujal citát Jaroslava Polce z jeho příspěvku z roku 1983: „Letmý pohled do minulosti tedy dnes ukazuje, že katolická církev se Janem Husem zabývala jen tehdy, když jeho osoba a dějiny byly zatahovány do boje proti ní.“[6] A dodává: „Pak ho však posuzovala jako Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., který označuje Husa za bloudícího člověka, jenž sešel ze správné cesty.“[7]

Exkurz po starší české katolické produkci

Myslím si, že v podstatě v tomto duchu, tj. jako reakce na údajné zneužívání Husovy postavy, byly vypracovány zásadnější příspěvky katolických autorů z přelomu 19. a 20. století k Husovi. Pro připomenutí zmíním alespoň dvě z nich. Jednak se jednalo o práci profesora teologie z diecézního učiliště v Českých Budějovicích Antonína Lenze (1829-1901) s názvem „Učení Mistra Jana Husi“ z roku 1875, která v podstatě reagovala na návrh českého právního historika Josefa Kalouska (1838-1915) z roku 1869 na revizi Husova procesu.[8] V posmrtně vydané práci Antonína Lenze je uvedena vzpomínka na to, jak „živlové sektářští a pseudohusitští hodlali zneužíti jména Husova ku štvanicím naproti šlechetnému lidu katolickému v Čechách“[9]. V závěru svého rozboru Husova učení Lenz konstatoval, že „Hus byl po právu souzen a po spravedlnosti odsouzen“.[10]

Určitý respekt a uznání si získalo dílo profesora biblického studia Starého zákona a východních jazyků v diecézním učilišti v Brně Jana Evangelisty Sedláka (1871-1924).[11] Vydával řadu drobnějších dobových textů[12] a u příležitosti Husova jubilea v roce 1915 vydal dílo „M. Jan Hus“.[13] Obsáhlé dílo tvoří chronologicky řazený výklad (378 stran) a v podstatě stejně rozsáhlé přílohy souvisejících a až na malé výjimky latinských textů.[14] V úvodu Sedlák prohlašuje, že jeho spis „má stanovisko katolické“.[15] „Pro historická fakta, pro genezi Husovu, jeho snahy a spory, rozhodují pro mne,“ pokračuje Sedlák „jako pro každého historika, prameny, s nimiž jest historik povinen nakládati dle zásad kritiky, nikoliv dle subjektivního stanoviska. Pravda historická jest absolutní vládkyně, před niž se musí sklánět badatel, katolík jako nekatolík. A vědecká poctivost a spravedlnost není výhradním majetkem nekatolíkův.“[16] Zároveň však dodává, že „pře Husova musí býti posuzována se stanoviska katolického; nezáleží zajisté na tom, co o předmětu soudí spisovatel, nýbrž co o něm soudila, jak o něm učila katolická církev, ať s ní spisovatel souhlasí čili nic.“[17] V předmluvě končí Sedlák smířlivě: „Kéž dílo mé přispěje k tomu, aby z činnosti Mistra Husineckého zdůrazňováno bylo heslo míru, nábožensko-mravní povznesení českého lidu a obětavá práce národní, nikoliv heslo boje, odboj proti katolické církvi!“[18] Přes tato tvrzení mají kritici Sedlákova díla za to, že je vůči Husovi zaujatý, zvlášť v pasážích, kde kritizuje Husovu povahu (např. nedostatek dobře vychované, pevné vůle,[19] bojovnou povahu[20] nebo ducha hněvu a „odporu proti zkažené církvi, kterou vsál ze spisů Viklefových“[21]). Husovo učení hodnotí Sedlák ve většině témat za „zcela pravověrné“ s výjimkou učení o eucharistii, o odpuštění hříchů a především o církvi.[22]

Dílo Jana Sedláka zůstalo na dlouhou dobu základní prací pro katolické chápání Husa. V roce 1927 požádalo Dědictví Svatoprokopské Sedlákova žáka Augustina Aloise Neumanna (1891-1948), pozdějšího profesora církevních dějin na olomoucké teologické fakultě, o přípravu 2. vydání, tentokrát bez příloh ale s doplňky a opravami na základě literatury po roce 1915. Nakonec vyšly samostatně pouze Neumannovy opravy a doplňky.[23] Jakoby k Husovi bylo Sedlákem řečeno už vše podstatné, katoličtí badatelé se více věnovali jednak studiu církevních poměrů v předhusitském období nebo katolickým mučedníkům doby husitské.[24]

Dobrý člověk, který zemřel krutou smrtí

3) Nyní přejdu ke třetímu bodu, u kterého nejvíc váhám, neboť si nejsem jistý, zda katolický křesťan ve svém církevním prostředí na otázku po roli Jana Husa v dějinách dostane stejnou odpověď, jakou dostal můj syn. Tedy že Jan Hus byl „dobrý člověk.“, případně s dodatkem, „který zemřel krutou smrtí“.

Dnes snad není sporu o tom, že Husova smrt byla skutečně krutá. O tom ostatně nepochybovali ani oba výše uvedení autoři, kteří hájili oprávněnost Husova odsouzení. Antonín Lenz v závěru své práce napsal: „Tož přece želeti musíme, že s Husem, mužem jinak bezúhonným, takto naloženo bylo. Církev neměla z drakonických zákonů naproti kacířům pražádného prospěchu, ovšem pak hojně svízelů. Leč dodáváme, že původkyní zákonů těch nebyla sama církev, nýbrž císař Bedřich II. jehož nikdo, po našem zdání, nemůže zváti přívržencem papežů, anebo dokonce ultramontanem.“[25] Také Jan Sedlák v závěru předmluvy uvedl: „Světské moci dnes katolická církev nemá, odchylného mínění tresty světskými nestíhá, a nikdo v ní si nepřeje návratu této kategorie jisté doby.“[26] Nepochybně zajímavě zní jeho dodatek: „Zřízení církve katolické jest dnes tak duchovní, klérus celkem intellektuálně a morálně tak vyspělý, a správa církve – až na výjimky, jichž nikdo neschvaluje – tak v duchu Kristově, že by s ní byl Hus sám spokojen.“[27]

Zvlášť dnes, kdy jsme v médiích svědky nábožensky motivovaného násilí, je dobré si připomenout, že křesťané se v minulosti mnohdy uchýlili k násilí a páchali odporné činy v přesvědčení, že zápas za „pravdu Boží“ nebo „spásu duší“ je důležitější než lidské životy. Výmluva, že církevní představitelé dotyčného pouze odsoudili a k potrestání předali světské moci, příliš neobstojí podobně jako poukaz na celkovou krutost tehdejší doby. Vždyť např. působivý protest českých a moravských pánů proti upálení Jana Husa z 2. září 1415, který byl kostnickému koncilu zaslán v původním latinském znění v osmi exemplářích s celkem 452 pečetěmi, si klade otázku „nevieme, kterým duchem jsúc vedeni“, když Husa „jakžto kacieře neústupného odsúdili ste a odsúzeného ukrutnú a najmrzutější smrtí umrtvivše“.[28] Tedy už řada současníků si uvědomovala krutost tehdejších postupů, ale většina učenců shromážděných na koncilu v Kostnici mezi ně nepatřila. Eskalaci odporu a vzestup násilí tím stejně nezastavila, ba právě naopak.

Zaujalo mě, jak Karl Joseph Hefele (1809-1893), německý církevní historik a později biskup v diecézi Rottenburg-Stuttgart(od roku 1869), autor obsáhlých dějin koncilů, v roce 1869 v podstatě omlouvá Husovu popravu odkazem na tehdejší zákonodárství a na skutečnost, že také Michael Servet (1511-1553) byl později upálen na hranici v Kalvínově Ženevě.[29] A ještě více mě zaujalo, jak belgický benediktin Henri Leclercq (1869-1945)[30], překladatel tohoto díla do francouzštiny, přidal v roce 1916 poznámku, v níž vyjadřuje své pochyby nad takovou obranou katolické církve a poukazuje na pohoršení při pohledu na církev, dědičku mírného Ježíše, jak doporučuje své oponenty k tak strašlivé smrti.[31] Jana Husa staví do jedné řady se dvěma dalšími oběťmi, které po obvinění z hereze nalezly smrt na hranici: francouzskou hrdinkou Janou z Arku (1412-1431)[32] a italským dominikánem a vášnivým kazatelem ve Florencii Savonarolou (1452-1498).[33] Leclercq si klade otázku, proč byl Hus souzen jen kvůli svým bludům a nepřihlédlo s k jeho nepochybně čestnému životu. Leclercq se domníval, že Hus byl odvážný teolog a upřímný reformátor, ale dodal, že tyto úvahy přesahují záměry práce a vyslovil přání, aby se našel mladý historik, který by pečlivým studiem Husova případu prohloubil znalosti o jeho kauze.

Nový pohled v souvislosti s II. vatikánským koncilem

Takový historik se pak skutečně našel v osobě belgického benediktina Paula de Vooghta (1900-1983), který zužitkoval svojí znalost češtiny a českého prostředí, v letech 1933-1936 zastával funkci převora břevnovského kláštera.[34] Kromě řady drobných studií vydal v předvečer II. vatikánského koncilu v roce 1960 dvousvazkové dílo ve francouzštině, v němž podle Šmahela „poprvé v rámci katolického dějepisectví podal Husovo kostnické martyrium v jiném světle“.[35] Kromě pojetí církve a částečně několika dalších dílčích otázek, v nichž následoval Viklefa, ve všech dalších bodech svého učení zůstal pravověrným katolíkem, a to na rozdíl od některých jeho soudců, kteří podle de Vooghta byli horšími syny církve a většími heretiky. I s ohledem na polemický jazyk vzbudilo de Vooghtovo dílo velký mezinárodní ohlas, i když v řadě katolických kruzích spíš nesouhlasný. V českém prostředí zůstala bezprostřední znalost de Vooghtova vyhrazena jen skutečným odborníkům, znalým francouzštiny.[36] Tato situace zůstává v podstatě dodnes a je škoda, že se dosud nepodařilo vydat v knižní podobě český překlad de Vooghtova 2. vydání, který pod názvem „Kacířství Jana Husa“ postupně vyšel celý v letech 1997-2004 v Theologické revui, čtvrtletníku Husitské teologické fakulty.

