308 - říjen 2018

autor: 

Jak čteme znamení času?

Říjnové číslo Getseman začíná blokem čtyř příspěvků, které se z různých úhlů pohledu věnují současné nezáviděníhodné situaci katolické církve. Nezáviděníhodné především z důvodu sexuálních skandálů, které podrývají její pověst. Ale nejde jen o pedofily v sutanách, ti jsou spíš špičkou ledovce. Církev na Západě vůbec hledá způsob, jak znovu navázat oboustranně plodnou komunikaci se společností.

První krátký příspěvek je od Václava Vacka. Hovoří o potřebě přiznat vinu, o nezdravé atmosféře v církvi a o potřebě změny systému.

Druhý a ještě kratší příspěvek je z Ameriky a jeho autorem je Richard Rohr. Jde o reakci na zdrcující zprávu z vyšetřování z Pensylvánie, kterou Rohr uveřejnil na svém webu. Věnuje se hlavně souvislosti s povinným celibátem kněží.

Třetí příspěvek, jehož autorem je Pavel Hradilek, to rozvádí a celkově ozřejmuje téma klerikalismu. Klerikalismus současný papež právem považuje za kořen mnoha potíží včetně těch se sexuálním zneužíváním. A zároveň jsou výsady a atributy klerikalismu – křesťanské obdoby dlouhých třásní na šatech znalců zákona z Ježíšových časů – tak drahé tolika duchovním a tak vyžadované mnoha jejich „ovečkami“, že by jejich zákaz jistě neprošel bez otřesů...

A čtvrtý příspěvek je od rakouského laického teologa Wolfganga Oberndorfera. Dívá se na téma reformy nejšířeji a svůj sen o církvi jako Matce a Pastýřce konkretizuje v několika rovinách. Vychází ze „znamení času“, která máme dobře číst. Rozebírá čtyři znamení času: 1. internet a sociální sítě, které přinášejí podstatné zlepšení informovanosti a komunikace, 2. růst sebevědomí a autonomie lidí, což mimo jiné vede k plošnému konfliktu se stávající sexuální morálkou, kterou katolická církev prosazuje a která je pro většinu současníků nedosažitelná nebo dokonce ji ani nepovažují za žádoucí či mravnou, 3. nárůst důrazu na pravdivost a průhlednost, což kontrastuje s církevním tajnůstkářstvím nejen ohledně sexuálních skandálů, ale třeba i ve finanční oblasti, 4. rostoucí komplexita našeho života, která zároveň vede k poptávce po jednoduchých odpovědích.

Znamení času mohou být pro různé lidi, společenství i celé společnosti různá. I my bychom měli ta svá hledat a číst. V bibli znamení času na první pohled předznamenávají katastrofu a zánik, což platí i dnes. Ale věřícím se jimi zvěstuje příchod božího království. Království, které hledat je radostné a osvobozující.

Kdo žije správně, ale bez lásky, je jako červ bez páteře: slunce ho spálí. Láska dává řád životu, bez lásky je život jako tělo bez kostí.“ To napsal tamilský básník a myslitel Tiruvalluvar, který žil přibližně v době Kristově. Michael Amaladoss tím ilustruje tezi, že „boží lid“ se neomezuje jenom na členy církve či Izraele, jak to obvykle chápeme, ale že k němu patří i lidé dobré vůle z každého náboženství, kteří také mají možnost vidět Boha, třeba skrze lásku. Jsme tedy „voláni ke kosmickému společenství“ a spolupráci s jinými náboženstvími všude tam, kde jde o dobrou věc.

Dále Martin Gruber píše o Madocovi, jedné z postav Artušovské legendy. A liturgický seriál Pavla Hradilka tentokrát rozebírá téma žehnání. Požehnané čtení!

Ignác Antiochijský

„Mnoha lidmi oslavovaný, druhý nástupce svatého Petra na biskupském stolci v Antiochii“ (Eusebius z Caesareje, Církevní dějiny III,37) nastoupil na stolec po Evodiovi roku 70. Podle Jana Zlatoústého se Ignác měl osobně setkat s apoštoly. Byl odvlečen ze Sýrie do Říma a předhozen dravým šelmám za odvážné svědectví o Kristu. Na cestě Malou Asií psal listy církevním obcím. Jeho první zastávkou byla Smyrna, kde byl biskupem Polykarp. Odtud Ignác napsal listy církvi v Efesu, v Magnesii, v Trallách a do Říma, ve kterém žádá věřící, aby mu nebránili podstoupit mučednickou smrt. Při druhé zastávce v Troadě napsal listy do Filadelfie, do Smyrny a Polykarpovi, jemuž svěřil svou obec v Antiochii. Z Troady byl po moři převezen do makedonské Neapole. Odtud po souši doputoval přes Makedonii a Ilyrii do přístavu Apollonia, kde sedl na loď do Brindisi. Poté cestoval po Via Appia do Říma, kde podle Eusebia kolem roku 107 zemřel mučednickou smrtí.

Ignácovy listy nepodávají systematickou nauku, dosvědčují však nejstarší tradici církevní obce, v níž byli učedníci poprvé nazváni křesťany (Sk 11,26). Dokládají nejdůležitější dogmata: jeden Bůh v trojici, božství Ježíše Krista, Kristovo vzkříšení, Mariino panenské početí, účinky vykoupení, křtu, eucharistie, manželství, mystická Církev a místní církve. Vycházejí z trojstupňové církevní hierarchie (biskup, kněží, jáhni), přičemž biskup má hlavní slovo ve věroučných, disciplinárních i liturgických otázkách. Ignác jako jediný z apoštolských otců používá výraz mystérion (tajemství). Od ústředního tématu tajemství se odvíjí zvláště Ignácova teologie mučednictví, nauka o eucharistii a vtělení: „Vládci tohoto věku zůstalo utajeno panenství Mariino a její porod, stejně i smrt. Tři tajemství výkřiku, která Bůh vykonal v tichosti.“ (Ef. 19,1) Pro Ignáce je na prvním místě „jednota těla i ducha Ježíše Krista“ (Magn. 1,2). Jde o syntézu na první pohled protikladných pojmů sarx (tělo) a pneuma (duch), typických pro Ignácovo myšlení. Tělo odkazuje na lidskou a duch na božskou stránku Bohočlověka, který je spojuje. Kristus je pravzorem a paradigmatem dokonalého člověka, protože v sobě jako prostředník (srov. Magn. 7,2) uskutečňuje jednotu božského a lidského. Křesťan má napodobovat tuto Kristovu jednotu, aby se stával „druhým Kristem“. Sjednocení křesťana s Kristem se děje v církvi: „Křížem vás ve svém utrpení povolává Kristus za své části. Nemůže se zrodit hlava bez částí, poněvadž Bůh chce jednotu. A on sám je tou jednotou.“ (Tral. 11,2)

Ignác jako první předkládá mystiku mučednictví. Kořenem je křesťanská naděje, jejímž předmětem není přirozená nesmrtelnost, nýbrž vzkříšení těla, zaručené Kristovým zmrtvýchvstáním. V Kristu se skutečnost utrpení spojuje se skutečností vzkříšení (Srov. Smyr. 3). Ignácova touha dospět k Bohu je tajemstvím jeho dychtivosti po mučednické smrti: „Pro mne je lepší v Kristu Ježíši zemřít než vládnout nad celým světem. Toužím po tom, jenž za nás zemřel. Chci toho, jenž pro nás vstal z mrtvých. Porod pro věčný život mi už nastává. Plane ve mně nikoli dřevo stravující oheň, nýbrž živá voda, jež mi v nitru říká: ,Jdi k Otci‘.“ (Řím. 6, 1; 7, 2–3) Více mi nemůžete dát, než abych byl obětován Bohu. Až bude připraven obětní oltář, zapějte radostně společně Otci v Kristu Ježíši, že Bůh uznal syrského biskupa, jehož povolal z východu, za hodného oběti. Je krásné zapadnout světu a jako slunce vyjít u Boha.“ (Řím. 2, 2)

Téma mučednictví se u Ignáce propojuje s tématem eucharistie, jež je „lékem nesmrtelnosti, lékem proti smrti, lékem zajišťujícím navěky život v Ježíši Kristu“ (Ef. 20, 2). Eucharistie živí křesťana vzkříšeným Kristem, a tak mu dává účast na Mistrově utrpení, ale i lásce, jež je rozhodujícím činitelem tohoto tajemství spásy. „V eucharistii nám Kristus dal zárodek toho, čím je on sám. Tak nám započíná proces, který jeho samotného přivedl do slávy, v mučednictví se naplňuje a nese své plody. Když s ním trpíme, nejenže zároveň s ním vstaneme z mrtvých, ale v jistém smyslu se stáváme Vzkříšeným“ (Bouyer, L. – Dattrino, L.). Ignácova mučednická oběť je za církev v Efesu: „Jsem očistnou obětí za vás, Efesany, za církev slavnou po staletí.“ (Ef. 8, 1) Ignác zemřel mučednickou smrtí za vlády císaře Hadriana (117–138), ačkoliv Eusebius tvrdí, že se tak stalo už za Traiana (98–117).

Zprávy

Odpustek pro kající mafiány

Řím (KAP) Jihoitalská diecéze Locri vyhlásila, že první říjnovou neděli se v kalábrijské svatyni Nostra Signora dello Scoglio budou udílet odpustky kajícníkům, kteří se odřeknou účasti na organizovaném zločinu. Chce tím mafiány povzbudit k obrácení a odmítnutí „kultury smrti“. Odpustky se udílejí u příležitosti diecézního dne modliteb proti mafii, který loni zavedl biskup Francesco Oliva. Region se považuje za centrum kalábrijské mafie 'Ndrangheta.

Odpustky ruší takzvané časné tresty mafiánům, kteří v uvedené době navštíví svatyni, zbožně přijmou svátosti smíření a eucharistie a pomodlí se na úmysl papeže.

Rakousko: žehnání zvířat na sv. Františka

Vídeň (KAP) U příležitosti světového dne ochrany zvířat na svátek sv. Františka z Assisi 4. října se v Rakousku konají neobvyklé bohoslužby s nezvyklými hosty. V řadě kostelů nebo před nimi se žehná zvířatům. Mezi jiným i v centru Vídně na náměstí u katedrály sv. Štěpána, kde žehnání provádí dómský farář Toni Faber. Vyjádří se tím „vděčnost za krásu stvoření a prosba o jeho zachování“, řekl Faber. Pro „patrona zvířat“ sv. Františka bylo podle Fabera zvlášť důležité „vážit si stvoření a s úctou zacházet s ostatními stvořeními“. Žehnací modlitba poprosí Boha o „ochranu zvířat přede všemi nebezpečími, aby se užitek a radost, kterou nám dávají, pro nás staly znameními boží velkorysosti a lásky“. Program zahájí dechovka, následuje čtení a promluva, a potom budou požehnána všechna zvířata „přítomná i nošená v srdci“, nejdříve hromadně a pak i jednotlivě. Požehná se i tvrdému chlebu, který žerou koně, osli a jiní býložravci. Věřící mohou zvířata přivádět živá nebo přinést k požehnání jejich fotografie či jiné s nimi spojené předměty.

Svatořečení Pavla VI. a Óscara Romera

Vatikán (KAP) Papež František 14. října svatořečí na Náměstí sv. Petra sedm mužů a žen. V Česku nejznámější jsou z nich papež Pavel VI. (vlastním jménem Giovanni Montini, 18971978), který předsedal větší části druhého vatikánského koncilu, a salvadorský arcibiskup Óscar Romero (19171980), známý svým bojem za lidská a sociální práva a zavražděný přívrženci vojenské diktatury během slavení mše.

Papež prý neřeší případy zneužívání

Řím (KAP) Italské sdružení obětí sexuálního zneužívání Rete L'Abuso obvinilo Vatikán a italský stát z těžké nedbalosti. Mluvčí organizace Francesco Zanardi řekl, že dosavadní bilance papeže Františka v boji proti zneužívání je katastrofální a že nulová tolerance existuje jen na papíře. Papež byl prý informován o čtyřech konkrétních případech italských kleriků a nepostupoval s tvrdostí, jakou sám vyhlásil. Organizace doufá ve změnu lateránských smluv mezi Itálií a Svatým stolcem, aby bylo možno lépe stíhat pachatele zneužívání, uvedl Zanardi a požadoval vznik nezávislé vyšetřovací komise po vzoru jiných zemí, jelikož i státní instituce prý často církev chrání.

Organizace Rete L'Abuso se domnívá, že v Itálii je nejméně 300 pachatelů z řad kleriků, kteří se v posledních 15 letech dopustili sexuálních trestných činů.

Dohoda o biskupech s Čínou

Řím-Mnichov (KAP/KNA) Byla uzavřena dohoda mezi Čínskou lidovou republikou a Vatikánem, podle níž budou Římem uznáni zbývající biskupové takzvaného „vlasteneckého sdružení“, kteří byli vysvěceni bez dovolení a tři z nich dokonce výslovně exkomunikováni. Tím dojde k normalizaci vztahů, a poprvé v dějinách komunistické Číny tak budou všichni katoličtí biskupové této země ve společenství s Římem.

