Nová evangelizace

autor: 

Poslední dobou často slyšíme výzvy k nové evangelizaci. V r. 2012 byla papežem kvůli tomu svolána synoda, aby formulovala novou vizi a strategie pro takové snažení. Co se míní tou novou evangelizací? Na pomoc jsem si vzal článek od populárního kanadského kněze a teologa R. Rolheisera.

Miliony lidí, zejména v západním světě, jsou formálně křesťané, mají křesťanské kořeny, jsou obeznámeni s křesťanstvím, myslí si, že znají a rozumí křesťanství, ale už smysluplně své náboženství nepraktikují. Slyšeli o Ježíši, o Evangeliu a tak se často přeceňují ve svém přesvědčení, že vědí a rozumí tomu. Ať jsou jejich nedostatky v chápání a víře jakékoli, věří, že již byli evangelizováni a to, že jsou nepraktikující, je jejich osobní rozhodnutí na základě určitých zkušeností. Jejich postoj ke křesťanství lze zhruba vystihnout takto: „Já vím o co se jedná, zkusil jsem to a není to pro mne“. K nim patří spousta lidí, kteří byli praktikující, respektive navštěvovali bohoslužby. Jejich úbytek v posledních desetiletích je markantní.

Proto pro takové lidi nemá smyslu mluvit o evangelizaci dosavadním způsobem, jako kdybychom mluvili o Evangeliu někomu poprvé. Správnější by bylo mluvit o nové evangelizaci jako o pokusu nového nabídnutí Evangelia jednotlivcům a odpovídajícímu kulturnímu prostředí, kteří a které byli formováni křesťanstvím, byli s ním seznámeni, ale hlouběji ho nezakusili.

Jak to ale udělat? Jak uděláme Evangelium přitažlivé pro ty, pro které se stalo okoralým. Jak máme dělat christianizaci u lidí, kteří už byli nějakým způsobem křesťané? Zdá se, že to není jednoduché. Praktikující rodiče se to s nadšením snaží dělat u svých dětí, kněží u svých oveček, biskupové ve svých diecézích, nadšení autoři knih a článků u svých čtenářů apod. Řeklo by se: „Co ještě můžeme dělat?“ Můj názor je, ano, je to běh na dlouhou trať. Jistě Kristus, víra a církev přežijí, jak to bylo vždy doposud. Jenže my všichni máme zodpovědnost za svou církev a musíme se na tom podílet.

  • Musíme jasně pojmenovat vzniklé problémy, jejich příčiny, uvědomit si jejich vysokou urgentnost a t,o že nám dal Ježíš mandát jít do celého světa šířit evangelium.

  • Potřebujeme nechat znovu rozhořet svou víru.

  • Potřebujeme evangelizovat bez jakékoli ideologie a evangelizaci nasměrovat směrem k lásce, kráse a pravdě.

  • Potřebujeme hlásat svobodu Evangelia a jeho požadavek zralého člověka a odmítnout evangelium, které srší hrozbami, nebo ponižuje.

  • Potřebujeme se dnes více než jindy orientovat na základy respektu, charity a šlechetnosti. Potřebujeme zvítězit nad lidskými srdci a ne je zatvrzovat.

  • Potřebujeme zejména dnes, kdy je doba nestabilní, doba velkých a častých podvodů a věrolomností, zvláštní svědectví věrnosti a oddanosti.

 

Přemýšlel jsem o tom a zjistil jsem, že mne to dostatečně neuspokojuje, protože článek je málo konkrétní. Pokusím se z mého pohledu okomentovat jednotlivé body.

1. Musíme si uvědomit, že chyby židů popsané v evangeliu jsou pro nás stálou výstrahou, že se stejných nebo podobných chyb nebo hříchů můžeme také dopustit. Pojmenovat naše chyby a vzniklé problémy a jejich příčiny nebude tak snadné. Podíleli jsme se na nich všichni, a tak jsme více méně k nim slepí. Kardinál Martini prohlásil nedlouho před ukončením pozemské pouti, že církev je 200 let pozadu. Jakou to mělo odezvu? Otázkou slepoty, před kterou Ježíš důrazně varuje, se církev nezabývá (Mt 15,17). Spíše se dá říct, že církev zaujímá postoj „vidíme“ (Jan 9,39–41). Např. katolická církev ani po 2000 letech nemá jasno v tak základní otázce, jako je Boží království.

