Ambrož z Milána

„Ambrože jsem pokládal za člověka podle světských měřítek šťastného, protože mu prokazovalo úctu tolik mocných lidí; jen jeho celibát se mi zdál náročný.“ Těmito slovy vzpomíná biskup Augustin z Hipponu na biskupa Ambrože ve svých Vyznáních, když psal o svém působení v Miláně před svou konverzí ke křesťanství. Byl to pak právě Ambrož, kdo Augustina a jeho syna Adeodata o velikonoční vigilii 24. dubna 387 pokřtil. (Po křtu se Augustin rozhodl pro mnišský život v Africe.) A právě na Augustinův podnět sepsal v roce 422 jáhen Paulinus spis Vita Ambrosii (Ambrožův život), který je vedle Ambrožových listů hlavním pramenem pro poznání Ambrožova života.

Ambrož, celým jménem Aurelius Ambro­sius, se narodil v Trevíru roku 334 nebo 337. Otec Ambrosius byl urozeným římským představitelem na prefektuře v Galii a matka pocházela z aureliovského rodu. Ambrož měl sourozence Marcelinu a Satyra, jimž později věnoval (do češtiny přeložené) spisy: O pannách; O bratru Satyrovi. Po předčasné smrti otce Ambrož odešel s matkou a sourozenci do Říma, kde v letech 352–354 studoval rétoriku. V té době se jeho sestra Marcelina stala zasvěcenou pannou. Po dokončení studií Ambrož zahájil úřednickou kariéru na prefekturách v Itálii, Ilýrii a Africe a s bratrem Satyrem se přestěhoval do Sirmia. V roce 370 se stal členem římského Senátu. O čtyři roky později ještě jako katechumen byl hlasováním lidu zvolen za nástupce ariánského biskupa Auxentia v Miláně, městě, kde v té době sídlil císařský dvůr. 30. listopadu 374 byl Ambrož pokřtěn a 7. prosince téhož roku přijal biskupské svěcení. Hned na začátku svého působení v biskupském úřadě musel zvládnout úkol, jak zabránit obsazení jednoho milánského kostela ariány, kteří se ještě těšili podpoře císařského dvora. Problém vyřešil tak, že se s věřícími zavřel v ohroženém kostele. Na tuto událost vzpomíná Augustin v deváté knize Vyznání v souvislosti se svým křtem.

Od svého biskupského svěcení se Ambrož věnoval pastýřské činnosti, studoval bibli, Filónovy a Plotinovy spisy a díla řeckých Otců. Jeho pastoraci zpočátku určoval střet s arianismem, což ovlivnilo jeho vztah k římské říši a spiritualitu, v níž kladl silný důraz na christologickou dimenzi.

Rozdělení Ambrožových spisů na základě užitých pramenů ústí do dvou skupin: spisy z mládí (do r. 385/387), jež čerpají z Filóna Alexandrijského a novoplatoniků, a spisy z pozdějšího období, v nichž je patrný vliv Basila Velikého. Mezi těmito dvěma obdobími se Ambrož věnoval Órigenovi, duchovní hodnotě Písně písní a střetu s novoplatonismem. Přijal alexandrijskou hermeneutiku literárního, etického a duchovního smyslu Písma, používal alegorii, aby ukázal morální význam textu bible, kterou však s výjimkou Lukášova evangelia nevykládal systematicky. Zpravidla komentoval události a osoby Starého zákona tak jako Filón. V názvech Ambrožových pojednání se proto většinou objevují jména starozákonních postav.

Ambrožova pastorační aktivita se věnovala jak vysoce postaveným osobnostem jeho doby (např. císař Theodosius), tak i širokým vrstvám křesťanů daleko za hranicemi Milána. Pro jejich vzdělávání využíval především liturgii. Úroveň liturgického slavení povznesl tím, že vytvořil celek obřadů a hymnů. Jako první zavedl antifony, hymny při vigiliích a střídavou liturgickou recitaci a zpěv. Ambroziánská liturgie vyzdvihuje osobu Ježíše Krista, což je zřejmé z důrazu na vtělení, panenské narození a Ježíšovo lidství a božství. Do popředí se dostává i mariologie, zejména Mariino panenství a mateřství. Díky Simpliciánovi, Ambrožovu nástupci v Miláně, a Eusebiovi z Vercelli (449–452) vznikl později korpus liturgických textů s naprosto jedinečným postavením v dějinách křesťanského Západu. Ambroziánská liturgie si při svém utváření (od 4. do 10. století) i při přechodu od římsko-italské kultury ke kultuře barbarsko-langobardské stále uchovávala důraz na tajemství Krista Stvořitele a Spasitele světa i člověka, což je právě zásluhou Ambrožovou.

Ambrož z Milána zemřel na Bílou sobotu 4. dubna 397. Před smrtí pronesl slavná slova, jež tak hluboce zapůsobila na Augustina: „Nežil jsem mezi vámi tak, abych se za to musel stydět. Nebojím se smrti, protože máme dobrého Pána.“