Dohoda je ovšem sporná, jelikož Čína její pomocí získá větší kontrolu nad podzemní církví věrnou Římu. „Podzemní“ křesťané se tak mohou cítit zrazeni a zklamáni. S ostrou kritikou vystoupil například hongkongský kardinál Joseph Cen (86), který smlouvu označil za „tragický moment v našich dějinách“ a „zradu“.

Arcibiskup John Senamu plánuje odchod

Londýn (KAP/KNA) John Sentamu (69), muž číslo dvě anglikánské církve v Anglii a její první černošský arcibiskup, ohlásil odchod na odpočinek. Svůj úřad arcibiskupa z Yorku, který vykonává od roku 2005, složí k 7. červnu 2020, čímž chce diecézi poskytnout dostatek času k výběru nástupce. Sentamu se narodil roku 1949 v Ugandě, odkud musel uprchnout před režimem diktátora Idiho Amina. Je považován za vynikajícího znalce anglikánského církevního práva, což je velmi důležité v dobách hrozícího rozkolu. Znám je rovněž schopností upoutat pozornost nečekanými činy. Roku 2008 tak seskočil padákem, aby podpořil sbírku ve prospěch raněných vojáků z Afghánistánu, a roku 2006 týden stanoval ve své katedrále ze solidarity s oběťmi blízkovýchodního konfliktu.

Charles Daniel Balvo novým nunciem v Česku

Vatikán (KAP) Novým vatikánským nunciem v České republice bude americký arcibiskup Charles Daniel Balvo (67), narozený v New Yorku. Stane se nástupcem Itala Giuseppa Leanzy (75). Doposud Balvo působil jako nuncius v Keni a Jižním Súdánu a také jako stálý vatikánský pozorovatel dvou agentur OSN, a to pro životní prostředí (UNEP) a pro osídlení (UN-HABITAT). Předtím působil jako nuncius na Novém Zélandu a v Oceánii. V devadesátých letech pracoval i na nunciatuře v Praze.

Mešita z evangelického kostela v Hamburku

Hamburk (KAP/KNA) V severoněmeckém Hamburku byl přestavěn kostel na mešitu. Kostel Kapernaumkirche ve čtvrti Horn vznikl roku 1961 a byl zavřen roku 2002. Budova byla odprodána a nějakou dobu zůstávala nevyužitá, až ji roku 2012 majitel prodal muslimské obci Al-Nour-Gemeinde, která ji začala přebudovávat na mešitu.

Al-Nour-Gemeinde je považována za umírněnou obec, schází se v podzemních garážích ve čtvrti Sankt Georg a jejích pátečních modliteb se účastní asi 2500 věřících. Modlitby v garážích chce představený obce Daniel Abdin zachovat i po uvedení nové mešity do provozu. Přestavbu kostela za 5 milionů euro obec financovala ze sbírek a z daru 1,1 milionu euro od kuvajtské vlády. Kříž na věži byl nahrazen arabským nápisem Alláh. Jedná se o první případ, kdy byl v Německu takto přebudován kostel patřící původně evangelické církvi.

Rozkol v pravoslaví ohledně Ukrajiny

Moskva (KAP/KNA) Ve sporu o to, zda má ukrajinská pravoslavná církev obdržet samostatnost (autokefalii), se vyostřily vztahy mezi moskevským a konstantinopolským patriarchátem, dvěma nejdůležitějšími centry pravoslaví. Od nynějška ruští pravoslavní kněží nesmějí slavit společné bohoslužby s kněžími ekumenického patriarchátu konstantinopolského, byl pozastaven teologický dialog mezi patriarcháty a během bohoslužeb se v Rusku nebude zmiňovat jméno ekumenického patriarchy Bartoloměje. Rozhodl o tom v Moskvě posvátný synod v čele s patriarchou Kirillem. Metropolita Hilarion, který v Moskvě odpovídá za zahraniční vztahy ruské pravoslavné církve, situaci přirovnal k přerušení vzájemných diplomatických vztahů mezi státy. Mluvčí ruské církve Alexander Volkov pak použil metaforu oranžového světla na semaforu: pokud se Cařihrad rozhodne ukrajinskou samostatnost uznat, změní se oranžová na červenou a dojde k plnému církevnímu rozštěpení, anebo naopak se může vrátit zelená dobrých vztahů.

Příčinou ruské akce je to, že Bartoloměj I. pověřil dva biskupy, aby na Ukrajině pomohli připravit vznik autokefální církve nezávislé na Moskvě. Ta označuje Ukrajinu za své kanonické teritorium a upírá Konstantinopoli právo tam měnit církevní poměry.

Českou církev přiznání čeká

Nejen mě, každého, i církev ženou nepřiznané viny a nezpracované dluhy v obrácení a nápravě.

Zůstali jsme dlužni miliónům obětí první světové války, nerozpoznali jsme včas a následně jsme kryli hříchy do nebe volající. Neodsoudili jsme válečné zločiny vládců, kteří rozpoutali a roky udržovali hrozné zabíjení nevinných. Zneužili svou moc a pod poslušností přikázali mladíkům a otcům rodin zabíjet jiné muže a otce rodin. Pokřtění zabíjeli jiné pokřtěné. Zabitým, vojákům zneužitých k zabíjení a civilním obětem se nikdo neomluvil a nikdo neřekl jaké chyby a hříchy nesmíme už nikdy opakovat. Zabít (i v sebeobraně) poznamená slušného člověka na celý život. Vyzpovídat se ze svých vin nestačí; přiznání vin politiků a církve by válečným veteránům ulevilo a ukázalo cestu k nápravě. Biblický Juda, král David a apoštol Petr přiznali své viny jako první. Dali tím příklad ostatním a mohli zůstat na svých místech.

Ani po 2. světové válce jsme nepřiznali svoje viny a dluhy (my Češi přinejmenším jak málo jsme – na rozdíl od Holanďanů nebo Dánů – chránili naše židovské sousedy). Nepoučili jsme se ze svých chyb a nenapravili se.

Podobně nás dohání sexuální zneužívání způsobená duchovními a krytí pachatelů. Dopustí-li se zločinu někdo z rodiny, je to pro nás těžší, než je-li pachatelem soused. Všichni jsme hříšníci, ale můj nebo tvůj hřích a jeho trvající následky nesmíme tajit kvůli (nepravdivé) pověsti své rodiny – církve. Řidiče, který ujel od nehody, právem odsuzujeme. Nejde-li nám o nápravu, jsme pokrytci.

Holandská biskupská konference už v r. 2011 přiznala, že dvacet biskupů a dva kardinálové kryli pedofilii v době od r. 1945 do 2010. Od letošního roku nařídila povinnost oznámit policii i pouhé podezření ze sexuálního zneužívání nezletilého bez zřejmých důkazů.

Českou církev toto přiznání ještě čeká.

A celá církev potřebuje nápravu svého systému, který dlouhodobě umožnil tyto hříchy skrývat. Žijeme ve feudálním uspořádání. Ve státním uspořádání demokracie jsme – po krutých zkušeností s neomezenými vládci a vládami – došli k oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní. Z komunistické diktatury si pamatujeme bezmocnost a trpkost z nemožnosti nezávislého soudu a spravedlivé obhajoby. Nepřišlo nám ani na mysl, že něco takového je možné v církvi – v ní má veškerou moc biskup.

Upozornil jsem před čtvrt stoletím nadřízené na trestné jednání. Později se ukázalo, že k nápravě a k zamezení dalších špatných činů nedošlo – prý abychom neprali špinavé prádlo na veřejnosti. Ještě jsme neměli Františka (ale Písmo jsme měli), který potvrdil známý fakt, že krytí zločinu je spoluvinou.

Především je třeba pečovat o oběti. Z pastorační zkušenosti vím, jak těžké následky si nese svedená, ponížená nebo znásilněná oběť. Ta potřebuje slyšet odsouzení zločinu – ne kvůli pomstě ani kvůli trestu pro pachatele – ale pro navrácení důstojnosti, o kterou násilím přišla (pak potřebuje další dlouhodobou péči).

Proč často pachatele (nejen válečné zločince nebo ty, kteří udávali vlastní bratry nepříteli) chráníme více než oběti? Ježíš nestojí proti nikomu, nabízí pomoc postiženému i viníkovi, ale každého potřebného se zastává.

Pozdě jsme si přiznali, že zpochybnění svěcení duchovních skryté církve nebylo správné, ale k nápravě nedošlo. Když očernili a sesadili arcibiskupa Róberta Bezáka, nedošlo k nápravě. Ti, kteří prosili o spravedlivé vyšetření nařčení arcibiskupa, upadli v nemilost.

V církvi se nepěstuje charakter a vládne v ní strach. Atmosféra připomíná normalizaci po roce 1968 kdy ti, kteří zastávali vyšší místa, byli nuceni tvrdit, že nás sovětská armáda přišla osvobodit.

Ordinujeme druhým, aby nesli svůj kříž, ale sami si neumíme přiznat pravdu o sobě. Naše rodiny, Evropu a křesťanství neohrožují muslimové a homosexuálové, ale my sami. Nepřiznám-li si, že jsem nebezpečný sobě, partnerovi, dětem, podřízeným a dalším lidem, nejsem rozumný a obrácený ke Kristu. Hledat viníky okolo sebe je hanebné a zbabělé. Čtu-li Námanovy výtky králi Davidovi a slova: „Ten zločinný muž jsi ty“ (2 Sam 12:7), pokaždé si to vztahuji na sebe.

Proč se neodvažujeme jednat podle evangelia?

Pedofilie a kultura celibátu

autor: 

Tato morální katastrofa především vyžaduje, aby nad ní každá část Kristova těla veřejně a opravdově naříkala, a jen pak může začít hluboké uzdravení. Také vyžaduje, abychom se otevřeně chopili svého velmi nezralého učení o sexualitě obecně, o záležitostech kolem moci mužů zvlášť a o našem „nuceném“ pojetí celibátu, jež zákonitě vede k těmto koncům; abychom se z tohoto učení káli a reformovali je.

Naše vlastní katolická teologie říká, že celibát je charisma, což znamená svobodný a mocný dar. Podle mé zkušenosti je celibátu vůbec schopen jenom ten, kdo má živou a vřelou vnitřní zkušenost Boha.

  • Je protimluv, když si katolická církev myslí, že může svobodný dar nařídit, a samozřejmě to nemá precedens u Ježíše. Zjevně to není nezbytné k duchovní službě a bývá to přítěž vytvářející auru duchovní nadřazenosti tam, kde často platí pravý opak. 

  • Osobně si myslím, že skutečné charisma mužského celibátu, jež ve druhé polovině života vytváří zároveň šťastné a zdravé muže, je celkem vzácné.

  • Dokud katolická církev neodpojí celibát od duchovenské služby, bude podle mne stále mít ordinované muže, kteří jsou zároveň nešťastní, nezdraví a pohoršují Kristovo tělo. (Aby to někdo nepochopil špatně, netvrdím, že celibát způsobuje pedofilii, ale říkám, že idealizovaná kultura celibátu umožňuje, aby se pod ní pedofilie dlouhodobě schovávala.)

Ten přízračný materiál se bude objevovat, dokud se záležitosti sami nechopíme a nedosáhneme zde plné odpovědnosti. Zatím se všichni modleme a snažme se sami žít autentičtější sexuální a duchovní život.

Příčinou je klerikalismus

Myslím, že papež Bergoglio přesně trefil hřebík na hlavičku, když v Listu Božímu lidu1 označil jako příčinu obludného sexuálního zneužívání dětí a mládeže duchovními klerikalismus. Nejedná se tedy jen o selhání jednotlivců, ale jde o systémový problém. Problém jak na straně kleriků, kteří v církvi nepodléhají žádné kontrole, tak na straně tzv. laiků, kterým vyhovuje být obsluhováni a kteří nemusejí přijímat za poslání církve osobní odpovědnost.

Není možné „očistit“ církev od gayů. To bychom přišli o vysoké procento služebníků. Naopak bychom měli využívat jejich charismat, např. schopnosti empatie. Není možné „se rozloučit“ se všemi pedofily či efebofily. Naopak bychom jim měli být vděčni, s jakým nasazením se věnují dětem a mládeži. Při prvním prohřešku ale musí z kola ven a s delikventem si poradí orgány činné v trestním řízení. Týká se to i těch, kteří takové trestné činy kryjí.2 Daleko složitější je se postarat o oběti. Často jsou postižené na celý život. Je hrůzné, že i slovo Bůh mají někteří spojeno se zneužíváním. A nejsložitější je učinit takové systémové změny, které by ostudné chování kleriků minimalizovaly. Pokusím se komentovat některé z nich.

Zdobrovolnění celibátu

Pokud by zdobrovolnění kněžského celibátu nastalo před 50 roky, v době těsně po II. vatikánském koncilu, mohlo přinést plody. Dnes je již pozdě. Počet služebníků se již příliš nezvýší, jak se např. domnívá slovenský kněz Michal Laicha ve velmi otevřeném rozhlasovém rozhovoru3, který stojí za to si poslechnout. Tím, že o smyslu celibátu napsal knihu4, jej suspendoval banskobystrický biskup Marian Chovanec. Celibát je vnímán jako nedotknutelná posvátná kráva. Bez něj by biskupové ztratili velmi účinný mocenský nástroj. Přitom jeho zdobrovolnění je podmínka nutná, ale ne dostačující. Zkušenosti z církví, kde není uplatňován, ukazují, že to není všelék na všechny neduhy církve. Nároky na manželky služebníků nejsou malé. Ženy obětavé jako Kateřina z Bory se hledají těžko...