Tato snaha o nový pohled na Husa byla nepochybně ovlivněna atmosférou před II. vatikánským koncilem, který zasedal v letech 1962-1965. Kromě řady jiných věcí se na tomto reprezentativním shromáždění katolického episkopátu po bouřlivých diskuzích prosadila myšlenka náboženské svobody, které se nejvíce věnovala deklarace o náboženské svobodě (Dignitatis humanae, přijata 7. prosince 1965, zkratka DH). Deklarace překonává dřívější přesvědčení, že svoboda má být zaručena pouze pravdě, zatímco lež nebo omyl – myšleno lež nebo omyl z pohledu katolické církve – právo na existenci nemají, maximálně mohou být omezeně tolerovány. Tento přístup byl odmítnut poukazem na skutečnost, že nositeli práv nejsou pravda nebo omyl, nýbrž konkrétní lidé. Právo na náboženskou svobodu je založeno na důstojnosti člověka, stvořeného k obrazu Božímu, a to i v případě, když žije v omylu nebo v neznalosti víry.[37]

Při té příležitosti stojí za pozornost, že v diskuzi o náboženské svobodě deklaraci podpořil také pražský arcibiskup, kardinál Josef Beran (1888-1969), který na koncilu vystoupil po téměř dvacetileté internaci a po obtížném rozhodnutí opustit Československo bez možnosti návratu. [38] V řeči, jejímž autorem byl katolický teolog v exilu Alexander Heidler (1916-1980), který již v roce 1946 katolické křesťany vybízel k účasti na evangelických shromážděních kolem ohně v předvečer 6. července,[39] kardinál Beran mimo jiné uvedl:

„Tak se zdá, že i v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v 15. století upálení kněze Jana Husa, nebo v 17. století vnější donucení velké části českého národa, aby zase přijal katolickou víru podle zásady ,Cuius regio – eius religio‘, jež byla uplatňována. Světská moc, i když chce sloužit katolické církvi, nebo to aspoň předstírá, ve skutečnosti takovými činy způsobuje trvalou, skrytou ránu v srdci národa. Toto trauma brzdilo pokrok duchovního života a nepřátelům církve poskytovalo a poskytuje lacinou látku k agitaci.“[40]

II. vatikánský koncil nepochybně přinesl proměnu situace v katolické církvi, i když míra této proměny se stala předmětem nekonečných polemik a názorového štěpení uvnitř katolické církve v období po koncilu. Nová situace umožnila nový pohled na řadu otázek, včetně Husovy kauzy.

Hus předmětem sporu za 1. republiky

Dovolím si přeskočit podle mne celkem notoricky známé události. Jednak tím myslím komplikovaný vztah 1. republiky s katolickou církví a Vatikánem, zvlášť poté, když v březnu 1925 přijatý zákon o svátcích prohlásil 6. červenec za památný den a naopak zrušil jako státní svátky některé mariánské svátky a zejména svátek Jana Nepomuckého. V kontextu nedávné diskuze o míře úcty k náboženskému přesvědčení druhých mi přijde zvlášť zajímavá skutečnost, že záminkou pro do té doby zřejmě největší konflikt ve vzájemných československo-vatikánských vztazích měla skutečnost, že na Pražském hradě vedle prezidentské standardy dne 6. července 1925 zavlál prapor s husitským kalichem.[41]

Diskuze o Husovi v katolickém prostředí od 80. let do roku 1999

Rovněž si jen ve stručnosti dovolím zmínit historii diskuzí o Husovi v českém katolickém disentu i exilu, kterou rozproudil především článek polského katolického profesora dějin filozofie, Stefana Swiezawského s příznačným názvem „Jan Hus – heretik nebo předchůdce II. vatikánského koncilu?“ z roku 1986.[42] V tomto článku vyjádřil Swiezawský své hluboké přesvědčení, že Jan Hus nehlásal bludy a že se mu zdá požadavkem spravedlnosti, aby papež rozhodl zahájit revizi jeho procesu a tak tuto velkou mučednickou postavu očistil od výtek, jež na ní neprávem leží.[43] V nedávno vydané knize Tomáše Halíka je k dispozici zkrácená verze jeho v podstatě programového textu ke katolickému přehodnocení Jana Husa „Nejen o Husa“, tak také stručné ohlednutí za polistopadovou historií.[44] Tedy od podnětu papeže Jana Pavla II. při jeho první návštěvě Československa v dubnu 1990 přes o tři roky později ustavenou odbornou komisi, jejímž plodem byly dvě mezinárodní konference: v září 1993 v německém Bayreuthu a v prosinci 1999 v Římě za účasti prezidenta Václava Havla a papeže Jana Pavla II.[45]

Spíše z povinnosti nebo pro zajímavost uvádím, co se často cituje z projevu papeže Jana Pavla II. který měl k účastníkům konference dne 17. prosince 1999. Mluvil o Husovi jako o „dobře známém českém kazateli, jednom z nejslavnějších mezi mnoha vynikajícími mistry, kteří vyšli z pražské univerzity. Hus je pamětihodnou postavou z mnoha důvodu. Ale je to zejména jeho morální odvaha, která z něj tváří v tvář protivenstvím a smrti učinila postavu zvláštního významu pro český národ... Dnes, v předvečer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Janu Hus vydán, a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala se zdrojem konfliktů a rozdělení...“[46]

I když tento papežův projev bývá považován za zásadní, tak osobně mi připadá opět velmi opatrný a nijak zvlášť konkrétní. Mnohem zajímavěji na mne zapůsobil projev prezidenta Václava Havla ze stejného dne.[47] Samozřejmě nevím, kdo tyto projevy přichystal. Ze svědectví účastníků jsem měl pocit, že možná důležitější bylo symbolické gesto, kterým bylo konání samotné konference ve Vatikánu, na níž vystoupili odborníci z různých zemí a z různých církví. Za velmi dobré a dodnes inspirativní považuji také společné prohlášení kardinála Miloslava Vlka a synodního seniora Pavla Smetany k římskému sympoziu o M. Janu Husovi z 1. ledna 2000, z něhož vybírám tři myšlenky:

„Žádná církev, žádná konfese si nemůže Husa bezezbytku „přivlastnit“. Hus se však může stát mostem nové důvěry od srdce k srdci.“

„I když Husova postava může být nadále předmětem různých interpretací, nemusí a nesmí být předmětem sváru a rozdělení.“

„Naším příštím konkrétním krokem by měla být společná práce odborníků různých křesťanských církví na vypracování ekumenické učebnice církevních dějin v České republice.“[48]

Co vlastně v Husově kauze od katolické církve čekat?

Na tomto místě si kladu otázku, co vlastně chtít po katolických křesťanech nebo představitelích v kauze Jana Husa? Může to být spíš podnět k diskuzi, i když, jak jsem předeslal v úvodu, nemám žádný vliv v rámci katolické církve ani žádné páky, jak bych mohl v jejích strukturách zapůsobit a případné podněty zprostředkovat.

Pokud jde o omluvu, slova uznání či nějaké vstřícné gesto, tak to si troufám říct, že se stalo. Nejde jen o výše uvedená papežova slova, ale třeba i o účast představitelů katolické církve na oslavách Jana Husa.[49]

Pokud jde o případnou rehabilitaci, tak si kladu otázku, jak by měla vypadat? Za jeden z dokladů ekumenické spolupráce považuji skutečnost, že legitimní postup procesu s Janem Husem v Kostnici v podstatě prokázal evangelický historik Jiří Kejř.[50]

Věcí dalšího studia by zřejmě mohlo být prověření, zda a nakolik bylo Husovo učení v rozporu s tehdejší naukou církve, případně zda a nakolik je v rozporu se současnou naukou. V této věci se zájmem očekávám knihu českého katolického teologa Ctirada Václava Pospíšila, která by měla v dohledné době vyjít v Karmelitánském nakladatelství.

Pokud by mělo jít o případnou beatifikaci, tj. blahořečení, či jinou formu povolené úcty v rámci katolické církve, jak o ní např. hovořil Stefan Swiezawsky, tak ta se jeví jako problematická hned z několika ohledů. Jedním z nich je i ohled ekumenický. Už při dřívějších diskuzích ohledně Jana Husa se objevily obavy, aby si ho katolická církev neuzurpovala jen pro sebe. V tomto ohledu vidím jako výhodu, že v podstatě neexistuje žádná „husitská církev“ s historickou kontinuitou, tedy Husa si nemůže žádná církev nárokovat jen pro sebe, jak zaznělo ve společném prohlášení kardinála Vlka a synodního seniora Smetany. V tom spatřuji ekumenický potenciál Jana Husa, který přímo vybízí, aby se na jeho studiu podíleli zástupci více církví. Ponechávám stranou také diskuzi o kontinuitě mezi Husem a následným husitským hnutím, která by mohla být výraznějším „pokatoličtěním“ Husa zpochybněna , jak např. připomněl F. M. Bartoš.

Nadcházející oslavy jubilea 2015 a změněná situace

V roce 2011 vznikla Ekumenická komise pro Husovo jubileum v roce 2015, která si za své hlavní poslání vytkla „obnovit povědomí o mistru Janu Husovi a zbavit jeho osobnost různých dějinných interpretací, které se na ní nabalily“.[51] O práci této komise mám jen útržkovité informace a i z pohledu na její webové stránky mám pocit, že se ne vše daří tak, jak bylo na tiskové konferenci v červnu 2011 avizováno.[52] Myslím si, že je pochopitelné a v zásadě legitimní, že si každá doba hledá na Husovi, jeho životě a díle, nějakou „vlastní inspiraci“, takže na takový projekt „očištění“ se dívám spíš se skepsí. Respektive považuji za zajímavé studium a reflexi „druhého života“ Jana Husa, ale i při letošních jubilejních oslavách je třeba počítat s tím, že bude připomínán určitý aspekt Husova díla. Těžko může být předmětem připomínky obsáhlý a co možná nejvíce objektivní rozbor jeho díla. Už výše jsem uvedl, že možnost různých interpretací Husa a jeho díla považuji za legitimní.