Slepotu člověk „nevidí“ a chce li ji „uvidět“, musí si nejdříve připustit, že by ji mohl mít a pak ji hledat. Krásným modelem (podobenstvím) toho nám může být slepá skvrna v oku. To, že mnozí křesťané nečtou bibli, je vina samotných křesťanů. A tohle se musí změnit. A to je běh na velmi dlouhou trať a obávám se, že to může být úkol na více generací. Abychom mohli evangelizovat, tak musíme mít zvládnuté evangelium, musíme mu rozumět. Máme stovky křesťanských církví. Která z nich má od Ježíše doklad, že správně vykládá evangelium? Jsem skeptický, že k tomu postačí katechismus.

Je pravda, že Ježíš nám dal mandát jít do celého světa šířit evangelium. Ale nesmíme zapomenout na to, že „učedníci vyšli a kázali všude a Pán jim pomáhal a potvrzoval slovo znameními, která je doprovázela“ (Mk 16,20). Kvalitní evangelizaci nelze dělat bez charismat, bez Božích skutků. Ježíš řekl jasně (Jan 16,37): „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“. Prvotní církev charismata měla. Proč vymizela?

Podobně lze říct, že katecheze bez podobenství není plnohodnotná. Ježíš je vynikající učitel, ale naše metoda a postup výuky jsou na hony vzdáleny tomu, jak to dělal Ježíš.

Ježíš požaduje po lidech (apoštolům a učedníkům to tvrdě vytknul), aby rozuměli jeho katechezi, evangeliu. V podobenství o rozsévači u Matouše (Mt 13,1–23) se dvakrát zdůrazňuje, že slovo Boží je nutné chápat (Mt 13,19: „Ke každému, kdo slyší slovo o království a nerozumí, přichází ten Zlý a uchvacuje to, co bylo zaseto v jeho srdci; to je ten, který byl zaset podél cesty“. Mt 13,23: „Zasetý na dobrou půdu, to je ten, kdo Slovo slyší a rozumí mu; ten pak nese úrodu, jeden stonásobnou, druhý šedesátinásobnou, jiný třicetinásobnou“).

Dá se dokonce říct, že pochopení evangelia je velkou slabinou našich kněží. Je pozoruhodné, že když si vyslechnu homilii v různých kostelech, jak se často výklad liší v podstatných věcech. Vynikající Ježíšova metoda výkladu pomocí podobenství se, až na velké výjimky, nepoužívá.

Dnes se podobenstvím říká „modely“ a bez modelů si např. přírodní vědy nedovedeme vůbec představit. Podobenství (modely) neuzavírají dogmaticky interpretaci předkládaného problému, ale naopak nechávají prostor k hlubšímu pochopení, nebo dokonce k opuštění daného modelu, pokud se najde lepší. Ježíš nenabízí dogmata, ale právě katechezi s podobenstvími, což jsme bohužel opustili. Vytvářením dogmat si církev připravila velkou brzdu vývoje. Teologie jako teoretická báze křesťanství má co přírodním vědám závidět.

2. R. Rolheiser navrhuje, že potřebujeme nechat znovu rozhořet svou víru. To je požadavek, který se vykládá různě. Pakliže to nejsou jen vznešená a prázdná slova, první, co člověka napadne, je, že člověk potřebuje vzbudit patřičné emoce. Ale tady hrozí veliké nebezpečí, které je popsané v podobenství o rozsévači a to v případě zrna, které padlo na skalnatou půdu. Je zřejmé, že kvalitní živá víra a zejména její růst má mít trvalý charakter (má být zrno hořčičné). Jenže jak má člověk přispět k rozhoření a růstu své víry, když se spokojí s výrokem sv. Pavla, že víra je dar a vůbec si neuvědomuje vlastní úkol a zodpovědnost jak na věci spolupracovat?