Služba žen

Ordinovaná služba žen měla být v římskokatolické církvi umožněna již dávno. To, že se tak nestalo, žene vodu na mlýn extrémním feministkám, které budou nastavené bariéry prorážet. Bez změny chápání smyslu služebného kněžství však nelze čekat pozitivní zlom. Kněz, který není přijat těmi, kterým slouží, smysl ztrácí. Povolání ke službě mají posuzovat ti, pro které je služebník určen, nikoli kandidáti sami. A je jedno, zda je kandidátem muž či žena.

Změnit pojetí služebného kněžství

Tento úkol vnímám, na rozdíl od dvou předchozích, jako zásadní. Je třeba opustit středověké dělení církve na privilegovaný klérus a podřízené laiky. Kněžská služba je dnes přetížená. Měla by být jen jednou z mnoha služeb v křesťanské obci a nikoli nutně službou řídící. Hlavním problémem dneška není nedostatek kněží, jak se někteří, zvláště biskupové, pokoušejí tvrdit. Hlavním problémem je nedostatek křesťanů, kteří svůj křest berou zodpovědně a participace na poslání církve je jejich životní prioritou.

Několikrát (asi 6-8 x, nevím přesně) jsem se v životě setkal se situací, kdy mne vyhledal neznámý muž (zpravidla ženatý) s naléhavým sdělením, že cítí povolání být knězem. Já to měl zařídit. Povolal jej sám Ježíš či Duch sv., v jednom případě i Panna Maria… Nezdálo se ale, že jsou to cvoci. Byli pouze v zajetí paradigmatu kněžství 19. století. Mohli by nastoupit do stávajících struktur, pokud by je tam někdo přijal. To, že mohou okamžitě uplatnit naplno své povolání křestní, jim nepostačovalo. Přitom obecné kněžství nese zásadnější poslání, než kněžství služebné. Dokonce Jan Pavel II. prohlásil, že být křesťanem je víc, než být biskupem, a to i biskupem římským.

Demokratizace

Demokratizovat církev je úkol nejdůležitější, ale rovněž nejobtížnější. Někteří rádi představují církev jako z principu nedemokratickou, a ještě to považují za její přednost. Naštěstí dodnes existují některé demokratické principy jako volba papeže, volba opata či abatyše. V minulosti byly tyto principy mnohem rozvinutější, je na co navazovat.

I když má své nedostatky, je demokracie pro fungování společnosti nejlepším řešením. V našem veřejném prostoru je demokracie nezažitá, křehká. Lidé se ji nemají kde učit, těžko mohou přenést zkušenosti s demokracií ve společnosti do církve. Lidé mnohdy nechápou, oč se jedná. Svědčí o tom množství voličů Zemana či Babiše.

Uplatnění demokracie v církvi znamená především u všech jejích členů přijmout odpovědnost za její poslání. Předpokládá si od ostatních „nechat mluvit do života“, což je v době individualismu obtížné. Ještě obtížnější je přijmout podíl na autoritě a druhým do života mluvit. Tomu se budou členové církve bránit nejvíce, ale církev autoritu potřebuje. Autoritu průhlednou, založenou na konsenzu všech členů. Takováto církev lehce odfiltruje služebníky, kteří žijí jiný život ve dne a jiný v noci a zásadně znevěrohodňují poslání církve. Na jejich místa se dostanou ti, kteří se řídí evangeliem: „Kdo chce být mezi vámi první, buď služebníkem“ (doslova: otrokem) „všech.“ Mk 10,44

Uplatnění demokracie předpokládá, že členové církve budou ochotni přijímat různé služby, o které je celek požádá. Předpokládá, že se budou podle svých možností vzdělávat.

Demokracie s sebou nese kolegialitu – rozhodování v grémiích. Trvá to déle, ale v rozhodování je méně chyb. Nese s sebou subsidiaritu – přenesení kompetencí na nejnižší možnou úroveň. Nedává smysl, aby např. o jmenování biskupů celého světa rozhodovali centrálně vatikánští úředníci. Možná se ukáže, že celá římská kurie je ve stávajícím rozsahu zbytečná.

Budoucnost

Je otázka, jaké aféry budou muset být ještě zveřejněny, aby to členy církve přimělo ke změně postojů a ke konání. Není však žádný důvod na to čekat. Každý může (a měl by) uplatnit svou křestní odpovědnost hned. Sdružovat se se stejně smýšlejícími a hledat autentičtější podobu církve. Nebude to jednoduché. Např. restituce prokázaly církvi medvědí službu (jakkoli platí, že to, co bylo ukradeno, má být vráceno). Církevnímu establishmentu zajistily existenci na řadu let dopředu. Správu majetku musí někomu svěřit, což nese obrovské riziko pro poslání církve. Ne nadarmo v okolí církevních statků obvykle žilo nejvíc bezvěrců.

Současné aféry, které si vynucují nulovou toleranci vůči delikventům, mohou vést i k nespravedlivým obviněním s cílem zdiskreditovat nevinného.5 Na druhé straně nutnost vypracovat postupy, jak takové kauzy vyšetřovat a řešit, může být pozitivní. Např. německá církev církev to jíž zvládla tak, že její experti jsou zváni k řešení kauz zneužívání i v necírkevním prostředí, neboť mají ve společnosti respekt.

2Podle dobře informovaného zdroje existují zdokumentované případy krytí provinilých kněží týkající se téměř všech diecézních biskupů u nás. Z neznalosti či strachu případy zametali pod koberec, delikventa přeložili, o oběti se nepostarali, ty, kteří na trestnou činnost upozorňovali, umlčovali. Je možné, že budou, pokud se objeví žalobci, nuceni rezignovat a čelit trestnímu stíhání.

4Tragédia celibátu: Mrtvá manželka; kniha již vyšla i v češtině

5Což může být případ košického řeckokatolického biskupa Milana Chautura.

Sen o církvi jako Matce a Pastýřce

Inspirováno iniciativou Pro pope Francis

1. Úvod do tematiky

Zde v úvodu mého eseje chci předeslat, že jsem jenom přírodovědec, který se velmi intenzivně zabývá teologií, ale nemá žádné systematické teologické vzdělání. Během četných diskusí s teology jsem zjistil, že pohled přírodovědce na náš svět se velmi liší od pohledu teologů. Dialog mezi nimi může ale podpořit společnou snahu o porozumění realitě, o chápání pravdy a víry a může oslabit jakoukoliv intelektuální nadřazenost nebo ji dokonce odstranit. To se zcela shoduje se zaměřením encykliky Gaudium et Spes (GS 44), kde s jedná o vytváření nových přístupů k pravdě.

Abych ozřejmil tyto odlišné pohledy, uvádím zde jednu hypotézu, kterou křesťanští vědci – a nejenom přírodovědci – považují stále častěji za intelektuálně možnou:

Přírodovědci a teologové, kteří čtou publikace biologů a mikrobiologů zabývajících se evolucí a rozumějí jim, dochází stále častěji k názoru, že vznik druhu homo sapiens má sice transcendentální příčinu – kterou nazýváme Bůh Stvořitel – ale že člověk, tak jak ho (dnes) známe, je výsledkem procesu vycházejícího z prvotního „třesku“ a trvajícího velmi, velmi dlouhou dobu (13,8 miliard let), který se během tohoto kosmického a biologického vývoje nutně vyvíjel jinak, než byl naplánován. Člověk se tedy vyvinul v rámci metafysických struktur našeho universa částečně samostatně.

Tato hypotéza je v literatuře nazývána také ‚rizikový model‘, protože Bůh stvořením světa připustil také více či méně kalkulovatelné riziko. Toto riziko spočívá na jedné straně v náhodě, kterou jednak tvoří člověk svým možným vývojem, který nemusí být cílevědomý, a která též spočívá v používání rozumu a ve svobodném rozhodování člověka. Tím se mohou právě svobodným rozhodováním člověka udát věci, o kterých se dá bezesporu tvrdit, že Bůh je ani nechtěl, ani neplánoval, ani nepředvídal, ani nezamýšlel. To báječné na tomto Bohu je ale, že tento svět (přesto) tak moudře a flexibilně řídí, aby lidé dosáhli onoho eschatologického cíle všeho stvoření, totiž věčný život s ním.

Na základě této hypotézy můžeme připustit, že i katolická církev se (do své dnešní formy) vyvíjela v tomto riskantním prostoru a že se v ní odehrály a odehrávají věci, o kterých se dá bezesporu tvrdit, že Bůh je ani nechtěl, ani neplánoval, ani nepředvídal, ani nezamýšlel. Pohled do dějin katolické církve s jejími falzifikáty rozhodujících dokumentů, renesančními papeži a novoscholastickými omyly zde poukazuje na intelektuální poctivost této hypotézy. To mi pomáhá, abych své návrhy pro církev budoucnosti předložil tak, aby byly lépe srozumitelné.

2. Která jsou ta znamení doby, která vyzývají církev ve střední Evropě k jednání?

Nacházíme se teď v první polovině 21. století a když se ptám sám sebe, co já sám si jako bývalý univerzitní profesor na vídeňské technické univerzitě představuji pod znameními doby ve smyslu encykliky Gaudium et Spes (GS 44), musím si přiznat, že se pro mně tato znamení během let v průběhu asi pětadvaceti let stále měnila. Jestliže to dříve bylo občanské hnutí šedesátých let, které jsem zažil už v roce 1965 v Berkeley, nebo přelomové výdobytky moderní počítačové techniky, nebo stále ještě neukončená emancipace žen, nebo pád železné opony a nebo globalizace, chci zde jmenovat tři (makro-)znamení, která se mi dnes zdají s ohledem na téma tohoto eseje relevantní:

(1) Předně je to internet, jež umožňuje kdykoliv přístup k informacím, téměř bezmeznou komunikaci a následkem toho vznik sociálních sítí.

Informace a komunikace jsou skutečnými popoháněči člověka ke kritickému postoji vůči věroučným výpovědím církve. Protože – a to platí zvláště pro mladé lidi – mnohé věroučné formulace nejsou jednoduše srozumitelné ani jako samostatná slova, ani v souvislosti s dosavadní informací, a také jinak se jim nerozumí. Mám při tom na mysli na př. boží všemohoucnost, která je dnes přijatelná pouze jako nezasahování do přírodních zákonitostí, nebo uznávané zázraky, které se nesrovnávají s přírodními zákonitostmi.

(2) Za druhé se jedná o výrazný růst sebevědomí a povědomí autonomie, zvláště u mladých lidí. To se projevuje hlavně ve stoupajícím počtu samostatně výdělečně činných, v klesání schopnosti a ochoty se vázat a o vazbu usilovat a ve stále četnějším spolužití ve volnějším mimomanželském poměru, což koreluje s přibýváním jednočlenných domácností (single).

Sebevědomí, úsilí o autonomii a vzdělané svědomí jsou též pohonné síly pro velmi kritický postoj katolíků k církevní morálce, jejíž odmítání přirozeného práva je v mnohém ohledu považováno za nerozumné a za něco, co nemá s evangeliem nic společného. Myslím při tom na př. na zákaz pilulek proti početí a na zákaz umělého oplodňování.

Kdybychom posuzovali sexuální život lidí tak, jak to odpovídá církevní morálce, potom by žilo více než 95 % všech pokřtěných katolíků trvale ve hříchu, buď kvůli mimomanželskému sexu, nebo kvůli zabránění početí, nebo opakované svatbě po rozvodu, nebo sériové monogamii (střídání partnerů v monogamním vztahu), nebo neformálmu partnerství, kvůli sledování pornografie, praktikování masturbace, homosexualitě a užívání nedovolených metod mediciny při zajištění potomstva. Zdravý lidský rozum zde každému řekne, že s těmito zákazy a příkazy není něco v pořádku.

(3) Za třetí značný přírůstek důrazu na pravdivost a průhlednost. Zneužívání dětí, sexuální obtěžování žen a nedodržování morálních zásad v jednání na veřejnosti vede k procesu očisty ve vzájemném chování. A v tom je církev velmi snadno zranitelná, když pomyslím na mravní požadavky, které se kladou na katolického kněze, nebo na skutečnost, že více než 60 % z „petrského haléře“ se použije na pokrytí dosud nekrytých nákladů vatikánské kurie.

Zpráva č. 1006 Institutu pro analýzu trhu a sociální situace IMAS1 z července 2015 poukazuje na to, že body (1) až (3) učení církve dostatečně neřeší, což u Rakušanů prohlubuje odstup od církve.

Ta skutečně nebezpečná reakce mnohých lidí spočívá tedy v tom, že církev kvůli zastaralým dogmatům, nesrozumitelným mravním zákazům, zatajování přestupků některých kleriků a svého bohatství je považována za nevěrohodnou a odpírá se jí jakákoliv morální autorita.