Zajímavé je si uvědomit, že letošní připomínka Husova jubilea se uskuteční v jiné situaci než byla svým způsobem pro ekumenismus a různé projekty, zaměřené na uzdravení historické paměti, příznivá doba v souvislosti s oslavami Velkého jubilea 2000.[53] Navíc aktivita vždy souvisela a souvisí s angažmá konkrétních lidí. Blíže se zmíním pouze o dvou, které jsem si s jistou nadsázkou nazval „velký hybatel“ a „vatikánská brzda“. Málokdo bude zpochybňovat velké zásluhy Františka Holečka, blízkého spolupracovníka pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, na práci Husovské komise v 90. letech, jejímž byl sekretářem, nebo na organizaci mezinárodní konference v roce 1999. Tedy „velkého hybatele“ Husovy kauzy v prostředí katolické církve. Jeho angažmá však výrazně poškodily začátkem října roku 2006 zveřejněné informace z jeho spisu o spolupráci se Státní bezpečnostní.[54]

Naopak za „vatikánskou brzdu“ jsem si pracovně nazval současného kardinála Waltera Brandmüllera (nar. 1929). Tento německý církevní historik (v letech 1970-1997 působící na univerzitě v Augsburku), specialista na dějiny koncilů (zakladatel a editor časopisu Annuarium conciliorum historiae) byl od roku 1981 členem Papežské komise pro historické vědy a v letech 1998-2009 dokonce jejím předsedou. Přes případnou vstřícnost papeže vůči Husovi měl Brandmüller z pozice své funkce zřejmě nejdůležitější slovo k historickým vyjádřením Vatikánu. Ve svém příspěvku na konferenci v Bayreuthu v roce 1993 vyjádřil kritické hodnocení Husa jako heretika a dodnes je považován za odpůrce jakéhokoliv přehodnocení postoje katolické církve v Husově kauze.[55]

Kromě Františka Holečka pomalu z aktivní činnosti v katolické církvi ČR odcházejí další důležití aktéři a podporovatelé ekumenických aktivit, především předseda Husovské komise v 90. letech a emeritní pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk (nar. 1932)[56] nebo současný předseda Ekumenická komise pro Husovo jubileum v roce 2015 a plzeňský biskup František Radkovský (nar. 1939).[57]

Jak se ke kauze Jana Husa staví další resp. nastupující generace biskupů ČR zřejmě ukáže i letošní jubileum. Zájem pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky o historii je známý.[58] Stejně tak je známo, že Dominik Duka byl před 2. zasedáním tzv. plenárního sněmu katolické církve v ČR v roce 2005 hlavním odpůrcem dokumentu s názvem „Putování církve českými dějinami“, který připravila komise pro duchovní četbu dějin (předsedou byl Václav Malý).[59] Jak se později Dominik Duka vyjádřil byl tento dokument na plenárním zasedání ČBK stažen a vyřazen z jednání sněmu „z důvodů zkratkovitosti“ a nebylo v něm „dostatečně zhodnoceno stanovisko v otázce husitství, pobělohorského období a 19. a 20. století“.[60] Pokud si dobře vzpomínám, tak Dominik Duka tehdy vyjádřil úmysl vytvořit vlastní komisi, která vypracuje z katolického pohledu přijatelnější hodnocení. Dokonce snad došlo k pokusu o její zřízení, ale bez viditelnějších výsledků. Jedná se o viditelný odklon od úmyslu společné práce na ekumenické učebnici církevních dějin v České republice. Nevím, jak se královehradecký biskup Jan Vokál (nar. 1958), nejmladší a dosud poslední jmenovaný biskup v ČR, vyjadřuje o Janu Husovi a jeho kauze. Každopádně na rok Husova jubilea přišel s nápadem zorganizovat Národní eucharistický kongres, který ve svém pastýřském listu označil za „jednu z největších událostí novodobých církevních dějin“.[61] V pražské arcidiecézi bude slavnosti Těla a Krve Páně (7. června 2015), která má být vrcholem eucharistického kongresu na úrovni farností, předcházet týdenní evangelizační akce s názvem „Dny víry“ (ve dnech 30. května – 6. června 2015).[62]

Netvrdím, že tyto projekty byly úmyslně zorganizované v blízkosti termínu Husova jubilea, ale je zřejmé, že vznikly později než avizované Husovo jubileum a že je jim věnována výrazně větší pozornost než Husovu jubileu.[63]

Ponechám nyní stranou ohled na situaci a případné změny v římské kurii. Na jedné straně je v kontextu Husovy kritiky církve a především papežství zajímavé, že v současnosti je jedním z největších kritiků římské kurie sám papež František. Na straně druhé je zřejmé, že na rozdíl od „polského papeže“ je Husova kauza „latinskoamerickému papeži“ vzdálená a s ohledem na větší důraz na decentralizaci katolické církve bude ještě více záležet na stanovisku České biskupské konference.

Skalického návrh přístupu k různým českým náboženským tradicím

Za inspirativní návrh, jak by český katolický křesťan mohl integrovat postavu Jana Husa do pohledu na dějiny, považuji Skalického pokus o „fenomenologii českého dějinněnárodního vědomí“ z roku 1976.[64] V něm došel Skalický k závěru: „že naše národní vědomí není jednolité, sourodé, jednohlasé, ale je složité, různorodé, vícehlasé, a tím tedy už vykazuje určitou skladebnost a vrstevnatost, a tím ovšem i vnitřní sváry a napětí.“[65] Postupně hodnotí jak „katolické“ tak „protestantské“ pojetí našich dějin a uvádí jejich klady a zápory, přičemž u obou pojetí kritizuje jejich jednostrannost.[66] S odkazem na Jana Patočku Karel Skalický konstatuje, že „kontinuita neexistuje, je třeba vyjít z faktu diskontinuity a v něm najít východisko k úvaze o českých dějinách“, přičemž tak odůvodňuje svůj pokus, ve kterém jakoby archeologickou metodou odkrývá jednotlivé vrstvy tradice.[67] Přesto však Skalický nachází určitou kontinuitu v postavě Ježíše, „jímž je zneklidňován i Cyril, i Václav, i Hus, i Bridel, i Palacký, i Masaryk, a nakonec i marxisté jako Machovec a Gardavský a mnozí jiní“.[68] Nelze než souhlasit se Skalického výzvou uvedenou v závěru jeho studie: „V něm však (tj. v Ježíši – pozn. M. V.) však zároveň vidím i klíč k tomu, abychom veškerou diskontinuitu našich dějin, všechen jejich trpký svár a spor přijali do svého srdce. Nevybírejme si z našich dějin jen katolickou nebo protestantskou nebo marxistickou linii, nebo prostě tu, která se nám nějak hodí, ale dejme se prostoupit celou jejich rozporností. Není dnes pro nás většího dobrodružství ducha než být v tomto smyslu, to znamená plně a neokleštěně, bez toho, že bychom něco odepisovali a vypouštěli, Čechem. Chce to ovšem odvahu k syntéze.“[69]

Považuji tento přístup nejen k Husovi, ale k celým českým církevním dějinám za inspirativní a myslím si, že by k němu mohlo být přihlédnuto například při přípravě ekumenické učebnice českých církevních dějin.

 

[1] Následující text je upravenou a doplněnou verzí přednášky, která byla přednesena dne 30. ledna 2015 na Farářském kurzu, pořádaném Spolkem evangelických kazatelů.

[2] Jan Hus - "druhý život" českého reformátora. Katolický týdeník, 2008, č. 27, 1.7.2008. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/jan-hus---druhy-zivot-ceskeho-reformatora.html [cit. 2015-02-14]

[3] Vlastivěda 4. Učebnice pro 4. ročník ZŠ. Hlavní události nejstarších českých dějin. Brno : Nová škola, 2014, s. 34.

[4] Údajně se chystá vydání publikace, která bude mapovat Husův obraz v učebnicích českých dějin v průběhu doby. Takový přehled by byl důležitý, neboť výrazně formuje povědomí mladých lidí o Husovi.

[5] „Hus – jako každá velká postava dějin – se stal projekčním plátnem, na něž si různé skupiny a názorové proudy promítaly své ideály (ale i své „obrazy nepřítele“). HALÍK, Tomáš. Nejen o Husa. In HALÍK, Tomáš. Obnovíš tvář země : texty k obnově církve a společnosti z let 1989-1998. Praha, 2014, s. 105. K textům Tomáše Halíka o Husovi viz dále.

[6] Původní článek POLC, Jaroslav V. Johannes Hus rehabilitieren? Eine quaestio disputata. Annuarium Historiae Conciliorum, 15 (1983), s. 307-321. Český překlad POLC, Jaroslav V. Rehabilitovat Jana Husa? Quaestio disputata. Studie, č. 115, 1988/I, s. 41-54. Citace na s. 44. Přetisk českého překladu POLC, Jaroslav V. Česká církev v dějinách. Praha, 1999, s. 317-336.

[7] Dlužno dodat, že Eneáš Silvius Piccolomini ve své Historii české, dokončené roku 1458, sice kárá Husovu zatvrzelost a neústupnost, která zasluhovala potrestání, ale má pro Husa i slova uznání. Charakterizuje Husa slovy „člověk výmluvný a proslulý pověstí bezúhonného života“, který spolu s Jeronýmem nesl smrt statečně: „Oba snesli smrt s vyrovnanou myslí a spěchali na hranici, jako by byli pozváni k hostině, nevydavše ani hlásku, který by mohl být známkou jejich úzkosti. Když je zachvátil oheň, zpívali hymnus, jejž plameny a praskot ohně mohly jen stěží přehlušit. Nikdo z filosofů prý nepodstoupil smrt tak statečně, jako tito snesli upálení.“ Aeneae Silvii Historia bohemica / Enea Silvio Historie česká (edd. Dana Martínková, Alena Hadravová a Jiří Matl). Praha, 1998, s. 90-91, 100-101.

