Obrazy této války: Zraněná muslimka v nemocnici – přežila americké bombardování, ale její dítě zahynulo. Mrtví křesťané poskládaní před kostelem, kde je přepadla banda vraždících islamistů. Hořící sklad humanitární pomoci. Nové tanky pro nové bojovníky. Davy táhnoucí ulicemi měst; transparenty, výkřiky a všude jakýsi pocit bezmoci. Co můžeme udělat? Co můžeme udělat my, teď a tady? Nejsme už jen hračky v rukou různých Usámů, Umarů, Georgů a Donaldů?

Ano, nejdůležitější klíče mají v rukou jiní. Ale i my můžeme pomáhat alespoň někde, a především stále vyzývat zodpovědné, aby se nepřestávalo hledat mírové řešení, aby sílila skutečně účinná humanitární pomoc a aby neustávala snaha o minimalizaci škod. A mít vlastní oficiální církevní představitele k tomu, aby i oni pozvedli hlas. Tohle je důležitější než církevní zákon v parlamentu.

K obsahu dnešního čísla Getseman: První dva příspěvky se – každý jiným způsobem – týkají otázky, jak lze dělat církevzdola, především katolickou církev zdola.

O. H. Pesch, autor ze slavné generace druhého vatikánského koncilu ahorlivý propagátor koncilových myšlenek, se ve svém větším textu, kterýpřibližujeme v prvním příspěvku, zabývá otázkou ekumenismu z pohledutakzvané hierarchie pravd, myšlenky, která se v katolické teologiiobjevila právě na posledním koncilu a stala se i součástí koncilních dokumentů. „Hierarchie pravd“ v tomto smyslu vlastně znamená, že ne všechny součásti církevní nauky a praxe jsou stejně zásadní a pro ekumenické sblížení podstatné. Podstatná společná víra v Boha Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele zajisté není na stejné úrovni jako různice o tom, zda je dejme tomu pomazání nemocných třeba počítat ke svátostem, anebo zda pro tento obřad slovo svátost nebudeme používat: Tam je Zdroj, Hybatel a Cíl všeho stvoření, zde pouhý nástroj k dosažení tohoto cíle.

Věříme-li takto, uvažuje dále Pesch, neměla by ekumena právě pro katolíky být zásadní problém: s pohledem rozlišujícím mezi podstatným a věčným – tedy cílem spásy – a pomocným, časným – tj. prostředkem spásy – byměli mít schopnost být velmi, velmi tolerantní právě vůči mnoha takovým sporným bodům, které pro současný oficiální katolický ekumenický dialog představují největší problém. K úplné jednotě to sice nestačí, ale k „předběžnému společenství“, umožňujícímu v případě potřeby i společenství eucharistické, to je dostatečné.

Následující příspěvek je ukázkou praktického katolictví zdola. Paralelně k římské biskupské synodě probíhala i „stínová synoda“ katolických organizací, které vyrůstají zdola a představují často i jakési „ostrovy vzdoru“ v jinak perfektně uspořádaném moři katolicismu. Stínoví synodálové nakonec přijali závěrečné prohlášení, z něhož vyjímáme některé body. Zatímco Peschův příspěvek je v jistém smyslu konzervativní (nechme věci běžet tak, jak běžely dosud, ale přijímejme je v duchu tolerance a bratrství), zde cítíme ducha spíše „revolučního“. Bohužel nikoli prostého salonního levičáctví západních rebelů; ale to je možná smutný důsledek toho, když se konzervativci spokojují s pouhým konzervováním.

A ještě vás pozveme na pouť s Egerií do Jeruzaléma. Příjemnou plavbu.

V mezinárodním ekumenickém časopise Concilium 3/2001 (str. 298-311 německého vydání) vyšel zásadní článek katolického teologa Otto Hermanna Pesche, nazvaný Hierarchie pravd a ekumenická praxe („Hierarchie Wahrheiten“ und die ökumenische Praxis), jehož vybrané části přinášíme. Autor, emeritní profesor teologie v Hamburku, je v našem prostředí znám především svou vynikající monografií o druhém vatikánském koncilu.

Výsledky ekumenických dialogů, především těch na vysoké úrovni hierarchie, jako třeba Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění (1999), mají reálnou šanci být přijaty „církevním lidem“ jen tehdy, pokud se prakticky nic nezmění pro všední život v církvi a společnosti. To je zkušenost všech ekumenicky činných duchovních pastýřů. Rádi spolupracujeme tam, kde je to možné a cestu ukáží ekumenicky angažovaní faráři a farníci. Pořádají se společné vzdělávací akce (přednášky, biblické semináře a podobně). Konají se ekumenické bohoslužby o významných dnech, např. v modlitebním týdnu za jednotu křesťanů (18. – 25. ledna). Ale církevní všední den – bohoslužba, kázání, svátosti, osobní zbožnost – se děje pouze ve vlastní církvi. Jen tam má osobní víra svůj „domov“, jen tam vytváří své specifické projevy.

Ekumenická grémia mohou tedy konstatovat shodu a otevírat cestyk nové jednotě církve jak chtějí a jak mohou, ale církevní obce nebudou akceptovat sjednocení, vedoucí k uniformitě církevního života a – jako její základně – k jednotné církevní ústavě. „Ekumenická ústava církve“ – otevřeně řečeno ekumeny schopná ústava církve – může mít za (blízký) cíl jen vzájemné uznání církví tak, jak jsou; všechno ostatní je iluze. Každá (z katolické perspektivy řečeno) „ekumena návratu“ – jen s námahou potlačované očekávání katolíků – ale i každá „ekumena připojení se“ – občas otevřeně přiznávaná naděje reformovaných teologů – je tak znemožněna věřícím common sense křesťanského lidu. (…) Pokud různé životní formy v církvích, které fakticky nemohou být uniformovány – od institucionálních struktur přes formyúřadů až po různé zvyklosti – z teologických důvodů ani nemusejí, ba nesmějí být uniformovány (…) dostáváme se k velmi diskutovanému heslu o hierarchii pravd (hierarchia veritatum), jejíž uznání v ekumenickém dialogu požaduje ekumenický dekret druhého vatikánského koncilu Unitatis redintegratio (čl. 11). Co to znamená teologicky a následně i prakticky?

V další části článku autor cituje příslušné pasáže dekretu UR a analyzuje okolnosti jejich vzniku v diskusi koncilních Otců. zajímavé je, že v provopočáteční ideji jinak vcelku neznámého biskupa S. Ferraze šlo spíše o „pedagogickou ideu“, podle níž by protestanti měli při svém sbližování s katolickou církví (ve Ferrazově chápání samozřejmě jedině pravověrnou) měli postupovat podobnými etapami porozumění, jaké podstupují i mladí katolíci na své cestě k dospělé víře; ekumenický proces se tu tedy chápal jako vyučování katechismu, při němž se začíná se základními a jednoduchými pravdami, z nichž se potom postupně odvozují další – hlubší a složitější výsledky. Další rozvoj této Ferrazovy myšlenky v koncilních diskusích přes klíčový projev gorizijského arcibiskupa A. Pangrazia (který rozlišil pravdy, jež náležejí řádu cílů, jako je tajemství Trojice či Vtělení, a pravdy, náležející řádu prostředků spásy, jako je sedm svátostí, hierarchická struktura církve nebo apoštolská posloupnost) až ke konečnému návrhu kard. Königa vlastně původní návrh změnil k nepoznání, Peschovými slovy „postavil na hlavu lstí Ducha svatého“.

Rozhodující jednota ve víře působená Duchem svatým tedy přesahuje pozemské putování církve, zatímco různice o „prostředcích“ jsou spolu s těmito prostředky samotnými předznamenány eschatologickým znamením zániku (viz LG 48 odst. 3). Musí tedy existovat opravdu silný důvod k tomu, aby to, co beztak je předurčeno k zániku, smělo rozdělovat křesťanstvo existující v zásadní jednotě víry. Arcibiskup Pangrazio měl odvahu jako příklady pro takovéto pravdy oprostředcích podřazené řádu cílů jmenoval právě ty, které jsou i v ekumenickém dialogu nejspornější: svátosti, hierarchickou strukturu církve, apoštolskou posloupnost. Ničeho z toho, co v tomto ohledu v katolické církvi vyrostlo, není třeba se vzdávat, leda by to ovšem byla zkaženost protivící se evangeliu. (…) Má-li arcibiskup Pangrazio pravdu, má ekumenický dialog obrovskou šíři možností, zúženou během rozhovorů pouze leností lidského ducha a srdce. A totéž platí pro ekumenickou praxi.

Nyní O. H. Pesch analyzuje dvě konkrétní sporné otázky, v nichž by mohl přístup inspirovaný myšlenou hierarchie pravd pomoci: možnost zachování plné „konfesní identity“ a otázky struktury úřadu v církvi – i toto patří do řádu prostředků, nikolicílů. Církve by se tak mohly semknout k „předběžné jednotě“ (Lukas Vischer),„předběžnému společenství církví“, čímž se ekumenické rozdíly stanou vnitřními rozdíly, podobnými sporům uvnitř rodiny, týkajících se prostředků k dosažení cílů.

Kdy dojde k plnému společenství všech předběžně sjednocených církví mezi sebou i s ještě nesjednocenými, to smíme a musíme přenechat historii s jistotou, že Duch svatý i v tomto směru působí podivuhodné věci (Pangrazio). Pokud žádným způsobem k takovému „předběžnému společenství“ nedojde, mohlo by se stát, že na konci tohoto století bude křesťanství existovat již jen ve dvou podobách: jednak v podobě několika velkých sekt a mnoha drobných sektiček v kontextune přehlédnutelného, vše relativizujícího náboženského pluralismu; a jednak jako „kulturní dědictví“ Západu, podobně jako existuje i řecká filozofie a římské právo. To by bylo výsledkem lidské vzpoury proti Duchu svatému. (…)

Co by měl křesťan ve své obci (…) již nyní činit, aby žil ekumenicky ve světle hierarchie pravd? Zde pochopitelně přichází silně ke slovu různý kulturní kontext, takže se nedají vyslovit žádná všeobecná pravidla. (…) Pro západní kulturu (…) lze říci následující: Ekumenicky uvědoměle žijící křesťan smí činit s dobrým svědomím to, co svědomitá ekumenická teologie prokázala jako legitimní. Musí si ovšem uvědomit: Církve/církev jako celek, jejich nositelé úřadu nejen smějí, ale dokonce musejí být zdrženlivější. (…)

Tuto zdrženlivost autor vysvětluje ohledem na ty, kteří ekumenickému přístupu nedorostli nebo ho nevzali na vědomí. „Brzdící“ oficiální vyjádření proto je třeba brát jako odkaz na ještě nevyřešené otázky, ale nikoli jako poslední slovo v dané věci.