(4) Za čtvrté rostoucí komplexita našeho života. Tu považuji odpovědnou za touhu lidí po jednoduchých odpovědích, které sice velmi dobře zní, ale neodpovídají míře komplexity. Obavy z globalizace, nedůvěra vůči utečencům a migrantům, náklonnost k tendenčně nacionalistickým a izolacionistickým politikům i neurčitý strach z budoucnosti jsou typické projevy tohoto znamení času. V církvi jsou to konservativní až fundamentalistické síly, které ji prý chtějí zachránit před zánikem nebo ztrátou významnosti a chtěly by jednoduchými příkazy a zákazy a pomocí mizící skupiny kleriků udržet dav věřících a poslušných laiků v pevnosti pravd víry.

Tak vidím ze své vlastní perspektivy, bez nároku na úplnost, ta znamení času, která jsou výzvou pro církev ve státech střední Evropy.

3. Jaké příspěvky může a má církev poskytnout ke zvládnutí těchto výzev?

Když si tak představím, která znamení času již církev prožila během dvou tisíciletí a jak a kdy na ně reagovala, táhne se přede mnou řada úspěchů i neúspěchů, jak jsem již uvedl v úvodu. Aby se dalo odpovědět na zde nadepsanou otázku, mohl bych si představit následující příspěvky církve ke zvládnutí nových výzev vyplývajících z nových znamení času:

(1) Co se týče informace a komunikace pomocí internetu, není církev až tak špatně nastavená. Co se děje v diecézích a ve farnostech, to je již relativně dobře pokryto. V oblasti průhlednosti je však třeba ještě mnohé vylepšit. Například co se týče jmenování biskupů bez jakéhokoliv spolupůsobení božího lidu nebo jak se dojde k rozhodnutím na úrovni biskupství; bezmocnost Katolické rady laiků v této záležitosti znám z první ruky. Také ještě nevím, jak by se dalo použít sociálních sítí pro zvěstování evangelia.

(2) Co se týče sebevědomí a samostatnosti lidí v 21. století, je v církvi zapotřebí mít větší ochotu a schopnost k dialogu. Jenom pomocí dialogu se může církvi podařit se rozloučit s představou, že se člověk musí jenom pokorně navrátit do lůna církve, aby dosáhl věčné blaženosti. Jenom pomocí dialogu může církev proniknout k člověku a nabídnout mu radostnou zvěst o spáse. Synoda o manželství a rodině byla nesmělý začátek, který by mohl být semínkem pro strom tvoření nového mínění, do něhož budou zahrnuti i laici.

(3) Co se týče opravdovosti udělala církev již první krok při zpracování případů zneužívání. Další kroky jsou bezpodmínečně nutné. A sice jednak co se týče financí, jmění a nákladů Vatikánu – bezedná bažina, která se musí odvodnit a vysušit – ale i co se týče zacházení s kněžími, kteří nedodržují mravní přikázání církve. Zde se toho pod viditelným povrchem skrývá mnoho. To se může pátráním novinářů dostat na světlo, a tím nárok církve na opravdovost a průhlednost masivně poškodit. Bylo by ve smyslu průhlednosti potřeba poskytnout více informací o majetku v celé církevní oblasti. Právě ten totiž dává četné příležitosti k dobrodružným spekulacím.

(4) Co se týče komplexity a vzájemné propojenosti našeho života, mělo by smysl, kdyby církev z vlastního popudu představila věrouku a morálku jednoduše, rozumně, srozumitelně a bez protiřečení. Stávající kompendia vyznání víry atd. jako rukověť a sbírku Denzingera a Hünermanna2, kterou Hans Küng označil jako: „nesporný dogmatický zákoník, který teologa široce dispenzuje od kritického pohledu na základní věci a zavazuje ho následovat sacrificium intellectus“, není možno doporučit laikům. Katechismus katolické církve (KKC, česky 2001) obsahuje ve většině částí stále ještě myšlenkový svět let roku 1980 s tehdejším papežem a s tehdejším prefektem Kongregace pro nauku víry a nezná ještě ani evoluci.

4. Jakého vývoje církve je zapotřebí, aby byla církev schopna ve smyslu evangelia tváří v tvář výzvám času stále dál jednat?

Zde se jedná z mého pohledu o otázku, které struktury, programy a opatření ve smyslu představy a cíle církev jako Matky a Pastýřky by měla církev rozvinout, aby i pod novými znameními času mohla vykonávat své (nejdůležitější) poslání, totiž šířit evangelium. K tomu je zapotřebí, aby se církev – jak také sama stále znovu říká – přiklonila k lidem, se jejich potřebami a tužbami zabývala a se s nimi setkávala. Na základě své vlastní – přiznávám skromné – zkušenosti rozpoznávám zde pět pod­statných oblastí úsilí na úrovni lidské existence, ve kterých je církev již aktivní, resp. může být ještě aktivnější, aby se s lidmi setkala tam, kde jsou. Při pojmenování těchto oblastí jsem se hlavně nechal vést Ježíšovou starostí o tělesné a duchovní blaho člověka, jak je to v evangeliu, a pak jsem se nechal inspirovat odstavcem 41 Gaudium et Spees (GS 41)3:

(1) Oblast zprostředkování víry a náboženství dětem a mladistvým. Po velké řadě rodičovských stížností – podmíněné nutností nabízet zvládnutí volného času pro rodiny s oběma rodiči výdělečně činnými – a následkem nabídek konzumní společnosti, jak děti a mladistvé zaměstnat, není zde žel žádné vakuum, které by mohla církev vyplnit, jako tomu bylo v době mého mládí. Církev musí bezradně přihlížet tomuto vyklouznutí mládeže z dosahu. Pro mně je např. nepochopitelné, proč se církev vyslovila proti povinnému vyučovacímu předmětu etika.

(2) Oblast vzdělávání dospělých. Tato oblast se zdá být relativně dobře zajištěna všemi vzdělávacím dílnami a semináři na úrovni farností, děkanátů a diecézí4.

(3) Oblast hmotné nouze. Tato oblast je již relativně dobře zajištěna církevní organizací Caritas, ale dá se ještě rozšířit. Nabude ještě na významu v souvislosti s utečenci a s migranty.

(4) Oblast problémů s mezilidskými vztahy, ať spojených se sexuálními problémy či bez tohoto rozměru. Zde se jedná o poradu, útěchu, řešení problémů a smíření nepřátel ve smyslu evangelia a zde vidím velkou výzvu pro církev, aby mohla lidem hledajícím pomoc lépe posloužit než psychoterapeuti, vkladači rukou a esoterici.

(5) Oblast nemocí a tělesné bezmocnosti. Tam se jedná o návštěvu nemocného, o péči, rozhovory, pastoraci nemocných, ale také o zařízení tomu odpovídající (pečovatelské domy, starobince, paliativní stanice), pokud je jich příliš málo. Jestliže církev vznáší nárok být pro člověka na místě od narození až do smrti, potom je tato oblast velká výzva, protože zde jsou lidé vděčni nejen za praktickou pomoc, nýbrž rádi přijmou též duchovní a spirituální myšlenky.

Jestliže tedy sním a zdá se mi o církvi jako Matce a Pastýřce pro naši dobu, a pak se z toho snu probudím, kladu si otázku, co může církev v těch jmenovaných oblastech vzhledem ke znamením doby udělat. Jinými slovy: která znamení doby by mohla zahájit ve kterých oblastech další vývoj církve tak, aby zůstala schopna jednání ve smyslu evangelia. Pod tím „ve smyslu evangelia“ rozumím takovou církev, která nejdřív a především zrcadlí Ježíše, jeho mluvu, jeho jednání s člověkem a jeho radostnou zvěst. Tak zde formuluji některé návrhy pro další vývoj, které se vztahují jak k uvedeným oblastem, tak i k uvedeným znamením doby. Tyto návrhy mají jedno společné: církev je chápána jako boží lid, jako komunio (společenství), ve kterém má každý a každá podíl na společném kněžství podle encykliky Lumen Gentium (LG 10).

Návrh č. 1: Jmenovaných pět oblastí jsou ty oblasti, ve kterých náležitě vyškolení laici mohou přinášet zcela plnohodnotné výkony (za odměnu honorářem) a nebo vykonávat služby (na dobrovolnickém základě). Tato cesta již částečně existuje, ale může se vybudovat daleko silněji. Síťové propojení pomocí telekomunikační techniky a informatiky při tom značně pomůže. (Myslím zde např. na síť dobrovolných pomocníků v Caritas.) Jsem pevně přesvědčen, že existují četní lidé, kteří by rádi byli v pastoraci činní. (Můj otec např. jako důchodce a šéf představenstva Caritas byl vedle toho mnohá léta též čestný nemocniční duchovní/kaplan.) Zvláště trvalý diakonát by mohl být při příslušném pověření (na př. vysluhování svátostí) a při větší volnosti (např. manželství/patrnerství) ještě přitažlivější.

Každá matka by pro své děti hledala pomoc odjinud, když nemůže zvládnout všechno udělat sama.

Návrh č. 2: Diakonát pro ženy by bezpochyby znamenal značné zmodernizování církve a mohl by pomoct nabídnout podstatně více jáhenských služeb. Kromě toho bylo by to jasné znamení, že církev chce udělat významný krok ve směru zmenšení diskriminace žen.

Každá matka by v nouzi poprosila otce dětí, aby jí pomohl, a nechala by se potom překvapit, že to jde a jak dobře to jde.

Návrh č. 3: Stále klesající počet kněží vznikající tím, že každý rok je stále méně novokněží, vede k nedostatečnému „svátostnému zabezpečení“ věřících, což se zvláště týká slavení eucharistie5. Jestliže církev6 na jedné straně hlásá, že eucharistie je jádro křesťanské víry a zpřítomnění Ježíšova sebevydání na smrt ukřižováním a jeho vzkříšení, potom je zcela nepochopitelné a považuje se to právem za nedostatek věrohodnosti, když se kvůli nedostatku kněží musí část věřících spokojit se zkrácenou bohoslužbou slova. I zde by mělo vedení církve uvážit nová řešení v této oblasti, např. ‚viri probati‘ pro vedení eucharistie nebo nové formy slavnosti večeře Páně pro zvláštní příležitosti v uzavřeném společenství. (Ani se neodvažuji vyslovit návrh, co by mohly udělat diakonky pro odstranění tohoto nedostatku.)

Každá matka by v každém případě poprosila své starší děti, aby se postarali o své mladší sourozence.

Návrh č. 4: Církev potřebuje novou mluvu, pravý jazyk, ve kterém slova vyjadřují to, co znamenají a sice ve smyslu jakykové komunikace jedenadvacátého století. Tento požadavek se vyslovuje stále znovu. Mnohé texty evangelií, víry a liturgie vyžadují komplexní biblické, exegetické a teologické vysvětlování, aby jim bylo možno porozumět nebo jim přesto nerozumět. Možná že jsou úplně nesoudobé, podobně jako některé písně v našem zpěvníku Gotteslob.

Žádná matka by se svými dětmi nemluvila v náznacích a metaforách.

Návrh č. 5: Církev sice káže dialog k odstranění nepřátelských vztahů – jak je to ve smyslu horského kázání – ale sama ho nepraktikuje. Vedení církve nevede dialog s pozitivně smýšlejícími reformními hnutími kněží a laiků. Někteří říkají, že se to děje z klerikální nafoukanosti nebo na základě předsudku, že oni vlastní pravdu, nebo ze strachu, že se dostanou v současném světě do argumenativní nouze. Mnozí tvrdí, že je to z obav o ztrátu moci. Nevidím to až tak zjednodušeně.

Každá správná matka by vyslechla, co její děti chtějí říct, aby svým dětem lépe rozuměla a aby se možná ještě lépe vyjádřila.

Poslední návrh č. 6: Všechna kázeňská a trestající ustanovení z Codex Iuris Canonici zrušit. Stejně jako byla a je představa trestajícího Boha chybná a falešná, jsou tresty a ukázňování zcela kontraproduktivní v takové církvi, která chce lidem přinést blaho a spásu, a odporující svobodě člověka, kterou mu slibuje evangelium, radostná zvěst. Mimochodem jsou tato ustanovení stejně prakticky neúčinná.

Žádná správná matka nebude své děti nikdy takovýmto způsobem ukázňovat či trestat.

S těmito návrhy zůstávám víceméně na operativní úrovni, na níž by mohla církev již velmi mnoho uskutečnit malými kroky.

Nad to sním občas o církvi jako Matce a Pastýřce, jež by vedle již uvedených přání se přizpůsobit v nauce víry a mravů, mohla udělat následující změny:

  • předložit novou formulaci, co je to ‚božské právo‘,

  • navrhnout a předložit písemnou ústavu, ve které jsou stanovena základní práva kleriků a laiků, a

  • demokratizovat své organizační struktury.

Tyto sny by se však mohly nebezpečně přiblížit utopii.

5. Závěrečná úvaha

Církev jako Matka a Pastýřka, hrající jemně na zobcovou flétnu, zahrnující nás láskou, bez hrozeb tresty a peklem, diskutující s námi z očí do očí, odpouštějící přehmaty, jemně zaměřující náš pohled k obzoru v dálce a vyprávějící o krásné krajině za obzorem, probouzející touhu, abychom byli s Ježíšem spojeni v lásce – je to sen nebo je to již se pomalu uskutečňující skutečnost?