Bohužel se (prakticky) nemluví – čest výjimkám – o tom, jak si Ježíš představuje kvalitní víru. V evangeliu Ježíš chválí za víru setníka z Kafarnaum, Syrofeničanku (Mk 7, 24–30; Mt15, 21–28) a krvotokou ženu (Mk 5, 25–34; Mt 9,20–22). Stručně řečeno, dle Ježíše víra má být zdůvodněná. Věnujeme tomu dostatečnou pozornost? Když uvážíme texty v evangeliu, které se týkají víry, musíme si přiznat, že jsme silně pod míru. Často si to ani neuvědomujeme, že naše víra je slepá, dle pravidla „ty tomu musíš věřit, protože to tak hlásá církev“. Kdyby se všichni lidé v Ježíšově době drželi tohoto pravidla, tak by Ježíš neměl žádného učedníka.

3. K bodu 3 nelze v principu nic vytknout. Kéž by nám historická zkušenost byla trvalým poučením. Vzpomeňme si na to, jak Církev zavírala oči před otrokářstvím, feudalismem, rasismem, kolonialismem. Do kolika náboženských válek byla církev zatažena. A co inkvizice? Sociální problémy se v církvi řešily až pod tlakem zvenčí. Že bychom zapomněli na to, že když 15. května 1891 vydal papež Lev XIII. dlouho očekávanou první sociální encykliku Rerum novarum, ve které církev zaujala oficiální stanovisko k sociální otázce, že to bylo několik let po vydání Kapitálu Karla Marxe? Nebylo snad neřešení sociálních problémů příčinou revolucí a nástupu komunistické ideologie?

V církvi se vyžaduje slepá poslušnost. V běžném životě by to byl feudální přežitek. Kamarádíčkování se s mocnými tohoto světa nevymizelo. U nás to v posledních desetiletích bije do očí. Nezaregistroval jsem důraznou výtku pravicovým vládám a prezidentovi, že jejich asociální politika je nekřesťanská. To zavání pokrytectvím.

Abychom mohli evangelizovat bez jakékoli ideologie, je nutné odbourat v církvi slepou poslušnost a zahájit svobodný dialog. V každé dobré firmě nebo společnosti se vede dialog a konají se schůze s cílem stálého zlepšování kvality jejího fungování. Přemýšliví lidé, jak v osobním životě, tak v práci, mají osvojeny zpětné vazby.

Tohle ale v Církvi nefunguje. Kladení si otázek a hledání odpovědí se nenosí, zejména pokud jde o nepříjemné záležitosti, jako např. proč naše modlitby nejsou vyslyšeny (na „nevyslyšené modlitby“ těžko někoho získáme), příčiny utrpení lidí, proč sliby evangelia – charismata vyššího typu (uzdravování nemocných, kříšení mrtvých, prorokování) se nedějí. V prvotní církvi to existovalo. Ježíš jasně řekl (Jan 10,37): „Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi“. Pro kvalitní misie jsou skutky Boží nezbytné.

Během celého období křesťanství (po Janu Křtiteli, správně Ponořovateli) jsme měli hodně světců, ale neměli jsme proroka formátu Eliáše. To si musíme přiznat. A chceme li být konsistentní, pravdiví, spravedliví, schopni dialogu a růstu, máme se co učit. Otázkou je, jak nasměrovat evangelizaci směrem k lásce. Láska je klíčovým parametrem pořádného křesťana. Lze si lásku jednoduše vymodlit? Ježíš říká svým učedníkům: „Milujte se. Podle toho lidé poznají, že jste moji učedníci“. Ježíš neříká, abychom si lásku vymodlili. „Milujte se“ je příkaz, na jehož uskutečnění musíme mít nezanedbatelný podíl. Dá se říct, že lásce se musíme učit. Jenže kolik lidí ví, jak se to dělá?

4. Jedině kvalitní hlásání evangelia dle Ježíšových představ a jím potvrzené (viz Mk16,20) může vpravdě nabídnout lidem svobodu a správnou cestu. Musíme si uvědomit, že máme stovky křesťanských církví (rozdělení církve je proti duchu Evangelia a tudíž je hříchem) a ekumenismus, tak jak se provádí, je nekvalitní. Místo toho, aby se vyřešily vzájemné rozpory dle zásady „padni, komu padni“, spíše vede ke kompromisům. Ano, vyžaduje to zralé křesťany.