Nesmějí si nechat zabránit v tom, aby oddělené církve nepovažovali za „sesterské církve“. Smějí jejich duchovní považovat za nositele církevních úřadů (…). Smějí v jiných církvích uznávat i to, co jim samým snad je zcela cizí (…) Smějí a měli by se s nimi společně modlit a slavit bohoslužby. Smějí v sesterské církvi s informovaným svědomím i přistupovat ke stolu Páně.

Pro katolíky to autor zdůvodňuje poukazem na možnost takovéto výjimky v případě konfesně smíšeného sňatku, kterou však lze logicky rozšířit i najiné existenciálně závažné pastorační situace.

„Předběžné společenství církví“ by po tom dospělo k nejkrásnějšímu předběžnému cíli, kdyby konverze z jedné církve do druhé (…) už nebyla posuzována jako zrada a odpadlictví, ale byla respektována stejně jako přestup z jedné farnosti do druhé, kde přestupující najde lepší, osobně přiměřenější domov, jaký jeho víra potřebuje.

Sestavil a ukázky z němčiny přeložil JaS

Vybrané pasáže z Prohlášení Synodu božího lidu, konaného v Římě 4. – 8. října 2001 (tzv. Stínový synod – paralelní akce římskokatolických iniciativ „zdola“, svolaná jako protipól oficiálního synodu katolických biskupů).

 

A. Role církve v kontextu širší lidské komunity

 

1. O válce: Církevní vůdcové, zvláště dnes, musí požadovat od světových politických představitelů, aby odvolali odvetnou válku protiterorismu. Ať hledají nenásilné cesty k dosažení spravedlnosti. Musejíhlásat páté přikázání Nezabiješ!, odmítat militarismus a válku jako nástroje státní i mezinárodní politiky.

4. O ekumenickém dialogu: Církevní vůdcové musejí odvolat deklaraci Dominus Iesus. Musíme se pokorně angažovat ve vážném dialogu mezi náboženstvími, opustit vše, co by mohlo vyvolávat dojem katolické nadřazenostia uvítat ekumenické interkomunio.

5. O chudobě: Církevní vůdcové se musejí soustředit na skandální propast mezi bohatými a chudými našeho světa, veřejně odsoudit utlačovatelskou globalizaci a neoliberální ekonomické modely, bránit práva pracujících, zrušení dluhů chudých národů a vybudování spravedlivého a demokratického globálního ekonomického řádu.

7. O sexualitě: Církevní vůdcové by měli respektovat svědomí a morální úsudek těch, kdo činí rozhodnutí o sexualitě a rozmnožování. Církevní vůdcové by měli přehodnotit církevní nauku o těchto otázkách v kontextu sensus fidelium („smyslu věřících pro víru“, pozn. překl.).

 

B. Církevní struktura

 

12. O rozhodování: Podporujeme církev založenou na „kolegialitěvšech věřících“. Rozhodování, vůdcovství a odpovědnost musí být moudře rozděleny tak, aby se podporovala účast všech. Měly by to uvést do praxe místní synody nebo koncily.

13. O volbě představených: Boží lid by měl volit své biskupy a jiné vůdce. Zvolení by měli svůj úřad vykonávat po určenou dobu a měli by skládat účty místní obci věřících. Procedura volby by měla být přizpůsobena místnímu kulturnímu kontextu podle rozhodnutí místních církevních komunit.

18. O moci v církvi: Papežství by se mělo zakládat a morální autoritě, nikoli na jurisdikční pravomoci. Permanentní konciliární proces je důležitý v každé církvi, na jejíž činnosti se účastní široký okruh lidí.

21. O ženách: Protože Boha můžeme správně zobrazit jako muže i jako ženu, měli by církev smět řídit stejnou měrou ženy jako muži. Ženy jsou mužům rovné jak v přirozenosti, tak v milosti. Popírat rovnost je formou násilí a omezováním božího obrazu.

Z angličtiny přeložil JaS

Z konce 4. stol. máme k disposici obsáhlý latinsky psaný pramen „Putování Egeřino“, velmi důležitý pro poznání liturgie v Jeruzalémě, která pak ovlivnila liturgie jak křesťanského Východu, tak Západu. Pramen objevil v r. 1884 J.F. Gammurini v knihovně kláštera Panny Marie v Arezzu a publikoval jej v r. 1887 v Římě. Bylo nalezeno 37 pergamenových listů pocházejících asi z 11. století. Český překlad J. Kopřivy a A. Stříže vyšel poprvé u Kuncíře v r. 1930 s poznámkami J. Cibulky. Nový překlad M. Hejtmanové vyšel nedávno na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity.^[1]

Egerie byla zámožná poutnice, pocházející z některé západní římské provincie, patrně z Galie, která se v letech 381-384 vypravila do Svaté země a s biblí v ruce navštívila řadu míst spjatých jak se Starým, tak s Novým zákonem. Procestovala Palestinu, Egypt, Mezopotámii, Malou Asii a přes Cařihrad se vrátila domů. Velikonoce r. 384 prožila v Jeruzalémě. O svých zážitcích detailně a poutavě píše svým přítelkyním. Není to však cestopis v dnešním slova smyslu. Zajímá se výhradně o liturgie, nerozptyluje se ničím jiným.

V článku se pokusím ukázat přínos tohoto pramene pro poznání liturgie Tridua a liturgie hodin.

Slavení velikonočního Tridua

Dobové pozadí

Ve druhém a třetím století (zřejmě i v prvním, ale nemáme proto doklady) křesťané slavili Velikonoce během jediné noci (vigilie = bdění). Demonstrovala se tak jednota spásonosných událostí – Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Třídenní historizující slavení pochází ze 4. stol. z Jeruzaléma. Císař Konstantin dal v r. 313 křesťanům svobodu. Jeho matka, císařovna Helena, objevila v Jeruzalémě údajný Kristův kříž a hrob, kam byl položen. Kolem těchto a dalších míst začaly být v Jeruzalémě budovány stavby a začali se sjíždět poutníci, kteří chtěli slavit základní události naší spásy přímo na místech, kde se udály. Snahou bylo se co nejvíce přiblížit jak místům, tak časům těchto událostí. Genius loci sehrál svoji významnou úlohu. Poutníci šli po stopách Ježíšových a na daných místech a v dané hodiny slavili liturgie, jejichž nejdůležitějšími částmi byly příslušné evangelijní perikopy a související texty. Zde, v Jeruzalémě, tak vzniklo svaté Třídení (Triduum) utrpení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, které je středem liturgického roku. Svoji roli sehrála i nová možnost se svobodně scházet. Křesťané do té doby působili více či méně ilegálně. Nyní mohli demonstrovat svoji víru a svoji sílu veřejně před očima pohanů, kteří městu 300 let vládli, ale i Židů, kteří se ve městě usídlovali a doufali, že znovu povstane bývalá sláva chrámu a „jejich“ Jeruzaléma. Počet obyvatel těchto tří skupin byl koncem 4. stol. velmi zhruba stejný. Nelze opomenout, že je to doba po prvních všeobecných sněmech, doba zápasu s ariánstvím, pro které Ježíš jako člověk z masa a kostí nebyl důležitý. Zastánci ortodoxie mohli ukázat: Podívejte, zde je cesta, kterou Ježíš šel, kříž, na kterém zemřel, hrob, do kterého byl položen. V Palestině tento zápas probíhal začátkem 4. stol. pod biskupem Aelie (jak se tehdejší Jeruzalém nazýval) Makariem, který stál na straně Athanasia z Alexandrie – Ariova odpůrce, a který se stal cařihradským patriarchou. Druhou stranu sporu představoval jeden z nejvýznamnějších a nejvzdělanějších biskupů té doby Eusebios, palestinský metropolita v Kaisarei, pod jehož jurisdikci spadala i Aeliea. Zápas Eusebia, který jako arián byl poslán na dva roky do vyhnanství (zásluhou Makaria, který chtěl být sám metropolitou) a posléze na císařův příkaz exkomunikace zproštěn, ukazuje složitost vývoje vztahu k posvátným místům. Od zcela duchovní víry, která je nezávislá na nějakých zeměpisných místech, až po jejich propagaci, kdy „skrze Ježíšovo lidství se dostaneme ke Kristovu božství“. Toto napětí, které vyvolalo v historii vážné střety (obrazoborectví, reformace) je pro liturgii významné a nelze jej zcela odstranit.

Stavby v Jeruzalémě koncem 4. stol.

Na místech Golgoty a Ježíšova hrobu, které se v Ježíšově době nacházely vně hradeb, byl vybudován, v této době již uvnitř hradeb, komplex církevních staveb. Především hlavní pětilodní basilika Martyrion („Svědectví“), ve které byla uchovávána relikvie Ježíšova kříže. Kolem Ježíšova hrobu byla vylámána skála a nad hrobem byla postavena velká rotunda Anastasis („Vzkříšení“) o průměru 40 m. Mezi Martyriem a Anastází bylo jakési atrium jemuž vévodila Golgota – kousek původní skály s postaveným velkým křížem. Za Golgotou stála menší kaple.

Další stavby stály na Olivové hoře. V blízkosti vrcholu, nad jeskyní Eleona, kde Ježíš údajně hovořil se svými učedníky před svým zatčením, byla postavena basilika. Nedaleko odtud, přímo na vrcholu, bylo místo Imbomon, odkud Ježíš údajně vstoupil na nebesa. Na cestě mezi Horou oliv a městem, tak kde dříve stál dvorec Getsemany, byla rovněž basilika.

Další chrám byl vybudován na Sionu, místě, kam byla situována Ježíšova večeře na rozloučenou, a které bylo v těsné blízkosti Kaifášova domu.