Autor těchto úvah Dipl. Ing. Dr. Wolfgang Oberndorfer studoval stavební inženýrství na Technische Hochschule (TU) ve Vídni a na UC Berkeley (USA). Po 16 letech činnosti ve stavebnictví se stal profesorem na vídeňské TU. Po odchodu do důchodu byl samostatný vědecký pracovník, znalec a autor odborné literatury. V posledních letech se intenzivně zabýval otázkou smiřitelnosti křesťanské víry v katolickém chápání na jedné straně a přírodovědeckými poznatky a s tím spojenými rozumovými argumenty na straně druhé.

Své úvahy zveřejňuje na své homepage www.wolfgang-oberndorfer.at.

Zde předložená stať byla zveřejněna v „Gedanken zu Glaube und Zeit“ Nr. 259 dne 14. dubna 2018. Tuto platformu vydávají Heribert Franz Köck a Herbert Kohlmaier ve Vídni. Přeložil Jiří Kohl.

1 IMAS International je Institut für Markt- und Sozialanalysen Ges.m.b.H., se sídlem Gruberstraße 2-6, A-4020 Linz, tel.: +43 / (0)732 / 77 22 55-0, fax: +43 / (0)732 / 77 22 55-5

2 Enchiridion Symbolorum, plným názvem: Enchiridion Symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum je příručka poprvé sestavená v roce 1854 a průběžně aktualizovaná.

3 Český text (GS 41): Dnešní člověk je na cestě k plnějšímu rozvinutí své osobnosti a k postupnému objevování a uplatňování svých práv. Protože však bylo církvi svěřeno poslání ukazovat tajemství Boha, který je posledním cílem člověka, odkrývá církev člověku zároveň i smysl jeho vlastní existence, totiž nejhlubší pravdu o člověku. Církev ví dobře, že jedině Bůh, jemuž slouží, dává odpověď na nejvnitřnější touhy lidského srdce, které se nemůže plně nasytit žádným pozemským pokrmem. Ví také, že člověk, neustále pobádaný Duchem Božím, nemůže nikdy zůstat úplně lhostejný vůči náboženskému problému; to potvrzuje nejenom zkušenost minulých století, ale i mnoho svědectví z naší doby. Člověk bude mít vždycky přinejmenším nejasnou touhu poznat smysl svého života, své činnosti a své smrti. Už sama přítomnost církve vyvolává v jeho mysli tyto problémy. Avšak jedině Bůh, který člověka stvořil k svému obrazu a vykoupil ho z hříchu, dává na tyto otázky vyčerpávající odpověď, a to zjevením, které přišlo v Kristu, jeho Synu, jenž se stal člověkem. Kdo následuje Krista, dokonalého člověka, sám se stává více člověkem.

Pomocí této víry může církev vymanit důstojnost lidské osoby z vlivu jakéhokoli názorového kolísání, když se například příliš snižuje nebo neúměrně vynáší člověkova tělesnost. Žádným lidským zákonem se nemůže tak dobře zabezpečit osobní důstojnost a svoboda člověka jako Kristovým evangeliem, svěřeným církvi. Evangelium totiž zvěstuje a vyhlašuje svobodu Božích dětí, zavrhuje každé otroctví, které koneckonců pochází z hříchu, (srov. Řím 8,14-17) má v úctě důstojnost svědomí a jeho svobodné rozhodování, neustále vybízí ke znásobení všech lidských hřiven pro službu Bohu i pro dobro lidí a všechny doporučuje lásce všech. (srov. Mt 22,39) To se shoduje se základním zákonem křesťanského řádu spásy. Ačkoliv tentýž Bůh je stvořitel i spasitel, pán dějin člověka i dějin spásy, přece se právě v tomto Božím řádu spravedlivá autonomie tvora a zvláště člověka nejenom neruší, ale spíše vrací k původní důstojnosti a upevňuje se v ní.

Církev proto mocí evangelia, které jí bylo svěřeno, vyhlašuje práva člověka a uznává a velmi cení dynamismus dnešní doby, s nímž se tato práva všude podporují. Toto hnutí je ovšem třeba naplnit duchem evangelia a zajistit je proti jakémukoli druhu nepravé autonomie. Býváme v pokušení myslit si, že naše osobní práva jsou jen tehdy plně zachována, když vůbec nejsme vázáni normami Božího zákona. Tímto způsobem se ovšem důstojnost lidské osoby nezachraňuje, ale spíše ničí.

4 To platí ovšem jenom pro Rakousko a Německo, případně pro německy mluvící Švýcarsko. V ČR je něco podobného neznámé. (poznámka překladatele)

5 Německý výraz pro mši.

6 Ve smyslu ‚církevní vedení‘

Teologie lidu v multireligiózních společenstvích

Společenství církve (katolické) mělo a dodnes má hierarchickou strukturu. Biskupové, následovníci apoštolů, disponovali zjeveným pokladem víry a měli za úkol jej střežit. V tom jim pomáhali kněží, kteří k tomu samozřejmě potřebovali církevní pověření (missio canonica). Příležitostná „soukromá zjevení“ nebyla principiálně vyloučena. Někdy se jich dostalo „laikům“, dokonce i dětem, jako např. v Lurdech nebo ve Fatimě. Ovšem hierarchie je musela ověřit a autorizovat. Teologie jako obor byla dlouho vyhrazena kněžím a některým řeholníkům, tj. mužům. V dějinách se sice vyskytly i mystičky a teoložky (např. Terezie z Ávily), avšak teologií se mohly zabývat jen pod vedením kněží.

Druhý vatikánský koncil: Boží lid

Druhý vatikánský koncil toto pojetí proměnil. Jeho dokument o církvi Lumen gentium otevřel novou perspektivu: Církev je v prvé řadě Boží lid a duchovní, klérus, mu má sloužit. Vztah mezi lidem a hierarchií duchovních nebyl ovšem nijak jasně formulován. Zdůrazněno bylo papežovo osobní charisma neomylnosti, nezávislé na „konsensu“ biskupů – a tím méně na lidu. Také biskupové vykonávají učitelský úřad společně, přičemž papež je jejich hlavou.

Zároveň však „ti, kteří věří v Krista, nakonec vytvářejí ‚vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid Bohu patřící jako vlastnictví …, který kdysi nebyl jeho lid, teď však je to Boží lid.´“ „Tomuto lidu přináleží důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako v chrámě.“ „Jeho cílem je Boží království, ačkoli ještě nezahrnuje všechny lidi a nejednou se jeví jako malé stádečko, je pro celé lidské pokolení naprosto bezpečným zárodkem jednoty, naděje a spásy.“ (LG 9) „Celek věřících včetně duchovních, kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1 J 2,20 a 27), se nemůže mýlit ve víře.“ (LG 12) Věřící mají nadpřirozený smysl pro víru – sensus fidei.

Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu.  K této katolické jednotě Božího lidu, která je předznamenáním a hybnou silou všeobecného míru, jsou povoláni všichni lidé. Různým způsobem k ní patří anebo jsou k ní zaměřeni jak věřící katolíci, tak ostatní věřící v Krista, tak konečně všichni lidé bez výjimky, kteří jsou Boží milostí povoláni ke spáse. (LG 13)

Po zmínce o židech a muslimech dokument pokračuje:

Bůh není daleko ani od těch, kteří hledají neznámého Boha v mlhavých stopách a obrazech, vždyť všem dává život, dech a všechno (srov. Sk 17,25-28) a jako spasitel chce, aby všichni lidé byli spaseni (srov. 1 Tim 2,4). (LG 16)

Universální otevřenost

Chtěl bych čtenáře a čtenářky upozornit, že v této církevní konstituci nám Druhý vatikánský koncil nejen ukazuje nový obraz církve jako Božího lidu, nýbrž že označení Boží lid vztahuje na všechny lidmi. Katolíci se asi budou cítit osloveni hlavně tím, že „Boží lid“ zde tvoří protiváhu hierarchie, ale čtenář z multináboženské Asie si v prvé řadě všimne, že pod pojem „Boží lid“ je zde nějakým způsoben zahrnován každý člověk. Zdá se, že na tento aspekt je v pozdějších dokumentech koncilu a v pokoncilním teologickém vývoji kladen ještě větší důraz. Všimněme si teď tohoto vývoje.

Otevřenost vůči druhým projevuje koncil dvojím způsobem. Zaprvé uznává, že Bůh promlouvá ke každému člověku v jeho svědomí. Deklarace o náboženské svobodě Dinitatis humanae ujišťuje: „Příkazy Božího zákona vnímá a poznává člověk prostřednictvím svého svědomí. Jím se má věrně řídit při všem svém počínání, aby dospěl k Bohu, svému cíli.“ (DH 3) To platí zejména v náboženských záležitostech, o nichž lidé mohou rozhodovat nejen individuálně, nýbrž i společně. Tak se stávají svým způsobem „Božím lidem“. Dokument dále vysvětluje různá práva vyplývající z této náboženské svobody. Tomu se zde ale věnovat nemusíme.

V pastorační konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes zdůrazňuje koncil znovu roli svědomí při individuálním i společenském rozhodování. „Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Věrnost svědomí spojuje křesťany s ostatními lidmi při hledání pravdy a při pravdivém řešení mnoha mravních problémů, které vyvstávají v životě jednotlivců a ve společenském soužití.“ (GS 16) Svědomí tudíž umožňuje lidem nejen kontakt s Bohem, nýbrž i s druhými lidmi, a tím vytváří společenství „Božího lidu“. Je třeba konstatovat, že svědomí je něco osobního a existuje nezávisle na kontrole a autoritě církve a jejích duchovních.

Za druhé koncil uznává, že v každé lidské osobě je přítomen Duch svatý, který ji také spojuje s Bohem. Poté, co byla zdůrazněna důstojnost lidské osoby, pokračuje text konstituce slovy: „Darem Ducha svatého člověk dospívá vírou k poznání a vnitřnímu přijetí tajemství Boží vůle.“ (LG 15) Tato přítomnost Ducha má dalekosáhlý význam: „Kristus totiž zemřel za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý všem dává možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná Bůh.“ (GS 22) Cítit se přičleněn k velikonočnímu tajemství, stát se jeho účastníkem, znamená skutečně náležet k Božímu lidu.

Jan Pavel II.

Také Jan Pavel II., který chtěl svou encyklikou Redemptoris missio povzbudit evangelizační úsilí církve, se musel zabývat přítomností a působením Ducha svatého ve světě:

Duch se v církvi i v jejích členech projevuje různým způsobem; avšak jeho rozsáhlá přítomnost a působení jsou neomezené prostorem a časem. Přítomnost a působení Ducha se dotýká nejen jednotlivců, ale také společnosti a dějin, národů, kultur a náboženství. Tak nás vede Duch, který "vane, kam chce" (J 3,8), který "působil ve světě ještě dřív, než byl Kristus oslaven", který "naplňuje svět a... ví o všem, co se mluví" (Mdr 1,7); vede nás k tomu, abychom rozšířili svůj pohled a všímali si v každý čas a na každém místě jeho působení a uvažovali o něm. Vztah církve k ostatním náboženstvím je určován dvojí úctou: "úctou před člověkem, který hledá odpověď na nejhlubší otázky života, a úctou před působením Ducha v člověku." (RM 28-29)

Boží Duch proto není pro lidi někým cizím – bez ohledu na to, ke kterému náboženství se člověk hlásí. V jiném dokumentu, Dialogue and Proclamation, který společně vydaly Kongregace pro evangelizaci národů a Papežská rada pro mezináboženský dialog, se z téhož důvodu říká:

Konajíce upřímně to, co co podle jejich vlastních náboženských tradic platí jako dobré, a řídíce se příkazy svého svědomí, budou nepochybně příslušníci jiných náboženství konkrétně reagovat na Boží pozvání a dostane se jim spásy v Ježíši Kristu, i když ho jako svého Vykupitele neznají nebo neuznávají. (DP 29)

Jsme voláni ke kosmickému společenství

Tyto dokumenty konstatují, že lidé jsou Božím Duchem inspirováni a povzbuzováni a že mohou dojít spásy v Ježíši Kristu – to znamená, že se stávají Božím lidem i bez přímého zprostředkování církve (a její hierarchie). Proto můžeme říci, že k Božímu lidu patří všichni lidé, i když ne všichni stejně. Bůh o ně pečuje a vykoupí je způsobem, který známe i neznáme.

Z toho vyplývá za prvé, že pojem „Boží lid“ – bez ohledu na to, že vznikl v katolických kruzích v prostředí II. vatikánského koncilu – může dnes mít širší význam. Všichni lidé patří k „Božím národům“. Bůh je jim nakloněn a naplňuje jejich duši rozličnými způsoby, nám známými i neznámými. Myslím, že jsem to v předchozích podstavcích s pomocí oficiálních pramenů II. vatikánského koncilu i z pozdějšího období dostatečně ukázal. Přirozeně, že asijští biskupové a teologové tyto perspektivy ještě významně rozvinuli.