Nebylo to zřídka, kdy věřící byli udržováni v poslušnosti pomocí hrozeb ve formě trestů, pekelných muk a muk v očistci. Členové ostatních církví byli ponižováni, nebo se o jejich přesvědčení mluvilo hanlivě. Velice často se k tomu zneužívala přikázání. Přikázání jsou ve skutečnosti varování před sjetím ze správné cesty a možných důsledků, tak, jako to bylo v případě proroků. Stejným způsobem se můžeme dívat na tzv. běda faktory. Stojí za to si to dobře promeditovat, abychom zjistili kolik běda faktorů můžeme mít v sobě (Mt 23,13–35). Papež František se snaží reformovat církev, ale to, co podniká, se mělo dít během celé historie církve. Copak říká nějaké světoborné novoty? Snaží se co nejlépe přiblížit evangeliu. Opěvujeme jeho kroky, ale naše hierarchie a pokud mi je známo i hierarchie v nejbližších sousedních státech se tím neřídí. Touha po kariéře a po majetku bije do očí.

5. Je zřejmé, že chceme-li si opět získat lidská srdce, respekt a úcta k druhému a šlechetnost jsou bezpodmínečnou nutností. Na tom, že lidé odešli z církve, přestali být praktikujícími a stali se k církvi lhostejnými máme přece svůj podíl. Každý má svůj podíl na nekvalitním křesťanství.

Kritici nám vytýkají nekonzistentnost, morální nadřazenost, pokrytectví. Podobně Ježíš vytýkal farizeům a zákoníkům, že jsou pokrytci. Ruku na srdce, čím se odlišujeme od nevěřících nebo od nepraktikujících? Církev se v posledních dekádách silně orientuje na charitu. Charita je bezesporu důležitá, souvisí s láskou k bližnímu, ale nemůže být jediným cílem. Dle Sk 6,1–7 charitativní činnost církve nesmí brzdit a ohrožovat hlásání Božího slova.

Přitom musíme dobře rozlišit, abychom hledajícím místo kvalitní katecheze nenabízeli lidovou zbožnost, množení bezmyšlenkovitě memorovaných modliteb, nebo zastaralou, ale pěkně vyšperkovanou liturgii. Katolíci jsou známi tím, že se málo věnují četbě Písma. O meditování nad texty evangelia ani nemluvím. Během bohoslužby neseme bibli nad hlavou, okuřujeme ji, ale porozumění evangeliu je náš obrovský nedostatek. Liturgie je zastaralá. Nejsem liturgik, a proto pro informaci doporučuji článek bratra P. Koláře uveřejněný na adrese http://www.letohrad.farnost.cz/105.pdf. Hodně úsilí je věnováno snaze liturgii co nejvíce vyšperkovat, a přitom většina lidí té spoustě liturgických symbolů nerozumí. Sám s tím mám problémy. O sloužení bohoslužby v latině už ani nemluvím. Pro dobrou orientaci doporučuji např. knihu V. Vacka Pozvání k Večeři Páně.

6. Zdálo se, že po rozpadu sovětského impéria a po ukončení studené války bude politická situace klidná, stabilní a že nás čekají jenom šťastné zítřky. A jaká je skutečnost? Svět je možná ještě méně stabilní, než v době studené války. Peníze vládnou světem, terorismus se šíří na všech kontinentech, vznikají ohniska lokálních válek, stále se objevují rozsáhlé epidemie nemocí, podvody se množí a jsou stále rafinovanější ap.

Na druhé straně zaslíbení proroků se (částečně) plní, Židé mají svůj stát, ale klid nemají, začalo odzbrojení, ale se to zastavilo, charismata nižšího typu se začala objevovat (viz letniční hnutí), začal ekumenismus. Ale nic z toho není dotažené. Bylo by vhodné si ujasnit, co se myslí pod autorovým požadavkem potřeby zvláštního svědectví věrnosti a oddanosti.Myslím si, že zvláštní svědectví a oddanost ve formě utrpení, nebo dokonce mučednictví není Božím ideálem. Naopak si myslím, že svědectví Božími skutky dle Jan 10,37–38 patří do nové evangelizace a může oslovit zmíněnou skupinu nepraktikujících lidí. Oddanost se nesmí zaměňovat za slepou poslušnost a k věrnosti patří zdravá kritičnost.