Ukázka textu

Pro přiblížení textu uvádím popis liturgie Velkého pátku od půlnoci až do večera. Překlad Marcely Hejtmanové:

36,1. Když začnou zpívat kohouti, sestupuje se s hymny z Imbomonu dolů a dojde se na místo, kde se Pán modlil, jak je psáno v evangeliu: „A vzdálil se, co by kamenem dohodil, a modlil se“ a tak dále. Na tom místě je krásný kostel. Biskup a všechen lid tam vstoupí, říká se modlitba příhodná k místu a dni, říká se také jeden vhodný hymnus a je čteno to místo z evangelia, kde říká svým žákům: „Bděte, abyste neupadli v pokušení“. Celé to místo je zde přečteno a opět se koná modlitba. 2. A již odtud všichni až po nejmenší dítě s biskupem sestupují pěšky s hymny do Getsemane, a vzhledem k tomu, že je celý tak velký dav unaven bděním a zesláblý každodenním půstem a mají sestoupit z tak velké hory, jde se pomalu, pomalu s hymny na Getsemane. Kvůli světlu pro všechen lid jsou pohotově kostelní pochodně. 3. Když se dojde na Getsemane, nejprve se koná vhodná modlitba, pak se říká hymnus; poté se čte místo z evangelia, kde Pán byl jat. Když bylo to místo přečteno, je takový pláč a nářek a slzy celého lidu, že úpění všeho lidu je slyšet snad až do města. V tu dobu se pěšky vyjde do města s hymny a dojde se k bráně v dobu, kdy člověk začíná téměř rozeznávat člověka; odtud jdou všichni do jednoho přes celé město, staří i mladí, bohatí i chudí, všichni jsou přítomni; toho dne obzvláště nikdo neodchází z vigilií před ránem. Tak je biskup doveden z Getseman až k bráně a odtud přes celé město až keKříži. 4. Jakmile se dojde ke Kříži, již začíná být jasné světlo. Zde se opět čte ono místo z evangelia, kde je Pán přiveden k Pilátovi, a vše, co je psáno, že řekl Pilát Pánovi a Židům, to celé je čteno. 5. Poté osloví biskup lid a povzbudí jej, protože se celou noc namáhali a ještě se budou toho dne namáhat, aby se nepoddávali únavě, ale měli důvěru v Boha, který jim za tuto námahu dávětší odměnu. A tak je utěšuje, jak může, a osloví je řka jim: „Teď jděte zatím všichni pěkně do svých domečků a trochu si odpočiňte, a ke druhé hodině buďte všichni přítomni zde, abyste od té hodiny až do šesté mohli jeden každý z vás svírou, že to bude k jeho blahu, uvidět svaté dřevo kříže. Neboť od šesté hodiny se musíme všichni sejít zde na tomto místě, to jest před Křížem, abychom se až do noci věnovali modlitbám a čtením.“

37,1. Když skončí pobožnost u Kříže, to jest dříve než vyjde slunce, ihned všichni horlivě kráčí na Sion pomodlit se k onomu sloupu, u kterého byl Pán bičován. Potom se vrátí domů a trochu si odpočinou a hned jsou všichni zase přítomni. Pak se na Golgotě postaví biskupské křeslo, to jest za Křížem, kde nyní je biskup; biskup se posadí na křeslo před něj je umístěn stůl pokrytý plátnem; kolem stolu stojí jáhnové a je přinesena skříňka z pozlaceného stříbra, v níž je svaté dřevo kříže, je otevřena a vystavena, a na stůl se položí dřevo kříže i nápis. 2. Když je položeno na stole, sedící biskup uchopí rukama konce svatého dřeva a jáhnové, kteří stojí kolem, hlídají. Hlídá se tak proto, že je zvykem, že všechen lid přichází jeden po druhém, jak pokřtění věřící, tak katechumenové, u stolu se pokloní, políbí svaté dřevo a odejdou. A protože se říká, že kdysi se někdo do svatého dřeva zakousl a kousek ho ukradl, proto je nyní tak hlídáno od jáhnů, aby se nikdo z příchozích znovu neodvážil to udělat. 3. A tak všechen lid prochází jeden po druhém a všichni se pokloní, nejprve se dotknou čelem a pak očima kříže a nápisu, pak políbí kříž a odejdou, nikdo však nevztáhne ruku, aby se dotkl. Když políbí kříž, jdou dál, a tam stojí jáhen, drží Šalamounův prsten a nádobku z rohoviny, z níž byli pomazáváni králové. Lidé políbí nádobku, vzdají poctu prstenu ... všichni lidé procházejí až do šesté hodiny, vstupujíce jedním vchodem, vycházejíce druhým, a to se děje natom místě, kde se den předtím, to jest ve čtvrtek, konala oběť. 4. A jakmile přišla šestá hodina, jde se před Kříž, ať je déšť nebo horko; to místo je pod širým nebem, je to jakési hodně veliké a velmi krásné atrium, které je mezi Křížem a Anastasí. Zde se tedy shromáždí všechen lid, takže ani nejdou otevřít dveře. 5. Biskupovi je postaven trůn před Křížem, a od šesté do deváté se konají jenom čtení, a to takto: nejprve se čte z žalmů, kde se mluví o utrpení, čte se ze spisů apoštola nebo z listů apoštolských nebo ze skutků, kde co řekli o utrpení Páně; jakožto i z evangelií se čtou místa, kde trpí; též se čte z proroků, kde předpověděli utrpení Páně; také se čte z evangelií, kde se mluví o utrpení. 6. A tak od šesté hodiny až do deváté se stále takto čtou čtení nebo říkají hymny, aby se ukázalo všemu lidu, že cokoli řekli proroci o utrpení Páně, že se stane, se také stalo, jak je ukázáno skrze evangelia a spisy apoštolů. A tak po ty tři hodiny se všechen lid učí, že se nestalo nic, co bydříve nebylo řečeno, a nic nebylo řečeno, co by se zcela nesplnilo. Vždy jsou vkládány modlitby, kteréžto modlitby jsou vhodné ke dni. 7. Při jednotlivých čteních a modlitbách je takové pohnutí a takový nářek lidu, že je to neuvěřitelné. Není nikdo ani starý ani mladý, kdo by toho dne v těch třech hodinách neplakal tolik, že se to nedá vypovědět, protože Pán pro nás tolik vytrpěl. Když začíná devátá hodina, čte se to místo z evangelia podle Jana, kde Pán odevzdal ducha; po přečtení se koná modlitba a propuštění věřících. 8. A jakmile skončí obřad před Křížem, ihned se všichni sejdou ve velkém kostele, v Martyriu, a konají se obřady jako obvykle v tom týdnu od deváté hodiny do večera, kdy se lid schází v Martyriu. Po propuštění věřících se jde z Martyria do Anastase. Když se tam dojde, čte se to místo z evangelia, kde Josef žádá od Piláta tělo Páně a uloží ho do nového hrobu. Po přečtení se koná modlitba, je požehnáno katechumenům i pokřtěným věřícím a pak je propuštění věřících. 9. Ale toho dne se nevyhlašuje, že se má bdít v Anastasi, protože se ví, že lid je unaven; ale je zvyk, že se tam bdí. A tak kdo z lidu chce, nebo aspoň ti, kteří mohou, bdí; ti, kteří nemohou, nebdí tam až do rána; ale klerikové tam bdi, to jest ti, kteří jsou silnější a mladší; celou noc se říkají hymny a antifony až do rána. Bdí tam převeliký dav, někteří od večera, jiní uprostřed noci, jak kteří mohou.

Rekonstrukce liturgie

Protože víme, že se v té době v Jeruzalémě používal arménský lekcionář, můžeme Egeřin popis doplnit konkrétními texty a pokusit se rekonstruovat průběh liturgie Tridua:^[2]

Rekonstrukceliturgie Tridua v Jeruzalémě koncem 4. stol.

Čtvrtek
ráno, 9 h, poledne	ranní bohoslužby– tercie – sexta v Anastazi
osmá hodina ( 14 h)	eucharistie v Martyrionu			Gn 22, 1-18 obětování Izáka Iz 61, 1-6 nést radostnou zvěst pokorným Sk 1, 15-26 náhrada Jidáše Ž 55 antifona v.22
	po propuštění katechumenů			Ž 23 antifona v.5 – pastýř 1 K 11, 23-32 ustanovení Mt 26, 17-30
	druhá eucharistie u kříže
	na Sionu (u Egerie není)			Ž 23 antifona v. 5 – pastýř 1 K 11, 23-32 ustanovení Mk 14, 1-26
první noční hodina (= 19 h)	bohoslužba v Eleoně			15 žalmů, 5modliteb Ž 2, antifonav. 2 Ž 41, antifona v. 8 Ž 59, antifona v. 1 Ž 79, antifona Ž 88,5 + 79,14 Ž 109, antifona v. 2 J 13,16 – 18,1
	průvod k Imbomonu			Ž 109, antifona v. 3 L 22, 1-65
	„místnost učedníků“			Mk 14, 27-72
šestá noční hodina (= půlnoc) při kohoutím kokrhání	průvod do Getsemane, bohoslužba: čtení o zatčení			Mt 26, 31-56
	průvod do Jeruzaléma			Ž 118, antifona v. 1
	bohoslužba u kříže se čtením o odsouzení Ježíše			J 18, 2-27
před východem slunce	průvod na Sion – statio u sloupu bičování			Ž 109, antifona v. 3 J 18,28 – 19,16
Pátek
druhá hodina (=8 h)	u kříže: uctívání kříže
mezi šestou a devátou hodinou (12-15 hod)	mezi Martyrionem a Anastází: bohoslužba slova (Ježíšovo utrpení a stará proroctví)
	Ž 35, ant. v.11	Za 11, 11-14	Ga 6, 14-18
	Ž 38, ant v.17	Iz 3, 9b-15	Fp 2, 5-11
	Ž 41, ant v.6	Iz 50, 4-9	Ř 3, 6-11
	Ž 22, ant v.18	Am 8, 9-12	1 K 1, 18-31
	Ž 31, ant v.6	Iz 52,13 – 53,12	Žd 2, 11-18		Mt 27, 1-56
	Ž 69, ant v.23	Iz 63, 1-6	Žd 10, 19-31		Mk 15, 1-41
	Ž 88, a. v.4b+5a	Jr 11, 18-20	Žd 10, 19-31		L 22,66 – 23,49
	Ž 102, ant v.1	Za 14, 5-11	1 Tm 6, 13-16		J 19, 17-37
	závěr v Martyriu			Jr 11,18 – 12,8 Iz 53, 1-12 Ž 22, antifona v.18
devátá hodina (15 h)	u Atastáze: Perikopa o ukládání do hrobu			Mt 27, 57-61
Sobota	za svítání, Anastáze			Ž 88, antifona v.6 Mt 27, 62-66
ráno	ranní bohoslužby – tercie – sexta
odpoledne	není bohoslužba
Velikonoční noc	večer v Anastazi, biskup zpívá			Ž 113, antifona v.2
	vigilie v Martyrionu			Před každým čtením je zpívána část Ž 118 s antifonou v. 24 Gn 1,1 – 3,24 Gn 22, 1-18 Ex 12, 1-24 Jon 1,1 – 4,11 Ex 14,24 – 15,21 Iz 60, 1-13 Job 38, 1-28 2 Kr 2, 1-22 Jr 31, 31-34 Jos 1, 1-9 Ez 37, 1-14 Da 3, 1-90
	příchod novokřtěnců – pokračování vigilie – eucharistie			Ž 65, antifona v.1 1 K 15, 1-11 Ž 30,1 Mt 28, 1-20
	průvod k Anastázi – perikopa o zmrtvýchvstání			J 19,38 – 20,18
Neděle	druhá eucharistie v Martyriu			Ž 65, antifona v.1 Sk 1, 1-14 Ž 147,12 Mk 15,42- 16,1
	večer na Sionu			Ž 149, antifona v.1 J 20, 19-25

Z rekonstrukce tohoto prvního úplného popisu Tridua vyplývá mimo jiné:

Slavení je rozfázováno, aby doby a místa slavení se kryly s dobami a místy pašiových událostí podle popisu evangelií. Čtení příslušných perikop je vždy středem daného slavení. Tyto principy zůstaly zachovány dodnes. Změny místa jsou dnes naznačeny průvody (např. odnesení eucharistických způsob po ukončení čtvrteční bohoslužby značí Ježíšovu cestu do Getseman).