Za druhé můžeme čerpat moudrost a teologii z pramenů všech národů světa, ze všech kultur a náboženství. Jako křesťané nemáme výlučný nárok na pravdu.

Za třetí bychom my, kdo žijeme v multireligiózních společnostech, měli navazovat dialog a spolupráci s lidmi všech náboženství a kultur a se všemi lidmi dobré vůle (tedy i s lidmi nenáboženskými), aby rostlo kosmické společenství svobody a vzájemnosti, lásky a spravedlnosti.

A konečně bychom si už takové společenství neměli představovat jako církev, nýbrž spíše jako Boží království, do něho patří všichni a všechno (srov. Ef 1,3-10; Ko 1,15-20; 1K 15,28). Dovolte mi tyto důsledky stručně načrtnout.

Asijská moudrost

Před mnoha lety jsem napsal knihu s názvem Life in Freedom: Liberation Theologies from Asia. V ní jsem se pokusil ukázat, že různá asijská náboženství mohou být pro asijské národy inspirací v jejich boji za ekonomické, sociální, politické a také náboženské osvobození. Obsah knihy zde přirozeně nemohu shrnout. Ale rád bych uvedl několik věcí, z nichž vysvítá, že křesťané nemají na „teologii lidu“ monopol. Pro biblisty není ničím novým, že mudroslovné knihy Starého zákona čerpaly materiál i ze sapienciální literatury Blízkého Východu. To může být dnes podnětem i pro nás, a to nejen v Asii, nýbrž na celém světě, neboť globalizace ruší hranice a otevírá nové obzory. Stará Indie měla sbírku moralizujících příběhů Pancatantra. Někteří vědci ji srovnávají s Ezopovými bajkami, oblíbenými na Západě, a domnívají se, že takové příběhy mohly mezi Východem a Západem kolovat. Kdyby chtěl dnes někdo v Asii sestavit knihu moudrosti, jistě by použil i materiál mudrců, jako byli Konfucius (Čína), Buddha (Thajsko, Vietnam), Thiruvalluvar a Ghándí (Indie).

Konfucius považoval život za proces spolužití. Základem lidského společenství bylo podle něho pět vztahů: vztah mezi panovníkem a poddanými, mezi otcem a synem, mezi manželem a manželkou, mezi staršími a mladšími a mezi přáteli. Lí – tj. náležitý způsob udržování vztahu s druhými – musí být pro život člověka směrodatné. Je nutno dodržovat určitý základní humanismus, projevující se respektem a laskavostí vůči druhým. „Zlaté pravidlo“ (Nečiň druhým to, co nechceš, aby oni činili tobě.) se připisuje Konfuciovi, i když podobné zásady najdeme i v mnoha jiných kulturách. Hlavní důraz je v nich kladen nikoli na právo, nýbrž na povinnost a odpovědnost. Ideálem je harmonický život. Taoismus rozšířil cit pro harmonii na vše stvořené, ovšem jeho pohled na soužití a na universum byl více filosofický než morální.

Třebaže Buddha učil, že cílem života je naprosté odpoutání, nelpění na věcech a vztazích, jeho moderní následovníci nacházeli inspiraci spíše v jeho představě universa, kde jsou všechny bytosti vzájemně provázány, a vyvinuli z ní sociální perspektivu, založenou na potlačení vlastního já. V universu panuje „interdependence“, vzájemná provázanost, všeho a všech. Bhikkhu Buddhadasa z Thajska z toho vyvodil princip dhamma-socialismu. Egoismus jako výlučné zaměření na sebe sama je nutno odstranit. Jsme na sobě závislí a jeden za druhého odpovědni. Musíme spolu žít a pracovat a vzájemně si sloužit. Jeho učení je sociálně angažovaný buddhismus.

Thich Nhat Hanh je vietnamský mnich. Soustřeďuje se rovněž na téma interdependence, ale svoji verzi nazývá „interbytí“. Bytí je inter-bytí, spolu-bytí, což znamená být na druhých závislý a být jejich oporou. Měli bychom se vystříhat všech konfliktů vyplývající ze sobeckého lpění a žít s druhými a s universem v harmonii. Nesobeckost může vést až k obětování se pro druhé.

Tiruvalluvar žil údajně v Ježíšově době v Tamilnadu na jihu Indie. Je autorem knihy Tirukkural, obsahující 1330 dvouřádkových aforismů, které se týkají osobního, společenského a manželského života. Nábožensky jsou neutrální, takže se dodnes vedou spory, zda byl hinduista, nebo jainista. Protože často vycházíme z předpokladu, že láska k bližním je charakteristickou hodnotou křesťanství, stojí za to se podívat, co říká Tiruvalluvar o lásce:

Kdo nemiluje, je sám; Kdo žije správně, ale bez lásky,

kdo miluje, dal by za druhého vlastní tělo. je jako červ bez páteře: slunce ho spálí.

Láska dává řád životu, Toho, kdo ti ublížil, potrestáš tím,

bez lásky je život jako tělo bez kostí. že ho zahanbíš, prokazuje mu dobro.

Mahatma Ghándí proslul svým bojem za svobodu, spravedlnost a mír v Jižní Africe a v Indii. Jeho zbraní bylo nenásilí. Stal se tak inspirací pro jiné vůdce jako Martin Luther King nebo Nelson Mandela. Ghándí sám naznačil, že k učení o nenásilí dospěl pod vlivem jainismu, dále Ježíšova života a učení, vyjádřeného např. v kázání na hoře, a úvah o správném způsobu života (dharma) v Bhagavaghítě.

Kultura, nebo náboženství?

Zabýváme-li se tradicemi moudrosti v Asii i jinde, povšimneme si, že jsou spíše kulturní než náboženské. Tak např. mudroslovné knihy mají ve Starém zákoně jiné postavení než knihy historické a prorocké. Nelze je považovat za texty zjevené do té míry jako knihy historické a prorocké. Jak jsem již řekl, leccos v mudroslovných knihách mohlo být vypůjčeno z jiných nábožensko-kulturních společenství Blízkého Východu. Židé měli své vlastní, zvláštní zjevení, ale nevzdali se kvůli tomu tradiční moudrosti, která patří k dědictví, jež sdílejí s jinými národy v téže kulturní oblasti. Při čtení a interpretaci těchto textů jsou jistě tradičním historickým materiálem ovlivňováni, nicméně vlastní autoritativní stanovisko neopouštějí.

Mnoho nejstarších textů tamilské tradice v Indii (k níž patřím) nemá například výslovně náboženský charakzter. Některé vyprávějí o lásce a o válce, o společenských vztazích a o morálních zásadách lidského života. Nepatří jednoznačně k hinduismu, jainismu ani buddhismu. Známé etické dílo Tirukkural (z něhož jsem výše citoval) není explicitně spojeno s žádným náboženstvím. Je to čisté mudrosloví. Autorovu náboženskou příslušnost neznáme. A právě proto patří jeho dílo lidem všech náboženství. Upanišady jsou zase spíše filosofické než náboženské. Některé jejich pozdější texty zmiňují Šivu, ale rané texty jsou čistě meditativní. Moderním jazykem bychom řekli, že jsou spíše spirituálního než náboženského zaměření. Výhodou takových textů je, že mohou být použity v multireligiózním kontextu. Většina národů světa má svá přísloví a příběhy, které patří k jejich kulturní, nikoli náboženské tradici. Někdy jsou to dokonce dlouhé epické skladby mýtického, nikoli náboženského významu. Takovou sapienciální literaturu lze označovat jako texty areligiózní, suprareligiózní, nebo prostě kulturní.

Spolupráce mezi náboženstvími

Před II. vatikánským koncilem bylo úkolem veškeré misijní činnosti dokazovat, že jediná cesta ke spáse vede skrze církev, a „obracet“ lidi na víru. Koncil nicméně uznal, že dobré a svaté stránky mají i jiná náboženství, a vyslovil se pro mezináboženský dialog. Ten byl z počátku ještě stále chápán jako příprava k misiím, přičemž jeho těžištěm byla diskuse mezi intelektuály, odhalující pravdu o Bohu.

V posledních letech se zájem přesouvá na hledání spravedlnosti, míru a harmonie ve společnosti a na otázku, jak by mohla různá náboženství, vyznačující se vlastním pohledem a čerpající z vlastních pramenů, při uskutečňování tohoto cíle spolupracovat. Uznává se, že různá náboženství v dnešním světě ospravedlňovala i rozkol a násilí. V této souvislosti se proto usiluje o dorozumění, toleranci a akceptování jinakosti, aby bylo možno rozdíly v nábožensky pluralitní společnosti oceňovat a radovat se z nich.

Užitečné je i interreligiózní slavení společensko-náboženských svátků nebo setkávání ke společné modlitbě v případě společenských konfliktů či přírodních katastrof. Taková spolupráce vychází z uznání sociálních a spirituálních hodnot, k nimž se mohou různá náboženství společně hlásit, aniž by popírala rozdíly na čistě náboženské úrovni. Tomto způsobu spolužití bývá nazýván interreligiózní teologizace. Víra v jednoho Boha a nutnost budovat společnost na sdílených hodnotách, jako je svoboda, vzájemný respekt a sociální spravedlnost, je přitom akceptována všemi.

Od církve k Božímu království

Na základě zkušenosti, že úcta k jiným náboženstvím může napomáhat k blahodárným setkáním lidí s Bohem a lidí mezi sebou, se asijští biskupové a teologové rozhodli nově formulovat, co je cílem misií: Není to církev, nýbrž Boží království, a církev je symbolem tohoto království a slouží mu. Už koncil řekl, že církev je tudíž „vybavena dary svého zakladatele, věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království“ (LG 5). Sv. Jan Pavel II. tuto myšlenku rozvedl:

Církev je pro celé lidstvo svátostí spásy a její činnost se neomezuje na ty, kteří přijímají poselství spásy. Ona je hnací silou na cestě lidstva k eschatologickému království, je znamením a podporovatelkou evangelijních hodnot mezi lidmi. (GS 39) K této cestě, obrácení se k Božímu plánu, přispívá církev svým svědectvím a svou činností, jako je dialog, lidský pokrok, snaha o spravedlnost a mír, výchova a péče o nemocné, pomoc chudým a dětem, a má přitom stále na zřeteli, že transcendentální a duchovní skutečnosti, které připravují na eschatologickou spásu, mají přednost. (RM 20)

Indonéští biskupové vyjadřují asijský pohled na věc stručně: „Protože všechna náboženství a tradiční náboženská přesvědčení obsahují hodnoty Božího království, jež jsou plody Ducha, směřuje – při dobré vůli – všechno jejich toužení a úsilí k příchodu Božího království.“ Proto je dnes v Asii obvyklé považovat příslušníky různých náboženství za spolupoutníky na cestě do Božího království.

Přesuneme-li hlavní zřetel z církve na Boží království, ocitne se v centru naší pozornosti místo dílčí instituce celé Boží universum, zahrnující nejen lidi, nýbrž veškeré stvoření. Církev jako symbol a služebnice Boží vlády má v něm privilegované místo; je to ovšem skromné místo Božích služebníků. Církev může toto universum, jež je sférou přítomnosti a působnosti Boha jakožto Stvořitele, Slova jakožto Stvořitele-Vykupitele a Ducha jakožto dárce života, pouze pozorovat. Nečiní si nárok na roli zprostředkovatele. Může si činit nárok jedině na zvláštní schopnost vidění, jež jí byla dána skrze zážitek setkání s Kristem. Avšak tento nový pohled neupírá sama na sebe, nýbrž na „Boha, jenž je všecko ve všem“ (1K 15,28), tento pohled zahrnuje všechny národy, jejich kultury a náboženství. Mluvit o „Božím lidu“ znamená tedy nahradit křesťanskou perspektivu perspektivou všelidskou.

Když církev identifikovala sama sebe s Božím královstvím, možná podlehla pokušení toto království zmenšit, přizpůsobit je svému vlastnímu omezenému prostoru a svému vlastní omezenému pohledu. V církvi samé zaujali přední místa duchovní. Nyní jsou ale v popředí lidé. Díky moudrosti, kterou jim dal Duch a kterou prohloubilo evangelium, zahrnují do svého vidění všechny věci a všechny lidi.

Z Concilia 3/2018 přeložila Helena Medková

Liturgie žehnání

Žehnání (hebrejsky berakha, řecky eulogein, latinsky benedictio, česky dobrořečení) patří (vedle čtení božího slova) ke konstitutivním prvkům liturgie. Jedná se o dialogický proces, ve kterém Bůh „říká dobrá slova“ lidem a lidé „říkají dobrá slova“ Bohu. Liturgické forma požehnání eulogie (eulogická modlitba) reflektuje proces, který se mezi Bohem a lidmi děje. Bůh tvoří tento svět, svěřuje jej lidem, posílá Zachránce, člověk s vděčností reaguje a prosí, aby byl schopen boží obdarování přijmout, neboť nepůsobí automaticky, respektují svobodu člověka.

Žehnání jsou podstatnou částí liturgií uvedených v předchozích číslech (iniciace, eucharistie, smíření, pomazání nemocných, uzavírání manželství, ordinace)1.