[8] LENZ, Antonín. Učení Mistra Jana Husi na základě latinských i českých spisův jeho, jakož i odsouzení Husovo na sněmu Kostnickém. Praha, 1875. K postavě Antonína Lenze viz vydaná disertační práce VEBER, Tomáš. Teolog - polemik Antonín Lenz (1829-1901) : počátky teologické antropologie v českých zemích v 19. století. České Budějovice, 2008. Ke snahám o revizi Husova procesu viz KOTYK, Jiří. Spor o revizi Husova procesu. Praha, 2001. Podnětem k úvahám o revizi Husova procesu byl Kalouskův anonymně vydaný článek v mladočeském listu Pokrok s názvem „Revise procesu Husova“ (Pokrok, 1869, č. 67, 2.7.1869). Článek vyšel v souvislosti s údajným 500. výročím Husova narození, které se tehdy kladlo do roku 1369 (přesné datum Husova narození však neznáme) a zřejmě i v souvislosti s právě vyhlášeným I. vatikánským koncilem. Sám Kalousek později (1902) vzpomínal: „Jeden trvalý účinek můj návrh přece měl, ten se ukázal p několika letech a záležel v tom, že ThDr. Antonín Lenz, tehdáž profesor dogmatiky v Budějicích, jal se srovnávati nauku Husovu, tak jak jest obsažena v jeho spisech, s naukou katolickou.“ Z Kalouskovy přednášky přednesené dne 7. září 1902 ve Vamberku a vydané tiskem s názvem „O potřebě prohloubiti vědomosti o Husovi a jeho době“ v roce 1902 a znovu 1915 cituji podle Kotyka, s. 28. Podle životopisců vznikl Lenzův spis již v letech 1866-1870. Od podzimu 1869 konal Lenz na teologickém diecézním semináři v Budějovicích mimořádné přednášky „O nauce Husově na základě jeho spisů latinských a českých“. Blahověst, 19 (1869), č. 30, 25.10.1869, s. 478.

Viz též MEČKOVSKÝ, Robert. Katolická církev a moderní bádání o Janu Husovi. Sacra aneb Rukoveť religionistiky, 3 (2005), č. 1, s. 25-44. Dostupné z: http://www.sacra.cz/2005-1/3_Sacra_3-2005-1_5.pdf [cit. 2015-02-14]

[9] Z úvodu díla LENZ, Antonín: M. Jan Hus : životopisný nástin. Praha, 1907 cituji podle Kotyka, s. 29.

[10] LENZ, Antonín. Učení Mistra Jana Husi. Praha, 1875, s. 361.

[11] Zřejmě nejobsáhlejší životopis viz CHUDOBA, Bohdan – BITNAR, Vilém. Jan Sedlák. Brno, 1947. Jedná se o upravené vydání Chudobova textu z roku 1931 (CHUDOBA, Bohdan. Jan Sedlák, moravský badatel o době gotické. Sborník Moravana 1931. Brno, 1931, s. 85-108) s bibliografií Sedlákových prací od Viléma Bitnara. Tato bibliografie byla přetištěna v moderním vydání Sedlákových prací SEDLÁK, Jan. Miscellanea husitica Ioannis Sedlák (edd. Jaroslav Polc, Stanislav Přibyl). Praha, 1996, kde je rovněž sedlákův portrét od Jaroslava Polce. Sedlákův portrét napsal rovněž jeho pokračovatel NEUMANN, Augustin Alois. Monsignore Jan Sedlák zemřel. Studie a texty k náboženským dějinám českým 4, 1924, č. 1-2, s. 5-15.

[12] V ediční řadě Studie a texty k náboženským dějinám českým od roku 1913 vydal 3 ročníky (resp. 1. a 2. ročník před I. světovou válkou a po ní již jen 1. číslo 3. ročníku). V ediční řadě od roku 1923 pokračoval již zmíněný Augustin Alois Neumann.

[13] Složitou situaci ilustruje soutěž vypsaná Českou akademií věd a umění na původní české dílo o Husovi, jehož rukopis měl být předložen do konce roku 1914. Přestože Jan Sedlák byl jediný, kdo své dílo předložil a stihl vydat v prvním prodlouženém termínu do konce roku 1915, v soutěži neuspěl. Rozhodnutím komise z března 1918 nakonec finanční odměnu získali Václav Novotný a Vlastimil Kybal za monumentální dílo (o rozsahu přes 2400 stran) předložené na konci roku 1916. Dílo s názvem „M. Jan Hus : život a učení“ vyšlo v pěti svazcích v letech 1919-1931 (autorem první části Život a dílo byl Václav Novotný, vyšla ve dvou svazcích 1919 a 1921; autorem druhé části Učení byl Vlastimil Kybal, vyšla ve třech svazcích, 1923, 1926 a 1931). Intervence historika Josefa Pekaře alespoň o částečné ocenění Jana Sedláka byla odmítnuta. Z archivních pramenů, ale tendenčně (resp. s uspokojením, že „České historiografii slouží ke cti, že vynaložila veškeré úsilí k odmítnutí Sedlákovy knihy“, s. 64) viz BERAN, Jiří. Z dějin vědeckého bádání o M.Janu Husovi v letech 1890-1918. Praha, 1965, s. 48-68. Stručněji KOTYK, Jiří. Spor o revizi Husova procesu, s. 55-67. Viz též HRDLIČKA, Jaroslav. Hus a husitství v díle Vlastimila Kybala. Brno, 1999.

Ačkoliv František Michálek Bartoš (1889-1972) se vyslovil velmi kriticky k tomuto dílu „neodborníka, diletanta“ Sedláka, přece jen našel slova uznání: „Nebuďme však neskromni. Přese všechny její nedostatky, přes to, že se naprosto rozbila o smělý a imponující cíl, podati moderní kritický Husův životopis – neboť bylo by nespravedlivé měřiti ji primitivními měřítky církevní naší literatury a za tu pokořující cenu přiznati jí úspěch – přes to přese všechno je ne-li v knize, v osobnosti Sedlákově mnoho radostného.“ Oceňuje jeho „pomalý, ale houževnatě pokračující růst“, díky němuž „dnes je z nejpřednějších znalců nesmírné rukopisné literatury husitské“. A končí: „Než to, že jsme v jubilejní rok Husův obdrželi vážnou, čestnou knihu o mistru Janovi právě odsud, jest opravdová událost – z nečetných jasných, radostných zjevů smutného jubilea. A pro Sedláka velikou, trvalou ctí.“ BARTOŠ, František Michálek. Nová kniha o Husovi. Z kulturního života. Příloha „Národních Listů“ k číslu 44, Národní listy, 56 (1916), č. 44, 13.2.1916, s. 9. Zaujatá atmosféra vůči Sedlákovi je zřejmá i ze skutečnosti, že Bartošův obšírnější referát o knize v Časopise Matice moravské (ČMM, 40, 1916, s. 156-166) byl přiostřen Bohumilem Navrátilem, který potlačil závěr, „zdůrazňující klady knihy“. BARTOŠ, František M. Literární činnost M. J. Husi. Praha, 1948, s. 18 (pozn. 14).

[14] Zdaleka nejde jen o Husovy texty, které naopak tvoří menšinu. Jde např. o texty Jana z Jenštejna, části traktátu de ecclesia Štěpána z Pálče, články z procesu proti Husovi v kostnici a koncept rozsudku nad Husem.

[15] SEDLÁK, Jan. M. Jan Hus. Praha, 1915, s. IV.

[16] Tamtéž.

[17] Tamtéž.

[18] Tamtéž, s. VI.

[19] Tamtéž, s. 359.

[20] Tamtéž, s. 360.

[21] Tamtéž, s. 362. Bartoš k tomu v uvedené recenzi poznamenává: „Napátrav se mnoho po Husových slabostech, jež ostatně dovede většinou chápat s ušlechtilostí a taktem velmi vzácným.“

[22] Sedlák uvádí: „Články, pro něž byl Hus odsouzen v Kostnici, nepodávají jasného obrazu jeho nauky. Jsouť dle tehdejšího i pozdějšího obyčeje vyňaty ze spisů jeho a ze žalob naň vznesených, některé pobuřující, nikoliv bludné a kacířské, a není v nich soustavy učení Husova. Hledíme-li na učení Husovo zrakem systematiky theologické, shledáváme je zcela pravověrným v nauce o Bohu, o Kristu, jeho vtělení (i o P. Marii) a díle vykupitelském, o ospravedlnění člověka milostí Boží, o mši sv. a eschatologii. Také učení o svátostech jest celkem katolické; pouze v nauce o svátosti oltářní přál Hus Viklefovu bludu remanenčnímu, o svátosti pokání učil nesprávně, že kněz odpuštění hříchů jenom ohlašuje, o dobrých skutcích tvrdil s Viklefem, že ve stavu těžkého hříchu jsou hříšny, a postulátem praedestinace neb mravního života v přisluhovateli svátostí činil udělení jich pochybným. Bludná však jest Husova nauka o církvi a její správě. Blud Husův však není v tom, že mluví o církvi praedestinovaných, nýbrž že církev svatou prohlašuje výlučně za souhrn předurčených a že na tom základě chce budovati i zřízení církevní. Tím jest ovšem viditelná církev bojující i její autorita popřena.“ SEDLÁK, Jan. M. Jan Hus. Praha, 1915, s. 374.

Velmi kriticky reaguje na Sedlákovo hodnocení eucharistického učení Husova Vlastimil Kybal (není tak podstatné, že reaguje na starší studie a nikoliv na Sedlákovu knihu, která vznikala souběžně). Např.: „Objektivní čtenář, mající na paměti plné učení Husovo o transsubstanciaci, uzná, že inkvizitor rázu Sedlákova, zřejmě tu přehání, neboť se chytá slůvek, jež mají do remanence hodně daleko...“ nebo „Tohoto jádra sporu S. vůbec nepochopil a pochopiti ani snad se nesnažil, sic by nemohl svůj inkriminační pokus, naprosto nezdařený po stránce historické i theologické, uzavříti těmito slovy...“ KYBAL, Vlastimil. M. Jan Hus : život a učení. Díl II. Učení, část 3, Praha, 1931, s. 252 a 254.