Pátek a sobota jsou dny, kdy se neslaví eucharistie.

Velikonoce jsou v Jeruzalémě, stejně jako v Egeřině vlasti, svátky křtu. Na katechumeny je při všech liturgiích pamatováno, stejně tak na novokřtěnce po křtu. Během velikonočního oktávu biskup s neofyty jí a osobně s nimi projde znovu všechna posvátná místa.

Mnohé perikopy Tridua převzaly nejrůznější liturgie a zůstaly stejné dodnes. Např. během vigilie se čte o stvoření světa, o obětování Izáka, o průchodu Rákosovým mořem a pod.

Liturgie hodin

Až do objevení Egeřina putování bylo o počátcích křesťanské liturgie hodin známy pouze kusé informace. Na základě tohoto pramene je možno shrnout:^[3]

Během dne se v Jeruzalémě koncem 4. století slavilo pět hór: vigilie, laudy, sexta (v poledne), nona (odpoledne) a nešpory. V postě ještě navíc tercie (dopoledne).

Hóry slaví celé shromáždění, nejen klerikové. Zvláště velká účast je při slavení nedělních vigilií a vigilií z pátku na sobotu.

Jednotlivé hóry sestávají ze zpěvu žalmů s antifonami (po určitém oddílu žalmu se opakuje refrén), žalmů responsoriálních (zpěvák zazpívá část žalmu a shromáždění tuto část opakuje), modliteb a čtení ze Starého i Nového zákona.

Antifony, modlitby, biblické lekce i žalmy jsou voleny s ohledem na téma svátku či dne. Mimo jiné to lze doložit následující větou:

Nejpozoruhodnější na tom všem je, že se děje tak, aby byly říkány vždy vhodné žalmy a antifony, ať jsou říkány v noci či naopak časně ráno, nebo také přes den, o šesté či deváté či o nešporách, vždy jsou tak vhodné a s takovým významem, aby sevztahovaly k tomu, co se koná. (Putování Egeřino 25,5)

Je zajímavé, že tato aktualizace, v Egeřině době na Západěne známá, je dnes typická právě pro západní liturgie, zatímco východní liturgie jsou „specializované“ mnohem méně.

Eucharistie se neslaví každý den, ale o nedělích a svátcích.

Největšími svátky jsou Zjevení Páně (6. ledna), Velikonoce a Nalezení sv. kříže spolu s posvěcením Martyrionu (14. září). Tyto svátky se slaví osm dní (oktáv). Dalšími svátky jsou Uvedení Páně (15. února), Nanebevstoupení Páně, Seslání Ducha sv. Možná byly slaveny další svátky, které byly zaznamenány na ztracené části rukopisu.

Ekumenický význam pramenů

Objevení a studium pramenů jako je tento výrazně napomohlo sblížení západních liturgií, které proběhlo ve většině církví v průběhu 20. století. Katolík se naučil jisté střízlivosti a protestant poznal, že liturgie není „katolickým výmyslem“.

---

 

^[1]Hejtmanová,Marcela: Itinerarium Egeriae – Putovaní Egeriino: text, překlad a komentář, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 1999

^[2]Zpracováno s použitím: Meyer, H.B. (ed.), Gottesdienst der Kirche, 5. díl, Friedrich Pustet, Regensburg, str. 78 a Wilkinson, J., Egeria’s Travels to the Holy Land, Ariel Publishing House, Jerusalem, 1981, str. 166 n.

^[3]srv. Malina, B., Dějiny římského breviáře, Vyšehrad, Praha, 1939, str. 41

Katedra praktické teologie UK ETF v Praze pořádala v březnu a v dubnu tohoto roku setkání s vedoucím referátu duchovní služby Vězeňské správy ČR mgr.Bohdanem Pivoňkou. Tématem pěti seminářů byla problematika duchovní péče o vězně. Farář ČCE Bohdan Pivoňka pracuje ve vězeňství od roku 1993. Zpočátku na vedlejší pracovní úvazek při své hlavní činnosti faráře sboru a od roku 1998 je ve vězeňství zaměstnán na plný úvazek. Rozhodnutím ministerstva spravedlnosti z r. 1998 bylo umožněno duchovním docházet do vězení nejen na návštěvu, ale mohou zde působit jako zaměstnanci Vězeňské služby. Duchovní se tak stali ve věznicích potřebnou specifickou službou společnosti. Dnes pracuje ve vězeňstvína plné či částečné úvazky 22 duchovních z 10 církví ČR. Mgr. Bohdan Pivoňka jejich ekumenickou duchovní spolupráci koordinuje.

Náplní práce duchovních je zejména služba vězňům, ale mohou se věnovat i personálu. Jejich práci jim usnadňuje volný přístup do některých prostor věznic, včetně vazebních, kam mohou pouze zaměstnanci vězeňské správy. Mohou tak řešit problémy, ke kterým by se jako civilní osoby vůbec nedostali. Řadoví pracovníci věznic většinou práci duchovních nepřikládají velký význam, ale respektují je a v práci jim zpravidla nebrání. Ve většině případů pracují teologové s lidmi, kteří jsou v rámci vyšetřování zadržováni v soudní vazbě a potom také s vězni, kteří jsou již ve výkonu trestu– odnětí svobody. Práce ve vyšetřovací vazbě je velmi potřebná. Obvinění ve vazbě by měli být považováni až do ukončení vyšetřování za nevinné, ale opak je pravdou. Podmínky ve vazbě jsou daleko horší než samotný výkon trestu. Věznice jsou přeplněné a najdete v nich opravdu širokou škálu obviněných i odsouzených. Od nedbalých řidičů po úkladné vrahy. Samozřejmě mohou být mezi vězni i nespravedlivě odsouzení.

Duchovní péči – službu ve věznicích organizuje občanské sdružení:„Vězeňská duchovenská péče“. Zájemce o tuto práci musí být nejprve doporučen pověřenou osobou své církve. V počátku uchazeč pracuje jako dobrovolník. Bývá pravidlem, že jeho praxe trvá jeden rok. Pokud splňuje dané požadavky a jehopráce s vězni vykazuje dobré výsledky, může začít pracovat jako profesionál. Podmínkou je členství v občanském sdružení Vězeňská duchovenská péče, doporučení jejího výkonného výboru a pochopitelně volná tabulková místa produchovní ve Vězeňské službě. Vězni projevují mnohem větší zájem o setkání sduchovním, který je zaměstnancem Vězeňské služby (12 %) než s tím, který je pouze dobrovolný pracovník (4 %). Zkušenosti dlouholetých pracovníků v duchovní službě ukazují, že důsledkem práce s vězni roste u duchovních schopnost lépe rozpoznávat pravé důvody zájmu o návštěvu. Duchovních ve věznicích pracuje velmi málo a tak jsou často vystaveni daleko většímu množství žádostí o návštěvu, nežli mohou skutečně zvládnout. Práce duchovních ve vězení je velmi namáhavá a náročná. Aby u nich nenastal „syndrom vyhoření“, je vhodnější, když zde pracují pouze na částečný úvazek a nadále zůstanou zapojeni ve sborové práci, která je dokáže zase uvést do běžné reality.

Metody a formy pastorace jsou v ČR značně jiné, než běžné a osvědčené metody v zahraničí. Po mnoha letech totality lidé opravdu ztratili povědomí morálních hodnot. Nelze praktikovat plošnou pastoraci, není možné nic přikazovat ani nařizovat. Metody práce mohou být různé podle schopnosti každého teologa(psychologické, rétorické, umění naslouchat, dodržovat naprostou mlčenlivost). Důležité je rozpoznat co vězni nejvíce chybí, co potřebuje od duchovního přijmout. Ve vězení nenajdete žádné vlídné slovo, soukromí (hygiena), někoho, kdo by naslouchal, kdo by projevil opravdový zájem, ani žádný prostor ke ztišení. Nejčastější a nejoblíbenější formou pastorace je rozhovor. Vězeň musí o rozhovor požádat písemně. Většinou má nějaký konkrétní důvod. První rozhovor nebývá zpravidla na biblické téma. Vězeň se potřebuje vypovídat, má strach o svou rodinu, přátele, bojí se o věrnost těch, kteří zůstali doma, obává se rozsudku. Nebo také chtějí získat peníze na cigarety, čaj a kafe („trávu“). Většinou nemají úctu k Bibli, nevědí, co je to modlitba, a o náboženství mívají často nejasné, zkreslené představy. Teprve při opětovných návštěvách může začít konkrétní systematická práce. Vězni velmi rádi čtou. Je to pro ně jedna z mála možností, jak zabít vlekoucí se čas. Druhou možností jsou skupinové akce. Ty se mohou uskutečňovat pouze ve výkonu trestu, v případě, že zde duchovní pracuje dlouhodobě a vězni projevují skutečný zájem o náboženské činnosti. Bývají to biblické hodiny, které mají však úplně jinou formu než běžně v církvích. Vyučuje se o základech víry a jen velmi krátce. Další možností společných setkání jsou kulturně náboženské akce. Mohou to být koncerty, evangelizace, videoprojekce, bohoslužby nebo i křest. Ve věznicích s nižším stupněm ostrahy jsou možné i volné vycházky do sborů nebo osobní návštěva duchovního.

Cílem pastorace je, aby si vězeň dokázal uvědomit vinu, aby přijal svou vlastní chybu. Proti přijetí vlastní viny mají vypracované různé úhybné reakce. Od agrese, autoagrese, identifikace s filmovým hrdinou, projekce (že ostatní jsou zrovna takoví, jen je nechytli), úniku do nemoci, nepřetržitého sledování televize nebo videa až po racionální myšlení. Zlehčují svou vinu (co například horšího napáchali komunisté), popírají odpovědnost (nehoda, výchova, společnost), popírají způsobenou škodu (krádež je jen půjčka, vzali si jen nazpět, co jim vzal někdo jiný), popírají oběti (msta, byl to opilec, homosexuál – to má za to), odsuzují ty, kteří je odsoudili, odvolávají se na vyšší loajalitu (ochrana přátel, dostali úkol).