V této kapitole si všímáme pestré škály dalších žehnání.2 Římská církev je má obsaženy v liturgické knize Benedikcionál3, Presbyteriánská církev USA v knize příležitostných bohoslužeb4.

Biblický základ

Pojem „žehnat“ je v bibli velmi frekventovaný. Jednak Bůh žehná lidem: Bůh jim požehnal a řekl jim: ploďte a množte se a naplňte zemi…“ (Gn 1,28); „Bůh Noemu a jeho synům požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi…“ (Gn 9,1); „Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gn 12, 2–3).

Člověk žehná Hospodinu: „Požehnán buď Hospodin, že mi prokázal divy svého milosrdenství…“ (Ž 31,22).

Člověk žehná člověku: „…on je políbil a objal (…) i vztáhl Izrael pravici a položil ji na hlavu Efrajima…“ (Gn 48,10.14); „žehnejte těm, kdo vás proklínají.“ (Mt 5,44).

Ježíš žehná dětem: „Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.“ (Mk 10,16).

Zvláštního Ježíšova požehnání se dostalo také učedníkům: „Potom je vyvedl až k Betanii, zvedl ruce a požehnal jim.“ (L 24,50). Ježíš žehná pokrm před jídlem: „Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal a dával učedníkům, aby je předložili zástupu.“ (L 9,16).

Teologie žehnání

Teologické principy žehnání lze charakterizovat takto:5

1. Boží žehnání lidem předchází žehnání člověka Bohu. Do tohoto boholidského dialogu je zapojen stvořený svět jako projev Boží dobroty a jeho požehnání.

2. Vtělení rozhodujícím způsobem určuje vztah křesťana k tomuto světu.

3. Pozitivní hodnocení lidského života v tomto světě, byť zatíženého hříchem

4. Žehnání vyjadřují Boží solidaritu s lidmi v nejrůznějších oblastech života, ovšem víra účastníků je při tom velmi důležitá.

5. Křesťanství je cizí dělit věci na sakrální a profánní. Žehnání není sakralizací, ale proklamací Boží vlády.

6. Církev má být v tomto světě požehnáním. Liturgie žehnání je znamením víry církve v Boží blízkost ve všech životních situacích člověka. Tak jako při jiné liturgii je přítomnost církve konstitutivní.

7. Podstatnými prvky liturgie žehnání jsou zvěstování Božího slova a eulogie.

Římský benedikcionál (1984)

Současná forma žehnání v římskokatolické církvi obsahuje, podobně jako jiné liturgické úkony, dvě hlavní části: čtení božího slova a vlastní obřad žehnání. Tyto části jsou orámovány menšími oddíly - úvodem a závěrem:

1. Úvod

1.1 Úvodní zpěv (libovolný, tématicky vhodný).

1.2 Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého. Amen.

1.3 Liturgický pozdrav (doporučován především biblický text).

1.4 Úvodní slovo (přibližuje smysl žehnání).

2. Čtení božího slova

2.1 Jedno, výjimečně více biblických čtení (čtení mohou mít krátké úvody; před evangeliem se neuvádí Pán s vámi, rovněž chybí zakončení Slyšeli jsme slovo boží).

2.2 Mezizpěv (vhodný např. responsoriální žalm; je možné i ticho).

2.3 Promluva (krátké vysvětlení, povzbuzení nebo homilie; možno vynechat).

3. Obřad žehnání

3.1 Přímluvy (mohou být zakončeny modlitbou Páně; logičtější by bylo umístění až po eulogii stejně jako v německém benedikcionálu).

3.2 Eulogická modlitba (vyvrcholení slavnosti – stojí se).

Modlitba může být doprovázena viditelným znamením jako je např. rozpětí rukou, vzkládání či vztažení rukou, znamení kříže, kropení svěcenou vodou či okuřování.

Zvláštní místo mezi znameními má vzkládání rukou, neboť tohoto znamení užíval Kristus a apoštolové (např. při uzdravování nemocných, při různých pověřeních apod.) Je zakázáno užívat vnějších znamení bez užití božího slova a modlitby, aby se minimalizovaly pověrečné představy.

4. Závěr

4.1 Jednoduché či slavností požehnání.

4.2 Někdy závěrečná orace.

Jako příklady uveďme eulogické modlitby žehnání při zásnubách a žehnání nemoc-ným.

Žehnání při zásnubách

Biblické čtení: Oz 2,20–22.25b nebo J 15,9–12 nebo 1 K 13,4–13 nebo Fp 2,1–4

Eulogická modlitba:

Bože, náš nebeský Otče, chválíme tě,

že svěřuješ lidem dar lásky,

aby se hledali, vzájemně nacházeli a vytvářeli jednotu v lásce a věrnosti.

Pomoz i snoubencům N. a N.,

aby společně hledali tvou vůli,

měli jeden druhého upřímně rádi

a zachovali věrnost tobě i navzájem.

Ať se ti ve všem líbí

a vnitřně dozrají k naplnění své lásky.

Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

Žehnání nemocným

Biblická čtení např.:Mt 11,28–30; Jk 5,13–15; Sk 3,1–10; Sk 14,8–10; 1 K 12,4–10;

Mk 5,25–34; Mk 2,1–12

Eulogická modlitba:

Milosrdný Bože,

tvůj Syn snášel s námi obtíže lidského života.

I on poznal, co je bolest, utrpení a smrt.

Proto má s námi soucit a pomáhá těm, kdo trpí.

Plni důvěry tě prosíme:

Shlédni na tohoto nemocného bratra (na tuto nemocnou sestru)

a požehnej mu (ji).

Posiluj ho (ji) v trpělivosti a buď mu (ji) útěchou.

Posilni ho (ji) na těle i na duši.

Pomáhej všem, kdo mu (ji) pomáhají.

Ať tě můžeme vděčně chválit za tvou pomoc a lásku,

neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Amen.

Jistý problém představují folklórní akce jako např. „žehnání hasičských potřeb“. Na

jednu stranu je takováto událost, které se zpravidla zúčastní většina lidí žijících mimo církev, příležitostí k hlásání evangelia a služebník církve by ji neměl zmařit a využít jako jakési prekatechumenální setkání. Na druhou stranu obecné povědomí o těchto věcech je pověrečné. V úvodu či výkladu božího slova se můžeme pokusit vysvětlit smysl žehnání. Možná to i někteří z účastníků přijmou. Ovšem ostatní, včetně těch, kteří se nezúčastní, obřad interpretují jako snahu církve ovlivnit stříkačku, aby „lépe stříkala, nemusela se udržovat“ atd. Takovou církev pak lze těžko brát vážně. Dobrá snaha se přiblížit lidem, pak udělá službu medvědí. Stejně tak si mnozí lidé myslí, že čím významnější církevní hodnostář něco požehná, tím lépe. To hluboce překrucuje podstatu žehnání. Vysloveně anti-evangelijně může působit, má-li církev, či její služebník z žehnání přímo, či nepřímo hmotný prospěch. Stejně tak pokud například žehnáme pivo a opomeneme dodat, že užívání alkoholu má vážné negativní zdravotní a společenské důsledky.

Kniha příležitostných bohoslužeb PC USA (1999)

Tématu žehnání se týkají části Dedikace (předání k užívání) a Změny ve sboru (jak ve sboru samém, tak v jeho vedení).

Dedikace

Tato žehnání se slaví uvnitř církve. Žehnání veřejných osob, budov či předmětů se neděje s ohledem na odluku státu a církve. Obřady jsou zakomponovány do nedělní liturgie s účastí celého sboru a se slavením večeře Páně. Jedná se např. o tyto slavnosti:

– Položení základního kamene

– Předání kostela a jeho mobiliáře

– Předání baptisteria

– Předání kazatelny/ambonu

– Předání stolu (Páně)

– Předání liturgických nádob

– Předání varhan nebo jiných hudebních nástrojů

– Předání kaple

– Předání vzdělávacího zařízení

– Předání kolumbária

Blok dedikace není vsunut do bohoslužby jako obvykle mezi blok slova a eucharistický blok, ale s ohledem na specifickou situaci již mezi úvodní obřady a blok slova. Blok dedikace zahrnuje:

Pozvání ke slavnosti (Ž 84)

Modlitbu (nahrazuje vstupní oraci)

Hymnus, antifonu, žalm nebo spirituál

Eulogii (či eulogie na příslušných místech)

Další skupina dedikací se týká církevních objektů mimo kostel. Jedná se např.:

– Předání křesťanského domu (modlitby v různých částech domu)

– Předání zdravotnického zařízení

– Předání vzdělávací instituce

– Předání zařízení služeb pro veřejnost

Žehnání týkající se sboru

Bohoslužby pro příležitosti změn ve sboru zahrnují například:

– Založení sboru

– Přijetí nových členů

– Rozloučení s odcházejícími členy

– Výročí pastorační služby

– Rozloučení s pastorační službou

– Oslavu výročí sboru

Bohoslužby jsou integrovány do nedělního shromáždění s večeří Páně. Blok žehnání je zařazen mezi blok slova a eucharistie. Např. v případě přijetí nového člena se děje u baptisteria formou obnovy křestního slibu a zahrnuje:

Představení kandidáta

Prohlášení k přijetí nového člena

Slova Písma (Ga 4,4–6; Ga 3,27–28; 1 P 2,9)

Skrutinium (otázky ke kandidátovi)

Prohlášení k obnově křtu

Přihlášení se ke Kristu (otázky)

Vyznání víry (otázky dle Apostolika)

Eulogie

(Vkládání rukou)

Přivítání

Pozdrav pokoje

Vyhodnocení ankety

Respondenti referovali o pestré škále žehnání. Např. žehnání pramene (v lázních), žehnání nesezdaných párů, žehnání vodou při obnově křtu, křížku (který se nosí na krku), sboru, nově narozeným dětem, oleje pro pomazání na začátku doby postní, oleje pro pomazání nemocných, velikonočních pokrmů, bytu, kapličky v poli, hasičské stříkačky.

Někteří respondenti mne překvapili tím, že se podivovali otázce, zda se žehnání uskutečnilo v církvi či nikoli, když se jednalo o nemovitě předměty. Otázku jsem nepoložil zcela jednoznačně. Šlo mi o to, zda se žehnání účastní členové církve (církví), nebo zda je folklórním aktem, který lze v nejlepším případě interpretovat jako prekatechumenální obřad.

Podle očekávání platí, že církve vzešlé z reformace dávají přednost žehnání osob a i (výjimečné) žehnání předmětů je chápáno jako žehnání osob. U církví, které žehnají předměty (katolické církve, husitská církev) je ostatně rovněž důraz na ty, kterým bude předmět sloužit. Příkladem je eulogie při žehnání hasičské stříkačky, kterou nám poslal husitský jáhen z jihu Čech:

Všemohoucí Věčný Bože,

dobrořečíme Ti za to, že jsi živel ohně,

který je obrazem Tvé Moci a trestající Síly,

ustanovil pomocníkem člověka.

Síla ohně se však může obrátit proti ostatnímu Stvoření, škodit a zabíjet,

proto Tě prosíme,

spolu s Marií, Matkou Tvého Syna a mučedníkem Floriánem,

požehnej každému člověku i každé živé bytosti,

kterou tato stříkačka bude chránit

před nespoutanou mocí ohně a krotit jeho běsnění.

Prosíme o to skrze Ježíše Krista, našeho Pána a Bratra. Amen.

1Římská, pravoslavná, anglikánská atd. církev označuje tyto rity za svátosti

2V římské církvi jsou označované za svátostiny.

3Benedikcionál, Česká biskupská konference, 1994

4Book of Occasional Services, Presbyterian Church USA, Louisville, 1999

5Kunetka F. „Sedm tezí ke kosmoteadrickému rozměru v obnovených obřadech De benedictionibus“ in Bugel W. (ed.), Obřady žehnání v různých liturgických tradicích, UP Olomouc, 2006

Madoc, bratr krále Artuše

Madoc, muž, který se v „klasické“ (tj. galfridiánské) artušovské literatuře už nevyskytuje, ačkoli patřil – jak se zdá – k nejstarším vrstvám Artušova příběhu. Základem románového Artuše je mýtický „dobyvatel podsvětí“ (Artos – Medvěd), k jehož osobě se připojily vzpomínky na historické britonské a možná irské válečníky temného věku kteří se po tomto polobohu jmenovali, nebo si aspoň vysloužili medvědí přezdívku. Měl ale některý z těchto mužů bratra, zvaného Madoc? Vzhledem častému výskytu toho jména mezi Britony (Madawg) a Iry (Mo Aodh Og), se zaměřím pouze na dva válečníky z královského rodu, u nichž je jistá pravděpodobnost, že mohli být Madocovým předobrazem.

