Styděl jsem se, že jsem katolíkem…

autor: 

O prázdninách jsme byli s celou rodinou pozváni na svatbu. (Nevěsta u nás několik let bydlela. ) Snoubenci, v ekumeně angažovaní evangelíci, si přáli mít svatbu ve Sv. Janu pod Skalou. Požádali tamního katolického kněze, zda by se mohli na svatbu půjčit kostel sv. Ivana. Ten se zeptal „nahoře“, a poté tlumočil rozhodnutí. Svatba ano, ale večeře Páně ne. Protože mi takové rozhodnutí připadalo absurdní (v mnoha zemích si křesťané různých církví navzájem půjčují bohoslužebné prostory), obrátil jsem se s dotazem na pražské arcibiskupství. Dozvěděl jsem se, že i v případě nově otevřeného tzv. „ekumenického“ centra na Jihozápadním městě jsou praktikována podobná omezení. Křesťané jiných denominací mohou centrum využívat, ale nesmí v něm slavit večeři Páně.

Svatba se nakonec konala před kostelem pod širým nebem. Připadal jsem si jako v dobách protireformace. Pro případ špatného počasí by se mohla konat v kapli Vyšší odborné školy ve Sv. Janu, protože ta ještě „stejně není vysvěcena“.

Všichni účastníci brali věc sportovně (co jim také zbývalo). Sám kostel také nepotřebuji, mnohem důležitější byl živý chrám celého slavícího sboru. Styděl jsem se však, že patřím k církvi, jejíž služebníci takto rozhodují.

S tímto přístupem naštěstí kontrastuje slavení Farského liturgie v plzeňské římskokatolické katedrále za přítomnosti místního římskokatolického biskupa několik dní předtím.

-pH-