Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Ruský spisovatel a filosof se narodil 11. 11. 1821 v Moskvě v rodině lékaře z chudinské nemocnice. Absolvoval gymnázium v Moskvě a ve studiu pokračoval na vojenské ženijní škole v Petrohradě, kterou však nedokončil. Po krátké úřednické epizodě se od roku 1844 cele věnoval literatuře se sociální a psychologickou tematikou (Chudí lidé, Dvojník, Bílé noci, Nětočka Nězvanonová). Koncem 40. let se sblížil se socialistickým kroužkem Michaila Vasiljeviče Petraševského (1821–1866) a po jeho odhalení carskou policií byl spolu s dalšími členy odsouzen k trestu smrti (1849). Krátce před popravou byl trest změněn na nucené práce; tento zážitek Dostojevskij později umělecky ztvárnil v Zápiscích z mrtvého domu. Z desetiletého pobytu na Sibiři (1850–1854 na galejích, 1854–1859 vojenská služba) se vrátil s oslabeným zdravím (epilepsie) a ztratil víru v socialismus. Během dvou delších pobytů v západní Evropě došel k závěru, že morální úroveň západní společnosti je špatná. Kritizoval racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Vyhovovalo mu ale, že se zde mohl věnovat své přehnané hráčské vášni.

Sjednocujícím prvkem Dostojevského díla je zaměření na existenciální problémy moderního člověka, otázka viny a trestu, hlásání návratu ke křesťanské pokoře a odmítání slepého individualismu. Po novelách první poloviny 60. let (Ves Stěpančikovo, Uražení a ponížení, Zápisky z podzemí, Hráč) dosáhla jeho tvorba vrcholu v rozsáhlých „polyfonních“ románech (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Výrostek, Bratři Karamazovi). Od 70. let takřka bez přestávky vydával osobní časopis Deník spisovatele. Dostojevskij zemřel 9. 2. 1881 v Petrohradě na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem.

Z teologického hlediska ve středu Dostojevského úvah stojí člověk ve svém tragickém hmotném i duchovním utrpení. Lidská duše ve své jedinečnosti a iracionalitě mu představuje absolutní hodnotu. Bůh, svoboda a zlo jsou často zmiňovaná témata v jeho tvorbě, zvláště ve formě utrpení nevinných. Vyplývá z toho metafyzika bolesti, jež má christocentrický charakter. Dostojevskij zkoumá lidského ducha do jeho nejhlubších záhybů a odhaluje jeho univerzální hodnoty, ale bez toho, že by se oprostil od ruského prvku. Nezřídka je jeho Kristus Kristem ruským, a Bůh Bohem ruským. Slovanský vliv je patrný především ve vyloučení každé autority nebo zákona z pojetí církve, která je pro něj pouze láskou a svobodou. Podle Nikolaje Berďajeva (1874–1948) Dostojevskij v Legendě o Velkém inkvizitorovi, kterou vypráví Ivan Aljoša v Bratrech Karamazovýc, napadá nejen papežství, ale i ateistický socialismus a jakoukoli instituci, která by chtěla nahradit lidskou svobodu.

Podle Vladimíra Neffa (1909–1983) je Dostojevského filosofie vyloženě afilosofická, neboť byl odpůrcem filosofického dogmatismu a samoúčelné pojmové dialektiky: jádrem viny Raskolnikovovy (Zločin a trest) nebyla vražda sama, nýbrž okolnost, že zavraždil ze samolibé intelektuální pýchy a pouze proto, že mu chyběla pokora. Na rozdíl od Tolstého, který se smiřuje se životem, Dostojevskij (podobně jako dionýský člověk Nietzschův) život zbožňuje, ač ví, že je strašný, anebo spíš, jak postřehl F. X. Šalda (1867–1937), protože je strašný; myšlenka, že život je ráj, je mu totožná s myšlenkou, že život je zahrada muk. Všechen klad vyrůstá ze záporu a naopak. V zápolení Boha se satanem záleží všechna krása života, a krása je něco, čím Bůh i ďábel útočí na člověka stejně účinně. Člověk je stvořen nikoliv pro krotké štěstí svobody a míru, nýbrž pro nadlidskou rozkoš záchrany v Bohu, zaplacené zlem, nenávistí, špínou, zločinem, svatokrádeží a nesmyslností. Život sám je cílem života, cílem existence je existence, člověk je cílem člověkovým. „Všechnu bolest překonám, abych si mohl říci: jsem. Přikován na galeji, vidím ještě slunce, a i když je nevidím, žiji přece a vím, že jest.“ „Miluji tě, Bože, neboť život je veliký.“

Ve svém Deníku Dostojevský píše: „Věřím-li v Boha, nedělám to jako hlupák. Ti zde chtějí mě poučovat a smějí se mé omezenosti. Jejich hloupá povaha si nedovede ani ve fantazii představit nápor záporu, jejž jsem prožil.