Co je však vina? Je to skutek, jak je formulovaný ve spise? Je to osobní popis, jak to vidí pachatel? Nebo je to fakt? Spis je neosobní, suchý popis, bez emocí. Osobní pohled ukazuje, že každý člověk může mít jiný názor na tutéž věc. Člověk si rád různě zdůvodňuje své nesprávné jednání. A kdo dokáže objektivně posoudit skutečnost? Svědek ponuré události je automaticky vtažen do děje. Naopak, kdo nebyl svědkem, nemůže znát všechny okolnosti a souvislosti. Cílem rozhovorů je pochopení a rozpoznání vlastní viny. Úspěchem je, když vězeň dojde k poznání, že to, co provedl, není normální, byla to jeho chyba, osobní prohra. Říkat odsouzenému, že zhřešil, není na místě. Pokud o Bohu nikdy neslyšel nebo má jen zkreslené představy, nemůže pochopit, co je to hřích. Nemůžeme chtít po zločincích více, než co chceme po druhých!

Duchovní služba ve vězení není misie, nelze při ní počítat s přílivem členů do sboru, poučovat ani moralizovat. Hlavním smyslem je osobní svědectví, předání vlastního duchovního postoje, názoru, dát prostor modlitbám a meditacím. Přijmout druhého i s jeho zločinem a ukázat mu, že i přes to zůstal člověkem. Čas, který duchovní stráví ve věznici, nelze nikdy pokládat zaztracený a zbytečný. Stále je všem hledajícím nabízen nový začátek, který má svůj cíl až u Boha.

Poznámka na závěr: V září jsem se zúčastnil rozhovorů ve vazební věznici v Brně se třemi muži. Pastorem byl pan Žižka, mladý kazatel Církve adventistů sedmého dne. Již samotný vstup do objektu byl velmi působivý. Všude zamčené dveře a nepočítaně dozorců. Místnost duchovního byla maličká cela s okénkem ve dveřích a zrcadlem umožňujícím kontrolu uvnitř. Farář si přečetl žádosti vězňů a vybral z nich tři jména. S těmito jmény jsme šli za dozorci, kteří si zapsali naše jména a jména vězňů do knihy návštěv. Potom k nám dozorci přivedli vždy jednoho vězně k rozhovoru. Čas k rozhovoru nebyl omezen, rozhovor se točil okolo vyšetřování, možné výše trestu a problémů na cele. Okrajově se zmínili o tom, co četli nebo co je zaujalo v Bibli. Po odchodu mi pan Žižka vysvětlil, že v soukromí probíhají rozhovory jinak. Duchovní byl ve vazbě po delší pauze a tak musel nejprve vyslechnout události, které se odehrály od poslední návštěvy. Druhým rozdílem od obvyklého průběhu byla má přítomnost. Před cizí osobou se chtěli předvést. Jeden z nich užplánoval další akce po propuštění, druzí dva svalovali vinu na jiné. Uvědomil jsem si, že je potřebné mít při rozhovorech určitý nadhled. Jak říkal mgr. Pivoňka: „Polovina z toho, co vyslechneš, může být pravda, ale hledej, která polovina to právě byla“. Všichni tři muži byli poměrně mladí, okolo 30 let, a strávili ve vyšetřovací vazbě skoro dva roky. Jen ta představa mě úplně děsila. Být dva roky zavřený v cele s dalšími třemi cizími lidmi. V cele o rozloze 4 x 3 m se všechno odehrává před ostatními. Má zkušenost mě utvrdila v přesvědčení, že práce duchovních je ve věznicích velmi potřebná a má svůj smysl, byť by ji využívalo jen několik procent vězňů.

Preimplantační diagnostika (PID) – zjišťování genetických vad u embryí vzniklých in vitro oplodněním – vede k selekci, a je proto eticky neúnosná. Tak objasňoval svá stanoviska tübingenský sociální etik Prof. Dietmar Mieth na symposiu Embryonenschutz – Hemmschuh für die Biomedizin? (Ochrana embryí – překážka biomedicíny?), které se konalo ve Vídni. Je základním právem člověka, aby nebyl od ostatních „hodnocen“. Každý člověk má právo „být“ na základě genetické náhodnosti, a ne podle rozhodnutí rodičů nebo lékařů. Naopak PID je použití vnější síly a práva na život jsou pak závislá na genetické charakteristice. Přitom z pochopitelného přání či nároku rodičů na zdravé dítě nemůže být odvozen ani odůvodněn zákon.

Pro Mietha není PID také srovnatelný s prenatální diagnostikou (PND). Při PND se právo plodu na život zvažuje proti právu na sebeurčení matky, při PID se staví právo na život jednoho embrya vůči druhému.

Navíc u PID vzniká i otázka „kultury vztahů“. Je-li ideálem bezpodmínečné přijetí nového člověka, pak lze v souvislosti se selektivním použitím embryí počatých ve zkumavce hovořit pouze o „podmínečném přijetí“dítěte rodiči.

Podle názoru tohoto sociálního etika se přitom otázka odpovědnosti za PID nedá delegovat pouze na ženu. I když se v posledku musí o implantaci embrya rozhodnout ona, existuje podle Mietha velký společenský tlak podporující selekci embryí s možnou genetickou vadou.

Lékař Karl-Friedrich Sewing, předseda německé komory lékařů, hodnotil PID naproti tomu jako odpovědné lékařské chování. Podle německých zákonů se při umělém oplodnění musí lékař především přesvědčit, že embryo získané in vitro se vyvine ve zdravé dítě. Navíc se tak u párů, které vědí o svém dědičném zatížení, může předejít těhotenstvím „na zkoušku“.

V případě PID se podle Sewinga váží právo embryí na život proti jejich životaschopnosti. Argumenty pro jsou v tomto případě podle jeho názoru závažnější než ty, které se používají třeba v případě interrupcí bez medicínské indikace. Sewing ale přeložil k zamyšlení, že v praxi nebývají použita ani embrya, která by byla životaschopná, avšak vykazují např. Downův syndrom. Navíc připustil nebezpečí, že vedle závažných medicínských indikací mohou být pro selekci použita i jiná kriteria, například pohlaví.

Evangelická farářka Cornelis Klöschová, která se angažuje v činnosti pro tělesně postižené, varovala před nebezpečnou změnou pořadí hodnot ve společnosti, jestliže se bude moci rozhodovat o hodnotě člověka. Na jedné straně je zde tlak na zvyšování práv postižených, na druhé straně stoupá tlak na rodiče, aby nezatěžovali společnost postiženými dětmi, především z hlediska nákladů na péči o tyto postižené.

Podle rakouských pramenů připravila LD

Freiburské nakladatelství Herder vydalo poslední jedenáctý díl nového Lexikonu pro teologii a církev (Lexikon für Theologie und Kirche, LThK).

Kardinál Walter Kasper, prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů a hlavní editor LThK, k tomu řekl, že dílo odpovídá velkému nárůstu teologického pluralismu dnešní doby. Podle Kaspera dílo charakterizuje vnitřní jednota daná návazností na myšlenky II. vatikánského koncilu. Slovník je podle něho nesen třemi ideály katolické tübingenské školy 19. stol.: církev, věda, na život a na praxi orientovaná otevřenost. Podle Kasperových slov potřebuje člověk při současném nedostatku orientace při vší otevřenosti i pevná stanoviska a vztažné body.

Podle Hermanna Herdera, bývalého ředitele vydavatelství Herder, který toto již třetí, opět zcela přepracované vydání lexikonu inicioval, obsahuje prvních deset dílů slovníku 26 tisíc hesel, na kterých se podílelo 4150 autorů. Jedenáctý díl obsahuje 400 dodatkových hesel, věcný a autorský rejstřík a seznam zkratek.

 

převzato podle Kathpressu

 

Závěr společné synody německých biskupství

(pokračování)

3. Podmínky pro spoluodpovědnost

3.1

Spoluodpovědnost předpokládá připravenost pro Kristovu výzvu a život
scírkví. Křesťan je při naplňování svého poslání zavázán svému Pánu –
Kristu. Ten proto zkoumá jeho službu, jeho myšlení a konání na Písmu
svatém a na slovu církve a používá jeho schopnosti jako dary Ducha ke
,,společnému prospěchu“ (1 K 12,7).

3.2

Spoluodpovědnost je umožněna a uskutečňuje
se skrze komunikaci. Tato komunikace má svůj základ v pochopení církve
jako jednoho těla s mnoha údy, které jsou skrze Krista vzájemně
propojeny a vědí o své vzájemné závislosti. Je činnou otevřeností
křesťanů ve vzájemném naslouchání, ve vzájemných rozhovorech, v učení
se jeden od druhého. Ke komunikaci patří výměna zkušeností a myšlenek,
zvláště při osobních setkáních. Komunikativní postoj činí jednotlivé
křesťany i církev jako celek v dnešní společnosti hodnověrnější a tím i
schopnější pro službu světu.

3.3

Spoluodpovědnost se realisuje kooperativním způsobem práce,
zpravidla ve skupině. Týmová práce by dnes měla platit jako vzorový
model i pro církevní oblast. Při týmové spolupráci zakouší jednotlivec
i povzbuzení, potvrzení, doplnění i kritiku. Poznává osobní možnosti i
omezení, práce získává širší rozměr, rozhodnutí bývají zpravidla
přiměřená. Jednotlivec může být v týmu ovšem i osobně a věcně blokován.
Konflikty je třeba nahlížet jako realitu, již je třeba řešit slušným
způsobem (férově). Předpokladem pro kooperativní pracovní styl jsou
informace, komunikace a důvěra, že všichni přispívají ke zdaru věci
podle svých možností.

3.4

Spoluodpovědnost zásadně obsahuje podíl na procesech rozhodování a na
společném nesení důsledků rozhodnutí, přičemž stupeň odpovědnosti může
být rozdílný.

Při důležitých rozhodnutích, zvláště při stanovení cílů a priorit,
by měl být dán široký prostor utváření názorů, a tedy úsilí o co možná
nejširší konsensus. Současně se musí všichni, kteří nesou spolu
odpovědnost, učit jasně vyjádřit rozhodnutí, vidět jeho důsledky a stát
za tímto rozhodnutím. Spolurozhodování v církvi vyžaduje demokratický
vzorec chování, nemůže se ale uskutečňovat pouze podle parlamentních
pravidel. Proto církev potřebuje pro realizaci rozhodnutí vlastní
cestu.

3.5

Vhodné rozhodnutí předpokládá obsáhlé oboustranné informace a
vnitrocírkevní veřejné mínění. Tento požadavek nalézá svoje odůvodnění
v povinnosti jednotlivce podílet se na procesu vytváření názorů a vůle
v partnersky laděném světě a účastnit se na poslání křesťana, na životě
církve. Účast jednotlivce může být vědomá a odpovědná jen tehdy, když
chápe, proč a jak se má rozhodovat, tedy když si učiní názor na
zdůvodnění své motivace. To usnadňuje přijetí a vykonání rozhodnutí. Na
druhé straně mohou nositelé úřadu a představení společenství již při
přípravě nějakého rozhodování poznat názory, přání a myšlenky členů
obce a porovnat je se svými vlastními úvahami. Právo nainformace a
požadavek veřejnosti církve jsou však omezeny protichůdnými zájmy blaha
obce a právy jednotlivců a skupin (např. právem na ochrana osobnosti)
(Pastorační instrukce Communio a progressio, č. 119 až 121).