Co říci závěrem? Pokusil jsem se – zdaleka ne vyčerpávajícím způsobem – ukázat několik problémů, které jsou překážkou evangelizace nejen mezi lidmi s křesťanskými kořeny a nepraktikujícími, ale také mezi úplnými začátečníky.

Čtenář se může právem zeptat na to, co navrhuji. Přestože nejsem teolog, ale přírodovědec, který našel zalíbení v evangeliu, pokusím se na to ze svého pohledu stručně odpovědět. Evangelium je Dobrá zpráva a Ježíšova katecheze začíná, stejně, jako začínala katecheze Jana Křtitele, výzvou: „Čas se naplnil, království boží se přiblížilo, čiňte pokání a věřte evangeliu“.

Z Ježíšova mnohahodinového kázání se nám v evangeliu zachovala pouze tato věta a je to výzva pro nás, jak s ní naložíme. První a základní podmínkou je udělat pokání (tedy metanoia – změnu smýšlení). Zde si musíme uvědomit, že církev tápá v tom, jak se metanoia dělá, i když metanoia během celé historie hlásá. Nahrazuje to půsty, modlitbami a almužnami, které mohou být k tomu prostředkem. Půst, almužna a modlitba nejsou změna smýšlení. V oblasti metanoia mohou být dobrým pomocníkem právě přírodní vědy, kde na rozdíl od teologie založené na filosofii, perfektně fungují zpětné vazby, které jsou i v náboženství velice důležité.

A právě od toho metanoia se všechno další odvíjí: správné čtení bible a pochopení Ježíšovy katecheze (pak bude jedna církev), zdůvodněná víra, možnost osobního růstu a rozmnožování hřiven, zralost pro obdržení charismat, vyslyšení modliteb apod. Dovolím si zde poznamenat, že dělání metanoia je v kompetenci člověka. Kdyby to byla otázka milosti, tak by to Ježíš nepožadoval takovouto výzvou, ale řekl by např.: „Modlete se a proste, abyste dostali milost udělat metanoia.“

Bůh dal člověku svobodnou vůli a tudíž obrovské kompetence, které Bůh (dá se říct) přísně dodržuje. Chceme li, aby nám Bůh pomáhal, nemůžeme, nebo dokonce nesmíme chtít po něm něco, co je v naší kompetenci. Ježíš jasně poznamenal, že jsou věci, které máme sami od sebe rozeznat (Jan 7,17; Lk 12,54–57). V této souvislosti je důležitá Ježíšova rada: „Proste, hledejte a tlučte.“ Je fakt, že prosíme hodně, ale když nejsme vyslyšeni, hledáme příčinu, tlučeme? Jedna věc je ještě velice důležitá. Dle Mk 10,15 a Lk 18,17 při metanoia musí být člověk jako (výchovou nezkažené) dítě tj. zvídavé, upřímné, bezelstné ap. Nový tezaurus se se starým nesmí míchat, podobně, jako to je při učení cizích jazyků (Mt 9,16–17; Mk 2,22–23; Lk 5,36–38). Bude li se dělat pouze jakási nástavba na starý nekvalitní tezaurus, „plevel“ ze starého tezauru znehodnotí i ten nový. S tím „plevelem“ je nutné počítat. Ježíš ho ve svém podobenství nezmiňuje zbytečně. Problémů se v církvi nahromadilo tolik, že při metanoia je nutné začít úplně od začátku. Nutné je také připomenout, že Duch Svatý je připraven a čeká jen na nás, zda budeme brát vážně Ježíšovu výzvu (parafrázuji): „Čas je už dlouho zralý, uskutečnění božího království závisí nyní na vás. Já trpělivě čekám a jsem ochoten pomoci. Podmínkou je, abyste učinili pokání (metanoia) a uvěřili evangeliu, ale dle mého stylu.“ Pak bude platit i výrok Hospodina, stručně řečeno (viz 5M 28): „Budeš li dodržovat, budeš se mít dobře; nebudeš li dodržovat, budeš se mít špatně“.