Pod tímto titulem vydalo nakladatelství Návrat domů v loňském roce knihu profesora Pavla Hoška, vedoucího katedry religionistiky na ETF UK. Moc si cením toho, že není napsána s religionistikou neutralitou, ale s křesťanskou angažovaností. První kapitola je nazvána „Co by udělal Ježíš?“ A je výzvou k tomu, abychom se snažili na tuto otázku najít odpověď tváří v tvář výzvám, které dnes přináší islám. Autor sám říká: „Tato knížka vlastně není hlavně o islámu. Je o křesťanství. Přesněji řečeno, je o tom, jak na výzvu, kterou pro současný svět představuje překvapivě vitální a místy znepokojivě radikální islám, odpovědí křesťané, jak by na ni odpovědět mohli a nejspíš také měli.“ Podle autora lze výzvu islámu vidět jako určitou zkoušku, která nám může pomoci vrátit se k podstatě křesťanské víry – a tou je následování Krista. Důsledné uplatňování Ježíšových přikázání ovšem neznamená naivitu, která by nebrala ohled na reálná nebezpečí. Křesťané mají být odpovědnými občany a brát vážně bezpečnostní rizika, ale zároveň by měli mít odvahu říci, že bezpečnost není jediné hledisko. Že tu je ještě hledisko solidarity s lidmi v nouzi a soucit k trpícím. Měli by do současných diskusí poznamenaných strachem a nepřátelstvím vnášet perspektivu víry, naděje a lásky.
Prof. Hošek doporučuje poučit se z dějin. Vždyť střetávání se křesťanství a islámu není nic nového. Pro křesťany islám znamenal většinou nebezpečí, kterému se bránili. Na druhé straně ale odpověď křesťanů na výzvu islámu často nebyla nikterak křesťanská, což způsobovalo nevěrohodnost křesťanství v očích muslimů. Ale našli se i tací, kteří šli proti proudu: např. František z Assisi nebo kardinál Mikuláš Kusánský, kteří promýšleli důsledně křesťanskou odpověď na výzvu islámu. Z dvacátého století zmiňuje autor dva profesory islamistiky Louise Massignona a Kennetha Cragga, kteří promýšleli vztah k muslimům z hlediska otázky, co od nás jako křesťanů očekává Bůh.
Dále se autor zabývá otázkou, co vlastně je pro křesťany islám. V dnešní Evropě je často považován (a to i některými křesťany) za plod šílenství a temných sil. Ale islám mnozí křesťanští myslitelé považují za formu přirozeného náboženství, jakéhosi přirozeného univerzálního monoteismu a také jako za abrahámovské náboženství a upozorňují na paralely mezi strukturálními rysy judaismu a islámu. A jak vidí muslimové křesťanství? Často jej spojují, až ztotožňují, s Evropou a obecně se „zkaženou“ západní civilizací. Takové je i smýšlení islamistů. Ale často říkáme něco podobného i my, evropští křesťané. Musíme si ale uvědomit – říká autor – za čím ze západní kultury chceme stát. Jistě ne za konzumním materialismem! Zapomeňme na pocit nadřazenosti křesťanství, Evropy a západní kultury a připomeňme si, že Evropa vtáhla ve 20. století svět do dvou strašných světových válek.
Jak se tedy máme jako křesťané k muslimům chovat? Autor odpovídá, že máme jednat podle „zlatého pravidla“ „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi“ (Mt 7,12). To není Ježíšova dobromyslná rada, je to přikázání! Je tedy třeba se učit naslouchat a pokoušet se o uctivé porozumění, zmlknout před jinakostí druhého. Vždyť muslimové jsou především lidé, říká autor, a jako lidé jsou jako my stvořeni k Božímu obrazu. Je třeba si uvědomit, že většina muslimů se jako muslimové narodila a islám je pro ně kulturní dědictví a identita (jako donedávna bylo v Evropě křesťanství). Chtějí žít pokojně a jsou islamistickým terorismem zděšeni stejně jako my a dokonce jsou jím postiženi více než my. Prof. Hošek se dále zmiňuje o tom, že podoba islámu je v současné době předmětem sporu mezi muslimy; v této době se utváří budoucí podoba islámu a postoj křesťanů k muslimům tu může sehrát významnou úlohu. A proto je třeba, říká autor, přistupovat k rozhovoru s muslimy a k hledání náležitého křesťanského postoje k muslimům s pokorou, velkorysostí, laskavostí a empatií v duchu evangelijní zásady zlatého pravidla.
Knihu, tak aktuální a potřebnou v dnešní době, doporučuji všem, kdo se zajímají o islám a hledají odpověď na otázku, která je v podtitulu knihy: „Co máme tedy dělat tváří v tvář tomu, co vidíme kolem sebe?“