3.6

Spoluodpovědnost však vyžaduje znalost věci. Rozličné služby
spoluodpovědnosti mohou být účinně vykonávány jen tehdy, jsou-li
všichni ti, kdo chtějí nést odpovědnost, dále vzděláváni způsobem
odpovídajícím jejich schopnostem a svěřeným úkolům. Tato vzdělávací
práce směřuje ke změně postojů,vědění a schopností ve smyslu evangelia.

To se děje skrze:

- spirituální a pastorální vzdělávání

- všeobecné lidské vzdělání (výchova osobnosti, rozvoj osobnosti,
rozšiřování všeobecných vědomostí, poznávání člověka, vedení člověka)

- výchovu pro vedoucí a poradenské úkoly (vedení shromáždění,
vedenípohovorů, pozorování situace skupin a informování o stavu skupin
a jejichvývoji)

- přípravu na zvláštní úkoly (liturgické služby, návštěvy, správníúkoly, charitativní služby)

3.7

Spoluodpovědnost roste účastnou spoluprací. Nestačí očekávat, že
všichni ponesou spoluodpovědnost na základě svého křtu a biřmování.
Spoluodpovědnost se prožije teprve v konkrétním konání, když je
jednotlivý křesťan přímo osloven s konkrétním úkolem a vyzván ke
spolupráci. Zpravidla je dnešní člověk ochoten ujmout se konkrétní,
cílené a smysluplné služby.

III. díl

1. Farnost

1.1

Rada farní obce slouží výstavbě živé obce a uskutečňování spásného a
světového úkolu církve. V každé farní obci se vytváří jedna farní rada.

1.2

Posláním farní rady je spolupůsobit radou nebo rozhodnutím ve všech
otázkách, které se týkají farní obce, a to podle věcné oblasti a s
ohledem na diecézní předpisy.

Úlohy jsou především tyto:

a) Podporovat faráře v jeho úřadě, zkoumat a radit se spolu s ním
nade všemi otázkami, týkajícími se farní obce, společně s ním
rozhodovat o opatřeních a starat se o jejich provedení, pokud není k
disposici někdo jiný,

b) probouzet v obci vědomí spoluodpovědnosti a aktivovat spolupráci,

c) získávat a uschopňovat členy obce pro službu výchovy ve víře,

d) podávat podněty a návrhy pro utváření bohoslužeb a pro živou účast celé obce na liturgickém slavení,

e) vyžadovat jáhenskou službu v charitativní a sociální oblasti,

f) vidět zvláštní životní situaci různých skupin ve farní obci, mít
ji na zřeteli v práci obce a hledat možnosti pastorační pomoci,

g) sledovat společenské trendy a každodenní problémy, promýšlet je a
přinášet přiměřené návrhy a rozhodovat o odpovídajících opatřeních,

h) zastávat záležitosti katolíků na veřejnosti,

i) bdít nad odpovědností obce za misie a Třetí svět,

j) vyhledávat a podporovat ekumenickou spolupráci,

k) podporovat katolické organizace, zařízení a volné iniciativy
přizachování jejich samostatnosti a spolu s nimi a s dalšími skupinami
obce uvádětv soulad úkoly a služby,

l) hledat kontakty k těm, kdo jsou vzdáleni od života v obci,

m) pravidelně informovat obec písemnou i ústní formou o práci ve farnosti a o jejích problémech,

n) pro uskutečnění stávajících úkolů stanovit pořadí hodnot,

o) zvolit zástupce farní obce pro grémia na střední úrovni,

p) před obsazením farnosti zpravit biskupa o místní situaci a zvláštních potřebách obce.

1.3

Pro zvláštní úlohy farní majetkové a finanční správy vytvoří farní
radasprávní radu, která s ohledem na pastorační směrnice schválené
farní radoustanoví pastorační směrnice hospodaření a bude dohlížet na
jejich plnění.Členem tohoto grémia může být pouze plnoletý člen obce.

(...)

1.5

Farní rada sestává zpravidla ze zvolených, úředních povolaných a
přidružených členů. Nejméně 2/3 členů farní rady jsou voleny
bezprostřední tajnou volbou. (...)

1.6

Právo volit má každý, kdo má svoje bydliště ve farnosti a kdo dosáhl 16 let.

Zvolen může být ten, kdo dosáhl 16 let. Členství ve farní radě
předpokládá, že členu nestojí ve výkonu jeho všeobecných církevních
členských práv žádná překážka. Zvoleni mohou být i katolíci bydlící
mimo farnost, pokud se na životě farnosti aktivně podílejí a pokud tomu
nebrání státní církevněprávní ustanovení.

Členství ve více farních radách je nepřípustné.

Je možná volba dopisem.

Doba členství ve farní radě je stanovena na čtyři roky.

(...)

1.9

Představenstvo farní rady sestává z faráře a člena farní rady
zvoleného dalšími členy představenstva. Ustavení představenstva se koná
podle diecézního práva. Pokud je to přitom možné, nemá být jako
předseda určen farář.

Farář nese jako biskupem vyslaný pastýř a správce obce zvláštní odpovědnost

a) za jednotu obce a za jednotu s biskupem a tím se světovou církví,

b) za správné hlásání poselství spásy,

c) za slavení liturgie a svátostí.

Zvláštním úkolem předsedy nebo, pokud je předsedou farář,
místopředsedy je starat se o živou, časově přiměřenou práci farní rady
v oblastech služby světu.

Předseda spolu s představenstvem připravuje zasedání farní
rady.Předseda může přenést vedení tohoto zasedání nebo zasedání
představenstva farnírady na svého zástupce.

1.10

Zasedání farní rady jsou stanovena rozhodnutím představenstva.
Zasedání se koná neodkladně, jestliže o to požádá nebo to navrhne člen
představenstva nebo jedna třetina členů farní rady. Zasedání farní rady
jsou veřejná, pokud se neprojednávají personální záležitosti nebo pokud
farní rada nerozhodne oneveřejnosti zasedání. Zasedání představenstva a
věcných výborů nejsou veřejná.

1.11

Farní radu tvoří podle potřeby odborné komise nebo ustanovení odborníci, kteří za svojí práci odpovídají farní radě.

Je-li nějaká farnost rozdělena na okrsky, mohou být ustaveny komise i pro jednotlivé okrsky.

1.12

Farní rada je schopná usnesení, je-li přítomna více než polovina
členů. Pak přijímá svoje rozhodnutí prostou většinou přítomných členů.

Rozhodnutí, která odporují závaznému učení víry a mravů nebo všeobecnému či diecéznímu církevnímu právu, nemohou být přijata.

Ve sporných případech rozhoduje biskup s udáním důvodů.

Jestliže farář formálně prohlásí s odvoláním na odpovědnost
vyplývající z jeho úřadu a s udáním důvodů, že musí hlasovat proti
nějakému návrhu, nelze v tomto zasedání přijmout rozhodnutí. Ve
vyměřené lhůtě se musí daná otázka ve farní radě projednat znovu.
Nedojde-li ani tentokrát ke shodě, je možné se odvolat k rozhodčí
instanci.

1.13

Farní rada má nejméně jednou ročně podat před shromážděnou farností zprávu o své činnosti.

Ve shromáždění farnosti se mají dále projednat otázky církevního
života, případně se mají podat podněty a návrhy pro práci farní rady.

(...)

z německého originálu přeložil Ondřej Bastl

Dopis jedné matky ukazuje, jak málo pochopení pro symbolické výrazovéformy mají často právě ti, kdo odpovídají za utváření bohoslužby: ,,Když jsemšla v roce 1960 k prvnímu svatému přijímání, byly důležitými prvky slavnosti obnova křestního slibu a znamení křestní svíce. Když šel letos k prvnímupřijímání můj syn, bylo vysvětleno, že prý byl křestní slib po druhém vatikánském koncilu odstraněn, a proto nemá křestní svíce jako svíce kpřijímání už smysl. Je mi to moc líto, protože přece jistě má smysl zdůrazňovat vztah křtu a eucharistie právě při slavnosti prvního svatého přijímání.“

V dopise této matky zaznívá dále otázka, zda se u tohoto ,,nového řádu“nejedná snad jen o nějaké nezávazné ustanovení. Nemůže prostě uvěřit tomu, že znamení, které se jí jeví jako zcela smysluplné, bylo ,,odstraněno“. A má pravdu! Jestliže se takto zachází se symbolikou liturgie, a dokonce ještě s odvoláním na reformu liturgie, jak má nakonec vypadat bohoslužba v této obci?

Jistě, pevné předpisy pro konání slavnosti prvního přijímání neexistují a neexistovaly ani dříve. Proto také ani nemohlo být nic ,,odstraněno“. Nejedná se zde ani o ,,dětskou mši“, nýbrž o bohoslužbu farní obce, při které se děti smějí poprvé plně zúčastnit eucharistie, učinit další krok v začlenění doobce a do křesťanského života. Zcela správně to popisuje pracovní sešit k misálu (Werkbuch zum Gotteslob, sv. VII) takto: ,,První přijímání eucharistie je pokračováním cesty, která začala křtem, je korunovací křesťanské iniciace. Spojitost slavnosti se svatým křtem vyjadřuje viditelně bílý oděv a hořící svíce, která je vlastně křestní svící; děti tím takřka viditelně kráčejí odkřestního pramene k oltáři.“

Samozřejmě nemůže existovat jednotná podoba této slavnosti pro všechny obce, protože předpoklady jsou značně odlišné, jako např. věk dětí a forma uvedení – buďto podle školních tříd nebo podle skupin, které se společně napřijímání připravovaly. Svoji roli také hraje termín, protože ne všude je zvolena první neděle po velikonocích (Bílá neděle). Liturgické předpisy také umožňují spojit křest, první přijímání a biřmování do jedné slavnosti.