[23] NEUMANN, Augustin Alois. Hus dle nejnovější literatury : opravy a doplňky k Sedlákovu dílu o Husovi. Praha, 1931. Neumann se k otázce Husovy rehabilitace např. vyjádřil v drobném díle NEUMANN, Augustin Alois. Ožehavé kapitoly z českých dějin církevních. Praha, 1937, s. 37-40, v němž oponuje návrhu předloženém historikem Josefem Pekařem v článku „K boji o Husa“ v Národních listech ze dne 23.8.1925. Více k diskusím kolem Pekařova článku viz KOTYK, Jiří. Spor o revizi Husova procesu. Praha, 2001, s. 69-90.

K Neumannovi viz POJSL, Miloslav (ed.). Sborník ke 100. výročí narození prof. ThDr. Augustina Aloise Neumanna, OSA. Olomouc, 1991.

[24] Za zmínku stojí snad ještě polemika jezuity vyučujícího srovnávací věrouku na Papežském orientálním ústavu v Římě, Bohumila Spáčila (1875-1950), s Vlastimilem Kybalem, resp. se dvěma díly (z let 1923 a 1926) jeho třísvazkové práce o učení Jana Husa. Vyšla v časopise Hlídka a poté samostatně SPÁČIL, Bohumil. Učení M. Jana Husi : poznámky ke spisu Vl. Kybala: „Učení M. Jana Husi“. Brno, s.d. Východiskem kritiky je pro něj konstatování, že Kybal „katolicky nesmýšlí“ (s. 4).

[25] LENZ, Antonín. Učení Mistra Jana Husi. Praha, 1875, s. 361.

[26] SEDLÁK, Jan. M. Jan Hus. Praha, 1915, s. V.

[27] SEDLÁK, Jan. M. Jan Hus. Praha, 1915, s. V-VI. Sedlák tento dodatek uvádí jako citát z již dříve zmíněné přednášky Josefa Kalouska. KALOUSEK, Josef. O potřebě prohloubiti vědomosti o Husovi a jeho době. 2. vydání. Praha, 1915, s. 44.

[28] Cituji podle staročeského překladu, vzniklém paralelně s latinským originálem. Hus a Jeroným v Kostnici (ed. Milada Nedvědová). Praha, 1953, s. 172.

[29] HEFELE, Carl Joseph. Conciliengeschichte : nach den Quellen bearbeitet. VII. Band. Freiburg im Breisgau, 1869, s. 214-215.

[30] KOTYK, s. 95 uvádí chybně jméno Lecrerq, což zřejmě přebírá z článku BARTOŠ, František M. Na obranu M. Jana proti jeho obránci. In Hus stále živý. Praha, 1965, s. 113-115. Oba shodně uvádí chybně autora amerického životopisu Jana Husa z roku 1915, ve kterém byl rovněž uveden požadavek na jeho rehabilitaci s odkazem na Kalouskův návrh z roku 1869. Nebyl jím Phillip Schaff (1819-1893), ale jeho syn David Schley Schaff (1852-1941). SCHAFF, David S. John Huss : his life, teachings and death, after five hundred years. New York, 1915, s. 267-268. Mimochodem ve stejném roce vydal Schaff anglický překlad Husova spisu o církvi.

[31] HEFELE, Charles-Joseph – LECLERCQ, H. Histoire des conciles d'après les documents originaux. Tome VII/1. Paris, 1916, s. 335-337. Detailněji viz BARTOŠ, František M. Obrana Husa z pera belgického benediktina. In BARTOŠ, František M. O Husa a o Husovi. Praha, 1935, s. 93-108.

[32] Brzy po svém upálení byla rehabilitována světským soudem, roku 1909 byla blahořečena, roku 1920 svatořečena.

[33] Sto let po Savonarolově smrti byla jeho nauka podle nařízení papeže Pavla IV. prozkoumána a v roce 1558 vydala římská kongregace indexu dobrozdání, že se v jeho nauce nevyskytují žádné bludy, v roce 1935 byla podána žádost o jeho blahořečení. Viz SAVONAROLA, Jeroným, kazatel, reformátor, mučedník. Dostupné z: http://op.cz/?a=223&b=&id=1412 [cit. 2015-02-14]

[34] Stručný nekrolog s výběrovou bibliografií viz ŠMAHEL, František. Paul de Vooght (+ 2. 11. 1983). Husitský tábor, 8 (1985), s. 419-420. OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení : vzpomínky opata břevnovského kláštera. Praha, 1997, 3. opravené a doplněné vydání, s. 37-40.

[35] ŠMAHEL, František. Paul de Vooght, s. 419. VOOGHT, Paul de. L'hérésie de Jean Hus. Louvain, 1960. VOOGHT, Paul de. Hussiana. Louvain, 1960. 2. rozšířené a doplněné vydání vyšlo v jednom svazku v roce 1975: VOOGHT, Paul de. L'hérésie de Jean Hus. Louvain, 1975. Z mnoha reakcí z českého prostředí zmíním pouze dvě zřejmě nejznámější:

1) z marxistického pohledu MACHOVEC, Milan. Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa? Praha, 1965 2. doplněné vydání. (první vyšlo v roce 1963). Machovec referuje o situaci římskokatolické církve v souvislosti s koncilem, teprve ve 4. kapitole přibližuje knihu, kterou v 5. hodnotí (s příznačným názvem „Konečně hodný inkvizitor...“): „Je to v určitém smyslu dílo poctivé, podnětné a originální, výsledek rozsáhlé jemné práce s pramenným materiálem , přece však ne dílo faktografické, ztracené v materiálu, al e i ukázka vlastní myšlenkové práce, práce cílevědomé a soustředěné, plod snahy proniknout hlouběji k historické pravdě, vystihnout ji složitěji. Jestliže katoličtí badatelé byli dosud téměř vesměs charakterističtí vypjatým aprioristickým sebevědomím, tj. ať se zabývali čímkoliv, tedy proto, aby to soudili z nadoblačných výšin své „pravdy“, nutno uznat, že Vooght přistupuje k dějinné látce aspoň do jisté míry jako člověk hledající.“ Tamtéž, s. 83-84.

2) od evangelického badatele husitství BARTOŠ, František M. Na obranu M. Jana proti jeho obránci. In Hus stále živý. Praha, 1965, s. 104-116. Bartoš se soustředil na rozbor závěrečné 12. kapitoly de Vooghtovy knihy, která později ve 2. vydání doznala změn, neboť některé Bartošem zmiňované pasáže v 2. vydání již nenalezneme. Za důležité považuji Bartošovo upozornění na přímou spojitost mezi Husem a husitskou revolucí, kterou podle Bartoše de Vooght nezná nebo neuznává (s. 113).

[36] Kromě referátu evangelického historika Amedeo Molnára v Kostnických jiskrách v roce 1961 (Benediktin Paul de Vooght o Husově kacířství, KJ 46, č. 32) vyšel zkrácený překlad de Vooghtova článku pro časopis IRENIKON v časopise Via (v období krátkého uvolnění nahradil prorežimní Duchovní pastýř v letech 1968-1970): VOOGHT, Paul de. Mistr Jan Hus v době ekumenismu. Via, 3 (1970), č. 1, s. 10-13. Kriticky na něj zareagoval ZLÁMAL, Bohumil. K Husově věrouce. Via, 3 (1970), č. 2, s. 31. V exilovém časopisu Studie vyšel v roce 1969 výtah z de Vooghtova článku pro anglický katolický týdeník The Tablet s delším komentářem (zřejmě od Karla Skalického, zkratka ij-ks) O rehabilitaci Jana Husa. Studie, č. 17 (1969/I), s. 305-308.

De Vooghtovu tezi shrnuje: „Hus byl tedy podle de Vooghta horlivý a svatý katolický kněz, který se sice dopustil některých naukových omylů v učení o církvi, ale to bylo za tehdejších zmatků pochopitelné. Osudné mu proto nebyly jeho bludy, ale jeho nesmiřitelné kárání zlořádů v církvi, a to hlavně u vysokého kléru, který se mu za to nakonec odplatil hranicí. Když se tedy později husitské a protestantské hnutí odvolávalo ve svém odporu vůči katolické církvi na tohoto ryzího katolického kněze, šlo vlastně o nedorozumění, jež je z hlediska historického velikým paradoxem, neboť ten, jenž byl katolík, působil pak v dějinách jako husita a protestant.“ Tamtéž, s. 306.

Příznačná je reakce: „Kdyby tato de Vooghtova teze platila, mohli bychom být my, Češi a katolíci spokojeni. Nebylo by přece potěšitelné, že ten, který byl nám Čechům předhazován jako kacíř, se nakonec ukáže jako dobrý a svatý kněz; a ten, který byl nám katolíkům vydáván za dostatečný důvod pro rozchod s církví, je nakonec sám pravověrný katolík? A není tato teze oním potřebným lékem na Husův problém, jenž je stále nezacelenou a mokvající ranou v našem národním svědomí?... Není pochyby, že pro nás, české katolíky, je dnes tato teze – vzato z hledisek dobové výhodnosti – velmi lákavá.“ Po vznesení různých námitek komentář končí slovy: „Proto se mi jeví de Vooghtova teze pouze lákavá.“ Tamtéž, s. 306 a 308.

[37] Deklarace mimo jiné uvádí, že „všichni lidé... jsou mravně zavázáni hledat pravdu, především náboženskou a jsou zavázáni přidržet se poznané pravdy, a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život.“ (DH, 2) Tuto povinnost však nemohou splnit, jsou-li vystaveni vnějšímu nátlaku. Zároveň deklarace dodává, že právo na náboženskou svobodu souvisí s přirozeností osoby, z čehož plyne že „právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí“ (DH, 2). Podobně v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes je zdůrazněna role svědomí: „Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů.“ (GS, 16) a konstatuje se, že „nezřídka se stává, že se svědomí vlivem nepřekonatelné neznalosti mýlí, avšak tím neztrácí svou důstojnost.“ (GS, 16).