Uthyrův syn a Eliwlodův otec

Napřed tedy o Madocovi „artušovském“: V Knize Taliesinově, sbírce sedmapadesáti velšských básní (poslední se dochovala jen ve zlomku), zapsaných během 14. století, ale z velké části o celá staletí starších, nacházíme Elegii nad Madawgem Smělým a Erofem Ukrutným:

„Madawg, útěcha hradby, Madawg, než v hrobě spočinul, pevností byl hojnosti plnou, zábav i družných přátelských her. Uthyrův syn, dřív, než byl zabit, rukoudáním slib učinil.“1

Madawgovo přízvisko „útěcha hradby“ (mur menwytt) se s velkou pravděpodobností vztahuje k obraně Hadrianova valu. Ten byl vybudován Římany ve 2. st. Po Kr. na obranu proti kaledonským Piktům na sever od něj, ale v „temném věku“ se situace obrátila - křesťanští válečníci z britonských panství a gaelského království Dál Riaty tam sváděli boje s pohanskými (později samozřejmě i křesťanskými) kmeny Anglů, přicházejícími z jihu. Vzhledem k původem gaelskému jménu hrdiny lze usuzovat, že žil – pokud tedy žil - někdy kolem roku 600.

V jiné středověké básni, nazvané Rozhovor Artuše s Eliwlodem, se dává zásvětní orel, sedící příznačně na dubu, poznat legendárnímu vladaři jako jeho zemřelý synovec:

Eliwlod: „…Jsem synem Madoca, syna Utherova.“

Artuš: „Nevyznám se v druhu orla, častého v údolích cornwallských. Syn Madoca, syna Utherova, však nežije.“2

Je pravděpodobné, že Eliwlod vychází z představy hrdiny, proměněného po (násilné) smrti v orla – jako se jím na přechodnou dobu stal i božský hrdina Lleu.3 Nejstarší literární dílo, v němž podobnou bytost nacházíme, je soubor básní Canu Heledd ze 7. století, kde se uvádí „orel z Eli“ (eryr eli) jako krutý tvor, chlemtající lačně krev zabitého krále Cyndylana.4 Je-li však Eliwlod zřejmě pomocnou duší z křesťanského očistce, „orel z Eli“ náleží ještě kultuře pohanské, pokud v něm nechceme raději spatřovat pekelného zatracence.5 O Madocovi samém se – krom jména - nedozvídáme ovšem nic.

Ve Slokách o hrobech, kde jsou uváděna místa – a někdy popisy – hrobů britonských hrdinů (i božstev), nacházíme také „madogowskou“ zmínku:

„Čí je ten čtvercový hrob s kameny čtyřmi kolem průčelí? Hrob je to Madawga, chrabrého válečníka.“6

Popis hrobu tedy sice máme – ostatně se zřejmě jedná o fikci – ale místo, kde má být onen Madawg pohřben, báseň neprozrazuje. A není ani jasné, je-li opravdu míněn Artušův bratr.

Hrdina od Catraethu

Báseň barda Aneurina (konec 6. století) Y Gododdin popisuje nešťastnou bitvu, kterou svedli britonští válečníci „Starého severu“ (Hen Oggled) s vojskem Anglů. Dochovaly se dvě verze této velkolepé elegie, rozvádějící původní text. Ve výčtu jmen – většinou padlých – hrdinů se možná vůbec poprvé objevuje i Artuš:

„Krmil své oře ječmenem v zimě, havrani černí krákali na zdech pevnosti skvělé. A on byl Artuš. Uprostřed únavného střetu, za útoku v průsmyku – hrdina Gwawddur.“ (XXXIII.)7

Už z toho, že bojovník Gwawrddur není k Artušovi jen přirovnáván, nýbrž je s ním přímo ztotožněn,8 lze usuzovat na spíše božský než lidský charakter Artušův. - Samozřejmě smíme přijmout i možnost, že Gwawddur je Aneurinem považován za reinkarnaci některého z historických Artušů, to však není pro nás v tuto chvíli podstatné. Důležité je, že Artuš – byť nesporně fyzicky nepřítomen – je jmenován ve stejné (a svým základem vskutku archaické) básni, v níž se setkáváme i s hrdinou Madawgem:

„V pondělí bylo krve po kolena, Gododdin, po únavné dřině - to vypovědět nelze. Před stany Madawga po návratu.“ (XXIV.)

Z textu se o něm – krom toho, že vlastnil válečné stany a byl tedy nesporně zámožným mužem - mnoho nedozvídáme, ale jedna zmínka v básni za povšimnutí stojí:

„Strašlivý, štítem krytý Madawg Eluet.“ (XVII.)

Výraz „eluet“ může znamenat „Elmet“, tedy království, rozkládající se v oblasti kolem dnešního Leedsu. Pokud je tento výklad správný, pak byl Madawg válečníkem Elmetu,9 možná dokonce jeho vládcem – a potom tedy jistě předchůdcem svého bratra Cerediga. Neboť v mladší verzi Y Gododdin (A) je skutečně s jakýmsi Ceredigem spojován a jmenován na prvním místě (XXXI).10 Je-li tento Ceredig totožný s elmetským králem, pak strašnou porážku musel přežít, neboť vládl – zřejmě však jen jako vazal Anglů - přibližně do roku 615, kdy ho Edwin, král Deiry a Bernicie, sesadil a poslal do vyhnanství.11 Krátce na to pak Ceredig zemřel, nejisto zda přirozenou smrtí.12 Byl - stejně jako jeho (předpokládaný) bratr Madawg – prasynovcem Arhthwyse (Artuše) ap Mor, prince z Ebraucu (Yorku).13

Hrdina od Degsastanu

Aedan mac Gabrain (Aedh, Aidan, Mo Aodh Og), král Dál Riaty, patřil k mocným mužům, ovládajícím dění v oblasti dnešního Skotska a severní Anglie ve druhé polovici 6. a na počátku 7. století. Britonské rodokmeny si ho - zjevně uměle – „přivlastňovaly“,14 na druhou stranu na něm ale pevně ulpěla potupná přezdívka Bradawc („Zrádce“).15 Zpráv o něm máme dochováno relativně mnoho – byť ani jedna nepochází od jeho současníka – a byly důkladně zpracovány, proto se tu zaměřím jen na možné spojení Aedana s Artušem.

Neboť mezi několika jinými syny se uvádí Artúr. V Životě svatého Columby (I., 8) nacházíme příběh o tom, kterak ionský opat prorokoval Aedanovi nástupce:

„Jindy zas, před zmíněnou bitvou, požádal světec krále Aidana, aby mu sdělil, kdo po něm zdědí korunu. Král odvětil, že má tři (rozumí se: dospělé) syny – Artúra, Eochaida ´Bílého´ a Domingarta – ale ještě neví, který z nich získá království. A vzápětí světec moudře prorokoval: ´Z těch tří se žádný nestane králem, neboť zemřou v boji, skoleni nepřáteli, máš-li však syny mladší, přiveď je ke mně – kdo z nich první se mi vrhne do klína, toho Pán vyvolil králem.´ Když byli povoláni, Eochaid ´Žlutý´ – podle slov svatého – spěšně vykročil a spočinul na světcových prsou. Tu ho světec políbil, požehnal mu a řekl jeho otci: ´Tento přežije a bude po tobě kralovat, po něm pak jeho synové.´ To všechno se naplnilo ve svůj čas. Zanedlouho zahynuli Artúr a Eochaid ´Bílý´ ve zmíněné bitvě proti Miathům, také Domingart byl poražen a zabit v zemi Sasů. Eochaid ´Žlutý´ však nastoupil po svém otci na trůn.16

Tento Artúr, byť o něm víme tolik málo, může mít svůj podíl na formování artušovské pověsti.17 Ovšem hypotéza, podle níž je světice „Muirgen, dcera Aedanova z Udolí Gábrainova“, uváděná v Oengusově martyrologiu, předobrazem Artušovy sestry Mogan Le Fay, se jeví spíše nepravděpodobnou.18

Aedanova poslední bitva se odehrála kolem roku 603 a zasloužila si svým významem čestné místo v knize Bedy Ctihodného:

„Proto Aedan, král Irů usazených v Británii, polekán Aethelfrithovými úspěchy, proti němu vytáhl s obrovským a silným vojskem. Podlehl však hrstce nepřátel a dal se na útěk, protože na velmi známém místě zvaném Degsastan – to znamená Degsův kámen – bylo málem celé jeho vojsko pobito.“19

Zprávu nemůžeme asi vinit z přehnané objektivity, anglosaský Beda měl důvod oslavovat Aethelfritha, sice pohana, ale také otce dvou velkých křesťanských králů – svatého Oswalda a Oswyho „Bílé obočí“, který svolal významnou synodu ve Whitby. Anglů byla sotva jen „hrstka“ a také „obrovské a silné vojsko“ Irů můžeme považovat za nadsázku. Aedan sám v boji nepadl - nicméně už k roku 604 zmiňují Tigernachovy letopisy „smrt Aodhána, syna Gabránova, ve třicátém osmém roce jeho vlády, jeho věk však byl čtyřiasedmdesát let.“20 Nic nenasvědčuje násilnému konci starého krále, ale snad pozdější tradice, ve vzpomínce na tragickou bitvu a spojením s jiným mužem (či muži) téhož či podobného jména, z něho učinila padlého hrdinu, spřízněného s Artušem.21

Závěr

Nelze s jistotou říci, který z těchto dvou Madoců se ve velšské tradici stal bratrem krále Artuše. Možná ani jeden, dost možná oba. Neboť - co je spojuje? 1. byli současníky, žijícími na samém sklonku „temného věku“. 2. ve svém příbuzenstvu měli válečníka jménem Artuš (jednou je to prastrýc, podruhé syn).

3. oba se účastnili poblíž Hadrianova valu bitvy proti pohanským Anglům, která pro ně skončila drtivou porážkou.

Tak jako mnoho jiných poražených hrdinů více či méně historických (např. Magnus Maximus, Geraint a Artuš sám) se možná stali tito válečníci předobrazem dobrého křesťanského rytíře středověké keltské literatury. Zdá se však, že – na rozdíl od svých „příbuzných“ Uthera, Eliwloda a Artuše – není Madoc spojen s žádným mytologickým charakterem.

1Elegy on Madawg the Bold and Herod the Cruel, Nash, D. W.; Taliesin; or the Bards and the Druids of Britain, London 1858, str. 305, in:

http://books.google.cz/books?isbn=5877279726

Elegie už dál Madawga nezmiňuje a popisuje krutost i posmrtný trest nějakého Erofa, což snad má být kombinace Heroda Velikého a Heroda Antipy, palestinských vládců v Ježíšově době. Pro zajímavost uvádím pokračování básně:

Krutý byl Erof, radosti neschopen, neschopen žalu, ukrutný Erof zapříčinil, Ježíše zmaření.

Když byl (Pán) ukřižován země se třásla, potemněl svět, země se zmítala, zachvěl se křest.

Zmalátněl krok Erofa krutého, když řádně vešel k přízrakům chladným v hlubinách pekla.“

2Dialogue of Arthur and Eliwlod, in: http://www.maryjones.us/ctexts/eagle.html

3Mabinogi, Brno: Zvláštní vydání, 1995, str. 56 – 76.

5Nevylučuji, že Eliwlodovo jméno může být stažené ze slov „ellyll“ (přízrak) a „wledig“ (vladař), tedy něco jako „Král duchů“.

6The Stanzas of the Graves, in: http://www.maryjones.us/ctexts/bbc19.html

7The Second Gododdin, in: http://www.maryjones.us/ctexts/a06.html

8Některé populární překlady čtou „ačkoli n e b y l Artuš.“ Tuto možnost pokládám v kontextu za méně logickou.

9Johnson, F. F., Hengest, Gwrtheyrn and the Chronology of Post-Roman Britain, Jefferson NC 2014, str. 113, in: http://books.google.cz/books?isbn=0786478195

11Nennius, Historia Brittonum, IV. 63, in: http://www.maryjones.us/ctexts/n04.html

12K roku 615/616 se v Annales Cambriae (A) stručně uvádí: „Ceretic obiit.“ In:

http://www.kmatthews.org.uk/history/annales_cambriae_/ac_a.html

13Gwalla6c m lyeynac m mar m coyl hen“, neboli „Gwallog, syn Lleenoga, syna Morova, syna Coela Starého“. (Připomínám, že vladař Gwallawg Jednooký byl otcem zmiňovaných elmetských hrdinů.) Bonham Gwyr y Gogled yn hav. Genealogies from Jesus College MS 20, in:

http://www.kmatthews.org.uk/history/gwyr_y_gogledd/index.html

14„Gauran m Aedan Uradavc m Dyuynwal Hen m Idnyuet m Maxen Wledic Amheravdyr Ruuein“, neboli „Gabrain, syn Aedana Proradného, syna Dyfnwala Starého, syna Idnyuetova (Cinuitova?), syna Maksena Wlediga (tj. Magna Maxima), císaře v Římě.“ Bonham Gwyr y Gogled yn hav

15Snad tím mělo být odsouzeno Aedanovo tažení (neodpustitelně úspěšné z pohledy Britonů) proti sousednímu království Alt Clut.

17Ziegler, M., Artúr mac Aedan of Dalriada, The Heroic Age, Issue 1, Spring/Summer 1999, in: http://www.heroicage.org/issues/1/haaad.htm

18Ziegler, Artúr.

19Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů (I. 34), Argo 2008, str. 86

21Nabízelo by se spojení s Utherem/Uthyrem Pendragonem, Artušovým otcem, ale tato podivuhodná postava si zasluhuje vlastní práci.