Jistě by měla zvláštní roli hrát i křestní svíce. Z praktických důvodůje děti většinou nedrží v rukou, ale postaví kolem oltáře. Je vhodné tyto svíce– i mimo dobu velikonoční – slavnostně zapálit od velikonočního paškálu. Vjedné obci například předávají po komuniu dětem svíce u oltáře nazpátek se slovy: ,,Od velikonoční svíce byly vaše svíce zažehnuty kdysi, od ní jsou zažehnuty nyní i vaše svíce prvního svatého přijímání. To je znamení toho, že Kristus je mezi námi nejenom ve chlebě. On je živý mezi námi, když spolu žijeme v lásce a druhým přinášíme světlo a radost. Přijměte tedy svíce. Přinášejte světlo Kristovo do svých rodin, do naší obce, všem lidem, které potkáte.“

Dopis té matky ukazuje, že znamení křestní svíce jí zpřítomňovalo souvislost svátostí začlenění do církve, tedy spojení křtu a eucharistie. Jak se zdá, zůstává takové znamení mnohem zřetelněji v paměti než dobře probrané hodiny přípravy na první přijímání, při nichž jsou zprostředkovány jen přiměřené vědomosti. Zde je přímo demonstrativně ukázáno, jaký význam mají znamení pro věřící.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 68-70, přeložil Ondřej Bastl.

13. seminář zájemců o teologii na téma „Ekumenismus na prahu 21. století“ pořádaný
Institutem ekumenických studií v Praze se uskuteční ve dnech 23.
až 24. listopadu 2001 v Institutu ekumenických studií,
Vyšehradská 41, Praha 2 (proti Botanické zahradě).

Program semináře:

Pátek 23. listopadu 2001

16:45 káva, čaj

17:00
Hans Jorissen, emeritní prof. KTF v Bonnu: Jsme dále, než si myslíme
(zamyšlení nad vývojem ekumenismu po II. vatikánském koncilu)

18:15 diskuse k přednášce

18:45 přestávka

19:00 liturgie

20:00 večeře

Sobota 24. listopadu 2001

9:00 ranní modlitba

9:30 blok koreferátů o ekumenismu v ČR

11:00 káva, čaj

11:15
panelová diskuse Ekumenismus na prahu 21. století – možnosti a výhledy
ve světě a u nás (účast na diskusi mimo jiné přislíbili František
Radkovský, Pavel Filipi, Ivan Štampach)

12:30 oběd

14:00 seminární skupiny:

A. Martin Vaňáč: Zamyšlení nad historií ekumenismu v českých zemích

B. Jan Kirschner: Zkušenosti s ekumenismem na lokální úrovni (Neratovice)

C. Daniela Knorrová: Zkušenosti s ekumenismem v zahraničí (Cambridge)

15:30 závěrečná modlitba

káva, čaj

 

Úvod do baptistické spirituality

Institut
ekumenických studií v Praze dále zve na přednášku aseminář děkana
Mezinárodního baptistického teologického semináře Iana M. Randalla s názvem Úvod do baptistické spirituality,
která seuskuteční 15. listopadu 2001 v 17:30 v rámci výuky na
bakalářském studijním programu ETF UK ve Vyšehradské 41, Praha 2 (proti
Botanické zahradě).

Třetí číslo letošního Teologického sborníku nese titul Teologie a symbolika vtělení.
Uveden je teologickými analýzami vtělení z pera Paula van Burena a
Ladislava Heryána jakož i úvahou Oty A. Kukly o symbolice vtělení ve
východním křesťanství. Mezi dalšími příspěvky může zaujmout například
záznam dialogu teologa E. Schillebeeckxe a ateistického filozofa
E. Vermeersche, už jen pro nádherný titul „Boží existence je čistý
luxus“; překlad Eckhartova kázání Intravit Jesus pořízený M. Dostálem
(„Že člověk přijímá do sebe Boha, je jistě dobré,… ještě lepší však je,
aby se Bůhv něm stal plodným; neboť plodnost ducha přináší
těhotnost ducha, a člověk, když je ženou svou stálou plodností,
rodí spolu s Bohem jeho Syna do Otcova srdce.“); a pro nás, kteří
jsme prošli kus cesty s Mlčící církví v dobách komunismu,
samozřejmě také recenze L. Karfíkové na knihu M. T. Winterové Out of the Depths
o Ludmile Javorové, generální vikářce tajného biskupa F. M. Davídka,
které tento biskup udělil i kněžské svěcení. „Ať si čtenář myslí cokoli
o svěcení žen, o aktivitách biskupa Davídka i o postojích oficiální
katolické církve, tento příběh nepochybně stojí za čtení. Je velmi
dobře, že byl zaznamenán, a ještě mnohem cennější je, že byl žit,“ píše
recenzentka na závěr.

A možná by bylo také dobré, aby byl
vbrzku přeložen do češtiny a některým laskavým nakladatelem vydán,
dodávám já. Není příliš dobrým vysvědčením, pokud první monografie o
naší osobností vychází anglicky a v USA; a ještě horší by bylo,
kdyby česky nevyšla vůbec.

Mezinárodní teologický časopis Concilium se ve svém letošním třetím čísle věnuje strukturám ekumenické církve.
Editoři čísla, J. O. Beozzo a G.Ruggieri, jej pojali jako pozvání
k otevřenému ekumenickému realismu – k uznání toho, co je
v ekumeně možné již dnes, a k dalším krokům, které realizace
tohoto možného ještě umožní.

První tři příspěvky (D. Salachas,
H.-J. Schulz a A. di Bernardino) jsou věnovány analýze struktur staré
církve. Nikoli pro historickou zvědavost, ani v duchu
fundamentalistického požadavku návratu ke starému jen pro stáří samo,
ale spíše v duchu úvahy, že co bylo tehdy možné, ba běžné a
pravověrné, nemůže přece být dnes herezí – naopak by nás to mohlo
obohatit a inspirovat, samozřejmě s přihlédnutím k dobovým
podmínkám a kulturním zvyklostem tehdy a nyní. A mohlo by to
představovat i jistou společnou bázi prodalší ekumenické rozhovory i
praktické činy.

Ostatních sedm hlavních příspěvků (O. H. Pesch –
„Hierarchie pravd“ a ekumenická praxe, A. Borras – Za ekumenický výklad
Kodexu kanonického práva v latinské církvi, A. Kaptijn – Otevírání
právního kodexu východních církví ve směru ekumeny, P. Vallin – Dnešní
formy vyjádření synodality, F. Teixeira – Paradigma z Assisi, A.
Melloni – Ekumenická gesta v současném katolicismu a G. Alberigo –
Petrův úřad jako služba „putujícím“ církvím) je shrnuto pod titul
Perspektivy jednání.

zůstává již třetí rok ve výši 192 Kč. Zároveň prosíme ty, kteří mohou,aby zaplatili 250 Kč. Umožní to dotovat zasílání časopisu za 100 Kč lidems nízkými příjmy - např. některým studentům, mladým rodinám s dětmi,důchodcům či nezaměstnaným. Předplatné uhraďte laskavě do konce tohoto roku.

Platit můžete buď

a)   bankovnímpřevodem na účet č. 83107021/0100, váš variabilní symbol opištez přiložené poštovní poukázky či bankovní složenky

b)   přiloženoupoštovní poukázkou

c)   přiloženoubankovní složenkou, kterou zasíláme těm, kteří v minulosti tento postupzvolili. Příslušnou částku v hotovosti poukážete u pokladny libovolnépobočky Komerční banky. Při tomto způsobu neplatíte žádné poplatky.

Hospodaření časopisu je nyní vyrovnané díkytomu, že veškerá práce redakce je dobrovolná a časopis tiskneme sami navlastním zařízení. Platíme pouze materiál pro tisk (papír, barvu, folie), podílna splátkách stroje na kterém tiskneme, brigádníky – studenty, kteří časopisslistovávají, sešívají a ořezávají, a nově distributorku, která tuto prácidělala řadu let zdarma. Nejvýraznější položka, kterou můžeme ovlivnitnejobtížněji, je poštovné. Musíme platit normální tarif, tzv. „novinové výplatné“bylo zrušeno. Abychom se vešli do limitu 50 g (i s obálkou), používáme lehčípapír, než je obvyklé, a museli jsme navíc začátkem roku jeden list (4 str.)ubrat. Poštovné výrazně ušetří distributoři v některých městech, kterýmposíláme časopis hromadně, a oni pak vám jej předávají. Včasné zaplacenípředplatného umožní nakoupit zásobu materiálu na celý rok, což vyjde ve velkémo něco levněji.

Motto:"Zajeďte na hlubinu..." (Lk 5,4)

Dům Ignáce
Stuchlého ve Fryštáku srdečně zve na cyklus diskusních víkendů určený
nejen křesťanům, ale všem (od 20 let výše), kdo jsou otevřeni pro
dialog a nechtějí se spokojit s jednoduchými odpověďmi na složité
otázky.

23.-25. 11. 2001 - O křesťanské spiritualitě (přednáší ThDr. Mirej Ryšková – vyučující na Vyšší sociálně pedagogické a teologické škole Jabok, Praha)

Kontakt a přihlášky: Dům Ignáce Stuchlého, Fryšták 26

tel.: 067/7911065, 067/7912536

e-mail: disfryst@volny.cz

www: http://www.volny.cz/disfryst

Pokračování:

1.
- 3. 3.
2002                
- O čtení a chápání Bible (ThDr. Petr Chalupa),

17. - 19. 5.
2002            
- O křesťanské morálce (ThDr. PhDr. Libor Ovečka)

I nouze uprchlíků křičí do nebe

Feldkirch (KAP)
Vorarlbergský diecézní biskup Klaus Küng se vyslovil pro diferencované
zhodnocení islámu. Nikdo nemá právo zobecňovat a vyslovovat všeobecné
odsudky,říká biskup. Musíme se především vyvarovat všeho, co vede k
agresi. Zároveň varuje před eskalací konfliktu který nastal po
teroristických útocích 11. září: „USA mají jistě právo k sebeobraně,
avšak pomsta by nebyla právem, ale počátkem bezpráví.“ Také nouze
utečenců v Afghánistánu je stejně politováníhodná jako nouze obětí v
New Yorku a Washingtonu. I ona podle Künga stejně křičí do nebe.

Nezneužívat náboženství!

Vídeň (KAP)
Před egoistickým využíváním náboženství jako pouhého nástroje varuje
kardinál Franz König. Náboženství podle něho musíme očistit od „všeho
pozemského“. Dialog mezi náboženstvími je ztěžován vzájemnými
neznalostmi. Příslušnici různých náboženství by vůči sobě měli jednat s
respektem a poskytovat si navzájem dostatečný prostor k vysvětlení
svých stanovisek. V každém náboženství jsou sice jiné svátky, jiné
oblečení, ale stejný Bůh, stvořitel nebe a země.

Texty hovořící
o násilí v bibli a koránu  podle Königa především ukazují, že
navzdory násilí se prosazuje vědomí závislosti lidí na absolutnu znovu
a znovu. V křesťanství představuje Ježíš Kristus jako boží slovo, které
se stalo člověkem, zcela novou spojitost mezi Bohem a láskou k
bližnímu. Tento příkaz blíženecké lásky v běžném životě často zapadá.
To platí i u fanatiků, kteří v dějinách křesťanství často
zneužívali. Používání Boha jako soudruha ve vlastních politických
zájmech vytváří obvykle velmi výbušnou směs.