[38] K Beranovi viz VODIČKOVÁ, Stanislava: Uzavírám vás do svého srdce : životopis Josefa kardinála Berana. Brno – Praha, 2009. Viz též BALÍK, Stanislav. Českoslovenští účastníci koncilu. In BALÍK, Stanislav, HANUŠ, Jiří (edd.). Letnice dvacátého století : druhý vatikánský koncil a české země. Brno, 2012, s. 25-78.

[39] Podle vzpomínky Oto Mádra ve sborníku PÁNEK, Jaroslav – POLÍVKA, Miloslav (edd.). Jan Hus ve Vatikánu. Praha, 2000, s. 134. Jednalo se o článek HEIDLER, Alexander. Hus a Bratři solunští. Katolík 1946, č. 13, s. 1, který vzbudil kritické reakce. Alexander Heidler je považován za prvního katolického kněze, který promluvil při Husových oslavách v Kostnici (roku 1973). Viz MEČKOVSKÝ, Robert. Katolická církev a moderní bádání o Janu Husovi. Sacra aneb Rukoveť religionistiky, 3 (2005), č. 1, s. 30-31.

[40] Celý text viz HANUŠ, Jiří (ed.). Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno, 2005, s. 261-262. Nebo viz Kardinál Beran mluví na koncilu. Teologické texty, Samizdat č 11, s. 29-30. Dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/1989-11/Kardinal-Beran-mluvi-na-ko... [cit. 2015-02-14]

[41] Viz k tomu např. práce Jaroslava Šebka. K dispozici jsem měl jeho dosud nepublikovaný text M. Jan Hus v proměnách moderní doby.

[42] Diskuzi o Husovi na stránkách exilového časopisu Studie přehledně shrnuje HALÍK, Tomáš. Víra a kultura : pokoncilní vývoj českého katolicismu v reflexi časopisu Studie. Praha, 1995, s. 96-100. Časopis Studie je dostupný na stránkách: http://www.scriptum.cz/studie

Intenzivní diskuze probíhala na stránkách samizdatových Teologických textů, které jsou dostupné na stránkách: http://www.teologicketexty.cz/casopis

Viz též MÁDR, Oto. Ze vzpomínek ThDr Oto Mádra : Jan Hus v mém životě. In PÁNEK, Jaroslav – POLÍVKA, Miloslav (edd.). Jan Hus ve Vatikánu. Praha, 2000, s. 127-136.

Tento impuls přišel v době, kdy v samizdatovém i exilovém tisku probíhala mezi historiky polemika, kterou rozpoutal dokument Charty 77 z 20. května 1984 (č. 11/84) s názvem Právo na dějiny. Jednalo se v podstatě o další z etap sporu o smysl českých dějin. Některé z příspěvků viz HAVELKA, Miloš. Spor o smysl českých dějin 2 (1938-1989). Praha, 2006.

[43] SWIEZAWSKI, Stefan. Jan Hus – heretyk czy prekursor Vaticanum secundum. Tygodnik Powszechny, 40 (1986), č. 6, 9.2.1986, s. 1-2. Český překlad SWIEZAWSKI, Stefan. Jan Hus – heretik nebo předchůdce II. vatikánského koncilu? Studie, č. 107 (1986/V), s. 346-354. Pozornost, který článek vzbudil ilustruje skutečnost, že kromě tohoto exilového překladu vyšel mezitím v Československu v samizdatu jiný překlad (viz o něm zmínka v Informace o Chartě 9 (1986), č. 7, s. 16), který byl publikován v Teologických textech, Samizdat č. 11, s. 22-25. Dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/1989-11/Jan-Hus-heretik-nebo-predc... [cit. 2015-02-14]

Viz též Jenom cesty se liší : Pavel Gozlinski hovoří s prof. Stefanem Swiezawskym. Teologický sborník 1999, č. 2, s. 3-12.

[44] HALÍK, Tomáš. Obnovíš tvář země : texty k obnově církve a společnosti z let 1989-1998. Praha, 2014. Tomáš Halík nejprve publikoval (pod pseudonymem Kalypton) v exilových Studiích text Návrat Mistra Jana : K souvislostem katolického přehodnocování zjevu Jana Husa. Studie, č. 120 (1988/VI), s. 443-462. V závěru tohoto textu zazněl sen: „Slovanský papež, modlící se uprostřed zástupů českých katolíků a evangelíků na Staroměstském náměstí za zhojení jizev v srdci českého národa, v srdci Evropy, jizev a vin, jak je na tomto náměstí připomíná socha Husova, popraviště českých pánů i místo mariánského sloupu, strženého zfanatizovaným davem v prvních dnech československé republiky. Jsem hluboce přesvědčen, že den, kdy by tato modlitba uprostřed Prahy zazněla, by patřil k datu nejvýznamnějších událostí v duchovních dějinách našeho národa.“ (s. 461-462). Zkrácená verze pod názvem Nejen o Husa vyšla v Katolických novinách 1991, č. 34. Přetištěno In HALÍK, Tomáš. O přítomnou církev a společnost. Praha, 1992, s. 54-62 a nyní In HALÍK, Tomáš. Obnovíš tvář země. Praha, 2014, s. 101-118.

Tomáš Halík rovněž stručně shrnuje vývoj diskuze o Husovi od roku 1986. Obsahuje pouze drobný omyl či překlep, když uvádí, že myšlenka konference o Husovi jej napadla na podzim 1999. HALÍK, Tomáš. Návrat Jana Husa. In HALÍK, Tomáš. Obnovíš tvář země. Praha, 2014, s. 292-301. V již zmíněném rozhovoru z roku 2008 uvedl, že nápad mezinárodní konference předložil prezidentovi a pak papeži v květnu 1999. Jan Hus - "druhý život" českého reformátora. Katolický týdeník, 2008, č. 27, 1.7.2008. Jan Hradil vzpomínal, že pozvánku ke konferenci od Centrálního výboru Velkého jubilea obdržel dne 28. července 1999. PÁNEK, Jaroslav – POLÍVKA, Miloslav (edd.). Jan Hus ve Vatikánu. Praha, 2000, s. 56.

[45] Sborníky z konferencí: LÁŠEK, Jan Blahoslav (ed.). Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi : sborník z mezinárodního sympozia, konaného 22.-26. září 1993 v Bayreuthu. Praha, 1995. DRDA, Miloš, HOLEČEK, František J., VYBÍRAL, Zdeněk (edd.). Jan Hus na přelomu tisíciletí : mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího milénia : Papežská lateránská universita Řím, 15.-18. prosince 1999. Husitský Tábor, Supplementum 1. Tábor, 2001. Reflexe jednotlivých účastníků a některé texty (např. projevy papeže a prezidenta) viz PÁNEK, Jaroslav – POLÍVKA, Miloslav (edd.). Jan Hus ve Vatikánu. Praha, 2000.

[46] Práci Husovské komise a konferenci ocenil slovy: „Vaše práce ukazuje, že postava, jakou je osobnost Jana Husa, jež byla v minulosti velkým bodem sváru, se nyní může stát předmětem dialogu, výměny názorů a jejich společného prohloubení.“ PÁNEK, Jaroslav – POLÍVKA, Miloslav (edd.). Jan Hus ve Vatikánu. Praha, 2000, s. 111-113. Řada lidí má projev papeže spojený se zařazením Jana Husa mezi „reformátory církve“. Konkrétní citát z úvodu projevu zní následovně: „Jsem vám všem zvlášť vděčný za to, že jste přispěli k práci ekumenické „husovské“ komise ustanovené před několika lety panem kardinálem Miloslavem Vlkem s cílem vymezit přesněji místo, které Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve.“

[47] Tamtéž, s. 114-117.

[48] Celý text viz Tamtéž, s. 120-122. Pro úplnost dodávám, že k vypracování ekumenické učebnice církevních dějin nedošlo a nevím o tom, že by se na něčem podobném z podnětu církevních představitelů pracovalo.

[49] Např. v roce 1995 se primas české katolické církve, pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk poprvé v dějinách zúčastnil oficiálních oslav Husova úmrtí v pražské Betlémské kapli. O rok později, v roce 1996, při oslavách v Husinci, v Husově rodišti, vyslovil politování nad Husovou smrtí. V reakci na tato prohlášení a také na slova Jana Pavla II. při ekumenické bohoslužbě ve katedrále sv. Víta a při vzájemnému setkání se synodním seniorem během jeho třetí návštěvy v ČR v dubnu 1997, veřejně přiznal podíl viny a selhání evangelíků na rozdělení církve také tehdejší synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví v ČR Pavel Smetana při svém projevu na Velehradě 5. července 1997.

[50] Především KEJŘ, Jiří. Husův proces. Praha, 2000. Viz též v podstatě shrnutí celoživotní práce KEJŘ, Jiří . Jan Hus známý i neznámý : (resumé knihy, která nebude napsána). Praha, 2009.

[51] Tisková konference: Hus nás nyní spojuje. TS ČBK, 27.6.2011. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/z-domova/tiskova-konference-hus-nas-nyni-spojuje [cit. 2015-02-14]

[52] Na webových stránkách je k dnešnímu dni (12.2.2015) pouze stručná informace o komisi, seznam členů, projev papeže Jana Pavla II. z roku 1999 a fotky stížného listu proti Husovu upálení. Dostupné z: http://www.jan-hus.eu [cit. 2015-02-14]

[53] Stačí připomenout slova papeže Jana Pavla II.: „Blízkost konce druhého tisíciletí vybízí všechny ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako úplně sjednoceni, pak alespoň jako mnohem bližší překonání rozdělení druhého tisíciletí. To vyžaduje - a každý to vidí - mimořádné úsilí. Je třeba pokračovat ve věroučném dialogu a zvláště je třeba více usilovat o ekumenickou modlitbu.... Další bolestnou kapitolu, k níž se synové církve nemohou vrátit jinak než s duchem otevřeným pro pokání, představuje tichý souhlas, projevovaný zvláště v některých staletích, s metodami intolerance a dokonce násilí ve službě pravdě. Je pravdou, že správný historický úsudek se neobejde bez pečlivého uvážení dobových kulturních podmíněností, pod jejichž vlivem se mnozí mohli v dobré víře domnívat, že autentické vydávání svědectví pravdě znamená potlačovat nebo alespoň vylučovat názor druhého. Nejrůznější důvody často spoluvytvářely předpoklady intolerance a živily atmosféru vášní, z níž se dokázali vytrhnout jen lidé velkého ducha, opravdu svobodní a plní Boha. Ale ani uvážení polehčujících okolností nezbavuje církev povinnosti velmi želet slabosti tolika svých synů, kteří pokřivili její tvář a dokonce zabránili tomu, aby plně nahlížela obraz svého ukřižovaného Pána, nepřekonatelného příkladu trpělivé lásky a pokorné mírnosti. Z těchto bolestných rysů minulosti vyplývá pro budoucnost poučení, které musí vést každého křesťana k tomu, aby se pevně držel zlatého pravidla daného koncilem: „Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně“ Apoštolský list Jana Pavla II. o přípravě na Jubilejní rok 2000 Tertio millennio adveniente z 10. listopadu 1994, čl. 34-35.

[54] František resp. Jindřich Holeček (s krycím jménem Čeřich nebo Juvan) byl StB vyslán do Říma v roce 1982, aby zde coby emigrant a student teologie sledoval aktivity československého exilu, za což dostával finanční odměnu. Po zveřejnění spolupráce byl Holeček mimo jiné vyzván, aby vrátil pamětní medaili Jana Patočky, kterou obdržel v roce 2000. Od Holečka se např. distancovali organizátoři Projektu Austerlitz: „Mrzí nás, že jsme takovému člověku svěřili koncipování několika pietních aktů na Mohyle míru. Jakkoli obsahově krásně tam hovořil, urážel svou přítomností padlé i přítomné... Ač jsme jeho minulost neznali, cítíme za svou povinnost se nyní za svůj hluboký omyl v tomto člověku všem omluvit.“ Agent STB Čeřich po letech dekonspirován a realizován. 30.11.2006. Dostupné z: http://www.austerlitz.org/cz/agent-stb-cerich-po-letech-dekonspirovan-a-... [cit. 2015-02-14]

[55] BRANDMÜLLER, Walter. Hus před koncilem. In LÁŠEK, Jan Blahoslav (ed.). Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi. Praha, 1995, s. 213-219. Přestože vliv kardinála Brandmüllera s ohledem na jeho stáří a personální změny v kurii po odstoupení německého papeže Benedikta XVI., který jej v listopadu 2010 jmenoval kardinálem, slábne, patří k výrazným kritikům současného papeže Františka. Když v souvislosti s jmenování kardinálem přijal biskupské svěcení jako titulární biskup, přijal jako své heslo „Ignem in terram“ (s odkazem na verš Lk 12, 49: Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal.).

[56] Pro zajímavost citát Miloslava Vlka o Husovi z knižního rozhovoru z roku 1997: „Myslím si, že si ani nedovedeme představit, jak těžká to byla situace pro víru a pro správnou orientaci... A když v tom teď vidíme Jana Husa, který byl do Prahy víceméně povolán, aby jako kazatel důrazně káral mnohé zlořády, tak musíme být velice opatrní při nějakém souzení. A aby to bylo ještě komplikovanější, zastává Hus (společně s jinými) některé nové teologické postoje – z dnešního pohledu dokonce postoje oprávněné, více biblické. Já tudíž chápu, že v této situaci bylo prakticky nemožné řídit se jednoduše autoritou církve – devalvovanou trojpapežstvím a sporem o konciliární teorii – a že se Hus snažil stát za pravdou tak, jak ji poznával, a ne tak, jak ji někdy předkládala autorita, která byla sama ve velmi těžké pozici. A i když jistě nejen katolíci, ale ani jiní křesťané dnes třeba nemohou sdílet jeho názor, že pořádek v církvi by měl udělat stát, přesto musím uznávat Husovu upřímnost a mravní poctivost. Věřím, že mu nešlo o rozkol, ale o reformu.“ ZAJÍC, Jiří. Rozhovory s kardinálem Miloslavem Vlkem. Praha, 1997, s. 68.

[57] Po dosažení kanonického věku 75 let v říjnu 2014 předložil papeži Františkovi svoji rezignaci a byl pověřen vedením diecéze ještě na jeden rok.

[58] Pro zajímavost dvě citace o Husovi z rozhovorů s Dominikem Dukou:

„Čeho si na Mistru Janu Husovi vážíte? Že měl pevné přesvědčení. A dokázal za ním stát, navzdory hrozící popravě. Já vím, že ho nemohu rehabilitovat v některých teologických momentech, také vím, že ho nemohu posuzovat podle teologie dvacátého století, ale podle myšlení té doby. Buďme však upřímní. Sympozium v Bayreuthu potvrdilo, že Hus podléhal představám konce světa. Z jeho postojů a díla později vyrůstají velké atak na kláštery v naší zemi, přesto, že většina těchto klášterů byla skutečnými oázami kulturní a náboženské vzdělanosti. Když jsem na toto téma hovořil na Masarykově univerzitě v Brně a nebyl jsem si úplně jistý, paní profesorka Nechutová, výborná znalkyně latiny a středověké kultury, vyznáním evanglička, mi pak potvrdila, že nemůžeme říct, že by byl Hus vůči těmto postojům neutrální. Jeho dílo zadalo příležitost. Složitost všech momentů, které Mistr Jan Hus svým životem a učením propojil, způsobila ten obrovský boj, který se o něho v budoucnu rozpoutal. Devatenácté století ho bralo jako svou ikonu, což provokovalo katolictví, které  v něm o to více spatřovalo obraz protivníka. To už dnes neplatí? Myslím, že ne.“ LESCHINGER, Martin. Dominik Duka OP : v duchu pravdy. Ústí nad Orlicí, 2008, s. 86-87.

„Co se týče husitství, bylo pro české země typické jisté romantické přibarvení této tradice v obrozenské literatuře. Myslím si, že není možné jen tak položit vedle sebe tradici cyrilometodějskou, svatováclavskou a husitskou... Víme totiž, že i mezi Husem a husitstvím existuje zlom. Nebudu se odvolávat na sebe, ale na významného znalce Amedea Molnára, který řekl, že Žižka a jeho radikálové utopili český pokus o reformu v krvi. Pro mě, když budu mluvit otevřeně, není Mistr Jan Hus vůdčí intelektuálně-teologickou osobností české reformy. On je její součástí, ale stal se symbolem více orálně-pamětní tradice než historie pro svou oběť, kterou přinesl, když byl upálen v Kostnici. Různé ideové a názorové proudy si pak přizpůsobovaly Husovu postavu ke svým účelům a potřebám a výklady jeho příběhu nezřídka podléhaly ideologickým deformacím...“ DOSTATNI, Tomasz, ŠUBRT, Jaroslav. Dominik Duka : tradice, která je výzvou. Praha, 2011, s. 17-18. „Nejde o to, že bychom měli debatovat o správnosti upálení Mistra Jana Husa – k takovému činu by se dnes žádný křesťan jistě nepřihlásil... Jiří Kejř tvrdí /v díle „Jan Hus známý i neznámý“ – pozn. MV/, že ekleziologie Mistra Jana Husa skončila ve slepé uličce, na níž nenavázali ani reformované církve, ani církev římskokatolická.“ Tamtéž, s. 20.

[59] Byl jsem jedním z členů komise a můžu potvrdit, že její jednání probíhalo na úrovni odborné diskuze historiků.

[60] Cituji Dominika Duku z jeho Reakce biskupa Duky na článek v Lidových novinách. TS ČBK, 5.12.2006. Dostupné z: http://tisk.cirkev.cz/z-domova/reakce-biskupa-duky-na-clanek-v-lidovych-... [cit. 2015-02-14]

V té souvislosti stojí za připomínku ocitovat, co tento dokument uvádí o Husovi. Pokud si dobře vzpomínám, byl o vypracování této pasáže požádán Jiří Kejř:

„21. Ve vědecké literatuře nové doby byly učiněny vážné pokusy prokázat, a to ze strany katolické, že se Hus vcelku neodchýlil od církevních dogmat. Nelze však pominout, že jeho učení dalekosáhle ohrožovalo strukturu církve a podvracelo její právní řád, a že tudíž v sobě obsahovalo pro církev nepřípustné revoluční tendence. To také bylo zřejmě důvodem, proč v památném projevu ze 17. prosince 1999 papež Jan Pavel II. vyslovil politování nad Husovou krutou smrtí a uznal, že patří mezi reformátory církve, ale nerehabilitoval jeho učení.

22. Papežovo prohlášení i předcházející úsilí Komise pro studium problematiky spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při České biskupské konferenci přispěly k novému chápání Jana Husa, který by neměl už dělit, jak se dálo po dlouhá staletí, nýbrž spojovat křesťany různého vyznání.

23. I po Husově smrti se úsilí o náboženské prohloubení a prožití Kristova učení rozvíjelo dále a v jeho duchu dospěl již na podzim roku 1414 „Husův pomocník v evangeliu“ M. Jakoubek ze Stříbra k rozhodnutí podávat i obecnému lidu eucharistii pod obojí způsobou. Kalich se pak stal principem, který budil v lidu pocit obecenství, a symbolem světových reformačních hnutí příštích staletí. V ostrých polemikách církev přijímání pod obojí odmítla, neboť by to znamenalo porušení liturgické jednoty.

24. Stejně vážné rozpory se odedávna promítaly do hodnocení husitství. Od samých počátků trvaly téměř nesmiřitelné konflikty mezi církví a husitskými směry, utlumené jen nakrátko kompaktáty s basilejským koncilem. V průběhu dob se v bádání o husitství měnily akcenty. V národním obrození vystoupila národní myšlenka inspirující se často oslavou válečných vítězství českých husitských vojsk. V době zcela nedávné, pod vlivem marxistických koncepcí a pod tlakem politické moci, byl kladen důraz na sociální požadavky revoluční doby, který překryl všechny ostatní zdroje husitských idejí a zavinil v obecném lidu povážlivý odklon od pochopení důležité epochy českých dějin.