Rozdělení u stolu Páně se míjí s podstatou eucharistie

ŠtýrskýHradec (KAP) Nejhlubší
rána křesťanství tkví v znevážení nejzákladnějšího bodu eucharistie,
tj. Ježíšova přání a posledního vůle „aby všichni jedno byli“. Tvrdí to
novozákonník ze Štýrského Hradce prof. Peter Trummer, jehož nová kniha
o eucharistii (nakladatelství Patmos) nese právě tento název.

Jestliže
církve jsou v praxi u eucharistického stolu rozděleny, pak ještě
dostatečně nepochopily podstatu eucharistie, míní katolický teolog.
Rozdělení při eucharistické slavnosti církve zdůvodnily starostí o
zneuctění svátosti. Podle Trummerova mínění je posvěcující především
Ježíšova vůle, a ta míří především k jednotě. Odloučení právě v oblasti
liturgie činí křesťanství před světem nevěrohodným.

Tento názor
sdílí i významný americký františkán a autor pojednání o spiritualitě
P. Richard Rohr. Křesťané musí rozpoznat, že Ježíšovo působení
spočívá v proměňování lidí a struktur, a ne ve vynucování
příslušnosti k nějaké skupině, píše Rohr. K tomu byla eucharistie
příliš dlouho využívána a zneužívána.

Podle Trummera by se
mnohost křesťanských církví neměla chápat jako pohoršující, když ve
středu všech stojí Kristus. Jde zde i o porozumění úřadu, jeho
znaky a moc, domnívá se teolog. Eucharistie nestrpí žádná omezení.
Právo a povinnost eucharistické slavnosti vychází z Nového zákona, a to
pro všechna křesťanská  společenství, nezávisle na původu a
pohlaví, sociálních, etických a jiných kategoriích. Ostatně také
se všechny názvy různých úřadů používaly v prvokřesťanských dobách
stejně pro muže i pro ženy.

Trummerova kniha nabízí nové porozumění a výklad biblické zvěsti a je doplněna mnoha historickými fakty o novozákonní době.

„Právo na smrt“ v Británii?

Londýn (KAP) Smrtelně
nemocná Angličanka, ochrnutá na všechny končetiny, se chce soudit o
právo napomoc při sebevraždě. Sedmačtyřicetiletá Diane Prettyová trpí
od roku 1999 degenerativním nervovým onemocněním. Prettyová již dříve
prosila svého manžela o pomoc při sebevraždě. Ten by však mohl být za
tuto pomoc obžalován. Nemocná se odvolává na evropskou konvenci
lidských práv, která zapovídá nelidské a nedůstojné nakládání s
člověkem. A Prettyová svou nemoc za nelidskou a nedůstojnou pokládá.
Britské státní zastupitelství její žádost  poukazem na platné
zákony odmítlo. Nyní byl však případ předložen Nejvyššímu soudu. Silně
podporována je žalobkyně britskou lobby podporující euthanasii,
zvláště společností Voluntary Euthanasia Society. Ta argumentuje
tím, že Prettyová nebojuje pouze za sebe, ale za všechny lidi v podobné
situaci. Její manžel Brian Pretty i obě dospělé děti ji v jejím úsilí
také podporují. Anglická katolická biskupská konference odkázala při
dotazu na její postoj na obecně známé mínění katolické církve.

Irsko multikulturní?

Dublin (KAP) President
irského misijního svazu Tommy Murphy požaduje vytvoření multikulturní
společnosti. Irsko již dávno není zemí, kde jsou cizinci vítáni,
kritizoval Murphy na mezinárodním shromáždění v Dublinu. Právě v
dnešní době si musí lidé uvědomit, jaké obohacení znamenají jiné
kultury pro společnost. Proto by se mělo Irsko střežit před tím, aby se
někomu uzavíralo z důvodů etnických, náboženských nebo kulturních.

Spor o rozvodovou reformu

Paříž (KAP) Francouzské
katolické svazy rodin se vyslovily proti plánovanému zrušení zaviněného
rozvodu manželství ve Francii. V každém případě prý to povede k
ulehčení rozvodu a dalšímu zvýšení procenta rozpadlých manželství.
Manželství se tak stane jen vypověditelnou smlouvou. Návrh zákona,
který podal socialistický poslanec FrancoisColcombet, má redukovat
důvody pro žádost o rozvod za čtyř na dva. Vedle zaviněného rozvodu má
být zrušen také rozvod  z důvodu rozdílných životních poměrů. Za
určitých okolností, např. při násilném jednání, může ovšem být
stanoveno odškodné ve prospěch strany oběti. Do budoucna má tak zůstat
jen možnost rozvodu za oboustranného souhlasu a rozvod z objektivních
důvodů. Tohoto postupu má být použito v případě neodvolatelného rozpadu
manželského svazku. V tom případě se musí dodržet povinná čekací lhůta
3 až 18 měsíců pro možný smír partnerů.

Alternativní Nobelova cena pro teologa Leonarda Boffa

Stockholm (KAP) Jedna
z letošních Alternativních Nobelových cen (Right Livelihood Awards)
připadla Brazilci Leonardu Boffovi, který je jedním za zakladatelů
teologie osvobození. Vzhledem k svým odlišným stanoviskům se dostal do
konfliktu s Vatikánem. Roku1985 mu byla na jeden rok zakázána
publikační činnost a v roce 1991 pak uložen zákaz vyučování. Roku 1992
vystoupil z františkánského řádu a nechal se laicizovat.

V
centru jeho poselství leží, že chudí musí porozumět, že jejich bída
není ničím přirozeným. Boff v Brazílii spolupracoval také
s organizací bezzemků (Sem terra), která byla rovněž roku 1991  vyznamenána cenou Right LivelihoodAward.

Jak
bylo sděleno Nadací pro pravý život, které cenu uděluje, další
vyznamenání směřovala k izraelské mírové organizaci Gush Shalom,
britské protiatomové skupině Trident Plugshares a k Venezuelanovi
Josému Antoniovi Abreuovi jako iniciátoru hudebního hnutí pro děti.
Ceny jsou dotovány finančně cca 2 000 000 švédských korun. Vyznamenání
je určeno pro oblasti ochrany prostředí, odbourávání sociálních
nerovností a prosazování lidských práv. Chápe se také jako kritika
tradiční Nobelovy ceny.

Rakouští evangelíci otevřeni trvalým svazkům homosexuálů

Vídeň
(KAP) Zemský superintendant  rakouské reformované církve Peter
Karner a luterský vrchní církevní rada Robert Kauer předložili
seznam evangelických kostelů a modliteben, kde je možnost požádat
o požehnání homosexuálního svazku. Karner to komentoval jako snahu
odstranit velký kus diskriminace homosexuálů. Rada Kauer kritizoval
ochranný věk pro homosexuály, který v Rakousku zakazuje dospělým
mužům homosexuální styk s chlapci pod 18 let věku. Zdůvodnil to
stejnou hodnotou člověka ať se jedná o chlapce či dívku a požadoval,
aby byl tento věk pro obě pohlaví stejný. K rozdílné praxi obou církví,
kdy reformovaná církev požehnání nabízí, zatímco luterská ne, řekl
Karner, že obě dvě církve zaujímají k homosexualitě stejný postoj,
ale nevyvozují stejné důsledky. Luterská církev musí mít ohled na své
vlastní konzervativní skupiny.

Superintendant zdůraznil, že
debata o homosexuálech měla podobný průběh jako debata o ženách v
kněžském úřadu. Podobně se používaly jako argumenty na obou stranách
biblické citáty. Karner však zdůraznil, že více než o slova jde o
celkové svědectví bible. Ježíš se zasazoval o znevýhodněné a proti
diskriminaci

Evangelické církve za kritický dialog se sektami

Berlín (KAP)
Pro kritický dialog s  formami nové religiozity se vyslovilo
německé evangelické ústředí pro otázky kontaktů se světem. Jako
příspěvek v tomto směru vydalo ústředí příručku Panorama nové
religiozity. Hledání smyslu a příslibu uzdravení na počátku 21.
století. V této příručce jsou představeny aktuální alternativní formy
religiozity stojící mimosvětová náboženství. Uvedeny jsou mimo jiné
různé formy sekulární religiozity, psychoscéna, esoterika, nová
křesťanská religiozita a tak zvané sekty.

Milingo nastupuje pokání

Řím (KAP) Zambijskýarcibiskup
Emmanuel Milingo (71 let) bude podle italského deníku Il Tempo vázán
několikaměsíčním pokáním v některém z jihoitalských klášterů. Stráví
tam v klausuře dobu nejméně do letničních svátků roku 2002 bez
jakýchkoliv vnějších kontaktů.

Milingo se 7. srpna na příkaz
papeže rozešel se svou korejskou manželkou, členkou Moonovy sekty,
kterou si vzal 27. května v New Yorku. Formální církevní trest
zatím vyhlášen nebyl. Předpokládá se udělení asi jednoho roku mlčení
jako pokání pro Afričana, který platí u svých příznivců za
charismatického uzdravovatele.

Tři řeholní společnosti založené
Milingem mají dohromady asi 150 členů a byly nyní podřízeny přímo
Vatikánu. Jde o Kongregaci synů Ježíše Dobrého pastýře, Sestry od
Vykupitele a Bratry svatého Jana Křtitele. Nyní jsou ve správě
Kongregace pro misie. Počátkem října Milingo přijal během svého pobytu
v Castel Gandolfu zástupce všech tří zmíněných kongregací a sdělil
jim toto rozhodnutí. Milinga přitom doprovázel tajemník Kongregace pro
nauku víry, arcibiskup Tarciso Bertone. Milingo přitom prý své
„duchovní syny a dcery“ ujišťoval, že je „nenechá v bryndě“.

H. Waldenfels sedmdesátiletý

Bonn (KAP)
Bonnský fundamentální teolog Hans Waldenfels SJ se 20. října dožil 70
let. Essenský rodák platí za znalce východních náboženství. Waldenfels
vstoupil roku 1951 do jezuitského řádu, studoval filosofii v Pullachu u
Mnichova a teologii v Tokiu, kde roku 1963 byl vysvěcen na kněze. Další
studia teologie absolvoval v Kjótu, Římě a Münsteru. Po doktorské
práci na Papežské gregoriánské universitě se habilitoval v roce 1976 ve
Würzburgu. Rok nato se stal profesorem fundamentální teologie, teologie
nekřesťanských náboženství a filosofie náboženství v Římě. Waldenfels
se zasloužil o vědecký dialog s Polskem, za což  mu byl
udělen čestný doktorát Teologické akademie ve Varšavě.  K jeho
neznámějším dílům patří Kontextuální fundamentální teologie a Slovník
náboženství.