25. Není možné, jak se to stávalo často dříve, vidět v husitství jen jeho heroický zápal a ideový vývoj. Ne všechny jeho následky a tradice přinesly dobro a společenský rozmach. Proti dynamickému rozvoji národní literatury a jazyka lze postavit dlouhou izolaci českých zemí od evropských duchovních proudů či pokles univerzity, z níž zůstalo jen torzo fakulty svobodných umění.

26. Nelze ovšem pominout strašlivé zpustošení země způsobené jak křížovými výpravami i jinými nepřátelskými vpády, tak dlouhodobým vnitřním ozbrojeným konfliktem. Nelze nevzpomenout tisíců nevinných obětí na obou stranách, není možné nepřipomenout ničení klášterů a ztráty uměleckých památek. Zde nezbývá než v pokoře s odstupem více než půl tisíciletí říci: Veniam petimus, invicem damus, tj. žádáme o odpuštění a sami je udělujeme. Zůstává dnes úkolem dějepisného bádání vrátit se k duchovní náplni husitství a podnítit v podobném souznění, jaké provázelo nezaujaté bádání o Janu Husovi, i příští vědecké úsilí o pojetí dějin husitství a jeho ohlasů.“ Putování církve českými dějinami. Praha, 2005, s. 13-15.

[61] Národní eucharistický kongres má probíhat na třech úrovních: 1) farní úroveň (má probíhat šestiměsíční příprava a vrcholem má být 7. června 2015 slavená slavnosti Těla a Krve Páně ve farnostech), 2) diecézní úroveň, 3) národní úroveň (národní konference v Brně ve dnech 15. – 17. října 2015). Více informací viz webové stránky projektu. Dostupné z: http://www.nek2015.cz/ [cit. 2015-02-14]

Pastýřský list s datem 8.12.2014 byl čtený při bohoslužbách v královehradecké diecézi dne 1.1.2015. Dostupné z: http://www.bihk.cz/repository/files/_zpravy/2014/Pastyrsky_list_20150101... [cit. 2015-02-14]

[62] Více informací viz webové stránky projektu. Dostupné z: http://dnyviry.evangelizace.cz [cit. 2015-02-14] Podle letáčku jsou Dny víry koncipovány jako ekumenická akce, pořádaná pražským arcibiskupstvím a v podstatě jako příspěvek k Husovu jubileu. Hned na druhé stránce je uvedeno: „Mistr Jan Hus. Historie křesťanství má různá období, některá jsou krásná, jiná složitá a bolestná. Do přelomu takových období patří postava mistra Jana Husa, od jehož upálení uplyne v roce 2015 šest set let. Je velikou radostí dnešní církve, že může bolest oné doby překročit společnou zvěstí Evangelia. K této radosti zveme i vás!“ Zajímavá jsou slova pražského arcibiskupa Dominika kardinála Duky z téhož letáčku: „Dny víry v Praze 2015 neboli týden poznání a setkání považuji za důležitý krok k nalézání vzájemnosti a ke spolupráci při hledání našich náboženských, kulturních a společenských kořenů, které vyrostly z židovsko-křesťanské tradice, ta byla obohacena cyrilometodějskou a svatováclavskou tradicí, o kterou se naši předci vždy pokoušeli i v české reformaci. Nechci být kritikem minulosti, ale uctivým následovníkem  těch tradic, ze kterých vyrostla naše minulost i přítomnost, která staví budoucnost. Žehnám všem, kdo misie podpoří svou účastí, modlitbou nebo jakýmkoliv darem.“

[63] Stačí srovnat webové stránky obou projektů a výše zmíněné Ekumenická komise pro Husovo jubileum v roce 2015.

[64] SKALICKÝ, Karel. Prolegomena k budoucí filozofii českých dějin. In. SKALICKÝ, Karel. Za nadějí a smysl. Praha/Řím, 1996, s. 143-179. Není bez zajímavosti, že Dominik Duka se v jednom z výše uvedených citátů vůči Skalickému kriticky vymezuje, i když svoji odpověď uvádí slovy „Nechci prof. Skalickému oponovat, protože je vzdělanější než já.“ DOSTATNI, Tomasz, ŠUBRT, Jaroslav. Dominik Duka. Praha, 2011, s. 16-18.

[65] SKALICKÝ, Karel. Prolegomena k budoucí filozofii českých dějin., s. 172.

[66] „Výhoda ‘katolického’ pojetí je ta, že jeho kritérium je velice jasné; věrnost pravověří. Jeho veliká nevýhoda je ta, že ztrácí pochopení pro tu dějinnou skutečnost, která se začne nějak odchylovat od tohoto pravítka. Tak se stává, že není právo tradici husitské, že se staví s rozpaky k tradici obrozensko-masarykovské a na současnost už hledí jen jako na nepochopitelné Boží dopuštění. Výhoda druhého pojetí, ‘protestantského’, je ta, že zhodnocuje, abych tak řekl, svobodnou soukromou národní iniciativu. Má však dvojí nevýhodu. Předně jeho kritérium ‘české individuality’ je tak strašně mlžné, že vlastně přestává být vůbec jakým kritériem. Je sice pravda, že Masaryk se snaží této mlžnosti odpomoci výčtem zcela konkrétních postav jako Hus, Chelčický atd. Pekař však správně poukáže na to, že souvislosti tu jsou jen v Masarykových očích. A pak, a to je druhá nevýhoda tohoto pojetí, je podobně jako první, jen z jiných důvodů, jednostranně monopolizující, redukující tak tradici cyrilometodějskou a svatováclavskou na jakousi prehistorii, a tradici svatojánskou na pouhé temno a prázdno. Obě se mi tak jeví nepřiznaně aprioristické: vedle apriori katolického pravověří tu stojí apriori národní individuality. Obě nakonec nepřiznaně chtějí, aby dějiny byly dějinami jedné ideje, aby byly jen jednoproudé.“ Tamtéž, s. 174.

[67] Tamtéž, s. 175. Citace Jana Patočky pochází z jeho práce Filosofie českých dějin.

[68] Tamtéž, s. 175.

[69] Tamtéž, s. 176. Zajímavé je, že k obdobnému závěru došel evangelický církevní historik Rudolf Říčan v úvodu přednášky o cyrilometodějské tradici v českém  protestantismu, kterou pronesl na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci dne 19. května 1969, když říká: „Tradice křesťanské ovšem mohou být navzájem odchylné, ba často byly rozporné a protichůdné; vedly se o ně tuhé spory a boje. Svědčí o nich historie, a nelze je vymazat z obrazu minulosti, i když bychom rádi, aby k nim nikdy nebylo došlo, aby církev vždy byla šla společně správnou cestou, bez poskvrny, beze scestí a bez roztržky. Není z nich východiska, leč když se zastánci různých tradic podřídí společnému Pánu, jehož se přece všichni dovolávají, a učiní to s takovým opravdovým hledáním pravdy evangelia, až vynikne společná podstata křesťanství při rozdílech, které do vývoje různých částí církve pronikly. Cesta k tomu nebývá snadná, a je k ní potřebí s upřímnou vírou i srdečné lásky, vytrvalé naděje a vytrvalého přičinění.“ ŘÍČAN, Rudolf: Cyrilometodějská tradice v českém protestantismu. Křesťanská revue 37, 1970, č. 5/6, s. 105.

Rudolf Říčan se problematice českých náboženských tradic věnoval již ve své přednášce, publikované roku 1939. ŘÍČAN, Rudolf: České náboženské tradice. Praha 1939. Je docela zajímavé oba texty (Skalického i Říčana) si srovnat: Říčan uvádí následující posloupnost tradic: pohanskou, cyrilometodějskou, svatováclavskou, reformační, protireformační (barokní) a osvícenskou. Skalický uvádí tradici: cyrilometodějskou, svatováclavskou, husitsko-bratrskou, svatojánskou, obrozensko-masarykovskou a zamýšlí se nad komunismem.

Americký luteránský historik náboženství Martin Marty (1928) se proslavil především pracemi o náboženství v USA, a proto u nás není příliš známý. Nakladatelství CDK nyní vydalo jeho krátký přehled celosvětových dějin křesťanství pod názvem Křesťanský svět. Je to pokus podat církevní dějiny hutně, srozumitelně a spravedlivě. Spravedlivě v tom smyslu, že se autor nesoustředí jen na křesťanství v západním výběžku Starého světa a zbytek neodsune do poznámek pod čarou, jak bývá někdy zvykem u evropské produkce. Dostatečné místo se tedy věnuje i dějinám církve v Asii, Americe a Africe, a autor zdaleka nezůstává jen v hranicích evangelického křesťanství.

Je samozřejmé, že na asi 200 stranách se autor musel soustředit na to podstatné a mnoho detailů zjednodušit. Přesto je udivující, kolik informací se čtenář z knihy dozví. Svěže napsaný svazek lze doporučit především pro úvodní seznámení s problematikou církevních dějin – v současnosti česky pravděpodobně není v tomto rozsahu nic lepšího.

Dále jsme z nakladatelství CDK dostali sborník Historická kniha mého srdce (editor Jiří Hanuš). Dvě desítky intelektuálů – a zdaleka nejen historiků – popisují knihy, které je oslovily a umožnily jim lépe pochopit svět. Velice dobré pro inspiraci, co si o historii přečíst: za každý z těchto knižních tipů ručí jeden z autorů svou ctí.

A konečně Souvislosti 4/2014. Mě zaujal blok věnovaný Filipu Sklenářovi (1978–2009), velmi konfliktnímu jedinci, který byl ale zároveň velmi nadaným básníkem – básníkem z rodu těch proklatých, kteří se neshodnou se svou dobou a jejichž svíčka života hoří na obou koncích.